Maršál Sovětského svazu Lavrentij Pavlovič Berija

Autor: RoBoT 🕔︎︎ 👁︎ 115.530

Lavrentij Pavlovič Berija se narodil Martě Ivanovně a Pavlovi Chuchajevičovi 29. 3. 1899 v Mercheuli v okrese Suchumi. Patřil ke gruzínské etnické skupině Mingreliánů. Studoval střední školu v Suchumi a polytechniku v Baku. Zde spoluzaložil roku 1915 marxistický studijní kroužek. V březnu 1917 vstoupil do bolševického křídla sociálně demokratické dělnické strany a se čtyřmi kamarády vytvořili ve škole stranickou buňku. V červnu byl odveden do armády, kde pokračoval v agitaci (sloužil u hydrotechnického oddílu na rumunské frontě) – ve své jednotce byl zvolen předsedou stranického výboru. Po válce byl členem bolševiků na Kavkaze a zároveň dostudoval školu v Baku (diplom "stavitelského technika"). Zabýval se administrativní činností v sekretariátu sovětu dělnických, vojenských a rolnických poslanců, který kontrolovali bolševici.

Reklama

Baku bylo jediné město v Zakavkazsku, které bolševici ovládali. V Rusku zuřila občanská válka a na město táhla v létě roku 1918 turecká armáda. Zhoršila se zásobovací situace a bolševici byli nuceni ustoupit socialistům a Arménům. V polovině srpna dorazili Britové. Ti ale brzy odešli a přitáhla turecká a ázerbájdžánská vojska, která zmasakrovala tisíce křesťanských Arménů a bolševiků. Berija zřejmě ohrožen nebyl, neboť nebyl dost prominentní činitel. Odešel ze sovětu, pracoval jako úředník. V listopadu odtáhla turecká vojska z Ázerbájdžánu a vlády se zmocnila strana musavat. Ta vládla až do roku 1920, kdy Rudá armáda vtáhla do země. Na podzim roku 1919 byl Berija nasazen do kontrarozvědky musavatistické vlády jako špion. Zároveň pracoval v ilegálním okresním bolševickém výboru. Jeho činnost "pro" musavatistickou vládu se mu později málem vymstila. Několikrát byla tato skutečnost nadhozena jeho protivníky, ale vždy se dokázal uhájit. Navíc o této záležitosti jednal ústřední výbor ázerbájdžánské stranické organizace již v roce 1920 s výsledkem pro Beriju příznivým.

Na počátku roku 1920 krátce pracoval na celnici v Baku. Po příchodu Rudé armády se vlády zmocnili bolševici a Berija byl vybrán Kavkazskou úřadovnou strany (Kavbyro) k ilegální práci v Gruzii. Tam měl sbírat informace pro revoluční vojenskou radu bolševické 11. armády. V Tbilisi vytvořil výzvědnou síť, získal kontakty na důstojníky menševické armády a vytvořil kurýrní spoj do Baku. Brzy byl ale spolu s celým bolševickým ústředním výborem Gruzie zatčen. Díky pomoci gruzínského bolševika Georgije Sturuy byl propuštěn pod podmínkou opuštění země. To ale nedodržel a zůstal zde pod krycím jménem Lakerbaja. Po čase pracoval na ruské ambasádě, která byla zřízena v důsledku navázání formálních diplomatických vztahů mezi Ruskem a Gruzií v květnu 1920. Menševici také v Gruzii propustili v souvislosti s navázáním styků bolševické vězně a umožnili jim stranickou činnost. Když ale viděli, že bolševici ihned začali pracovat na svržení menševické vlády, začalo další zatýkání. Berija byl tedy opět zatčen. Ruský diplomatický zástupce S. M. Kirov reagoval protestními nótami a tvrdil, že zatýkání je porušením dohod. Po čase byli vězni propuštěni s tím, že byli vyhnání z Gruzie.


Berija (vpravo) se Stalinovou dcerou Světlanou na klíně, sám Stalin sedí vzadu, se sluchátky Nestor Lakoba.
commons.wikimedia.org

Po svém návratu do Baku v srpnu 1920 se dal zapsat na studia architektury, ale spíše se věnoval politické činnosti. Byl jmenován do funkce administrátora záležitostí v ázerbájdžánském ÚV. V říjnu se stal sekretářem mimořádného výboru pro vyvlastňování buržoazie a zlepšení údělu dělníků. Po několika měsících byl výbor zrušen a on nastoupil opět studia architektury. Během několika dní ale studia zanechal a nastoupil k politické policii (Čeka) - rokem 1921 tedy začala jeho kariéra u bezpečnostní služby. Mezitím bolševici obsadili Arménii (listopad 1920) a Gruzii (únor 1921).

Berija se tedy opět dostal do prostředí tajných služeb. Stal se členem tajného operačního oddělení a náměstkem šéfa Ázerbájdžánské Čeky (AzČeka). Jeho nadřízeným zde byl Mir Džafar Bagirov (takřka stejná figura jako Berija; po celou dobu stalinismu se navzájem nezradili, což je docela výjimečný jev mezi sovětskou politickou elitou té doby). Zajímavostí je, že Berija byl v roce 1920, tedy před nástupem k službě, omylem zatčen AzČekou a vyslýchán. Propuštěn byl opět na zásah přítele Georgije Fjodoroviče Sturuy.

Reklama

V tomto počátečním období spolupracoval či se jen seznámil s takovými osobnostmi sovětské politiky jako byli např.: Sergej Mironovič Kirov (v té době mj. náčelník 11. armády a první tajemník Komunistické strany Ázerbájdžánu) či Grigorij Konstantinovič 'Sergo' Ordžonikidze (v té době tajemník Kavkazské úřadovny ústředního výboru (Kavbyro) a poté tajemník Zakavkazského oblastního výboru strany (Zakkrajkom)). Berija se také oženil - s Ninou Tejmurazovnou Gegechkoriovou, dcerou významného gruzínského bolševika Jevgenije Petroviče Gegečkoriho.

Ke konci roku 1921 byl přeložen do rodné Gruzie (tam byla větší protikomunistická opozice), kde zastával funkci náměstka Čeky a zároveň šéfa jejího tajného operačního oddělení (tedy stejný post jako v Ázerbájdžánu). Jeho nadřízeným, tj. šéfem gruzínské Čeky, byl E. A. Kvantaliani. Ve sporu o postavení Gruzie v novém soustátí se postavil na stranu zastánců tvrdé linie, tedy těch politických představitelů, kteří prosazovali vytvoření Zakavkazské federace (ZSFSR), okleštění práv jednotlivých zakavkazských republik (Gruzie, Ázerbájdžán, Arménie) a následné připojení této federace do nově vzniklého SSSR (30. 12. 1922) = hlavně Ordžonikidze a Stalin. Zastánci vstupu samostatné republiky Gruzie do SSSR byli např. Filipp Jesejevič Macharadze a Polikarp Gurgenovič Mdivani. Tito měli dokonce podporu Vladimira Iljiče Lenina, ale nakonec se prosadila tvrdá linie.

Zde v gruzínské Čece si Berija vytvořil skupinu věrných spolupracovníků. Tato skupina byla často nazývána jako "Berijova banda" a její jádro tvořili: Vladimir Děkanozov, Avksentij Rapava, Lavrentij Canava, Alexej Sadžaja, Sota Cereteli, Nikolaj Ruchadze (všichni Gruzínci), Vsevolod Merkulov, Bogdan Kobulov (oba Arméni) a Solom Milštejn (polský Žid z Vilna). To bylo důležité pro jeho další působení v sovětské mocenské struktuře, která byla z velké části založena právě na podobném klientelismu. Berija také navázal přátelství se Sergem Ordžonikidzem. Další důležitým faktem bylo, že velmi krvavě zatočil s gruzínskou opozicí. Tímto si samozřejmě udělal dobré jméno u Stalina.

Naopak určitá averze panovala mezi ním a novým šéfem Zakavkazské Čeky I. P. Pavlunovským, který roku 1926 nahradil Solomona Grigorjeviče Mogilevského, který v předchozím roce zahynul při letecké havárii (existuje podezření, že v tom měl prsty Berija). Důvodem bylo to, že si Berija dělal naděje na zisk této funkce. Byl zatím ale jen náměstkem předsedy gruzínského GPU. I tyto překážky ale dokázal Lavrentij Pavlovič postupně překonat.

Berija postupoval nahoru a roku 1926 se stal šéfem gruzínského GPU (Zatímco v ostatních částech soustátí byla Čeka nahrazena roku 1922 GPU přejmenovaným po vzniku SSSR roku 1923 na OGPU, v Zakavkazsku zůstala Čeka až do roku 1926, kdy byla přejmenována na GPU (jakožto jedna ze součástí OGPU).) a roku 1927 členem gruzínského ÚV. Přežil i návštěvu kontrolní komise, kterou do Gruzie poslala Ústřední kontrolní komise. Navíc toho dokázal paradoxně využít ve svůj prospěch. Jeho ochráncem v Moskvě byl Sergo Ordžonikidze. Tomu Berija nenápadně podsouval, že Sergův nástupce na Zakkrajkomu Mamija Orachelašvili na svou funkci nestačí, což znamenalo jeho nahrazení běloruským funkcionářem A. I. Krinickým (Orachelašvili se do této funkce ještě nakrátko vrátil.).

Berija dokázal využít zmatků a nejednotnosti ohledně tvrdosti postupu při kolektivizaci zemědělství. Napsal společně se svým šéfem na Zakavkazském GPU Stanislavem Redensem (Stalinův švagr), který nahradil Pavlunovského, dopis na vedení OGPU. V něm přehnaně líčili sílu odporu opozice a neschopnost stranických funkcionářů. Důsledkem dopisu bylo další nahrazení šéfa Zakavkazského ÚV, Krinického nahradil Vissarion Vissarionovič Beso Lominadze.

V roce 1930 se stal členem politbyra gruzínského ÚV a v roce 1931 se zbavil Redense a nahradil ho ve funkci vedoucího Zakavkazského GPU. Důležité pro jeho další kariéru bylo, že často navštěvoval Stalina v jeho sídle v Gagře u Soči, kde spolu často mluvili v rodné gruzínštině a Berija ho směl oslovovat jeho přezdívkou Koba. Díky tomu dokázal prosadit odvolání sobě nepohodlných lidí na Zakavkazsku. Zbavil se mj. v roce 1931 Kartvelišviliho, svého předchůdce na postu prvního tajemníka Komunistické strany Gruzie (KSG). Jeho místo téhož roku obsadil. V tomto roce se stal i 2. tajemníkem Zakkrajkomu. V roce 1932 se zbavil Mamiji Orachelašviliho (ten před tím "utekl" do Moskvy, kde se stal zástupcem ředitele marxismu-leninismu) - předchůdce tentokrát ve funkci 1. tajemníka Zakkrajkomu - a postoupil na toto místo, tj. stal se šéfem Zakkrajkomu. Do čela strany v Ázerbájdžánu pomohl Bagirovovi. Naopak se začal zhoršovat jeho vztah k Ordžonikidzemu.


Lavrentij Berija a Nikolaj Ježov mezi delegáty 17. sjezdu Všesvazové komunistické strany bolševiků ze zakavkazských republik.
commons.wikimedia.org

Silně tlačil na splnění 2. pětiletého plánu a jeho úspěchy (a tím své) představil na sjezdu v Moskvě v roce 1934 a to mu zajistilo zvolení do ÚV KSSS. V Gruzii se nadále staral o udržování Stalinova kultu a také o Stalinovu matku, na kterou Stalin zanevřel. Své narůstající popularity a upevněné obliby u Stalina využil k útoku na starou gardu kavkazských bolševiků. Též napsal knihu O dějinách bolševické organizace v Zakavkazsku (lépe řečeno nechal napsat a sám sebe vydával za autora) o historii strany na Zakavkazsku. V ní nechal vylíčit Stalina v lepším světle, než jaká byla skutečnost. Postupně začal budovat vedle Stalinova kultu také svůj vlastní.

Prvního prosincového dne roku 1934 byl zavražděn Kirov. Existují indicie, které nasvědčují tomu, že Berija byl do atentátu zapleten. V té době často navštěvoval Jagodu a asi zdržel Kirovova přítele Ordžonikidzeho v Tbilisi (asi mu nechal podat něco do jídla). V témže roce se OGPU změnila na GUGB a stala se součástí NKVD, který měl nyní na starosti bezpečnost celkově (policie, tajné služby, vězeňská služba, pohraniční a vnitřní vojsko). Náčelníkem NKVD v Gruzii byl jmenován Sergej Goglidze. Byl to Berijův přítel, a to bylo do budoucna velice důležité. Důležité také bylo, že "Berijova banda" se během této doby částečně uchytila v NKVD, částečně ve stranických funkcích.

V roce 1936 vešla v platnost nová ústava, která rušila platnost Zakavkazské federace. Berija tak nyní na politické úrovni zůstal již jen v čele KSG. Přesto mu zůstal loajální ázerbájdžánský Bagirov. Naopak v Arménii byl jemu neloajální a dost silný Agasi Gevondovič Chandžian. To Berija netrpěl a asi Chandžiana osobně zastřelil a poté provedl čistku v arménském aparátu. Zlikvidoval též abcházského Nestora Lakobu.


Nestor Lakoba, Nikita Chruščov, Lavrentij Berija a Agaši Chandžian při otevření moskevského metra v roce 1936, v témže roce, kdy byli Lakoba a Chandžian Berijou zabiti.
en.wikipedia.org

Reklama

Berijovi se podařilo na rozdíl od Genricha Grigorjeviče Jagody, Lva Borisoviče Kameněva, Grigorije Jevsejeviče Zinovjeva, Nikolaje Ivanoviče Bucharina, Serga Ordžonikidzeho a mnoha a mnoha dalších přežít díky své obratnosti čistky z let 1936-39, přestože Stalin kritizoval i systém patronace, tedy to, čeho Berija excelentně využíval. Nejenže přežil, ale navíc zlikvidoval zbytek staré gruzínské gardy. Čistky přežil i jemu věrný ázerbájdžánský Bagirov. Naopak nepřežil arménský Amatuni Semjonovič Vartapetjan. Nahrazen byl Grigorijem Artjomovičem Arutjunanem. Berija zaznamenal v těchto letech i funkční zisk. V roce 1937 byl zvolen do Nejvyššího Sovětu.

Stoupající Berijova hvězda ale začala vadit Nikolaji Ivanovičovi Ježovovi a ten vydal svému podřízenému náčelníkovi NKVD v Gruzii Goglidzemu rozkaz Beriju zatknout. Jak již ale víme, Goglidze a Berija byli přátelé a tak náčelník NKVD rozkaz neuposlechl a Berija tak mohl odletět za Stalinem. Toho dokázal přesvědčit o své užitečnosti (za pomoci Lazara Mojsejeviče Kaganoviče – též měl být cílem Ježova) a otočit celou akci proti samotnému Ježovovi. Byla ustavena komise vyšetřující činnost NKVD (Berija byl jejím členem). Závěry komise odsoudily Ježova a požadovaly odvolání prokurátora Andreje Januarjeviče Vyšinského. Byl to právě Berija, kdo nahradil v listopadu 1938 Ježova v jeho funkci.


Lavrentij Pavlovič Berija, 1939
commons.wikimedia.org

V nové pozici šéfa NKVD začal Berija tuto organizaci čistit. Zlikvidoval vyšší a střední kádry a nahradil je členy své "bandy". Celkově zvýšil funkčnost a posílil institucionalizaci NKVD. Rovněž rozšířil zahraniční aktivity organizace. V květnu 1939 nechal provést čistku na Lidovém komisariátu zahraničních věcí (Maxim Maximovič Litvinov byl ušetřen). Po obsazení Pobaltí organizoval NKVD deportace místních občanů do pracovních táborů v SSSR. V těchto táborech, gulazích, dokázal Berija zvýšit produktivitu práce a celkově zefektivnit systém deportací a organizaci otrocké práce vězňů.

V roce 1941 byl jmenován místopředsedou Rady lidových komisařů. Též byl jakožto civilní poradce členem stavky (generální hlavní stan sovětského nejvyššího velení) a zároveň se stal jedním z pěti členů Výboru obrany státu (GKO) – vedle Stalina, Molotova, Vorošilova a Malenkova. Berija tak zastával mj. tyto velmi důležité posty: šéf NKVD, místopředseda RLK, člen stavky, člen GKO. Navíc Stalin se po dobu Velké vlastenecké války zajímal hlavně o armádu a zahraniční politiku a tak měli Berija a Malenkov více prostoru ve vnitřní politice. Jedním z Berijových největších úkolů byla evakuace a následná konverze průmyslu na východ. Jeho NKVD měl na starost mj. kontrolu vojska. To zajišťovaly tzv. jednotky OO NKVD. Řídil je šéf zvláštního oddělení NKVD Viktor Semjonovič Abakumov (nebyl členem "bandy"). Naopak neúspěšně dopadl pokus NKVD zcela ovládnout partyzánské hnutí.


Berija, Mikojan, Vorošilov a Stalin na výstavě německých válečných trofejí v Gorkého parku. Moskva, 1943
commons.wikimedia.org

V dubnu 1943 došlo k rozdělení NKVD. Z jeho podřízenosti byly vyňaty: jeho část GUGB (Hlavní správa státní bezpečnosti), která byla přeměněna na samostatný lidový komisariát státní bezpečnosti (NKGB) – v čele Vsevolod Nikolajevič Merkulov a zvláštní oddíl pro vojenskou kontrarozvědnou činnost, který přešel pod generální štáb Rudé armády. Tak vznikl SMĚRŠ, v jehož čele stál Abakumov. To byla sice určitá ztráta moci, ale v NKGB zůstala většina Berijových lidí a navíc Berija zůstal jako místopředseda GKO vlastně nadřízen i SMĚRŠi a NKGB.

