Proč byl Napoleon poražen?

Autor: Germanicus 🕔︎︎ 👁︎ 45.813

V celém období čtvrtstoletí nekonečných válek Francouzské revoluce a prvního císařství – francouzská armáda vedená Napoleonem vybojovala mnoho prvotřídních grandiózních vítězství a dokázala porážet prakticky všechny armády tehdejší Evropy. Francouzská armáda si zajistila neotřesitelnou pověst nejlepší armády přelomu 18. a 19. století. Sám Napoleon, který nejlépe ovládl „vojenské řemeslo“ své doby, si zvykl, že vytvořil a disponuje nejlepší armádou Evropy.

Jaké tedy byly příčiny, že tato nejlepší armáda, vedená přes nejbrilantnějšího z vůdců, se nakonec dočkala konečné porážky? Co zapříčinilo, že po sérii vítězstvích nastal čas porážek, ukončený bitvou u Waterloo?  

Reklama

Příčiny této porážky jsou mnohé – mezi stěžejní patří jednak příčiny politické a hospodářské. Ale já se zde budu hlavně zabývat příčinami vojensko-technickými a logistickými, které jsou velmi často odsouvány do pozadí. A to zejména, abych osvětlil těžkosti a nedostatky, s jakými se musel Napoleon a jeho Veliká armáda potýkat. 

Jestliže se blíže podíváme na války Francouzské revoluce a raného císařství, tak zde objevíme výrazný bod obratu, který připadá na rok 1805. Do tohoto válečného období Francie vede teritoriálně ohraničené války na příhraničním uzemí. Také koloniální expedice – potlačení povstání na San Domingo a výprava do Egypta. Tyto expedice měly druhořadý význam a poutaly nemnoho sil, jak francouzských, tak i nepřátel Francie. Tyto válečné expedice skončily nezdarem (zejména v egyptském tažení z důvodů námořní převahy Anglie a nedostatečné logistické podpory, i když si Napoleon na „zemi“ vedl velmi dobře) a pro příště působily odstrašujícím příkladem pro nové případné expedice.

Všechny válečné kampaně do roku 1804 měly omezený ráz. Bitva „generální“ dokázala rozhodnout a ukončit válečnou kampaň – např.: Valmy, Fleurus, Jemappes, Marengo, Hohenlinden. Francouzi vyhrávali s armádami kolem několika desítek tisíc vojáků (pár divizí). V takových bitvách fronta (linie) zaujímala prostor několika kilometrů, přibližně 4 až 7 km. Přičemž se vrchní velitel mohl vždy snadno zorientovat v konkrétní situaci - mít solidní přehled nad vlastními a částečně i nepřátelskými jednotkami. Mohl bez větších obtíží realizovat a případně upravovat svůj bitevní záměr vzhledem k vyvíjející se situaci na bojišti. 

Všechny kampaně do roku 1805 se odehrávaly na nevelkém ohraničeném území. Byly to vojenské operace v terénu, který se dal na šířku a délku usilovným pochodem zdolat za pár dní. Byly to země bohaté a zalidněné - bylo tam mnoho měst a vesnic. To vše se samozřejmě odrazilo v logistice vojenských operací. Byly tam také i výborné podmínky pro ubytování vojska, případně ošetření (dočasné ubytování) zraněných a nemocných vojáků. Obyvatelstvo těchto zemí sympatizovalo s Francouzi a často francouzské vojáky vítalo jako osvoboditele od rakouské okupace. Za takovýchto okolností samozřejmě neprobíhala žádná partyzánská válka ani sabotáže, namířené proti činnostem francouzských vojsk v dané oblasti – oblastech. 

Vojenské operace v tomto prvním období se odehrávaly v podmínkách, kdy francouzští  vojáci nemuseli podstupovat velmi obtížné a zdlouhavé pochody, nebylo od nich žádáno, aby dlouhodobě snášeli strasti dlouhodobých válečných tažení (hl. klimatických a zásobovacích) a vším s tím spojených utrpení, kterým se při takových kampaní nedá vyhnout.  

Za padlé čí zraněné vojáky se pozdějších kampaních těžko nacházela náhrada, posily přicházely pomalu a obtížně, navíc velkou část vojska poutala strážní a zajišťovací činnost. Čím více se francouzští vojáci vzdalovali od rodné země, tím více ztráceli přesvědčení, že bojují pro ochranu  své vlastí a bezpečí hranic (hraničních regionů) Francie. To mělo přímý a neblahý důsledek na morálku prostých vojáků.

Reklama

Bod zvratu nastal v roce 1805 – v Třetí koaliční válce. Poprvé byl rozsah válečných operací tak velký, že Napoleon byl nucen stíhat ustupující Rakušany a Rusy tak daleko, že se ocitli daleko od hranic Francie až na našem území – Moravě. Zde u Austerlitz (mezi trojúhelníkem tvořenými: obcemi Tvarožná – Tetelnice – Křenovice) se Napoleonovi podařilo vlákat početnější ruská a rakouská vojska, která přicházela od Olomouce do pasti a zničit je v celodenní bitvě, která byla vybojována za velmi složitých logistických a klimatických okolností. Právě toto brilantní vítězství u Austerlitz, které ukončilo celou kampaň roku 1805 a přineslo Napoleonovi přesvědčení (snad až zaslepenost), že se jeho vojenské moci (pozemní armádě) nemůže nikdo v Evropě rovnat.  

Už rok po té (1806) následuje další kampaň – pruská kampaň, která opět francouzská vojska vzdaluje od příhraničních regionů FR do oblastí dnešního východního Německa a posléze do východního Polska (1807). Rozhodnutí padlo u Jeny a Auerstedtu, kdy se Napoleonovi podařilo porazit slavnou armádu Fridricha II. Tato vítězství ale nepřinesla ukončení válečných operací, ale naopak se situace dále eskalovala tím, že Prusku přišlo na pomoc Rusko. Napoleon musel postupovat dále na východ – překročit Odru, zaangažovat se na Visle, a dále postoupit až ke Královci. Tato protahující se kampaň (1806–1807) dovedla Napoleonovu armádu na území, které se zásadně lišilo od území, ve kterých FR armáda doposavad operovala. V celé nahotě se obnažily nedostatky v zásobování (armády neměly z čeho rekvírovat) a ubytovací kapacity byly nedostatečné, což se neblaze projevilo v chladných měsících roku. Cesty v těchto oblastech byly v katastrofálním stavu, což mělo vliv na vojenské transporty. To všechno vyústilo, že se poprvé otevřeně projevovala nespokojenost, dokonce se tato nespokojenost nevyhnula ani císařské gardě.

Napoleon zlehčoval a podceňoval tyto první příznaky nespokojenosti, pramenící ze složitých a těžkých terénních podmínek, jakým museli čelit jeho vojáci – nemluvě o akcích nepřítele. Napoleon tyto obtíže přehlížel zejména proto, že tato kampaň bude ukončena skvělým vítězstvím, které nastolí konečný mír. Velkou armádu potom odvede zpět do Francie, kde bude vojákům utrpení vynahrazeno.

Tyto velkolepé kampaně (od r. 1805), před které byl Napoleon jako císař a vojevůdce postaven, si vyžadovaly od Velké armády nové úkoly, podstatně rozsáhlejší, než které musela doposavad vykazovat. Tyto nové úkoly měly v sobě zadány vysoký stupeň náročnosti, který doposavad nemusela žádná armáda té doby v takové míře podstoupit.  

Zdůrazněme zde zejména toto:

- Výrazně se zvětšil prostor operací, které navíc byly vzdáleny od hranic Francie, což si vyžadovalo mnoha týdenní usilovné (zrychlené) pochody. Prodloužení komunikačních linii, zpožďování terénu a zásobování (velmi závažné důsledky pro vedení operací mohl mít nedostatek munice, jelikož Napoleon musel vést ofenzivní operace), prodlužující se čas potřebný pro výměnu informací – udílení rozkazů. V koordinaci a řízení dějů na různých frontách nebo pochodových trasách, tak, aby Veliká armáda mohla pružně reagovat na měnící se situaci a uplatňovat svou strategickou a taktickou převahu nad početnějším a odhodlanějším protivníkem. Vyvstal nový úkol ochrany komunikací (komunikačních uzlů) a etapových skladů, což v konečném důsledků oslabovalo a zatěžovalo početní stavy Velké armády v tzv. „v první linii“ – nebo „v boji“. Napoleon (vojevůdce) na tyto etapové sklady musel brát zřetel a nemohl již plně uplatnit manévrovou taktiku (klamaní, obchvatů, atd.), ve které tak vynikal v kampaních do r. 1805. Napoleon podcenil přínos nových technických možností důležitých pro vedení ofenzivní operační činnosti zejména – telegrafu a balónu + jeho psychologického účinku. Nepostřehl, že válka se bude nově odehrávat v masovém, takřka obludném měřítku a že do ní budou vtaženy mnohé národy.  

- Operační činnost vojsk byla vyvíjena v terénu, který byl velmi chudý a neposkytoval dostatek zásob nebo přístřeší, např.: dnešní Polsko, Španělsko nebo nekonečné Rusko. Vyvstaly nepředvídatelné problémy se zásobováním, to vedlo a že bylo nutno vést (nést) s sebou zásoby na mnoho dní, což mělo vliv na objem - velikost doprovodných prostředků. Bylo nutno najít – opatřit mnoho tisíc koní a vyčlenit část vojska pro obsluhu takového transportu a jeho organizaci, vozy na nekvalitních cestách velmi zpomalovaly pochody, tábořit s takovým trénem bylo komplikovanější a časově náročnější. Velká armáda tímto spotřebovala příliš času a tím ztratila potřebnou akceschopnost pro zamýšlené manévry.

- Válečné operace byly vedeny v regionech obývaných obyvatelstvem nesympatizujícím s francouzskými ideály, obyvatelé považovali FR vojska za uchvatitele své země. Poprvé se to vážně projevilo ve Španělsku a posléze v Rusku. Partyzánská válka a její obtíže, zatím FR doposavad neznali a nebyli na ně připraveni, odčerpala značné síly z „první linie“ do operací namířených pro potření partyzánského odboje a sabotáží, do ochrany komunikačních a etapových uzlů, pro strážní službu u konvojů, transportu raněných, a kurýrů. Francouzi se ve Španělsku necítili bezpečni ani v místech s velkou koncentrací vojsk (posádky, tábory). Byli nuceni organizovat a rozmísťovat početné stráže, podnikat namátkové kontroly ve městech, vyvarovat se běžnému kontaktu s civilisty. Mělo to přímé důsledky na morálku vojsk.   

Napoleon si uvědomil rozsah změn, které nastaly ve „válečnictví“ po roce 1805, ale jeho opatření byla nedostatečná – neúčinná (z dnešního pohledu – tehdy se to tak nemuselo jevit), jak se později projevilo. Napoleon tento problém řešil pouze dvojím způsobem, a to, že povolával čím dál tím větší počty nových rekrutů, aby navýšil početní stav FR armády, také že se čím dál více spoléhal na spojenecké kontingenty. Tyto praktiky nesly v sobě zárodek budoucích neřešitelných nesnází a jednu z podstatných příčin Napoleonovy porážky. Napoleon také zanedbal výcvik, přípravu a rozvoj FR armády na nové složitější úkoly. Velký narůst počtu vojenských jednotek ve Velké armádě, která například při ruském tažení disponovala cca 600 tisíci muži. Napoleona tento množstevní nárůst nepřesvědčil o nutnosti vytvoření generálního štábu – tento „orgán velení“ byl nutný (jak se z pozdější praxe prokázalo u mnohých jiných armád) k tomu, aby byla ohromná masa lidí efektivně řízena. Také by tento „štáb“ měl větší přehled nad spojeneckými jednotkami a mohl včas vyhodnotit, zda postupují v souladu s plánem Napoleona a vyvíjí dostatečnou operační činnost proti nepříteli, nebo jestli „boj“ jen naoko předstírají (jak se často stávalo). Tuto ohromnou masu lidí řídil přímo Napoleon osobně, nebo v zastoupení to dělal za něj Berthier nebo jimi pověřená osoba – nikdy se ale nejednalo o nějaký sofistikovaný logisticko-operační štáb tohoto výrazu hodný, jak jej známe z pozdějšího období. Štáb maršála Berthiera (pozn.: - pravá výkonná ruka Napoleona, genius v řízení vojsk té doby s výjimkou pruského maršála Gneisenau ) se v pozdějším období (po roce 1805) nijak nevyvíjel a byl v podstatě totožný jako v období, kdy řídil armády max. od 150 tisíc mužů, co horšího na tento štáb byli kladeny čím dál tím větší organizační nároky, zejména v ruském tažení.

