A/M Karel Janoušek arm. gen. RNDr., KCB

Autor: Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔︎︎ 👁︎ 54.604

Když se tady u nás na Černém Mostě rozhlédnu a přečtu si názvy ulic, vidím jedno zajímavé jméno vedle druhého. Samí hrdinové. Ocelka, Breitcetl, Bryks, Dygrýn, František, Vašátko, Valenta, Maňák... Letci, kteří za druhé světové války bojovali v řadách RAF proti nenáviděnému nepříteli, za osvobození vlasti, za demokracii, ideály Masaryka a Beneše, za návrat do svých domovů. Jim všem pak vévodí jméno jediného československého leteckého maršála, muže, který po celých pět válečných let prakticky vedl naše letectvo ve Velké Británii a který pomohl budovat jeho slávu a jméno naší Československé republiky, A/M RNDr. Karla Janouška, KCB...

Reklama

Karel Janoušek se narodil 30. října 1893 v početné rodině oficiála říšských státních drah, který byl současně jedním ze zakládajících členů sociálně demokratické strany na Přerovsku. Po maturitě na českém Vyšším reálném gymnasiu v Přerově a po následném absolvování abiturientského kursu na místní německé obchodní škole pracoval tři roky jako úředník u přerovské firmy Kratochvíl, patřící jeho strýci.

Dne 2. 6. 1915 byl odveden do rakousko-uherské armády, čímž zahájil svoji dlouhou oslnivou kariéru, na jejímž vrcholu se stal jediným československým maršálem všech dob. Absolvoval Školu pro důstojníky pěchoty v záloze v Opavě, načež jako jednoroční dobrovolník zasáhl do bojů 1. světové války. V rámci pěšího pluku 57 se účastnil operací na italském a ruském bojišti. 2. 7. 1916 však během Brusilovovy ofenzívy upadl do ruského zajetí...

Již o měsíc později, 1. 8. 1916, vstoupil v Oděse do srbské armády jako člen II. Dobrovolnické srbské divize. V říjnu 1916 pak přešel do vlastních československých legiích v Rusku. Působil převážně u 1. čs. střeleckého pluku, kde se postupně vypracoval z velitele čety a roty na velitele praporu. Zúčastnil se bojů u Zborova, Bugulmy, Melekesu, Braudina, Simbirska, Kazaně, Krasnojarska, Komarčeka, Razgonu a Tajšetu. V bojích byl dvakrát zraněn a pětkrát vyznamenán.

Po návratu do vlasti byl aktivován jako důstojník z povolání nově budované československé armády. Pro tehdy již kapitána Janouška nastal normální mírový kasárenský život. V květnu 1920 převzal velení praporu u 2. pěšího pluku „Jiřího z Poděbrad“, dislokovaného v obci Dobšiná poblíž jihoslovenské Rožňavy. Již po necelých dvou měsících však odjel do Košic, kde byl určen jako pobočník velitele XXII. brigády.

Na Slovensku však setrval jen několik měsíců, neboť po již šesti týdnech byl na cestě zpět do Prahy, kde jej čekalo studium na vrcholných armádních vzdělávacích institucích. Po vzniku Československé republiky totiž vyvstala naléhavá potřeba výchovy vlastního důstojnického sboru, který bude schopen kvalifikovaně velet a řídit i větší svazky jako byly divize, sbory a armády.V roce 1923 absolvoval Válečnou školu a po krátkém působení na 3. (operačním) oddělení štábu Zemského vojenského velitelství pro Čechy v Praze nastoupil v roce 1924 službu u vojenského letectva, prodělal samozřejmě výcvik leteckého pozorovatele a pilota. V teoretických předmětech (tj. aerodynamika a stavba letadel, nauka o motorech, navigace, vojenský zeměpis a čtení map a nauka o zbraních a střelbě) byl hodnocen známkou „velmi dobrý“ a toutéž známkou byl hodnocen i jako pozorovatel. Poněkud hůře si však vedl při vlastní letecké praxi. Nemá sice zaznamenánu žádnou jím zaviněnou nehodu, ovšem ani v Pilotní škole ani v Pokračovací škole dvousedadlové neobdržel lepší hodnocení nežli „dobrý“. Ukazuje se, že o co byl lepším pozorovatelem, o to byl slabší v pilotáži. Poněkud vyšší věk a válečná zranění na tom jistě též měly svůj podíl. Jeho organizační přínos k rozvoji čs. letectva a velitelské schopnosti to v následujících letech vůbec nijak nesnižovalo...

Reklama

K jeho budoucímu poslání jej vlastně předurčil víceméně náhodný spor s tehdejším přednostou 18. (vzduchoplaveckého) oddělení MNO, pplk. gšt. Ing. Vlastimilem Fialou. Při jedné ze služebních cest spolu oba důstojníci vedli odbornou polemiku o perspektivách a úloze letectva v budoucí válce. V té době to nebylo nic neobvyklého. Letectvo byla relativně nová zbraň a debaty a jeho problematice tehdy probíhaly napříč armádou i v řadách odborné veřejnosti. Výměna názorů mezi Fialou a Janouškem nakonec vyústila ve Fialovu možná vážně, možná nevážně míněnou nabídku: „Janoušku, co kdybyste se stal aktivním letcem?“ Škpt. gšt. Janoušek nabídku neodmítl...

Zpočátku působil ve Vojenském leteckém učilišti v Chebu jako učitel všeobecné taktiky, velitel pozorovatelského kurzu, velitel školního oddílu a zástupce velitele učiliště. Poté byl převeden k Leteckému pluku 3 Generála-letce M. R. Štefánika na Slovensku jako velitel perutě, později zástupce velitele pluku, k Leteckému pluku 6 v Praze jako prozatímní velitel pluku, Leteckému pluku 1 v Praze jako velitel pluku a nakonec skončil u III. (leteckého) odboru MNO v Praze ve funkci přednosty 1./III odd.. Angažoval se však také v leteckém sportu - v srpnu 1928 se umístil na 3. místě při II. ročníku vojenských leteckých závodů mezi zeměmi Malé dohody a Polskem.

  

Absolvoval dvě stáže u francouzského letectva (1927 a 1930), kurs pro vyšší velitele (1933) a nakonec i PřF UK (1939). K 1. lednu 1937 byl povýšen na brigádního generála. Od roku 1933 zastával funkci velitele zemského letectva v Čechách a za mobilizace 1938 byl velitelem letectva klíčové 1. armády...

Za pomoci „exportní“ skupiny Obrany národa odešel 15. 11. 1939 z vlasti a přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko a Bejrút se dostal do Francie. Po prezentaci v Paříži 1. 12. 1939 byl přidělen k Československé vojenské správě, kde zastával funkci přednosty III. (leteckého) odboru ČsVS, tedy faktického velitele čs. letectva (formujícího se na území Francie z československých letců, kteří se po útěku z vlasti dostali na její území). Ve své nové funkci Všechny své síly věnoval generál Janoušek vytvoření vlastní československé letecké jednotky. Administrativní průtahy, liknavost francouzského ministerstva letectví, nedostatek leteckého materiálu, jakož i značné rozptýlení našich letců na více než dvaceti místech ve Francii i koloniích však nakonec způsobily, že většina ustanovení a dohod zůstala jen na papíře. Ve funkci setrval do 15. 3. 1940, kdy na jeho místo nastoupil brig. gen. Ing. Alois Vicherek (užívající v odboji krycí jméno Josef Slezák), jenž do Francie dorazil o něco později a z titulu služebně staršího tuto funkci převzal po něm. Poté byl Janoušek pověřen organizací a řízením výcviku československých letců. Měl se stát i velitelem československého leteckého výcvikového střediska, které mělo vzniknout v Cognaku. Události však nabraly rychlý spád a projekt nebyl realizován...

Již 18. 6. 1940 s početnou skupinou československých letců opustil na palubě lodi Karanan francouzský přístav Bordeaux, aby 21. 6. 1940 přistál v anglickém Falmouthu.

Na britských ostrovech se stal architektem a posléze i nejvyšším představitelem československého letectva. Gen.  Slezák-Vicherek se v té době ještě nacházel ve Francii (do britského Plymouthu dorazil na lodi Rod el Farag 7. 7. 1940 až v rámci posledního transportu...), Janoušek byl tedy hodnostně nejvyšším představitelem čs. letectva na britské půdě a začal jednat velmi rychle a energicky. Bez záštityčeskoslovenské vlády (dosud nesestavené a neuznané), ministerstva obrany a velitelství čs. letectva, bez jakékoliv vojenské úmluvy mezi Československem a velkou Británií. Dělal vše, co bylo v jeho silách, aby se Čechoslováci dostali co nejdříve do boje. Nejlépe samozřejmě v rámci československých leteckých jednotek. S britským pověřencem G/Cpt Frankem Beaumontem, předválečným britským leteckým přidělencem v Praze, dohodl začlenění našich letců do RAF v rámci dobrovolnické zálohy (Volunteer Reserve – VR) a zformování československých leteckých jednotek, podřízených operačně příslušným velitelstvím RAF. Rozkazy k jejich zformování následovaly v rychlém sledu...

12. 7. 1940 byl zřízen Inspektorát československého letectva (Czechoslovak Inspectorate General), do jehož čela byl britským Ministerstvem letectví jmenován právě brig. gen. RNDr. Karel Janoušek. Byla mu propůjčena britská hodnost Acting Air Commodore (zhruba britský ekvivalent pro čs. hodnost brigádního generála). Z hlediska československé vojenské správy byl K. Janoušek oficiálně ustanoven do funkce inspektora čs. letectva až dnem 15. 10. 1940, a to prezidentským dekretem z 18. 6. 1941. Inspektorát čs. letectva (IČL) byl sice formálně podřízen MNO, ale vůči čs. leteckým jednotkám v RAF a vůči všem čs. letcům přechodně zařazeným k britským leteckým jednotkám byl v poměru nadřízeného orgánu. Plnil funkci spojovacího článku mezi MNO, čs. leteckými jednotkami a britským Ředitelstvím pro spolupráci spojeneckého letectva u Air Ministry (Director of Allied Air Co-operation and Foreign Liason).

Reklama

Janouškovo rychlé jednání se však po uznání čs. vlády a konstituování MNO setkalo s kritikou z unáhleného a příliš pragmatického řešení poměru čs. a britského letectva. Janouška obviňovali jak prezident Dr. Edvard Beneš, ministr národní obrany div. gen. Sergej Ingr, jimž byl na čs. letectvo - nyní součást RAF - upřen přímý vliv, a pochopitelně i znovu jmenovaný velitel letectva brig. gen. Alois Vicherek, který se tak stal vlastně generálem bez vojska. Na Janouškovu obranu je však třeba uvést, že v době, kdy s britskou stranou dojednával zařazení čs. letců do svazku RAF, nebyla ještě uznána čs. vláda a tudíž nebyly konstituovány ani čs. vládní orgány. Navíc se Velká Británie ocitla ve smrtelném ohrožení a pomoc vycvičených a zkušených čs. letců nezbytně potřebovala. Je tedy Janouškovou zásluhou, že čs. letci mohli v poměrně vysokém počtu zasáhnou již do bitvy o Británii, a to v řadách svých národních jednotek - byť podřízených RAF – i jednotek britských. To se tehdy z řady okupovaných národů podařilo jedině podstatně početnějším Polákům.Vzhledem k tomu, že se čs. letci stali součástí RAF VR po dobu války, stala se Vicherkova funkce nadbytečnou a k 3. 8. 1941 byla zrušena. Gen. Vicherk byl přemístěn k Náhradnímu tělesu MNO a prezident Beneš pro něj nalezl uplatnění v referátu pro zvláštní úkoly se zřetelem na průmyslové záležitosti. V této funkci měl mj. na starosti zastupování zájmů ČSR ve zbrojním průmyslu...

