Válka v Afghanistánu 1979 - 1989

Autor: Mazda / mazda 🕔︎︎ 👁︎ 110.674

Sovětské intervenci v Afghánistánu, jež začala 25. prosince 1979, předcházelo několik státních převratů. Jedním z významnějších byl puč ze dne 27. dubna 1978. Někdy bývá též označován jako „Saurová revoluce“ (saurová podle měsíce sauru v afgánském slunečním kalendáři). Během tohoto převratu byl zavražděn prezident Daúd a moci se chopila Lidová demokratická strana Afghánistánu (LDSA). Ačkoliv SSSR projevoval sympatie k této straně, nebyl iniciátorem převratu. Co víc, nesouhlasil s ním.

Předehra k převratu

V roce 1973 došlo v Afghánistánu ke svržení krále a nastolení republiky. Vlády se ujal prezident Daúd, který spolupracoval s komunisty. SSSR využil této revoluce a nabídl pomoc, aby si udržel a zvýšil svůj vliv. Uvádí se že v Afghánistánu bylo v sedmdesátých letech přítomno asi 100 000 odborníků vyškolených v SSSR (vojáci, úředníci,...).

Reklama

Nový režim se v zemi příliš velké popularitě netěšil. Daúd nebyl zastáncem demokracie a zavedl systém vlády jedné strany. Mezi jeho politické metody patřila i fyzická likvidace odpůrců z řad opozice. Na konci dubna 1978 již Daúd cítil, že mu komunisté, se kterými spolupracoval, přerůstají přes hlavu a začal konat. V noci z 25. na 26. dubna se rozhodl zatknout komunistické předáky a další den ráno mělo zasedání vlády projednat osud jejich šéfa, Núra Muhamada Tarakího. Muži číslo dvě ve stranické hierarchii, Hafizulláhu Amínovi, se však podařilo ze svého domácího vězení propašovat rozkaz k zahájení převratu. Ten se uskutečnil druhý den ráno a pro své strůjce byl úspěšný. Prezident Daúd byl spolu s dalšími členy vlády zavražděn. Sověti s pučem nesouhlasili, nicméně ho museli akceptovat. Po převratu převzal v zemi moc „Revoluční výbor ozbrojených sil“, v jehož čele stál Tarákí. Ten začal v Afghánistánu zavádět myšlenky socialismu do praxe, nutno podotknout, že si při tom znepřátelil celou zemi. Ani strana nebyla jednotná a to již od doby svého vzniku.

Na základě uzavřené smlouvy s Afghánistánem proudilo ze Sovětského svazu do země množství poradců. Nejednalo se jen o vojenské odborníky, ale i o představitele KSSS a tajných služeb. Tito lidé pomáhali vládě v boji s islámskými povstalci, velmi rychle se ale také zapojili do místních intrik. Sovětský velvyslanec se mimo jiné zapletl do nepodařeného atentátu na Hafizulláha Amína. Ten ale útok na svoji osobu přežil a 14. září 1979 provedl další převrat. Zmocnil se vlády a nechal zabít svého předchůdce Tarakího, který byl udušen polštářem. Sověti tak byli opět nuceni se s převratem smířit. Ovšem Amínovi praktiky je velmi pobouřili, neboť byly neúčinné a někdy až kontraproduktivní.



Sovětské letectvo do bojů v Afghánistánu nasadilo i strategické bombardéry Tu-22M3, které mj. operovaly ze základny Mary-2 na území Turkmenistánu. Mezi jejich pravidelné cíle patřily základny mudžáhidů v oblasti Mazáre Šarif (Venik's Aviation)

Začátek války – 25.12. 1979

Sověti správně odhadli, že Amínova politika nemůže skončit dobře. Nebylo ho také možné kontrolovat a vznikla obava, aby se v zájmu udržení moci neobrátil proti Sovětskému svazu. Bylo přijato rozhodnutí nahradit Amína Babrakem Karmalem, který byl ochoten výměnou za vojenskou a hospodářskou pomoc ze SSSR vykonávat jeho politiku. Jelikož by se Amín své moci nikdy dobrovolně nevzdal, bylo přijato rozhodnutí ho násilně odstranit. Spolu s jeho likvidací měla být Sovětskou armádou obsazena velká města a jiné body strategického významu, čímž měla být zajištěna stabilita země. Toto rozhodnutí bylo schváleno dne 12. prosince 1979 na zasedání politbyra. Bylo přijato i přes nesouhlas vojska. Dosti známá je věta maršála Sovětského svazu a ministra obrany Ustinova: „Odkdy rozhodují vojáci o zahraniční politice?” Armáda si byla vědoma v co se může intervence změnit. A také se tak změnila - v „sovětský“ Vietnam...

Celá akce byla zahájena 25. prosince 1979. Amín byl zlikvidován komandem Specnaz (sovětské zvláštní oddíly, zkratka znamená Specialnyje naznačenje) a Sovětská armáda začala rychle obsazovat zemi. Ačkoliv se Karmal snažil intervenci zlegalizovat oficiálním pozváním vojsk do země, celá akce vedla jen ke zhoršení světového mínění. K nelibosti Kremlu došlo také ke zvýšení počtu akcí a motivace islámských povstalců, kteří nyní bojovali i proti „bezbožným“ Rusům. Intervence se nakonec pro sovětské vojáky změnila v desetileté peklo, které stálo život 15 051 mužů.

Válka a její průběh

Samotné boje v Afghánistánu se dají rozdělit na 4 etapy.

Reklama

První probíhala od počátku sovětské intervence až do února roku 1980. Toto období zahrnovalo rozmístění techniky a mužstva na území Afghánistánu. Útvary Sovětské armády se rozmisťovaly u strategických bodů (letiště, hlavní silnice, elektrárny a podobně). Pilířem sovětských sil byla 40. armáda, jež byla tvořena čtyřmi divizemi, pěti samostatnými brigádami, čtyřmi samostatnými pluky, čtyřmi pluky vojenského letectva, třemi vrtulníkovými pluky a dalšími zabezpečovacími oddíly. Kromě těchto jednotek operovali na území Afghánistánu také malé jednotky pohraniční stráže, KGB a vojsk ministerstva vnitra. Během této etapy zahynulo 245 příslušníků sovětské armády a to při průměrných měsíčních ztrátách 123 osob.

Druhá etapa probíhala od března 1980 do dubna 1985. V tomto údobí útočily sovětské jednotky spolu s reorganizovanou afghánskou armádou na pozice povstalců, tyto operace byly velmi rozsáhlé. Během této etapy zahynulo 9175 sovětských vojáků a poradců při průměrných měsíčních ztrátách 148 osob.

Třetí etapa zahrnovala časový úsek mezi květnem 1985 a prosincem 1986. Během tohoto období byla hlavní tíha operací přenášena na afgánskou armádu. Ta byla podporována palbou sovětského dělostřelectva  a nálety letectva. Další podporu ji zajišťovali rovněž sovětští ženisté. Motostřelecké, tankové a výsadkové jednotky sovětské armády představovaly v té době rezervu pro případ, že by se afgánští soudruzi dostali do svízelné situace, která by byla nad jejich síly. Během tohoto období ztratili Sověti 2745 mužů při průměrných měsíčních ztrátách 137 osob.

Čtvrtá a zároveň poslední etapa probíhala mezi lednem 1987 a 15. únorem 1989. V rozmezí této doby pomáhaly sovětské jednotky realizovat politiku národního usmíření. Zároveň podporovaly akce afgánské armády a zajišťovaly stahování sovětského kontingentu zpět do SSSR. Během této etapy války zahynulo celkem 2262 vojáků a důstojníků při průměrných měsíčních ztrátách 87 osob.

Válka skončila dne 15 února roku 1989 v 9 hodin a 45 minut symbolickým přechodem generála Borise Gromova přes most Družby do Uzbekistánu. Válka stála Sovětský svaz přes  2.4 mld USD  (což jsou náklady jen na vojenský materiál). Naopak USA vyčlenilo na pomoc afghánskému hnutí odporu balíček v hodnotě 3.2 mld USD, který putoval do Pákistánu, a odtud pak k samotným mudžáhidům. Za tyto peníze byl hrazen výcvik a výzbroj povstalců.


 Jízda zatáčkami Salangu… (Afghan War Website)


BM-21 Grad v akci (Afghan War Website)

Podpora povstalců z USA

Je všeobecně známo, že mudžáhidé byli podporováni ze strany Spojených států. USA tak činily pomocí organizace ISI (pákistánská rozvědka). Ze Spojených států přicházel materiál a peníze za již výše zmíněných 3.2 mld USD. V době nejvyšších dodávek to představovalo až 65 000 tun zbraní ročně. Bylo dodáváno téměř vše. Od pistolí a pušek přes minomety a bezzákluzová děla až po střely země-vzduch FIM-92A Stinger. Nutno podotknout, že CIA nebyla nadšena z uvolnění těchto střel pro afghánské vzbouřence. Nakonec se ale musela podvolit nařízení Kongresu.

Reklama

Existují důkazy, že tato podpora byla financována z peněz, jež proudily z obchodu s drogami. Hlavně pak z takzvaného „Zlatého trojúhelníku“ a i ze samotného Afghánistánu, kde bylo opium vysazováno mudžáhidy na uzemí, které nebylo pod kontrolou Kábulu. Toto opium pak bylo převáženo do Pákistánu, kde se pod dohledem a ochranou ISI a CIA zpracovávalo a distribuovalo. Například v Pákistánu vzrostl počet lidí závislých na heroinu z nuly v roce 1979 na 1.2 milionu v roce 1985. Dále se uvádí, že do dvou let od zahájení operací CIA v Pákistánu uspokojovalo opium, resp. heroin z něj získaný, z příhraničních oblastí Afghánistánu s Pákistánem 60% poptávky po této látce ve Spojených státech amerických. Další důkaz, který toto podporuje, tvrdí, že americká agentura DEA nepodnikla žádnou větší razii proti heroinu v USA.


Silnice Džalalabád – Kábul (Afghan War Website)

Fenomény války

Hlavními fenomény této války byly bezesporu dvě zbraně. A to sice již zmíněné střely země-vzduch FIM-92A Stinger a pak také sovětské bitevní vrtulníky z konstrukční kanceláře pana Mila, a to konkrétně Mi-24.Tyto stroje samozřejmě nebyly jediné vrtulníky zde užívané, nezastupitelnou roli v bojích hrál také typ Mi-8. Právě bitevní „Dvacetčtyřky“ byly jedním z důvodů, proč Američané dodali Stingery. Jak pravil jeden mudžáhid: „Nebojíme se Rusů, ale jejich vrtulníků.“ Mi-24 jsou totiž velmi dobře vyzbrojené stroje, jež vynikají svojí vysokou rychlostí (max. povolená rychlost je 330 km/h, ale jak ukázali ruští piloti v Afghánistánu, vydrží i 400 km/h), obratností a také výjimečnou možností přepravovat až osmičlenné, plně vyzbrojené družstvo. Úspěšnost těchto strojů je dokázána i jejich počtem v Afghánistánu Bylo jich zde nasazeno celkem 140, což je nejvíc ze všech ruských letounů zde používaných, na druhém místě jsou transportně-bitevní stroje Mi-8 (105 kusů).

Mi-24 byly v pozdější době mimo jiné využívány při použití taktiky takzvaného „létajícího policisty“, kdy hlídkovaly podél hranice Pákistánem a hledaly konvoje mudžáhidů. Pokud na nějaký konvoj narazily, vyložily komando Specnaz, aby zajistilo kontraband. Taktika se však ukázala jako neúčinná, i přesto, že při jednom takovém zátahu bylo nalezeno 56 nových střel země-vzduch. Dále zde Rusové zkoušeli nové bitevníky Suchoj Su-25. Prvních šest předsériových kusů se v roce 1981 objevilo na základně v Bagramu. Zkoušky byly nejspíše úspěšné, protože o dva roky později již v Aghánistánu operovaly dvě letky těchto strojů.

Nyní si řekněme něco o druhém fenoménu: Stingerech.

FIM-92A Stinger je ručně odpalovaná střela země-vzduch používající pasivní infračervené navádění Je dlouhá 1,5 metru a spolu s odpalovacím zařízením váží 15 kilogramů.. Ačkoliv po jejím zavedení do výzbroje mudžáhidů začali Rusové používat IČ rušičky a všechny stroje byly vybaveny výmetnicemi IČ klamných cílů, byly ztráty způsobené raketami pořád relativně vysoké. Je sice pravda, že všech 333 ztracených vrtulníků nemají na svědomí jenom Stingery, ale také například střely Blowpipe (ty však příliš úspěšné nebyly), PLŘS S-2 Strela (také nepříliš efektivní) a švýcarské kanóny Oerlikon (vyrobené v Itálii). Ačkoliv není jasné, jak se Oerlikony mohly dostat do Afghánistánu, ví se, že měly poměrně úspěch. V říjnu 1986 s nimi oddíl Amíra Zamáha Chána sestřelil tři vrtulníky Mi-8, dva stroje Mi-24 a jeden MiG-21. Právě díky hrozbě sestřelení si sebou osádky vrtulníků nosili samopaly, maskovací oděvy a neprůstřelné vesty. V případě zajetí pro sovětské letce hrozilo nelidské mučení nebo okamžitá smrt.


Mi-24V zachycený při hlídkovém letu nad Kábulem (Venik's Aviation)


Dva Mi-24P se vydávají na další akci (Venik's Aviation) 

Závěr a poučení Sovětské armády

Díky této válce sovětské vedení zjistilo, že tehdejší výcvikové metody používané v armádě jsou již neefektivní a zastaralé. Vojsko byla stále cvičeno a připravováno na konfrontaci s armádami NATO, jež se měla udát na pláních západního Německa. Tento výcvik však byl ve vysokohorském prostředí Afghánistánu neefektivní, neboť zde nelze použít mocné tankové a motostřelecké divize, kterých měla sovětská armáda značné kvantum. Naopak to byla válka malých komand a oddílů. Faktem ovšem je, že těch měla Sovětská armáda také velké množství (každá divize má vlastní útvar Specnaz, dále pak každý pluk, brigáda a  prapor). A nejsou to pouze odřady Specnaz, ale také například komanda KGB a ministerstva vnitra považovaná za jedny z nejtvrdších, jež byly v Afghánistánu prokazatelně nasazeny. O tom vypovídá fakt, že 28 jejich příslušníků zahynulo při bojové činnosti. Tyto malé jednotky slavily relativní úspěch v boji s povstalci, neboť pronikaly do jejich horských skrýší a neutralizovaly je. Také byly nasazovány při již zmíněné taktice „létajícího policisty“.

Některé věci zjistili i samotní vojáci. Například ,když se přezbrojovali zpět na AK-47 ráže 7,62mm místo nově zaváděných AK-74 kalibru 5,45mm. Nová ráže totiž měla lehký náboj, který se lehce odklonil od trasy výstřelu. Tankisté naopak nechávali doma nové stroje T-72 a vraceli se ke starším T-55, které byly vhodnější do afghánských podmínek a daly se zároveň používat jako prostředky palebné podpory. Piloti vrtulníků brzy přestali létat jako na střelnici a měli zcela volnou ruku, co se týče používání úhybných manévrů proti střelám země-vzduch. Tato iniciativa však byla nemyslitelná v týlových podmínkách v Rusku, kde tyto manévry dlouhou dobu patřily na zakázanou listinu. Například podplukovník Mališev který si odkroutil své dva roky v Afghánistánu a poté velel vrtulníkovému pluku v oděské oblasti tvrdě kritizoval přípravu pilotů, která byla podle něj jen byrokratickým dokumentem, nepředpokládajícím iniciativu pilotů, nebyla přizpůsobena horským podmínkám a sloužila pouze pro sváteční létání. Jeho spolupracovník byl dokonce potrestán za použití manévru proti střelám typu Stinger a Blowpipe. Na počátku osmdesátých let proběhla v Sovětské armádě reorganizace, aby byla struktura velení efektivnější a odpovídala potřebě „občasných válek“. Tato reorganizace vycházela ze zkušeností získaných právě v Afghánistánu.

Sověti afghánské armádě krajně nedůvěřovali. Při přípravě operací byli Afghánci drženi mimo doslech a po sérii sabotáží jim byl zakázán vstup do sovětských objektů. Odhaduje se, že polovina z příslušníků afghánské armády během války přeběhla k mudžáhidům. Za nejvěrnější složku armády bylo považováno letectvo, které snad právě proto dostalo ze Sovětského svazu moderní techniku. Piloti však neměli plnou důvěru, což ještě navíc posílil incident z roku 1985, kdy dvě osádky dezertovaly i se svými Mi-24D do Pákistánu. Jeden z těch strojů později získala CIA. Nakonec se Sověti museli spolehnout sami na sebe. Po jejich odchodu zůstalo v zemi 5 nových letišť, 19 starých mělo rozšířené vzletové a přistávací dráhy. Dnes jsou využívána Američany a jejich spojenci v rámci kampaně Enduring Freedom.

V únoru 1989 nakonec sovětská vojska odešla, vzájemné boje stran a kmenů však neustaly. Nastalé situace využilo Pákistánem podporované ultraortodoxní islámské hnutí Taliban, které v letech 1994 – 96 ovládlo většinu země, kde nastolilo islámskou diktaturu.

Prameny
Internet:
https://www.atmagazin.cz/
https://www.exploze.wz.cz/
Letectví a kosmonautika (4/99)
Složení lidských ztrát Sovětského svazu během války v Afghánistánu z hlediska příčiny ztráty
příčina ztrát celkový počet ztrát z toho příslušníků Sovětské armády pohraničníků a příslušníků KGB příslušníků vojsk Ministerstva vnitra pracovníků jiných rezortů
bojová činnost 9 661 9 130  503 28 -
následky zranění 2 475  2 454 21 - -
nezvěstní 287 287 - - -
havárie 1 795 1 736  39 - 20
nemoci 833 820 13 - -
celkem 15 051 14 427 576 28 20
 pramen: Rossija i SSSR v vojnach XX. věka: Statističeskaje issledovanije
Ztráty vojenské techniky Sovětské armády během války v Afghánistánu
Letouny 118
Vrtulníky 333
Tanky 147
Bojová vozidla pěchoty 
 a obrněné transportéry
1 314
Děla a minomety  433
Radiostanice a štábní vozidla 1 138
Ženijní technika  510
Nákladní automobily a cisterny  1 369
Pramen: Rossija i SSSR v vojnach XX. věka: Statističeskaje issledovanije

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více