Předmluva 

V minulém díle jsme se seznámili obecně s problematikou použití čepelových zbraní v sebeobraně (přičemž v obecné rovině budu dále používat termín nůž, ačkoliv ve většině případů tím může být míněna jakkoliv krátká čepelová zbraň). V této části se seznámíme alespoň se základními typy vhodných nožů i když vzhledem k rozsahu tohoto článku nutně pouze heslovitě, a také základy jejich použití.

Úvod 

Občas je možno se na internetu nachomýtnout k diskuzím typu: “Jaký je nejlepší bojový nůž, či nejlepší nůž na sebeobranu?” Odpověď je podobná, jako na otázku: “Jaké je nejlepší auto na světě?”

Tak jako někteří lidé preferují malá auta, jiní kombíky, někteří upřednostňují benzín, jiní naftu, i u nožů jsou různé vlastnosti, na něž mají různí uživatelé různé pohledy. Odpověď je pak prostá: “Nejlepší nůž na sebeobranu je takový, který:

1. máte u sebe

2. umíte ho použít 

3. a hlavně jste ODHODLÁNI ho použít.”

Výběr typu nože 

Výběr nože z hlediska počtu ostří

U bojového nože je druhé ostří jednoznačně výhodou. Zaprvé umožňuje snazší penetraci u bodných ran, a to zejména tehdy, kdy je soupeř chráněn nějakým druhem oděvu. Druhé ostří totiž řeže vlákna oděvu (a samozřejmě pak i tkáně) tam, kde by je tupá hrana nože pouze odtlačovala stranou. Dále, pokud bojovník provádí bodnutí pod blokující rukou soupeře, může ostřím na hřbetě čepele zasáhnout zespodu blokující ruku při “couvání” zbraně zpět do výchozího postavení. Hřbetním (rubovým) ostřím je také možno poranit předloktí protivníka, jestliže se mu podaří sevřít bojovníkovi zápěstí ozbrojené ruky, a tím se ze sevření vysvobodit atd. Pokud tedy jde skutečně o zbraň určenou k boji, která nebude využívána jako nástroj (kde se často využívá tupý hřbet čepele k přítlaku při práci), pak si vyberte oboustranně broušenou čepel.  

Výběr nože z hlediska tvaru čepele

V článcích tohoto typu obvykle značnou část prostoru zabírá výčet typů nožů, tvarů čepelí a druhů výbrusů ostří. Protože nejde o informace, které by bylo nějak obtížné dohledat, nebudu je zde opakovat, a to především z kapacitních důvodů. 

Postačí konstatování, že pro bodání je vhodnější  přímá čepel s hrotem umístěným v podélné ose rukojeti, zatímco pro řezání čepel, jejíž ostří opisuje nějakou křivku. 

Konvexní (vypouklý - jako u šavle) tvar čepele prodlužuje kontakt ostří s řezaným materiálem a tudíž zvětšuje řeznou délku. U konkávní (vhloubené - jako u srpu) čepele se ostří zařezává do větší hloubky při podstatně nižší silové náročnosti. Existují samozřejmě také čepele s linií ostří ve tvaru písmene S, které kombinují oba typy.   

Řezy a seky jsou obecně oblíbené v různých “školách boje nožem”. Už jsem však hovořil o tom, že jde o klasická bojová umění, kde se cvičí pro cvičení samo a pro krásu techniky, přičemž kontakt s realitou se více či méně ztrácí.

I kdybychom přijali myšlenku, že útočník skutečně takhle krásně “zatuhne” a nechá obránce tohle všechno provést, stále tu není například zohledněno oblečení útočníka. K útoku může dojít v zimě, útočník bude mít kabát nebo bundu, pod ním mikinu a tričko - něco takového není nijak snadné proříznout a už vůbec ne tak, aby pak čepel ještě dostatečně hluboko vnikla do těla a způsobila potřebné poškození, které útočníka vyřadí z boje.

Toto všechno ovšem odpadá v případě bodných technik, protože úzká oboustranně broušená čepel i takovou vrstvou oblečení proniká bez nesnází. Pronikavost při bodu je tím vyšší, čím ostřejší je úhel, jenž svírají ostří u hrotu (jinými slovy, čím je čepel užší). Naopak se například snižuje tím více, čím více se hrot vzdaluje od osy rukojeti (např. u nožů s rovným hřbetem čepele).

Výběr typu čepele je tedy odvislý od toho, k čemu má primárně čepel sloužit - zda k řezání, či k bodání a také je dobré mít na paměti, že úzká čepel sice perfektně bodá, avšak čím je hrot užší, tím je také vyšší šance, že se odlomí např. při nárazu na kost, nebo kovové součástky oděvu útočníka.

Výběr nože z hlediska konstrukce

Dvě základní konstrukční kategorie nožů jsou nože s pevnou čepelí (pevné nože) a nože s pohyblivou čepelí (zavírací, přičemž zde existuje celá řada subvariant v závislosti na způsobu otevírání čepele).

Asi není nutné složitě obě konstrukce popisovat, z uživatelského hlediska asi stačí konstatování, že zavírací nože jsou výrazně skladnější, avšak pevné nože naopak mají jednoduchou konstrukci, kde není žádný čep, či pojistka, tedy prvky, které by v krizové situaci mohly selhat. 

Kdysi dávno byly pevné nože chápány především jako vojenské či lovecké, vzhledem k velikosti nebyly tudíž příliš vhodné na skryté nošení. Klasické kožené pochvy s pojistným páskem jištěným drukem a s průvlekem na opasek to ani příliš neumožňovaly a rychlé tasení také nebylo nic jednoduchého.

