Příliš mnoho lidí na jediného Boha

Autor: Zdeněk Müller 🕔︎︎ 👁︎ 11.401

Na vrcholcích libanonských hor leží sníh a z cedrových hájků vane příjemný chlad. V minulosti odtud vozily karavany led na chlazení nápojů na dvory chalífů do Bagdádu a sultánům do Egypta. Hornatý kout, odedávna útočiště náboženských menšin, je krásný a smutný zároveň. Dějiny Libanonu, to je ve zkratce řečeno „sníh nepřestávající truchlit“. Sněžnou bělobu soustavně zbarvují krví nelítostné války. Ani dnes tu násilí nebere konce. 

V posledních týdnech ukázal opětovně své zoubky libanonský Hizbulláh. Zahrozil v západním Bejrútu a na severu v Tripolisu. Nadále buduje paralelní šíitského státu s vlastní armádou. Změní své nynější vojenské vítězství ve vítězství politické? Demokratickou cestou sotva. Vsadí na státní převrat?  Udělal by to rád, ale je to riskantní. Chybná taktika Hamásu v Gaze varuje.

Reklama

Sázet na podporu arabského světa by byl nesmyl. Už dávno jako celek neexistuje. A přátelsky nakloněná Sýrie a Írán, hlavní sponzor Hizbulláhu, to samo o sobě nestačí. Snad jedině jaderná bomba šíitské velmoci by mohla dát šíitské frakci odvahu. Dnes se spokojuje s psychologickou přípravou. Vládnoucí většinu, tvořenou aliancí sunnitů a křesťanů, označil Hizbulláh za spojence vnějšího nepřítele, rozuměj Izraele coby agenta a prodloužené ruky USA.

Švýcaři Předního Východu milující nezávislost a neutralitu

A přece jsou nejrannější libanonské počátky vlastně jaksi ekumenické. Pokud se dá spoléhat na to, co lze vyčíst z bible. Féničané, první Libanonci, byli spíše podnikavci než náboženští fanatici. Chíram, král z Týru, uzavřel s izraelským králem Davidem spojeneckou smlouvu a nechal mu postavit dům. Poslal mu k tomu jednak cedrové dřevo, jednak tesaře a kameníky. Zásoboval pak materiálem i Davidova syna Šalomouna, když stavěl Chrám k oslavě Hospodina. Dostával za to potraviny pro svůj dvůr.

Féničané, velcí obchodníci (ostatně jako Číňané), projevovali značnou náboženskou přizpůsobivost. Od Kartága pod Cádiz se rozkládaly kolem celého Středomoří jejich obchodní stanice, kde se skladovalo zboží, vzácné dřevo a drahé kovy a provozovaly se rozličné náboženské kulty.  Tito Švýcaři Předního východu milovali především nezávislost a neutralitu.

Jako Inkové praktikovali, byť spíše výjimečně, obětování dětí ze vznešených rodin, chlapce, nikoliv dcery jako Inkové. Jako Hebrejci se klaněli bohu Elovi (ten se mění v bibli v Elohima), později ho ztělesňoval Adon (to připomíná hebrejské Adonai, což je další pojmenování pro Elohima), mladý bůh, jenž umírá na jaře a po třech dnech vstává jako Kristus z mrtvých.

Útočiště a obranná pevnost disidentů

Libanon proto přijímá vstřícně křesťanství. Během pronásledování Římany se křesťané schovali do libanonských hor, kde mají dodnes kláštery. Nejvyšší vrcholky země tak sousedí s nejvznešenějšími místy víry.

Reklama

Křesťanský Východ přešel k náboženským „herezím“, monofyzitismu a nestoriánství, aby tak vzdoroval politické ortodoxii Byzance a odmítl její oficiální teologii. Křesťanský Libanon zůstal věrný víře byzantského císaře. Přijímá tak na dlouhou dobu křesťanství melkitské, řecko-ortodoxní, náboženství stoupenců panovníka.

Někteří Libanonci, byť stále jako stoupenci neutrality a nezávislosti, se posléze stávají maronity. Přijímají názory mnicha Marona, jenž zemřel počátkem 5. století. Hlásal, že osoba vtěleného Krista má dvojí přirozenost – božskou a lidskou, ale pouze jedinou božskou vůli či jediný způsob aktivity. Tento monoenergetismus nebo monotheletismus dává libanonskému křesťanství originalitu a zároveň křehkost. Křesťané v Libanonu se dodnes dělí na jedenáct rozličných konfesí.

Arabizace

Arabský výboj přivedl do rovin a na pobřeží nové pány a islám. Křesťané si udrželi horský terén na severu. V horách na jihu se postupně usazují drúzové, sekta vycházející s ismáílovského šíitského islámu egyptských Fátimovců v 11. století. Geografické a teologické dělení země se prohlubuje a stále více komplikuje náboženskou koexistenci. Libanonští křesťané se obracejí s prosbami o pomoc k Západu, zejména během křížových výprav mezi 11. až 13. stoletím. Žádná podpora se však nedostavuje a křesťané jsou zklamáni. Libanon se arabizuje, arabština postupně nahrazuje aramejštinu a syrštinu, a jeho tradičně semitské prostředí zůstává Evropanům cizí.

Ale i Evropané nejsou nábožensky jednotní. Anglikáni poskytují v roce 1840 azyl libanonskému emírovi Bašíru II., jemuž měl osmanský dvůr za zlé, že je příliš nakloněn separatismu egyptského sultána a má slabost pro francouzské katolíky. V roce 1860 zmasakrovali drúzové za mlčenlivé neutrality Turků na 20 tisíc maronitů. Těm se pak dostalo podpory za strany katolické Francie a nová osmanská správní opatření spojují náboženskou příslušnost a území. Každá oblast má napříště své náboženství a každá osoba své vyznání. Až do roku 1997 měli Libanonci ve svých občankách zapsánu náboženskou příslušnost.

Křehká rovnováha

Náboženská rozdrobenost země, stejně malé jako Izrael, živí opakovaně spory a konflikty. Francie, která pravomocí Společnosti národů dostala na starost mandátní správu nad libanonským a syrským územím, čelí v roce 1926 revoltě drúzů. Po nezávislosti v roce 1945 se začíná pod demografickým tlakem hroutit proporčně definovaná politická rovnováha. Muslimové, kterých rychle přibývá, žádají výraznější zastoupení ve vládě. 

Kritérium náboženské (jako v Libanonu) nebo jazykové (jako v Belgii), od něhož se odvozuje dělení nebo přerozdělování moci, nevyhnutelně selhává na demografickém vývoji. Počínaje rokem 1948 narušuje libanonskou demografickou mapu, od níž byly odvozeny původně kvóty, příliv palestinských uprchlíků, převážně muslimů. I když to nejsou Libanonci, zmnožují tábor islámu v zemi. Křesťané, jimž ubývají hlasy (dnes představují jen 40% populace) a kterým chybí síla k obraně (řecko-ortodoxní křesťané nedisponují na rozdíl od maronitů, ozbrojenými milicemi), slábnou demograficky i strategicky.

Od roku 1975 až 1990 se odehrává v Libanonu občanská válka. O život při ní přišlo na 200 tisíc Libanonců. Další stovky tisíc zemi opustily. To jsou pro zemi, kde žilo něco přes 3 miliony lidí, těžké ztráty. Občanská válka nesla znaky charakteristické pro náboženské války. Navzájem se při ní vraždili křesťané, muslimové (šíité a sunnité) a drúzové. Izraelská invaze v roce 1982 rozšířila okruh válečníků o židovský stát.

Jednoduchá řešení na složitý Orient

Odchod mnoha libanonských křesťanů do Evropy a Ameriky se nemálo podílí na mohutném exodu následníků Krista z Blízkého východu. A ani dnes křesťané nepřestávají být horkými favority na nové exilové vlny. Tito Orientálci, arabští svou kulturou a křesťanští svým náboženstvím, sedí na dvou židlích. Pokud žádají o pomoc „křesťanský Západ“, jsou doma označováni za zrádce. Pokud bude jejich vlast islamizovaná, dostanou se pod tlak vzdat se svých tradic a své víry.

Minulá válka v Libanonu se v řadě peripetií jen stále více zamotávala tím, jak libanonským křesťanům postupně přicházeli na pomoc Američané, Francouzi, Syřané a Izraelci. Naplno se přitom potvrdil názor, že na příliš složitý Orient pasují jen jednoduchá řešení. Spory o Libanon, podobně jako izraelsko-palestinský konflikt, dobře ilustrují vypjatý ráz náboženských válek na přelidněných územích. Příliš mnoho lidí na jediného Boha, tak by se dal ve zkratce vyjádřit velký blízkovýchodní paradox.

Převzato se svolením autora z http://muller.blog.idnes.cz/c/35714/Prilis-mnoho-lidi-na-jedineho-Boha.html

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více