Ruské legie zblízka

Autor: Martin Motyka 🕔︎︎ 👁︎ 21.005

Technické oddělení

Na rozdíl od zásobování, se až do vystoupení u čs. jednotek nevytvořila velká potřeba zajišťovat si samostatně potřeby technického charakteru. Veškerou péči o zbraně, munici a uspokojení všech ostatních potřeb armády jako celku plně zajišťovala ruská strana. Už v zajateckých organizacích a následně i v čs. jednotkách však byli vojáci schopni opravit části výstroje nebo různě si přizpůsobit některé nástroje pro své technické potřeby. Projevili při tom velkou míru schopnosti improvizace. Všechny své naučené schopnosti pak mohli po vystoupení v plné míře uplatnit.

V prvních dnech bojů čsl. jednotky zpočátku uspokojovaly své potřeby zbraní a munice z válečné kořisti nebo prostě rekvizicí. V případě rekvizic se jednalo hlavně o vagóny, které byly často jediným použitelným dopravním prostředkem. Brzy však armáda pocítila potřebu zajišťovat svůj provoz důsledněji. Za tímto účelem byla vytvořena rozsáhlá technická organizace, která koordinovala a oživovala produkci mnoha strategických podniků a celého ruského hospodářství. Při své činnosti čsl. legionáři zde naráželi, stejně jako v ostatních oblastech na řadu tradičních ruských problémů. K nim se navíc připojil ještě zoufalý nedostatek kvalifikovaných odborníků. Přesto bylo čsl. vojsko schopno plně zajišťovat produkci sibiřského průmyslu nejen pro čsl. potřeby, ale i pro celé svobodné Rusko.

Reklama

Vojenské vystoupení legií v květnu 1917 vyvíjelo veliké materiální nároky na zázemí vojska. Brzy již bylo jasné, že bojová aktivita vojska nebude pouze krátkodobá a pouhá kořist nemůže pokrýt všechny potřeby tisícového vojska. Životně důležitou nutností proto bylo obnovení produkce uralského a následně i sibiřského průmyslu. Za tímto účelem bylo 11.července 1918 založeno Technické oddělení československých vojsk (Technod) se sídlem v Jekatěrinburgu. Řízeno bylo náčelníkem oddělení a skládalo se z řady specializovaných odborů (strojní, hutní, železniční, sociální, atd.) V čele oddělení stanuli inženýři Znamenáček, Holna a Roufínek, kteří měli na starost vypracovat strategický plán obnovy ruského hospodářství. Ing. Znamenáček zahájil okamžitá jednání s představiteli ruského průmyslu, vlády a železničních úřadů. Z jejich strany se Technodu dostalo široké podpory. Ruští podnikatelé byli dokonce ochotni vzdát se určité míry vlastní suverenity ve prospěch českého vlivu. Ten měl být uplatňován prostřednictvím Uralského státního průmyslového komitétu. Jednalo se o pětičlennou radu, ve které se sjednocovalo řízení činnosti celého ruského hospodářství. Technické oddělení v ní zastupoval ing.Holna. Prostřednictvím jeho osoby si Technod udržoval naprostý dohled na činnost komitétu. Jako jediný Čech v pětičlenné radě byl vybaven velikou mírou rozhodovacích pravomocí. Uralský průmyslový komitét se podobně jako Technod dělil do jednotlivých oddělení. Z nich snad největšího ekonomického významu dosáhlo jeho obchodní oddělení, které společně se stejným odborem Technodu získalo významný podíl na ruském obchodě a zasahovalo do vývoje cen surovin.

Základním problémem v počátcích organizace oddělení byla neznalost uralského průmyslového potenciálu. Za účelem jeho lepšího poznání byla provedena rozsáhlá odborná revize. Jednalo se převážně o hutní podniky, rudné doly a pece na výrobu dřevěného uhlí. Nad těmito podniky byla přebírána správa prostřednictvím tzv. plnomocníků, kteří disponovali velikými výkonnými pravomocemmi. Ty dosazoval Technod, který se však po celé období své existence potýkal s tíživým nedostatkem odborníků. Většina ruských inženýrů a techniků uprchla během revoluce a vystoupení. Čsl. strana pak disponovala hlavně stavebními inženýry, a odborníky ze zpracovatelského průmyslu, protože těžký průmysl byl v Čechách převážně v německých rukách. Přesto, se dokázali rychle přispůsobit vzniklým potřebám a přeškolili se na novou náplň činnosti. Jejich velký nedostatek však trval i poté. Už od samotného počátku existence proto Technod cíleně sháněl potřebné odborníky. V lednu 1919 byl při dopravním oddělení dokonce vytvořen Úřad technického referenta, který měl jako jeden z úkolů odborníky, hlavně železniční, vyhledávat. Ve snaze doplnit chybějící kádry sáhlo Technické oddělení pro potřebné odborníky a specialisty i mezi zajatce. A to i pro Němce.