Klasické zavírací nože měly zase čepele opatřené nehetníkem, takže k jejich otevření bylo zapotřebí obou rukou. Ani jedna z výše popsaných variant se tedy nezdála úplně vhodná k sebeobraně, vzhledem k tomu, že obránce potřebuje nůž připravit rychle a pokud možno jednou rukou. Když začal v 90. letech minulého století velký boom zavíracích nožů, které umožňovaly otevření jednou rukou (zpravidla tlakem palce na nějaký prvek čepele - kolíček, otvor atp.), zdálo se, že pevné nože budou z pozice obranných zbraní zcela vytlačeny, avšak v poslední době, zejména díky rozvoji moderních materiálů v oblasti pouzder, zažívají velký comeback. Zavírací nůž přeci jen jednu zásadní nevýhodu má - obránce musí nůž při otevírání držet tak, aby se čepel mohla volně pohybovat a teprve po otevření nože může úchop dokončit, což obyčejně znamená ještě nůž v ruce pootočit, než jej pevně sevře. 

Pokud se tedy obránce rozhoduje, zda zvolit nůž pevný nebo zavírací, možná by mu mohla pomoci data, která shromáždil americký policista a instruktor boje zblízka a bojové střelby Greg Ellifritz. Ten k tomu uvádí, že “otevření zavíracího nože ve stresu z boje je nebezpečné a ve většině případů příliš pomalé na to, aby bylo účinné…”

Ellifritz pak dále svou myšlenku rozvádí. Podle něj stres v bojové situaci přináší celou řadu problémů, které se u běžného výcviku neprojeví, například třes rukou. To často vede k tomu, že obránce nůž při tasení či otvírání, kdy jej ještě pevně nedrží, upustí.

Dalším problémem je, že obránce v boji nemůže nůž vizuálně kontrolovat a není si tedy jist tím, zda se plně otevřel a čepel se v této poloze zajistila. Mnoho bojovníků spoléhá na to, že při zajištění nože uslyší “cvaknutí” pojistky, avšak ve stresu mozek jednak sluchové vjemy utlumuje, jednak může dojít ke střetu v hlučném prostředí (motory vozidel apod.). Velmi často se pak prý stává, že obránce bodne ne zcela otevřeným nožem a nezajištěná čepel se sklopí zpět, čímž tak obránci způsobí nepěkné zranění na prstech. 

K tomu lze ještě dodat, že tasení a otevření nože bude velmi pravděpodobně probíhat v těsném kontaktu s protivníkem, kdy již může být jeho agrese zahájena - je velmi pravděpodobné, že tasení nože zahlédne a pokusí se jej zmařit. Může například vést úder na hřbet otevírané čepele - to opět může způsobit zranění ruky obránce a zastavení obranné akce v samém zárodku.  

Ellifritz však ještě zmiňuje  výhodu rychlosti. Na svých kurzech provádí měření rychlosti tasení nože a probodnutí nafukovacího balónku umístěného před cvičencem. Cvičenci mohou používat vlastní zavírací nože umístěné v poloze, jak jsou zvyklí je nosit a potom provádí cvičení s pevným nožem. Měření času Ellifritz provádí střeleckými stopkami. Výsledky jsou rozhodně zajímavé:  “Zdokumentoval jsem časy 56 studentů ve dvou nedávných kurzech. Průměrná doba tasení zavíracího nože a prasknutí balónku byla 2,49 sekundy. Průměrný čas s nožem Ka-Bar TDI (pevná čepel) byl 0,99 sekundy. Nejrychlejší student se zavírákem (včetně asistovaného otevírání a zavíráků s otevíráním o kapsu “wave opening”) byl pomalejší než nejpomalejší osoba používající nůž TDI.”

Znamená to tedy, že pevné nože mají na své straně všechny výhody - pevnou a spolehlivou konstrukci, snadné tasení a rychlost použití. Jsou horší pouze při nošení, avšak i zde se již rozdíly velmi stírají. Moderní pevné nože mají jednak kompaktní rozměry, jednak je možno volit tvar rukojeti, který nošení nože usnadňuje, např. rukojeti skloněné, či s okem pro prst apod. Moderní plastová samosvorná pouzdra z kydexu či boltaronu pak umožňují tasení nože bez jakékoliv další manipulace nutné k uvolnění nože v pochvě a jsou obvykle opatřena promyšlenými nosnými systémy umožňujícími pohodlné nošení. Nepotřebuje-li tedy obránce řešit nějaké kompromisy stran nošení nože, jako bojový nůž by si měl vybrat nůž s pevnou čepelí.

Výběr nože z hlediska tvaru rukojeti

Ačkoliv se často tvrdí, že čepel je srdcem nože (což nepochybně je), rukojeť je tou částí, která umožňuje jeho ovládání. Sebelepší čepel se špatnou rukojetí nebude obránci příliš platná.  

Rukojeť je třeba vybírat z řady hledisek. Prvním z nich je příčný průřez rukojeti.  Jako zcela nevhodný se jeví kruhový. Je to proto, že kruh nevyplňuje správně sevřenou pěst a úchop není pevný. Navíc dovoluje noži, aby se v ruce pootočil a naopak neumožňuje pohmatem poznat, kde se právě nachází ostří. Mnohem lepší je proto průřez ve tvaru oválu nebo obdélníku (bez ostrých hran). 

Dalším kritériem je úhel, který rukojeť svírá s osou čepele. Ačkoli v drtivé většině je podélná osa rukojeti pokračováním osy čepele, existují nože, kde rukojeť je vůči čepeli skloněná v určitém úhlu (tzv. nože s pistolovou rukojetí) nebo dokonce zcela kolmá (tzv. tlačné nože či dýky). U nožů s vyklenutým hřbetem rukojeti (či svírajícím úhel)  řezy pronikají do větší hloubky při menší námaze.

Svou roli v úchopu nože hraje také tvar podélného průřezu rukojeti. Řeč je především o často diskutovaných vybráních pro prsty. Ačkoliv nepochybně brání posunu rukojeti v ruce, mají zásadní nevýhodu v tom, že takovou rukojeť lze uchopit a sevřít pouze jediným způsobem (což může být problém ve chvíli, kdy potřebujete rychle zvednout nůž vyražený z ruky a vybrání vám vychází do dlaně). 

Když jsme zmínili posuv rukojeti v dlani, dostáváme se k často nedoceněným konstrukčním prvkům, které k rukojeti nože patří. Prvním z nich je rozhodně záštita. Jde o příčný prvek na rozhraní čepele a rukojeti. Není primárně určena k ochraně ruky před čepelí soupeře (i když historicky se takto vyvinula), ale u bojových nožů zejména brání vlastní ruce "sjet" dopředu na vlastní ostří při nárazu na tvrdou překážku u bodných ran. V tomto je její role nezastupitelná a bojový nůž by ji neměl postrádat. 

Na opačném konci rukojeti je potom patka rukojeti, jež má funkci přesně opačnou - jde o rozšíření konce rukojeti takovým způsobem, jenž brání sesmeknutí ruky z rukojeti, když je třeba nůž vytrhnout z rány po bodnutí. Také jde o důležitý prvek, protože zejména při bodnutích vedených do oblasti hrudníku (hlavně do plic a mezižeberního prostoru), je velká šance, že čepel nože v těle uvázne a ruka k jejímu vyproštění bude potřebovat oporu. Obdobnou funkci potom má tzv. podzáštita (v angličtině subhilt). Zatímco patka rukojeti poskytuje oporu malíku, za podzáštitu se zaklesne ukazovák. Podobně jako  případě vybrání pro prsty, také subhilt brání uchopit rukojeť “vzhůru nohama”. Funkci podzáštity někdy přebírá záštita sama, zejména u nožů typu bowie bývá před ní na rikasu (nebroušený krátký úsek čepele před záštitou), vykrojená prohlubeň (záštita sama pak může mít lehké vybrání). Ukazovák se má potom zaklesnout kolem záštity pod rikasem.

Za zmínku ještě jistě stojí, že sekundárním využitím patky rukojeti jsou úderové techniky. U zavíracích nožů, je dokonce možno k úderům zasazovat údery oběma konci neotevřeného nože a zde je možná vhodné upozornit, že čím má nůž více vyklenutý hřbet čepele (zejména u karambitů apod.), tím hůř se zavřený drží v pěsti. 

Jako poslední, čemu je třeba věnovat u rukojeti pozornost, je její materiál. Je třeba volit takový, jenž zamezuje klouzání rukojeti v dlani. Ideální je guma nebo micarta, která má dokonce zvláštní schopnost svoji “lepivost” zvýšit, když je mokrá.

Nejčastější typy bojových nožů

Nejprve je asi přece jen na místě vyjasnit si terminologii. Pro účely tohoto článku používám termín bojový nůž pro zbraň, jejímž primárním úkolem je použití proti lidskému protivníkovi, ačkoli jsem srozuměn s tím, že obvykle se tím míní velký pevný nůž určený k použití v armádě. V následujících podkapitolkách si představíme nejběžnější zástupce různých typů nožů, nějakým způsobem  vhodných k výše uvedenému zamýšlenému účelu, spolu se stručnou charakteristikou.

Pevné nože

Dýky

Dýka je historicky nejúčinnější bodnou krátkou čepelovou zbraní. Její konstrukce vznikla již před tisíci let a stále se používá. 

Obecná formulace říká, že nůž má pouze jedno ostří, zatímco dýka vždy více než jedno. Není to zcela přesné, protože existují jak dvoubřité nože, tak jednobřité dýky (označované také jako bodný nůž) či dýky s kruhovým průřezem čepele a tudíž zcela bez ostří. To co dělá dýku dýkou není (jen) počet ostří, nýbrž též tvar čepele, který je u dýk symetrický vzhledem k podélné ose čepele. U “plnokrevných” dýk je symetrická i rukojeť, ale opět existují výjimky v podobě dýk se symetrickou čepelí, avšak s rukojetí  opatřenou vybráním pro prsty na jedné straně apod.

Obecně lze ovšem říci, že nožem se rozumí primárně nástroj (protože tupý hřbet je často využíván k přítlaku při práci), zatímco dýka je primárně chápána jako zbraň. 

Pronikavost čepele dýk při bodnutích je zcela bezkonkureční. Jedinou slabinou konstrukce je možnost zlomení hrotu při nárazu na tvrdou překážku, nebo zlomení čepele při páčení. Ačkoliv by se mohlo zdát, že zde není možno přijít s něčím novým, od roku 2001 je na trhu zvláštní typ výbrusu, se kterým přišel kanadský nožíř a bývalý příslušník zvláštních jednotek  Brent Beshara. Výbrus vznikl v podstatě náhodou, když Beshara při výrobě dýky vybrousil polovinu úkosu čepele z jedné strany a pak ji otočil, aby vybrousil polovinu z druhé, když se snažil vytvořit středové žebro. Vznikl zvláštní typ kosého výbrusu a v tu chvíli Besharu napadlo jej dále rozvíjet. Výsledný typ výbrusu, označovaný jako Besh Wedge, za cenu určité ztráty pronikavosti př bodu de facto vylučuje možnost zlomení hrotu či čepele. Firemní videa nicméně ukazují bodnutí vedená do testovací figuríny přes maskovací stejnokroj  celou délkou čepele.

 Tlačné dýky (push dagger)

Velmi oblíbená varianta klasických dýk. Kolmé rukojeti tlačných dýk umožňují jejich snadnější skryté nošení i tasení (ruka se při jejich uchopení nemusí pootočit). Při bodnutí se odpor přenáší na patku dlaně, což způsobuje větší průraznost bodné rány, nevýhodou ovšem je velký pákový efekt na hrotu, takže dýka má při nárazu na tvrdou překážku tendenci se v pěsti "sklopit" hrotem k dlani. 

Tlačné dýky bývají neprávem velmi podceňované, Pokora například uvádí, že “jejich konstrukce je ale vyloženě jednoúčelová a nedovoluje rozvinout jakoukoliv techniku na čepeli. Domnívám se, že pokud by proti sobě stáli dva soupeři, z nichž jeden by byl vyzbrojen tlačnou dýkou a druhý klasickým nožem, bylo by o výsledku předem rozhodnuto.” Jde o velmi sebevědomé a současně velmi nebezpečné prohlášení.

Nezbývá než opět připomenout, že KAŽDÝ nůž je nebezpečný, a to tak že SMRTELNĚ. Jakékoliv podcenění vás může přivést do márnice. U nožů totiž vůbec nejde o to, “kdo má lepší techniku na čepeli”, ale o to, kdo zaútočí první, pokud možno s převahou momentu překvapení.

Holínkové nože (boot knife)

Holínkové nože získaly svůj název historicky. Ve druhé polovině 19. století se jednalo o oblíbený druh nožů hazardních hráčů na Divokém západě. Název získaly podle způsobu nošení - jejich pochva byla vybavena kovovým klipem, umožňujícím jejich přichycení k okraji jezdecké holínky.  Ačkoli se může jednat i o nůž, většinou jde opět o dýky. Společným znakem těchto zbraní je délka čepele do pěti palců  (cca 13 cm), což usnadňuje jejich rychlé tasení v sedě ze zmíněné vysoké boty. Přestože dnes se již takovéto vysoké boty nenosí, kategorie těchto zbraní nezanikla. Naopak, dnes se jedná o jedny z nejoblíbenějších typů nožů určených k sebeobraně, pouze se pochva nože přemístila na opasek. Jedná se o šikovné kompaktní zbraně, dobře nositelné a extrémně rychle použitelné.

Karambity (někdy též kerambity)

Zvláštní typ srpovitého nože (vyvinul se původně ze zemědělského  nože), jenž pochází z Indonésie. V poslední době se velkou měrou zasloužila o jeho zpopularizování filipínská bojová umění. Je vyráběn jak v pevné verzi, tak jako zavírací.

Je určen především pro řezání v tahu (častá je asociace s tygřím drápem), kde se při vynaložení minimální síly zařezává do hloubky. Zato bodné techniky hrotem mimo osu ruky jsou podstatně obtížnější. Karambit se vyznačuje extrémně pevným úchopem - oko na konci rukojeti je určeno pro ukazovák nebo malík (asijská bojová umění preferují reverzní úchop, tedy čepelí drženou na malíkové hraně pěsti), což činí jeho vyražení z ruky takřka nemožným a současně je možno toto oko použít k úderovým technikám.

Karambit je obecně špičková zbraň tehdy, jestliže vás váš soupeř bezprostředně neohrožuje na životě, tedy útočí beze zbraně a kdy můžete jeho agresi zastavit např. pořezáním končetin. Zakřivená čepel má však problém proniknout k vitálním orgánům do hloubky, takže pokud byste potřebovali soupeře vyřadit rychle a nekompromisně, připadají v úvahu především útoky na hlavu a krk.    

Zavírací nože

Základní výhody a nevýhody zavíracích nožů v nožů v roli bojové zbraně byly nastíněny již v kapitole o konstrukci. Zde postačí konstatování, že zavírací bojový nůž musí být možno otevřít jednou rukou (takovým nožů se říká onehand či streetfighter) a současně musí disponovat nějakým druhem pojistky, která zabrání nechtěnému sklopení otevřené čepele.

Kvůli rozsahu není zde možno popisovat všechny typy uzamčení, tvary čepelí, ani všechny způsoby otevření. Důležitější je upozornit opět na tvar rukojeti, skutečný bojový nůž by měl disponovat alespoň polozáštitou na straně ostří.

Pokud jde o způsoby otevření, děje se tak obvykle tlakem prstu na nějaký prvek čepele (kolíček, otvor, výstupek), jenž umožní čepel vysunout z rukojeti a dopravit ji do pracovní polohy. Z všech těchto způsobů vypíchnu pouze jeden, a to otevírání o kapsu (anglicky wave opening).

Tento způsob otevírání si nechal patentovat nožíř a specialista na boj čepelovými zbraněmi E. Emerson v roce 1997. Otevírání se děje tažením zavřeného nože z kapsy, přičemž hrana kapsy klouže po hřbetě zavřené čepele, dokud zde nezapadne do zvláštního vybrání v blízkosti rukojeti. Zatímco rukojeť nože pokračuje vzhůru, lem kapsy přidrží čepel na místě, a ta se otevře. Je to rychlé a snadné, i když je samozřejmě nutno to nacvičit (nůž je třeba tlačit proti okraji kapsy) a přizpůsobit takovému noži šatník, protože u hodně vykrojených kapes je nebezpečí, že lem do vybrání nezapadne. 

Balisong

Nazývaný též motýlek podle vířících ramen rukojeti (tzv. flipování). Byl to jeden z prvních nožů, jenž se pokoušel odstranit historicky největší konstrukční slabinu zavíracích nožů, tj. nutnost k jejich otevření použít obě ruce. Konstrukčně se jedná o nůž s podélně dělenou přetáčivou rukojetí. Byl velmi populární v 80. letech a počátkem 90. let, dnes je v roli bojového nože na ústupu. Oproti onehandům má pomalejší otevírání, horší ergonomii a komplikovanější manipulaci s pojistkou, která drží u sebe obě ramena rukojeti v zavřené poloze nože. Její odjištění je možno urychlit nákupem kvalitnějších modelů firem Spyderco a Benchmade, které se odjišťují pouhým stlačením ramen rukojeti proti sobě. 

Občas je možné narazit na tvrzení, že ramena rukojeti je možné použít k úderovým technikám jako u miniaturních nunchaku, avšak ramena mají tak nízkou hmotnost, že dopadová energie není dostatečná k nějakému zásadnímu poškození. Někdy se také tvrdí, že není nutno otevření zcela dokončit, ale vést bodnutí při držení pouze za jednu polovinu rukojeti, kdy palec opřený o hřbet čepele brání jejímu sklopení. Pokud by však došlo k nárazu na pevnou překážku pod určitým úhlem, bude páka tak silná, že palec čepel neudrží a naopak dojde k jeho poranění.   

 

Automatické nože a nože s asistovaným otevíráním 

Nože s asistovaným otevíráním (anglicky “spring-assist" nebo "assisted opening) jsou v podstatě klasické zavírací nože (obvykle onehand), u nichž po pootevření čepele do určitého úhlu dokončí otevření stlačená pružina. Otevření těchto nožů je velmi rychlé a výhodou je, že na otevírací prvek čepele není nutno působit celou dobu až do jejího úplného  otevření a zajištění. Další výhodou pak je, že i v případě zlomení pružiny je možno dál používat nůž jako běžný onehand.

Oproti tomu automatické nože se otevírají výhradně uvolněním nějakého typu západky (obvykle tlačítka či páčky) a působením pružiny na čepel. Dojde-li ke zlomení pružiny u automatického nože, je jeho další používání velmi ztíženo nebo vyloučeno.

Automatické nože se dělí na dvě základní skupiny podle způsobu, jakým dochází k jejich otevření. Jsou to buď nože označované v angličtině jako OTS (Out the Side - s bočním otevíráním), nebo OTF (Out the Front - s čepelí vysouvanou vpřed ze štěrbiny v přední části rukojeti). Pro nože OTS se v češtině občas používá termín “vyhazovací nůž”, zatímco pro OTF “vystřelovací nůž”, ačkoliv tato terminologie nebyla podle všeho nikdy oficiální a občas lze také narazit na termín “vyskakovací nůž”. I když nejsem velkým příznivcem amerikanismů v češtině, označení OTS a OTF považuji za elegantní a srozumitelné a ve zbytku článku je budu používat.

Výhodou nožů OTS je jejich pevnější konstrukce, kdy se tlak na čepel přenáší na rukojeť prostřednictvím čepu, kolem něhož se čepel otáčí (úplně stejně jako u nožů zavíracích). Zde ovšem výhody končí, protože před otevřením nože je nutno nějakým způsobem uvolňovací tlačítko odjistit a nůž je třeba držet tak, aby čepel měla prostor k pohybu. Navíc je pružina těchto nožů v zavřeném stavu stále stlačená, což snižuje její životnost.

Oproti tomu nože OTF poskytují jeden zásadní benefit - úchop je v okamžiku otevření plně dokončen, takže není třeba na rukojeti přehmátnout a nůž je použitelný okamžitě. Konstrukce nožů OTF dále umožňuje použít oboustranně broušenou čepel a může mít i výhodu větší životnosti pružiny, to záleží na konkrétním konstrukčním řešení.

Ta jsou totiž pro OTF dvě základní - jednočinné a dvojčinné. U jednočinných musí být pružina předem napnuta a stiskem tlačítka dojde pouze k jejímu uvolnění. Naproti tomu u dvojčinné konstrukce je pružina v nenapnutém stavu. K jejímu napínání dochází až tlakem na uvolňovací šoupátkové tlačítko, které pak na konci své dráhy uvolní západku a čepel se vymrští, přičemž se v otevřené poloze automaticky zajistí a celý “kontejner” mechanismu “poskočí” za ní. Zavření se děje opět stejně - tlakem na šoupátko se napíná pružina a po odjištění západky tlakem šoupátka opět čepel zaskočí dovnitř. Dvojčinné nože OTF obvykle nemají žádnou pojistku, protože ji k ničemu nepotřebují - jsou jištěné odporem pružiny při posuvu šoupátka.   

I z tohoto velmi stručného popisu je zjevné, že nejslabším místem takovéto konstrukce jsou západky jistící vysunutou čepel v otevřené poloze. Navzdory tomu existují velmi kvalitní nože tohoto typu, jejichž mechanismus “přežil” i probití nože kladivem skrz dřevěný hranolek, opakované probodnutí stěny plechového barelu apod. Je ale také třeba říci, že cena takto kvalitních nožů již odpovídá ceně samonabíjecí pistole.

Metné a vrhací nože

Vrhací nože jsou obvykle ploché, bez záštity, vyvážené více ke hrotu, většinou s měkčích ocelí, které na jednu stranu snižují riziko odlomení hrotu, na druhou však také neumožňují vytvoření odolného ostří. Navzdory tomu, co neustále předkládají akční filmy, vrhání nožů v sebeobraně je v podstatě nepoužitelné. Když pomineme problém vzdálenosti, ze které obranná situace vzniká (tzn. v podstatě kontaktní), je hlavním problémem samotná technika vrhu. Nůž se za letu převrací, je proto nutno disponovat dobrým odhadem vzdálenosti. Háček je ovšem v tom, že tato vzdálenost se v průběhu letu nože může změnit - stačí, aby se cíl pohnul trochu vpřed nebo vzad a nůž dopadne naplocho. K tomu se přidružuje riziko zásahu cvočků, zipů, přezek a opasků či podobných prvků, které mohou zabránit  zabodnutí nože. To všechno vede k prosté úvaze - pravděpodobnost úspěšného zásahu je tak malá, že nestojí za riziko. Když totiž má obránce  pouze jeden nůž, pak při jeho hodu všechno sází na jednu kartu - když neuspěje, nejenže se sám odzbrojí, ale ještě je zde vysoká pravděpodobnost, že se nože zmocní útočník.

Metné (nebo také balistické) nože jsou zajímavou technickou kuriozitou. Jde o nůž, jehož čepel je samostatná a je do duté rukojeti vsazena prostřednictvím masivního trnu proti odporu silné vinuté pružiny uvnitř rukojeti. Nůž lze tedy používat jako pevný, po stisknutí “spouště” je však čepel vymrštěna pružinou z rukojeti a vržena na cíl. Její maximální dostřel je asi 10-30 metrů (podle pružiny), avšak pouze do zhruba dvou metrů letí čepel ve stabilizované poloze hrotem kupředu, pak se začne převracet. Čepel se zabodne až 40 mm hluboko do dřevěné desky, takže při zásahu měkkých tkání pronikne až k vitálním orgánům. Platí zde ovšem pořád stejné omezení, jako u vrhacích nožů - obránce při “výstřelu” všechno sází na jednu kartu a když mine, nebo čepel narazí na překážku, kterou nedokáže překonat (třeba útočníkovu zbraň drženou před tělem), zůstane obránci v ruce jen prázdný korpus rukojeti…

Plastové nože

Velmi zajímavou kategorii bojových nožů představují nože z plastu (neplést s cvičnými gumovými noži!). Tím nejsou míněny křehké příborové nože, které dostanete ve fastfoodech, nýbrž nože vytvořené z velice odolných a tvrdých materiálů se skelným vláknem, blízkých těm, z nichž se dnes vytváří těla palných zbraní.

Firemní video firmy Cold Steel představuje pestrou paletu těchto nožů, která je navíc průběžně doplňována o další typy (většinou jde o kopie ocelových verzí), a to dokonce zavírací typu balisong. Prezident firmy Lynn Thompson předvádí pronikavost při bodných technikách. Ačkoliv tedy tyto nože neřežou v pravém slova smyslu (chléb tím neukrojíte), je možno relativně ostrou hranou “ostří” například otevřít zalepenou krabici nebo dopis. Některé další firmy, které nabízí podobné nože, je ostatně obchodně vydávají za otevírače dopisů…

Plastové nože však vyvolávají jistou kontroverzi - nejsou totiž zjistitelné detektory, pracujícími na bázi detekce kovů (jsou ovšem viditelné na rentgenových skenerech např. na letištích), proto jsou často považovány spíše za zbraně útočné a teroristické. Sama firma Cold Steel jako nosnou filozofii jejich výroby používá myšlenku na obranu v prostředích, kde by klasické nože korodovaly. Tím je míněno, že takový nůž může být trvale umístěn v koupelně (jeden z modelů je například dýka s čepelí křížového průřezu skrytá v ose kartáče na vlasy) nebo zahradním altánu, stále po ruce.

Tyto nože si při bodných technikách s ostrými bratry rozhodně nezadají, jsou lehčí, velmi levné a překvapivě pevné. Při poškození hrotu nebo hrany stačí na opravu brusný papír.  Při nošení díky absenci ostří nepotřebují pochvu. Asi jedinou zásadní nevýhodou je jejich jednoúčelovost - pokud u sebe nosíte nůž, protože jej potřebujete jako nůž používat a sebeobrana je jen bonus v případě nouze, plastové nože jsou určeny prakticky pouze k tomuto účelu. 

Čepelové zbraně v holích

Patrně poslední (byť poněkud obskurní) skupina čepelových zbraní určených k sebeobraně jsou čepele ukryté v holích a deštnících. Tyto zbraně byly velmi rozšířené na ještě počátku 20. století, dnes se už vycházkové “špacírky” téměř nepoužívají, spíš jde o hole ortopedické. Přesto je nabídka čepelových zbraní ukrytých v holích a deštnících překvapivě široká. Délky čepelí se pohybují od 20 do 80 cm. Někdy to bývají pouze bodce bez ostří, jindy oboustranně broušené. Rukojeti bývají jak přímé, tak ohnuté či lomené. Obvykle zde není přítomna žádná záštita. Je dobré volit rukojeť zahnutou, avšak kvůli velkému pákovému efektu ji nedržet až za ohybem jako pistoli, ale spíše jakýmsi kompromisním úchopem, kerý bude bránit sjetí ruky na ostří při bodnutí do tvrdé překážky. 

Jakkoliv se zdá být tato kategorie podezřelá, čistě technicky je velmi výhodné, že obránce má zbrań v ruce připravenou ihned k tasení. Dlouhá čepel také může pomoci obránci držet si odstup a pochva (zbytek hole či deštníku) může sloužit ke krytům. V řadě zemí se jedná o zakázané zbraně, česká legislativa (zatím) nic takového neřeší. (Tady je možná na místě upozornit na častý omyl, kdy mnoho autorů takovéto nože řadí do kategorie tzv. zákeřných zbraní, avšak tato kategorie podle Zák. 119/2002, § 4, písm. a), odst. 3 zahrnuje výhradně střelné zbraně. Viz § 2, odst. 1 téhož zákona.).

Shrnutí

Pokud vás zajímá, jak se na správný bojový nůž díval expert nad jiné povolaný Rex Applegate, ten jednoznačně preferoval pevnou dýku, jejíž vlastnosti definoval takto: “Srdcem bojového nože je jeho čepel. Měla by být 13-18 cm dlouhá, oboustranně broušená a přiměřeně široká, aby byla ostrá jako břitva na obou stranách až ke křížové záštitě. Hrot musí být dostatečně ostrý, aby pronikal, a současně dost tlustý a houževnatý na to, aby dokázal vydržet boční tlak. (...) Rukojeť oválného tvaru by měla sedět v dlani a být navržena tak, aby poloha ostří byla okamžitě zřejmá, a to i ve tmě. Neklouzavý povrch je další funkcí, na kterou by mělo být dbáno. Rukojeť by se neměla otáčet v ruce (zpocené dlaně atd.), když čepel narazí na odpor. Rukojeť nože by měla být těžší než čepel ve vztahu k těžišti nože. Nic v designu nože by nemělo omezovat možnost použít zbraň z jakékoliv pozice, nebo kteroukoliv rukou. Celková délka nože by měla být přibližně 25-28 cm; cokoliv delšího je příliš nemotorné a těžkopádné k nošení. Hmotnost by měla být v rozmezí 230-340 gramů.”

 

Základní zásady při obraně pomocí nože

Mentální příprava

Čím jiným začít? Můžete mít u sebe nejlepší nůž světa (kdyby takový existoval), můžete mít nejlepší techniku na světě, ale jestli nebudete způsobilí mentálně, stejně prohrajete. Kromě toho, že se musíte naučit zvládnout strach ze zranění a smrti (což je společné pro celou oblast sebeobrany, bez ohledu na druh obranného prostředku)  při vlastním použití nože je nutno ještě překonávat zábrany použití nože proti jiné lidské bytosti, které normální duševně zdravý člověk má.  

Tyto zábrany mohou padnout při silném emočním vypětí nebo po požití drog, např. alkoholu. Proto je také největší množství napadení nožem spácháno během hádek a opilci. Zábrany je možno také odstranit výcvikem, britská armáda například za tímto účelem využívá prasečí vnitřnosti ve figurínách apod.  

Autoři publikace Bloody Brazilian Knight Fighting Techniques k tomu uvedli: “…v boji na nože není nejdůležitějším prvkem nůž, nýbrž trénink, který vás připraví na správné použití nože (nebo jakékoli improvizované zbraně), a zrovna tak váš duševní postoj. Mentální aspekty přípravy na boj nožem nelze dostatečně zdůraznit. Většina lidí vyrůstajících v civilizované společnosti byla od narození vychovávána, aby neřezala a nekuchala své bližní. Samotná myšlenka použití čepele v sebeobraně tedy je obyčejnému člověku odporná.”

Pokud však dokážete své emoce ovládat, můžete je účinně přetavit do vlastních obranných akcí, jak k tomu nabádá Don Pentecost: “Velká část duševní odolnosti je schopnost přiznat si strach, ale také jej překonat. Když zažijete bolest jakéhokoli druhu – ať už je to úder do prstu kladivem, naražení palce u nohy nebo úder kamenem do hlavy – vaší první a okamžitou reakcí musí být hněv. Nikoli beznaděj.”

Zde je nicméně asi vhodné připomenout si staré a přesto pravdivé úsloví o dobrém služebníkovi, ale zlém pánovi, neboť to může být právě váš hněv, jenž vás zavede přes hranici (ať už psychickou, morální či trestněprávní), zpoza níž už nemusí být návratu… 

Technické aspekty

Ačkoliv na prvním místě by měla být spíš taktika a strategie (hlavně toho, jak se do takové situace vůbec nedostat), toto bude předmětem samostatného článku na závěr seriálu.

Současně přeskočím výčet všech možných způsobů držení nože, postojů, směrů seků a bodnutí, to je omíláno prakticky ve všech publikacích zaměřených na “boj nožem”. 

Pouze ve zkratce - postoj je obdobný jako při boji beze zbraní, rozkročení na šířku ramen, kolena mírně pokrčená, slabá noha a slabá ruka jsou vpředu. Slabá ruka je držena dlaní směrem k obránci (tedy hřbetem k útočníkovi). Hlavním důvodem je, že pokud útočník povede seky na vaši vysunutou paži, toto držení snižuje pravděpodobnost, že vám prosekne cévu. Nůž držte v zatažené (zadní) ruce, v úrovni pasu. To útočníkovi znemožní, aby se o nůž s vámi začal přetahovat.

Povahu své obrany přizpůsobte způsobu útoku a osobnosti útočníka. Jde–li o opilce, který je agresivní, ale není ozbrojen a nemá úplně skvělé reakce a stabilitu, můžete buď zavřený nůž (nebo patku rukojeti) využít k úderovým technikám na spánky nebo kořen nosu. Nebo ostří využít k krytům proto jeho končetinám, útočník se poraní sám, a to může jeho agresi ukončit. Právě tak je možno patku rukojeti nastrčit například do cesty jeho letící pěsti. 

Na druhou stranu, jestliže je útočník střízlivý a rychlý (byť neozbrojený), bylo by pasivní setrvávání v defenzivě velmi nebezpečné. Nemáte ždánou záruku, že budete dost rychlí, abyste stihli dát kryt, ani dost silní, aby jej fyzicky zdatný útočník neprorazil. A zásah zkušeného kickboxera může být pro obránce fatální. Volba taktiky je proto velmi důležitá, ale žádný stoprocentní teroetický návod na to neexistuje.

Čelíte-li útočníkovi s nožem, DRŽTE SE ZA KAŽDOU CENU MIMO DOSAH JEHO ČEPELE! Toto je zcela zásadní pravidlo - nenechte pýchu a ego, aby vám zabránily utéct nebo se z celé situace vymluvit, jestliže tu možnost máte. Využijte terén, abyste se drželi z dosahu soupeřova nože. Běhejte kolem auta, kolem nábytku, stromu apod. Získejte čas pro vytažení nebo získání zbraně s větším dosahem, než má útočník.

Samozřejmě opět velmi záleží na způsobu útoku, útočník může nůž teprve vytahovat, může jím pouze hrozit, může se jím již aktivně snažit vás zasáhnout. Vaše reakce musí odpovídat tomu, jak vypadá situace - v prvních dvou případech může být lepším řešením protiútok, v posledním se snažit za každou cenu udržet útočníka od těla. K tomu se snažte použít jakoukoli improvizovanou zbraň s větším dosahem - židli, klacek, cokoliv. Pokud jste třeba v okamžiku útoku měli ruce v kapsách a zde například hrst mincí nebo svazek klíčů, hoďte mu je do tváře. Tím získáte půl vteřiny času.

Pokud jste měli přes ruku bundu nebo kabát, rychle jej oviňte kolem předloktí slabší paže, jde účinně použít jako nouzový štít (právě tak třeba deštník, notebook nebo kufřík apod.).

Je-li použití vyšeho nože nevyhnutelné, zaútočte první, rychle a brutálně. Autoři Bloody Brazilian Knife Fightin’ Techniques doporučují: “Pokud útěk nepřipadá v úvahu, zaútočte první, a tím ho překvapte. Buďte efektivní!! Udělejte sekvenci 5 nebo 6 ničivých útoků. Jeden útok lze vykrýt nebo kontrolovat. Sekvence zvýší vaše šance na úspěch. Určitě ho sejměte!!”

Podobně nabádá Sammy Franco:  “Za žádných okolností se nepouštějte do boje na nože, pokud to není absolutně nezbytné. (...) Pokud je boj nože naprosto nevyhnutelný, musíte se k němu ofenzivně přiblížit a zaútočit jako první! Nečekejte, až váš protivník udělá první pohyb.”

Dále potom rozvíjí myšlenku neustálého tlaku na protivníka, který mu znemožní přejít do protiofenzívy: “Když budete pokračovat ve vícenásobném útoku, vždy udržujte útočný nápor. Útočný nápor je progresí nepřetržitých ofenzivních pohybů určených k neutralizaci vašeho protivníka. (...) Vystavení vašeho protivníka útočnému náporu je obzvláště účinné, protože zatěžuje jeho nervový systém, čímž se dramaticky prodlužuje doba jeho obranné reakce. V boji na nože je důležité, abyste vždy udržovali útočný tlak, dokud nebude váš protivník zcela zneškodněn. Vždy si to zapamatujte! Necháte-li svůj útočný tlak stagnovat, byť jen na vteřinu, otevře to před vámi četná nebezpečí a rizika.”  