Symbolickým oceněním jeho "zásluh" bylo jmenování maršálem Sovětského svazu 9. července 1947.

Po válce stál Berija v letech 1945-1953 v čele programu výroby atomové zbraně. V roce 1946 se stal plnoprávným členem politbyra. Počátkem roku 1946 došlo ke změnám v bezpečnostních silách. NKVD se přeměnil na MVD a v jeho čele stanul Sergej Nikiforovič Kruglov, který tak vystřídal Beriju. NKGB se změnil na MGB a jeho šéfa Merkulova nahradil Abakumov. Do hry se ještě navíc vložil ždanovec Alexej Kuzněcov, který zastával post šéfa branně-bezpečnostního oddělení ÚV. Na obě ministerstva si ale stále Berija podržel dohled jakožto místopředseda Rady ministrů. Více Beriju ohrožoval růst šéfa stranické byrokracie Andreje Alexandroviče Ždanova. Členové jeho skupiny se často dostávali do sporů s členy "Berijovy bandy". Ždanov chtěl opět rozpoutat boj proti "nacionalistickým úchylkám" (ohrožovalo Berijovu pozici "ochránce Gruzie") a značně se podílel na rozpoutání antisemitské kampaně (ta se Berijovi nelíbila, ačkoliv jeho lidé měli sami na svědomí mnoho deportovaných Židů na Sibiř). Ždanovcům se podařilo odvolat některé berijovce z politbyra, ale Berija měl spojence v Malenkovovi, který byl taktéž Ždanovem ohrožen a tak začal vymýšlet kriminální procesy proti některým ždanovcům. Berija a Malenkov získali ještě Abakumova a dokázali společně vyvolat tzv. leningradský případ (podezřívavý Stalin tak nechal zlikvidovat mnoho středních bolševických kádrů – např. tajemník ÚV Kuzněcov či první náměstek rady ministrů a zároveň šéf gosplanu Nikolaj Alexejevič Vozněsenskij; samotný Ždanov zemřel již roku 1948 na srdeční problémy). V roce 1949 tak byli ždanovci v podstatě eliminováni. Molotovova hvězda jako druhého muže v hierarchii začala také postupně upadat. Rovněž Mikojan ztrácel vliv. Zdálo se tedy, že tandem Molotov-Berija v čase narůstajících Stalinových problémů triumfuje. Stalin ale vycítil nebezpečí a tak povolal do Moskvy z Ukrajiny Chruščova (stal se šéfem strany v hlavním městě), aby nastolil rovnováhu sil mezi svými podřízenými. Rovněž Stalin odstranil Abakumova a nahradil ho bývalým ždanovcem Semjonem Denisovičem Ignatěvem. Na MGB začali přicházet Chruščovovi lidé (Jepišev, Savčenko, Makarev, Mironov – bývalí politruci RA). Rovněž do ÚV přibyli Chruščovovi lidé. Celkově také docházelo k nárůstu vlivu stranických orgánů na bezpečnostní složky.

V roce 1951 přišlo výrazné varování pro Beriju. Stalinův útok na "mingreliánské nacionalistické spiknutí" vyústil v čistky v Gruzii. To byl přímý útok na Berijovu základnu (Berija byl navíc stále členem gruzínského politbyra). Stranický šéf v Gruzii Kandid Nestorovič Čarkviani byl nahrazen Akaki Ivanovičem Mgeladzem (kritik patronského systému). Ten na XV. sjezdu strany v Gruzii napadl dosavadní praktiky. Mezitím na Stalinův příkaz prováděl v této zakavkzské republice čistky. Tyto Stalinovy kroky a též jeho zhoršující se stav podnítili Beriju k tomu, aby se začal bránit a připravovat si prostor pro aktivitu po očekávané Stalinově smrti. Začal více hrát na národnostní strunu.

