Polský republikánský Řád Virtuti Militari (1919-1939)

Autor : 🕔25.01.2018 📕2.360

Hledáme nové kolegy

Server valka.cz neustále hledá nové kolegy, kteří jsou ochotni pomoci s rozvojem a doplňováním obsahu, koordinací a kontrolou práce, moderováním příspěvků a další činností. Neváhejte a zapojte se do tvorby valka.cz v duchu hesla Čtenáři sobě :)

Přidejte se k nám!

Podobné články

Další články autora

Rozpočet tohoto webu pro rok 2018 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 87.861,- Kč
♡ Chci přispět

Květoslav Growka

Úvodem

V 18. století založily tři mocné říše, které spoluutvářely křehkou politickou, ekonomickou a vojenskou rovnováhu Evropy, Prusko, Rakousko a Rusko vojenské řády k ocenění statečnosti svých vojáků na válečném poli: Řád Pour le Mérite (1740), Vojenský řád Marie Terezie (1757) a Řád sv. Jiří (1769). Je ironií dějin, že tyto řády nepřežily do dnešní doby, ale dodnes je udělován řád, který byl založen v Polsku – v zemi, jež byla oblíbenou obětí třech zmiňovaných velmocí. Pojem „dělení Polska“ je proto vžitým historickým termínem (ač se to agresoři snažili skrývat, jako naposledy v r. 1939 Hitler se Stalinem). Polský vojenský Řád Virtuti Militari (dále jen ŘVM) přežil se ctí všechna složitá období dvou století a zůstal stálým symbolem nejvyššího ideálu patriotismu: statečného boje s nepřítelem i s nasazením vlastního života.

Pomineme-li psychologizující výklady, je zvláštností, jaké pozornosti se tento řád těší i v českém prostředí. 1 Způsobeno je to faktem, že se v Měřičkově sbírce v pražském Národním muzeu nachází téměř unikátní stříbrná medaile ŘVM. 2 Avšak téměř žádné informace nemáme o obnovení tohoto řádu po vzniku Polské republiky v r. 1919, když nebereme v úvahu polskou literaturu. 3 Chtěli bychom proto s jejím využitím dodat našim čtenářům základní údaje i upozornit sběratele na některé zajímavosti.

Organizace a vývoj řádu

Řád Virtuti Militari žil v povědomí Poláků po celé 19. století. Ale idea jeho znovuobnovení se objevila až za 1. světové války, zřejmě u 1. brigády polských legií bojujících na straně Rakouska-Uherska proti Rusku – u vojáků z okruhu jejich velitele Józefa Pilsudského. Seržant W. Jastrzebowski vypracoval návrh kříže s nápisem CNOCIE WOJSKOWEJ, tedy polského znění hesla VIRTUTI MILITARI. Dochovalo se několik verzí kříže, ovšem jen ve stadiu návrhů. 4

Skutečná práce na obnovení řádu započala až po získání polské samostatnosti v r. 1919, která se zrodila ve válce na Ukrajině, s bolševickým Ruskem a při slezských povstáních.

V březnu 1919 předseda Vojenské rady při Ministerstvu vojenství gen.por. Eugeniusz de Henning-Michaelis napsal Pilsudskému dopis, kterým jej vyzval k obnovení ŘVM. Již 22. 2. 1919 se totiž Vojenská rada (Vojenská zákonodárná komise řečeno přesněji) věnovala otázce polských vyznamenání. Tato data lze považovat za směrodatná pro proces obnovování ŘVM. Vznikly tak i dva projekty řádu.

První návrh byl vypracován 18. 4. 1919 ve Vojenské radě. Statut Vojenského řádu VM připravili gen.por. Michaelis, gen.por. A. Symon, kontradm. K. Porebski, gen.por. J. Jacyna, gen.por. K. Trzaska-Durski, gen.por. M. Romiszewski, a gen.ppor.5 A. Pik na základě informací o historii řádu, které jim podal ředitel Národního muzea prof. Bronislaw Gembarzewski. V prvním článku statutu bylo řečeno, že Vojenský řád VM je určen výlučně za činy neobyčejného hrdinství a odvahy vykonané v boji s nasazením vlastního života a spojené s obětí pro dobro vlasti. Podle tradice 19. století se řád dělil do 5 tříd:

I. tř. – velkokříž (jednostranně černě smaltovaný s korunou v závěsu) čili velkostuha s hvězdou na levé straně prsou, obdrží ho velitel za vítězství v bitvě končící úplnou porážkou nepřítele, nebo za hrdinnou obranu, která rozhodla o osudech vojenské operace.

II. tř. – komandérský kříž (jednostranně černě smaltovaný s korunou v závěsu) k nošení na krku, obdrží jej velitel za taktické vítězství nebo statečnou obranu v obtížném postavení.

III. tř. – rytířský kříž (jednostranně černě smaltovaný bez koruny) nošený na levé straně prsou mohl obdržet důstojník, který byl již nositelem zlatého kříže ŘVM za výtečné velení nebo hrdinský čin s nasazením života.

IV. tř. – zlatý kříž, V. tř. – stříbrný kříž - za hrdinský čin s nasazením života.

Důstojníci, poddůstojníci a vojíni vyznamenaní ŘVM by obdrželi i peněžní částky, respektive penze, o udělování řádu by rozhodovala kapitula.

Druhý návrh byl méně propracovaný a pocházel z Hlavního velitelství polského vojska. Jeho konzultantem byl plk. prof. W. Tokarz. Název řádu i uspořádání opakovaly éru Polského království, tj. Vojenský řád Polska, což jistě neodpovídalo změněné společenské situaci 20. století. Řád se měl skládat jen ze tří tříd:

I. tř. – komandérský kříž (černě smaltovaný, ještě se znakem Litvy, nošený na krku) obdrží důstojníci a vojáci, kteří v bitvě prokáží iniciativu a zaslouží se o vítězství či o východisko z těžké situace. Náležel by i hlavě státu jako předsedovi kapituly.

II. tř. – rytířský kříž (stejný, ale o něco menší nošený na stuze v knoflíkové dírce) měli obdržet ti, kteří vedli své bojovníky do odvážného útoku nebo při setrvání jednotky v obtížném postavení.

III. tř. – stříbrný kříž (jako rytířský, ale nesmaltovaný) měli obdržet ti, kteří se vyznačovali odvahou nebo bravurními činy. S udělením řádu byly rovněž spojeny finanční výhody i jiné (např. výchova dětí v armádním školství apod.). Řád by udělovala hlava státu na návrh kapituly. Nejzvláštnějším byl předposlední bod návrhu, kde se uvádělo jmenovitě udělení 14 rytířských křížů.

Vzhledem k tomu, že na Ministerstvo vojenství začaly chodit k potvrzení návrhy statutů a vzory odznaků udělovaných za obranu Slezska a východních hranic, 6 rozhodli poslanci Ústavodárného sejmu zamezit rozmělnění poděkování státu svým hrdinům do přemíry lokálních ražeb, a tím vlastně degradaci takové pocty. Dne 7. 5. 1919 na 34. zasedání Sejmu vystoupil A. Skarbek za skupinu 24 poslanců s výzvou vládě, aby v nejkratším čase předložila návrh válečného odznaku, který by měl tradiční formu ŘVM. Vzhledem k nedostatku času a také k situaci na bojištích bylo rozhodnuto přijmout jeden z obou již existujících návrhů. Bylo pochopitelně rozhodnuto přijmout návrh Vojenské rady. Na ministerstvu začal řádový statut připravovat plk. Edward Szpakowski a právník mjr. Józef Krzakowski. Návrh zdlouhavě procházel byrokratickou mašinérií. Zajímavostí je, že sám Pilsudský neměl, vzhledem k probíhající válce, čas se s ním seznámit a postoupil jej rovnou do Sejmu. Parlament návrh projednal 1. 8. 1919. Poslancem – zpravodajem byl E. Dubanowicz. Diskuse prakticky nebyla žádná, s výjimkou ojedinělého hlasu na změnu latinského názvu řádu na polský.

První článek nového zákona o vzniku řádu zněl: „Navrací se královskou mocí v r. 1792 ustanovený a potvrzený ústavou parlamentu republiky 23. 11. 1793 vojenský řád pod názvem Virtuti Militari.“ ŘVM byl ustanoven o 5 třídách, jeho podoba navazovala na vzory z 18. a 19. století, avšak bez královských symbolů: odznakem řádu se stal čtyřramenný kříž zakončený kuličkami o rozměrech v I. tř. – 62 mm, II. – 54 mm, III. – 44 mm, IV. a V. – 38 mm. První tři stupně byly jednostranně černě smaltovány a zlatě rámovány, reverzy jen zlaceny. Zlatý kříž (pozlacený) a stříbrný kříž (postříbřený) mají černý lem. Na ramena kříže byl u prvních tří tříd položen zlatý nápis VIR-TUTI MILI-TARI (u dvou nižších tříd černý), středový zlatý terč obtočený zeleným vavřínovým věncem nesl bílou orlici s královskými insigniemi (zlatý koruna, žezlo a jablko). Na reverzu se nacházela ve vavřínovém věnci deviza řádu HONOR / I /  OJCZYZNA  s datací 1792. Velkokříž byl převýšen zlatou královskou korunou 30 x 36 mm a komandérský kříž korunou o rozměrech 23 x 33 mm. Osmicípá paprsčitá hvězda velkokříže o průměru 95 mm nesla řádový kříž (bez kuliček) o rozměru 60 mm, do jeho středového terče bylo vloženo mezikruží s opisem řádového hesla. Velkostuha z tmavě modrého moiré o šíři 100 mm nesla dva černé 20 mm pruhy, nákrční stuha o šíři 40 mm měla 10 mm pruhy, náprsní 35 mm široká stuha měla 9 mm černé proužky.

4. článek zákona jednoznačně stanovil, že řád se uděluje jen za výjimečné činy s nasazením vlastního života podle armádní funkce a hodnosti:

I.tř.- armádním velitelům, II. tř. – velitelům samostatných taktických svazů, III. tř. – velitelům útvarů, IV. a V. tř. – důstojníkům, poddůstojníkům a vojínům. Přesnější pravidla udělování měla být vypracována v statutu. S udělením řádu byl spojen roční doživotní důchod ve výši 300 zl a jiné výhody (přednostní právo přidělení půdy, titul rytíř řádu aj.). Za řádový den byl určen 3. květen. Řád udělovala hlava státu na návrh kapituly.

Proto bylo zapotřebí okamžitě svolat prozatímní kapitulu v čele s vrchním velitelem Józefem Pilsudským. Rozkaz o jejím vytvoření vydal Pilsudský 1. 1. 1920 a jmenoval do ní 11 důstojníků a zároveň udělil všem členům kapituly stříbrný kříž Vojenského řádu Virtuti Militari – jako prvnímu byl tedy udělen kancléři kapituly Pilsudskému. Dalšími členy kapituly byli:

gen.zbr. Józef Haller, gen. div. Waclaw Iwaskiewicz, gen.ppor. Jan Romer , gen.ppor. Boleslaw Roja, gen.ppor. Edward Rydz-Śmigly, gen.ppor. Franciszek Latinik, plk. Mieczyslaw Kuliński, plk. Stanislaw Skrzyński, mjr. Mieczyslaw Mackiewicz, kpt. Andrzej Kopa, kpt. Adam Koc.

Na prvním zasedání kapituly 22. 1. 1920 padl návrh na udělení velkokříže vrchnímu veliteli a kancléři kapituly Pilsudskému. Ten jej však odmítl. Časem se rozběhly přípravné práce k vyznamenávání účastníků bojů za svobodu na frontách 1. světové války. Po uzavření polsko-sovětského míru 18. 3. 1921 vznikly nové komise pro vyznamenávání obránců Lvova, účastníků odzbrojování Němců a velkopolského povstání. Byly přesně jmenovány vojenské operace polsko-sovětské války, odkud vzcházely návrhy na vyznamenání. Zároveň probíhaly neúspěšné práce na sepsání řádových statut. Jako velmi problematická se ukázala změna prozatímní kapituly na stálou: bylo totiž zapotřebí jmenovat rytíře řádů všech stupňů. U IV. a III. třídy nebylo velkých problémů:

IV. tř.: st. serž. Kazimierz Sipika, plut. Stanislaw Jakubowicz, pplk. Kazimierz Rybicki.

III. tř.: pplk. Gustaw Paszkiewicz, plk. Stefan Deb-Biernacki, mjr. Zygmund Piasecki.

Ale u II. třídy předložil Pilsudský svých 7 adeptů, ostatní členové kapituly dalších 11 jmen. O udělení se rozhodovalo v tajném zasedání.

II. tř.: gen. div. E.Rydz-Smigly, gen. div. Stanislaw Haller, gen.zbr. Tadeusz Jordan-Rozwadowski.

Obdržel jej i gen. W. Iwaszkiewicz, který vzhledem k nemoci nebyl povolán za člena kapituly (za krátký čas také zemřel). Další tři generálové byli zvoleni za členy kapituly jako zatímní zástupci budoucích vyznamenaných II. třídou ŘVM.

Vzhledem ke státním funkcím se Pilsudský stal velmistrem kapituly a při zasedáních jej zastupoval kancléř gen. Zygmund Zieliński. Velké diskuse se vedly o počtech udělených řádů, nakonec byly dohodnuty následující limity:  V. třída – 8500, IV. tř. – 650, III. tř. – 100 ks. Práce kapituly byla zasažena i celonárodním konfliktem: Pilsudského státním převratem v květnu 1926. Až v r. 1933 se parlamentu podařilo schválit zákon o Vojenském řádu VM, který do detailů popisoval podmínky pro udělení řádu.

Udělování řádu

Po první slavnostní dekoraci členů prozatímní kapituly 22. 1. 1920 následovala dlouhá přestávka v udělování až do srpna, do klíčového momentu války se Sovětským Ruskem. Umožnila to změna řádových stanov, kdy V. třídu mohli udělovat již velitelé armád (do té doby jen kapitula) přímo na „bitevním poli“. Nesměl však být překročen limit 50 křížů na 1 divizi pěchoty nebo jezdeckou brigádu o třech plucích. Avšak vzhledem k nedostatku řádů samotných byly udělovány jen řádové stužky. Těchto dekorací však nebylo mnoho, něco přes stovku. Po skončení války v prosinci vyznamenal osobně Pilsudský 4 plukovní prapory. Ostatní návrhy na řád byly od jednotlivých pluků posílán k potvrzení kapitule.

Na jaře 1921 bylo vytvořeno několik komisí, aby zhodnotily hrdinské činy bojovníků z let 1918-1920. Prakticky až do konce r. 1922 probíhalo hromadné udělování řádu V. třídy, většinou při státních svátcích, výročích pluků, bitev apod. Bylo uděleno na 8000 řádů, v r. 1923 ještě pár set. I při tomto velkém množství existovaly přesné analýzy bojových činů vyznamenaných. Odpovědnost za řádný výběr se ukázala na konci r. 1922, kdy začaly být udělovány vyšší stupně řádu.

třída I. II. III. IV. V. celkem
Poláci 1 12 3 7 8113 8136
cizinci 5 7 11 43 187 253
celkem 6 19 14 50 8300 8389

I. třídu obdrželi: maršál Józef Pilsudki, maršál Ferdinand Foch, rumunský král Ferdinand I., belgický král Albert I., král SHS (pozdější Jugoslávie) Alexander I.  a italský král Vittorio Emanuel III.

II. třídu obdrželi: gen. div. Edward Rydz-Śmigly, gen. div. Stanislaw Haller, gen.zbr. Tadeusz Jordan-Rozwadowski, gen.zbr. Zygmund Zieliński, gen. div. Jan Romer, gen.zbr. Stanislaw Szeptycki, gen. div. Waclaw Iwaszkiewicz, maršál Józef Pilsudski, gen.zbr. Lucjan Źeligowski, gen. div. Wladyslaw Sikorski, gen diw. Kazimierz Sosnkowski, gen. div. Leonard Skierski, franc. gen. div. Maxime Weygand, japonští maršálové Jasukata Oku a Kagheaki Kawamura, italští velitelé maršál Armando Diaz kn. della Vittoria, gen.zbr. Emanuel Filibert Sabaudzki kn. z Aosty, gen.por. Emanuel Filibert Sabaudzki hr. z Turinu a gen.arm. USA John Joseph Pershing.

III. třídu obdrželi: pplk. Gustaw Paszkiewicz, plk. Stefan Dab-Biernacki, mjr. Zygmund Piasecki a 11 cizinců (Itálie – 3, po dvou z Japonska, Belgie, Jugoslávie a Rumunska).

IV. třídu obdrželi: pplk. Gustaw Paszkiewicz, plk. Stefan Dab-Biernacki, mjr. Zygmund Piasecki, pplk. Kazimierz Rybicki, st. serž. Kazimierz Sipika, serž. Stanislaw Jakubowicz, rtm. Stanislaw Radziwill (in mem.) a 43 cizinců.

Právě u udělení zlatého kříže ŘVM cizincům se počet podle jednotlivých autorů liší. Podle Filipowa jej obdrželo až 55 cizinců (Japonsko – 18, Italie – 13, po osmi Belgie, Jugoslávie a Rumunsko), čímž by celkový počet činil 62. 7 I přes tyto disproporce je zřejmé, že počet udělených prvních čtyř tříd oproti stříbrnému kříži je minimální.  Bylo sice vytipováno 178 nositelů V. třídy – vojínů a poddůstojníků, kteří během války úspěšně veleli jednotkám na důstojnických funkcích, rovněž podle statutu měli nárok na zlatý kříž i někteří důstojníci (celkem do kanceláře kapituly přišlo 981 návrhů), ale po květnovém převratu 1926 již k dalšímu udělování nedošlo. To bylo také příčinou mnoha roztrpčení. Z vyznamenávání se stalo politikum. Negativní vzpomínka byla mj. spojena s neudělením komandéra ŘVM hrdinovi odboje gen. Józefu Hallerovi koncem r. 1923, kdy jej Pilsudský křivým nařčením společensky poškodil. Obzvláště pikantně pak působilo vyznamenání 49 Japonců III. až V. třídou v r. 1928 za jejich účast v rusko-japonské válce 1904-1905, pokud byli nositeli Řádu zlatého luňáka. Vyznamenání prosadil samotný Pilsudský zdůvodněním, že porážka Ruska v r. 1905 přispěla k nezávislosti Polska. Z 89 křížů prvních čtyř stupňů bylo jen 23 Poláků, z toho jen čtyři měli tři třídy: maršál Pilsudský (I., II., V.) a III. až V. tř. pplk. G. Paszkiewicz, plk. S. Dab-Biernacki, mjr. Z. Piasecki.

Stříbrné kříže byly udělovány nejen jednotlivcům. Obdržela jej města Lvov a Verdun, hroby Neznámého vojína ve Washingtonu, Bukurešti a Paříži, 32 vojenských jednotek neslo kříže na praporech a trubkách. Z cizinců byli nejvíce vyznamenáni Francouzi – 112 (např. kříž č. 2980 obdržel Charles de Gaulle), dalšími byli vojáci z  Itálie, Rumunska, Jugoslávie, Belgie, USA, Velké Británie, Japonska, Estonska a Lotyšska. Československo zde pochopitelně chybí. 8 Na 1800 vojáků dostalo řád in memoriam, mezi vyznamenanými bylo i 40 žen.

Typologie řádu

V prvním období existence řádu byli vyznamenaní dekorováni pouze stuhami. Způsobily to technické překážky při výrobě řádu, protože bylo zapotřebí vybrat spolehlivou a dostatečně kvalitní firmu, která by řády všech tříd dodala. Jako první se přihlásila varšavská firma Wladyslaw Krupski – Jan Matulewicz založená v r. 1909. V polovině roku 1920 vyrobila 2500 křížů V. třídy, což však bylo oproti nárokům na vyznamenávání velmi málo. Probíhaly též rozhovory se švýcarskou firmou Huguenin Freres z Le Locle o dodávce stuh. Ty první byly totiž zhotoveny prostým našitím černých proužků na modrou stuhu. Zároveň se u této firmy sondovala možnost ražby. Ovšem se sdělením ceny 7 fr za stříbrné či 5 fr za mosazné se od kontraktu odstoupilo. Stejně dopadl kontrakt se zlatníkem Stanislawem Reisingem.

30. 10. 1922 bylo rozhodnuto o ražbě 6 velkokřížů (425.000 MP za kus), 30 komandérských křížů (155.000 MP), 150 rytířských křížů (40.000 MP), 1000 ks zlatých křížů (á 3.500 MP). Hvězda velkokříže měla být ražena ze stříbra, řádové odznaky z tombaku silně pozlaceného a smaltovány. Dodavatelem byla firma Krupski-Matulewicz, která své výrobky neznačila. Stuhy dodala fa Huguenin Freres a práce na jejich připevnění k řádovým odznakům zařizovala varšavská firma „Dom Mód“ B. Herse.

Zároveň byla vypsána soutěž na 200 ks ŘVM V. třídy ražených ze stříbra se silně pozlacenými středovými terči. Řády byly výhradně určeny pro cizince. Svou nabídkou 27.000 MP za kus uspěla firma Wiktor Gontarczyk, řády dodala v prosinci 1922. Poznají se mj. podle toho, že obdržely mimořádně vysoká výrobní čísla 9600 – 9800.