Tato Napoleonova nechuť k vytvoření „orgánu velení“ pramenila z přesvědčení, že jedině on je nejlepší vojevůdce. Tato jeho oprávněná domněnka byla částečně umocněna faktem, že mnoho francouzských velitelů armád (bez přítomnosti Napoleona na bojišti), bylo snadno poraženo nebo vymanévrováno. Tento nedostatek nových vhodných velitelských talentů byl pro Napoleona fatálním problémem zejména v pozdějším období (1813-1815), kdy mu citelně chyběli schopní adepti pro velitelské funkce – pro velení jednotlivým divizím a sborům. Tyto nové talenty v armádě samozřejmě byly, ale ušly Napoleonově pozornosti nebo jim plně nedůvěřoval. Mnoho nových důstojníků v pozdějším období - po r. 1813 si již nedokázalo vytvořit dostatečnou autoritu u podřízených jednotek. Jeden z podstatných důvodů vzniku těchto řídicích a velících problémů bylo, že Napoleon byl přehnaně nedůvěřivý. Nechtěl vytvořit ve struktuře Velké armády možnou opozici proti svému postupu. Obával se, že by tento nástroj „Generální štáb“ mohl vynést k moci nového vůdce, neboť i on se touto cestou dostal k moci.  

Reklama

Toto jeho výhradní řízení vojsk mělo často za následek, že Napoleon byl mnohdy zavalen různými nedůležitými povinnostmi, které mohl spolehlivě vykonávat někdo jiný – nižší důstojník. V tomto „pracovním návalu“ neměl dostatek času pro závažné úkoly (např.: opomenutí vybudování nouzových přechodů přes řeku v bitvě u Lipska 1813) nebo byl zbytečně přepracován. Berthier byl vynikajícím šéfem štábu, který dokázal do praxe převádět Napoleonovy rozkazy a záměry, ale pokud zůstal odkázán jen sám na sebe, tak zůstával bezradný. To mělo následky, že Napoleon nebyl schopen úspěšně kontrolovat a řešit komplikovanou situaci na různých válčištích součastně, např.: v Rusku a Španělsku 1812. Pokud se Napoleonovi dařilo vyhrávat bitvy a strhávat ve složité situaci vítězství ve prospěch Císařství, tak obratem tyto úspěchy byly zmařeny prohrami jeho maršálů. Neexistence „orgánu velení“ se negativně projevila už v roce 1809, kdy měl Napoleon problémy s řízením armády při přechodu Dunaje a současně řízením velké bitvy u Aspern – Essling. U Wagramu (o něco později) si už dokázal s těmito obtížemi poradit, ale to na věci nic nezměnilo. Spolehlivý a výkonný „orgán velení“ mu chyběl i v následujícím období, je to zejména patrné v letech 1812 a 1813, kdy řídil velmi početné armády – několika set tisícové. I když za některé neúspěchy z těchto let se částečně skrývá neschopnost některých maršálů, kteří nepochopili situaci a záměry Napoleona a včas nereagovali tak, jak by měli. Naopak v roce 1814, kdy byl rapidně vlivem utrpěných ztrát redukován počet vojsk, se opět Napoleon zaskvěl v nejlepším světle.  

Velmi důležitý moment, kterého si Napoleon zpočátku nepovšimnul, byl ten, že se jeho protivníci ze svých těžkých porážek začali poučovat a začali se od Napoleona „učit“ – ovládnout jeho nový způsob válčení. Proto také on sám částečně zanedbával své vojenské umění a nadále ho nerozvíjel. Také byla zanedbána technická vybavenost jeho vojska. Zvláště velké pokroky ve své reorganizaci udělala pruská a posléze i rakouská armáda, toto zlepšení se už projevilo v kampani 1809.

Velké změny nastaly také v myšlení jednotlivých armád a jejich vůdců, kteří prokoukli francouzské snahy o vybojování – rozhodnutí války ve velké příhraniční bitvě. S tímto poznatkem naložili tak, že se snažili FR armádu vtáhnout do nitra své země – v roce 1812 několik set kilometrů a tím unavit, napnout a rozvrátit francouzské válečné snahy. Zcela jiný postup volili Britové – Wellington ve Španělsku, se kterými se Napoleon plně neseznámil. Napoleon byl přesvědčen, že se novým armádám a jejich zlepšeným dovednostem dokáže nadále díky svému válečnému talentu postavit a opětovně je porážet. A opravdu se nemýlil v tom, že jeho válečnický génius neutrpěl, ale Velká armáda už nebyla tím tělesem, kterým byla v předešlých letech – válečných taženích. Úkoly na ni vložené za této nové situace už nemohla armáda bez reorganizace vydržet. Napoleon sám sebe nikdy nešetřil a vyžadoval, jak od sebe, tak od podřízených až po prosté vojáky maximální nasazení. To často vedlo až k tomu, že na prosté vojáky nebyl brán patřičný zřetel a docházelo k zbytečnému plýtvání jejich životy. V 18. století (ale i dříve) byl i prostý voják drahou záležitostí pro ekonomiku dané země, jeho výcvik a výstroj a konečně i život byly pro vojevůdce velmi důležité. Ale v 19. století v revolučních válkách si FR vojevůdci (nejenom FR, ale i jiní)  i s Bonapartem rychle zvykli, že rekrut se stane vojákem během pár dní. Tito „levní“ vojáci byli ve velkých počtech k mání za krátký čas a také jejich náhrada za utrpěné ztráty nebyla problematická. Tento postup měl fatální důsledky na kvalitu vojenských jednotek – akceschopnost a manévrování. Ale i logistiku zásobování, neboť dřívější armády byly méně početné a mohly se živit v kraji „rozumným“ rekvírováním co z civilního obyvatelstva neučinilo automaticky žebráky, což u tak velkých vojenských těles bylo neproveditelné (viz. problém s autoritou nových důstojníků). FR armáda (ale i jiné armády) často hladověla, a tím docházelo k drancování blízkého okolí vojáky, kteří si chtěli vynahradit nedostatečné zásobování. Často se stávalo, že zraněný a nemocný voják byl ponechán při cestě svému osudu. Ve složitých podmínkách mnoho nových rekrutů nevydrželo těžké zacházeni – psychickou a fyzickou zátěž, vyčerpávající pochody, klimatické změny a podmínky, špatnou lékařskou péči, nedostatečnou výživu, atd. Vojáci se bouřili, páchali sebevraždy a desertovali.  

Dalším negativním údělem masového a levného (nahraditelného) vojáka bylo, že pokud byl zraněn, tak byl ponechán mnoho hodin na bojišti nebo poblíž, než se mu dostalo nějakého primitivního ošetření. Jen asi desetina všech zranění byla okamžitě smrtelná, zbývající velká část se dala ošetřit a voják nemusel na následky zranění zemřít. Lékařská služba nebyla ani v minulosti dostatečně zaopatřena (s výjimkou římské armády), ale s masovým nárůstem vojsk v bitvě – v boji a po něm se tento problém stal velmi závažným. Počet vojáků, kteří na otřesné lékařské podmínky přímo zemřeli se rovnal šesti až deseti násobku smrtelných zranění v bitvě samé, také mnoho vojáku z těchto důvodů přišlo o končetiny, byloi trvale znetvořeno. A tím již pro FR armádu navždy ztraceno.  

V kampani r. 1805 měl Napoleon nejlepší – nejsecvičenější armádu své doby, ale například již při kampani r. 1809 to už nebyla ta armáda od Austerlitz, přestože to byla kvalitní armáda. Mnoho těchto kvalitních otužilých vojáků bylo ztraceno, nejen v tažení na Moravu, ale i posléze při cestě zpět na nedostatečné lékařské zaopatření následku z bojů a pochodů. Pokud by se těmto vojákům dostalo patřičné lékařské péče (své doby), tak těchto několik tisíc mužů nemuselo zemřít.

V kampaních z let 1806–1807 měla FR armáda vysoký stupeň kvality vojáků, ale drastické ztráty zejména v komplikované bitvě u Jílového a posléze Friedlandu byly tak značné, že bylo nutno urychleně zařadit do armády nové rekruty. Na konci polského tažení nebylo již v armádě tolik vojáků, kteří prošli několika kampaněmi jako dříve. Zlom nastal po ruském tažení, kdy na počátku r. 1813 se Velká armáda skládala už jen výhradně z nových rekrutů - vojáků, kteří měli za sebou několik let služby, byla už jen malá část. Tato nová armáda po r. 1813 už nebyla připravena zvládat těžké podmínky a plnohodnotně nahradit bojeschopnost dřívějších jednotek.

Neustále se zvětšující spotřeba lidských zdrojů a jejich nedostatek ve Francii přinutil Napoleona, aby se ve větší míře spoléhal na spojenecké kontingenty. V r. 1805 tyto jednotky plnily jen doplňkovou úlohu – plnily úkoly týlové a zabezpečovací. V kampani r. 1806 se spojenci objevili ve větším počtu – v divizích a r. 1809 již to byly sbory. Při tažení do Ruska tvořili FR podstatně menší část Velké armády, než tomu bylo dříve. V armádě sloužili často u stejných jednotek (pochodových tras) vojáci různých národů. Tito vojáci nebyli o nic horší než vojáci FR, ale vyvstal tady komunikační problém – jazyková a etnická bariéra. Mnoho spojeneckých důstojníků neumělo francouzsky, a tak docházelo pochopitelně k nedorozuměním. Francouzi se vojensky považovali za nadřazené těmto spojencům a vyžadovali od svého velení, aby se s nimi lépe zacházelo a dostávali lepší stravu a ubytování. Napoleon toto chování přehlížel. Na armádu to mělo z dlouhodobého hlediska zhoubný vliv a s přibývajícími vojenskými obtížemi se mezi jednotlivými národy objevila nenávist. To vedlo u mnohých vojáků k nechuti bojovat s FR za společnou věc, takže boj často předstírali (bojovali vlažně). Docházelo dezercím, jak u jednotlivců, tak u celých jednotek – nejcitelněji v bitvě u Lipska 1813 a v ruské kampani r. 1812. Tento morální úpadek a stále častější nedbalosti se netýkal jen spojeneckých kontingentů a jejich velících struktur, ale i samotných FR. Například ve Španělsku r. 1808 se objevil poprvé fenomén „hromadění lupu“ a jemu udělovaná priorita při vojenských transportech, kdy byli na místě (v Kordobě) zanechány děla a potřebný materiál, jenom proto, že důstojníci si potřebovali odvést naloupený majetek a nedostávalo se momentálně tažných zvířat. Nejhorším příkladem se stal odchod z Moskvy a následný ústup, kdy vojenským velitelům (všech hodností) ležel nakradený lup více na mysli než prospěch celé armády. Na rozklad morálky velitelů FR armády měl také neblahý vliv ukořistěný majetek obrovských objemů, který tito velitelé nemohli pro neustálou válečnou činnost užívat a těšit se s něho. Dlouho trvající válka (války) už neměla co těmto válečným velitelům – veteránům nabídnout, jen ztrátu všeho, co si nakořistili v předcházejících válkách. Nadšení z dalších bojů měli jen mladí důstojníci – prospěcháři, kteří od armády očekávali jen rychlý růst na společenském žebříčku. Avšak jejich válečná horlivost rázem vyprchala, když se například ocitli ve Španělsku. Starost o své naloupené majetky se FR velitelům stala nakonec osudnou a vedla je až ke kolaboraci s nepřítelem (vydání Paříže) v konečné fázi války r. 1814.  

Tyto zde výše nastíněné důvody nakonec vyčerpaly Francii jednak morálně, tak i hospodářsky a po obrovských ztrátách na životech a zažitých utrpeních se Velká armáda pod tlakem čím dál tím více odhodlaných a početnějších nepřátel rozklížila. Napoleon tomu se svým strategickým a taktickým géniem (zejména vedením bitev) nemohl nijak zabránit. V kampani r. 1815 se opakovala tatáž příčina – nedostatečně vycvičená, vybavená a motivovaná armáda se zprvu úspěšně pokusila zvrátit ještě jednou situaci ve svůj prospěch, ale po neúspěchu u Waterloo byla morálka mnohých tak otřesena, že se to jako mor přeneslo na celý národ, který už odmítl snášet další nepředstavitelné útrpní. Napoleon byl opuštěn a nezbylo mu už nic jen doživotní vyhnanství.

V dnešní moderní době XX. a XXI. století už svit Napoleonovy hvězdy k nám nedoléhá, ale jeho válečný genius ano. Mnohé moderní armády dnešní doby s jeho válečných operací nadále čerpají inspiraci a ponaučení pro své válečné operace. Válka v Zálivu v r. 1991 je toho úspěšným příkladem. Američané se spojenci nám znovu předvedli v praxi smrtící činky Napoleonova ulmského manévru, který se odehrál před 200 lety. 

Sestavil
Roman Schuster

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více