Přehled článků autora

Nejvýkonnější a největší třída japonských torpédoborců ve druhé světové válce.

Monografie posledního přežívajícího japonského torpédoborce třídy Júgumo.

Bitva u Midway byla významná námořní bitva Tichomořského bojiště druhé světové války, která se odehrála během 3. až 7. června 1942, šest měsíců po japonském útoku na Pearl Harbor a měsíc po bitvě v Korálovém moři. Americké námořnictvo pod vedením admirálů Chestera W. Nimitze, Franka J. Fletchera a Raymonda A. Spruance porazilo útočící loďstvo japonského císařského námořnictva pod velením admirálů Isoroku Jamamota, Čúiči Naguma a Nobutake Kondóa poblíž atolu Midway a způsobilo japonským letadlovým lodím zničující škody.

Na konferenci Arcadia, která se konala krátce po vypuknutí tichomořské války, bylo sice stanoveno, že prvořadý úkol pro americké ozbrojené síly bude vypořádání s Německem, ale zdaleka ne všichni vysocí američtí důstojníci byli tohoto názoru. Asi nejvýznamnějším odpůrcem defenzivní strategie v Tichomoří byl vrchní velitel amerického vojenského námořnictva admirál E. J. King. King nemohl proti koncepci války, přijaté nejvyššími místy vystupovat otevřeně, to by se byl stal pro prezidenta Roosevelta jako velitel námořnictva neúnosným. Proto zvolil v Pacifiku takzvaně obranně-útočnou strategii. Podlé této teorie, nebylo možno poskytnout nepříteli čas, aby se na nově získaných územích v jižním Tichomoří pevně usadil a vybudoval tam silné námořní a letecké základny.

7. 8. 1942 v dopoledních hodinách se Japonci, informovaní o americkém výsadku na Tulagi a Guadalcanalu, rozhodovali, jak udeřit na americké expediční síly. Velitel oblasti viceadmirál Guniči Mikawa jednal okamžitě. Narychlo shromáždil v přístavu Rabaul na ostrově Nová Británie skupinu šesti dopravních lodí, na které nechal nalodit několik set mužů a zásoby a v nedostatečném doprovodu jednoho torpédoborce uskupení urychleně odeslal ke Guadalcanalu.

Tokijský hlavní stan zpočátku považoval spojenecké vylodění v jižních Šalomounech za epizodní záležitost v rámci svých strategických zájmů v Tichomoří. Situace se změnila v okamžiku, kdy Američané uvedli v krátké době do provozu Hendersonovo letiště, neboť v tu chvíli si Tokio uvědomilo, že ztratí-li Guadalcanal natrvalo, tamní letecká základna podstatně oslabí japonské pozice v celé oblasti.

Dne 1. 9. 1942 začaly vyloďovací čluny z útrob dopravní lodi Betelgeuse, která právě připlula ze základny Noumeé na Nové Kaledonii na příkaz viceadmirála Ghormleyho, velitele jihotichomořské oblasti, převážet na břehy ostrova Guadalcanal na 390 mužů z 6. praporu mořských včel a s nimi ženijní materiál, dva buldozery a šest 127mm pobřežních děl. Mnoho námořních pěšáků, kteří pomáhali s vyloděním anebo jen tak přihlíželi v přístavišti, pozorovalo se zájmem, jak z člunů vystupují vojáci, kteří nebyli zrovna mladí a mnozí již s vlasy prokvétající šedinami a vyzařující sebejistotu zkušených mužů...

Nové speciální torpédoborce japonského císařského námořnictva své konkurenty z celého světa překonávaly nejen silnou dělostřeleckou výzbrojí ale především smrtící torpédovou zbraní...

Předjaří, nebo Brzké jaro. Tak poetické jméno dostala do vínku japonská třída nových moderních torpédoborců 1. třídy, lehčích a menších než byla obávaná plavidla třídy Fubuki, přesto neméně smrtonosná a vyzbrojená...

Již před nacistickým ovládnutím Německé politiky v roce 1932 se podařilo Heinzi Guderianovi oslovit vysoká místa v Berlíně jeho koncepcí pohyblivé války jako protikladu ke statickým bojům I. světové války.Avšak Guderianova koncepce nezbytně vyžadovala soustředěné formace obrněných vozidel, které měly být jeho základní oporou.

Vysoké nároky, které kladlo japonské císařské námořnictvo na plavidla této třídy si vyžádaly vysokou daň. Konce války se nedočkalo ani jedno z plavidel této třídy...

Torpédoborce třídy Minekaze byly prvními loděmi svého druhu, které byly vyprojektovány a postaveny vlastními silami Japonska. Kvalitu konstrukce potvrdilo i poválečné zařazení jedné jednotky do služby v námořnictvu Čínské republiky, a to i navzdory letitému věku.

Třída torpédoborců, které disponovaly jako první v historii japonského císařského námořnictva obávanými  610mm torpédy, přezdívanými "dlouhá kopí" o jejichž  ničivé síle se přesvědčila posádka nejednoho spojeneckého plavidla...

5. července  roku 1943 vyplul z přístavu Buin další Tokijský express s úkolem přepravit posily decimovaným japonským vojskům v severních Šalomounech. U ostrova Kolombangara však již čekal nepřátelský operační svaz křižníků kontradmirála Ainswortha...

Po stalingradské bitvě a následné kapitulaci 6. armády v čele s polním maršálem Fridrichem Paulusem, byla Rudou armádou zahájena rozsáhlá a nepříliš promyšlená ofenziva, směřující do prostorů měst Kursk, Charkov, Rostov na Donu. Wehrmacht reagovala strategickým ústupem z Kubáně a pokoušela se pod Mansteinovým velením o stabilizaci celé fronty. 15. 02. 1943 dobyla Rudá armáda Charkov. Ve frontové linii se v prostoru kolem Charkova vyskytoval výběžek, který Rudá armáda nebyla schopna adekvátně pokrýt. Ráno 22.02. 1943 vyrazil na Charkov od jihu XXXXVIII. tankový sbor wehrmachtu a II. tankový sbor Waffen SS provedl obchvat z jihozápadu. Během března bylo město zpět v německých rukách. A právě v průběhu uvedené německé ofenzivy si odbyl, při obraně svěřeného úseku frontového výběžku, bojový křest ohněm 1. čs samostatný prapor, začleněný toho času v sestavě 3. tankové armády Voroněžského frontu, pod velením generálplukovníka Golikova.

Divize, jenž byla vzorem pro všechny následné horské divize německé armády, včetně SS, byla založena 9. dubna 1938 v Garmisch-Partenkirchenu.