Ďábel v líbezné krajině 4

Autor: Václav Vlk st. 🕔︎︎ 👁︎ 19.392

Největší poprava Čechů v historii Mauthausenu, nikoli však jediná hromadná poprava, začala 24. října 1942 v 8.30 a skončila v 17.42 hod. Každé dvě minuty byl po děsivých devět hodin v podzemí bunkru zavražděn ranou do týla jeden člověk. Dohromady 262 obětí. Z toho více než polovina žen. Průměrný věk 37 let. Byl to den bestiálních vražd československých vlastenců.

Dříve se jim často říkalo „oběti“. Lépe je však pojmenovat hrdiny. Oni a jejich rodinní příslušníci udělali to, co má právo, někdy dokonce povinnost udělat každý svobody si vážící člověk. Jak bylo správně, byť trochu pateticky řečeno: „Z hlediska vyššího principu mravního není vražda na tyranu zločinem!

Reklama

Podobná hromadná poprava vězňů z protektorátu byla 9. dubna 1945, kdy bylo zavražděno 210 českých a moravských vězňů převezených sem z Brna. Toto vraždění organizovali brněnští Němci, zaměstnanci Gestapa, dokonce přes odpor vedení KZ Mauthausen. To je jen malá připomínka, proč asi - mimo jiné - byli brněnští obyvatelé tak rozzuření na brněnské Němce. O tom však organizátoři vzpomínkových pochodů na památku vyhnaných Němců nikdy neslyšeli, že?!

První političtí vězni z Protektorátu Čechy a Morava a ze Slovenského štátu se do tábora Mauthausen-Gusen dostali již v roce 1939. V roce 1940 byla do tábora v rámci přesunu vězňů převezena skupina Čechů ze Sachsenhausenu. V říjnu 1941 vyšel rozkaz zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha: „Vzhledem k zvláštnímu utváření v Protektorátu Čechy a Morava je nutno všechny osoby odsouzené stannými soudy zřízenými v Protektorátu, na základě nařízení říšského protektora ze dne 27. 9. 1941, k předání tajné státní policii, umísťovat výlučně v koncentračním táboře Mauthausen.“ Podle rozkazu tedy měl hrát Mauthausen „zvláštní úlohu při likvidování vedení českého hnutí odporu“. Od prvního velkého transportu z 3. října 1941, který čítal 280 osob, bylo jen do konce roku 1941 do Mauthausenu deportováno téměř 1400 Čechů. Masové deportace Slováků probíhaly od roku 1944. Podle nacistických statistik (Zugangsbuch) bylo v letech 1941 až 1945 do Mauthausen-Gusenu celkem deportováno na 7320 Čechů a Slováků, z nichž jich zde zahynulo 4473. Skutečnost však je vyšší.

Také v berlínské věznici Plötzensee,která měla zvláštní „statut“ ve vztahu k Čechům bylo popraveno mnoho význačných českých vlastenců. Celkem 677, což znamená, že rozhodně nešlo o „marginální skupinu“ obyvatel Protektorátu, jak dnes tvrdí různí „badatelé“ a vykladači. Zajímavé je, že nacisté v Plötzensee věznili a popravovali jak německé antinacisty, tak hlavně české odbojáře. Ti zde byli po Němcích nejčastěji popravovanou národností. To samo o sobě usvědčuje stálé vykřikovatele tvrzení, že „prakticky žádný odpor vůči nacismu neexistoval“ anebo že byl marginální, ze lži. Jistě, že bylo v Polsku Bělorusku ale i v Řecku daleko více obětí než mezi Čechy, ale ne proto, že by nás nacisté chtěli nějak šetřit. Potřebovali nás. Náš um, naši pracovní sílu, naše dovednosti a fungující průmysl a hospodářství.

Když byl Heydrich pověřen, aby rázně ukončil vzmáhající se odbojové hnutí v Protektorátě, prohlásil před Hitlerem:

Nechám třeba postřílet všechny Čechy do jednoho, když to budou vyžadovat zájmy Říše.

Na to Hitler odvětil: „To snad nebude třeba... Musíte je zastrašit... Potřebujeme je jako sílu pro válečný průmysl.

Reklama

Heydrich pochopil příkaz a zahájil v Protektorátu metodu „cukru a biče“. Vyhlásil stanné právo, popravoval, ale zvýšil dělníkům dávky potravin, zavedl rekreaci, dotoval závodní jídelny atd. (J.Divišová - Vzestup a pád K. H. Franka). I po jeho smrti však zůstal v platnosti rozkaz, že Mauthausen je lágr určený k likvidaci odbojných Čechů. Co se v koncentrácích děje, vedoucí nacisté dobře věděli. K. H. Frank k tomu vypověděl do protokolu: „Podle mého názoru postupně mužstva (míněno vedení a stráže SS) v koncentračních táborech zesurověla, najednou z nich byli lidé duševně bezcenní, pro další život (v duchu nacionálního socialismu) nepoužitelní...

Hromadně likvidovat odsouzené k smrti by nebylo pro mauthausenské esesáky ničím zvláštním. Pro vrahy ze stráží SS by nebyl problém nahnat například oběti za tábor za vybudovaný val, a tam je jednoduše postřílet, neboť takové exekuce se zde zpravidla odbývaly tam, za blokem číslo 20.

V průběhu roku 1942 přišla v Mauthausenu o život celá řada vysokoškolských profesorů a představitelů české inteligence. V důsledku útrap zde 25. února 1942 zemřel prof. PhDr. Jan Bečka, objevitel léčiva Polysan. Němci na východní frontě využívali jeho vynález při léčení omrzlin. Dne 7. března 1942 byl injekcí usmrcen dvaadvacetiletý student, spolupracovník operační skupiny S-1/R Miroslav Svoboda, syn generála Ludvíka Svobody.

Bylo zde mučeno a zavražděno devět dopadených československých parašutistů vycvičených v Sovětském svazu, kteří jako první parašutisté vnikli na území Protektorátu: Rudolf Koloničný, Jan Restl, Bohuslav Němec, Josef Lejsek, Josef Vodička, Vilém Janota, Eduard Janošec, Josef Procházka, František Brauner – a jejich pětadvacet spolupracovníků z Moravy. V mauthausenském Bunkru byli vězněni od 13. ledna 1942. Ve čtvrtek 7. 5. 1942 je popravili. Byli mezi nimi švagři generála Ludvíka Svobody Eduard a Jaroslav Stratilovi (tento výňatek a mnohé další informace jsou převzaty z vynikající práce: „Mauthausen: tábor Ztracených duší“ autor historik Jaroslav Čvančara).

Dnešní likvidace „českého ksindlu“ není však ledajaká. Musí být podle rozkazu z Berlína bezchybná a hlavně naprosto tajná. Hlavním pracovníkem SS odpovědným za exekuci byl velitel tábora Ziereis. Samotná exekuce, tedy lépe řečeno vraždění, probíhala za dozoru výkonného velitele SS-Hauptsmanführera Martina Rotha. Likvidaci má provést vybraný tým poddůstojníků SS, za pomoci zvlášť vybraných a instruo­vaných kriminálních trestanců z „Todeskommanda“. Ti provádí odnášení a likvidaci vězňů a v samotné místnosti „zametací práce“ pod dozorem netečných esesáků.


Na této traverze se věšelo

Dne 24. 10 1942 se bude popravovat v nově vybudované speciální místnosti. Ta byla předem vyzkoušena, někteří vězni zde byli zastřeleni, Židé a odsouzenci k smrti za hospodářské delikty byli zde oběšeni na kovové traverze.

Příprava je dokonalá, vše je spočítáno na minuty. Dokonce tak přesně, že se dbá, aby popravy skončily nejpozději do 18.00 hodin. Tedy než se do tábora vrátí vězni z pracovních komand, kteří by mohli zahlédnout něco, co by neměli vidět.

Reklama

Celá akce je naplánována jako jedno velké odporné divadlo. Oběti do poslední chvíle nesmí vědět, že jdou na smrt. Je nutno na ně působit tak, aby nic netušily. Jako katani i herci budou vystupovat členové SS, předstírající, že jsou lékařský personál. K tomu jsou upraveny i přístupové chodby a samotná popravčí místnost. Další podzemní „technické zázemí“ vražedného stroje je „vyčištěno“ a připraveno přijmout a „zpracovat“ velké množství mrtvol.

Ty jsou však ještě stále živé. Netuší nic o svém brzkém konci. Ani nesmí, o to se „personál“ musí postarat. Tajné exekuce nařizoval Hlavní úřad říšské bezpečnosti (Reichssicherheitshauptamt – RSHA), jmenovitě Heinrich Himmler. Lze si jen těžko představit, v jakém stavu byli ráno muži stojící celou listopadovou noc v ledovém vzduchu, za sněžení, nazí a bosí u kamenné zdi. Zbití, krvácející, chladnoucí a ztrácející poslední síly. Museli ale počkat. První byly na řadě ženy.

V podzemí již bylo připraveno vražedné divadlo. Půjdeme po jejich stopách. Z nádvoří vcházíme do částečného podzemí, čekají nás bíle vymalované chodby a betonová podlaha. Aby se oběti nepokoušely o odpor a nedělaly potíže, bylo třeba držet je až do konce v naprosté neznalosti toho, co je čeká. Lidem určeným k popravě zastřelením bylo řečeno, že jdou na lékařskou prohlídku. Na stěnách chodeb byly vyvěšeny různé organizační a „hygienické vyhlášky“. Vše mělo být co nejpřesvědčivější. Podél stěn jsou věšáky, ženy si odkládají šaty. Sedají si na dřevěné lavice a vězeňští holiči jim beze slov stříhají vlasy. Chladná chodba vede k nenápadným dveřím. Za nimi čeká údajně lékařská prohlídka, ve skutečnosti smrt.

Vraždy se prováděly v místnosti připomínající lékařskou ordinaci. Stojíme v ní a mlčíme. Mám pocit, jako by se kolem nás vznášel odér smrti. Místnost sama je umístěna mezi chladírnou a plynovou komorou, což však vstupující neví. Zde vešli jeden po druhém, každý sám na své poslední cestě, na několik posledních kroků na zemi. Z radia tehdy nahlas hrála veselá hudba, také proto, aby vysvlečené oběti čekající v chodbě nic neslyšely a nevytušily, co bude následovat. Prochladlí vězni byli přiváděni do vytápěné prostory, kde čekal „lékařský personál“. Teplo na prochladlé tělo rychle působí zmalátněním. V místnosti byly „úřední stolky“ a židle, hrála hudba a byli tam přítomni muži v bílých, jakoby lékařských pláštích. Těžko mohly oběti něco tušit.

Každého příchozího oslovil člen SS v plášti a požádal jej, aby otevřel ústa. Jako běžně při lékařské prohlídce. Důvodem však bylo zjistit, zda dotyčný má anebo nemá v ústech zlaté korunky. To pak bylo vyznačeno vězni přímo na tělo, zepředu. Dále byli vězni pohlédnuti po celém těle a pokud měli zvlášť jemnou kůži - zvláště mladé ženy a chlapci - či to byly nějak výrazné rasové typy anebo měli zajímavá mateřská znamení či tetování, byli označeni přímo na kůži. Tentokrát na záda (to bylo vymyšleno v Buchenwaldu). Tak bylo určeno a označeno to „tělo“, z kterého bude stažena kůže pro výrobu „ozdobných předmětů“. V případě pomocníků parašutistů se kůže pravděpodobně neodebírala, protože zavraždění museli zůstat pro ostatní vězně v táboře anonymní. Vyhnuli se tak i tomu, co se dělo v s jinými vězni, u kterých byly takto označovány i „zajímavé hlavy“. Které pak byly podle jihoamerického indiánského způsobu nacisty „miniaturizovány“ a vyráběny tak z nich „trofeje“. Jsou zachyceny na dokumentárním filmu armády USA, který byl předložen u norimberského procesu jako důkaz.

Jako první byla popravena MUDr. Milada Frantová-Reimová, která ošetřila Kubiše, který utrpěl zranění na oku. Ten den byly popraveny mezi ženami také čtrnáctiletá Jindřiška Nováková a Eva Faltová, spolu s muži patnáctiletí Miloslav Piskáček a Karel Svěrák.

V rohu „lékařské“ místnosti se nacházel nenápadný „odstřelovací kout“ (Genickschussecke). samotné místo vraždění. Na levé straně fotografie jsou pak vidět dveře do vnějších schodů, které vedou do prostoru mezi bunkr a nemocniční budovy. Na pravé straně je vchod do haly, což vedlo ke dveřím na stěnu západním plynové komory. Ty byly při exekuci uzavřeny a čekalo za nimi vězeňské „Todeskommando“ připravené bleskově mrtvé tělo odnést.


Zde byli lidé sříleni do týla

Zvláštní zařízení, samotná vražedná konstrukce byla vlastně široká dřevěná lišta maskovaná jako lékařský „výškoměr“ s namalovanými centimetry a podélně vyfrézovanou škvírou, jaké se běžně tehdy používaly u lékařů či v tělocvičnách atd. Zde to však bylo upraveno. Otvor a jezdce ve vyfrézovaném místě zakrývala černá látka, takže to vzdáleně připomínalo fotografický přístroj. Nahý člověk, zvláště stresované nahé ženy, byly nejprve „vyšetřeny“, bylo jim nakresleno na tělo tužkou „označení“. Pak měly být už jen „změřeny“. Jak se to dělá u každé lékařské prohlídky.

