Pavel Wechsberg-Vranský XII.

Autor: Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔︎︎ 👁︎ 19.972

Československé letectvo ve Velké Británii

První dojmy

Je Nový rok 1943 a pro mě začíná nová etapa života.  Jsme v Británii, jaký to rozdíl oproti prostředí minulých téměř tří let. Je zde pořádek, je všude vidět přípravu a odhodlání ke konečnému vítězství, o kterém nikdo nepochybuje.

Vystupujeme z lodi ještě v armádních zelených battledressech. Vítají nás dámy a dívky z různých pomocných občanských sborů, dostáváme nezbytný  čaj a suchary. Myslím, že hrála i skotská hudba se zvonky a dudami. Já se ocitám na půdě Velké Británie se zvláštním rozechvěním, vždyť zanedlouho se znovu sejdu s otcem, kterého jsem od září 1939 neviděl a o jehož přežití ve válce v Polsku, v Rusku, i v Litvě jsem se dozvěděl teprve před necelým rokem.

St. Athan

Reklama

Vlakem jsme odjeli do čs. depotu St. Athan ve Walesu, kde jsem byl 2. ledna 1943 přijat do RAF-VR ( Royal Air Force-Voluntary Reserve - Královské letectvo-dobrovolná záloha), jako AC2 (Aircraftman), což odpovídalo funkci vojín nováček, pod číslem RAF 788548. Již potřetí jsem se stal nováčkem, i když jsem již byl na vojně déle než dva a půl roku. V St. Athanu jsme bydleli v dlouhých přízemních barácích s řadou postelí po obou delších stěnách. Jako první dostáváme proužek papíru s naším číslem a jménem, kterým se potvrzuje, že jsme příslušníci československých ozbrojených sil ve Velké Británii a očekáváme zařazení a vybavení. Dále je tam povolení vstupovat a opouštět tábor v armádní (zelené) uniformě.

Ještě jednou nováčkem

V St. Athanu mě čekala znovu pořadová cvičení, tentokrát anglická a samozřejmě i naučit se hodnosti, povely ap. v angličtině. Pořadová cvičení, která byla naprosto rozdílná od našich předválečných, která jsem již dobře uměl, nás učil náš Warrant Officer tj. hodnost těsně pod důstojnickou, odpovídající naší předválečné hodnosti praporčíka, jménem Vilda Jakš. Kdo se podívá do historie našeho předválečného boxu, najde tam jeho jméno v souvislosti s jeho velkými úspěchy jak v amatérském, tak profesionálním boxu. Bojoval dokonce o titul profesionálního mistra Evropy v polotěžké váze. Vilda Jakš se vyznačoval tím, že neuměl dobře anglicky a některé jeho povely jsme se museli zvlášť učit rozeznávat. Létal již u naší 311. perutě při bombardování nepřátelského území ve funkci palubního střelce. Ale nenalétal předepsaný počet hodin, proto začal znovu létat, jakmile 311. peruť přešla k pobřežnímu letectví. Vybral si velitelskou posádku velitele 311. perutě škpt. B. s kterou zahynul nad Biskajským zálivem v srpnu 1943.

Do období pořadového výcviku v St. Athan spadá i obrat ve válce v SSSR. V únoru jsme se dozvěděli o porážce, kterou utrpěla německá armáda u Stalingradu. Nepamatuji si již přesně, jak jsme to oslavovali, ale vzpomínám na velké nadšení Angličanů i ostatních spojeneckých vojáků v St. Athanu a civilistů v Cardiffu. Snad tehdy měl Sovětský svaz největší a nejširší sympatie celého západního světa.

Státní hymny

Zároveň s učením anglických vojenských výrazů  jsme se učili i hymnu Velké Británie „God Save The King“, dnes se slovo „King“ obměňuje za „Queen“ Bůh opatruj krále (královnu), kterou jsme trochu znali ještě z Palestiny. Všichni, kteří prošli stejnou odbojovou cestou jako já, se stali „experty“ na národní hymny. Při vztyčování naší vlajky bylo podle místních zákonů předepsáno vztyčit i vlajku státu, ve kterém jsme právě byli a přitom se zpívala naše hymna a hymna příslušného státu. Takže nejdříve to byla „Jescze Polska nezgyniela“, v SSSR internacionála „Vstavaj proklatyj zaklejmonnyj“, která tehdy byla národní hymnou, v Sýrii to byla francouzská hymna Mraseillesa „Alons Enfant de la Patrie“ (kupředu děti vlasti), a konečně to byla God Save The King.

Než budu pokračovat o svých zážitcích, uvedu některé všeobecné informace, které ozřejmí atmosféru a podmínky, za kterých jsme přišli do Velké Británie.

Všeobecné informace

Na východní frontě se schylovalo k rozhodujícímu vítězství sovětských vojsk u Stalingradu. Boje britských a amerických jednotek na Středním východě  rovněž již nebyly daleko od vítězného konce. Masové denní i noční bombardování německého a okupovaného území mělo přes značné ztráty stále větší intenzitu. Zuřila válka o bezpečnou plavbu v Atlantiku, kde se německým ponorkám podařilo vyřadit téměř polovinu spojeneckého lodního prostoru. Obrovský potenciál amerického průmyslu začal chrlit nové válečné prostředky. Bylo zřejmé, že dochází k obratu ve válce ve prospěch spojenců.

S tímto vědomím žila nyní i anglická veřejnost, která s nevídaným hrdinstvím a disciplínou vzdorovala bombardování svých měst v letech 1940 a 1941. Anglické hospodářství bylo organizováno k maximální válečné výkonnosti. Angličané, Skotové i Velšané se dívali s velkými sympatiemi a obdivem na obrovské úsilí sovětského lidu a začaly se ozývat hlasy, které žádaly otevření druhé fronty, která by odlehčila  SSSR. Na území ostrovního státu se nacházely spojenecké jednotky a v Londýně a některých dalších místech bylo možno potkat vojáky Francie, Belgie, Norska, Polska, Československa, všech britských dominií, Kanady, Austrálie, Indie, Jihoafrické Republiky, a ovšem ve stále větším počtu vojáky USA. Britové a jejich vláda se zhostili fantasticky vstřícným způsobem role hostitele těchto „cizinců“, na jejichž přítomnost ve své zemi nebyli zvyklí.

Reklama

Mezi tyto hosty patřili i vojáci československých pozemních i leteckých složek. Zjednodušeně vyjádřeno, bylo československé letectvo ve Velké Británii organizováno tak, že nejvyšší složkou byl Inspektorát československého letectva se sídlem v Londýně, s inspektorem československého letectva brig. generálem  Karlem Janouškem  v čele, které mělo funkci styčného místa mezi velitelstvími britského letectva a ministerstvem obrany československé exilové vlády. Operačně byly jednotlivé perutě přímo podřízeny britským vyšším leteckým celkům. Operovaly tři stíhací perutě (angl. squadron) označené čísly 310, 312 a 313 a jedna bombardovací peruť s číslem 311. Kromě toho existovalo tzv. depot St. Athanu, které fungovalo jako náhradní těleso. Stíhací perutě tvořily od poloviny roku 1942 tzv. křídlo (angl. wing), které bylo známo pod názvem  své letecké základny Exeter (Czech) Wing). Veškerý výcvik i materiálně-technické zásobování byl zajišťován britskými výcvikovými a zásobovacími středisky. Českoslovenští stíhači zasáhli do bojů již v nejtěžších dobách, tzv. boje o Velkou Británii a i bombardovací peruť již měla za sebou výsledky, což vytvořilo skvělou reputaci československých letců na celém ostrově.

St.Athan - pokračování

Nejdříve jsem musel absolvovat posouzení před komisí, která rozhodovala o zařazení jednotlivců. Protože kolovala fáma, že komise i rozhoduje o vyřazení z letectva a zařazení k pozemním jednotkám, měl jsem  obavy, že se tak stane, a potom vlastně ztratí smysl vše, co jsem podnikl, abych se mohl ve válce lépe uplatnit. Vždyť naše pozemní jednotka ve Velké Británii nebyla v žádných bojích a hovořilo se o tom, že má zůstat zachována pro udržení pořádku po návratu do vlasti. Rovněž další možnost zařazení do pozemního leteckého personálu by mě nijak nenadchla. Předstoupil jsem před komisi, kterou tvořili vysocí důstojníci Inspektorátu a byl jsem dotázán, co bych chtěl v letectvu dělat. Vyslovil jsem svoje jediné přání, stát se pilotem. Potom mě propustili. Nejistota a obavy trvaly ještě několik dní a ke klidu nepřispělo, že někteří moji kamarádi byli snad opravdu přeřazeni do armády a další do pozemních leteckých služeb. Výsledek jsem se dozvěděl z vyvěšeného rozkazu. Byl jsem zařazen jako palubní telegrafista a střelec. Nesplňovalo to sice mé přání, ale byl jsem rád, že jsem se dostal aspoň mezi palubní personál.  Nakonec i toto zařazení splňovalo více moje původní důvody přihlášky do letectva, protože zařazení mezi piloty znamenalo delší výcvik a dostat se k operačnímu létání až těsně před koncem války v Evropě nebo dokonce přijít k operační peruti až po 5. květnu 1945.

V St. Athanu jsme zůstali asi 3 měsíce. Obdrželi jsme anglické letecké ošacení od spodního prádla až po tmavomodrý battle dress, kabáty, čepice lodičky a boty. Na ramena blůzy battle dressu  a  kabátu jsme si přišili označení „Czechoslovakia“. Kalhoty fasované uniformy byly velmi úzké, avšak tehdy se nosily širší nohavice. Jeden z našich chlapců, povoláním krejčí, nelenil a za mírný poplatek nám všil do kalhot klíny, což podle našeho názoru mnohem frajerštěji vypadalo. O těchto klínech se ještě jednou zmíním později.

Pokračoval výcvik a výuka angličtiny. Jako učitele jsme měli anglického důstojníka, který před válkou pracoval na britském vyslanectví v Praze a uměl dost česky.  Protože i tady se naše myšlenky a řeči točily mezi jiným, jak to bývá mezi vojáky, hlavně kolem žen a jídla, vznikla i v hodinách angličtiny snaha o rozšíření jazykových znalostí na tato témata. Omezím se zde jen na jídlo, na jehož anglickou podobu, kromě snídaně jsme si těžko zvykali. Jednou, v hodině angličtiny odpověděl náš učitel na skrytou stížnost na stravu touto českou větou se silným anglickým přízvukem: „Jáh Váhm Čechůúm nerozumým - my Angličaneh jime abychom žili, ale vy žijete abyste jedli“. Myslím, že tím dobře vystihl část naši národní povahy.

Obdrželi jsme nový doklad, na jehož obálce byl nápis: Royal Air Force, Airman´s service and Pay book, (Královské letectvo, Služební a výplatní knížka letce), který na rozdíl od červeného armádního dokladu, který jsme měli na Středním východě, byl tmavomodrý. Tento doklad se u mne zachoval a obsahuje rubriky o povinnosti příslušníka královského letectva, jeho osobní údaje, jméno a adresu příbuzných, hodnosti a povýšení, záznamy o dovolené opravňující k volnému jízdnému, zdravotní klasifikaci, schopnost nočního vidění, ochranné očkování, krevní skupina, mimořádná povolení a stručnou poslední vůli.

Volný čas jsme trávili v táborovém kině a na sportovištích. Byl tam i boxerský ring, kde Vilda Jakš a i Jirka P. učili zájemce umění boxu, nebo jsme se dívali na zápasy tohoto sportu. Hrál se fotbal, včetně Češi proti Angličanům, jeden zápas jsem hrál v obraně, a i jiné sporty. Nejvíce jsme se těšili na sobotu a neděli, kdy jsme dostávali propustky např. do blízkého Cardiffu. Jezdil tam vlak, který byl úplně zatemněný, ve vlaku plno vojáků, ale i dívek a žen z WAAF (Woman Auxiliary Airforce - ženský pomocný letecký sbor) a obdobných armádních námořních a zemědělských pomocných sborů v různých uniformách, kde se ve tmě uzavíraly intimní známosti s pravidlem, že v Cardiffu zůstala příslušná dvojice spolu a šlo se tancovat. Každý se snažil uplatnit právě naučenou angličtinu. V té době pracoval můj otec, který se dobrodružnou cestou dostal přes Litvu, a Norsko do Anglie, jako vedoucí British - Czech Friendship Club (Klub britsko-českého přátelství) v Cardiffu, kde byla společenská místnost, zadarmo pohoštění a pro případ potřeby byl k dispozici pokoj pro hosta a kde jsem měl smluvená rande. V St. Athanu jsem se také seznámil s Jirkou K., který byl o 3 roky mladší a právě narukoval k letectví. Byli jsme spolu ve výcviku i jednu dobu ve stejné posádce, a často trávili spolu volný čas. Jak jsem již uvedl, to přátelství přes naprosto rozdílné poválečné osudy trvá dodnes.

Někdy se konala  taneční odpoledne v klubovně fary v blízké obci. I to bylo pro nás zvláštnost, když jsme dostali pozvání od anglikánského faráře k těmto tancovačkám, jejichž morálka byla pod „přísným“ dohledem, což ovšem platilo jen pro taneční místnost, ale tak přispívala i církev k válečnému úsilí. Seznámit se s druhým pohlavím nebylo v Anglii nijak těžké. Téměř všichni mladí Angličané byli v armádě v zámoří nebo většinou vázaní službou, a dosavadní všeobecně odmítavý a podezíravý postoj k cizincům se v důsledku války a jejich značné přítomnosti v Anglii ztratil. Ještě dodnes mi zní v uších „Valčík na rozloučenou“, který se hrál vždy na konec taneční zábavy.

V té době pronikly k nám i zprávy z bojů našeho praporu v SSSR u Sokolova a jen pozvolna i jména padlých a raněných, mezi nimiž jsem měl kamarády z doby mého pobytu v SSSR. Zanechaly u mě rozporné dojmy, na jedné straně jsem měl štěstí, že jsem za pět minut dvanáct se dostal na jinou frontu, a na druhé straně určitý pocit provinění - proč jsem byl já ten šťastný a žiji zde v „přepychu“ a moji kamarádi, které jsem znal zejména z Ostravska, zůstali a padli nebo byli těžce zraněni. (Z bojového praporu v SSSR, který měl zpočátku 979 vojáků padlo 86 a 54 bylo raněných. Tato čísla však nejsou konečná, protože řada vojáků byla nezvěstná a řada raněných svému zranění podlehla).

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více