SM-68 Titan

Autor: Tomáš Berka / Snake 🕔︎︎ 👁︎ 26.629

6. července 1945, v 4.49 AM standartního času (tehdy též 5.29 AM Mountain War Time) se v poušti v jednom ze členských států Spojených států amerických, Novém Mexiku, 60 mil od Alamogordo rozzářilo nové slunce, ohlašující příchod jaderného věku. Zdrojem této záře byl Gadget (česky technologická hračka či zařízení). Ve vzdálenosti 30 mil bylo cítit chvění země a v 200 mil vzdáleném Los Alamos bylo vidět záři obrovské exploze, ekvivalentní 20 kilotunám TNT. Samotný její zdroj - Gadget - bylo kulovité zařízení doslova obalené elektrickými vodiči, s hmotností 5 tun (tedy menší než největší tehdejší klasické pumy, bořící celé ulice) a průměrem zhruba 6 stop. Toto zařízení bylo testovacím prototypem principu pro pumu Fat Man. Uplynulo pouhých 21 dní a nad japonskou Hirošimou explodovala první ze dvou bojově pouzitých pum v historii - Little Boy. Přímé oběti dosáhly 70 000 lidí, z města zbyly ohořelé stěny domů, prach a popel. Bylo 6. srpna 1945. Za tři dny, 9. srpna 1945, explodovala nad Nagasaki další puma - Fat Man - a zahubila dalších 35 000 lidí. V beznadějné situaci japonský císař vyhlásil kapitulaci poslední z mocností Osy a i když k jejímu formálnímu stvrzení došlo později, druhá světová válka byla u konce.

Během dalších desetiletí byly vyrobeny desetitisíce atomových zbraní a až po roce 1989 pominulo reálné nebezpečí jejich použití a éra "vzájemně zaručeného zničení" (MAD - Mutually Assured Destruction, jinak mad znamená anglicky šílený) je již naštěstí minulostí.

Začátky programu

Reklama

První mezikontinentální balistickou raketou (ICBM - Intercontinental Ballistic Missile) Spojených států amerických byl Atlas. Tato raketa ovšem měla jisté nedostatky, zejména malou odolnost proti poškození. Kromě toho v určité etapě jejího vývoje nepanovala plná důvěra v úspěch projektu rakety, zahrnujícího mnoho nových a nevyzkoušených postupů. Proto byly zároveň vyvíjeny další varianty jednotlivých základních prvků rakety Atlas. A právě tyto nakonec nevyužité komponenty (neboť program Atlas proběhl bez větších problémů) se staly základem další ICBM první generace, rakety Titan. Ta byla jistým krokem kupředu oproti Atlasu - byla to dvoustupňová raketa, na rozdíl od 1.5stupňového Atlasu se motory druhého stupně zažehly až po odpojení prvního stupně (Atlas startoval s běžícími startovacími motory i hlavními motory).

První prvky Titanu tedy byly ve vývoji již od roku 1954, kdy USAF začalo zadávat kontrakty na vývoj záložních celků pro program Atlas. Samotný kontrakt na vyvinutí další ICBM pak byl zadán firmě Martin (Glen L. Martin Company, dnes Martin Marietta) 27. října 1955, raketa měla být označena SM-68 Titan. Základem rakety měly být již vyvinuté záložní celky pro Atlas, kromě toho konstrukce trupu měla být poloskořepinová (konstrukce je vevnitř vyztužena žebry). Tento požadavek byl specifikován proto, aby byla k dispozici náhrada, pokud by se při vývoji či provozu Atlasu ukázalo, že jeho přetlaková konstrukce trupu není použitelná. Další motivací bylo možné snížení ceny v soutěži dvou konkurenčních výrobců a také pokroky SSSR v technologii raket, na které musely USA reagovat, pokud se nechtěly nechat zahanbit sovětskými schopnostmi - což bylo v době studené války naprosto nepřijatelné.

Výhodou poloskořepinové konstrukce byla větší pevnost trupu (oproti Atlasu), která umožňovala větší přetížení při startu rakety a také nesení těžší hlavice. Další výhodou byla větší odolnost rakety proti nepřátelským protiopatřením - při zásahu střepinou na rozdíl od Atlasu nemělo dojít k zhroucení minimálně narušené konstrukce. Nevýhodou byla větší hmotnost trupu a tudíž nutnost čistě dvoustupňového uspořádání. A vývoj spolehlivého dvoustupňového pohonu byl (v roce 1955) komplikovaným problémem. Pevnější trup umoźńoval rychlejší start Titanu v porovnání s Atlasem, ale následující Minuteman byl ještě daleko rychlejší než Titan.

První dva roky byl ale pokrok minimální. Důvodem byl malý zájem letectva o další raketu, neboť se soustředilo na vývoj Atlasu. Během těchto dvou let ale byla připravena vývojová, konstrukční a výrobní zařízení. Základním impulzem k rozběhnutí plného vývoje Titanu se tak stalo vypuštění Sputniku, ke kterému došlo 4. října 1957. Hned další den (5. října) totiž ministerstvo obrany (DoD - Department of Defense) požadovalo do prosince 1962 postavení hned 4 squadron vyzbrojených raketami Titan (spolu se 4 squadronami vyzbrojenými Atlasy). Práce na Titanu se tedy rozběhly plným tempem. Jedním z důkazů, že USAF i tak preferovalo Atlasy, byla otázka naváděcího systému. Pro Atlas byl totiž původně určen naváděcí systém rádiový. Ten měl několik nevýhod - kromě toho, že byl pomalejší, byl hlavně citlivý na zarušení. Pro Titan byl vyvinut inerciální systém navedení Bosch Arma, který tyto nevýhody neměl. Výsledek byl ten, že inerciální systém byl použit pro Atlasy a na SM-68 Titan zbyl systém s rádiovým navedením Remington Rand UNIVAC. Jistou kompenzací mohla být skutečnost, že tento systém byl přesnější.

Nasazení

První Titan byl vyroben 17. června 1958 a první start následoval 20. prosince téhož roku (ovšem pouze první stupeň byl funkční, druhý byl nahrazen konstrukcí naplněnou vodou). Čtvrtý odpal pak dosáhl úspěchu - raketa 6. února 1959 proletěla plánovanou dráhu 300 mil. Úspěšné oddělení stupňů rakety pak proběhlo u šesté rakety v pořadí (raketa A-6, start 4. května 1959). Poté následovalo několik neúspěchů, když rakety postupně explodovaly na odpalovacích plošinách, ale nakonec 27. ledna 1960 proběhl úspěšný let - raketa B-7A proletěla plných 2200 mil. A po dvou dalších startech byla 24. února dokonce dosažena vzdálenost 5000 mil. Poté ale nastaly problémy s výrobní variantou J - až 10. srpna proběhl její úspěšný let dlouhý 5000 mil. Prvnímu úspěšnému odpalu ze sila 23. září 1961 pak předcházelo několik dalších neúspěchů. První ostrý odpal (nikoli testovací) proběhl 20. ledna 1962.
Ale na bojové základny již mezitím byly dodávány první rakety - 19. května 1961 dorazil první Titan na základnu Lowry. I to ukazuje, nakolik bylo tehdy považováno za nutné rychlé vyzbrojování nových jednotek. Umístění do sil začalo 6. října 1961 a 18. dubna 1962 byla první jednotka prohlášena za operačně připravenou. Bojová pohotovost začala 20. srpna. Bojová připravenost všech šesti squadron raket Titan, které byly nakonec postaveny, byla dosažena k 5. květnu 1963.

Rozmístění raket Titan ve squadroně odpovídalo schématu 3X3, tedy tři komplexy, každý se třemi raketami, byly od sebe vzdáleny 16-19 km (10-12 mil), přičemž každý komplex měl vlastní velící centrum (LCC - Launch Control Center). Samotná sila byla schopná vydržet přetlak PSI 100 - to vyžadovalo hloubku 48,77 metrů (160 ft) a ochranná vrata o hmotnosti 232 tun. Velící centrum bylo se sily spojeno tunely a též bylo umístěno v podzemí, ovšem "pouhých" 15,2 metrů (50 ft) hluboko. Kromě nezbytných prostředků k přípravě raket k odpalu a jejich odpálení obsahovalo také ubytovací prostory pro personál.

Reklama

Titan překonával raketu Atlas v hmotnosti nesené hlavice i technologii (byl plně dvoustupňovou raketou), ovšem jeho nevýhodou, stejně jako u Atlasu, byl pohon - kapalné palivo bylo neskladovatelné a manipulace s ním byla velice obtížná a nebezpečná, navíc bylo nutné vynakládat značné prostředky na údržbu raket a výrobu paliva i manipulaci s ním. Problémy s palivem pak způsobily nehody při provozu, jedno silo bylo zničeno explozí po úniku paliva a jedna z raket implodovala při tankování. Proto po zavedení raket Minuteman a zlepšených Titan II bylo 24. května 1963 rozhodnuto o vyřazení raket Titan ze služby a operačního použití. Původním termínem byl rok 1968, ale nakonec bylo vyřazování uspíšeno a v roce 1965 byly všechny rakety mimo službu. Služba Titanu tedy trvala pouhé 4 roky.

Závěr

Narozdíl od Atlasu měl Titan pevnější, ale též těžší konstrukci, takže již nebyl dále používán a po konci svého operačního nasazení již nebyl dále vyráběn (na rozdíl od Atlasu). Nicméně i přes to, že jeho služba zahrnovala pouze 4 roky operačního nasazení, jeho vliv a důležitost spočívala v tom, že byl první velkou dvoustupňovou raketou a při jeho konstrukci a provozu tak byla získána řada zkušeností. Ty byly využity při konstrukci následovníků Titan II (též mezikontinentální balistická raketa), Titan III (raketa pro vynášení satelitů) a také Saturn V (raketa pro cesty na Měsíc).

Parametr (jednotka) Hodnota
Délka (m) 29,87 (98 ft)
Průměr prvního stupně (m) 3,048 (10 ft)
Průměr druhého stupně (m) 2,44 (8 ft)
Hmotnost vzletová (kg) 99790 (220 000 lbs)
Rychlost maximální (km/h) 24140 (15 000 mil/h)
Apogee (km) přes 805 (přes 500 mil)
Dosah (km) 8851-10139 (5500-6300 mil)
CEP (m) asi 800 (asi 0,5 mil)
Navedení Rádiové - výrobce Bell Telephone Lab a Remington Rand UNIVAC
Bojová hlavice 1 termonukleární hlavice W-38 nebo W-49, síla 4 MT v RV Mk-4
Uspořádání 2 stupně, jeden motor Aerojet LR-91-AJ-1 letového stupně, dva startovací urychlovací motory Aerojet LR-87-AJ-1
Pohonné hmoty Palivo kerosen (RP-1), oxidant tekutý kyslík (LOX)
Tah (kg) 36287 (80000 lbs) letový stupeň, 136077 (300000 lbs) urychlovací motory dohromady
Počet nasazených střel (ks) 54 (163 vyrobeno, 67 odpáleno)

Tab. 1 Parametry Martin SM-68 Titan

Prameny:
James N. Gibson - Nuclear Weapons of the United States, An Illustrated History, Schiffer publishing, 1996

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více