Do podniků, jejichž produkce byla považována za potřebnou, dosazovalo Technické oddělení své zástupce, kteří v nich působili jako odborný dohled. Čsl. plnomocníci začali v ruských závodech a továrnách uplatňovat řadu postupů, které motivovaly pracovní nasazení zaměstnanců a zaváděly do výroby řád. Jejich úkolem bylo zvýšení výkonnosti dělníků i strojů, ekonomizace spotřeby surovin, racionalizace zásobování, úprava zaměstnanecké otázky. V mezích možností se plnomocníci také snažili o rekonstrukci a obnovu poškozených a zastaralých výrobních zařízení a o zavádění efektivnějších metod práce. V pracovním procesu byly nově zaváděny tarifní mzdy a úkolová práce. Dělníkům však byly zachovány revoluční výdobytky, jako například podnikové výbory a osmihodinová pracovní směna.

Těmito zásahy sledovali plnomocníci svůj úkol obnovit výkonnost zbědovaných podniků. Po bolševické revoluci se totiž nacházely ve velice špatném stavu. Soukromé firmy byly znárodněné, na vedoucí posty dosedli na místo uprchlých odborníků plamenní řečníci, kteří se ale většinou projevili jako neschopní manažeři bez základního vzdělání. Mzda byla rozdělována rovnostářsky bez ohledu na výkonnost. Následkem byla hluboce upadlá pracovní morálka. Podnikům často chyběly peníze i zaměstnanci, které si bolševici mnohdy odvedli při ústupu s sebou. V mnoha případech proto s plnomocníky museli přicházet i čsl. dělníci a řemeslníci z řad vojska a zajatců. Pozitivní výsledky působení plnomocníků Technického oddělení se projevily velice brzy. Proti květnu roku 1918 vzrostla v prosinci výkonnost dolů o 39%, výkonnost továren o 36% a železničních dílen o 35%. V některých případech činil celkový nárust výroby až 200%. Až o 60% vzrostly úspory materiálu. Tato čísla sice mohou být zavádějící, protože i minimální projev práce po předchozí naprosté pasivitě znamená obrovský procentuální posun, přesto však potvrzují, že činnost plnomocníků se na pracovní výkonnosti podniků pozitivně projevila. Prospěšnost čsl. zástupců v ruských podnicích si uvědomovali i samotní dělníci. Z některých podniků, kam nebyl plnomocník dosazen, často vzešla spontání žádost zaměstnanců o jeho přidělení. Množství podniků a dolů pod čsl. dohledem se tak postupně zvyšovalo ze čtyř v červenci 1918 na sedmdesát sedm v lednu 1919. Přes velikou autoritu čsl. plnomocníků mezi ruskými pracujícími však došlo i na tomto poli ke ztrátám. Během působení čsl. odborníků u ruských podniků byli zavražděni dva čsl. inženýři a tři mistři. Šlo většinou o útok bolševických provokatérů, kteří se svým činem snažili zdiskreditovat vedení legií a zastrašit zaměstnance podniku.

Ve svěřených podnicích plnomocníci často aktivně zasahovali do pracovně právních sporů vzniklých mezi skutečným vedením a zaměstnanci. Autorita čsl. zástupců byla často rozhodujícím činitelem, který ovlivňoval konečná řešení vzniklých sporů. Spolehlivý provoz Technického oddělení však narušovaly také sociální spory v podnicích, které přímo nespadaly pod jeho dohled. Projevy těchto rozporů však mnohdy do provozu čsl. organizace nějak zasahovaly. Tak například v rozmezí 1.-19.července 1919 zaznamenal Čsl. denník na magistrále vypuknutí čtyř dělnických stávek. Ve Vladivostoku dokonce trvala železničářská stávka celé toto období, což vedlo k řadě problémů při přepravě surovin i čsl. vojska. Veliké problémy činily také stávky horníků v sibiřských černouhelných dolech. Řešení všech podobných situací měl v Technickém oddělení na starosti sociální odbor. Ten vydával instrukce pro plnomocníky jak postupovat ve vztahu k dělníkům a přímo zasahoval do sporů ovlivňujících činnost vojska a jeho hospodářských organizací. Od července roku 1918 až do ledna 1919 musel sociální odbor zasahovat v 347 případech pracovně právních neshod v podnicích. Zvláště během evakuace koncem roku 1919 pak jeho agenda byla řešením řady stávek zcela zahlcena.

Vedle podniků, jejichž vedení bylo dáno pod dohled čsl. plnomocníků, ovládalo Technické oddělení řadu firem přímo, nebo dokonce nové zřizovalo. Přímo v Jekatěrinburgu zřídil chemický odbor Technodu specializované chemické a pyrotechnické laboratoře, které zásobovaly svými produkty i ruskou armádu. Vyráběly se v nich také na Sibiři nedostatková léčiva jako chloroform, či éther. V místech, kde nebylo některé potřebné odvětví přítomno, zřizoval Technod vlastní dílny. Ty se zabývaly výrobou telefonů, el. akumulátorů, váh, ortopedických pomůcek pro invalidy aj. Bylo-li to možné a potřebné byla obnovena výroba i v některých dříve zastavených podnicích ruských nebo byl změněn jejich výrobní program. V zrekonstruovaném kaštýnském závodě například byla obnovena výroba dynamitu v takové míře, že Technické oddělení získalo monopolní postavení na celé Sibiři, čehož využívalo ke zvýšení svých zisků. V Jekatěrinburgu byl zase tamní lihovar převeden na ropnou rafinérii. Technod ve svých podnicích zpracovával dřevo na tehdejší jediné dostupné topivo, dřevěné uhlí, vyráběl dřevěný líh, zužitkovával i březovou kůru a smolné dřevo. Rozsáhlá činnost se projevila i ve statistice. Počátkem roku 1919 bylo pod správou Technického oddělení 95 tzv. závodů (zvlášt na Urale šlo často pouze o velice primitivní manufaktury, kolem kterých se vytvořily vesnice rodin zaměstnanců), 71 továren, 14 dolů a 10 železničních dílen. V nich pracovalo kolem 250.000 zaměstnanců. Na starosti je mělo 211 členů Technodu, kteří měli na pomoc 2334 dělníků převážně z řad českých zajatců.

V součinnosti s ostatními odbory Technického oddělení sehrálo významnou úlohu v zázemí čsl. armády dopravní oddělení. Stejně jako ostatní odbory Technodu vzniklo téměř současně s vystoupením. V celém systému Technického oddělení však hrálo hodně samostatnou roli. Čsl. správa významných částí magistrály, která byla jedinou dopravní komunikací na Sibiři, vytvářela až do pádu sibiřského Ruska předpoklady pro činnost čsl. organizace i celého ruského hospodářství. Důležitou roli pak v těsné součinnosti s ostaními odbory Technodu sehráli čsl. železničáři při ruských evakuacích.

Dopravní odbor Technického oddělení měl po svém založení za úkol obnovení pořádku na revolucí rozvrácených železnicích a zajištění co nejplynulejší dopravy. Vzhledem ke strategickému významu železnice byla pozice dopravního oddělení více provázána s činností generálního štábu, než tomu bylo u jiných odborů Techodu. Velení každé fronty mělo při štábu filiálku dopravního oddělení. Toto spojení se v následujících měsících ještě upevnilo po té, co se oddělení po řadě správních změn přeorganizovalo v dopravní rotu, která přímo podléhala generálnímu štábu čsl. vojsk. Jako dopravní rota řídilo oddělení prostřednictvím technického referenta i nadále vedení a činnost jednotlivých významných stanic. Doplňovalo do nich své odborníky a organizovalo železniční dopravu. Během roku 1919 se vytvořil správní systém tzv. účastků, jakýchsi drážních okrsků, do kterých byly spojovány stanice podléhající čsl. správě. Na ty se pak vztahoval zvláštní dozor čsl. drážních inspektorů.

Reklama

Ruská strana příjmala českou pomoc se stejným nadšením, jako tomu bylo i u ostatních odborů Technodu. Samarská vláda kompletně hradila veškeré výdaje oddělení spojené s obnovou poškozených tratí a vlaků. Ochotně převedla důležité stanice a úseky tratí do správy čsl. železničářů. Důvěra ruské strany se také projevila koncem roku 1918, kdy gen.Diterichs dal do správy Technodu dopravu a uskladnění veškerých ropných produktů Sibiřské vlády. U omského Ministerstva železnic a Ředitelství železnic byli umístěni stálí čeští zástupci. Veliká vstřícnost sibiřské vlády k dopravnímu oddělení se projevila jmenováním ing. Znamenáčka do funkce Generálního inspektora železných drah a uhelných dolů západní Sibiře. Dopravní oddělení pro jednotlivé sibiřské dráhy ustanovilo inspektory, kteří byli ruskou stranou vybaveni velikými kontrolními pravomocemi. Pod čsl. dohledem tak byla vytvořena organizace železnic, která dokázala aspoň a čas obnovit na ruských drahách opět pravidelný provoz a řád.

Na ruských stanicích naráželi čsl. železničáři na podobná úskalí jako ostatní odbory Technodu ve svých resortech. Problémy s nedostatkem vlastních i ruských odborníků a s demoralizovanými zaměstnanci byly také obdobně řešeny. Náčelníci stanic byli vybaveni velkými výkonnými pravomocemi. Na stanicích obsazených čsl. železničáři byl zaveden přísný řád, který potíral řadu neblahých rysů tehejších ruských železničních stanic. Byl postihován alkoholismus zaměstnanců. Bylo důsledně dbáno na dodržování čistoty jako základní prevence proti epidemii tyfu. Ze stanic byla vytlačena šmelina. Na oplátku byl ruský personál chráněn před zvůlí ruské armády a materiálně zajišťován společně s čsl. zřízenci stanice čsl. intendantstvem. Obnovený fungující systém organizace železnic pak umožnil dopravnímu odboru úspěšně provést závěrečnou evakuaci čsl. vojska.

Dopravní oddělení i jeho následné reorganizované podoby se společně s ostatními součástmi Technického oddělení významně podílely na několika evakuacích, které za doby jejich působení v Rusku proběhly. Jejich první fáze se odehrála ve druhé polovině roku 1918. Šlo o záchranu vojenského materiálu a důležitých strategických surovin z povolžských měst, která neodolala tehdejší bolševické ofenzívě. Technické oddělení provádělo evakuaci přes ruský odpor, protože představitelé čsl. organizace nedokázali nečinně sledovat ruskou evakuační apatii. Druhé období evakuace se potom uskutečnilo koncem roku 1919. V tomto případě to už bylo stěhování celé čsl. armády ztížené pádem ruské protibolševické fronty. V obou případech se museli železničáři a členové Technodu vyrovnávat s chaosem na drahách, často provázeném stávkami.

V září a říjnu 1918 zahájila bolševická vojska velikou ofenzívu, které nebyly jednotky legií a nově sestavovaného povolžského vojska schopné čelit. Z toho důvodu byla ohrožena velká města jako Perm, Samara nebo Ufa. Ve všech městech bylo soustředěné značné množství vojenského a strategicky důležitého průmyslového materiálu, kterého byl na Sibiři značný nedostatek. Při pádu Permu však byli představitelé legií nemile překvapeni, jak nezodpovědně a bez viditelného zájmu se Rusové snažili zachránit velice důležité produkty. V rukách bolševiků například zůstalo 325.000 pudů (5 32,4t) pertoleje, kterého pak byl po celý zbytek pobytu legií v Rusku velký nedostatek. Podobné příznaky úpadku projevovala i ruská organizace evakuace dalšího ohroženého města, Samary. Zde se však po předchozích zkušenostech rozhodlo Technické oddělení zasáhnout i přes výslovný zákaz ruského vedení, které kladlo řadu překážek úspěšné české přepravě. Byl vypracovaný přesný plán, jehož obdoba byla později použita i při evakuaci Ufy. Při těchto dvou akcích bylo zachráněno obrovské množství zbraní, munice, petroleje, mazutu a jiných ropných produktů. Těsně po pádu Samary pak byli čsl. železničáři nuceni urychleně odpravovat na Sibiř obrovský nepřerušovaný proud ruských uprchlických vlaků, které zacpaly a přetěžovaly dráhu. Sibiřská vláda však prázdné vlaky nevrátila zpět a proto při následnou evakuaci Ufy museli čsl. železničáři z nedostatku volných vagónů provést jejich rekvizice v Pouralí. Nasazení příslušníků dopravního oddělení bylo při evakuaci Ufy tak veliké, že pro vypravování evakuačních a uprchlických vlaků nestačili sami své stanice opustit a zůstali v nich odříznuti frontou. Vzniklou situaci řešili v lednu 1919 pěším přechodem přes Ural do svobodného Ruska.

Přípravy na evakuaci čsl. vojska byly zahájeny už v létě 1919. Dočasné uklidnění intenzity útoků sibiřských banditů na železnici využili členové dopravní roty (oddělení) k přípravám na zimu. Dohlíželi na produkci anšerských a čermechovských černouhelných dolů, shromažďovali zásoby topiva pro lokomotivy. Podle plánů evakuace bylo potřeba shromáždit o 5.030 vagónů víc, než čsl. organizace měla k dispozici. Proto strojírenská rota prováděla horečné opravy poškozených vagónů. Dalším řešením nedostaku vagónů byla redukce legionářských ešalonů na minimální možnou míru. Byly prodány nadbytečné zásoby, koně, děla. Velitelé ešalonů museli přesně vykazovat dokonalé vytížení svých vlaků. Byl stanoven minimální počet 24 legionářů na vagón (těplušku). Byly zrušeny vagónové dílny a kanceláře. Shromažďovaly se provozuschopné lokomotivy.

Největší vypětí sil však museli čsl. železničáři vydat při závěrečné fázi evakuace. Dosud bezproblémový přesun vojska byl dostižen přívalem běženců a evakuačních vlaků z Omska a dalších oblastí dobývaných bolševickými vojsky. Kolapsu drah v důsledku nedostatku maziva této době sice pravděpodobně zabránily právě evakuační aktivity Technodu v roce 1918, avšak zdivočelý proud ruských vlaků hrozil způsobit naprostý kolaps dopravy. Dráha byla ucpaná vlaky, na železnicích zůstávaly zamrzlé lokomotivy opuštěné posádkou. Legionářské lokomotivy byly svévolně zabírány Rusy. Docházelo k železničním neštěstím. Běženci byli přepadáni bandami lupičů z Tajgy. Z mnoha ruských stanic utekli jejich zaměstnanci. Navíc se ke všemu přidali horníci čermechovských dolů, kteří vstoupili do stávky kvůli tři měsíce zadržovaným platům. Jejich místo byla nucena zaujmout dopravní rota a Technické oddělení. Dosadily vlastní výhybkáře, posunovače, topiče a další kvalifikované dělníky. V lepším případě pak čsl. intendantstvo drželo ruské dělníky při práci tím, že zajišťovalo jejich zásobení až do projetí posledních legionářských ešalonů.

Proti nastálému zmatku pak čsl. armádní vedení učinilo rozhodné kroky. 18.listopadu 1919 byl vydán rozkaz zastavit veškerou ruskou dopravu na východ od Novo-Nikolajevska dokud nebude ukončena přeprava čsl. transportů. Bez výjimky pak tento rozkaz začal platit od 15.prosince. Od konce prosince byl gen. Syrový pověřen Radou spojeneckých vojenských zástupců řízením dopravy na magistrále. Železnice se tak dostala do naprosté moci čsl. legií. Na důsledné dodržování zákazu dopalatil i admirál Kolčak, jehož vlaku nebylo umožněno pokračovat v cestě na východ. Po uzavření příměří s bolševiky se přeprava čsl. vlaků uklidnila. V polovině května 1920 byly všechny čsl. evakuační vlaky soustředěny mezi stanicemi Pogranyčnyj-Vladivostok (100km), připravené k transportu do Evropy. Dopravní oddělení bylo přepraveno do ČSR v červnu 1920 americkou lodí Thomas.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více