Bojové nasazení systému S-75 (část 5. - 80. léta až současnost)

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔12.08.2016 📕4.877

Labutí píseň

Konec arabsko-izraelských válek na Blízkém východě přinesl současně ústup systému S-75 z výsluní. Přece jen šlo o systém, jenž pocházel z 50. let a technicky již rozhodně nebyl na výši. Největší problém v té době představoval zejména kapalinový raketový motor řízených střel, což komplikovalo jejich kompletaci, přepravu, skladování i přípravu před samotným použitím. Nové generace protiletadlových raketových systémů již používaly ŘS s raketovými motory na tuhá paliva, povelový systém navedení byl nahrazován poloaktivním a nejnovější systémy navíc dokázaly navádět řízené střely současně na více cílů.

Přesto S-75 stále zůstával ve výzbroji celé řady států, které si prostě modernější systémy nemohly dovolit nebo opatřit. S-75 však stále měl svoji hodnotu – disponoval velkým prostorem účinné působnosti, jeho řízené střely byly schopné působit proti takřka všem druhům prostředků vzdušného napadení, a to i ve velkých výškách, ve všech režimech letu a při vysokých rychlostech.  Stálé modernizace se strany výrobce se navíc pokoušely potlačit zejména vlivy moderních prostředků radioelektronického boje a tak zachovat bojeschopnost systému i v současných podmínkách. Pro ty státy, které v minulosti nakoupily S-75 ve velkých počtech, nebylo jednoduché a mnohdy ani možné je nějakým způsobem obměnit. Z toho důvodu i v 80. a dokonce i 90. letech stále S-75 tvořil páteř protivzdušné obrany celé řady zemí zejména Blízkého východu, Asie a středovýchodní Evropy. Není proto divu, že tyto systémy se i nyní zapojovaly do konfliktů tohoto období.

Vývoj však nebylo možné zastavit, a tak musely S-75 čelit stále modernějším prostředkům radiolokačního boje i protiradiolokačním střelám. Zkušenosti z dosavadních konfliktů vedly k překotnému vývoji nejen těchto prostředků, ale také nové taktiky působení letectva proti PVO protivníka.

 

Operace El Dorado Canyon

Jednu z prvních rozsáhlejších konfrontací nejmodernější taktiky a výzbroje se staršími protiletadlovými systémy sovětské provenience představovala operace El Dorado Canyon, která se odehrála 15. 4. 1986.  USA se tehdy rozhodly provést odvetný úder na Libyi za její podporu světového terorismu. Libyjský vůdce Muammar Kaddáfí měl být „přiveden k rozumu“ leteckým útokem, jehož cílem se měly stát různé objekty v Tripolisu a Benghází.

Operace byla pečlivě naplánována a připravena. Americké letouny prováděly radiotechnický průzkum a sbíraly data o emisích libyjských radiolokátorů. Získaná data byla dokonce zpracována počítačem, jenž prostřednictvím této simulace navrhl optimální příletovou trasu, minimalizující nebezpečí zjištění či postřelování letounů úderných skupin libyjskou PVO. K útokům byly zvoleny letouny F-111F Aardvark, které startovaly ze základen ve Velké Británii, zatímco na Benghází měly zaútočit námořní A-6E Intruder z letadlových lodí Coral  Sea  a America. Šlo o jediné dva typy amerických strojů tehdy schopných provést přesný úder v přízemní výšce v noci za každého počasí. Malou výškou letu (pouhých 60 metrů) měla být do značné míry eliminována schopnost libyjské PVO. Nálet měl být proveden v časných ranních hodinách, kdy se předpokládala nejmenší bdělost obsluh libyjské PVO.

F-111F patřící 48th TFW startuje 14. 4. 1986 k náletu na Tripolis. Je vyzbrojen šesticí pětisetliberních pum Mk. 82. Tento stroj byl jedním ze šesti, které napadly tripoliské letiště 
 Autor: SSgt. Woodward, USAF – U.S. DefenseImagery [1] photo VIRIN: DF-ST-88-02682 [2], Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=9421979

Samotný útok provedly dva útočné svazy – jeden (úderné skupiny tvořilo 18 strojů F-111F) napadl cíle v  Tripolisu, zatímco druhý (12 strojů A-6E) zaútočil na cíle v Benghází. Jejich protivníkem byly celkem tři libyjské protiletadlové raketové brigády PVOS (protizdušná obrana státu), dále samostatné protiletadlové komplety krátkého dosahu PVOV (protivzdušné obrana vojsk) a množství hlavňových prostředků protiletadlového dělostřelectva.

Benghází bránila smíšená protiletadlová raketová brigáda tvořená celkem pěti protiletadlovými raketovými oddíly (3 x S-75M Volchov, 2 x S-125M Něva) a jednou protiletadlovou raketovou baterií 2K12 Kub. Kolem druhé hodiny ranní se přiblížily dvě úderné formace po šesti letounech A-6E. Intrudery byly doprovázeny dvěma čtveřicemi F/A-18A Hornet určených k potlačení nepřátelské PVO (SEAD – Supression Enemy Air Defence). Každý Hornet byl vyzbrojen dvojicí zbrusu nových protiradiolokačních střel AGM-88A HARM (poprvé použitých v roce 1985 při prvních potyčkách s libyjskými protiletadlovými prostředky).  Se stejným úkolem se ve formaci nacházely také dva stroje A-7E Corsair-II, jeden vyzbrojený čtveřicí protiradiolokačních střel AGM-45 Shrike a druhý čtveřicí HARMů. 

Nové střely HARM představovaly kvalitativně zcela novou třídu protiradiolokačních raket. Označení HARM bylo zkratkou slov High-speed Anti-radiation Missile, tedy vysokorychlostní protiradiolokační střela. Název odkazoval na odstranění největší slabiny obou dosavadních protiradiolokačních střel AGM-45 a AGM-78, tj. jejich relativně nízké letové  rychlosti, která dávala pozemním obsluhám příliš mnoho času na reakci. Nová střela slučovala nejlepší vlastnosti obou dosavadních střel – nízkou hmotnost Shriku spolu s účinností ARMu. Nyní přicházel okamžik ověření jejich schopností při opravdovém leteckém útoku.

Krátce před samotným zahájením útoku začaly směrem od západu a severozápadu rušit americké námořní letouny REB libyjské radiolokátory. Podle sovětských zdrojů (bez potvrzení z americké strany) v tuto chvíli také podpůrné letouny vypustily směrem k postavení libyjských PLRK klamné cíle ADM-141A TALD.

Mezitím se obě úderné skupiny Intruderů přiblížily k Benghází, vletěly do prostoru zálivu Velká Syrta a stočily se na sever resp. severovýchod. Jak se bombardéry blížily ke svým cílům, letouny SEAD odpálily svoje protiradiolokační střely. Na zemi se v okamžiku odehrála pohroma.

1. plro S-75M byl zasažen a přišel o střelecký naváděcí radiolokátor. Prakticky ve stejnou chvíli vyřadila dvojice střel přehledový radiolokátor P-19 a kabinu UNV střeleckého naváděcího radiolokátoru 5. plro S-125M.  2. plrbat vyzbrojená systémem 2K12 Kub odpálila jednu PLŘS (podle Sovětů patrně na klamný cíl ADM-141A), vzápětí však inkasovala zásah hned čtyřmi raketami současně a se zničeným střeleckým naváděcím radiolokátorem SURN byla vyřazena z boje. Další dvojice protiradiolokačních střel dopadla také na 6. plro S-125M a zničila jeho přehledový radiolokátor P-19, přičemž současně další HARM či Shrike zasáhl a zničil kabinu PV střeleckého naváděcího radiolokátoru SNR-75 u 4. plro. Sečteno a podtrženo: protiradiolokační střely docílily celkem deseti zásahů. Během 2-3 minut zůstaly z celé brigády jen trosky, 4 palebné jednotky byly zcela vyřazeny z boje, jeden oddíl S-125M byl zmrzačen a oslepen ztrátou přehledového radiolokátoru, a jen jediný oddíl (3. plro S-75M) vyvázl bez poškození.

Byla to však právě bojová směna tohoto oddílu, jež zachytila blížící se skupinu Intruderů a na jeden z nich odpálila dvě PLŘS. Osádka Intruderu však měla štěstí – operátor zbraňových systémů zahlédl v temné noci jasné záblesky zážehu startových prachových motorů raket a podle plamenů z jejich letových motorů vizuálně dokázal blížící se střely sledovat. Pilot se potom podle jeho pokynů zvládl raketám vyhnout riskantním manévrem těsně nad zemí. Bojová směna 3. plro se však nevzdala tak lehce a o chvíli později dokázala zaměřit ještě poslední Intruder na odletu. Na americký letoun na dálce 32 km byly ihned odpáleny další tři PLŘS. Osádka byla včas varována výstražnými kontrolkami v kokpitu a zahájila obranný manévr prudkým klesáním. To letoun zachránilo, ačkoliv zběsilý protiraketový manévr s přetížením 5 g pilot dokázal vybrat pouhých 46 metrů nad hladinou moře. Jedna PLŘS přesto detonovala poblíž letounu, k poškození však nedošlo. 

Lépe se nevedlo ani uskupení PVO chránícímu více na západ odtud Tripolis. Obranu tohoto města zabezpečovaly dvě protiletadlové raketové brigády. 1. plrb byla rozvinuta východně od Tripolisu a v její sestavě se nacházelo pět PLRK S-125M Něva, dva PLRK S-75M Volchov a jeden PLRK 2K12 Kub. Na západ od města potom obranu zabezpečovala 11. plrb, tvořená třemi oddíly S-125M Něva a dvěma oddíly S-75M Volchov. Obranu dále podporovalo protiletadlové dělostřelectvo a vojskové protiletadlové raketové komplety krátkého dosahu.

Přímo v Tripolisu, nedaleko Kaddáfího rezidence byla umístěna baterie protiletadlových čtyřkanónů ZSU-23-4 Šilka a baterie francouzského protiletadlového kompletu krátkého dosahu Crotale.

Problém celého uskupení spočíval v přílišné vzdálenosti jednotlivých palebných postavení. Libyjci, ve snaze pokrýt co největší prostor, roztáhli bojové sestavy do šířky podél pobřeží. Přímo nad Tripolisem se potom táhla čára dotyku prostorů účinné působnosti obou brigád a jejich vzájemné překrytí bylo nedostatečné. Právě do tohoto nejslabšího místa celé sestavy nyní mířily bombardéry.

Úderný svaz bombardérů F-111 se rozdělil na tři skupiny po šesti strojích, přičemž dvě formace zaútočily od moře, zatímco třetí formace vletěla do libyjského vnitrozemí, zde provedla obrat a zaútočila na své cíle z opačného směru. Všechny příletové trasy byly naplánovány tak, aby se pečlivě vyhnuly prostorům účinné působnosti libyjských PLRK.

I nad Tripolisem samozřejmě bombardéry disponovaly značnými podpůrnými silami – nad Středozemním mořem před zahájením útoku začaly rušit letouny radiolokačního boje a do palebné pozice se také blížilo šest strojů SEAD A-7E Corsair-II (dva nesly po čtyřech střelách AGM-45 Shrike, ostatní čtyři byly vyzbrojeny každý čtveřicí střel AGM-88 HARM). O několik sekund později již všechny tyto střely letěly k postavením libyjské PVO.

Americké letouny na palubě USS America (CV-66) před vzletem k provedení operace El Dorado Canyon 15. dubna 1986. V popředí je připraven F-14A Tomcat letky VF-102, která měla na starosti vzdušné přikrytí, vpravo uprostřed parkuje A-7E Corsair II od letky VA-46 s podvěšenými střelami AGM-88 a  v pozadí rušič EA-6B Prowler
Autor: U.S. Navy - PH2 Robert Gunther Kutzer, III – U.S. Navy National Museum of Naval Aviation photo No. 1996.488.210.016, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=21486819

V prostoru Tripolisu však škody způsobené protiradiolokačními střelami nebyl tak hrozivé jako u Benghází. Přesto byly vyřazeny dva přehledové radiolokátory patřící do systému včasné výstrahy. Zásah dostal také RL P-15 ze sestavy 3. plro (S-125M) 1. plrb.

V tu chvíli se přiřítily bombardéry a libyjská PVO se pokusila o odpověď. Oddíly vyzbrojené S-75M však na útočníky vůbec palbu nevedly, zejména pro příliš velkou vzdálenost útočících strojů. Pouze jeden plro S-75 mohl na cíle působit, ostatním, umístěným na křídlech bojových sestav, bombardéry vůbec nevlétly do prostoru účinné působnosti. Oním jediným oddílem, jenž mohl proti útočníkům zasáhnout,  byl 2. plro 11. plrb, jehož prostorem účinné působnosti prolétla skupina provádějící „obchvat“ – Libyjci však patrně v tu chvíli vyhledávali cíle směrem k pobřeží, takže nikým nezjištěné bombardéry jim proklouzly za zády. 

Do boje se tak zapojilo celkem pět oddílů S-125M, které vedly dohromady sedm střeleb (není jisté zda, či v kolika případech tyto střelby byly vedeny na klamné cíle ADM-141A TALD)  s celkovou spotřebou 12 raket, nedocílily však žádného zásahu. Dvě střelby (pokaždé pouze jednou PLŘS) potom ještě vedla 8. plrbat  (2K12), ani tato baterie však svoje cíle nezasáhla.

Efektní ohňostroj také rozpoutalo protiletadlové dělostřelectvo a pravděpodobně právě jedním jeho kompletem ZSU-23-4 Šilka byl zasažen a sestřelen jeden stroj F-111, jenž se zřítil do Středozemního moře a jeho osádka (Capt. F. Ribas-Dominicci a Capt. P. Lorence) zahynula. Celý nálet na libyjské cíle netrval ani 12 minut.

V následujících dvou dnech se ještě nad Libyi vypravily průzkumné SR-71 Blackbird, aby získaly snímky k vyhodnocení výsledků náletu. Tentokrát střelbu vedl pouze 4. plro (S-75M) 1. plrb, jenž  při prvním průzkumném letu Blackbird postřeloval třemi raketami a následujícího dne dvěma raketami. Ani v jednom případě však nebyl zaznamenán zásah.

Celkově lze vystoupení libyjské PVO hodnotit jako naprostý debakl, jenž měl celou řadu příčin.  K jejich určení a vyhodnocení celé situace byl 20. 4. 1986 vyslána do Libye skupina sovětských poradců, jejímž úkolem bylo objasnit důvody tak fatálního neúspěchu sovětské techniky. Kolega Martin Smíšek ve svém vynikajícím článku1) shrnul její činnost těmito slovy: „Výsledkem bylo obvinění Libyjců z neschopnosti, nekompetence a zbabělosti. Jako obvykle, sovětská technika byla dokonalá a taktika neomylná…“

Jde o příkré odsouzení, a ačkoliv se tento motiv nabízí, se závěry této komise (pokud byly samozřejmě objektivní, což dnes těžko ověříme) lze jedině souhlasit.

Ačkoliv více než 20 let staré systémy měly již svůj zenit nepochybně za sebou, nelze přehlédnout celou řady chyb, kterých se Libyjci dopustili. Celý systém libyjské PVO byl kupříkladu uzpůsoben k odrážení útoků vedených pouze od moře. S tím souviselo slabé radiolokační pole systémů včasné výstrahy o malé hloubce a zejména neschopné zachytit cíle na velmi malých výškách.

Systém včasné výstrahy nebyl funkčně propojen (z důvodů kombinace sovětské a západní techniky) se systémem automatizovaného řízení palby, který zase dával datový výstup pouze na centrální velitelství PVO, avšak již nikoliv jednotlivým palebným jednotkám. Takto sestavený systém PVO mohl být účinný pouze v jednoduchých bojových podmínkách, ale proti takovéto hustotě náletu, jakou dokázali Američané vytvořit, byl zcela nefunkční. V důsledku toho všeho neměly palebné oddíly žádný přehled o celkové vzdušné situaci – pokoušely se vést boj decentralizovaně, spoléhajíce se pouze na své přehledové radiolokátory, ty však byly dílem zarušeny, dílem zničeny protiradiolokačními střelami.

Bojové směny pak, pokud vůbec dokázaly vyhledat cíle, měly po jejich zjištění velmi krátký čas na reakci. To spolu se špatným výcvikem a nedostatkem zkušeností vedlo zejména k pozdním odpalům raket. (Což byl hlavní důvod především dvojí neúspěšné střelby na SR-71. Tento letoun překonává nepřátelskou PVO velmi vysokou rychlostí, takže setrvává v prostoru účinné působnosti velmi krátkou dobu. Pokud dojde k pozdnímu odpalu, PLŘS jej nedostihnou a navíc dochází k velkým překmitům raket při ostrých manévrech, kterými se snaží rychle letící stroj sledovat. Úspěšná střelba na SR-71 je obtížná i pro zkušenou bojovou směnu a do té měli Libyjci daleko. Pozn. aut.)

Ačkoliv špatný výcvik spousta lidí vnímá jako klišé, na něž je možno svalit všechno, v případě nejen Libyjců, ale obecně obsluh z arabských zemí rozhodně hrál svoji roli. Je třeba si uvědomit, že tyto sovětské PLRK první generace byly velmi náročné na obsluhu – bojová směna v kabině navedení (7 osob) musela být technicky velmi zdatná, skvěle vycvičená a výtečně sehraná. Jestliže dnes nejmodernější protiletadlové systémy mohou vést palbu zcela autonomně, bez zásahu člověka, jehož funkce se omezuje maximálně na přidělení cíle k ničení, tehdejší systémy takto rozhodně nefungovaly.

Kupříkladu důstojník navedení komplexu S-75M, tedy osoba odpovědná za vyhledání cíle a zvolení správných postupů jeho ničení, musel nejprve vybrat jeden ze tří základních režimů práce střeleckého naváděcího radiolokátoru. Po zachycení cíle podle jeho letových údajů (výška, rychlost a kurzový parametr), zvážit zda nezměnit režim práce SNR, zvolit jednu ze tří metod navedení raket (přičemž ještě mohly být některé z nich modifikované), a na základě metody navedení zvolit způsob práce radiolokačního zapalovače a roznětu bojové nálože PLŘS. Všechna tato nastavení se samozřejmě prováděla ručně, tudíž zabrala nějaký čas a vyžadovala rychlé rozhodování a plné soustředění. Podobně na tom byli také ostatní příslušníci bojové směny, takže stačilo, aby některý z nich v této záplavě úkonů, jež musel provést, či údajů, jež musel sledovat, udělal chybu nebo nereagoval dost rychle, a to mohlo vést k minutí cíle.

Mentalita vojáků z muslimských zemí však obecně takovéto vysoké úrovni vycvičenosti příliš nepřála. Logika jejich náboženského fatalismu byla neotřesitelná – když jim bude chtít Alláh dopřát vítězství, tak jim ho prostě dopřeje, když ne, nelze nic dělat, je to také jeho vůle. Ostatně zkušenosti současných vojáků AČR, kteří nyní v některých státech Blízkého východu působí jako instruktoři, potvrzují i dnes u svých muslimských svěřenců právě z tohoto fatalismu pramenící laxnost, nízkou morálku a neochotu uznávat vlastní chyby.

Vnější znaky tohoto nedbalého přístupu Libyjců v případě útoku 15.4.1986 byly jasně patrné – ačkoliv sovětská doktrína jasně předepisovala  vybudování několika záložních postavení pro každý plro, časté přemisťování oddílů, jejich důsledné maskování, omezení radiolokačního vyzařování a budování klamných postavení, Libyjci nic z toho  nedodrželi. To Američanům umožnilo odhalit rozmístění jednotlivých plro či baterií  a naplánovat své příletové trasy tak, aby nebezpečí co nejvíce minimalizovali.

Odpalovací zařízení 2P25 protiletadlového raketového kompletu 2K12 Kub vyfotografované roku  1988 v Libyi. O dva roky dříve se dvě baterie tohoto typu PLRK neúspěšně zapojily do odrážení amerického náletu při operaci El Dorado Canyon 
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Libyan_SA-6_SAM.JPEG?uselang=cs

Americká taktika SEAD již v té době byla vysoce propracovaná, stejně jako jejich technické prostředky REB (obzvláště proti starým systémům S-75 a S-125). Nové rakety HARM se také ukázaly jako nebezpečné, i když nakonec ze 48 odpálených protiradiolokačních střel (12 raket Shrike, 36 raket HARM) bylo dosaženo „jen“ 13 zásahů, což představovalo efektivitu přibližně 27 %. Velmi dobré načasování celé akce zahustilo bráněný prostor velkým množstvím cílů, takže, spolu s velkými rozestupy jednotlivých palebných oddílů, z nichž jen část mohla proti útočníkům působit, nebylo v silách libyjské PVO takovýto útok odvrátit. Přesto však lépe řízená a vycvičená PVO by za stejných podmínek měla potenciál, aby útočníkům způsobila podstatně citelnější ztráty.

Přesto nebylo možné přehlédnout, že starým povelovým systémům S-75 a S-125 dochází dech.

 

Irácko-íránská válka

Dalším rozsáhlým konfliktem, jehož se účastnily systémy S-75, byla válka Iráku proti Íránu, která probíhala v letech 1980-1988. V tomto konfliktu dokonce používaly systém S-75 obě strany – zatímco Irák nakupoval v SSSR, Írán si opatřil čínské kopie HQ-2.  

Íránská PVO však nestála za mnoho, zejména vlivem nedostatku náhradních dílů. Írán se rozhodl řešit problém protivzdušné obrany cestou sofistikovaných stíhacích letounů. Z USA tehdy zakoupil dokonce letouny F-14, které tvořily páteř jeho protiletecké obrany.

Naproti tomu Irák, po vzoru Egypta, se rozhodl vybudovat silný systém PVO založený na sovětských protiletadlových raketových komplexech. Obranu strategických míst tak zajišťovalo 20 komplexů typu S-75 a cca 40 komplexů typu S-125.  (Často se objevují počty přes 100 kusů od obou typů, jde však s největší pravděpodobností o počet odpalovacích zařízení. Ovšem u těchto systémů, kde odpalovací zařízení nejsou autonomní, je nesmysl je takto počítat. Důležitý je počet palebných jednotek, protože toto číslo dává představu o maximálním možném počtu současně postřelovaných cílů.)

K přímé obraně vojskových svazků bylo určeno  25-60 kompletů 2K12 Kub a blíže neurčený počet mobilních a přenosných kompletů typů 9K33 Osa, 9K32 Stela-2, 9K31 Strela-1, a 9K34 Strela-3 pak sloužilo k přímé obraně vojskových svazků. Obranu potom doplňovalo 4000 protiletadlových hlavňových prostředků ráží od 23 mm do 130 mm.

Na papíře se tedy jednalo o mohutnou sílu - v irácké PVO sloužilo 10 000 vojáků. Velení však komplikoval všudypřítomný protekcionismus  - velitelský sbor byl na své místa dosazován dle politických nikoliv odborných požadavků. 

I díky tomu byla vycvičenost na hrozivě nízké úrovni, obzvláště ve srovnání s PVO Sýrie a Egypta a navíc Irák do války vstupoval bez jasně vypracované doktríny protivzdušné obrany. Mohutný irácký protiletecký deštník byl vytvořen podle sovětského vzoru, ovšem v místních podmínkách sloužil k eliminaci víceméně imaginární hrozby. Írán neměl k dispozici žádné strategické letectvo, takže útoky taktického letectva na irácké strategické objekty byly spíše vzácností.

Ani jedna strana navíc neměla vypracován prakticky žádný systém včasné výstrahy a systém řízení a velení. To způsobovalo jednak pozdní zjišťování cílů, jednak časté postřelování vlastních letadel.

Během občasných rušivých náletů v počátečních fázích války irácká PVO zpravidla reagovala pozdě, zato její spotřeba munice byla ohromující. Západní pozorovatelé v Bagdádu a Basře uváděli, že po průletu dvou až čtyř letadel zahájila irácká protivzdušná obrana palbu jak raketami, tak z děl do všech koutů oblohy, až se na město sypal déšť střepin z protiletadlových granátů – i když útočníci už byli dávno pryč.

Američané navíc íránské piloty vycvičili k překonávání protivzdušné obrany sovětského typu – Íránci operovali velmi nízko a co nejvyšší rychlostí, po útoku se pak bleskově stahovali zpět. Irácké vedení, rozčarované neúspěchy své PVO reagovalo stažením části svých systémů 2K12 Kub od frontových jednotek k vyztužení obranného systému. Navíc zahájili jednání s Francií o nákupu modernějších PLRK krátkého dosahu a výsledkem bylo zakoupení nejméně 60 palebných jednotek typu Roland a 30 jednotek Crotale.

Bližší údaje o nasazení protiletadlových raketových jednotek jedné či druhé strany bohužel nejsou, nicméně zkušenosti z této války se promítly do organizace irácké PVO i na počátku 90. let, kdy se již Iráčané museli připravit na další válku.

 

Válka v Perském zálivu

Obsazení Kuvajtu Irákem v srpnu 1990 se setkalo s mezinárodním odsouzením a utvořením mezinárodní ozbrojené koalice, která měla irácké jednotky donutit k odchodu z Kuvajtu. Veškerá politická opatření selhala, takže hrozba války nabývala stále konkrétnějších obrysů. Protože hlavní tíhu počátečních bojových akcí proti Iráku mělo nést bojové letectvo, západní plánovače zajímal zejména systém irácké PVO.

Bohužel,  údaje o irácké PVO té doby jsou dodnes kusé a často si odporují, rozcházejí se zejména v počtech výzbroje apod. 

Jisté nicméně je, že systém irácké PVO doznal již v průběhu irácko-íránské války určitých změn. V předvečer konfrontace s koaličními silami se celý systém členil do tří základních úrovní. Nejvýše postaveno bylo Národní operační centrum PVO (NOC) v Bagdádu. Tomuto centru byla podřízena čtyři Sektorová operační centra PVO (SOC), která zase řídila jim podřízená Záchytná operační centra PVO (ZOC).

Národní operační centrum udržovalo celkový obraz o vzdušné situaci a tyto informace spolu se stanovením bojových priorit předávalo svým Sektorovým centrům. Sektorová centra potom přidělovala konkrétní úkoly Záchytným operačním centrům, která pak měla řídit jim přidělené jednotlivé složky PVO (stíhací letectvo, radiotechnické vojsko, protiletadlové raketové vojsko, protiletadlové dělostřelectvo, systémy velení a řízení a komunikační systémy) a koordinovat jejich činnost. 

Jednotlivá operační centra byla vybavena systémem velení a řízení KARI (jedná se o slovo Irák pozpátku ve francouzské transkripci) vyvinutým speciálně pro Irák ve Francii. Tento systém byl zakoupen a nainstalován v letech 1986-87. Pozdější vývoj ukázal, že systém KARI byl přísně hierarchický, což se projevilo zejména v případě vyřazení některých operačních center. Například po vyřazení Sektorového centra nemohlo NOC po ztrátě tohoto mezistupně nijak komunikovat se Záchytnými centry. Právě tak nebyla možná horizontální komunikace – jedno SOC nemohlo v případě vyřazení sousedního převzít jeho Záchytná centra a řídit je.

Rozdělení jednotlivých sektorů bylo následující:

1. sektor PVO (střední) s velitelstvím v Tadži a podřízenými záchytnými centry v Tadži, Al Taqqadum, Salman Pak, Al Kut, An Najaf, a Al-Nukhib  . Místní SOC mělo pod svým velením 51. a 52. radiotechnický pluk, začleněný do systému včasné výstrahy. Dále byla v tomto sektoru dislokována 145. protiletadlová raketová brigáda.

2. sektor PVO (západní) s velitelstvím na letišti H-3 a podřízenými záchytnými centry na letištích  H-1, H-3 a v Ar Rutbah.

3. sektor PVO (jižní) s velitelstvím na letišti Tálil a podřízenými záchytnými centry na základně Tálil, v Al Amarah, As Salman a v Az Zubayr.

4. sektor PVO (severní) s velitelstvím Kirkúku  a podřízenými záchytnými centry v Kirkúku a Mosulu.

V každém sektoru byly dislokovány jeden či více pluků radiotechnického vojska a jedna či více smíšené protiletadlové brigády. Nosnou výzbrojí těchto brigád byly polostacionární PLRK S-75 a S-125.  Protože protivzdušná obrana cílů strategického významu měla podle irácké doktríny PVO přednost před PVO pozemních vojsk, s výjimkou jednotek Republikánské gardy, byly do sestav brigád vřazeny též mobilní komplety 2K12 a Roland. Jestliže na počátku irácké invaze do Kuvajtu každý sektor disponoval přibližně 60 palebnými jednotkami protiletadlových řízených střel, již v předvečer zahájení operace Pouštní bouře se tento počet navýšil na 90. V jednotlivých sektorech potom ještě operovaly další palebné jednotky, které byly zcela samostatné.

