Kraské peklo - úvod do bojového působení c. a k. pěšího pluku č. 98 na Soči

Autor: Vladimír Mucha, Ing. / IR98 🕔︎︎ 👁︎ 21.717

Oslovíte-li neznámého člověka na ulici a zeptáte se ho na boje v Itálii za první světové války, nejspíše vám odpoví: „Jo to bylo tenkrát na Pijávě, tam myslím bojoval pradědeček. Ale to už je dávno. A nezlobte se, já pospíchám. Tak nashledanou.“ Pokud máte o trošku víc štěstí, narazíte na takzvaného znalce, který se chytne o krapet více a začne ze sebe chrlit názvy vonící dálkami a neznámými horskými štíty jako Tofana, Marmolata nebo Monte Piano. Zazní i názvy pohoří Alp a Dolomit. Občas přihodí něco ve smyslu: „V těch průsmycích to musela být mela a ta zima, no hrůza. Zlatý boje u Verdunu.“ Možná si tento človíček, jehož koníčkem bude nejspíše vysokohorská turistika, vzpomene i na Soču a tajuplně vám sdělí: „Tam se myslím taky bojovalo.“ A to mu probleskne v hlavě jen díky názvu této horské řeky. No, a pokud máte opravdu štěstí, narazíte na nenápadného mužíka, který si vás při té samé otázce změří pohledem, lehce se usměje a jen tak mimochodem prohodí: „A kterou frontu máte na mysli? Sočskou, tu vysokohorskou Tyrolskou anebo tu tam v tom Benátsku, no hrome jak se jen jmenuje, myslím tu u té řeky Piavy, že?“ A pak se naopak zeptá on: „Proč se mne na to vlastně ptáte, vás to zajímá?“ Teď zase vykulíte oči vy, nejspíše se ve vašem obličeji objeví lehký ruměnec a s cukáním koutků odpovíte bez váhání, že ano. Po následující krátké debatě, která zákonitě přijde, vyrážíte společně do nejbližší kavárny si v klidu popovídat a v průběhu cesty se ve vaší mysli najednou začnou promítat obrazy a informace, nevědomky si mnete ruce a zjišťujete, že život je tak nějak krásný. Právě pro takové blázny je určena tato kapitola a vlastně i celá série popisující boje pluku č. 98 na Soči. Nechme se tedy vtáhnout do nedávných bojů v té Itálii. Nejprve si ale dáme k tomu koncertu trochu krátké předehry v podobě válečné poesie z vlastní produkce tematicky zaměřené na Sočskou frontu.

 

Reklama

Společná cesta

 

Sbohem buď, bratře můj

i druzi milí ve zbrani

po nelehkém boji

Reklama

odpočiňte v pokoji

na vrších pod Tolminem

lehká buď vám horská zem.

 

Bez lásky a štěstí

sloužili jste vlasti

oheň v hrudích nepálí

nikdo z vás již nestřílí

pušky, granáty dohřměly

údy v křeč se sevřely.

 

Pouť nelehká čeká vás daleká

bez kříže u jména jáma veliká

Reklama

plná much a krysího pištění

v pytlích strojení budete pohřbení

cestou hlíny hrst vás pozdrží

v černé zemi špatně se neleží.

 

Zrada italské diplomacie, vázané smlouvou k Trojspolku, při hře na dvě strany vyvrcholila podpisem tajné londýnské smlouvy z 26. dubna 1915, ve které mělo Italské království za svou účast ve válce na straně Dohody získat Tridentsko, Goricii, Istrii s Terstem a Dalmácii. Italské kupčení s neutralitou a dobyvačná chamtivost přesáhly únosnou mez a další národy Evropy se chystaly střetnout na bitevním poli. Následné vyhlášení války 23. května 1915 Rakousko-Uhersku, která byla v podvědomí obyvatelstva mnohonárodnostního soustátí chápána jako válka kořistní, rozpoutalo peklo nelítostně vedených bojů situovaných do převážně extrémních podmínek horské a vysokohorské alpské fronty. V povodí řeky Soči protékající frontovým pásmem od severu k jihu proběhlo mezi armádami Itálie a Rakousko-Uherska v rozmezí 23. června 1915 až 13. září 1917 jedenáct gigantických pozičních, z pohledu Habsburské monarchie obranných bitev. Poslední bitva někdy též označovaná jako dvanáctá, což je z operačního hlediska nesprávné, byla ofenzivní zcela moderně vedená operace probíhající od 24. do 27. října 1917 s účastí německého spojence v prostoru na horní Soči mezi Bovcem a Tolminem. Směr hlavního úderu byl veden na Kobarid, nebo chceme-li užít tehdy používaných názvů města Karfreit či Caporetto a podle kterého se průlom italské fronty také pojmenoval. Řeka Soča známá též pod německým a italským názvem Isonzo se stala symbolem krvavých bitevních střetů stejně tak jako zdejší skalnatá vápencová vrchovina Krasu na jižním úseku fronty nebo nehostinné vrcholky Krnského pohoří na severu.

Frontová linie se táhla Julskými Alpami přes vrcholy Mittagskogelu, Rombonu, Krnu a plynule sestupovala k Tolminu, Kanalu a Plavu k výšině Monte Sabotinu, Gorizii, dále směřovala k výšinám Monte San Michele, Doberdobu, Hermadě, Duinu a končila na pobřeží Jadranu v Panzanském zálivu. Operačně spadala pod nově vytvořenou císařskou a královskou 5. armádu gen. der infanterie Svetozara Boroeviće, pozdější Sočskou armádu a sousedila na jz. okraji Julských Alp s korutanskou c. a k. armádní skupinou gen. der kavallerie Franze Rohra. Hranice mezi armádní skupinou a sočskými silami páté armády tvořila 2 244 m. n. m. vysoká hora Krn známá pod italským jménem Monte Nero. V překladu zní italský název horského masivu Černá hora, ale ve volném významu lze překládat též jako chmurná, tmavá, smutná, krvavá až šibeniční hora, což je příznačné a hodí se stejně tak jako k přívlastkům zdejší Sočské fronty. Ovšem vše není jen černobílé a Italové se po násilném vojenském obsazení Krnu 16. června roku 1915 tak jako všude vehementně snažili horu přejmenovat a podle místního názvu znějícího v nářečí črn (crn - černý) používaného domorodými horaly ji takto nešťastně převedli do své mateřštiny. Historicky zde sousedila italská provincie Furlandsko (Friuli) s rakouským vévodstvím Kraňsko (Krajina, Krain, Kransjko). K Habsburské říši v prostoru zdejší fronty patřilo i území kolem Gorizie (Gorica, Görz, Gurize), Gradiška (Gradiska) a Terstu (Trst, Trieste). Pro lepší porozuměním je nutné seznámit se specifickým rozdělením Sočské jižní fronty a především poukázat na důvěru věnovanou „nespolehlivým“ českým vojákům, kteří tvořili spolu se Slovinci páteř zdejší obrany, kterou jim velkoryse věnoval „Lev od Soči“ - pozdější polní maršál Svetozar Boroević de Bojna. Chrabří obránci ji na Krasu i v horských oblastech Sočské fronty nezklamali.

Z údolí řeky Vipavy se zvedala planina nebo chceme-li vrchovina Krasu (Monti del Karso, Karst) s dominantami Doberdoba (Doberdo) a Hermady (Grmada, Monte Ermada) a pozvolna klesala k moři. Geograficky jde o planinu Doberdobu a Komenský kras. Tento úsek jižního křídla Sočské fronty byl pro italského útočníka strategicky nejvýznamnější, neboť skýtal nejpříznivější podmínky pro průlom obrany a vstup do hloubky území monarchie až k dalmatskému pobřeží. Především zde ale byly v nezvyklé kumulaci postupně nasazeny útvary z Českých zemí, které byly zastoupeny ponejvíce pěšími pluky č. 1, 3, 8, 11, 18, 21, 28, 35, 42, 73, 74, 81, 91, 92, 93, 94, 98, 100, 102 a zeměbraneckými (střeleckými) pluky č. 6, 7, 8, 14, 25, 28. Dále prapory polních myslivců č. 2, 5, 12, 17, 25, dragounskými č. 7, 10, 12, 14 a dělostřeleckými pluky polních houfnic č. 8, 9, 24 a těžkých polních houfnic č. 9. Kromě těchto hlavních útvarů zde mnoho Čechů, Moravanů a Slezanů bojovalo v samostatných domobraneckých praporech, technických a týlových jednotkách, zdravotních oddílech a několik jedinců bylo zařazeno i v leteckých rotách nejen u pozemního personálu. Další dobrovolníci sloužili jako c. a k. úředníci v nevojenských jednotkách, polních poštovních úřadech, nemocničních zařízeních apod. V místopisu této publikace často v závorkách uvádím dvojí a někdy i trojí názvy. Vše je způsobeno německým, slovinským a italským pojmenováním obcí, řek a pohoří. Tehdejší a vlastně i současné příhraniční pásmo podél řeky Soči je totiž domovem národnostních menšin, což se odráží v mnoha zdejších geografických názvech.   

Přímořská c. a k. 5. armáda se na konci léta roku 1915 skládala z těchto římskými číslicemi označených úseků: č. I. (XV. armádní sbor), č. II. (XVI. armádní sbor), č. IIIa (VII. armádní sbor), č. IIIb (III. armádní sbor), č. IV (pobřežní úsek Terst), č. V. (pobřežní úsek Rijeka) a okrsku válečného přístavu Pula. Jednotlivé obranné linie se naopak označovaly arabskými číslicemi např. 1-a, 1-b, 1-c, 2-a, 2-b atd. Mezi prvními obránci zdejšího hraničního pomezí v roce 1915 byly i jednotky z českých zemí zařazené v samostatných horských brigádách. Krátce po italském vyhlášení války a formování Boroevićovy Sočské armády zde byly nasazeny tyto odloučené pěší prapory č. I/IR1, I/IR3, I/IR21, I/IR91, I/IR93, I/IR102, II/IR18, III/IR8, III/IR35, IV/IR42, IV/IR81 a různé pochodové prapory řadových pluků, zeměbranců a domobranců. Pro zajímavost zde byl zařazen v rámci sočských ozbrojených sil k 1. červnu 1915 ve 185. pěší brigádě, 93. pěší divizi genmjr. von Booga pochodový prapor domobraneckého pěšího pluku č. 30 Vysoké Mýto, který se aktivně zúčastnil počátečních bojových potyček. Vzhledem k nedostatku lidského materiálu a vytloukání klínu klínem se výše zmíněné prapory na zdejší frontu po svém přesunu na jiné bojiště opět vracely. Nejpočetnější přísun českých vojáků nastal na jaře roku 1917 z východní fronty po zhroucení poslední ruské ofenzívy, únorové revoluci a rozkladu ruské armády. Jejich největší účast byla v květnové 10. a srpnové 11. bitvě v roce 1917. Byly to např. pěší pluky č. 28, 74, 94 a prapor polních myslivců č. 25. Dále celá 21. střelecká divize, 106. domobranecká pěší divize a hlavní síly některých výše zmíněných samostatných polních praporů.

Stejně jak zasáhly hrůzy války v Posočí do života statisíců vojáků a jejich blízkých z celé Habsburské monarchie, tak zcela změnily žití obyvatel v boji postižených rozsáhlých území podél celé italské fronty od Jaderského moře přes Alpská pohoří až ke Švýcarské hranici. Na jejich utrpení a bolest při opouštění svých domovů a vzniklém statutu válečného uprchlíka je třeba hledět s respektem, neboť i oni často umírali z různých příčin (nemoci, epidemie, podvýživa, sebevraždy) stejně jako přímí účastníci bojů v bitevní linii a obsluhy zdravotnických zařízeních sloužících v blízkosti frontového pásma. Krátce si přibližme ne zcela známé osudy evakuovaných a uprchlých obyvatel z území Sočské fronty. Obyvatelé z pravého břehu Soče museli po nepřátelském vpádu podstoupit nemilosrdnou evakuaci hraničící s exodem provedenou italským okupantem převážně do oblasti severní Itálie a provincie Benátska. Ti co zůstali na obsazeném území, procházeli týráním a zlovůlí, byli křivě obviňováni a zavíráni za špionáž, záměrné poškozování a ničení majetku italské armády. Mnozí byli i pro výstrahu bez soudu popravováni. Zmatek, nehody, drancování, násilnosti, strach a obavy z budoucnosti byly na denním pořádku. Z levého břehu řeky Soče odešli obyvatelé monarchie po vyhlášení války a před prvními příhraničními boji v květnu 1915 převážně do jižního Rakouska a Štýrska. Z válkou postižených oblastí odešli i zaměstnanci úřadů a státních institucí. Provinční Rakousko-Uherská vláda přesídlila do Vídně. Bezprostředně u hranice bylo území zcela vylidněno. Majetek a domácí zvířata po úředním zhodnocení propadla eráru. Útěk, evakuace, odchod a příchod vojska probíhaly současně. Obyvatelstvo vzdálenějších obcí ležících v bojovém pásmu, které však nebylo v přímém ohrožení probíhajícími válečnými operacemi, se muselo střetávat s každodenními těžkostmi spojenými se zavedením válečných úkonů (rekvizice, zákonem dané naturální a osobní plnění) k účelům vedení války ve prospěch vlastní nebo spojenecké armády. Zaveden byl poukázkový potravinový systém, omezen byl pohyb v okolí fronty. Bylo zakázáno fotografování veškerých strategických a vojenských objektů, zavedla se přísná cenzura. Na územích, která byla v bezprostředním válečném ohrožení, měli obyvatelé značně omezený pohyb. V Lublani byla založena tzv. Zprostředkovatelna pro gorické uprchlíky, ve Vídni působil Úřední výbor pro pomoc uprchlíkům z jihu. Na území monarchie se zřídily uprchlické tábory pro cca 4 tis. uprchlíků v Brucku (Slovinci z gorické oblasti, Italové z jižního Tyrolska, židé z Haliče), Gmündu (53 tis. lidí všech národností), Steinklammu (Chorvati, Slovinci z Přímoří a Istrie, celkem 6 tis. uprchlíků) a Wagnu (20 tis. převážně italských uprchlíků). Úmrtnost v těchto táborech byla vysoká a v Brucku dosáhla až k 6 %. Ti, kteří přežili několikaletý pobyt, živoření, útrapy a strádání mimo domov bez další perspektivy, se ocitli v různém stavu duševního a fyzického vyčerpání zpět ve válkou zničené rodné krajině často bez jakýchkoliv prostředků a pomoci. Mnozí zůstali v cizích krajích a našli tam nový domov. Někteří se nevrátili vůbec.   

Pozn. Publikovaný text je ukázkou z druhého dílu Kujebáků, který se jmenuje Vojáci Velké války aneb pietní místa 98. pěšího pluku a vyjde letos ke stému výročí Velké války.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více