Irácko-iránská válka 8. část

Autor: Mgr. Miloš Šípoš / Milosh984 🕔︎︎ 👁︎ 20.367

Za svítání

Když 9. února jednu hodinu po půlnoci začala operace „Va al-Fadžr-8", asi jen málokdo tušil, jak daleké následky bude mít. To že se Íránci, jako každý rok na jaře, pokusí o průlom iráckých postavení nebylo nic nového. Irácký průzkum také zachytil některé náznaky zvýšené aktivity na iránské straně, ale špatně je interpretoval. Mobilizace jednotek byla mnohem rychlejší než v minulých letech a válečné přípravy důkladnější. Jelikož si byli Íránci vědomi, že výsledky amerického satelitního průzkumu jsou přes Saudskou Arábii předávány Iráčanům, museli učinit patřičná opatření. Výcvik a válečné přípravy byly prováděny s pokud možno dostatečným maskováním, nebo mimo bezprostřední oblast nasazení. Protože byla plánovaná obojživelná operace s překročením vodního toku, výcvik ženijních jednotek probíhal na severu Iránu u Kaspického moře. Tentokrát ale nemělo jít o jednoduchou operaci v bažinách nebo překročení Šat al-Arab, ty měly být jen zástěrkou k dobytí poloostrova al-Fao. Také letectvo sáhlo na dno rezerv náhradních dílů a její letouny RF-4E Phantom II uskutečnily bezpočet průzkumných letů ke zmapování budoucího bojiště.

Když přišla hodina „H", tisíce iránských bojovníků vyrazily na malých člunech a ženijních vorech přes řeku. Bez nadsázky šlo o mimořádně náročnou vševojskovou operaci, která se mohla kdykoliv zvrhnout ve strašlivý masakr. Vojáci v útočných oddílech a speciálně vycvičení ženisté podali opravdu nadlidský výkon. Uprostřed noci a za velmi špatného počasí se nejen úspěšně dostali na druhý břeh, ale okamžitě se rozvinuli a postupovali k vytyčeným cílům. Další ženisté, čekající v záloze, vzápětí zbudovali několik pontonových mostů, aby usnadnili a urychlili přechod dalších jednotek. Aby maximálně usnadnili svým spolubojovníkům jejich úkol, zahájily další íránské jednotky odlehčovací útoky severně a jižně od Basry. Severně od města byly sice útoky zastaveny, ale na jihovýchodě se Íráncům podařilo obsadit ostrov Umm-ol Rasas.

Reklama

Pro Iráčany naopak útok zcela na jihu představoval úplný šok. I když byla přeprava ropy přes záliv zastavena, v oblasti se nacházelo několik důležitých těžebných polí a dálnice z Basry do Kuvajtu. Přesto nebyla oblast považována za prioritní a její obranu zajišťovaly pouze slabší a méně zkušené jednotky záložníků. Již v prvních hodinách útoku se irácká obrana začala rozpadat a mnohé menší jednotky se buď vzdaly téměř bez boje nebo byly prostě převálcovány. Íránské velení vrhlo na tento úsek asi 30 000 vojáků, částečně vysazených z vrtulníků za iráckými liniemi. Dva dny se irácká obrana nacházela v chaosu a Íránci tak bez větších problémů obsadili velkou část poloostrova, včetně cenných radarových stanic ke sledování a navádění letectva při útocích na lodní dopravu. 11. dubna se uskutečnil další silný útok severně od Basry a vojska na jihu měla další dva dny ke stabilizování svých pozic. 13. dubna již byli Íránci pevně zachyceni ve svých pozicích a dokonce se neúspěšně pokusili vzít útokem iráckou námořní základnu v Umm Kasr! Rozezlený Saddám vydal okamžitý rozkaz k protiútoku, ale Iráčané byli rychle zastaveni a odraženi. A protože neštěstí nechodí samo, 24. února zahájili Íránci operaci „Va al-Fadžr-9", společně s Kurdy udeřili na severu v Kurdistánu a vystavili iráckou válečnou mašinérii nesmírnému tlaku. Cílem byla zejména Sulejmánie, ale boje ohrožovaly i vodní nádrž Darbandikhan, která zásobovala elektřinou část Bagdádu. Iráčtí plánovači se však ani tak nevzdávali. Ve štábech 3. a 7. armádního sboru se promptně připravovaly plány mohutného protiútoku, ale vytrvalé jarní deště změnily bojiště v bažiny a hlasy některých velitelů, že útok za takových podmínek musí skončit katastrofou, byly ignorovány. Přestože ztráta poloostrova byla pro Iráčany nepříjemná, nepředstavovala z vojenského hlediska rozhodující ohrožení, jelikož ani Iránci neměli dost sil, aby jej využili jako odrazového můstku pro další útoky. Saddám však hlavně z prestižních důvodů nařídil pokračovat v přípravách a vyhnat Iránce za jakoukoli cenu. 9. března, po zahájení iráckého protiútoku došlo na jejich varování a postupující tankové a motorizované jednotky beznadějné uvázly v moři bahna. Zde se pak zcela paralyzované ocitaly pod přesnou palbou těžkého dělostřelectva. Ztroskotal i plánovaný výsadek obojživelných jednotek na druhém břehu řeky. Ani letectvo nebylo moc platné. Špatné počasí a požadavky na přímou podporu vojsk omezily letecké boje a nutily piloty létat pod mrakovou přikrývkou. Iránci ale s takovouto možností počítali a rozmístili zde desítky protiletadlových baterií. Ani nasazení chemických zbraní nepomohlo, protože plyn kvůli deštivému a vlhkému počasí neměl plnou účinnost a rychle degeneroval. Boje na obou frontách nakonec utichly až v dubnu, kdy se Iráčanům podařilo stabilizovat frontovou linii. Cena za to ale byla nesmírná a většina nasazených divizí byla v bojích těžce poničena a letectvo muselo opět odepsat několik desítek letounů a vrtulníků. Odhaduje se, že obě strany v bojích přišly asi o 20 000 vojáků, včetně značného počtu iráckých zajatců. Rozezlený Saddám provedl několik výměn na velitelských postech a několik vyšších důstojníků skončilo před popravčí četou. Aby si zachoval tvář, nařídil ofenzívu ve střední části fronty u města Mehrán. Město samotné a několik menších vesnic v jeho bezprostředním okolí bylo bráněno asi 5 000 iránskými bojovníky, kteří se pod silnou dělostřeleckou palbou museli stáhnout. Třebaže město nebylo z vojenského hlediska příliš významné, Iráčané jej 17. května vcelku pohodlně dobyli a nabídli, že se z něho stáhnou, pokud se Iránci stáhnou z poloostrova al-Fao. Ti na tento absurdní požadavek reagovali operací „Karbala-1". V noci na 1. června přisunuli do oblasti zálohy a už 3. června město dobyli zpět.

Když se špatné zprávy nepřestávaly valit jedna za druhou, bylo jasné, že dosavadní způsob vedení války je neudržitelný a hrozí porážkou. Urychleně byl svolán mimořádný kongres strany BAAS, na kterém byla odsouhlasena změna způsobu vedení válečných operací. Za pomoci nových úvěrů ze SSSR a okolních arabských států, začal Irák systematicky posilovat svůj vojenský potenciál. Poničené armádní jednotky byly zreorganizovány a početně doplněny. V následujících měsících společně s novou výzbrojí přicházely i kontingenty sovětských poradců. V rámci rozsáhlé mobilizace bylo mnoho univerzitních studentů získáno jako důstojničtí čekatelé pro armádu a zejména pro elitní Republikánskou gardu. Její nově budované jednotky byly přednostně vyzbrojovány sovětskými tanky T-72M a bojovými vozidly BMP-2, vše doplněné samohybným dělostřelectvem sovětské, francouzské nebo jihoafrické provenience. Někde tady je počátek transformace této „pretoriánské gardy", původně vytvořené k ochraně iráckého vedení, na elitní údernou pěst irácké armády. Ze Sovětského svazu, Československa, Polska a NDR byly nakoupeny další stovky tanků T-55/T-62 a různých obrněných vozidel, další stíhací letouny MiG-23/-25 i stíhací bombardéry Su-22M-4. Z Francie byly dodány letouny Mirage F.1EQ, moderní letecká munice a protiletadlové rakety Crotale, z Brazílie průzkumná vozidla Engesa a z Jižní Afriky velmi účinné dělostřelecké systémy G-5/GNH-45. Iráčtí ženisté vybudovali působivá obranná postavení po celé délce fronty, ale největší pozornost věnovali oblasti kolem Basry, kde vyrostly masivní železobetonové bunkry a chráněná dělostřelecká postavení, rozsáhlá minová pole a umělé překážky jako třeba 28 kilometrů dlouhý protitankový příkop, nebo desetikilometrové dlouhé „rybí" jezero. Iráčané také rozšiřovali svou průmyslovou základnu s cílem větší nezávislosti od zahraničních dodávek vojenského materiálu. Postupně byly rozběhnuty projekty na výstavbu celé řady průmyslových závodů, včetně oceláren a závodů těžkého strojírenství. S ještě štědřejší podporou se setkaly projekty na výrobu zbraní hromadného ničení, včetně biologických a jaderných. V následujících letech tak postupně vznikl mamutí vojensko-průmyslový komplex sahající od ručních zbraní až po balistické rakety.

Na přelomu srpna a září podnikli Íránci další útoky pod označením „Karbalá-2 a 3" na severu a jihu, ale byli odraženi. Přesto že se irácké jednotky ještě celkem nevzpamatovaly z předchozích porážek, díky informacím z amerických družic byli varováni před novým útokem a mohli přesunout zálohy na ohrožené úseky fronty. Ve druhé polovině roku také výrazně vzrostla angažovanost velmocí na námořní válce v důsledku zhoršení bezpečnosti námořní plavby. Protože letecké útoky na lodní dopravu v zálivu byly prozatím jedinou možností jak potrápit Iránce, Iráčané zorganizovali několik náletů. První útoky se uskutečnily už v květnu a červnu a další následovaly během července. Několik tankerů bylo poničeno v průběhu srpna a kromě toho předchozí úspěšné útoky na terminál na ostrově Charg donutily Íránce k přesunutí některých kapacit jižněji na ostrov Sirrí. Ale ani ten nebyl zcela bezpečný, a Iráčanům se ho později podařilo rovněž zasáhnout. Právě zvyšující se profesionalita iráckých letců během úderů na iránskou infrastrukturu vedla k dohadům o přímé asistenci některých zemí na iráckém válečném úsilí. Iránci proto přesunuli část svých kapacit jižněji, až na ostrov Larák a provedli i dalších zajišťovací opatření. Začali organizovat tankery do konvojů, lodě byli vybaveny radarovými odražeči a zásobou hliníkových pásků k rušení radiolokátorů. Navíc pohrozili zablokováním Hormuzské úžiny pro námořní dopravu ropy a několikrát letecky udeřili na petrochemická zařízení v Kirkúku. Ale ani Iráčané se nechtěli pustit šance a jejich letci se na podzim předvedli útokem na ostrov Larák hluboko na jihu. Opět padala obvinění, že Saudové nechali doplnit Iráčanům palivo na svých základnách a že celá formace byla naváděna Američany, nebo že letouny byly přímo pilotovány americkými a francouzskými posádkami. Pozadí celé operace je však stále nejasné, ale je možné, že Francie předala Iráku několik speciálních tankovacích kontejnerů (tvz. „buddy-pack") pro letouny Mirage a jiné zdroje zase spekulují s nasazením upravených letounů An-12B „Cub", přestavěných na létající tankery. V zoufalé snaze vracet údery se irácké letouny alespoň podílely na úspěšných útocích na ropné terminály Chor al-Amadžá a Miná al-Bakr a společně z dělostřelectvem na ostřelování rafinerií v Basře. Počátkem listopadu kuvajtská vláda oficiálně požádala cizí státy o ochranu svých lodí, před stále intenzivnějšími operacemi íránských rychlých člunů. Nejdříve reagoval Sovětský svaz, když nabídl pronájem několika svých tankerů, na což vzápětí reagovaly Spojené státy. Po schválení Kongresem byly kuvajtské lodě přeregistrovány pod americkou vlajku a americkému námořnictvu vznikla povinnost chránit je. Počátkem následujícího roku byla zahájena operace „Earnest Will" a americké lodě vpluly do „horké zóny". Tato náročná operace nebyla bez rizika, protože lodě často pluly blízko břehu a čas na obranu se neúměrně snižoval.

Přes úspěšné obsazení poloostrova Fao a udržení si strategické iniciativy se naopak začalo rýsovat velké nebezpečí pro iránskou válečnou mašinérii z týlu. Válečné úspěchy byly opět vykoupeny značnými ztrátami, které si vynutily širokou mobilizaci žen do milicí „Bašidžr". Ve druhé polovině roku začala vykazovat problémy i přetížená iránská ekonomika. Tento trend byl ještě zhoršen dramatickým poklesem výnosů z prodeje ropy, což se odrazilo na celkové ekonomické bilanci a zpřísnění přídělového systému na vybrané produkty. Ještě před koncem roku Írán opět podniká menší útoky přes Šat al-Arab v rámci operace „Karbala-4", jako předehru k novému úderu, plánovanému po novém roce. Útok začal v noci na 25. prosince pokusem úderných oddílů „gard", za podpory speciálně vycvičeních ženistů a „žabích mužů" o překročení řeky. Jejich úder ale Iráčané zachytili a smetli intenzivní kulometnou palbou. Za svítání se 60 000 bojovníků „gard" pokusilo pomocí člunů a motorizovaných prámů překročit řeku mezi abú Chasíb a ostrůvky v delte Šat al-Arab, západně od Choramšaru. Iráčané na ně už čekali a v následujících třech dnech se jejich pokusy rozpadly v mohutné dělostřelecké palbě. Podobně neúspěšně dopadl i další útok jedné pěší divize na ostrov Umm Rassas. Poté, co ztráty dosáhly asi 10 000 mrtvých a raněných, byly další útoky zastaveny.

To ale nebyla jediná významná událost posledních týdnů roku 1986. Ve stejný den jako íránský útok došlo i k únosu letounu Iraqi Airways. Letoun Boeing 737-270C letu číslo 163 byl na cestě z Bagdádu do Jordánského Ammánu unesen čtveřicí únosců. Při pokusu palubního bezpečnostního důstojníka o odzbrojení pachatelů došlo k výbuchu několika ručních granátů a havárii letounu u Araru v Saudské Arábii. Únos si vyžádal šedesát tři lidských životů. K zodpovědnosti se přihlásila organizace „Islámský džihád", která byla filiálkou proíránského Hizballáhu.

Reklama

Mezitím pokračovaly horečné přípravy k „rozhodující a konečné" ofenzívě, jejímž cílem bylo obsazení Basry a vytoužené zhroucení Saddámova režimu. Kromě armádních tankových a mechanizovaných jednotek a několika smíšených brigád „gard" o ekvivalentu asi čtyř divizí, se hlavní síly skládaly z dobrovolníků tzv: „Sepah-e Muhammad", v počtu asi 100 000 mužů. Operace „Karbalá-5", jeden z nejmohutnějších útoků od dob 2. světové války, začala 9. ledna 1987 úderem na irácké linie na jihu „Rybího jezera", uměle vybudované ženijní překážky. Další útok směroval severněji a po překonání poměrně slabého odporu, se íránským jednotkám podařilo vybojovat předmostí mezi Šatt al-Arab a Rybím jezerem u Salamče. Další podpůrné útoky proběhly v rámci operace „Karbalá-6" u Kasr-e Širín, aby se zabránilo Iráčanům přesunout zálohy na ohrožený úsek frontu. Ve střední časti fronty útok vedly jednotky pravidelné armády a počínaly si vcelku úspěšně, když obsadily několik desítek kilometrů území v pohraničních oblastech. Na jihu dopadl hlavní úder na iráckou motorizovanou pěší divizi, která ale překvapivě vydržela nápor a spořádaně ustupovala směrem k druhé obranné linii. Když se už zdálo, že podlehne, odpověděli Iráčané silným protiútokem tankových a mechanizovaných jednotek, které způsobily ohromné ztráty především špatně vyzbrojeným íránským pěšákům. Íránské letectvo se snažilo ze všech sil podporovat své jednotky, ale jejich útoky neměly, kvůli stále se zlepšující irácké protiletecké obraně, takový úspěch jako v předešlých letech. Ani jedna strana se ale nehodlala vzdát a mezi 19. a 22. lednem podnikly íránské pěší a mechanizované jednotky další vlnu prudkých útoků. Během nich bylo obsazeno město Duvadží a některé jednotky se dostaly až na 10 kilometrů od Basry. Díky tajným dodávkám oficiálně embargovaných zbrojních systémů byli Iránci vybaveni množstvím účinných protitankových systémů TOW a díky nim bylo zničeno několik desítek iráckých tanků a obrněných vozidel. V této těžké situaci, kdy už akutně hrozilo zhroucení irácké obrany, nařídil Saddám Husajn nálety za použití chemických bojových látek a posílení bránících se jednotek 7. armádního sboru několika brigádami Republikánské Gardy. Přesunuty byly další dělostřelecké a raketometné prapory, jejichž rozsáhlé nasazení se rovněž stávalo oblíbenou součástí irácké taktiky. Iráčané pak koncem ledna přešli do protiútoku a zatlačili Íránce do výchozích pozic. Menší boje a přestřelky nakonec utichly až v průběhu února, kdy bylo zřejmé že vyčerpané jednotky nejsou schopné prorazit. Zklidnění bojů na jihu ale neznamenalo konec zabíjení. Počátkem března zahájili společně Kurdové a Iránci operaci „Karbalá-7" směrem od Hadž Umrán na Ravanduz. Boje se odehrávaly v horách ve značných nadmořských výškách, kde přirozeně měli navrch kurdští horalové nad méně odolnými iráckými jednotkami 5. armádního zboru. Boje si jako obvykle vyžádaly těžké ztráty, které ale tentokrát znamenaly pro Írán katastrofu. V průběhu ledna, února a března přišli Íránci odhadem o 70 000 až 80 000 mrtvých, těžce zraněných a nezvěstných, kdežto irácké ztráty byly kolem 20 000 mužů.

Na začátku dubna je na jihu u Salamče veden odlehčovací útok nazvaný „Karbalá-8", ale hlavní dějiště je opět na severu. Zde v rámci operace „Karbalá-9" Kurdové a Íránci úspěšně pronikli iráckou obranou a obsadili strategicky důležité výšiny nad Sulejmánií. Koncem dubna to opět vypadalo, že Iránci mají na severu snad nevyčerpatelné rezervy, když zahájili operaci „Karbalá-10". V tomto případe ale hlavní tíhu bojů nesli Kurdové a těm se podařilo obsadit město Mawet u jezera Dukan. Oblast nakonec za vydatné podpory letectva udrželi Iráčané, ale gerilové jednotky Kurdských „Pešmerga" znamenaly pro iráckou obranu na severu trvalou hrozbu a nutnost udržovat zde velké množství armádních jednotek, které tak nemohly být nasazeny na jiných úsecích frontové linie.

Kuvajtská vláda mezitím pokračovala v mezinárodní spolupráci velmocí s cílem ochránit své tankery. Už od března byly na dopravu kuvajtské ropy nasazeny tři pronajaté sovětské tankery a polovina jejich flotily byla zase převedena na americkou firmu. Do jejich ochrany byly postupně nasazovány americké válečné lodě. O jedné z nich se měl zakrátko dozvědět celý svět. 17. května došlo k dosud nejvážnějšímu incidentu s americkými válečnými plavidly hlídkujícími v oblasti. Toho dne irácká Mirage F.1EQ (podle některých zdrojů dvě letadla), zaútočila na americkou fregatu USS Stark (FFG 31). Celkem dvě rakety Exocet zasáhly loď na levoboku a způsobily požár, který ji těžce poškodil. Požár se nakonec podařilo dostat pod kontrolu, přesto ale zahynulo 37 námořníků a dalších 21 bylo zraněno. Irák se za incident omluvil a zaplatil vzniklou škodu.

Počátkem června se speciální výsadková jednotka za pomoci kurdských bojovníků infiltrovala do iráckého týlu a provedla sabotážní útok proti těžebním zařízením v Kirkúku. Po této poslední kapce se irácký režim rozhodl definitivně skoncovat z kurdským odporem. Saddámuv bratranec Ali Hasan al-Madžid, obdržel „zvláštní právomoce pro správu severních oblastí" a v rámci nechvalně známé kampaně Anfal (حملة الأنفال)‎ nařídil mnoho kurdských vesnic srovnat se zemí a popravit nebo deportovat jejich obyvatele.

Během června proběhla operace „Nasr-4" kdy íránské jednotky opět udeřily na severu. Vzhledem ke zklidnění situace na jihu u Basry přesunuli Iráčané svoje zálohy a byli na útok připraveni. Za spolupráce Kurdů a íránských „gard" se sice podařilo iráckou obranu nalomit, ale ne dost nato, aby došlo k vytouženému průlomu. To bylo prvním znamením zvyšující se bojeschopnosti irácké armády, která dosáhla početních stavů dostatečných k odražení íránských útoků, aniž by musela oslabit jiné úseky frontové linie. V létě 1987 například dosáhl počet vojsk na frontové linii už 520 000 vojáků aktivní služby. Asi 480 000 záložníků a téměř 600 000 příslušníků oddílů Džajs, bylo střídavě mobilizováno pro případ odrážení íránských útoků na jednotlivých úsecích frontové linie. Tyto síly byly organizovány do sedmi „armád" nebo spíše zesílených armádních sborů, které zahrnovaly přes čtyřicet divizí, ze kterých čtvrtina byly regulérní tankové a mechanizované jednotky. Zbylé byly složeny ze záložníků a již zmíněných oddílů „Lidové armády". Po neblahých zkušenostech z minulých bojů byli ale přece jen posíleni modernější výzbrojí, aby mohli lépe čelit Iráncům. Postupně se zlepšovala i úroveň práce vyšších štábů, týlových a zabezpečovacích složek, aby mohly rychleji reagovat na změny frontové linie. Elitní Republikánská Garda se rozrostla už na patnáct mechanizovaných brigád a další jednotky se v rychlém sledu formovaly a jejich posilovaní se ani v nejmenším nezpomalilo.

20. července Rada bezpečnosti OSN v rezoluci č. 598 žádala zastavení bojů, avšak Írán odmítl, dokud OSN neurčí a neodsoudí Irák jako agresora. Po zbytek roku pokračovaly obligátní útoky obou stran na nákladní lodě a ropné tankery, do kterých Íránci začali nasazovat protilodní rakety dodané z Číny, rychlé čluny a miny. Také začali opět praktikovat přísné kontroly lodí, které mohly dopravovat materiál do Iráku. Několik nákladních lodí bylo skutečně odtaženo do íránských přístavů a jejich náklad zabaven. Nevyhnutelně ale docházelo k různým incidentům. Ještě v květnu byl minou poškozen sovětský tanker Maršal Čujkov a později i nákladní loď Ivan Korotjev. V červenci byl na mině poškozen Kuvajtský tanker - Bridgeton, plující teď pod americkou vlajkou. Bylo zjištěno, že Iránci zaminovávají úžinu u kuvajtského přístavu Mina Ahmadí a ženijním oddílům amerického a saudského námořnictva trvalo téměř měsíc, než oblast vyčistili. Došlo i ke kontaktům amerických palubních letounů se stíhacími letouny íránského letectva a někdy došlo i k „ostřejším manévrům". Třeba počátkem srpna 1987 se íránský Phantom nebezpečně přiblížil k americkému průzkumnému letounu P-3C Orion a hlídkující F-14 Tomcat na něj vypálil raketu AIM-7 Sparrov, kterou ale zkušená íránská posádka vymanévrovala. Začátkem září byla protilodní střelou vypálenou z poloostrova Fao zasažena kuvajtská rafinerie u přístavu Miná Abdulláh. 21. září příslušníci amerického speciálního námořního komanda obsadili a zajali íránskou minonosku IRINS Iran Ajr. Přes íránské protesty byla minonoska později potopena v mezinárodních vodách. Když byl 16. října tanker Sea Isle City poškozen íránskou raketou HY-2 přímo v doku přístavu Mina Ahmadí, rozhodly se Spojené státy rázně zareagovat. 19. října americké lodě ostřelovaly několik  íránských těžebních plošin v ropných polích Rešhadat a Resallát.

Postupně došlo k podstatné změně v irácké válečné strategii, kdy se Saddám Husajn přestal plést do probíhajících válečných operací a „přenechal" válku svým generálům. Díky neustávajícím dodávkám zbraní a válečného materiálu byly zformovány nové jednotky, posíleno bylo také letectvo a protivzdušná obrana, jejich příslušníci absolvovali za pomoci instruktorů ze SSSR a zemí Varšavské smlouvy intenzivní výcvik. Na přelomu roku tak, spolu s ukončením tajných amerických dodávek do Iránu, postupně přechází iniciativa do iráckých rukou.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více