Německá revoluce 1918-1920 II.

Autor: Karl Schlange / Schlange 🕔︎︎ 👁︎ 36.729

Krize vánoc 1918

Dne 24. prosince 1918 v ranních hodinách došlo k boji na Zámeckém návěstí v Berlíně.

V každé revoluci je rozhodující udržení kontroly nad ozbrojenou mocí. Situaci ve vojsku silně ovlivnila po vyhlášení příměří demobilizace, protože většina s těch vojáků, co v armádě zůstala, zastávala spíše nacionální než sociální názory, a tak se spíše než nástrojem revoluce postupně měnila v nástroj kontrarevoluce. Výjimku z pravidla představovala berlínská lidová námořní divize, z níž se stala elitní garda revoluce. Jejím jádrem bylo několik stovek námořníků, kteří přišli v revolučním listopadovém týdnu z Kielu do Berlína, k nim se přidalo několik dalších stovek námořníků, kteří byli doma v Berlíně, nakonec je doplnilo dva tisíce mužů, které si Wels z Kielu výslovně vyžádal 12. listopadu. 15. listopadu převzala vydrancovaný Berlínský zámek, kde se usídlil její štáb, zatímco mužstvo se ubytovalo v koňských stájích. Po čtyři týdny byla lidová námořní divize chloubou berlínského velitelství, od poloviny prosince však Wels na pokyn SPD začal usilovat o její rozpuštění. Měla být přeložena jinam a početní stav snížen na šest set mužů. Nátlakovým prostředkem se stalo zastavení výplaty žoldu. Po celý předvánoční týden jednali na velitelství Berlína mluvčí námořníků s Welsem o žoldu, Wels zase požadoval vyklizení zámku. 23. prosince námořníci ztratili trpělivost. Odpoledne obsadili ozbrojení námořníci budovu říšského kancléřství pod velením poručíka Dorrenbacha. Obsadili telefonní centrálu a Lidoví pověřenci zůstali uvěznění uvnitř. Zatímco jeden oddíl námořníků držel říšské kancléřství, druhý vyrazil k berlínskému velitelství. Zde však stráž kladla odpor a obrněný vůz zahájil palbu do námořníků, tři z nich padli. Poté námořníci přešli do útoku a dobyli budovu, kde zatkli Welse a další dva činitele SPD.

Reklama

Mezitím tajnou přímou linkou z obsazené budovy říšského kancléřství, která nevedla přes centrálu, volal Ebert o pomoc na vrchní vojenské velitelství, kde toho dne na druhém konci aparátu poprvé významněji vstoupil do dějin poválečného Německa tehdy major Kurt von Schleicher. Ten přislíbil zakročení jednotek z okolí Berlína.

A tak v době, kdy se námořníci vrátili do kasáren s penězi a zajatým Welsem, vyrážely na pochod do Berlína posádky z Postupimi a Babelsbergu – cca 800 mužů s několika dělostřeleckými bateriemi. Námořníci, byli vyzbrojeni kulomety a ručními zbraněmi. Kolem půl deváté večer se ze dvou stran blížily ke kancléřství dvě kolony. Od západu jednotky z Postupimi a Babelsbergu, od východu lidová námořní divize. Námořníci byli na místě o něco dříve. Poručík Dorrenbach jednal s Ebertem, když do místnosti vstoupili velitelé oddílů, které dorazily do Berlína. Podali hlášení a dožadovali se rozkazu k zahájení palby. Ze setkání Eberta s veliteli obou stran není nic známo, nicméně výsledkem bylo, že se obě strany stáhly do svých výchozích pozic. Nicméně z Ebertova slibu, že celá záležitost bude druhého dne předložena kabinetu k rozhodnutí, nebylo nic, protože ve dvě hodiny ráno vydal rozkaz k útoku na námořní divizi.

Ve tři čtvrtě na osm duněla na Zámeckém náměstí děla. Bitva trvala, s několika přerušeními, do dvanácti hodina a skončila vítězstvím námořníků. Dělostřelecká a kulometná palba byly vedeny z několika stran. Již během první hodiny zasáhlo zámek a konírny šedesát granátů. Budova byla těžce poškozena, ale námořníci pozice udrželi. Mezi devátou a desátou se objevily davy civilistů, což mělo demoralizující účinek na vládní jednotky. Kolem desátá nastala v bojích přestávka, aby mohly být odvedeny ženy a děti. Někteří vojáci v následující hodině přeběhli k námořníkům, stejně jako je posílilo několik ozbrojených civilistů. V poledne bylo rozhodnuto a vládní jednotky se zavázaly vyklidit bojiště. Počet mrtvých a raněných není znám. V hlavním stanu v Kasselu zavládla poraženecká nálada, major von Schleicher navrhoval spolehnout se na dobrovolníky, jejichž oddíly „Freikorps“ se právě formovaly. Na kancléřství svědkové líčí, že Ebert trval na tom, aby celá vláda opustila Berlín, aby odjela kamkoli na venkov, kde je klid, třeba do Výmaru.

Revoluce, které nestálo nic v cestě, se ale nekonala, námořníci bojovali a zvítězili, teď chtěli oslavovat a odpočívat. Liebknecht neměl s událostmi nic společného, byl zaneprázdněn tím, aby sestavil obžalovací číslo novin Die Rote Fahne, které druhého dne vyšly s titulkem „Ebertovy krvavé vánoce“. Ostatní revoluční předáci seděli většinou doma a slavili vánoce, pouze na Boží hod svolali demonstraci s mottem „Situace je smrtelně vážná, revoluce je ve velkém nebezpečí“. USPD se rozhodli vystoupit z Ebertovy vlády, poté co se celý den bezvýsledně přeli s kolegy z SPD o oprávněnosti vydání rozkazu ke střelbě.

Tak se první a jediné vojenské vítězství německé revoluce stalo do pěti dnů její rozhodující politickou porážkou.

30. 12. 1918 se od USPD odtrhla skupina Spartakovců a ustanovila se jako Komunistická strana. Přímo na zakládajícím sjezdu KPD došlo ke sporu mezi přívrženci strany, požadujícími okamžitou akci, a vedením, které poukazovalo na dlouhou cestu. Během rozpadu politického vedení levice se o Vánocích v dělnických masách opět probudila akční nálada.

Spartakovský týden v Berlíně

Reklama

O osudu německé revoluce bylo rozhodnuto v Berlíně v týdnu od 5. do 12. ledna 1919. Týdnu známém jako „Spartakovský týden“. To, co se v tomto týdnu skutečně odehrálo, nebylo žádné komunistické povstání proti sociálně demokratické vládě, ale posledním pokusem dělnických mas dosáhnout znovu toho, co se podařilo počátkem listopadu. Šlo o spontánní výbuch mas, k němuž rozbuškou byla demonstrace, kterou plánovalo berlínské předsednictvo USPD, revoluční předáci a dva zástupci KPD Liebknecht a Pieck. Mnozí demonstranti přišli ozbrojeni, a po vyslechnutí proslovů se nerozešli, ale vrhli se do akce proti čtvrti, kde sídlila novinová nakladatelství. Scherl, Ullstein, Mosse a Vorwärts byly obsazeny a zaměstnanci odesláni domů. Později jiné ozbrojené skupiny obsadily velká nádraží. Nedělního večera se na policejním prezidiu sešli revoluční předáci, zástupci USPD a KPD se zástupci vojáků a námořníků. Podle svědků se řečníci překonávali v silných proslovech a požadavcích. Nakonec se odhlasovalo rozhodnutí dát se do boje proti vládě a vydržet v něm až do její porážky. Byl sice vytvořen provizorní revoluční výbor, ale kromě výzvy k boji více 5. ledna neudělal. Druhého dne se taky výbor nijak nechopil řízení akcí, a tak jednotlivé skupiny začaly jednat z vlastní vůle a obsadily několik dalších veřejných budov. K rozhodujícímu koordinovanému útoku na vládní budovy se ale bez rozkazu nikdo neodvážil. A rozkazy nepřišly. Rozhodující událostí bylo, že očekávaná pomoc jednotek berlínské posádky se nekonala. I samotná lidová námořní divize se prohlásila za neutrální. Vláda požadovala vyklizení obsazených redakcí novin, revoluční výbor odmítl. Zatímco se jednání protahovala celé první dva dny akcí, probíhaly vládní vojenské přípravy. Noske se sbory dobrovolníků v okolí berlínských předměstí připravoval jejich pochod do Berlína. Ebert se rozhodl nasadit jednotky berlínské posádky.

Rozhodnutí padlo mezi čtvrtkem devátého a nedělí dvanáctého ledna. Revoluce byla rozstřílena. Oporou akcí byl konzervativní gardový oddíl Maikäfer, nově vytvořený a Ebertovi věrný pluk Reichstag a oddíl dobrovolníků z pravicových radikálů Reinhard a po vánoční porážce reorganizovaný postupimský prapor majora von Stephaniho. Po těžkých uličních bojích byly postupně dobývány obsazené budovy, až se v neděli podařilo zmocnit se i policejního prezidia – sídla revolučního výboru.

Nejtěžší boje byly svedeny v sobotu o budovu nakladatelství Vorwärts na Lindenstraße. První útok byl odražen, následovala zesílená dělostřelecká palba. V následné zteči byla budova dobyta a tři sta obránců bylo zajato. Major von Stephani telefonoval na kancléřství, co má dělat s tolika zajatci, dostal rozkaz všechny postřílet, což ale odmítl.

12. ledna 1919 byly boje v Berlíně skončeny. Noskeho sbory dobrovolníků vpochodovaly do Berlína až po skončení nejtěžších bojů o redakce a podílel se jen na končících akcích.

15. ledna byl celý jih a západ Berlína obsazen nově zformovanými oddíly armádního sboru generála Lüttwitze. Sever a východ města s dělnickými čtvrtěmi byl prozatím ušetřen. Západ Berlína převzala nově vytvořená gardová jízdní střelecká divize.

Stejného dne byli zavražděni Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová – symboly revoluce. Zadrženi v konspiračním bytě na Mannheimer Straße 53, byli odvezeni do hotelu Eden, kde byli zbiti, poté vtaženi do připravených aut. Komandu smrti, které mělo na starosti Liebknechta, velel štábní kapitán von Pflugk-Harttung, komandu které mělo na starosti Luxemburgovou velel poručík Vogel. Obě auta vyrazila v odstupu několika minut směrem ke čtvrti Tiergarten. Na Neuen See bylo Liebknechtovi nařízeno, aby vystoupil, poté byl střelen do temene, naložen do auta a tělo bylo odvezeno na soudní lékařství jako mrtvola neznámého muže. Rosa Luxemburgová byla hned po odjezdu z hotelu Eden střelena do spánku a vhozena z Lichtensteinského mostu do Landwehrkanalu. Její pitva byla provedena až po měsících, kdy bylo její tělo vyplaveno na břeh.

Občanská válka 1919

Od ledna do května 1919 zuřila v Německu krvavá občanská válka. Ve sborech dobrovolníků, které vedly tuto válku pro vládu SPD a také ji pro ni vyhrály, byly položeny základy budoucích jednotek SA a SS. Ani jeden z koaličních partnerů neměl později radost z tohoto spojení. Sociální demokraté z toho, že rekrutovali předchůdce a vzory pozdějšího SA a SS a posílali je na své vlastní revoluční stoupence. Nacisté z toho, že se nechali najímat od sociálních demokratů a učili se pod jejich patronátem prolévat německou krev.

Občanská válka se těžkopádně přelévala celou zemí. Když na jednom místě vzplál doutnající oheň války, na jiném míst uhasínal. Nejprve boje vypukly začátkem února na březích Severního moře s ohniskem v Brémách. V polovině února se rozšířily do Porúří, které se načas stalo největším válečným ohniskem, koncem února bylo v ohni Durynsko a střední Německo. První dva týdny v březnu byl na řadě opět Berlín, v dubnu Bavorsko a v květnu Sasko. Mezitím však docházelo na mnoha místech k epizodním střetům a bojům, jako byly například bitvy o Brunšvik a Magdeburg a řada dalších, o nichž zůstalo znáno jen to, co lze vyčíst v místních kronikách.

Reklama

Záminky k akcím často probíhaly podle obdobného scénáře. Většinou – bojkot verbování mužů do dobrovolnických sborů, odmítání vojenských rad opět zavést hodnostní označení a povinnost zdravit, stávky a místní nepokoje. Jako každá občanská války i ta německá probíhala v eskalaci teroru. Na začátku – v Brémách a středním Německu – byl průběh války snesitelný. V Porúří, kde se odehrávaly sporadické boje ještě několik týdnů po únorovém vyvrcholení již docházelo k hrůznému bezpráví. To ovšem překonalo březnové dobývání dělnických čtvrtí. Masakru v Berlíně padlo za oběť dvanáct set osob. Rozkaz plukovníka Reinharda, který nařídil zastřelit všechny, kdo budou přistiženi v boji proti vládním jednotkám, se rozšířil na všechny obyvatele domů, z nichž byla vedena palba na vládní jednotky, bez ohledu na jejich případnou nevinu. Ve svém důsledku znamenal potoky krve pro berlínské ulice. Avšak březnové boje v Berlíně nebyly vyvrcholení občanské války.

Mnichovská republika rad

V Bavorsku proběhla revoluce odlišně od zbytku Německa. Zatímco v Německu vedli představitelé SPD ve vládě válku proti většině svých řadových členů a revoluce de facto byla bez vedení. V Bavorsku se vůdcem stal Kurt Eisner. Listopadová revoluce v Mnichově byla „one man show“.

Vše začalo shromážděním na Theresienwiese (tam kde probíhá pivní Oktoberfest) ve čtvrtek 7. 11. 1918. Manifestace SPD byla oficiálně povolenou akcí. Vůdce SPD Erhard Auer se zaručil za klid a pořádek. Po projevech odešel Auer s částí demonstrantů do středu města, kde se pokojně rozešli. Eisner vyrazil do severní části města – ke kasárnám. Zde získal vojáky na svou stranu a pod jeho velením byly vytvořeny dělnické a vojenské rady. V noci, kdy už byl bavorský král mimo Mnichov, zabrali vojáci veřejné budovy a v Zemském sněmu byla vyhlášena republika a Eisner jmenován předsedou. Druhý den vedl Eisner rozhovory s královským ministerským předsedou a s Auerem, jenž v Eisnerově vládě převzal post ministerstva vnitra. Odpoledne byl kabinet provizorní národní rady sestaven. Proběhly volby do zemského sněmu, nejsilnější mandát dostala konzervativní Bavorská lidová strana. SPD rokovala o spojení s liberály aby ji zatlačila do opozice s mohla zůstat u moci. Krize se postupně stupňovala, ale 21. února 1919 nabraly události jiný směr.

Toho dne ráno, hrabě Arco-Valley, nedávno vyloučený ze spolku Thule, hnán touhou po hrdinském skutku, provedl na Eisnera úspěšný atentát. Eisner byl na místě mrtev. Vraha těžce zranil jeho tělesný strážce. Zpráva o Eisnerově zastřelení se roznesla po Mnichově. Řeznický učeň Lindner se poté. co se o vraždě dověděl, vydal v záchvatu zuřivost k zemskému sněmu, kde z revolveru postřelil Auera. Ten sice zranění přežil, ale dva významní představitelé nové bavorské scény naráz zmizeli ze scény. Ve městě propukla anarchie, docházelo k přestřelkám, zatýkání, rabování a ke rvačkám. Byla tak prolita první krev revoluce na území Bavorska.

Byla vyhlášena generální stávka a stav obležení. Jedinou autoritou zůstaly dělnické a vojenské rady, jejichž ústřední radě předsedal Ernst Niekesch. Pokusil se dosáhnout kompromisu mezi radami, socialistickými stranami a zemským sněmem. Po bouřlivých jednáních došlo k vytvoření čistě socialistické vlády, v čele s Johannem Hoffmannem. Na zasedání 17. března vláda dostala diktátorské pravomoci. Poslední podnět k vyhlášení republiky rad dal 5. dubna ministr války, člen SPD, Ernst Schneppenhorst. Chtěl dát vyhlášením republiky rad samotným radám najevo jejich neschopnost vládnout, aby je pak mohl rychle potlačit vojenským pučem za pomoci mnichovské posádky, kterou měl zčásti pod kontrolou.

Vojenský puč 13. dubna skončil v pětihodinové krvavé bitvě, která začala na náměstí Marienplatz a skončila dobytím hlavního nádraží, kde byly Schneppenhorstovy oddíly poraženy rudými bojovými oddíly pod velením námořníka Rudolfa Eglhofera. Také druhý pokus o obsazení Mnichova vládě věrnými jednotkami skončil po třech dnech jejich porážkou. V bitvě u Dachau porazila 16. 4. 1919 rudá armáda své bílé protivníky a Dachau obsadila. Velitem rudých byl básník Ernst Toller.

Vláda SPD v Bambergu zavolala na pomoc Gustava Noskeho, který poslal pruské a württemberské sbory dobrovolníků o síle dvaceti tisíc mužů pod velením generála von Ovena. V Mnichově mezitím převzal moc nad radami fanatický komunista Leviné. Ten nařídil nejen konfiskaci peněz a potravin, ale také nechal zatknout své politické odpůrce a osm z nich nechal popravit. Byli to členové společnosti Thule a tento akt se stal záminkou ke kruté mstě při konečném účtování.

Mezitím v bojích 29. dubna padlo Dachau a 30. dubna vstoupily ze tří stran do Mnichova Noskeho oddíly. 2. května byl zlomen poslední ozbrojený odpor, poté následovat týden plenění. Po celý týden mohli dobyvatelé na kohokoli svobodně střílet a s každým, kdo byl „podezřelý ze spartakovství“, dělat cokoli. Za „podezřelé“ bylo v podstatě považováno veškeré dělnické obyvatelstvo Mnichova.

6. května se odvážilo jedenadvacet členů jednoho katolického tovaryšského spolku svolat schůzi pod ochranou „osvoboditelů“, ti je ale pochytali a zastřelili, jak bylo tehdy v Mnichově běžné, protože je považovali za setkání „Spartakovců“. Po této „nehodě“ divoké popravy polevily. Dalších čistek se chopily stanné soudy – rozsudky smrti se jen sypaly.

Kappův puč

V polovině roku 1919 byla německá revoluce zlomena. Vládla sice SPD, ale od srpna se v „Národním sjednocení“ připravovala na státní převrat skupina spiklenců v čele s Wolfgangen Kappem a kapitánem Pabstem s generálem Ludendorfem jako šedou eminencí v pozadí. Vítězní vojáci kontrarevoluce byli vojskem pravice. Konzervativní část chtěla parlamentní stát, zatímco radikálové toužili po vojenské diktatuře. Obě tyto skupiny neměly rády sociální demokraty, jejichž jménem bojovali v občanské válce s revoluční vlnou, jež zaplavila poražené Německo. V Reichswehru proti sobě stáli představitelé obou pravicových křídel. Konzervativní náčelník generálního štábu Hans von Seeckt, který chtěl ozbrojené síly odpolitizovat. Proti němu Walther von Lüttwitz, vrchní velitel sborového velitelství č. 1, duchovní otec Freikorpsů, který předkládal politické požadavky. Všechny vojenské plány puče a diktatury z druhé poloviny roku 1919 zůstávaly na mrtvém bodě zejména díky váhavosti důstojníků při otázce, kdo se má stát diktátorem. Noske? Kapp? Ludendorff? Přesvědčivý kandidát formátu Hitlera tehdy k dispozici nebyl.

10. 1. 1920 vstoupila v platnost versailleská mírová smlouva. V důsledku toho Reichswehr o počtu 400 tisíc mužů čekala redukce na jednu čtvrtinu a většina Freikorpsů musela být tedy rozpuštěna. Někteří z velitelů se však nehodlali vzdát své moci, a to vedlo k vojenskému státnímu převratu z 13. března 1920, který do dějin vstoupil s názvem Kappův puč.

Jeho vůdcem, ale nebyl Kapp, nýbrž generál von Lüttwitz. Záminkou bylo nařízení Noskeho z 29. 2. 1920, kterým se rušila Ehrhardtova námořní brigáda. Tento dobrovolnický sbor, jenž v občanské válce bojoval v Berlíně a Mnichově, byl poté posílen „Pobalťany“ - veterány z bojů proti bolševickým jednotkám v Baltských zemích. Od ledna 1920, kdy ji von Lüttwitz přemístil na vojenské cvičiště Döberitz u Berlína, nosili na přilbách hákový kříž. Na příkaz k rozpuštění reagoval brigáda přehlídkou, na niž nepozvala ministra války. Von Lüttwitz na přehlídce prohlásil, že rozpuštění jednotky odmítá a vypověděl de facto vládě poslušnost. Noske jej obratem zbavil velení brigády a převedl ji pod velení námořnictva. Von Lüttwitz rozkaz ignoroval, ale na naléhání důstojníků se sešel k rozhovoru s Ebertem. Zatímco Ebert s Noskem trvali na svých rozkazech, von Lüttwitz žádal, aby byl jmenován vrchním velitelem Reichswehru. Rozešli se ve zlém.

Von Lüttwitz vydal rozkaz brigádě k pochodu na Berlín a v rámci získání širší podpory zatáhl další členy „Národního sjednocení“ do akce. 12. března kolovaly Berlínem zvěsti o blížícím se puči, připravovaném Brigádou Eberhardt. Noske nevěřil ve vážnost situace, ale v rámci prevence poslal dva pluky policie a pluk Reichswehru do vládní čtvrti. Ještě téhož večera se však důstojníci všech tří pluků shodli na tom, že rozkazu k obraně vládní čtvrti neuposlechnou. Dohoda byla později rozšířena na všechny berlínské jednotky a posvěcena von Seecktem slovy: „Reichswehr nestřílí na Reichswehr“. Ale pučistická část Reichswehru byla ke střelbě odhodlána. Jedna část Reichswehru byla odhodlána svrhnout vládu násilím a druhá ji nebyla ochotna bránit. Obojí se rovnalo vzpouře.

V noci na třináctého se Eberhardtova brigáda vydala na pochod na Berlín. Von Lüttwitz dal vládě ultimátum do sedmi ráno. Poté co Noske zjistil, že na obranu vlády nikdo střílet nebude, následovalo chaotické zasedání vlády. Přesto se dospělo k dvěma závěrům, prvním byl vládní útěk z Berlína a druhým byla výzva ke generální stávce na podporu vlády SPD.

Celou sobotu 13. března 1920 se zdálo, že puč byl úspěšný. Nikde nebyl kladen vojenský odpor. Jednotky v Prusku, Pomořansku, Braniborsku a Slezsku se podřídily samozvanému vrchnímu veliteli von Lüttwitzovi a jeho říšskému kancléři Kappovi. Bavorský Reichswehr využil příležitosti a na vlastní pěst svrhl sociálně demokratickou zemskou vládu v Mnichově a nastolil novou vládu Gustava von Kahra, který vlády až do dalšího puče – tentokráte pod taktovkou Hitlera v roce 1923. V ostatních částech Německa zachovali velitele neutralitu a čekali, jak se situace vyvine dále. Vláda SPD mezitím nejprve prchla do Drážďan a poté se přemístila do vzdálenějšího a klidnějšího Stuttgartu.

Generální stávka začala nejprve v Berlíně už v neděli 14. března, aby se v pondělí rozšířila po celém Německu. Zcela tak ochromila pučistickou vládu. Byla to nejmohutnější stávka, jakou Německo do té doby zažilo. Generální stávka tak připravila pučistickou vládu o možnost jakkoli vládnout. Spojení bylo přerušeno. Jedinou stranou, která protestovala proti stávce, byla KPD. V Sasku, Durynsku a Porúří se stávka změnila na ozbrojenou revoluci. Místní přestřelky se změnily v boj a pouliční bitvy. Občanská válka znovu vypukla, tentokráte mezi vládou SPD a sbory dobrovolníků.

V Sasku a Durynsku vyhrálo pučistické vojsko, v Porúří „socialistická“ armáda. 17. března dobyla Dortmund, 18. Hamm, den poté Bochum a poté Essen. Oblastní vojenské velitelství vydalo rozkaz k ústupu a ke konci týdne bylo celé Porúří ovládnuto ozbrojenými dělníky.

Tento nečekaný vzrůst moci obnovené revoluce se jí stal osudným. Kappova vláda se sice díky generální stávce nemohla udržet, ale strach z revoluce, o níž se mělo za to. že je definitivně poražená, dokázal její protivníky znovu sjednotit. Pravicové politické strany se spojily ve snaze přimět Kappa a von Lüttwitze přimět k dobrovolnému odstoupení a získání důvěry důstojnického sboru. Kompromis s vojenskými rebely, kterým byl Kappův puč ukončen bez vítězů a poražených, byl prvním politickým činem koalice, jež posléze vládla Výmarské republice s krátkými přerušeními až do jejího zániku. Za dobrovolné odstoupení Kappa a von Lüttwitze nabízely tyto strany nové volby, přetvoření kabinetu a vyhlášení amnestie pro všechny účastníky puče. Nejdříve byl odvolán Kapp, von Lüttwitz se ještě jeden den pokoušel zůstat vojenským diktátorem, poté se u vědomí, že přišel o podporu svých velitelů, podrobil také. Ehrhardtova brigáda se stáhla z Berlína, u Braniborské brány byla do davu vypálena kulometná dávka a berlínskou tečkou za pučem tak bylo dvanáct mrtvých a třicet zraněných.
Říšká vláda SPD se nyní mohla vrátit ze Stuttgartu do Berlína. Její první starostí bylo ukončení stále ještě trvající generální stávky, druhou pak odzbrojení „rudé armády“ v Porúří, které ještě stále obsazovala. Slíbily se nesplnitelné sliby – např. přísné potrestání pučistů… atd. Poté byl na akce nasazen Reichswehr. Do boje byly nasazeny především ty jednotky, které se pod velením Kappa a von Lüttwitze postavily proti vládě. Mezi jinými to byly Freikorpsy Epp, Pfeffer, Lützow, Lichtschlag, a Roßbach, stejně jako námořní brigáda Löwenfeld. V Porúří se poté opakovaly krvavé scény známé z předchozího roku z Bavorska.

Tak skončil Kappův puč a nové volby 6. června 1920 udělaly tečku i za vládou sociální demokracie. Poté, co nechalo její vedení rozstřílet své přívržence z řad dělníků, se jistě nebylo čemu divit.

Zdroje:
http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/423586-nemecko-dejiny-nemecka-revoluce-versaillesky-mir
http://en.wikipedia.org/wiki/German_Revolution
Sebastian Haffner - Německá revoluce 1918-19

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více