Osoby byly vyzvány, aby si stouply zády do kouta, kde zdánlivě nic nehrozilo. Zatímco katův asistent nastavil pojízdnou dřevěnou zarážku podle výšky hlavy „měřeného“ vězně, za stěnou ukrytý člen SS pak vstřelil malorážkou oběti ránu do týla. Ta byla okamžitě mrtvá. Ono vraždicí zařízení „vymyslel“ osobně bývalý velitel koncentračního tábora Dachau SS-Oberführer Hans Loritz. Takto zde bylo usmrceno několik stovek českých vlastenců, vojáků, příslušníků odboje, významných představitelů inteligence, kultury.

Například dne 20. dubna 1942, na Hitlerovy narozeniny, zde byli střeleni do týla: člen I. ilegálního ústředního vedení KSČ Eduard Urx a ústřední instruktor řídící podzemní činnost KSČ na Moravě Václav Sinkule.

Všimněte si, že na obrázku je podlaha z červeného xylolitu. Tehdy běžně používané podlahoviny v domácnostech, ordinacích atd. Zde měl červený xylolit ještě jednu úlohu. Jakmile tělo zavražděného padlo na podlahu, vytekla na ní krev a případné tělní tekutiny. Zvlášť vycvičené komando vězňů pak bleskurychle odstranilo mrtvolu a podlahu utřelo. Na ní pak nebylo prakticky nic vidět a celá exekuce včetně odstranění těla trvala, jak dokládají zápisy vražedného komanda, jen dvě minuty. I to bylo důležité. Za dvě minuty se přeci nemůže „nic špatného“ stát, že?!

Vedle této vražedné místnosti se nacházela takzvaná koupelna. (Cedule a popisky byly dodány pochopitelně až po válce.) Kromě sprchování však hlavně sloužila k usmrcování plynem. Vybudována byla z příkazu dr. Krebsbacha a z příkazu inspektora koncentračních táborů SS-Gruppenführera Richarda Glückse. Vraždění zplynováním prováděli velitel komanda krematorium Martin Roth, dr. Erich Wassitzky, Josef Niedermayer, Werner Fassel, dr. Eduard Krebsbach. Ten u poválečného soudu v Dachau obhajoval usmrcování vězňů plynem jako daleko humánnější a levnější než střílení.


Koupelna - plynová komora


Plynová komora - tehdy bez cedulky

Mrtvoly, a bylo jich z tohoto transportu neuvěřitelných 262, bylo však nutno před „vytěžením“ a pozdějším spálením někde „skladovat“. Tak asi jako na starých jatkách dobytek. K tomu sloužila vykachlíkovaná prostora, v jejímž dně je zachován i kanálek pro odtok tělních tekutin zavražděných. Byl-li koncentrační tábor Auschwitz (Osvětim) moderní továrnou na smrt, toto byla manufaktura na „ruční práci“.


Prostor pro uskladnění mrtvol


Tekutiny z mrtvých odtékaly - hygienicky

Stáli jsme na místě označeném jako Leichen Raum (místnost pro mrtvoly). Je zde zima a na stěnách jsou ještě původní bílé obkladačky, tak známé ze starých řeznictví anebo jatek.


Krematorium Mauthausen

V podzemí Bunkru, kousek od „skladiště mrtvol“ a hned vedle pece krematoria je stále pitevna s betonovým stolem. Mrtvým, kteří sem byli jednotlivě přenášeni, zde bylo ze zubů strháváno zlato a kov spolu s cennějšími osobními předměty putovaly do Říšské banky. Dalších čtyřicet let bylo mnoho tohoto zlata uloženo ve švýcarských bankách. Němci a švýcarská vláda o nich dobře věděli, ale teprve v sedmdesátých letech je po sérii soudních procesů švýcarské banky vydaly pozůstalým. To jen tak na okraj výkřiků a tom, jací jsou Češi největší zloději na světě a jak nechtějí vracet nakradené.