Situaci v Sovětském svazu před Stalinovou smrtí z hlediska nejvyšších stranických kádrů lze charakterizovat jako směsici strachu (Stalin byl stále více posedlý představou spiknutí), očekávání a soupeření o vytvoření co nejlepších pozic. Stalin rozpustil politbyro a nahradil ho předsednictvem, které bylo širší. V tomto předsednictvu se ale stejně utvořilo neformální byro (Josif Vissarionovič Stalin, Lavrentij Pavlovič Berija, Georgij Maximilianovič Malenkov, Nikita Sergejevič Chruščov, Kliment Jefremovič Vorošilov, Lazar Mojsejevič Kaganovič, Maxim Zacharovič Saburov, Michail Georgijevič Pěrvuchin, Nikolaj Alexandrovič Bulganin). Chruščov a tandem Berija-Malenkov soupeřili o pozice pro členy svých skupin. Chruščov dostal Nikolaje Michailoviče Pěgova a Averki Borisoviče Aristova do kádrového oddělení ÚV, zatímco Berija udržel Bagirova (Ázerbájdžán) i Arutinova (Arménie) a 6 lidí v ÚV (např. Merkulov, Goglidze, Kobulov). Své lidi měl i přes některé čistky stále i na MGB a MVD.

Ke konci života byl Stalin posedlý představou židovského spiknutí. Náznaky se dají vypozorovat již od roku 1949, ale naplno propukla další krvavá akce v roce 1951, když byli zatčeni Slánský a Geminder. Oba byli proizraelsky orientováni a oba byli napojeni na Beriju. “Pražský proces“ byl předchůdcem většího moskevského tzv. spiknutí lékařů. Doktoři židovského původu byli obviněni ze snahy zabít čelní představitele státu a strany. Úspěšní měli být v případech Ždanova a Alexandra Sergejeviče Ščerbakova. Celá akce byla ve Stalinově režii a prováděli ji Chruščovovi chráněnci Ignatěv a Jepišev.

Pátého března 1953 konečně Stalin zemřel. Nyní se rozpoutal boj o moc mezi dosavadními "malými diktátory". Ještě toho dne večer se konala společná schůzka ÚV, Rady ministrů a předsednictva Nejvyššího Sovětu. Malenkov a Berija se chopili iniciativy. Berija navrhl Malenkova za předsedu Rady ministrů a ten jeho naopak na post 1. náměstka předsedy Rady ministrů (dalšími náměstky měli být i Molotov, Bulganin a Kaganovič). Od nich pocházel i návrh na sloučení MVD a MGB (do MVD). Nic z toho se Chruščovovi nelíbilo, ale neměl sílu tomu zabránit. Základem nového politbyra bylo neformální byro rozšířeného předsednictva ÚV; zemřel Stalin a naopak kooptováni byli Anastas Ivanovič Mikojan a Vjačeslav Michajlovič Molotov. Chruščov se musel vzdát postu prvního tajemníka stranické organizace v Moskvě a několik jeho chráněnců přišlo o posty. Celkově rostla hlavně Malenkovova hvězda. Průběh pohřbu působil dojmem triumvirátu Berija-Malenkov-Molotov. Všichni tři přednesli smuteční řeč. Berija projevil ve své řeči nejméně úcty (nejvíce Molotov) a mluvil hlavně o budoucí politice a zdůrazňoval národnostní ráz. Ani Berija ani Malenkov ale neměli předpoklady proto, aby se stali Stalinovým nástupcem. Berija již proto, že byl Gruzínec a Malenkov nebyl dostatečně charizmatický a byl nadán spíše pro administrativně-manažerskou práci vedle skutečného politického lídra.


Lavrentij Berija (první zprava), Georgij Malenkov (první zleva), Vjačeslav Molotov (třetí zleva), Nikolaj Bulganin (čtvrtý zleva) a Lazar Kaganovič (pátý zleva) nesou rakev s tělem Josifa Stalina.
iz.ru, RIA Novosti

Na post Stalinova nástupce se cítil Chruščov, ale musel nejdříve překonat několik překážek. Na okamžitou akci neměl dost sil. Zatím byl tandem Berija-Malenkov příliš silný a navíc v Moskě byla vojska MVD. Rychlé jmenování Malenkova do čela ale vyvolalo určitou nespokojenost. Malenkov zvolil taktický ústup a vzdal se funkce v sekretariátu ÚV (zároveň ale odešli i tři Chruščovovi chráněnci – síly tedy zůstaly zhruba vyrovnány). Celkově se prozatím tandemu podařilo udržet určitou převahu nad Chruščovem a lze tedy říci, že v tomto období měly orgány státu navrch nad orgány strany.

Po Stalinově smrti došlo k určitý reformám: zlepšila se situace gulazích, nastala amnestie, došlo k výměně lidí v bezpečnostních resortech, začal se likvidovat kult osobnosti, byly zastaveny některé megalomanské stavební akce, došlo k určitému uvolnění v zahraniční politice a došlo k částečné emancipaci ministrů vzhledem ke straně. Nerusové dostali ve svých republikách více práv a Berija dosazoval na místní posty v MVD místní funkcionáře (to velice vadilo Chruščovovi na Ukrajině – to byla jeho základna) a prosazoval částečné užívání místních jazyků. Rozhodně ale Berija nebyl nějakým demokratickým reformátorem stalinského systému! Poznal neudržitelnost dosavadního směru, ale všechny tyto reformy měly svoje limity!

Zdálo se, že Berija má pozici zajištěnou. Ale impulsem pro jeho pád se staly události ve Východním Německu. Zde byla díky Ulbrichtově tvrdé politice špatná hospodářská situace, která vyústila v krizi. Walter Ulbricht žádal Moskvu o pomoc, ale zde panovala reformní atmosféra, a tak byla pomoc podmníněna několika reformními kroky. Předsednictvo Rady ministrů (zde Berija – spiritus agens) přijalo dokument Opatření k zlepšení politické situace v NDR, který obsahoval tyto požadavky: konec násilného budování, působit směrem k sjednocení Německa, zastavení násilné kolektivizace, nevylučovat příliš brzy soukromý kapitál, provést finanční reformu a zlepšit občanská práva. Ulbricht byl nucen tento dokument přijmout na návštěvě v Moskvě ve dnech 2.-4. června 1953. 5. června to bylo předloženo politbyru SED. Mezitím byl velitel sovětských vojsk v Německu Vasilij Ivanovič Čujkov nahrazen ve funkci správce Východního Německa civilním komisařem Vladimirem Semjonovem (Berijův člověk; vlastně převzal dohled nad prováděním Opatření). 10. června byl oznámen nový kurz a zdálo se, že na převaze získává liberálnější křídlo Rudolfa Herrnstadta (šéfredaktor Berliner Zeitung), Wilhelma Zaissera (politická policie) a Hanse Jendretzkyho (šéf SED ve Východním Berlíně). Sliby o změkčení kurzu a amnestii vyvolaly ve společnosti napětí a očekávání změn. Ulbricht se ale nechtěl vzdát svého kurzu a např. vyhlásil zvýšení pracovních norem. To vyhnalo lidi (značně zastoupeni dělníci) 16. června do ulic. V tento den šlo lidem hlavně o hospodářské cíle (např. odvolání zvýšených norem), ale druhého dne již lidé demonstrovali i za politické cíle. To už byla geopolitická hrozba i pro Moskvu a tak povstání v poledne rozdrtily sovětské tanky.


Portrét Lavrentije Beriji z obálky časopisu Time. 1953.
commons.wikimedia.org

To byla jasná Berijova prohra (německé povstání bylo pravděpodobně vyvoláno či "podpořeno" německými konzervativci a moskevskými protiberijovskými funkcionáři s cílem zdiskreditovat jeho politiku a ukázat, že příliš liberální kurz ohrožuje zájmy Moskvy). Chruščov to ale neměl tak jednoduché. Síly ale přesto pomalu seskupoval. Důležité bylo, že se mu podařilo získat Malenkova. Bulganina a Saburova přesvědčil snadno, Pěrvuchina, Vorošilova a Molotova obtížněji (získal ho hlavně právě kvůli vých. Německu). Mikojan a Kaganovič nebyli informování vůbec, respektivě minimálně. Oporou Chruščovovi byla hlavně armáda. Z jejího prostředí pocházel a měl tam tedy dost přátel. Armáda neměla příliš ráda Beriju a jeho MVD z dob druhé světové války (kvůli vojensko-kontrarozvědné roli NKVD v té době) a nyní se k tomu přidal odpor k liberálnímu kurzu, který vyvolává problémy, které potom musí "hasit" právě armáda. Určitou roli hrál i fakt, že armáda byla od čistek v 30. letech tak trochu mimo hlavní politické dění, a proto Berija její roli asi podcenil.

Nebezpečí představovaly dvě divize vojsk MVD v Moskvě a fakt, že velitel pozemních vojsk v Moskvě generál Artěmjev stranil Berijovi. Chruščovovým hlavním přímým spojencem v armádě byl maršál sovětského svazu Kirill Semjonovič Moskalenko. V den Berijova zatčení, 26. června 1953, se sešli vybraní vojáci u Bulganina na Ministerstvu obrany (mj. jiné i Žukov, který měl Berijovi také co vracet). Společně odjeli do Kremlu a tam Beriju zatkli. Berija byl nejprve umístěn do Lefortova, ale z obavy z protiakce byl převezen do bunkru Hlavního štábu moskevského vojenského okruhu, jehož lokaci znalo málo lidí a velel mu právě Moskalenko, který vystřídal Artěměva. Šéf MVD byl obviněn ze zločinecké, protistranické a protistátní činnosti. Obviněné z těchto činů měli vyšetřovat generální prokurátor SSSR spolu s orgány státní bezpečnosti, nyní tedy MVD. Namísto toho byl Berija vyšetřován generálním prokurátorem (Roman Andrejevič Ruděnko, který doposud zastával funkci hlavního prokurátora na Ukrajině, vystřídal nespolehlivého G. N. Safronova, který předtím úzce spolupracoval s Abakumovem) a maršálem Moskalenkem (voják!). Prestiž a vliv armády celkově vzrostly.


Oficiální zpráva o zatčení L. P. Beriji. 10. července 1953
ru.wikipedia.org

27. července 1953 se sešlo plénum ÚV (= členové i kandidáti = přes 200 lidí). Berija byl v mnoha projevech obviňován z nejrůznějších věcí. Na jeho podporu nevystoupil nikdo, ač mnozí s tímto postupem nesouhlasili. Faleš, klam a přetvářka ale byly hlavními prostředky přežití mezi vrcholnými a středními kádry vedení strany a státu. Čistka stihla většinu členů Berijovy bandy a jeho další spolupracovníky na Zakavkazsku (např. Bagirov či Arutinov). Ne všichni ale byli popraveni, spíše se propouštělo než popravovalo. Na posty na Zakavkazsku byli jmenováni Chruščovovi lidé.

Koncem roku 1953 generální prokurátor SSSR Beriju obžaloval. Ve dnech 18.-23. prosince probíhal proces s Berijou a některými jeho spolupracovníky. V čele poroty stanul maršál Ivan Stěpanovič Koněv. Perličkou bylo, že členem poroty byl i maršál Moskalenko, který byl zároveň jedním z Berijových vyšetřovatelů. Ze sedmi členů poroty měli jen dva právnické vzdělání. 23. prosince byli Berija, Merkulov, Děkanozov, Kobulov, Goglidze, Měšik a Vlodzimirskij odsouzeni a ihned zastřeleni. Později proběhlo ještě několik dodatečných souvisejících procesů (Bagirov, Rapava, Ruchadze). Někdy se vyskytují indicie, že Berija byl zastřelen už před konáním procesu, ale jiné zase jeho účast potvrzují. Každopádně oficiální datum jeho smrti je 23. prosinec 1953.

Berija, který se podílel na bití, mučení, popravách a podobných odporných skutcích byl odsouzen za zradu, špionáž a protistátní činnost. Chruščov sice nějaký čas uvažoval o souzení Beriji za čistky z 30. let, ale tím by si v napjaté situaci rozhněval mnoho vlivných vysokých kádrů, které nedávno ztěžka získal na svoji stranu (např. Molotov, Kaganovič, Malenkov). I oni totiž měli značný podíl na tehdejších masových čistkách. I Chruščovovské uvolňování mělo své limity.

Berija byl jedním z nejhorších zjevů, které vyprodukoval stalinský bolševický systém. Má značný podíl na neblahém osudu milionů sovětských i zahraničních občanů. Nebyl to sice na rozdíl od některých jeho předchůdců či kolegů "duševně omezený řezník" a oplýval i určitým rozhledem, ale to nijak nesnižuje závažnost jeho negativních skutků. Měl i organizační (reorganizace a zefektivnění NKVD a táborového komplexu, vývoj jaderné zbraně) a ekonomický (industrializace Gruzie či přesun průmyslové základny za Ural během druhé světové války) talent. Paradoxem je, že obyvatelé gruzínské republiky ho považovali za ochránce svých zájmů v Moskvě, přestože jich tisíce zmasakroval pro své soukromé kariérní zájmy. Kdyby Stalin žil déle, pravděpodobně by to Berija nepřežil. Ale ani tak Berija Stalina dlouho nepřežil. Byl prostě příliš velkou hrozbou pro ostatní, hlavně pro novou kremelskou hvězdu Chruščova.

zdroje:
KNIGHT, Amy: Berija - Stalinův první pobočník, Dialog, 1995
internet (např.: https://marshals.narod.ru/BIOS/Beria.html)

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více