Sokolovo 1943

Autor : Robert Fox 🕔14.03.2013 📕5.696

Po stalingradské bitvě a následné kapitulaci 6. armády v čele s polním maršálem Fridrichem Paulusem, byla Rudou armádou zahájena rozsáhlá a nepříliš promyšlená ofenziva, směřující do prostorů měst Kursk, Charkov, Rostov na Donu. Wehrmacht reagovala strategickým ústupem z Kubáně a pokoušela se pod Mansteinovým velením o stabilizaci celé fronty. 15. 02. 1943 dobyla Rudá armáda Charkov. Ve frontové linii se v prostoru kolem Charkova vyskytoval výběžek, který Rudá armáda nebyla schopna adekvátně pokrýt. Ráno 22.02. 1943 vyrazil na Charkov od jihu XXXXVIII. tankový sbor wehrmachtu a II. tankový sbor waffen SS provedl obchvat z jihozápadu. Během března bylo město zpět v německých rukách. A právě v průběhu uvedené německé ofenzivy si odbyl, při obraně svěřeného úseku frontového výběžku, bojový křest ohněm 1. čs. samostatný prapor, začleněný toho času v sestavě 3. tankové armády Voroněžského frontu, pod velením generálplukovníka Golikova.

01.03.1943 se prapor dostal do osvobozeného Charkova po vyčerpávajícím pochodu, dlouhém 350 km v arktických mrazech. Jednotka byla nejdříve dopravena do železniční stanice Valujka. Odtud dál roty uskutečňovaly přesuny především v noci, z obavy před útoky luftwaffe. 02.03. po krátkém odpočinku pokračovala jednotka dle rozkazu v pěším přesunu do prostoru Sokolova. Mužstvo i důstojníci, oděni v britské battledresy a trpící nedostatkem materiálu všeho druhu, dorazili do oblasti určení dne 03.03. První úkol zněl: udržet postavení na nově budované linii obrany na řece Mža. Tato linie se táhla v souvislém pásu na severní straně řeky Mža a díky několika osadám byla celkem vhodná k obraně, včetně protitankové. Krytí vojákům poskytovaly budovy a stavení. V úseku 1. roty se ovšem nacházela planina, která byla nevhodná k obraně, neboť neposkytovala žádné krytí. Naproti této planině se na druhé straně řeky nacházela obec Sokolovo, která skýtala lepší podmínky k obraně. V rámci operačního rozvinutí byl celé jednotce svěřen asi patnáctikilometrový úsek linie. Na jeden prapor tedy dost rozsáhlá oblast. Je třeba také zmínit, že ostatní úseky měly držet jednotky tvořící 3. divizi, která, v důsledku ztrát, v kritickou dobu měla ve stavu zhruba 1500 mužů, namísto obvyklých cca 10 000.

Operační rozvinutí na čs. úseku obranné linie tedy vypadalo následovně: Na severu u osady Timčenkov zaujala postavení jedna četa 3. roty pod velením O. Kvapila. Na jihu v oblasti Mirgorodu se zakopal zbytek 3. roty. 2. rota hájila pozice u vesnice Artjuchovka, vedená nadporučíkem Lomem. Dále velení praporu rozhodlo o obsazení vesnice Sokolovo na jižním břehu, kde předsunuté obraně posílené 1. roty velel nadporučík Otakar Jaroš. 1. četa 8. roty pod velením poručíka Šironina dostala rozkaz hájit předsunutý železniční přejezd u stanice Bespalovka. Jihozápadně v prostoru vsi Artjuchovka zaujala obranná postavení oslabená 25. gardová střelecká divize. Posilové prostředky 3. tankové divize, (raketomety a divizní dělostřelectvo) byly umístěny na severní straně řeky tak, aby palebně pokrývaly celý prostor Mirgorodu a Arjtuchovky. Do obrany Sokolova se tedy příliš zapojit nemohly. Sokolovská obrana měla k dispozici dvě protitanková děla ráže 45 mm a několik protitankových pušek PTRD-41.


Antonín Sochor

Dne 08.03.1943 ve 13:30 zaútočily zkusmo na Sokolovo jednotky 6. tankové divize. Zhruba 14 tanků a několik obrněných transportérů vyrazilo za skřípění a rachotu pásů do čelního útoku proti postavení 1. roty. Protitanková děla a pušky spustily nepříliš účinnou palbu, jelikož jejich projektily nebyly schopny probíjet pancíře německých strojů. Nadporučík Jaroš si rádiem vyžádal dělostřeleckou podporu a sovětské posilové prostředky zahájily palbu z děl a raketometů. Projektily vypalované divizním dělostřelectvem tedy dopadaly do předpolí sokolovské obrany. Po chvíli se zdálo, že je německý útok odražen, tři německé stroje zůstaly stát na bojišti a zbytek se stáhl. Českoslovenští obránci se domnívali, že jsou stroje zničeny, neboť z nich stoupal dým. Až později se ukázalo, že se jednalo o válečnou lest. Stroje poškozeny nebyly a dým z nich stoupající byl způsoben použitím dýmovnic. Osádkám, zůstávajícím uvnitř svých strojů, se pozorováním podařilo přesně rozkrýt rozmístění čs. obrany. O dvě hodiny později byl německý útok obnoven a palba byla vražedně přesná. Během několika minut bylo zničeno jedno ze dvou protitankových děl, postavení těžkého kulometu a německé stroje pronikaly do Sokolova. Československým vojákům se i přes mizerné vybavení podařilo odrazit několik útoků německé pěchoty a zničit několik tanků. Ovšem s prostředky, které měli k dispozici, a díky německé přesile, kdy se do centra Sokolova valilo kolem čtyřiceti německých strojů (asi čtvrtina z nich byly plamenometné verze), se začínala situace stávat kritickou. Nadporučík Jaroš, řídící obranu, byl prostřednictvím radiostanice ve spojení s velitelstvím praporu a žádal podplukovníka Svobodu o posily nebo o možnost taktického ústupu za řeku. Kolem páté hodiny odpolední zbylí vojáci 1. roty zaujali kruhovou obranu kolem sokolovského kostela, který sloužil Jarošovi jako velitelské stanoviště. Zhruba ve stejnou dobu Svoboda konečně rozhodl vyslat do ohroženého prostoru posily. Nejprve vyslal četu rotmistra Voráče, který se sám dobrovolně přihlásil a poté ještě vydal rozkaz k přesunu 179. tankové brigádě s asi deseti bojeschopnými tanky. Vzhledem k tomu, že hned pod prvním tankem, který se snažil překročit řeku se probořil led, tyto posily do Sokolova nikdy nedorazily. Brzy bylo v důsledku německého ostřelování přerušeno spojení mezi Jarošovým stanovištěm a velením praporu. Telefonní linky byly zpřetrhány a radiostanice zničena. Později vydal Svoboda konečně rozhodnutí k opuštění pozic a ústupu na obrannou linii za řeku, o kterém ale sokolovští obránci již nemohli být informováni, neboť spojky, které byly vyslány, byly zlikvidovány Němci. Jarošova rota tak byla úplně odříznuta a ponechána svému osudu. Mezi tím u sokolovského kostela pokračoval boj do posledního muže, který sice prokázal bojové kvality Čechoslováků, ale neměl naději na úspěch. Čechoslováci si zde vybojovali respekt, ale zaplatili za to cenu nejvyšší. Ve večerních hodinách pak boj pomalu utichal a žalostné zbytky přeživších se pod rouškou tmy stáhly zpět k praporu. Ranění byli převáženi do charkovských nemocnic a velitelství praporu se pokoušelo konsolidovat pozice na linii za řekou. Přes nesmírnou obětavost Čechoslováků se linie obrany dlouho neudržela a 1. čs. samostatný prapor byl ze svých pozic stažen. Ve dnech 13.-15.03. Němci znovu dobyli Charkov, což pro mnoho raněných Čechů, umístěných v charkovských nemocnicích, znamenalo ortel smrti. Jako občané protektorátu byli považováni za zrádce a okamžitě na místě popravováni.


Nadporučík Otakar Jaroš

Celkově by se dalo celé střetnutí považovat za debakl, za který bylo zodpovědno sovětské i Svobodovo velení a značné ztráty, ke kterým v průběhu bojů došlo, se jeví v rámci situace jako zbytečné a tragické. Celkem padlo a bylo raněno na 500 důstojníků a mužů 1. čs. samostatného praporu, včetně nadporučíka Jaroše, později kapitána in memoriam, jehož jméno bylo posléze propagandisticky zneužito komunisty. Je třeba vzpomenout mnoha doslova hrdinských činů, které byly v boji učiněny. Například vojín Černý, který nejprve zlikvidoval z bezprostřední blízkosti jeden německý tank granátem a vzápětí vhodil další granát do německého obrněného vozidla a vyřídil tím na dvacet dalších německých granátníků. Příběh odstřelovačky Marie Ljajkové, jejíž přesná muška stála životy čtyř německých vojáků obsluhujících německý kulomet, je snad dostatečně známý, stejně jako příběhy mnoha dalších, například Antonína Sochora nebo rotmistra Voráče.

Na závěr mi dovolte citovat dva přímé účastníky operace Artura Altera a Karla Hahna:

V průběhu tří dnů padlo a bylo zraněno na 500 vojáků, většinou židovských. Plukovník Svoboda nás tehdy použil jako strategických pokusných králíků v boji proti Němcům.“ Ještě tvrději se vyjádřil Karel Hahn: „Považuji bitvu za velký debakl. Bylo to velmi neodpovědné, poslat lidi s obyčejnými puškami proti německým tankům a motorizovaným vojskům. Ruská podpora pozůstávala jen z několika děl, ale Rusové byli první, kteří z boje utekli. Morálku a celistvost naší jednotky udržoval více kapitán Lomský než Svoboda. To, co se o tom všem potom oficiálně psalo, to už byly vykonstruované legendy, kterých bylo třeba z propagačních důvodů.

Zdroje a použitá literatura:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Sokolova
Sokolovo 1943, Fidler Jiří, Naše vojsko, 2004, ISBN: 80-206-0716-1
Hrdinové od Sokolova, Miroslav Brož, Avis 2006, ISBN: 80-7278-365-3
Autor : Robert Fox 🕔14.03.2013 📕5.696

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře