Splněný slib - pátrání po pomníčku por. Ládi Klimka

Autor: Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔︎︎ 👁︎ 15.305

Stojím na úzké neudržované silničce, za zády vesnička Březejc, přede mnou malý kopec beze jména, kdesi v dáli vykukují domky Velkého Meziříčí. Vysoko nad hlavou tiše krouží dvě nádherná káňata. Nedělní odpoledne poklidně zahřívá teplé slunce. Idylka babího léta jako vystřižená z nějakého časopisu. Jen málokdo však ví (kromě místních a několika dalších lidí, kteří se snaží nezapomenout...), že právě v onom lesíku na vrcholku bezejmenného kopce, tak bezvýznamného, že na něj ani nezbylo označení v turistických mapách, tragicky vyhasnul před padesáti lety život mladého letce. Pilota MiGu-15 čáslavského 20. stíhacího leteckého pluku, dvaadvacetiletého poručíka Ladislava Klimka...

Reklama

Už minule, když jsem o Láďovi psal, byl jsem rozhodnutý se jednoho dne vydat na místo katastrofy. Věděl jsem, že v místě, kde se jeho „Patnáctka“ roztříštila mezi stromy, měl by stát malý pomníček. Za pomoci přátel, Dany z Austrálie, Láďovy sestry Líby a plk. Pepy Pavlíka, snažil jsem se prozatím alespoň v mapách a v archivních materiálech objevit přesné místo katastrofy. Jistou představu jsem už také měl. Zbývalo jen sednout do autobusu či do auta a vyrazit do kopců Českomoravské vrchoviny. Slíbil jsem to. Daně, Líbě,... slíbil jsem to i sobě. A hlavně, slíbil jsem to Láďovi...

Autobus jsem nakonec zavrhnul a jel raději autem. Po půlnočním návratu z Ostravy to bylo sice odvážné rozhodnutí - moc jsem toho nenaspal - ale aspoň jsem byl pánem svého času. Nebylo to vlastně ani tak strašné. Na Černém mostě jsem vysadil Honzu Votavu, kterému jel za pár minut autobus do Liberce, stavil jsem se i na Žižkově u našich zalít kytky a pak už se napojil na slavnou D1 - mezinárodní dopravní tepnu napříč územím naší krásné zemičky uprostřed Evropy. Provoz byl velmi slabý, všichni se zřejmě snažili pochytat ještě zbytky tepla babího léta a nechali odjezd ku domovům až na pozdější hodiny. Že bych snad usnul, o tom nemohla být ani řeč. I kdybych nespal třeba měsíc. Na brněnské dálnici se prostě usnout nedá. Silnice je v tak katastrofálním stavu, že si člověk více méně připadá, jako by jel po schodech. Ale jinak,... šlo (jelo) to jako po másle...

Naše červená Fábinka polykala kilometry poctivě jeden za druhým, až se konečně na ukazatelích počal objevovat kýžený údaj - Exit 146, Velké Meziříčí. Trasu jsem měl nastudovanou velice poctivě (stará dobrá RAFácká navigátorská škola...), přesto jsem pro jistotu sem tam nahlédl do otevřeného atlasu. Ten mi ale stejně spadl v zatáčce z kolene dolů, tak se muselo dál po paměti... Sjet z dálnice, doprava na Meziříčí a na první křižovatce znovu doprava, podjet dálnici a poté se jen šplhat do kopců. Za vesničkou Dolní Radslavice opustil jsem to, co se ještě dalo nazývat silnicí, a najel na jakousi polocestu, plnou děr a kamení. Po asi 500 metrech se přede mnou objevily první domky vesničky Kúsky. Jako by se tu čas zastavil. Malé domky, dvorečky s drůbeží, kostelík, nebo spíš kaplička, rybníček, děti na návsi, štěkající Punťa, pobíhající volně kde se mu zachce... Podle mapy musel jsem nyní najet na jakousi polní cestu a po ní se vyhrabat na kopec. Vlastně, dojel bych po ní pravděpodobně až do Březejce. Ale to nebylo v mých plánech. Já chtěl totiž pokračovat pěšky. Nechal jsem auto vedle stohu, pasoucí se krávy mi ho pohlídají...

Kráčel jsem pomalu k lesu, prohlížel mapu a okolní vrcholky a přemýšlel, který z nich je ten správný. Do kterého z okolních kopců vyryl kdysi před padesáti lety Klimkův letoun svoji smrtící brázdu. Po několika desítkách metrů jsem došel k lesu a ponořil se do nízkého smrčí. Všude bylo krásné ticho, omamná vůně jehličí lákala k posezení. A těch hub okolo! Kdo ráno nechal doma košík s tím, že to stejně nemá cenu? No? Jenže kvůli houbám jsem tu nebyl. A zatímco jsem jich už měl skoro plný batoh, Láďův pomníček nikde... Došel jsem až na louku nad lesem a přede mnou domky. Březejc. Ani jsem nemusel hledat v mapě. A kdo jiný by mohl s určitostí vědět o místě katastrofy a o pomníčku, než obyvatelé této malé vesničky. Moc jsem se nerozmýšlel a zazvonil u prvních dveří...

Pan Maslejovský? Já jsem Říha, dobrý den. Omlouvám se, že Vás ruším, ale potřeboval bych poradit...“ Pomoc a rada pana Maslejovského, jakož i jeho paní, byly pro mě v tu chvilku nedocenitelné. Nemusel jsem bloumat dalších pár hodin z jednoho kopce na druhý, ale vyrazil jsem tím správným směrem (odkud jsem před chvílí přišel...). Letadel tu spadlo v okolí několik, ale MiG-15 v sedmapadesátém,... „...támhle ten kopec, tam to někde bude. Chodili jsme tam jako děti si hrát... Ale raději se zeptej ještě tady u sousedů, ten les je jejich...“. Sousedé Čamkovi radu manželů Maslejovských jen potvrdili a ještě udali bližší místo, kde by se měl pomníček nalézat. Mohl jsem tedy vyrazit prakticky již najisto...

Reklama

A skutečně! Po pár minutách cesty lesem, těsně pod vrcholkem bezejmenného kopce, který se na mapách najde jen podle tvaru vrstevnic, stál mezi haldami kamení malinký betonový pomník. Našel jsem to...

Pomníček por. Klimka zde stojí již velice dlouho. Je to na něm také znát, zub času a možná i někteří vandalové jej dosti nahlodali. Přesto však, na snad kdysi žulové (?) desce v popředí lze nalézt jméno Ladislav Klimek a  letopočty 1935 - 1957. Kapradí u pomníčku a zbytek jakéhosi věnečku dávají tušit, že sem přeci jen ještě někdo zajde. Minimálně příbuzní a přátelé, když zrovna po dlouhé době zavítají do těchto končin. Nahoře na pomníku dosud leží několik fragmentů z havarovaného stroje, což jest důkazem, že se ještě dnes dá v okolním lese něco najít. Kolemjdoucí sem ty kousky prý vždy položili, když nějaké našli. Napadá mě, jak bych rád i já svůj kousek MiGu našel a přidal ho na smutnou hromádku. Jenže po padesáti letech lézt po kolenou kolem kopce, bez ničeho, jen s klackem, chutí a marnou nadějí... Nemá se to, já vím, přesto jsem si však jeden malý kousíček z Láďova letounu vzal s sebou. Ne pro sebe, nechci být nějaký hamoun a chlubit se tím, že mám doma kus stíhačky. Rád bych ho ale někomu poslal. Někomu, kdo mladého pilota velice miloval. Ano,... myslím Danu. Kdysi se mi svěřila, že by ráda alespoň kousíček stroje, v němž její Láďa zahynul, měla. Na památku a na věčnou lásku...

Smetl jsem napadané listí a jehličí, položil k pomníčku symbolickou rudou růži a postál chvilku, abych vyjádřil tichou úctu mrtvému letci. Splnil jsem slib. Tobě, Láďo, že najdu Tvůj pomníček a postarám se o to, aby se na Tebe nezapomnělo. Tobě, Dano, i Tobě, Líbo, že já nezapomenu...

Cestou zpátky k autu jsem stále přemýšlel. Musel jsem, nutilo mě to. Škoda, že tu Láďa není s námi. Rád bych ho poznal... Nevím, jestli to byla náhoda nebo snad osud. Otočil jsem se, že si naposledy vyfotím les, kde por. Klimek havaroval, a vtom mi nad hlavou zaburácel jeden z našich krásných nových Grippenů. Kde se vzal, nevím. Prostě přiletěl a než jsem se stačil otočit, byl zase pryč. V hlavě se mi ale v tu chvíli rozsvítilo. Byl tam? Nebo se mi to jen zdálo? Bylo to nějaké znamení? Láďo, jsi to Ty? Tam nahoře? Jestli ano, myslíme na Tebe a všichni Tě zdravíme...

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více