Další hromadná vražda „parašutistů“ se opakovala dne 26. ledna 1943. Pod záminkou, že je čeká lékařská prohlídka, bylo 16 mužů postupně přivedeno k „fotografickému přístroji“. Ve vedlejší místnosti bylo mezitím zplynováno 15 českých žen. Promyšlenost tohoto zločinu potvrzovaly „úmrtní listy“. O přesnosti a spolehlivosti německého pořádku svědčí skutečnost, že doba úmrtí obětí byla uvedena i s minutami. V případě zplynovaných žen měly všechny na úmrtních listech uvedenou shodnou dobu smrti: 16.15 hod. V souvislosti s heydrichiádou bylo zavražděno 294 Čechů, mezi nimi 21 osob s akademickým titulem.

Popel byl pak v sudech vyvezen za tábor, kde byl vysypán na smetiště. Dnes je místo pietně upraveno a byla zde za přítomnosti zástupců církví uskutečněna krátká vzpomínka.

V Mauthausenu byli likvidováni i další z čs. příslušníků zahraniční armády - parašutistů. Z tzv. I. vlny výsadků z Velké Británie to byli: nad­poručík Oldřich Pechal (velitel ope­rační skupiny ZINC), rotný Jindřich Čoupek (výsadek BIVOUAC) a desátník aspi­rant Libor Zapletal (BIVOUAC).

Do Mauthausenu byl později převezen František Pecháček, bývalý zemský velitel ilegální organizace Jindra, „Uvítal“ jej osobně SS-Hauptsturmfíihrer Georg Bachmayer. Podle jeho mínění si výjimečný vězeň zaslouží speciální vítací cere­moniál. Sadistický nacista uspořádá jedno ze svých „vrcholných čísel“, takzvané „psí hry“. Esesák totiž choval vycvičenou dogu, kterou štval na bezbranné vězně. Doga Františka Pecháčka těžce potrhala. Proti vycvičené bestii nebylo nic platné, že jde o bývalého čs. reprezentanta, přeborníka v boxu, mistra světa v gymnastice, jehož kré­dem je „Zbabělci umírají několi­krát, stateční jen jednou“. Zkrvaveného a zcela bezvládného jej nesou do táborové nemocnice. Dne 3. února 1944 byl přivlečen do podzemí Bunkru a zastřelen.

Součástí KT Mauthausen byl i pobočný tábor Gusen. V nich pracovali jako „vědci“ a „nacionálně socialističtí lékaři“ MUDr. Hermann Kiesewetter a MUDr. Wilhelm Steffel z Prahy. Prováděli zde například vivisekce. Zkoumali na žijících vězních funkci lidského mozku a srdce a to vše bez použití jakýchkoliv utišujících prostředků. Jednu svou oběť například stahovali z kůže – zaživa – směrem od chodidel. Až když kůži stahovali na zádech a týlu hlavy, nešťastník zemřel.


Museum se zrůdnostmi

Lidské zrůdy s universitním vzděláním, které zde vraždily a prováděly pokusy na živých lidech, byli: Sturmbannführer Dr. Eduard Krebsbach, SS-Hauptsturmfuehrer, patolog Dr. Helmut Vetter, Dr. Herbert F. Heim, Dr. Hermann Kiesewetter a Dr. Hermann Richter a další. Vězni jimi byli záměrně v infikovaní tyfem anebo tuberkulózou. Jiní byli zabiti injekcí do srdce. Tito nacističtí „vědci“ například „vědecky“ prováděli „experimenty“, kdy dvěma vězňům zaživa uřízli hlavy a zkoušeli, zda by je nešlo dost rychle „přišít“ na druhé tělo a „oživit“. Zřídili si dokonce „Patologické muzeum“ v bloku 27 v pobočce Gusenu (jediný odchovaný obrázek). Zde bylo uloženo a vystaveno 286 vzorků lidských orgánů, připravených ve spolupráci s lékařskou akademií SS na univerzitě ve Štýrském Hradci. Vystavovali zde i „umělecká díla“, např. stínítka lamp, ale dokonce i jiné nábytkové doplňky vyrobené z lidí. Byly zde také „ukázky“ tetované lidské kůže stažené z vězňů. V roce 1944 byly tři velké bedny s „anatomickými přípravky“ odvezeny na Vysokou školu SS – fakulta mediciny- ve Štýrském Hradci.

Vycházím z pitevny na dvůr. Právě jsem viděl peklo. Před námi je vlídná, mírná krajina vrchů a širokých údolí bukolický kraj. Kousek, kousíček přes řeku je město Linec. Landeshauptstadt Linz. Stojíme na místě hrůz, vražd a smrti

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více