Šintoismus

Autor: Nippon 🕔︎︎ 👁︎ 45.092

Šintó

Japonci měli své vlastní náboženství, šintó, což znamená „cesta Bohů“. Spočívalo v uctívání přírody a bohů. Šintó nemá žádného zakladatele ani proroka. Neexistuje žádný psaný kodex kromě některých mýtů, které byly zapsány v prvních japonských kronikách Kodžiki a Nihon šoki. Šintó učilo, že každý objekt v přírodě, třeba jezero, strom či skála, má stejně jako živé bytosti své božstvo, své kami, jež je třeba uctívat. Typickým příkladem toho je i hora Fudži, jež je stejně jako všechny přírodní síly považováno za božstvo. Výstup na ni je chápán jako obřad a provést jej může jen ten, kdo se před tím očistil. Také se říká, že tuto cestu byl měl uskutečnit každý Japonec. Mnoho šintoistických svátků a oslav vzniklo jako modlitby k bohům, aby ochraňovali úrodu rýže, nebo jako poděkování za dobrou úrodu.V polovině 19. století byl Šintoismus prohlášen za státní náboženství, to trvalo až do roku 1945. Jednoduché šintoistické svatyně lze najít skoro všude, vyjímkou nejsou ani prostranství v moderní zástavbě.

Brána torii bývá ozdobena provazem šimenawa s bílými proužky papíru gohei, které bývají také často vázany na větvičky stromů. Než příjde poutník ke svatyni, měl by se rituálně očistit, to znamená u baténku čózuja použije bambusovou naběračku hišaku, omyje si ruce a vypláchne si ústa. Potom před hlavní budovou svatyně vhodí pár mincí do velké dřevěné krabice saisen-bako dvakrát udeří na gong, dvakrát se pokloní, dvakrát tleskne rukama (silně a slabě), opět se dvakrát ukloní a ustoupí stranou.

Reklama

V šintoistické svatyni se kupují tzv. omamori, což jsou talismany, které mají chránit před různými neštěstími a to ať by se mělo jednat o autonehodu, problémy v práci a pod..

Jinou ozdobou svatyní jsou votivní obrázky ema. Což jsou dřevěné destičky s obrázkem koně na jedné straně. Na druhou stranu se napíše prosba, např. nechť se mi daří u zkoušek, a obrázek se pověsí na věšáček u svatyně. Jinak se dají ve svatyni také koupit předpovědi, omikudži. Pokud si za daný peníz (okolo 100 jenů) vytáhnete předpověď skutečného štěstí, berete si lístek papíru s touto předpovědí s sebou domů, pokud si vytáhnete úpapírek s nešťastnou předpovědí, uvážete ho na nejbližší stromek.

Je náboženství vzniklé na japonských ostrovech. Šintó jako slovo znamená „cesta bohů“ a tento termín údajně vznikl někdy v období Nara a to z důvodů odlišení se od cizích do Japonska přivezených náboženských učení. Dalo by se říci, že svůj původ má v původních lidových kultech, které byly zakořeněny v jednotlivých lokalitách. Takže původní šintó bylo jakýmsi odrazem vnitřního cítění japonského člověka žíjícího v té době. V šintó se vyznává úcta ke Kami (v překladu to znamená bůh nebo božstvo). Znak, který se používá pro slovo Kami znamená „nahoře“. Zde najdeme i důvod, díky kterému se těmto božstvům přiřknuly jakési dokonalejší vlastnosti a které vládnou jakousi velkou vnitřní silou. A kde se nacházejí tyto kami? Své kami mají nejenom vznešené ale i běžné předměty nebo prostředí jako např. strom, hora, vodopád, řeka. Posvátnost jim může být „přisouzena“ jejich krásou, neobvyklým tvarem, velikostí nebo příběhem, který se k nim váže. Někdy stačí i cit toho, kdo zde kami uctívá. Některá kami měla moc jen v určité oblasti a jiná měla svou moc po celé zemi jako např. Inari - božstvi rýže. Lidé věřili, že když uskuteční určité obřady, které se nazývají Macuri (často se jednalo o tance a zpěvy) tak se jim kami odvděčí svou ochranou. Podívejme se ale nyní ještě trochu více do historie. Vládnoucí vrstvu japonské společnosti ještě před obdobím Nara tvořila rodová seskupení zvaná Udži. Členové Udži byli podřízeni předáku rodu - Udži no kami, který vykonával funkci kněze. Byl prostředníkem mezi rodem a jeho ochraným božstvem - Udžigami o kterém členové rodu věřili, že je to jejich předek. Udžigami byli jakési postavy z mýtů a byly uctívány ve svatyních pro ně vystavených kam směli pouze členové rodu. Udži v pozdější době upouštěli od uctívání mýtických předků a uctívali ochraná božstva, ketrá měla k Udži nějaký vztah. Rod Minamoto např. uctíval jako Udžigami boha vojenské zdatnosti - Hačimana. Dalo by se říci, že tento starý kult se klaní kráse přírody a jejím zákonům. V tomto se zobrazuje jak vysoký cit má Japonec k přírodě a k změnám v ní probíhajícím. Je zde postřehnutelný specifický pohled na postoj člověka v přírodě, která mu není podřízená, ale přijímá ho do sebe jako cokoliv jiného.

Japonci mají vysokou citlivost vůči čistému způsobu života (v japonštině se řekne čistý, krásný slovíčkem kirei), ale stejně tak je zde i Kegare. Kegare je vše, co odpuzuje kami a proto je zapotřebí žít tak, aby jsme se tomu vyhli. Mezi kegare se dají zařadit lidé (ale i tvorové) kteří přišli do styku se smrtí a se světem mrtvých nebo se stali obětí nějaké přírodní katastrofy, dále ti jenž se dopustili zločinu proti společnosti, loupež, žhářství, incest atd. Prostředkem k rituální očistě byla vždy voda, která byla v tomto směru velmi učinná. Ve společnosti bylo čisté považováno za dobré a něčisté za špatné. To nutilo lidi žít v mezích správného chování v dané společnosti. Šintóismus nemá žádné psané přikázání, žádnou bibli a v podstatě nevyžaduje nějaké specifické morální způsoby chování. Každý kdo se hlásí k mýtu stvoření, je v podstatě šintóista. Nepotřebuje k tomu žádný křest a žádné služby boží. Dalo by se řící, že šintóistou je tedy každý, kdo s čistou myslí navštěvuje šintóistický chrám. Každá rodina, vestice údolí má své ochranné kami. Jenom Amaterasu (bohyně slunce uctívaná v Ise) se od těchto bohů liší. Rodinný svazek, který ochraňuje je císařský dům. Dříve se státní šintóismus soustřeďoval na tři posvátná místa. Na svatyni v Iso, svatyni císařské rodiny a svatyni Jasukuni, která se nachází nedaleko císařského paláce. Ve svatyni Jasukuni došli božího míru Japonci padlí ve válkách. Šintóistické svatyně - džindža dokazují svou důstojnost prostotou a přirozeným žilkováním dřeva, ze kterého jsou vystavěna. V současné době se v Japonsku nachází údajně až milión těchto svatyní. Nacházejí se v okolí každé malé vesničky a u každé se uctívá jiné kami. U těch důležitějších svatyní je vyznačen prostor, které je posvátné vůči nečistému světu. Nejvýraznějším takovým symbolem je Tóri nebo-li brána, na které je umístěn posvátný provazec Šimenawa ozdobený skládankami z bílého papíru Gohei. Tento provazec se může nacházet i na jiných místech okolo a uvnitř svatyně. Jádrem svatostánku je budova svatyně Honden, kde má přebývat uctívané kami. Tam smí vstoupit jen k tomu určený kněz Kannuši. Další součástí svatyně je Haiden - obřadní prostor, kde se konají ceremonie na počest příslušného kami. Dovnitř vstupují kromě kněze pouze pozvaní hosté, ostatní se shromáždí kolem. Před každou návštěvou svatyně je zapotřebí provést rituál obřadné čistoty. V prostoru okolo svatyně je vystavena nádrž s tekoucí vodou na opláchnutí rukou. Je zde i malá bambusová naběračka. Vodou do ní nabranou si návštěvník svatyně vypláchne ústa. Při vážnějších stavech kegare (nečistoty) byla nutná celková koupel pod vodopády nebo mnohadenní půsty. Lidé, kteří byli označení za „nečisté“, byli potrestání určitými společenskými zákazy. Hlavní součástí bohoslužby je vzdání úcty patřičnému kami, obět a modlitba, k níž patří nejčastěji dvojí tlesknutí rukou. To pomáhá k vnitřnímu soustředění návštěvníků a zároveň to upoutává pozornost kami.

Pramen: se souhlasem od pavels převzato z www.japonsko.tnet.cz

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více