Služební záležitosti zaváděly gen. Janouška všude tam, kde působili čs. letci, tedy i do USA, Kanady či na Bahamské ostrovy. Pozorně sledoval i dynamicky se rozvíjející leteckou techniku. Ve své funkci předsedy Spolku československých inženýrů a techniků, kterou zastával od 14. 6. 1942, se mj. zasazoval o to, aby pro československé techniky byly vytvořeny co nejlepší podmínky pro absorbování ohromného válečného technického pokroku, především v oblasti letectví. Na jeho popud ustavila čs. vláda poradní výbor pro vybudování civilního letectví. V prosinci 1944 byl proto za Československo delegován na mezinárodní konferenci o civilním letectví, konanou v americkém Chicagu. Na konferenci, jíž se účastnilo tisíc delegátů z 52 zemí, se spolupodílel na vypracování Mezinárodně závazné úmluvy o civilním letectví (International Civil Aviation Convention, ICAO), dále Smlouvy o leteckém tranzitu (International Air Services Transit Agreement, IASTA) a Smlouvy o mezinárodní letecké dopravě (Intermational Air Transport Agreement, IATA) a na ustavení Prozatímní mezinárodní organizace civilního letectví (Provisional International Civil Aviation Organisation, PICAO). Současně prosadil, aby jedno místo v Radě PICAO zaujímal i zástupce Československa. Jako sídlo obou institucí, PICAO a IATA, zajišťujících vzájemný komerční a technický kontakt leteckých společností, byl vybrán kanadský Montreal...

Funkci inspektora českoslovenkého letectva ve Velké Británii (Inspector General of the Czechoslovak Air Force), náročnou na organizační a diplomatické schopnosti, divizní generál RNDr. Karel Janoušek vykonával plných pět let, až do 19. 10. 1945, přičemž 17. 5. 1945 byl povýšen do hodnosti Air Marshal. Stal se tak jediným československým občanem, který dosáhl hodnosti maršála. Do osvobozeného Československa se div. gen. RNDr. Karel Janoušek vrátil po řadě odkladů definitivně až tři měsíce po skončení války v Evropě, konkrétně 13. 8. 1945. A to na palubě dopravního letounu Dakota Mk.IV, kterou mu pro tento účel zapůjčila britská královská rodina...

Po návratu se dozvěděl, že nacisté uvěznili téměř všechny jeho rodinné příslušníky a příbuzné. Jeho manželka a jedna ze sester zahynuly v Osvětimi, jeden z bratrů v Buchenwaldu a dva ze švagrů v Litoměřicích respektive na Pankráci.

Výsledky a politický dosah činnosti čs. letectva ve Velké Británii předurčily gen. Janouška k velení nad novým československým letectvem. Gen. Svoboda, nový ministr národní obrany, a gen. Boček, náčelník generálního štábu, však do této funkce jmenovali již 29. 5. 1945 Janouškova dřívějšího rivala a oponenta, div. gen. Ing. Aloise Vicherka, jenž se do vlasti vrátil přes Sovětský svaz, a který byl pro nastupující orientaci čs. armády přijatelnější. Janouškovy nesporné válečné zásluhy však nešly zcela opominout a tak 20. 10. 1945 převzal nabídnutou funkci podnáčelníka hlavního štábu pro zvláštní úkoly. Dne 15. 2. 1947 byl jmenován do nově vzniklé funkce zatímního inspektora protiletecké ochrany u hlavního štábu, kde alespoň teoreticky mohl zúročit své zkušenosti z války, zvláště pak z Velké Británie, která disponovala výkonným systémem včasné výstrahy a veškerými obrannými prostředky proti vzdušnému napadení. Ve funkci měl však jen minimum pravomocí. V Československu se podobný systém teprve rodil a uspokojivě byl vyřešen až za úplně jiné situace v padesátých letech.

Únorové události roku 1948 zastihly div. gen. RNDr. Karla Janouška jako účastníka prvního kursu pro vyšší velitele, zřízeného při Vysoké škole vojenské. Kurs byl zahájen 3. prosince 1947 a podle plánu skončil 28. února 1948. Podle Janouškem později vysloveného názoru a ze složení účastníků tohoto kursu není vyloučeno, že tím měli být „nespolehliví“ velitelé v době narůstající vnitropolitické krize izolováni od svých jednotek a vyřazeni z rozhodovacího procesu, což jistě nelze vyloučit. Prostřednictvím 5. odd.(ObZ) hlavního štábu řízeného plk. Bedřichem Reicinem mělo komunistické vedení přehled o situaci a náladách nejen ve vrcholných sférách armádního organismu, ale i v útvarech a jednotkách čs. armády, o poměru sil v důstojnickém sboru apod. Tato situace nevyznívala pro komunistické vedení příliš příznivě. Velitelské funkce na vyšších a středních úrovních byly zcela pochopitelně obsazeny většinou důstojníky, kteří za války bojovali ve Velké Británii, neboť v největší míře splňovali náročná odborná kritéria pro výkon těchto funkcí. Armáda a především její špičky - navzdory tomu, že většinou podporovaly poválečné společenské změny - patřila stejně jako v každé jiné zemi k nejkonzervativnějším složkám společnosti a za nejvyšší státní autoritu považovala osobu vrchního velitele, jímž byl prezident Dr. Edvard Beneš. To bylo nejzávažnějším důvodem pro to, aby se KSČ v únoru 1948 orientovala spíše na spolehlivější StB zatímco vůči armádě sledovala cíl dosáhnout její neutralizace. Závěr zmiňovaného kursu skutečně bezprostředně korespondoval s vyvrcholením dramatických únorových událostí. Ve světle pozdějších událostí se zdá, že Janouškovo podezření v pravý účel kursu mohlo mít reálný základ. Drtivá většina účastníků kursu totiž ihned po nástupu vlády „obrozené Národní fronty“ byla zproštěna služby v čs. armádě. Většina zbylých, které toto opatření nepotkalo bezprostředně po Únoru, byla - navzdory své spolupráci s novým režimem - odstraněna z armády do dvou následujících let. Generál Janoušek patřil k prvním.

Již 28. 2. 1948 byl odeslán na zdravotní dovolenou a formálně k 1. 6. 1948 byl přeložen do výslužby. Snažil se proto o uplatnění alespoň v civilním letectví a záhy mu z kanadského Montrealu bylo nabídnuto místo u Mezinárodní organizace civilního letectví (ICAO), kterou v prosinci 1944 sám spoluzakládal. Neblaze proslulý náčelník 5. odd. (ObZ) hlavního štábu, plk. Bedřich Reicin, do jehož kompetence podobné žádosti o výjezd do zahraničí spadaly, však Janouškův odjezd kategoricky odmítl. Za nastalé bezvýchodné situace se proto rozhodl k ilegálnímu odchodu do zahraničí, když pokusy o odchod legální selhaly. Předběžně se na útěku dohodl s dalšími důstojníky, bývalými příslušníky čs. letectva z Velké Británie, kteří se ocitli v obdobné situaci. Netušil však, že jeho „ilegální odchod“ plánuje i Reicinovo 5. odd., které hledalo záminku k Janouškovu zatčení. Reicinovi agenti se jej proto rozhodli k útěku vyprovokovat. Za napjaté situace jej proto 23. dubna 1948 kontaktoval mladý člověk, který se představil jako Jan Hrubý, „vyakčněný“ student ČVUT, nenávidějící komunistický režim a ochotný pomoci každému podobnému. Janouškovi, kterému sdělil, že má být zatčen, nabídl pomoc při ilegálním odchodu do exilu. Teprve o více než dvacet let později vyšla najevo jeho pravá identita: tento muž, vydávající se někdy též za Igora Dischingera nebo Antonína Navrátila, byl ve skutečnosti Ing. Jaroslav Doubravský, placený agent A-5, pracující pro pátrací skupinu 5. odd. (ObZ) a později přímo pro centrálu ObZ. Večer 30. dubna 1948 od Palackého mostu v Praze směrem k Plzni vyrazil šedý Minor. Za řízením seděl pplk. Ing. Jan Štěpán, jehož požádal o odvoz plk. Ing. Vlastimil Chrást, který chtěl uprchnout také, dále div. gen. RNDr. Karel Janoušek a „Jan Hrubý“. U Přeštic však byli téže noci zadrženi hlídkou SNB. Byli okamžitě zatčeni a druhého dne převezeni do pověstného „hradčanského domečku“, tj. vyšetřovací věznice 5. odd. (ObZ) v Kapucínské ulici u hradčanské Lorety. Současně byla uvalena vazba i na další důstojníky čs. letectva, kteří za války bojovali v RAF a jejichž jména se objevila „v souvislosti ilegálním odchodem generála Janouška a spol.“: Byli to plk. zbroj. tech. sl. let. Ing. Vlastimil Chrást, pplk. Ing. Jan Štěpán, pplk. let. Josef Hanuš, DFC, mjr. let. Josef Bryks, MBE, škpt. let. Josef Čapka, DFM, škpt. let. Otakar Černý, kpt. let. Ondřej Špaček, kpt. Jan Plášil a kpt. Václav Bozděch (posledním dvěma se však mezitím podařilo uprchnout).

V následném procesu byl 17. 6. 1948 Vrchním vojenským soudem v Praze odsouzen na 18 let těžkého žaláře (původní návrh obžaloby zněl „trest smrti provazem“...). Pokud jde o ostatní obžalované, soud je zprostil obžaloby a jejich jednání kvalifikoval pouze jako kázeňský přestupek. Při novém hlavním líčení, konaném 9. února 1949 před senátem Státního soudu v Praze byli všichni obžalovaní uznáni vinnými. Kromě degradace, ztráty vyznamenání a čestných odznaků byl Janoušek tentokráte odsouzen k těžkému žaláři na 19 let, zostřenému jednou za čtvrt roku tvrdým ložem. Plk. Chrást byl odsouzen k 15 letům, mjr. Bryks, škpt. Čapka a kpt. Špaček „dostali“ každý 10 let a škpt. Černý 3 roky těžkého žaláře. Všichni obžalovaní se proti rozsudkům odvolali, ale Nejvyšší soud v Brně je 26. května 1949 potvrdil, čímž rozsudek nabyl právní moci...

Karel Janoušek prošel věznice na Borech, v Opavě, v Leopoldově a na Ruzyni. Za údajný pokus o útěk z Borů, který pro něj plánoval jeden z dozorců, byl 28. 3. 1950 navíc odsouzen k doživotnímu žaláři. Z Ruzyně byl propuštěn na základě velké prezidentské amnestie 9. 5. 1960.

Chovanie menovaného v tunajšom ústave nie je na dobrej úrovni, je drzý a neukáznený. Rozkazy mu dané od jeho nadriadených sú vykonané ledabyle. O prácu nejeví záujem. Nie je dostatečne disciplinovaný a ukáznený. V jeho osobnom spise bolo zistené, že menovaný bol disciplinárne potrestaný pre vyjadrenie sa o našom štátnom zriadenie, že je neschopné... stanovenú normu plný (sic) len na 30 %... ostražitosť káže menovaného ponechat v trestu ako nášho zarytého nepriateľa. Už i jeho bývalé povolánie ako generála nám dokazuje, že nesúhlasí s naším ľudovo-demokratickým zriadením.“ (posudek velitele leopoldovské věznice z roku 1953...)

Za mřížemi strávil plných 12 let a 10 dní. Nemajetný, bydlíc u ovdovělé švagrové a později ve svém bývalém bytě, pracoval pak jako inventurník v n. p. Textil Praha. S jeho oborem měla tato práce společného jen pramálo, ale z penze 200,- Kčs měsíčně, vyměřené Správou sociálního zabezpečení ONV v Praze 2 po návratu z vězení skutečně vyžít nemohl. Teprve později mu byla penze zvýšena na 600,- Kčs měsíčně. K 1. lednu 1967, ve svých 74 letech, opustil své zaměstnání s důchodem 1400,- Kčs. Dne 27. října 1971, jen tři dny před svými osmasedmdesátými narozeninami RNDr. Karel Janoušek, Air Marshal britského královského letectva a bývalý divizní generál československé armády, v Praze zemřel...

Vyšší vojenský soud v Příbrami jej 5. 7. 1968 sice zprostil dvacet let staré obžaloby, ale pro tehdejší rehabilitace je charakteristické, že generálská hodnost mu navrácena nebyla. Stalo se tak až 23. 8. 1990 rozkazem prezidenta ČSFR a 2. 12. 1991 byl povýšen do nejvyšší hodnosti armádního generála...

V boji od začátku do konce stáli čs. letci. Národ je zavázán této hrstce svých nejlepších synů. Obhájili svoje i naše jméno tam, kde jsme kdysi byli zcela neznámí...“ 

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více