Belgický fašismus a nacionalismus díl 2.

Autor: Petr von Fenstein / von Fenstein 🕔︎︎ 👁︎ 38.202

Fašismus v Belgii

2.1. Vlámský fašismus

Vlámský nacionalismus prakticky začíná za Nizozemské revoluce, kdy po porážce jižních oblastí, je Belgie odtržena od zbytku Nizozemí a je z ní vytvořen samostatný stát. V jižních částech se usazují francouzští přistěhovalci. Ti sem přináší francouzštinu, která prakticky až do počátku 2.světové války byla úředním jazykem Belgie. Tento jazyk a kulturu přejímají Valoni, kteří se díky tomu stávají politicky a mocensky silnou skupinou - většina státních úředníků, důstojníků, politiků, bankéřů a podnikatelů byla valonského původu, popřípadě přímo francouzského. Naproti tomu Vlámové, spíše vesnické obyvatelstvo, byli spojeni se zemědělstvím a chovem dobytka. To přispívalo ke zhoršování vztahů mezi oběma národy v důsledku ekonomické zaostalosti, neboť severní oblasti byly tradičně spojeny se zemědělstvím a naopak jižní valonské oblasti s průmyslem. Také kvůli tomu Valoni nazírali na Vlámy jako na „vesnické zabedněnce“, a naopak Vlámové nazírali na Valony jako na „vládnoucí špínu“ nebo „přistěhovalce“. Tato ekonomická, sociální, kulturní a rasová nevyrovnanost přispívá k formování a obrovskému růstu vyhroceného nacionalismu v Belgii zejména na straně vlámské.

K prohloubení neshod dochází v souvislosti s první světovou válkou – v belgické armádě byli tradičně francouzsky mluvící Valoni důstojníci, a Vlámové, mluvící nizozemštinou, pouze obyčejní vojíni. Na bojištích 1. světové války toto „kastování“ vedlo k problémům v komunikaci a v důsledku toho ke ztrátám, a také i k plýtvání lidskými (vlámskými) životy a přehlížení ceny lidského života. V důsledku velkých ztrát pak docházelo často také k lynčování důstojníků a k mnoha dezercím. Tohoto problému se belgická armáda nezbavila až do konce války.

Reklama

Po válce jsou neshody mezi oběma národy prakticky utlumeny, neboť materiální a lidské ztráty na obou částech země jsou tragické:

1) belgický průmysl v troskách v důsledku odvážení všech strojů, zařízení a vědců do Německé říše; a působení frontové linie
2) mnoho lidských ztrát (Belgie měla v poměru k počtu obyvatelstva největší ztráty ze všech bojujících stran).

V těchto poválečných dobách dochází k pomalému splývání obou znesvářených národů.

K dalšímu růstu vyhroceného nacionalismu dochází až v důsledku Velké hospodářské krize. Před krizí již sice existovaly fašistické a nacionalistické strany, ale měly velmi málo přívrženců. Dochází k obrovskému vzrůstu obliby těchto stran, což se projevilo na vzrůstajícím počtu členů, ale také na volebních výsledcích. A v souvislosti s volbami se do volebních programů dostávají stará témata jako jsou - na severu v nacionalistických stranách se znovu objevují témata „všeovládajícího“ Valona, touha po federaci a zavedení nizozemštiny jako úředního jazyku; a na jihu touha po „Skutečné zemi“ se skutečným pořádkem, disciplínou a státní jednotou, a zejména zemi, bez autonomie pro barbarské Vlámy s jejich nizozemštinou.

Vlámská nacionalistická strana – Vlámský národní svaz (VNS) byla založena již v roce 1922. Původní myšlenkovou náplní této strany bylo:

1) zrovnoprávnění nizozemštiny s francouzštinou
2) „rovnoprávnost Vlámům dle zákona i ve skutečnosti“, tak jak to slíbil ve svém prohlášení za 1.světové války král Albert
3) rovnoprávně dosažitelné vzdělání pro Vlámy
4) hospodářský rozvoj severních oblastí
5) federaci Vlámů a Valonů
6) ve státní správě zastoupení dle poměru obyvatelstev obou národů
7) amnestii pro vlámské politické vězně
8) tradiční vlámský boj za sebeurčení
9) zezačátku také pacifismus
10) velkonizozemská idea = dietsismus (odvozeno od slova diets, což je původní označení pro jazyk, kterým se ve středověku mluvilo na území dnešního Nizozemska a Flander) .

Reklama

Ale ve třicátých letech se vlámský nacionalismus více a více dostával do vleku autoritativních myšlenek a proudů. Je prokázáno, že existovaly čilé kontakty s NSDAP v Německu a že nacistické Německo projevovalo po roce 1933 víc než živý zájem o VNS. S pomocí NSDAP si VNS ustavuje svoje vlastní úderné oddíly, tzv. Šedou brigádu, které se v Belgii zaměřily na potírání komunistického vlivu – vypráskaly a rozehnaly spoustu komunistických shromáždění vedených komunistou Jefem van Extergem. Vůdcem této strany se v roce 1934 stává Staf de Clerq. Byl učitelem na malé vesničce v kraji nedaleko Bruselu, tamními obyvateli nazývaném Pajotenland. Ve skutečnosti se jmenoval Jerome Gustave Théophile a pracoval po patnáct let ve státní správě než se stal učitelem. VNS nebyl pouze bezvýznamnou stranou. Při volbách v roce 1936 získal 16 křesel, a v roce 1939, kdy Degrelleho strana získala již jen (za značné podpory italských fašistů) 4 křesla, získal VNS dokonce 17křesel (přičemž ve vlámském volebním okrese, kde v jediném VNS kandidoval, získal naprostou většinu křesel a drtivě porazil zároveň katolíky a liberály). Špatné výsledky ve valonském okrese byly dány provlámským zaměřením strany, Degrelleho přívrženci (kteří volili Rexisty) a také větší vzdělaností a ekonomickou úrovní Valonů, což se odrazilo ve vítězství liberálů. Zároveň tímto úspěchem ve volbách se stávají přitažlivějším pro NSDAP než Degrelleho Rexisté. Po smrti Stafa de Clerqa v roce 1942 se do čela dostává jeho pokračovatel, brilantní advokát Hendrik Elias. Elias si uvědomoval, že Flandrům hrozí úplné pohlcení Německou říší a snažil se kolaboraci Vlámského národního svazu omezit. Nehodlal však otevřeně ukončit spolupráci s Němci, částečně proto, že postrádal odvahu a částečně z důvodu vydání dekretu potvrzujícího „politický monopol VNS“ v Belgii.

V roce 1930 vzniká druhá vlámská nacionalistická strana – Verdinaso. Ta písmena znamenají „Verbond van Dietsche Nationaal Solidaristen“ – Svaz dietských národních solidaristů. Od roku 1931 mašírovaly ulicemi zelené košile útvarů Verdinasa zvané Dinaso milice (později v roce 1934 přejmenované na DNO = Dinaso militanten Orde). Zakladatel a vůdce Verdinasa byl velmi sečtělý, intelektuálně silně profrancouzsky zaměřený západní Vlám Joris van Severen.

Verdinaso bylo zpočátku vysloveně antibelgické: Van Severen, veterán z fronty u Ijzeru, poslanec ze Strany Fronty (Což byla první vlámská strana, založená ještě za 1.světové války vlámskými vojáky z oblasti fronty u Ijzeru, hájící vlámské zájmy. Tato strana se rozpadla v roce 1930 po neúspěchu ve volbách) hřímal v roce 1928 z tribuny ve sněmovně : „La Belgique qu´elle créve!!“ (Belgie puká!!). Ale roku 1934 vyhlásil Van Severen jiný směr pochodu. Svaz se od té doby bránil jakékoliv formě vlámského odloučení, a dokonce i federalismu. Chtěl společně s Valonskem, Lucemburskem a Nizozemím nastolit opět soustátí sedmnácti provincií. Van Severen sám prošel zvláštním vývojem. Během první světové války a po ní byl levicově, internacionalisticky a socialisticky zaměřen. V pracovně měl prý stále pověšený portrét Andre Bretona, papeže surrealismu, a rád se nechal krásnými ženami oslovovat Georges. Později se z něj stal katolík, stále autoritativnější. Dožadoval se korporačního státního zřízení, vystupoval vyloženě antikomunisticky a velmi probelgicky. V době německého útoku byl společně s dalšími pro stát nebezpečnými jedinci poslán transportem do Francie. Komunisty, fašisty, nacionalisty, uprchlé německé Židy a mnoho dalších lidí, kteří neměli s ničím nic společného, vyvlekli na popud belgické vlády z jejich domovů a nahnali je do vlaku. V severofrancouzském městečku Abbeville byl Van Severen spolu s mnoha dalšími bez jakékoliv příčiny zastřelen opilými francouzskými vojáky.


Joris van Severen za první světové války

V roce 1935 vzniká, vedle obou vlámských politických stran, kulturní organizace s názvem DeVlag (Vlajka; jazyková hříčka, zkratka slov shodných v nizozemštině i němčině – „Duitsch-Vlaamsche Arbiedsgemeenschap x Deutsch – Flëmische Arbeitsgemeinschaft “ = Německo – vlámské pracovní společenství). Jejím vůdcem se stává nederlandista a germanista Jef van de Viele. Tato organizace měla již před válkou čilé politické a kulturní styky s Německem. Proto se také stává, ač stále oficiálně kulturní organizace, politickým hnutím.

Po obsazení Belgie německými vojsky začíná uvnitř země politický boj o moc mezi valonskými fašisty (Rexisté), kteří se v této době orientují spíše na Itálii, a vlámskými fašizujícími nacionalisty (VNS, Verdinaso a v pozadí stojícím DeVlagem), kteří však již přijaly veškeré myšlenky německého nacionálního socialismu. Tento boj končí v roce 1941, kdy Němci 11.května vydávají dekret, přikazující: „Všechny „povolné a stejně myslící“ politické strany se musí sloučit s VNS nebo zaniknou, toto nařízení se netýká kulturních organizací.“. Tento dekret prakticky znamenal :

a) konec Degrelleho strany Rexistů
b) konec Verdinasa
c) sloučení obou těchto stran s VNS
d) sloučení milic Verdinasa a VNS do Dietsche militie, zvané podle její uniformy, pro nezasvěcené tolik podobné černé uniformě SS, Černá brigáda
e) nezávislost DeVlagu
f) vznik nového politického uskupení, vzniklého vplynutím všech belgických fašistických stran do VNS, nesoucího stále název VNS .

Až do konce války tak prakticky v Belgii „vládla“ VNS v pozadí s DeVlagem.

Po konci války byli všichni představitelé VNS odsouzeni k trestu smrti. U většiny však nikdy nedošlo k vykonání trestu, neboť někteří zahynuli při „křížovém tažení proti bolševismu“ , jiní uprchli do Španělska nebo Latinské Ameriky a někteří zůstali až do dnešních dnů nezvěstní.

2.2. Valonský fašismus

Reklama

Valonský fašismus prožil úplně jiný myšlenkový a historický vývoj než vlámský.

Valonský fašismus ani nacionalismus nemá tak hluboké historické kořeny jako vlámský nacionalismus. Bylo to dáno zejména tím, že po dlouhou dobu Valoni ovládali celou Belgii. Proto díky mnohem vyšší kulturní a ekonomicko-sociální úrovni nebylo třeba vyhroceného nacionalismu, i když přirozený valonský nacionalismus se vyskytoval. Vyhrocený nacionalismus vzniká prakticky až po první světové válce, v souvislosti s obrovským propadem ekonomicko-sociální a kulturní úrovně Valonů a zároveň také jako forma reakce na vyhrocený nacionalismus Vlámů – Strana Fronty.

Valonský fašismus vycházel názorově z italského a španělského fašismu. Později začíná být silně ovlivněn německým nacionálním-socialismem a prakticky přebírá veškeré názory a myšlenky. Hlavním motivem fašismu Valonů je zejména představa „Skutečné země“, tak jak ji poprvé představil Degrelle, hlavní vůdce a postava valonského fašismu. Základní prvky jsou požadavky převzaté z italského fašismu – silný stát, podřízení práv jedinců, hlavní úloha elit národa, kult vůdce a další viz. Odst.1., obohacené o specifické prvky Belgie – úřední jazyk francouzština a zamítnutí požadavku na federaci Valonů a Vlámů.

2.2.1. Léon Degrelle


Léon Degrelle v polní uniformě Waffen-SS s válečným křížem

Léon Degrelle se narodil roku 1906 v Bouillon, malém městečku v belgických Ardenách, jako jedno z osmi dětí rodiny francouzského původu.

Po gymnáziu studoval na Univerzitě v Louvainu, kde získal doktorát v oboru- právo. Také se velmi zajímal o jiné obory – jako jsou politologie, umění, archeologie, a filosofie. Již na Univerzitě se projevily jeho vlastnosti, pro které bude v budoucnu tak ceněn – kamarádství, vůdcovství, neohroženost, statečnost a charisma. V průběhu svých studentských let také velmi cestoval – po celé Latinské Americe, navštívil USA, Kanadu, Kanadu, Londýn (kde se setkal s W. Churchillem), Německo a většinu evropských zemí.

Poprvé se u něj začaly projevovat sklony k nacionalismu, když už na gymnáziu se chtěl přihlásit, po vzoru svého otce, do belgické armády, ale pro příliš nízký věk však nebyl přijat.

Se svými politickými aktivitami začal již v meziválečném období, ve věku 20 let poprvé publikuje svých prvních pět knih a vydává svůj vlastní týdeník: Le pays reél (Skutečná země), kde vydává četné stati o současné belgické společnosti a své politické názory. Skutečnou zemi stavěl do protikladu k „Le pays légal“, ke zkorumpované bankéři a Židy, svobodnými zednáři a přežranými socialisty spravované legální zemi.

Ve věku 21let vstupuje do strany (díky svému hlubokému křesťanskému přesvědčení) – Belgické katolické revoluční hnutí, a po několika letech v této straně se stává jedním z jejích vůdců a zároveň jedním z nejmladších politických vůdců v celé Evropě. Stal se také velmi známým mezi evropskými politiky - Hitlerem, Mussolinim (který jej dokonce pozval k sobě do Itálie), Churchillem, Francem, Lavalem, maršálem Pétainem a všemi evropskými vůdci v průběhu enormních politických a ideologických bojů v meziválečném období. Rex představoval druh latinského fašismu. Hnutí radikálně vystupovalo proti prohnilé demokracii a bylo založeno na diktátorském principu a korporaci. Mělo mnoho příznivců mezi frankofonní buržoazií a vyšším katolickým duchovenstvem, ve Vlámsku (Flandrech) nehrálo prakticky žádnou roli. Léona Degrelleho považovali lidé za brilantního, agresivního, skvělého politika, sličného mladíka s podmanivým hlasem, který našel odvahu a konečně napadl všechny skandály, tak typické pro onen bezzubý způsob vlády zvaný demokracie.

V roce 1930 zakládá svojí pravicovou stranu: Římsko-katolické a monarchistické rexistické hnutí, které v roce 1936 získává ve volbách 21 křesel v Belgickém parlamentu. Později při předčasných volbách, které sám vyvolal za účelem legálního převzetí moci, se pustil do boje s katolickým premiérem Van Zeelandem, který měl podporu všech ostatních stran včetně komunistů. Degrelle získal jen 19% hlasů, Van Zeelandovi dala „Skutečná země“ 76%hlasů. Od této doby Degrelleho strana upadá a v roce 1939 i přes obrovskou finanční pomoc od Itálie a italských fašistů získala již jen 4 hřesla.

Těsně před obsazením Belgie německými vojsky vzniká, za jeho patronace, belgická obdoba Hitlerjugend zvaná Ofenzivní brigáda. Ta existovala na většině katolických gymnáziích a byla vedena pátery. V jejím zaměření byl především kladen důraz na výchovu mladých bojovníků proti komunismu.


Degrelle v uniformě Waffen-SS zdraví na náměstí v Bruselu svojí Ofenzivní brigádu

Po nacistické okupaci, kdy dekret vydaný 11. května 1941 ukončuje činnost jeho strany, se dává do služeb nacismu nejdříve pouze svojí podporou, později jako voják: nejdřív jako voják Wehrmachtu – Belgische freiwillige Kampfgruppe 373. pěší prapor, později po přijímání evropských národů do Waffen-SS – vstupuje společně s několika tisíci Belgičanů (Valonů) do této organizace, kde se z nich v roce 1941 formuje samostatná belgická SS-divize: SS Wallonien, jedna z nejlepších divizí celých Waffen-SS. Zde si Degrelle vysloužil obdiv mnoha tehdejších politických elit – Mussoliniho, Franca a Hitlera, který o něm prohlásil : „Kdybych měl syna , rád bych, aby byl úplně stejný jako Léon Degrelle.


Léon Degrelle SS-standartenführer v uniformě Waffen-SS (SS Wallonien)

Po kapitulaci Německa v květnu 1945 Degrelle odlétá soukromým letadlem Alberta Speera s plnou nádrží leteckého benzínu a vydává se směrem na Španělsko. Po celou cestu je letadlo ostřelováno protiletadlovou střelbou, avšak na štěstí pro Degrelleho nebyly vyslány žádné stíhačky, aby jej sestřelily. Za tohoto letu byli oba dva - Degrelle a pilot, raněni střepinami z granátů a letadlo po jednom zásahu začalo ztrácet palivo. Na francouzsko-španělských hranicích bylo veškeré zbylé palivo spotřebováno, avšak pilot dokáže s letadlem nouzově přistát na pláži v severní části Španělska v oblasti města San Sebastian. Díky dobrým vztahům s generálem Franciscem Francem mu bylo dovoleno v roce 1954 stát se čestným členem a občanem Španělska, zároveň s tím si změnil své jméno na Leon Jose de Ramirez Reina. Za pobytu ve Španělsku nezůstává v nečinnosti: vydává své paměti v roce 1970 . Zároveň se nevzdává svých nacistických a fašistických ideálů a pomáhá zakládat v zemi neonacistická hnutí a strany, která zůstávají aktivní i po Francově smrti a přežívají až do současnosti.

V roce 1970 po jeho vydání memoárů sílí tlak na španělskou vládu, aby vydala Degrelleho k soudu do Belgie (kde byl v roce 1945 belgickým soudem odsouzen za nepřítomnosti k trestu smrti), neboť promlčecí lhůta pro výkon trestu měla vypršet již v roce 1974.

Po Francově smrti v roce 1975 byl ušetřen novou vládou vedenou Adolfem Suarezem vydání jako mezinárodně hledané osoby a zůstává ve Španělsku dále jako čestný občan.

V roce 1994 umírá 31.března ve věku 88 let na selhání srdce po problémech s pravou plící, v soukromé klinice v městečku Malaga.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více