plk. Petr Uruba - posezení pod lampou...

...bývalý příslušník 311. (československé) bombardovací perutě RAF, druhý pilot „Tamary“, ztracené počátkem února 1941 při náletu na Boulogne a jeden z našich „dědoušků“. Zdravotní potíže a úctyhodný věk mu již bohužel nedovolují pravidelně se zúčastňovat schůzí sdružení zahraničních letců, proto nám nezbývá, než se za ním občas vydat do jeho bytu „kdesi“ v Praze. Michal ho navštěvuje takřka pravidelně, my ostatní k tomu nemáme až tolik příležitostí, tak to obvykle řešíme pohledy a dopisy. Několik dní slaměnýho vdovství a dvě noční byly pro mě však tentokrát vynikající příležitostí k tomu, bych se za panem plukovníkem vydal. S Michalem jsme si domluvili sraz na Florenci u „Meka“ a poté vyrazili na Prahu...

Tahle fotka už je notoricky známá, ale když mě se tak líbí...

Upřímně řečeno jsem tomu ale nedával valné naděje. Zpunktovali jsme vše tak trochu narychlo a nestihli se ani ohlásit. Jinak, tento způsob doporučuji. Ne, že by pan Uruba nekomunikoval a nechtěl si občas posedět na kus řeči, ale když se s ním nebo s jeho paní člověk dopředu domluví, ve většině případů pak do toho něco vleze. Jemu, nám, paní,... to je jedno. Takže,... vyrazit a s ničím nepočítat. Když to pak vyjde, je to o to milejší...

Nám to tentokrát vyšlo. Zazvonili jsme a pan Uruba za chvilku přišel dolů k vrátkům. Ve vynikající náladě a v rámci možností i dobré kondici. A náš příchod ho viditelně potěšil (potěšení bylo i na naší straně...). Sedli jsme si za domek na lavičku,... chvilku tlachali jen tak o všem možném,... a pak se pan plukovník rozpovídal. S radostí podepisoval fotky a knížky, které jsme si přinesli s sebou, prohlížel si je a při pohledu na staré fotografie vzpomínal i na dávné časy. Hlavně na kamarády, ale i na další známé slavné osoby, na návštěvy prezidenta Beneše a ministra Masaryka, na anglické velitele a instruktory, na Anta - německého ovčáka, který po válce obdržel nejvyšší vyznamenání udělované zvířatům, na zajetí a útěky, na slavný Great Escape a popravené spojenecké letce (mezi nimi i Arnošta Valentu, jediného Čechoslováka, který se nevrátil z německého zajetí...), na válečné ztráty a poválečné nálezy, dalo-li by se to tak nazvat. Vzpomínal i na výcvik izraelských letců, kterého se po válce zúčastnil jako instruktor. Povídal a my zaujatě poslouchali. I malá Hanička, kterou měl Michal s sebou. Škoda, že Matěj nebyl doma...

Ani nám nepřišlo, jak to rychle utíkalo. Původně jsme počítali, že nebudeme pana plukovníka příliš zdržovat. Pokecáme, tak půl hodinky a zase půjdeme. Když jsem ale ve chvilce ticha mezi vzpomínáním starého letce pohlédl na hodinky, k velkému překvapení jsem zjistil, že už sedíme na zahrádce pod lampou přes hodinu a půl! A pan plukovník by povídal s chutí dál a dál! Museli jsme se však omluvit a rozloučit se. Nestihl bych noční a Michal s Haničkou by taky přijeli domů do Pardubic kdoví kdy. Popřáli jsme panu Urubovi hodně zdraví, popřáli si zase někdy na viděnou, vyřídili pozdrav jeho milé paní a vydali se za svými povinnostmi...

„Že je pan Uruba fascinující dědoušek, to je pravda. Třeba tím, jak plynně ovládá tři jazyky a zcela bez problémů v hovoru přechází z francouzštiny do angličtiny a hned zase do němčiny (měl jsem toto možnost sledovat při akci v Kovářské.) A jeho rozvernost? Učil mne onehdy v Pardubkách anglické rčení „It´s so cold that brass monkey´s balls has frozen“ nebo-li „je taková zima, že mosazné opici umrzly koule“! Z čeho toto rčení pochází, nevěděl, snad prý nějaký vývěsní štít u putyky…

© Honza Lehovec

Setkání to bylo fantastické. Nedomluvené, nepřipravené a neformální, taková bývají nejlepší. Potěšilo nás, že je pan plukovník více méně v pohodě a nezbylo než se těšit, až se zase někde uvidíme...