Pokud jde o samotné technické provedení, asi tou nejdůležitější zásadou je, že útok vždy zahajuje slabá ruka. Jejím úkolem je odvádět pozornost a vytvářet mezery v soupeřově obraně. Spousta našeho jednání je pudové a reflexivní a tudíž je velmi těžké mu vzdorovat. Udeříte-li například soupeře slabou rukou do obličeje, jeho ruce se zvednou reflexivně vzhůru - to otevírá prostor k bodnutí do trupu, přičemž mezi jednotlivými útoky nesmí být zbytečná prodleva.

Volba cílové plochy vychází z vyhodnocení situace a osobnosti protivníka. Nepříliš odhodlaného protivníka (typicky agresivního chvastouna), může “zmrazit” a zastavit jedno výstražné seknutí přes ruku. Útočník pod vlivem drog nebo s mentální poruchou vůbec na bolest reagovat nemusí a zastaví jej pouze biomechanická poškození organismu - přeřezané šlachy, nebo taková ztráta krve, která povede ke kolapsu. 

Úder slabou rukou také může vyřešit problém s vytažením nože z protivníkova těla. Čepel může uvíznout z řady příčin, při bodnutí do plíce se může v souvislosti s únikem vzduchu na čepel “přisát” tkáň, při bodnutí do mezižeberního prostoru se může čepel vzpříčit mezi žebry, může dojít ke křeči atp. Uvolnit nůž je možné razantním úderem slabou rukou, kdy se snažíme od sebe útočníka odstrčit a zároveň trhnout nožem k sobě, současně se zakroucením či stranovým pohybem rukojeti. 

Zničte protivníka! Jak už zaznělo několikrát, neustávejte v útoku, není-li váš protivník zneškodněn nebo jste si nevytvořili bezpečné podmínky pro ústup. Jedinkrát bodnout nebo říznout soupeře a pak se k němu otočit zády k útěku, může být vaše poslední rozhodnutí v životě. 

Jakmile konečně dosáhnete bezpečí, zkontrolujte se! Mohli jste utrpět vážné zranění, aniž byste to v návalu adrenalinu zaznamenali. Přední část těla zkontrolujte vizuálně, zbytek pohmatem. Přejeďte si dlaněmi po skráních, pokračujte přes krk a ramena, po bocích, po nohou. Pokud budete mít na dlaních krev, musíte najít zranění a začít řešit zastavení krvácení. Paradoxně vás nemusí zranění nijak zvlášť bolet, a přitom může být smrtelně nebezpečné. S krví vám utíká život.

Závěr

Chápu, že obzvláště čtenáři více či  méně obeznámení s bojovými uměními “boje nožem” jsou asi zmatení a zklamaní. Je pravda, že příliš mnoho rad, jak vítězit v “boji nožem” zde nezaznělo. Je to hlavně proto, že žádný univerzální návod, ani zázračné techniky neexistují.

Mnohem víc než o znalosti technik, postojů, úchopů apod. je to o odhodlání a načasování. Zločinci, kteří své oběti zranili či zabili noži, také nikdy do žádné “školy boje nožem” nechodili a navzdory tomu dokázali své útoky úspěšně dokončit. Ve skutečnosti na tom totiž zase tak moc složitého není. 

Je jistě matoucí, že nejlepší obrana je de facto útokem, protože toto se rozhodně v bojových uměních nevyučuje. Je ovšem bláhové se domnívat, že reálný útok nožem je řešitelný klasickými způsoby prostřednictvím krytů a odvety, tak je to předkládáno v různých sebeobranných systémech či školách boje nožem. 

Obzvláště nesmyslné je přenechat iniciativu útočníkovi a dát mu prostor k zahájení útoku. Příval ran, kterými vás zasype, je de facto neodrazitelný. Patrick Vuong uvádí, že v 25 jím analyzovaných případech napadení nožem oběti inkasovaly od 2 do 10 bodnutí během pouhých 2 sekund. 

Jestliže tedy bojová umění na první místo staví znalost techniky a její dokonalé provedení, praxe spíše ukazuje, že vyhrává moment překvapení a absence zábran. Nůž v sebeobraně je tedy nepochybně účinná zbraň, je-li ovšem použita tak, jak použita být má. 

Zdroje:

Samuel Greenberg: The art of knife fighting and self-defense from the knife for everybody, 2020
Don Pentecost: Put 'em down, take 'em out!
Jaroslav Lenhart: Základní principy obrany proti útoku nožem, BAKALÁŘSKÁ PRÁCE, MASARYKOVA UNIVERZITA, 2011
SAMMY FRANCO: Knife Fighting Targets, Contemporary Fighting Arts, LLC
Rick Nakayama, Pedro Cavalcanti, J. R. R. Abrahão, Steve Preisler: Bloody Brazilian Knife Fightin’ Techniques, nakl. Festering Publications, 2004, ISBN 0-9701485-5-0
Radek Pokora: Nůž – nejlepší přítel v boji o život, 2002, vlastním nákladem, ISBN: 80-238-8162-0
Martin Cibulka,Ivo Schovanec: Boj nožem I., nakl. Hubertlov Bohemia, 1999, ISBN: 80-902755-0-8
Martin Cibulka,Ivo Schovanec: Boj nožem II., nakl. Hubertlov Bohemia, 2000, ISBN:80-902755-2-4
Harold J. Jenks, Michael H. Brown: Prison's Bloody Iron: Deadly Knife Fighting Tactics Revealed, Desert Pubns, 1978, ISBN-10: 0879474246
Col. Rex Applegate: Combat Use of the Double-Edged Fighting Knife, nakl. Paladin Press, 1993, ISBN 10: 0-87364-735-1 ISBN 13: 978- 0-87364-735-9
Petr Zárybnický: O boji nožem způsobem Combat Kempo, nakl. Wales, 2005, ISBN: 80-86939-02-2
Časopis Zbraně a náboje, různá čísla
Časopis Střelecká revue, různá čísla
marcmacyoung.com
https://www.recoilweb.com/myths-about-bringing-a-knife-to-a-gunfight-169349.html
https://www.activeresponsetraining.net/best-law-enforcement-fixed-blade-knife
https://forum-spyderco-com