Zanedlouho se ukázalo, že chybí ještě 200 stříbrných křížů, 100 zlatých, 150 rytířských a 30 komandérských. II., III. a V. třídu vyrobila fa Krupski-Matulewicz, IV. třídu fa Gontarczyk. V polovině r. 1923 dostal část zakázky na IV. třídu zlatník Jan Knedler. Stříbrné kříže později razily i jiné firmy, které si je značily, jako např. W. Gontarczyk, W. Wapiński, J. Reising aj. V r. 1933 došlo ve stanovách řádu k některým změnám. V plánu bylo i zavedení oboustranně smaltované I. až III. třídy. Avšak vzhledem k dostatečným zásobám těchto vysokých stupňů k výrobě již nedošlo.

Všechny exempláře řádů udělených kapitulou nesly výrobní čísla. Řády, které dostali členové prozatímní kapituly, nesly římská čísla, ostatní arabská. Číslování bylo pro každou třídu samostatné.

Vedle číslovaných křížů vyráběly řády zlatnické firmy nečíslované nositelské kopie na objednávku vyznamenaných, tzv. „graverské“ výrobky. A nezřídka i ty firmy, které plnily státní zakázky. Soukromé kříže byly mnohdy v detailu lépe provedené, ražené ze stříbra, signované firemní značkou (i když to nebylo pravidlem). Sestavit tak přesný katalog jednotlivých firem je téměř nemožné, zvláště když se na sběratelský trh dostávají novodobé kopie.

Zásadně by se měly o ŘVM z let 1919-1938 alespoň určovat následující kategorie:

  1. udělený originál – číslovaný kříž s legitimací. Mezi soukromými sběrateli jde o velmi zřídkavý případ, jen v některých muzeích mají dochovány „osobní řády“. V Muzeu Wojska Polskiego ve Varšavě je uchován komandérský kříž s č. 7 po gen. div. W. Iwaszkiewiczovi. Nesmíme zapomenout, že mnoho nositelů ŘVM padlo za 2. světové války – ať na frontách v boji proti Němcům, či byli zavražděni v koncentrácích Sovětského svazu. Jejich řád i doklady byly často zničeny, ztraceny. Na druhé straně někteří soukromí sběratelé „papíry“ k vyznamenání přehlížejí.
  2. originál – číslovaný kříž do počtu vyznamenaných, ale bez dokladů. Např. u komandérského kříže jen do čísla 19. Ve vídeňské aukci firmy Rauch 11. 5. 2001 se prodaly ze sbírky W. Ratha zlaté kříže ŘVM č. 22, 49 a stříbrný kříž č. 1186.
  3. neudělený originál – číslovaný kříž nad rámec počtu udělení, avšak oficiálně vyrobený a dodaný firmou jako státní zakázka. Wielkopolskie Muzeum Wojskowe v Poznani má ve sbírce komandérský kříž č. 34, který byl uchováván v kanceláři kapituly do r. 1939, poté byl převezen do Londýna a po válce byl předán do muzea. V aukci fy Rauch se prodal ze sbírky W. Ratha komandérský kříž č. 39, rytířské kříže č. 17, 19 a zlaté kříže č. 51, 155, 195, 497, 753.
  4. nositelská kopie- nečíslovaný kříž, který nese firemní či puncovní značky. Např. z Rathovy sbírky se prodaly nečíslované, ale puncované a firmou signované stříbrné kříže (SO, SB, IK).
  5. sběratelská kopie -  výrobky bez jakéhokoliv značení. Lze těžko rozhodnout, zda se jedná o původní ražby pro nositele, či sběratelské kopie. Tyto „graverské“ výrobky jsou nebezpečné u vyšších tříd, zvláště když jsou opatřovány různými smyšlenými slovními legendami. Myslíme si, že vzhledem ke skutečnému počtu udělení I. až IV. třídy i počtu státem objednaných vyznamenání, lze originál získat jen mimořádně.

Aby se zabránilo neoprávněnému nošení řádu, zvláště u V. třídy, bylo v r. 1922 rozhodnuto, aby každý vyznamenaný měl ve zvláštní legitimaci zaznamenáno číslo řádu. Na druhé straně to bylo i v důsledku neexistence řádového diplomu, i když byl již vypracován jeho vzor – do jisté míry toto také chápat jako ústup od monarchistické tradice. Zpočátku vyznamenaní dostali potvrzení podepsané velitelem armády. Později je měl signovat i vrchní velitel. Místo toho začaly být vydávány legitimace, kde bylo číslo řádu a číslo rozhodnutí (publikovaného) o udělení řádu. Legitimace měl podepisovat Pilsudského generální adjutant pplk. B. Wieniawa-Dlugozsowski. Nejčastěji je na nich podpis vedoucího kanceláře řádové kapituly mjr. Dr. Adolfa Macieszy. Legitimace k velkokříži podepisoval prezident republiky, ministr vojenství a předseda kapituly. V případě udělení řádu samotnému Pilsudskému jeho podpis nahrazoval podpis jeho zástupce gen. Zielińského. 1. 5. 1933 při změně zákona o ŘVM začali všichni nositelé řádu dostávat nové legitimace doplněné fotografií (a opět s číslem řádu). Legitimace vystavoval generální inspektor ozbrojených sil.

Závěrem

1. září 1939 bylo Polsko napadeno Německem. Pomineme-li operetní vstup Slovenského štátu do války na straně německého agresora, válku rozpoutal i Sovětský svaz, který zaútočil na Polsko z východu. Blesková válka skončila bleskovým vítězstvím, ale i Němci museli uznat mimořádné hrdinství Poláků, kteří šli do boje „s odkrytým hledím“ bez ohledu na předem odhadnutelný výsledek střetnutí a strach o ztráty lidských životů (oproti Československu o rok dříve). Konec polského jezdectva v obranné válce r. 1939 toho budiž důkazem. Velice rychlý průběh ovlivnil i možnost udělování ŘV. Velitel armádní skupiny „Warszawa“ gen. Julius Rómmer vydal 29. 9. 1939 rozkaz, podle něhož měl právo udělovat ŘVM, ovšem s povinností kontrasignace prozatímní kapitulou. Řády však na bojišti nebyly k dispozici, v ústupových bojích došlo jen k několika slavnostním dekorováním. Mnohdy tím způsobem, že velitel vyznamenal statečného bojovníka řádem sňatým z vlastní hrudi. Vyznamenávání tedy probíhalo jen písemným jmenováním v rozkaze. Teprve až velitelství Polských ozbrojených sil na Západě (posléze v emigraci) a vláda Polské lidové republiky postupně vyřizovaly návrhy na udělení ŘVM za „zářijovou kampaň“. Tato historie již tvoří nové období řádu.

Poznámky

1. Naposledy J. Hrdý: Pamětní ražby ke 220. výročí založení polského Řádu Virtuti Militari. Signum 1993/3, s. 58-64.

2. V. Měřička jí věnoval mnoho pozornosti, např. Vzácná polská medaile Řádu „Virtuti Militari“. Drobná plastika 1990/2-3, s.58-68.

3. K.Filipow: Order Virtuti Militari. Wyd. LUK, Bialystok 1992. Týž: Order Virtuti Militari 1792-1945. Wyd. Bellona, Warszawa 1990. Z. Puchalski – I.J. Wojciechowski: Ordery i odznaczenia polskie i ich kawalerowie. Kraj. Agencja Wyd., Warszawa 1987. W. Bigoszewska: Polskie ordery i odznaczenia. Wyd. Interpress, Warszawa 1989.

4. Jeho vyobrazení viz Filipow (1990): přílohy za str. 64.

5. Jeho hodnost odpovídala brigádnímu generálovi.

6. G. Krogulec: Pierwsze polskie odznaczenia wojskowe za waleczność w XX. wieku. In: Militaria polskich formacji Wojska Polskiego z lat 1914-1922. Warszawa 1989, s. 17-45. M. Welna: Odznaki powstań ślaskich. Katalog. Wroclaw 1985. Z. Puchalski: Odznaczenia i odznaki z okresu walk o granice państwa 1918-1921. Zaszyt naukowy Muzeum Wojska 5. Bialystok 1991, s.45-94.

7. Filipow (1990) uvádí dvě různá čísla – v součtu na str. 122 vychází 62, v tabulce na str. 61 v knize z r. 1992 však uvádí 63. Různí se i ostatní autoři v celkových počtech, protože vycházejí z odlišných zdrojů (Filipow z kanceláře kapituly z konce r. 1923, Puchalski ze statistické ročenky 1939). Zde by mělo každopádně dojít k objektivizaci počtu udělených vyznamenání včetně upřesnění počtu vyražených kusů na státní objednávku.

8. Československo-polské vztahy začaly bohužel válečným střetnutím o Těšínsko r. 1919. Důsledky této války se projevovaly po celé 20. století. Po pravdě řečeno, v české historiografii nebyl tento konflikt prozatím objektivně popsán. Dosavadní literatura je tendenčně zaměřena, s čímž se setkáme i na polské straně. Proto se vzdáváme uvádění bibliografických údajů.

Polský Akademický vavřín

Obdoba francouzských Akademických palem patří k velmi vzácným vyznamenáním první Polské republiky, ač se nejednalo o státní vyznamenání. To je také důvod, že vyobrazení tohoto vyznamenání je až na výjimku neznámé (Stanislav Łoza: Ordery i Odznaczenia Polskie. Lwów 1938) a stalo se i na aukci, že jsou za tuto dekoraci - údajně obnovenou po r. 1990 - vydávány „Palmy“ belgického Řádu koruny.

Odznak Akademický vavřín byl založen 21. února 1934 ministrem náboženství a osvěty za účelem ocenění zásluh o polskou literaturu, a to jak za mimořádné tvůrčí počiny, tak za vydavatelskou činnost či šíření četby a propagaci polské literatury vůbec.

Odznak byl vydán ve dvou stupních:

a) zlatý Akademický vavřín byl tvořen šestidílnou hvězdicí o průměru 38 mm, jejíž rameny byla zlatá s 12 ažurově smaltovanými poli. Ve středu se nachází červeně smaltovaný oválný medailon s iniciálami AL (Akademia Literatury).

b) stříbrný Akademický vavřín je stříbrné barvy, žlutě smaltovaný.

Odznak byl zavěšen na 37 mm široké zelené stuze s oboustranným bílým pruhem. Během pětiletého udělování byly odznakem odměněny významné postavy polského kulturního života, jejichž počet se však počítá jen na desítky. -gw-

Nová literatura z Polska

Puchalski, Zbigniew: Dzieje polskich znaków zaszcytnych.

Wyd. Sejmowe, Warszawa 2000. 348 s.

Státem vydanou monografii polských vyznamenání můžeme považovat za kodifikaci jednak těch vyznamenání, jež lze považovat za státní, a jednak i faleristické terminologie. I v Polsku totiž neblahým vnesením pojmu vyznamenání v širším a užším slova smyslu nastal terminologický zmatek. Proto autor sáhl k historickému obecnému názvu znaki zaszcytne(v překladu „čestná znamení), jež v sobě zahrnuje dílčí pojmy řády, kříže, medaile a odznaky.

Reprezentativní kniha s převážně barevnými fotografiemi vyznamenání a jejich nositelů zahrnuje chronologický výklad dějin oceňování v Polsku počínaje šlechtickou republikou, vznikem Řádu bílého orla za krále Augusta II. Silného a vytvářením řádových systémů a skupin dekorací v následujících letech. Samostatné kapitoly jsou věnovány době po záboru Polska 1795-1918, etapě II. republiky, oceňování polskými vládami na emigraci a v lidovém Polsku. Zajímavé jsou údaje z doby konce PLR, kdy byly do systému zařazeny dekorace po 40 let komunisty odmítané, jako např. Kříž za účast ve válce 1918-1921, tedy se sovětským Ruskem. Poslední kapitola je věnována obnově řádového systému po r. 1992 v intencích předválečného Polska.

Sběrateli-specialistovi zde budou chybět náznaky typologie apod., to však nebylo cílem monografie. Její význam totiž tkví v kritickém hodnocení jednotlivých vyznamenání. Čtenáři je tak předložena ukázka polského patriotismu, v němž vyznamenání hrají nesmírně důležitou roli - tvoří kontinuální linii od dob svého vzniku až po současnost. Totiž ani za socialismu polský řádový systém nepodlehl konjukturalismu pěticípých rudých hvězd, jako tomu bylo v ostatních socialistických zemích. Proto mohli Poláci hodnotit vyznamenání po r. 1944 spravedlivě. Uveďme to na dvou příkladech: udělování Řádu Virtuti militari na Západě i Východě bylo prohlášeno za rovnocenné, protože je dostávali vojáci za statečnost v boji se stejným nepřítelem, s výjimkou udělení 1. třídy politrukovi L.I.Brežněvovi - tomu byl řád koneckonců odebrán. A dokonce vrácení nejvyššího socialistického vyznamenání Řádu budovatelů lidového Polska člověku, jemuž byl řád v r. 1964 z politických důvodů odebrán.

Kniha je doprovázena jmenným rejstříkem, bibliografií, soupisem ilustrací a anglickým resumé.

Vzhledem ke kvalitnímu papíru a tisku splňuje všechny nároky kladené na reprezentativní faleristické dílo dneška.

Wełna, Mieczysław: Wojsko Polskie w Rosji i we Francji w latach 1914-1919.

Wroclaw 2000. 112 s.

1. sešit edice Polské odznaky je soupisem určeným jak sběratelům, tak muzejním pracovníkům. Popisuje 34 odznaků různých vojenských částí bojujících v Rusku a 36 čepicových orlíčků a rozlišovacích znamení druhů vojsk. Druhá část popisuje 21 odznaků a medailí polské dobrovolnické armády pod velením gen. Hallera ve Francii, 11 čepicových orlů a 3 specializované odznaky včetně čísel pluků na límci uniforem. Všechny odznaky jsou vyobrazeny a je zde i odkaz na dosavadní literaturu, často těžce dostupnou a roztříštěnou.

Filipow, Krzysztof: Pociągi pancerne i wojska kolejowe w falerystyce polskiej.

In: Biuletyn numizmatyczny 1(317), 2000. s. 20-29.

Polský numismatický časopis určený sběratelům přináší i zajímavé faleristické články. Po ukončení polsko-sovětské války bylo v letech 1920-1939 založeno 10 pamětních odznaků pro posádky pancéřových vlaků, 4 odznaky Velení vojenských transportů a 4 odznaky jednotlivých batalionů železničního vojska. Jejich precizní popis doprovázejí kvalitní fotografie.

Zeszyt naukowy Muzea Wojska  w Białymstoku

Vojenské muzeum v Białymstoku vydává každoročně ze své badatelské činnosti sborník, který obsahuje jak vědecké studie, tak příspěvky popularizační. Uvedeme některé týkající se faleristiky:

Číslo 5/1991 přináší pro sběratele vděčný článek Z. Puchalského Odznaczenia i odznaky z okresu walk o granice państva 1918-1921. (s.45-94). Odznaky jsou rozděleny do 3 skupin: udělované lokálními vojenskými vládami povstalců, např. za obranu Lvova, Vých. Malopolska, pro účastníky povstání na Velkopolsku, za válku o Těšínské Slezsko a slezské povstání, či odznaky udělované velením frontů a divizí a konečně centrální vládou. Neméně zajímavé jsou odznaky neuznané a zakazované nosit, jako např. Kříž volyňských povstalců, odznak Za zničení a vyhnání Němců z Varšavy. Studie je doprovázena, vzhledem ke špatnému tisku, 7 tabulkami nekvalitních fotografií.

Číslo 6/1992 obsahuje historickou studii K. Filipowa Na piersi czarnego orla.(s.19-40) o dějinách polského Řádu bílého orla anektovaného carským Ruskem v letech 1832-1917. V čísle 7/1993 píše stejný autor (s.5-21) o pokusu založit nejstarší polský řád z doby krále Vladislava IV. Vasy pod názvem Řád Neposkvrněného početí Panny Marie. Roku 1634 byl projekt schválen papežem Urbanem VIII., ale v Polsku nebyl realizován, pomineme-li zapomenutý (a v r. 1917 v Petrohradě ztracený) jediný exemplář krále Jana III. Sobieského. Sběratelům se na s. 144-147 představují dva doposud neznámé odznaky veteránů povstání 1863.

Číslo 8/1994 obsahuje neznámé údaje o Kříži nezávislosti, který byl teoreticky obnoven v londýnské emigraci r. 1954 (Emigracyjne losy Krzyźa Neipodległości. s.90-96).

I. M. Czachorowski: Insignia Polskich Jednostek Specjalnych. (Polish Special Units Insignia) Wroclaw 1998. 58 s., 20 tab.

Litewskie insignia wojskowe. (Lithuanin Militari Insignia). Wroclaw 1999. 16 s. Odznaki spadochroniarzy. (Parachute Badges). Wroclav 1999. 24 s.

Oznaki rozpoznawcze Wojsk Lądowych. (Polish Army Schoulder Emblems). Wroclaw 2000. 36 s.

Oznaki rozpoznawcze Wojsk Aeromobilnych. (Polish Airmobile Forces Shoulder Emblems). Wroclaw 2001.

V r. 1943 vznikly na území SSSR polské parašutistické speciální oddíly. Od těch dob se řada sběratelů specializuje na sbírání odznaků a nášivek paravojsk. Od r. 1990 polské jednotky navázaly na tyto tradice, popř. zakládaly označení nová. Často v rámci reorganizace mnohé jednotky zanikly a jejich označení v budoucnosti těžko někdo určí. Proto voják a sběratel z Vratislavi přispěl specializovaným soupisem doplněným rozkazy ministerstva obrany. Všechny odznaky a nášivky jsou barevně vyobrazeny. Stejně zpracoval do vojenské symboliky sousedního státu Litvy. V polsko-anglické brožuře popsal čepicové znaky, nášivky, para odznaky, prapory a hodnosti Litevské republiky po r. 1990. Stejným způsobem zpracoval odznaky a nášivky polských paradesantních vojsk a zaznamenal vše dostupné ze států bývalého socialistického bloku a z nástupnických států po Sovětském svaze. Zbývající dvě brožury jsou věnovány polskému pozemnímu vojsku a jejich nejmladšímu druhu - vojsku rychlého nasazení.

K. Filipow: Order Virtuti militari 1972-1945. Bellona, Warszawa 1990. 208 s.

V Polsku zbaveném socialismu byla první práce věnována Řádu Virtuti militari, symbolu neposkvrněné vojenské slávy Poláků, založeném r. 1792.

Přehledně a podrobně zpracované řádové dějiny jsou doprovázeny barevnými i černobílými fotografiemi a tabulkami s počty udělených řádů. Pro sběratele jsou zejména důležité údaje, z nichž jednoznačně vyplyne vzácnost tohoto vyznamenání - oproti běžně dostupným „graverským“ výrobkům z různých klenotnických dílen.

Kawalerowie Virtuti militari 1792-1945. Slownik biograficzny. Tom II (1914-1921). Koszalin 1991. 170 s. Tom IV (1939-1945). Koszalin 1995. 160 s. K. Filipow: Order Virtuti militari. LUK, Bialystok 1992. 64 s.

Vzhledem ke 200. výročí řádu v r. 1992 přikročila skupina polských historiků a vlastenců k jejich dávnému snu - vydat životopisy nositelů tohoto řádu. Slovník se má skládat z pěti dílů: I. (1792-1864), II. (1914-1921), III. (1939), IV. (Polské ozbrojené síly 1939-1945), V. (Konspirace 1939-1945). Celek obsahuje okolo 28 tisíc hesel. Zatím vyšly dva sešity, první části II. a IV. dílu. K tomuto výročí přispělo i nakladatelství LUK v Bialystoku drobnou, ale vkusnou publikací s řadou fotografií. Zaujme např. fotografie arm. gen. Wladyslawa Anderse, nositele komandérského kříže z r. 1947, nebo nařízení polského prezidenta W. Jaruzelského o zbavení L. I. Brežněva velkokříže tohoto řádu. Je zde i přesný stupeň udělení:

Období  1. tř. 2. tř. 3. tř. 4. tř. 5. tř. celkem
Polsko 18. stol 0 1 86 0 439 526
Varš. knížectví 1807-1815 2 10 501 923 1130 2566
Listopad. povstání 1830/31 0 1 105 1794 1973 3873
emigrace po povstání 0 0 1 86 18 105
II. republika 1919-1939 6 19 14 63 8342 8444
emigrační vláda 1939-1974 0 3 6 201 5363 5573
Lidové Polsko 1943-1987 13 19 57 227 4846 5162
celkem 21 53 770 3294 22111 26249

Druhým symbolem vojenské slávy Polska je jeho Válečný kříž udělovaný od r. 1920. Skvělé monografii (G.Krogulec: Krzyz  walecznych, swiadek zwyciestwa i kleski. Ajaks, Warszawa 1998. 272 s.) jsme se věnovali samostatně.

J.Partyka: Odznaki pamiatkowe obrony Lwowa oraz niektore z lat 1918-1920. Mitel, Rzeszów 1998. 72 s.

Velmi přínosné jsou monografie o plukovních pamětních dekoracích z dob, jež byly v lidovém Polsku tabuizovány. Pro tyto knihy platí jen to nejlepší hodnocení a mohou být vzorem pro jakákoliv faleristická pojednání. Každá dekorace je vyobrazena barevně, černobílé zobrazení následuje pro charakteristiku upevnění (např. matice se signaturou firmy), oproti české faleristice je zde věnována pozornost i dekretům a legitimacím, které přece tvoří nedílnou, ba nejdůležitější součást vyznamenání. Z dějin rušné polsko-sovětské války 1920 i předcházeních dvou let ve Lvově vzešlo celkem 64 dekorací.

K.Filipow: Odznaky pamiatkowe Wojska polskiego 1921-1939. Piechota. PTN, Warszawa 1995. 88 s.

Též polští numismatici se podíleli na vydání zajímavé práce o pamětních odznacích pěchoty Polského vojska z období II. republiky ze sbírek muzeí a sběratelů v Polsku a Londýně. Na 16 barevných tabulkách lze vidět skvěle výtvarně řešené odznaky, seznam ražeben je přiložen. V knize jsou navíc fotografie osob dekoravaných těmito odznaky.

J. Murgrabia: Symbole wojskowe Polskich Sil Zbrojnych na Zachodzie 1939-1946. Bellona, Warszawa 1990. 144 s.

Konečně též vyšla monografie o polském západním odboji, její autor ji vzal, jak se říká „od podlahy. Můžeme zde vysledovat genezi všech vojenských symbolů - čepicových orlů, praporů, řádů, křížů a medailí a dále pamětních plukovních odznaků, odznaků specialistů, nášivek atd. Knihu provázejí fotografické a kresebné přílohy a řada tabulek, např. počty polských i zahraničních vyznamenání udělených polským vojenským jednotkám. Zajímavá je např. tabulka o počtu udělení včetně číslování (od 1-48355) Pamětního kříže Monte Cassino, či přehled vyznamenání polského letectva pro srovnání s československými letci ve Velké Británii.

I. M. Czachorowski: Insignia Polskich Jednostek Specjalnych. Wroclaw 1998. 58 s., 20 tab. Litewskie insignia wojskowe. Wroclaw 1999. 16 s.

V r. 1943 vznikly na území SSSR polské parašutistické speciální oddíly. Od těch dob se řada sběratelů specializuje na sbírání odznaků a nášivek paravojsk. Od r. 1990 polské jednotky navázaly na tyto tradice, popř. zakládaly označení nová. Často v rámci reorganizace mnohé jednotky zanikly a jejich označení v budoucnosti těžko někdo určí. Proto voják a sběratel z Vratislavi přispěl specializovaným soupisem doplněným rozkazy ministerstva obrany. Všechny odznaky a nášivky jsou barevně vyobrazeny. Stejně zpracoval do vojenské symboliky sousedního státu Litvy. V polsko-anglické brožuře popsal čepicové znaky, nášivky, para odznaky, prapory a hodnosti Litevské republiky po r. 1990.

Z. Puchalski - T. Wawrzynski: Krzyź i Medal Niepodleglości. Bellona, Warszawa 1994. 108 s.

Kříž a Medaile nezávislosti patří k vyznamenáním, která mají zajímavý osud. Vyznamenání vzniklo v r. 1930, v době bouřlivé politické situace v Polsku, jež rozdělovala účastníky bojů za svobodu na nesmiřitelné zastánce levice a pravice. Navíc při oslavách 10. výročí v r. 1928 nemohli být všichni zasloužilí bojovníci odměněni Řádem obrození Polska nebo Záslužným křížem, protože byly stanoveny stropy počtu udělení. Ve snaze znovu sjednotit Poláky a ocenit jejich zásluhy o vlast navrhla skupina okolo maršála Pilsudského založení tohoto vyznamenání, které svým významem má do jisté míry „řádový“ charakter - uděloval ho prezident, oba stupně kříže (s meči a bez mečů) se nosily před Řádem obrození Polska IV. st. a medaile před stříbrným Záslužným křížem. Náklady na pořízení dekorace nesl sám vyznamenaný, jen účastníkům povstání r. 1863 bylo vzhledem ke stáří uděleno vyznamenání bezplatně. Dostalo se ocenění 30 odbojovým formacím, kromě účastníků polsko-sovětské války, kteří byli masově vyznamenáváni Řádem Virtuti militari, Válečným křížem a Pamětní medailí války 1918-1921. Celkem bylo do r. 1939, kdy bylo udělování oficiálně ukončeno, bylo dekorováno:

Kříž nezávislosti s meči   1817 osob
Kříž nezávislosti  35271
Medaile nezávislosti 51665

Ještě dvakrát v historii došlo k pokusu obnovit tuto dekoraci zahraničními emigračními činiteli Polska, ale vzhledem k jejich nejednotnosti zůstalo jen u pokusů či jedné realizace. Vzhledem k tomu, že tuto dekoraci nepřevzala ani Polská lidová republika, jde skutečně o cenné, protože mravně neposkvrněné vyznamenání. x

Zde však musíme učinit poznámku týkající se českých dějin. Na 133. zasedání výboru rozhodujícího o udělování dne 17. 10. 1938 bylo rozhodnuto o udělení této dekorace účastníkům „povstalecké akce na Těšínském Slezsku za řekou Olší“. Ministerstvo zahraničí připravilo zprávu o činnosti tajné organizace, která vznikla již v r. 1935 na území Československa s cílem navrátit Těšínsko do polských rukou. Patřilo zde 131 osob a podporovalo je 192 osob v polském pohraničí. Prezident Mościcki podepsal dekret o tomto udělování o dva dny později. 13. 2. 1939 bylo uděleno 373 dekorací, z toho 14 in memoriam:

Kříž nezávislosti s meči 10 osob
Kříž nezávislosti 81
Medaile nezávislosti 282

Komise zamítla 1452 (!) návrhů a 180 jiných poslala prezídiu Rady ministrů, protože jejich hodnota odpovídala pouze ocenění Záslužným křížem. Tato epizoda svědčí o krátkozrakosti středoevropské politiky - takto oslavené vítězství na Těšínsku po Mnichovské konferenci na úkor Československa se Polákům vymstilo 1. září 1939. Tisíce nositelů této dekorace pak padlo na bitevních polích či bylo povražděno v hitlerovských či stalinských koncentrácích. I proto jde o vyznamenání dosti vzácné.

G. Krogulec: Pierwsze Polskie odznaczenia wojskowe za waleczność w XX. wieku. In: Militaria polskich formacji i Wojska Polskiego z lat 1914-1922. Warszawa 1989. s. 17-41.

Vojenské střetnutí Československa a Polska v r. 1919 o Těšínsko se projevilo bezprostředně ve vydání kříže a medaile Za obranu Slezska, jež zavedla Národní rada Těšínského knížectví 2. 2. 1919. Odznakem 1. stupně byl kříž ražený ze stříbra s rudě smaltovanými rameny a paprsky mezi nimi. Ve středu je zlatý věnec, v něm na modrém poli stříbrná věž Piastovců v Těšíně na pohoří, na reversu je nápis Walecznym Śląsk 1919 a pořadové číslo, pevným závěsem je provlečen kroužek na stuhu. Kříž se nosil na bílo-modré stuze ve druhé dírce uniformy. Kříž 2. stupně nemá paprsky mezi rameny a nosil se ve třetí knoflíkové dírce. Medaile, resp. formou provedení kruhový odznak o průměru 33 mm z postříbřené mosazi, se připínala pomocí šroubu s maticí na levé straně uniformy ve výši třetího knoflíku. 1. třída se udělovala pouze velitelem, 2. třída vojákům bez rozdílu hodnosti za bojové nasazení a rovněž civilistům, nepř. úředníkům, kteří „v době českého napadení vytrvali na svých místech a bez ohledu na uvěznění, bez ohledu na ohrožení jejich rodin setrvali ve svém patriotismu a svým příkladem pozvedali duch obyvatelstva“. Vyznamenání navrhl A. Procajlowicz a zhotovil jej varšavský rytec J. Knedle.

Puchalski, Zbigniew: Dzieje polskich znaków zaszcytnych.

Wyd. Sejmowe, Warszawa 2000. 348 s.

Státem vydanou monografii polských vyznamenání můžeme považovat za kodifikaci jednak těch vyznamenání, jež lze považovat za státní, a jednak i faleristické terminologie. I v Polsku totiž neblahým vnesením pojmu „vyznamenání“ v širším a užším slova smyslu nastal terminologický zmatek. Proto autor sáhl k historickému obecnému názvu „znaki zaszcytne“ (v překladu „čestná znamení“), jež v sobě zahrnuje dílčí pojmy řády, kříže, medaile a odznaky.

Reprezentativní kniha s převážně barevnými fotografiemi vyznamenání a jejich nositelů zahrnuje chronologický výklad dějin oceňování v Polsku počínaje šlechtickou republikou, vznikem Řádu bílého orla za krále Augusta II. Silného a vytvářením řádových systémů a skupin dekorací v následujících letech. Samostatné kapitoly jsou věnovány době po záboru Polska 1795-1918, etapě II. republiky, oceňování polskými vládami na emigraci a v lidovém Polsku. Zajímavé jsou údaje z doby konce PLR, kdy byly do systému zařazeny dekorace po 40 let komunisty odmítané, jako např. Kříž za účast ve válce 1918-1921, tedy se sovětským Ruskem. Poslední kapitola je věnována obnově řádového systému po r. 1992 v intencích předválečného Polska.

Sběrateli-specialistovi zde budou chybět náznaky typologie apod., to však nebylo cílem monografie. Její význam totiž tkví v kritickém hodnocení jednotlivých vyznamenání. Čtenáři je tak předložena ukázka polského patriotismu, v němž vyznamenání hrají nesmírně důležitou roli - tvoří kontinuální linii od dob svého vzniku až po současnost. Totiž ani za socialismu polský řádový systém nepodlehl konjunkturalismu pěticípých rudých hvězd, jako tomu bylo v ostatních socialistických zemích. Proto mohli Poláci hodnotit vyznamenání po r. 1944 spravedlivě. Uveďme to na dvou příkladech: udělování Řádu Virtuti militari na Západě i Východě bylo prohlášeno za rovnocenné, protože je dostávali vojáci za statečnost v boji se stejným nepřítelem, s výjimkou udělení 1. třídy politrukovi L.I.Brežněvovi - tomu byl řád koneckonců odebrán. A dokonce vrácení nejvyššího socialistického vyznamenání Řádu budovatelů lidového Polska člověku, jemuž byl řád v r. 1964 z politických důvodů odebrán.

Kniha je doprovázena jmenným rejstříkem, bibliografií, soupisem ilustrací a anglickým resumé.

Vzhledem ke kvalitnímu papíru a tisku splňuje všechny nároky kladené na reprezentativní faleristické dílo dneška.

Wełna, Mieczysław: Wojsko Polskie w Rosji i we Francji w latach 1914-1919.

Wroclaw 2000. 112 s.

1. sešit edice Polské odznaky je soupisem určeným jak sběratelům, tak muzejním pracovníkům. Popisuje 34 odznaků různých vojenských částí bojujících v Rusku a 36 čepicových orlíčků a rozlišovacích znamení druhů vojsk. Druhá část popisuje 21 odznaků a medailí polské dobrovolnické armády pod velením gen. Hallera ve Francii, 11 čepicových orlů a 3 specializované odznaky včetně čísel pluků na límci uniforem. Všechny odznaky jsou vyobrazeny a je zde i odkaz na dosavadní literaturu, často těžce dostupnou a roztříštěnou.

Filipow, Krzysztof: Pociągi pancerne i wojska kolejowe w falerystyce polskiej.

In: Biuletyn numizmatyczny 1(317), 2000. s. 20-29.

Polský numismatický časopis určený sběratelům přináší i zajímavé faleristické články. Po ukončení polsko-sovětské války bylo v letech 1920-1939 založeno 10 pamětních odznaků pro posádky pancéřových vlaků, 4 odznaky Velení vojenských transportů a 4 odznaky jednotlivých batalionů železničního vojska. Jejich precizní popis doprovázejí kvalitní fotografie.

Zeszyt naukowy Muzea Wojska  w Białymstoku

Vojenské muzeum v Białymstoku vydává každoročně ze své badatelské činnosti sborník, který obsahuje jak vědecké studie, tak příspěvky popularizační. Uvedeme některé týkající se faleristiky:

Číslo 5/1991 přináší pro sběratele vděčný článek Z. Puchalského Odznaczenia i odznaky z okresu walk o granice państva 1918-1921. (s.45-94). Odznaky jsou rozděleny do 3 skupin: udělované lokálními vojenskými vládami povstalců, např. za obranu Lvova, Vých. Malopolska, pro účastníky povstání na Velkopolsku, za válku o Těšínské Slezsko a slezské povstání, či odznaky udělované velením frontů a divizí a konečně centrální vládou. Neméně zajímavé jsou odznaky neuznané a zakazované nosit, jako např. Kříž volyňských povstalců, odznak Za zničení a vyhnání Němců z Varšavy. Studie je doprovázena, vzhledem ke špatnému tisku, 7 tabulkami nekvalitních fotografií.

Číslo 6/1992 obsahuje historickou studii K. Filipowa Na piersi czarnego orla.(s.19-40) o dějinách polského Řádu bílého orla anektovaného carským Ruskem v letech 1832-1917. V čísle 7/1993 píše stejný autor (s.5-21) o pokusu založit nejstarší polský řád z doby krále Vladislava IV. Vasy pod názvem Řád Neposkvrněného početí Panny Marie. Roku 1634 byl projekt schválen papežem Urbanem VIII., ale v Polsku nebyl realizován, pomineme-li zapomenutý (a v r. 1917 v Petrohradě ztracený) jediný exemplář krále Jana III. Sobieského. Sběratelům se na s. 144-147 představují dva doposud neznámé odznaky veteránů povstání 1863.

Číslo 8/1994 obsahuje neznámé údaje o Kříži nezávislosti, který byl teoreticky obnoven v londýnské emigraci r. 1954 (Emigracyjne losy Krzyźa Neipodległości. s.90-96).

Autor : 🕔25.01.2018 📕2.360

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře