Stíhač Otto Hanzlíček

Autor: PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔︎︎ 👁︎ 29.137

Autorův web : https://kudrnaweb.psm-net.cz/index.htm

Devět Curtissů H.75C.1 od Groupe de Chasse II/5 - GC II/5 hlídkovalo dne 18. května 1940 nad prostorem mezi Metami a Pont-Moussonem. Zhruba v 17.40 hodin je palba francouzského protileteckého dělostřelectva upozornila na přítomnost německého dvoumotorového bombardéru Heinkel He 111. Německý bombardér nebyl sám. Deset Messerschmittů Bf 109 E kroužilo nad ním a bedlivě hlídalo svého svěřence. Piloti Curtissů se připravili k útoku na bombardér. Věděli, že se nejprve musejí vypořádat s nebezpečnými stodevítkami. Místo snadného vítězství s osamoceným bombardérem nastal boj na život a na smrt s německými stíhači.

Reklama

Sgt. Chef Otto Hanzlíček společně se Sous Lt. G. Ruchouxem vyřídili jednu stodevítku, jež dotírala na jiný Curtiss. Stalo se tak nad Stockohltzem. Jednalo se o Messerschmitt Ofw. Adolfa Waltera, jenž ještě s těžce poškozeným letounem dokázal nouzově přistát na břicho poblíž Bad Kreuzbachu. Další vítězství pro Sgt. Chef Hanzlíčka! Vtom se ozvala strašná rána do trupu jeho Curtissu (No 27) a letoun byl v mžiku v plamenech.

Otto Hanzlíček zachytil svůj těžký boj ve svém deníku: „Dnes jsem měl ohromné štěstí, byl jsem sestřelen Messerschmittem Bf 109. Šlo nás devět na patrolu a u Met jsme potkali bombardovací letoun chráněný deseti Messerschmitty. Zaútočili jsme na ně, čtyři z nás útočili na bombardér a zbytek jsme bojovali s Messerschmitty. Stříleje na jednoho, druhý mě osolil zezadu tak, že mně začal hořet letoun, ze kterého jsem ihned vyskočil. Těžko se otevřel padák tak, že jsem letěl asi 1000 metrů než se otevřel.“


Curtiss Hawk H.75C.1 na severoafrickém letišti po přeletu z poražené Francie

Sgt.Chef Hanzlíček však neměl vyhráno. Po dopadu na zem ho obklíčili Angličané a: „v domnění, že jsem Němec, mě chtěli zastřelit. Štěstí, že přišli Francouzi, se kterými jsem se domluvil, a kteří mě dopravili do Met, a odtud do Toulu. Mám spálené obočí, řasy a na levé ruce zranění, které jsem pravděpodobně utržil při vyskakování. Commandant měl též postřelený letoun.“

Otto Hanzlíček zažil při dopadu na zem stejnou situaci jako mnoho předním a po něm sestřelených českých stíhačů, jen s tím rozdílem, že nepadl do rukou francouzským, ale anglickým vojákům. Špatná francouzština, nedostatek důkazů a čeští letci byli ihned pokládáni za německé špióny. Mnoho francouzských vojáků chtělo tyto „špióny“ na místě zastřelit. Když se nepodařilo českému letci na místě vysvětlit, že slouží ve francouzském letectvu, následovalo zpravidla eskortování pod bodáky do místního vězení. Po vysvětlení nedorozumění byl pak český letec svými vězniteli bouřlivě pohoštěn. Ne vždy vše dopadlo dobře. Cpl. Chef Emil Morávek byl nucen, při pronásledování Dorniera Do 17, pro nedostatek paliva přistát mezi liniemi poblíž Langres. Jeho spolubojovníci viděli, jak jim po úspěšném přistání ještě zamával u letounu. Pak už ho nikdo neviděl mezi živými. Buď byl zastřelen francouzskými vojáky jako německý špión, nebo německými jako pozitivně identifikovaný Čech.

Reklama

A kdo byl šťastným vítězem nad  Sgt. Chef Hanzlíčkem? Samotný Lt. Günther Rall, příslušník 8./JG 52, pozdější velké eso Luftwaffe s 275 uznanými sestřely. Pro Lt. Ralla byl Sgt. Chef Hanzlíček jeho vůbec první sestřel. Lt. Rall se však po sestřelení Sgt. Chef Hanzlíčka ocitl ve stejné situaci jako jeho oběť. Chvíle nepozornosti a jeho stodevítka byla zasypaná střelami z Curtissu Sous Lt. Trémoleta. Lt. Rall nakonec dokázal s těžce poškozeným Messerschmittem přistát na vlastním území u Werzlenu. A jak dopadli ostatní piloti skupiny GC II/5? Curtissy Cdt. Huguese, velitele GC II/5, a Lt. Houzého utrpěly v boji poškození. Oba piloti však bezpečně přistáli na základně ve Frescaty respektive v Toulu. Po boji bylo spojeneckým letcům přiznáno sestřelení jednoho Bf 109E jistě (Lt. Ruchoux a Sgt. Chef Hanzlíček) jednoho Bf 109 E (Sous Lt. Trémolet) a He 111 pravděpodobně (Lt. Houzé a Lt. Ruchoux).

Blesková válka na západní frontě začala teprve před osmi dny, přesto se již Němcům podařilo dosáhnout významných úspěchů. Operace Gelb, německé označení začátku západoevropského tažení, začala ráno 10. května 1940 v 5.35 hodin. Nacistické Německo bez vyhlášení války, a podle předem připraveného scénáře, zákeřně přepadlo neutrální Belgii, Holandsko a Lucembursko. Podle předem připraveného spojeneckého plánu francouzské a britské vojenské jednotky překročily belgické hranice a spěchaly Belgii na pomoc v předem prohraném zápase.

Německé armádě se podařilo překročit Maasu a Albertův kanál, prolomit jihobelgická opevnění a tankové jednotky úspěšně postupovaly přes Ardeny. Probíhaly urputné boje o belgickou klíčovou pevnost Eben-Emael. Maginotova linie, pýcha francouzské armády, zůstala mimo vojenské dění. Němci ji jednoduše obešli.


Sgt. Otto Hanzlíček jako příslušník 312. československé stíhací peruti

Luftwaffe zahájila mohutný útok na spojenecké letecké základny v neutrální Belgii, Holandsku, ale především na francouzská a britská letiště v severovýchodní Francii. Útok se Luftwaffe nevydařil, jak si její velení představovalo. Množství spojeneckých letounů uniklo zničení německým bombardováním a Luftwaffe utrpěla poměrně citelné ztráty. Je jistým paradoxem, že když bylo západoevropské tažení v plném proudu, podařilo se Luftwaffe, díky značnému chaosu ve spojeneckých řadách, docílit lepších výsledků než 10. května 1940, tedy první den útoku.

Němci v Belgii rychle postupovali i druhý den útoku. Motorizované jednotky se za vzdušné podpory valily do nitra Belgie. Němci profitovali především z dosud stojících mostů přes Albertův kanál a Maasu u Maastrichtu. Ani přes sebevražedné letecké útoky spojenců se nepodařilo vážněji narušit dopravu přes řeku.

Již 15. května 1940 v 11.45 hodin podepsal gen. Hendrik G. Winkelman, vrchní velitel nizozemské armády, kapitulaci, jíž předcházel ničivý nálet Luftwaffe na Rotterdam. Francouzský premiér Reynaud téhož dne zatelefonoval Churchillovi a zdrceně mu sdělil: „Jsme poraženi. Prohráli jsme, bitva je ztracena.“

Churchill dne 16. května 1940 navštívil Paříž a společně s francouzským velením zachmuřeně hleděl na mapu, jež se pokoušela zachytit spojeneckou frontu. Na čáře byl zakreslen i malý, ale velmi zlověstný výběžek fronty u Sedanu. Německá armáda zde prolomila frontu a francouzská armáda byla prakticky rozprášena. Němci se vydali směrem k Abbeville, ale stejně tak snadno mohli zamířit i na Paříž. Již 17. května 1940 Němci obsadili Brusel. Dny Belgie byly pomalu, ale jistě sečteny. Trpká skutečnost se naplnila dne 28. května 1940, kdy belgický král Leopold, jenž už několik dní tajně za zády spojenců jednal s Němci, podepsal kapitulační akt a sám se jako vrchní velitel nechal nepřítelem zajmout. Tam, kde doposud stála belgická vojska, přestala pro spojence fronta existovat. Cesta k Dunkerque byla otevřena.

Reklama

Cesta Otty Hanzlíčka na francouzské nebe byla strastiplná, podobně jako u ostatních čs. letců. Po útěku z okupované vlasti do Polska pokračovala jeho cesta do Francie. Poté následoval vstup do cizinecké legie a po vypuknutí války zařazení do francouzského letectva. Otto Hanzlíček byl z výcvikového střediska stíhačů v Chartres poslán na frontu, společně s dalšími devatenácti českými piloty, již 2. prosince 1939. Do svého deníku si k tomu poznamenal: „Odjíždíme na frontu po rozloučení s ostatními, kteří nám přejí mnoho štěstí a brzké shledání.“ Jako ostatní i on toužil po boji s nepřítelem, aby se Němcům pomstil za okupaci své vlasti. Cpl.Chef. Hanzlíček nastoupil službu u GC II/5.

Společně s ním u této jednotky sloužili i další čeští letci – Cne Josef Duda (od 18. května 1940 do 4. července 1940), Lt. Jan Klán (od 1. prosince 1939 do 4. července 1940), Lt. Josef Jaške (od 1. prosince 1939 do 4. července 1940), Lt. Josef Burger (od 18. května 1940 do 4. července 1940), Sgt.Chef Ladislav Světlík (od 1. prosince 1939 do 4. července 1940), Sgt.Chef František Chábera (od 1. prosince 1939 do 4. července 1940), Sgt. Chef Josef Janeba (od 1. prosince 1939 do 4. července 1940).

Jednotka byla vyzbrojena  americkými stíhačkami typu Curtiss Hawk H.75C.1, což byly kvalitnější stroje ve výzbroji francouzského letectva. Lepší stíhačky ve výzbroji francouzského letectva pak byly již málo početné francouzské stíhací stroje Dewoitine D.520 C.1


Zleva: Otto Hanzlíček, ? , František Chábera a Josef Janeba na francouzské frontě

Již druhý den u jednotky si Cpl. Chef Hanzlíček poznamenal do deníku, že: „Dnešní den je pro  mě obzvláště slavnostní, neboť dnes má moje matka 52 let, a zároveň jsem byl přidělen k jedné z nejslavnějších francouzských letek, která se již v nynější válce vyznamenala po boku s letkou »Cigogne« (4. escadrille skupiny GC II/5, pozn. aut.). Je to letka »Lafayette« (3. escadrille skupiny GC II/5, pozn. aut.), která má ve znaku indiána již ze světové války. Byl jsem s npor. Klánem a čet. Světlíkem vřele přivítán. Jsou zde všichni dobří kamarádi jak mužstvo, tak důstojníci, kteří mohou být příkladem našim »pánům«. Jsme ubytováni mezi poddůstojníky na farmě »Ileman«, kdež máme zároveň jídelnu a kam se dojíždí autem, neboť je vzdálena od letiště asi 3 km. Každou sobotu nebo neděli se jezdí večer do města, odkud se vracíme o půl jedenácté večer. Dnes je právě sobota a byli jme pozváni od Francouzů do biografu. K letce »Cigogne« byli přiděleni npor. Jaške, čet. Chábera a čet. Janeba.“

Cpl.Chef Hanzlíček brzy zjistil, že válka „vsedě“ mnoho vzrušení nepřinese. Jednou z mála změn uprostřed monotónní činnosti se stal 23. duben 1940, kdy se Cpl. Chef Hanzlíček dostal poprvé do vzdušného boje.

Dejme opět slovo deníku Otto Hanzlíčka: „Po návratu z Německa jsme se střetli s „bošema“ (hanlivé francouzské označení Němců, pozn.  aut.). Výsledek ještě nevíme, ale pravděpodobně jeden Messerschmitt Bf 109E sestřelil Sous Lt. Klán a pravděpodobně jeden Dornier Do 215, na který jsme útočili čtyři. Sous Lt. Jaške přistál nouzově u Met pro poruchu motoru. Adj.Chef Delannoy měl těžce poškozený letoun.“

Bylo tomu skutečně tak. Dne 23. dubna 1940 byl českým pilotem poprvé pokořen nebezpečný Messerschmitt Bf 109E. Šťastným vítězem nad stodevítkou se stal Sous Lt. Jan Klán, jenž východně od Bouzonville sestřelil Ofw. Franze Essla, příslušníka 2./JG 52. Ofw. Essl přitom utrpěl zranění.

Vše začalo krátce  po poledni, kdy třináct Curtissů od GC II/5 vzlétlo ze základny Toul- Croix-de-Metz, aby doprovodilo fotoprůzkumný Potez 637 do prostoru Differten- Hitzbach. Poté, co Curtissy vystoupaly do letové hladiny, střetly se se dvanácti Messerschmitty Bf 109 E od stíhací skupiny I./JG 52, jež doprovázely Dornier Do 17 P od jednotky 1.(H)/13 do francouzského prostoru. Rozpoutal se tvrdý letecký boj. Zatímco tři Curtissy zůstaly u Potezu, pět Curtissů se pustilo do boje s doprovodnými Messerschmitty a dalších pět se vrhlo na doprovodný Dornier.

Po boji nahlásili spojenečtí stíhači jeden Bf 109E sestřelený jistě a jeden pravděpodobně. Ve skutečnosti utrpěla druhá stodevítka pouze poškození jako i další dvě stodevítky, jež však nikdo nenárokoval. Na francouzské straně utrpěl poškození jediný Curtiss. Vítěznými tedy vyšli z boje spojenečtí stíhači.

Na doprovodný Dornier zaútočilo a opakovaně ho zasáhlo pět spojeneckých stíhačů – Sgt. E. Sale` s, Lt. P. Villacéque, Cne G. Portalis, Sgt. P. Audrain, Cpl.Chef O. Hanzlíček a Sous Lt. Josef Jaške. Spojeneckým stíhačům se podařilo německému bombardéru zapálit pravý motor a v dobré víře ho po přistání nahlásili jako pravděpodobně sestřeleného. Ve skutečnosti se německé osádce podařilo přistát na své základně. Sous Lt. Jaške se při pronásledování Dorniera dostal do palby německého flaku a byl nucen se svým Curtissem (No 198) nouzově přistát asi pět kilometrů od Pont-á-Moussonu. Pilot vyvázl bez újmy a rovněž letoun utrpěl malé poškození. Ospalé dny „podivné války“ vzaly definitivně za své 10. května 1940. Jednotka Sgt.Chef Hanzlíčka byla v boji od prvních dnů západoevropského tažení, které pro ni skončilo až hořkou porážkou „sladké“ Francie. Dramatický 10. květen 1940 Otto Hanzlíček výtečně zachytil ve svém deníku: „Byl to den, kdy bylo skutečně znát, že je válka. Němci vtrhli do Holandska, Belgie a Lucemburska a provedli bombardovací nálety i na francouzská letiště. Musím říci, že z výše 5 000 metrů střílí bezvadně. Naše letiště bylo přesně uprostřed, přes celou délku, zasaženo, přičemž byl zasažen jedoucí vůz na silnici a zničen. Po opravě jam se startovalo na zajištění našich jednotek v Lucembursku, které se bijí s Němci, přičemž Adj. Montgolfier sestřelil jednoho z Messerschmittů Bf 109E, které napadly naše letouny. Npor. Jaške byl zasažen do letounu čtyřmi ranami. Má z nás Čechů nějakou smůlu, pokaždé něco má. Jsem zvědavý na dnešní noc a zítřejší ráno. Mám hotovost od tří hodin ráno.“

Své první potvrzené vítězství zaznamenal Otto Hanzlíček již následující den: „Dnes byl opět perný den, ale též šťastný, neboť jsme s Cpl.Chef Janebou a Lt. Houzém sundali Heinkel, na jehož trosky jsme se byli podívat. Byl to hrozný pohled, který nebudu rozepisovat. Je to mé první vítězství proti „bošům“, a doufám, že to nebude poslední. Naše peruť sundala dnes tři „boše“, což je krásný výkon. Letiště nám zase bombardovali a je nyní asi celkem 60 až 70 ran na letišti. Sous Lt. Klán byl zasažen do letounu.“


Na zádi evakuační lodi cestou do Velké Británie. Tak nějak vypadala evakuace našich letců po porážce Francie z francouzských a severoafrických přístavů

K boji došlo po sedmé hodině ráno, kdy z letiště Toul-Croix-de-Metz vzlétlo osm Curtissů od GC II/5 do prostoru III. armády, kde se střetly se svazem bombardovacích Heinkel He 111. Prvního Heinkela „sundal“ roj složený z Cne G. Portalise, Sgt.Chef E. Sale`se a Cpl.Chef F. Chábery. Další Heinkel pak pravděpodobně sestřelil Cpl.Chef Chábera. Třetí- ho Heinkela sestřelil Sous Lt. G. Ruchoux.

Další vzdušné vítězství Sgt.Chef Hanzlíček dobyl, jak víme, dne 18. května roku 1940, kdy však byl sám sestřelen. V následujících dnech však spojenečtí stíhači na vlastní kůži poznali, že nebe nad Francií začíná pomalu, ale jistě patřit německým letcům.

Dne 24. května 1940 vydal generál Joseph Vuillemin, velitel francouzského letectva, svůj proslulý apel ke svým letců, jenž mluvil za vše: „Od začátku války, zejména po čtrnácti dnech bitvy, do které jste se bezpočtukrát vydali dnem a nocí, stojíte vítězně v čele proti početnějšímu nepříteli. Věděl jsem, že se na Vás mohu spolehnout. Dnes je rozhodující hodina. Naše nebe musí zůstat francouzským.“ Přání však zde bylo otcem myšlenky.

Již 27. května 1940 začala operace Dynamo, evakuace britských a spojeneckých vojáků obklíčených u Dunkerque do Velké Británie. Slavná operace trvala do 3. června 1940 a jejím výsledkem byla záchrana 235 000 britských a 115 000 francouzských vojáků. Během těchto devíti evakuačních dnů pobíhaly zuřivé boje mezi RAF a Luftwaffe. RAF přišlo nad Dunkerque o 177 letadel, z toho 106 cenných stíhaček. Luftwaffe odepsala 182 letadel a potopila 228 evakuačních plavidel. Důležité však bylo, že Luftwaffe poprvé přišla o vzdušnou nadvládu nad bojištěm. Letci Luftwaffe se tak mohli přesvědčit o tom, co je bude čekat nad Anglií.

Druhý den po začátku operace Dynamo kapitulovala Belgie. Padly Douai, Hazebrouck a Armentie`res, začaly tvrdé obranné boje u Dunkerque. Situace byla kritická. Holandsko a Belgie byly v rukou nepřítele, Britové se evakuovali zpět na své ostrovy. Francouzští a s nimi čeští a polští piloti přesto denně vzlétali proti silnějšímu nepříteli.

Otto Hanzlíček si 28. května 1940 smutně poznamenal do svého deníku: „Situace se horší den ode dne, a věříme, že bude hodně kritická. Přál bych si ze srdce, aby spojenci dostali hodně na »frak«, ale aby přece jenom vyhráli. Jsou to lajdáci jakým není rovno a je škoda se rozčilovat. Nechám se překvapit, zda přijde ten zázrak, jak spojenci čekají.

Piloti se pomalu začínali stávat polovičními automaty bez zájmu o život. Jedinou starostí, kterou ze sebe nedokázal nikdo setřást, bylo napjaté pozorování dalekého horizontu a hledání malých černých teček - nepřátelských letounů na nebi. Všichni trpěli nedostatkem spánku a klidu, únava se stala všední součástí dne. Piloti spali, kudy chodili. K smrti znavená těla pilotů velmi často nereagovala ani na nebezpečí, trasy střel a protileteckou palbu. Jak dlouho se takto dalo bojovat? Ke všemu byli čeští piloti roztrpčeni lajdáctvím a defétismem francouzských vojáků. Již si zvykli na to, že často musí sami natankovat a vyzbrojit letoun, seřídit měřiče, protože mnoho francouzských mechaniků se flákalo. Již si zvykli na to, že protiletecká obrana letiště, pokud „nezaspala“ útok, jednoduše utekla při náletu do krytu. Již si zvykli na to, že jim ve vzduchu přestal fungovat přívod kyslíku. Proboha, ale jak dlouho se takto dalo bojovat?

Dne 4. června 1940 padl obléhaný Dunkerque. Francouzi se museli spoléhat pouze na sebe. Jediné, co zbylo z britské armády na kontinentu, byla její výzbroj roztroušená na březích Kanálu. Již druhý den, 5. června 1940 v 5.00 hodin, začala operace Rot, německý útok na Weygandovu linii, který měl Wehrmachtu umožnit postup do francouzského vnitrozemí. Začala dramatická vlastní bitva o Francii. Již za dvanáct dní po zahájení německého útoku, požádala Francie o příměří... Druhý den, po zahájení německého postupu do francouzského vnitrozemí, zaznamenal Sgt. Chef Otto Hanzlíček do deníku svůj nejtvrdší boj: „Dnes (6. června 1940) byl nejtvrdší den, který jsem zatím zažil. Společně se skupinou Blochů jsme chránili bombardéry asi 20 až 30 kilometrů za frontou v výšce 1000 až 1500 metrů. Horní patro bylo napadeno nepřítelem, a nižší patro střelbou z kulometů a (protileteckých) děl. Byl jsem též napaden Heinkelem 112 (ve skutečnosti se jednalo o Messerschmitt Bf 109E, pozn. aut.), přičemž jsem byl zasažen do benzinové nádrže a vrtule. Musel jsem však vydržet, neboť návrat pro jednotlivce je velice nebezpečný. Po přistání na letišti jsme zjistili, že byl sestřelen jeden Bloch, jeden Curtiss (Lt. Houzé) a Sgt. Chef Janeba (Čech), který snad spadl ještě mezi linie. Další Curtiss byl těžce poškozen od dělostřelců, a pilot (Sgt. Héme) měl též zraněnou nohu. Němci měli dva sestřelené letouny, více se nedalo zjistit.“


Efektní pohled na Spitfiry 312. československé stíhací perutě. V popředí symbol svobody – československá státní vlajka

K tvrdému boji došlo v odpoledních hodinách, kdy patnáct pilotů od GC II/5 letících na Curtissech společně s devíti piloty od GC II/9 operujících na  letounech typu Bloch M.B.152C.1 doprovázelo deset bombardovacích letounů LeO.451 do prostoru Noyon-Coucy-Le Cateau, přibližně třicet kilometrů za frontou. Horní patro spojeneckých stíhačů bylo napadeno osmnácti Messerschmitty Bf 109E, spodní se stalo cílem německého flaku. Sgt. Chef Janeba musel nouzově přistát mezi liniemi. Naštěstí se mu podařilo probít se k francouzským jednotkám. Otto Hanzlíček k tomu do svého deníku dne 7. června 1940 poznamenal: „Janeba se vrátil, spadl  mezi první linie a měl velké štěstí, že tam přistál, neboť za čtvrt hodiny tam již byli Němci s tanky. Vyprávěl, co při tom zažil strachu, aby nepadl do zajetí.“ Lt. Houzé se po výskoku padákem přidal k francouzským pěšákům, v jejichž řadách padl při německém útoku poblíž vesnice Besmé. Těžce poškozený Curtiss Sgt. Hémeho přistál  na základně v Connantre. Rovněž Sgt. Chef  Hanzlíček dotáhl svůj poškozený letoun na domovskou základnu.

Z této základny skupina GC II/5 operovala od 8. června 1940, předtím operovala skupina z letiště Toul-Croix-de-Metz (od 11. dubna 1940). Stejně jako ostatní francouzské stíhací skupiny, i tato se v průběhu německého postupu několikrát rychle  stěhovala. Od 13. června 1940 operovala skupina GC II/5 z letiště Dijon-Longvic, již dva dny na to z letiště Chalons-sur-Saône-Champforgueuil, od 17. června operovala skupina Otty Hanzlíčka z letiště Carcassonne. Do 25. června 1940 vystřídala skupina GC II/5 další tři základny. Toto časté stěhování mělo pochopitelně vliv na operační nasazení skupiny.

Jeden z posledních velkých bojů absolvovala skupina GC II/5 kolem poledne dne 8. června 1940, kdy její příslušníci sestřelili dva Messerschmitty Bf 109E od skupiny I./JG 26 Schlageter a jeden Henschel Hs 126 z průzkumné jednotky 1.(H)/11. Dva sestřely (jeden Bf 109E a Hs 126) si přitom na své konto připsal český stíhač Sgt.Chef František Chábera (pět jistých a dva pravděpodobné sestřely za celou západoevropskou kampaň), který po vítězném boji přistál  poblíž  francouzského statku, aby se zeptal na cestu a doplnil palivo. Byl však zadržen francouzskými vojáky, kteří ho chtěli jako německého špióna zastřelit. Naštěstí se po čase vše vysvětlilo a druhý den se Sgt. Chef Chábera vrátil na svoji základnu v Connantre.

Dne 10. června 1940 vyhlásila fašistická Itálie válku Francii. Otto Hanzlíček si k tomu poznamenal: „Bude nám tedy teplo ze dvou stran, čert ví, jak to vše skončí.“ Jenom podotýkám, že bojový význam Itálie byl v bitvě o Francii prakticky nulový. Francouzi italský útok odrazili a vrátili Italy do jejich výchozích postavení. K dalšímu útoku se Italové odhodlali až 19. června 1940, tedy kdy již prakticky neexistovala francouzská obrana.

Již druhý den si Otto Hanzlíček radostně poznamenal do svého deníku: „Dnes kolovalo po městě, že prý Rusko vypovědělo válku Itálii. Lidé měli ohromnou radost. Nyní by jim Rusko bylo dobré, ale před Mnichovem jej nechtěli znát.“ Nadějná zpráva se ještě ten den ukázala jako lichá a Sgt.Chef Hanzlíček si již 12. června 1940  smutně poznamenal do deníku: „Němci jsou asi 20 kmpřed Paříží, a věříme že zítra bude Paříž německá. Je to úžasný výkon, když si tento cíl předem vytkli a přesně, ba ještě dříve do něj vstoupí. Morálka »Frantíků« byla špatná a nyní pádem Paříže klesne tím více.“ Pád Paříže se stal skutečností dne 14. června 1940, kdy Němci bez boje vstoupili do hlavního města francouzské metropole.


Pohled na evakuační lodě

Dne 17. června 1940 rozhodlo francouzské velení, že skupina GC II/5 přeletí se svými Curtissy do severní Afriky, respektive Alžírska, odkud, jak mnozí doufali, se bude pokračovat v boji proti nacistickému Německu. Ve stejný den požádala francouzská vláda Německo o sdělení příměří. Bitva o Francii byla dobojována.

Přelet se měl uskutečnit 18. června 1940. Otto Hanzlíček si k tomu poznamenal: „Je to den, kdy mám dvacáté deváté narozeniny, zároveň jsem měl letět přes moře, což jsem myslel, že bude šťastné, jenže se zhatilo počasí a musíme čekat.“Počasí se konečně 20. června 1940 umoudřilo a ráno v 8.15 hodin Curtissy skupiny GC II/5 vzlétly z letiště Perpignan-La Salanque, přeletěly Středozemní moře, a v 11.20 hodin jejich piloti šťastně dosedli na letišti Alžír-Maison Blanche. Pro Sgt.Chef Hanzlíčka to byl, stejně jako pro drtivou většinu českých letců, první let nad mořem. Do svého deníku si potom poznamenal: „Alžír, slovo, které jsem slýchal, město, které jsem viděl někdy ve filmu, bylo nyní skutečné, stálo přede mnou v plné kráse. ... Dojem mám krásný, ale vzp mínka na daleký domov, na drahé, mě částečně kazí radost. Dnes mám dojem, že se již asi domů nikdy nevrátím, a že budu nucen žít v cizině, neboť jako »vlasti zrádce«, podle Němců, nemohu se tedy vrátit.“

Dne 22. června 1940 bylo v Compi`egne v 18.50 hodin podepsáno francouzsko-německé příměří, které vešlo v platnost v 1:35 hodin 25. června 1940. Bitva o Francii definitivně skončila.  Čs. vojenské velení se již koncem francouzské kampaně rozhodlo, že naši letci budou z Francie a ze severní Afriky evakuováni do Velké Británie, kde měli vstoupit do řad RAF VR a dále vést boj proti nacistickému Německu. Otto Hanzlíček byl rozhodnut jinak.

Zklamán průběhem západoevropské kampaně, mizernými materiálními podmínkami, se kterými se musel, stejně jako ostatní čeští letci ve Francii, potýkat, si 24. června 1940 rozhořčeně zapsal do svého deníku: „Naše vedení chce naše letce dostat k Angličanům. Já se budu snažit dostat se do Ameriky, neboť mám našeho lumpovského vedení dost.“ Pro nedostatek peněz však svůj plán nemohl uskutečnit. Naopak, společně s ostatními českými příslušníky, byl dne 9. července 1940 evakuován z Casablanky do Velké Británie, kam po strastiplné cestě konečně dne 5. srpna 1940 dorazil.

A jak si skupina GC II/5 vedla v západoevropské kampani? Příslušníci Groupe de Chasse II/5 – GC II/5 sestřelili v průběhu západoevropské kampaně 48 německých letounů jistě (z toho Češi 13 letounů, tedy 27 procent) a 28 pravděpodobně (z toho Češi 6, tedy 21 procent), celkově tedy dobyli 76 vzdušných vítězství (z toho Češi 19 vítězství, tedy 25 procent). Procentuální vítězství dosažená českými stíhači vyjadřovalo i jejich početní zastoupení. Průměrná Eskadra měla okolo 12 pilotů, skupina GC II/5 se tedy skládala z přibližně 24 letců. Čechů u této skupiny sloužilo celkem osm, avšak pouze šest z nich, kteří byli na frontě již od prosince 1939, prakticky zasáhlo do boje (zbylí dva dorazili k jednotce až 18. května 1940). Samotný Otto Hanzlíček sestřelil ve spolupráci dva německé letouny jistě (jeden Bf 109E a jeden He 111), jeden letoun ve spolupráci sestřelil pravděpodobně (Do 17P) a odlétal více jak 40 operačních hodin. Úspěšná činnost skupiny GC II/5 byla vykoupena relativně nízkými ztrátami (ve srovnání s ostatními francouzskými stíhacími jednotkami). Padli dva francouzští piloti skupiny a sedm utrpělo zranění (z toho dva Češi).

Bohužel, samotného Otto Hanzlíčka opustilo válečné štěstí velmi brzy. Po svém přijetí do RAF VR v hodnosti Sergeant (15. srpna 1940) byl Otto Hanzlíček dne 19. září 1940 přidělen k právě se rodící 312. československé stíhací peruti, která se posléze přemístila do Speke u Liverpoolu, kde měla toto důležité přístavní město chránit před útoky Luftwaffe.

Dne 10. října 1940 měl Sgt. Hanzlíček absolvovat rutinní skupinový cvičný let poblíž základny. V průběhu letu však začal okolo 14.15 hodin motor jeho Hurricanu Mk.I L1547 hořet. Shodou okolností se jednalo o nejstarší Hurrican u jednotky (ve službě RAF sloužil již od roku 1937). Sgt. Hanzlíček neprodleně opustil neovladatelný stroj na padáku. Naneštěstí byl silným větrem zahnán do středu koryta řeky Mersey, kde utonul. Na jeho záchranu ihned odstartoval dvoumotorový Blenheim, který mu z malé výšky shodil dingy. Bohužel, Otto Hanzlíček se již na hladině neobjevil. Jeho kamarád z perutě potom do deníku Otty Hanzlíčka připsal: „Záchrana děla se ze strany anglických vojáků, a nepopírám, že s nezájmem.“ Tělo Otty Hanzlíčka bylo vyloveno až 1. listopadu 1940 asi osm kilometrů od Speke. Dne 5. listopadu 1940 byl pohřben na liverpoolském hřbitově West Derby. Byl prvním padlým příslušníkem 312. perutě. Za svoji bojovou činnost byl Otto Hanzlíček vyznamenán Československým válečným křížem, Československou medailí Za chrabrost a francouzským válečným křížem Croix de Guerre s palmou. V době jeho smrti mu bylo pouhých dvacet devět let...

Uveřejněno s laskavým svolením autora. 
Vyšlo v časopise Naše Vojsko 8/2007 vydavatelství Naše Vojsko 

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více