Rozmístění jednotlivých palebných jednotek bylo takové, aby se navzájem překrývaly jejich prostory účinné působnosti. Teoreticky tak měly útočící letouny narážet na PLRK s různými způsoby navedení raket, schopných navíc ničit cíle v plném rozsahu výšek od země až velké výšky. Za těchto okolností tak protiopatření účinná proti jednomu typu PLRK měla vyjít naprázdno proti dalšímu PLRK, do jehož  prostoru účinné působnosti vlétal letoun vzápětí.

Přikrytí vojskových těles potom zabezpečovaly mobilní PLRK zejména typů 9K33 Osa, 9K31 Strela-1 a 9K35 Strela-10, společně s množstvím přenosných kompletů a samozřejmě velkým počtem mobilních prostředků PLD. K obraně jednotek rozmístěných v Kuvajtu bylo údajně využito též 3-4  kořistních PLRK Improved HAWK (těžko říci, zda skutečně Iráčané mohli na tuto techniku vyškolit personál).

Celkové počty výzbroje irácké PVO bývají udávány takto:

•             20-30 plro systému S-75 (SA-2 Guideline)

•             25-50 plro S-125 (SA-3 Goa)

•             3-4 PLRK MIM-23 „Improved HAWK“

•             25 plrbat 2K12 (SA-6 Gainful)

•             5 plrbat (20 odpalovacích zařízení) PLRK 9K33 (SA-8B Gecko)

•             neznámý počet odpalovacích zařízení PLRK 9K31 (SA-9 Gaskin)

•             30 odpalovacích zařízení PLRK 9K35 (SA-13 Gopher)

•             55-65 odpalovacích zařízení PLRK Roland a Roland 2

Toto množství dále doplňovaly přenosné PLRK:

•             400 PLRK 9K32/9K32М (SA-7 Grail)

•             neznámý počet PLRK 9K34 (SA-14 Gremlin)

•             neznámý počet PLRK 9K310 (SA-16 Gimlet)

 

Úhrnem se v literatuře objevují celkové ohromující počty 600 PLRK všech typů a 16 000 raket.

Jistota nepanuje ani ohledně počtu protiletadlového dělostřelectva, kde údaje kolísají od 2000 do 10 000 kusů, nejčastěji udávané číslo představuje 7500 kusů hlavňových prostředků ráží od 23 mm do 130 mm.

Proti této impozantní síle soustředila letectva USA, Velké Británie, Saúdské Arábie, Kanady, Francie a Itálie celkem 2 250 bojových letadel.

Samotný začátek operace Pouštní bouře byl naplánován na 3.00 hod. ráno 17. ledna 1991. Téměř o 12 hodin dříve se však v Louisianě z letiště Barksdale odlepilo sedm bombardérů B-52 a vydaly se na více než 11 000 km dlouhý let k Iráku. Dvě hodiny před zahájením operace odstartovalo z letiště v Saúdské Arábii osm bitevních vrtulníků AH-64 a přízemním letem zamířilo k nedaleké irácké hranici. Půl hodiny nato začaly americké válečné lodě, křižující vody Perského zálivu, odpalovat první z 52 střel s plochou dráhou letu BGM-109 Tomahawk. Přibližně ve stejnou dobu se konečně dostaly B-52 nad Saúdskou Arábií do palebné pozice a vypustily celkem 35 střel s plochou dráhou letu AGM-86.  Pak se bombardéry otočily k návratu do Louisiany. V Barksdale přistály po 34 hodinách, čímž se tento nálet stal nejdelší bombardovací misí v dějinách.

Mezitím už se k irácké hranici blížila první úderná vlna vedená „neviditelnými“ bombardéry F-117A . Právě tyto stroje měly využít svých schopností a jako první nepozorovaně překonat iráckou PVO. S předstihem asi 15 minut před první údernou vlnou bylo k jejímu krytí vypuštěno 38 bezpilotních prostředků BQM-74 a 32 klamných cílů TALD. „Drony“ letěly na Bagdád v obdobných formacích jako bojové letouny, jejich úkolem bylo přilákat na sebe palbu a rozkrýt tak postavení irácké PVO.

Aktivní obranu proti nim měly zabezpečovat letouny vyzbrojené střelami HARM (Britové používali svoje střely ALARM). Stroje patřící U. S. Navy a U. S. Marines, a to nejen specializované EA-6B, ale i obyčejné bojové A-7F/A-18 mohly HARMy běžně nosit. To byla zcela odlišná koncepce od U.S. Air Force, kde se k  tomuto účelu nadále využívaly  k tomu určené letouny Wild Weasel, nyní poslední varianta WW-4 se stroji F-4G. Rušení zabezpečovaly letouny EF-111A a EA-6B. Bitva mohla začít.

V 02.37 hod. zahájila irácká PVO zběsilou palbu na cíle nad Bagdádem. Záběry oblétly celý svět, ačkoliv nikdo z diváků, novinářů, a tím méně iráckých vojáků netušil, že střílí jen na „drony“ kroužící nad městem.

 

Jeden z mnoha záběrů běsnící irácké PVO nad Bagdádem ráno 17. 1. 1991
 www.youtube.com

O minutu později osm vrtulníků Apache rozstřílelo dva radiolokátory včasné výstrahy podřízené záchytnému operačnímu centru PVO v Al-Nukhib  a usnadnily tak průnik do hloubi iráckého území prvním F-117A, které své pumy začaly shazovat v 02.51 hod. Jejich cílem bylo právě výše zmíněné operační centrum v Al-Nukhib, jehož zničením se podařilo v tomto úseku zcela ochromit irácký systém velení a řízení. Během několika minut napadly F-117A celkem 37 cílů, především komunikační uzly a centra velení a řízení. V 03.02 hod. navíc vyřadily pumy z F-117A také hlavní telefonní centrálu v Bagdádu.

O čtyři minuty později dopadl na Prezidentský palác v Bagdádu první Tomahawk. Další střely mířily na komplex ústředí strany Baas a sklady raket. Střely AGM-86 mezitím zdemolovaly letiště, postavení PVO a komunikace v okolí Mosulu. Během několika minut byl irácký systém velení a řízení PVO zcela rozvrácen.

Ty palebné jednotky, které se pokusily vést boj decentralizovaně, se ihned stávaly cílem raket HARM. Další, právě ve chvíli, kdy se blížila hlavní útočná vlna, již měly prázdná odpalovací zařízení, protože všechny své PLŘS odpálily na bezpilotní prostředky. Hlavní útočná vlna pokračovala v ničení. Jejím cílem byla především letiště, štáby, sklady chemických zbraní, známá postavení balistických raket atd. Simultánně probíhal další útok na irácké jednotky v Kuvajtu.

Zničení komunikačních uzlů systémů velení a řízení PVO a způsobilo rozpad irácké PVO jakožto uceleného systému. V lepším případě byly nyní schopny vést bojovou činnost alespoň jako útvary, kdy jednotlivé palebné jednotky byly řízeny z místa velení a řízení nadřízeného stupně, např. z úrovně brigády. Koaliční letectvo však likvidací radiolokátorů včasné výstrahy nakonec odřízlo od přehledu o vzdušné situaci i tato místa velení nižších svazků. Ve finále tedy musely jednotlivé oddíly či baterie bojovat zcela samostatně.

Navzdory všem opatřením však irácká PVO ukázala zuby – protiletadlové rakety prvního dne sestřelily 4 letouny a 4 dalších těžce poškodily. Lehce poškozena byla i jedna B-52. Dalších 7 letadel bylo poškozeno palbou hlavňových prostředků PVO. Jedna F-18 dokonce padla za oběť iráckému Migu-25. Přesto se jednalo o jeden z nejlépe připravených a provedených leteckých útoků v dějinách.

Ztráty byly mnohem nižší, než se čekalo (odhady předpokládaly ztráty až 100 letadel během prvních dnů bojů), avšak přesto byly nepříjemné.  Letouny vyzbrojené protiradiolokačními střelami byly na roztrhání – Lt. Col. E. Ballanco, letící na F-4G, vzpomínal, jak se všude kolem „rozsvěcovaly“ irácké radary nejrůznějších typů. Všechny svoje čtyři HARMy odpálil během minuty a půl na dva PLRK 2K12, jeden na S-75 a jeden na S-125. F-4G se po vystřílení svých střel vracely pro další a během 5 minut byly opět ve vzduchu. HARMy se staly jednou z nejdůležitějších zbraní použitých během Pouštní bouře – za 6 týdnů bojů jich bylo vystříleno kolem 2000 kusů (přičemž byly používány i pro preventivní odpaly, obdobně jako Shriky ve Vietnamu).

Poškozené odpalovací zařízení SM-90 iráckého PLRK S-75M Volchov po operaci Pouštní bouře. Na rampě detonovala PLŘS, jejíž trosky leží rozmetány kolem. V popředí leží torzo trupu rakety s kormidly a kapalinovým letovým motorem
Autor: Tech. Sgt. Joe Coleman – http://www.defenseimagery.mil; VIRIN: DF-ST-92-08833, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=19465292

Bohužel je velmi málo konkrétních informací o dalším průběhu bojů s iráckou PVO. Koaliční síly útočily na další klíčové objekty i pozemní jednotky. Útočné skupiny byly doprovázeny stroji vybavenými protiradiolokačními střelami, jejichž úkolem bylo eliminovat jakoukoli hrozbu ze strany iráckých protiletadlových jednotek. Přesto byly protiletadlové rakety (v závěrečné fázi bojů však spíše přenosné s infračervenou naváděcí soustavou) nebezpečné do poslední chvíle, např. posledního dne náletů byly přenosnými PLRK sestřeleny 2 letouny a jeden poškozen.

Letecké operace skončily 27. 2. 1991 po 42 dnech bojů. Za tuto dobu koaliční letectvo ztratilo celkem 30 letadel (a 2 vrtulníky) v boji. Prostřednictvím protiletadlových řízených střel bylo sestřeleno celkem 23 strojů (21 letadel a 2 vrtulníky) a dalších 23 bylo poškozeno. Protiletadlové dělostřelectvo zničilo 6 letounů a poškodilo dalších 26. Jeden letoun byl sestřelen stíhačem a příčina sestřelení posledních dvou je neznámá.

Z těch sestřelů PLŘS, u nichž je znám typ systému, dva sestřely docílil PLRK  S-75, jeden S-125, jeden 2K12, jeden Roland, dva 9K32, jeden 9K35 a jeden 9K310 Igla-1. Pokud se podařilo rozlišit alespoň naváděcí soustavu, pak počet sestřelů radarem naváděných PLŘS činil 7, zatímco prostřednictvím PLŘS naváděných infračervenou soustavou bylo sestřeleno celkem 10 letadel. Zbytek PLŘS nebyl identifikován.

Jak už jsem uvedl, S-75 (podle amerických zdrojů šlo v obou případech o SA-2E, tedy varianta S-75M Volchov) dosáhl dvou sestřelů. První vítězství získal dne 20. ledna 1991, kdy sestřelil F-15E od 4. TFW při útoku na mobilní odpalovací zařízení raket Scud (9K72 Elbrus) v západním Iráku. Osádka Strike Eaglu (Col. D. W. Eberly a Maj. T. E. Griffith) byla těsně před shozem pum varována před blížící se PLŘS výstražnou kontrolkou a díky tomu včas střelu spatřila. Razantním manévrem vpravo se jí Eberly dokázal vyhnout, avšak zřejmě si neuvědomil, že Volchov zpravidla střílí dvěma nebo třemi raketami. Po následném výkrutu vlevo, kterým se chtěl vrátit na útočnou trajektorii, byl Eagle zasažen druhou střelou. Osádka se z rozlomeného letounu zachránila na padácích, avšak později byla zajata.

Podruhé S-75M skóroval  hned následujícího dne, kdy si připsal zničení stíhacího letounuF-14A+ od VF-103.  Tomcat se vracel na  letadlovou loď Saratoga  po úspěšné doprovodné misi stroje EA-6B. Osádka náhle spatřila stoupající PLŘS, která mířila k jejich letounu. Pilot Lt. Devon Jones okamžitě přidal plyn a zahájil úhybný manévr, raketa však explodovala těsně za ocasem Tomcatu. Pilot ztratil nad svým Tomcatem vládu a letadlo přepadlo do ploché vývrtky. Lt. Jones marně zápasil s řízením a osádka se nakonec musela katapultovat. Jones byl zachráněn při první bojové záchranné akci CSAR (Combat Search and Rescue) od války ve Vietnamu. Jeho operátor zbraňových systémů Lt. Lawrence Slade však padl do zajetí, kde strávil 43 dní.   

Zkušenosti z války v Perském zálivu prokázaly, že moderní taktika SEAD, spolu s nejmodernějšími technickými prostředky a výzbrojí  (a v neposlední řadě také dostatečnou početní převahou) je vysoce účinná a je schopna překonat prakticky jakoukoliv protileteckou obranu založenou převážně na zastaralých systémech sovětské provenience.  Na druhou stranu v Zálivu dokázaly radarem naváděné PLŘS (na něž je působení SEAD zaměřeno především) sestřelit téměř stejný počet letadel jako infračervené systémy, proti nimž je obrana podstatně těžší. Více než polovinu těchto sestřelů radarem naváděných PLŘS pak dosáhly ty nejstarší systémy, které byly v aktivní službě již více než 30 let. Opět se tedy ukázalo, že ani ten nejstarší systém není možno podcenit – za určitých okolností dokáží být i staré zbraně nebezpečné. 

 

Závěr

V březnu 1993 byl systémem S-75 sestřelen během gruzínsko-abcházkého konfliktu ruský Su-27. Jde o poslední známý úspěch tohoto systému.

Sovětský svaz v minulosti vyvezl více než 600 komplexů S-75 všech verzí spolu s 20 000 PLŘS do více než 30 zemí. Už v úvodu jsem poznamenal, že řada států má z různých důvodů ve výzbroji systém S-75 dodnes (např. Severní Korea).  V lokálních konfliktech ne vždy budou jejich protivníci disponovat takovými prostředky REB, jaké dnes mají k dispozici západní letectva. V těchto válkách pak samozřejmě může být S-75 stále nebezpečným soupeřem.

Protiletadlové řízené střely systému S-75 (či pouze jejich komponenty, např. startové prachové motory) byly použity v Iráku jako neřízené balistické rakety, celé opuštěné komplexy byly vyfotografovány v Libyi po spojenecké kampani proti Kaddáfímu v roce 2011. Sýrie, která se v poslední době změnila v šachovnici pro geopolitické hráče, do roku 1987 nakoupila 53 PLRK tohoto typu a je těžko říci, co se s nimi stalo v poslední době. Disponují jimi vládní jednotky, opozice či dokonce Islámský stát? Jsou vůbec ještě bojeschopné? Naštěstí je tento systém tak složitý na údržbu i použití, že jeho zneužití jako celku teroristy je takřka nemožné. Přesto nelze kategoricky prohlásit, že o tomto systému v budoucnu již neuslyšíme… 

 

 

Zdroje:
1) Martin Smíšek: El Dorado Canyon, Historie a plastikové modelářství č. 6-8/2009
2) Abraham R. Wagner, Anthony H. Cordesman: The Lesons of Modern War: The Iraq-Iran War, nakl. Western Press, 1991, ISBN 0813309557
3) Steven Zaloga: Red SAM, Osprey Publishing Ltd., Oxford  2007, ISBN 978 1 84603 062 8
4) Maj Ronald E. Bergquist: The Role of Airpower in the Iran-Iraq War, U.S.GOVERNMENT PRINTING OFFICE: 2001-637-843140079
5) COLONEL MAEDH AYED AL-LIHAIBI: AN ANALYSIS OF THE IRAN-IRAQ WAR:MILITARY STRATEGY AND POLITICAL OBJECTIVES, AIR UNIVERSITY UNITED STATES AIR FORCE, MAXWELL AIR FORCE BASE, ALABAMA, 1989
6) James R. Brungess: Setting the Context, Air University Press Maxwell Air Force Base, Alabama, 1994
7) Hans Hablerstadt: The Wild Weasels, Motorbooks International Publisher & Wholesalers, Osceola, 1992
8) Darrel D. Whitcomb: Sága Corvette 03, REVI č. 53/2004
9) Jurij Krinickij, Konstantin Čirjev: Ogoň v prerii, Vozdušno-kosmičeskaja oborona č. 1/2015
10) Alfred Price: The History of US Electronic Warfare, The Association of Old Crows, ISBN 0-9703794-0-4
11) Vakhtang Darchiashvili: Gruzínsko-abchazský konflikt (minulost, současnost, budoucnost), Bakalářská práce, Brno 2007
12) https://theaviationist.com/2015/04/28/f-14-rescue-mission-in-iraq/
13) https://en.wikipedia.org/wiki/Gulf_War_air_campaign
Autor : Radek Enžl / Rad 🕔12.08.2016 📕4.877

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře