Mezinárodní spravedlnost

Autor : Viktor Vodák 🕔07.08.2012 📕2.987

článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz

http://www.sekuritaci.cz/mezinarodni-spravedlnost-cast-i-neutralizacni-techniky-a-pachatele-mezinarodnich-zlocinu-pripad-valky-v-byvale-jugoslavii/ 

Zločinec a kriminologická teorie

Pustíme-li se do konverzace na téma zločinu se širší veřejností, zpravidla se nevyhneme otázkám jako: Co je to za lidi, kteří jsou schopni podvádět a krást? Jsou to monstra, že dokážou ublížit nebo dokonce zabít? Já bych tohle v životě neudělal/a. ‘Zločinec’ je na jedné straně člověkem, který se provinil vůči společnosti porušením jejího řádu, zároveň se však jedná o označení, které v nás vzbuzuje pocit, že by se mohlo jednat o jedince degenerovaného, šíleného a nebezpečného. Nedávná panika ohledně možnosti propuštění vězňů z českých věznic tento většinový pohled veřejnosti potvrzuje. Logicky je zde třeba vymezit hranici mezi drobnou kriminalitou a vážnějšími zločiny, ale i kdybychom uvažovali pouze tu druhou z těchto kategorií, jsou za mřížemi skutečně monstra?

Emeritní profesor Univerzity v Leedsu a legenda sociologie Zygmunt Bauman (2012) došel k závěru, že tomu tak není a svoje tvrzení zakládá na výsledcích dvou na sobě nezávislých studií. První z nich byl psychologický výzkum strůjců holocaustu, který k překvapení všech stanovil, že většina zkoumaných pachatelů jsou vlastně „normální“ a „kultivovaní“ lidé bez psychické poruchy (Bauman, 1989). Tou druhou byl tzv. Stanfordský vězeňský experiment, během kterého byly v podmínkách simulovaného vězení univerzitním studentům přiřazeny role hlídačů a vězňů. Experiment musel být ukončen předčasně již po šesti dnech, a to především z důvodu krutého chování hlídačů (Haney, Banks & Zimbardo, 1973). Podle Baumana (2012) se tedy není důležité ptát, jací lidé se dopouštějí zločinu, ale v jakých podmínkách by byl nepravosti schopen páchat kdokoli z nás.

Kriminologie jako vědní disciplína se od studia jednotlivce začala odvracet již na počátku 20. století a pozvolna se nově zaměřovala právě na podmínky, ve kterých lidé žijí, včetně společnosti samotné. Kromě Chicagské školy a její analýzy města se velkého ohlasu dostalo také teorii diferenciální asociace Donalda Sutherlanda, nabízející vysvětlení kriminality jakožto naučeného chování (Lanier & Henry, 2010). V 50. letech se však Sutherlandova teorie dočkala kritiky Matzy a Sykese (1957), kteří přišli s argumentem, že se jedinci neučí zločinnému či deviantnímu chování, ale spíše způsobům, jak toto chování ospravedlnit před sebou samým a svým okolím. Jednotlivé způsoby takového ospravedlnění vešly do dějin jako „techniky neutralizace“. Během konstruktivistické revoluce (Ferrell, Hayward & Young, 2008) o dekádu později se ostatně ukázalo jako velmi důležité sledovat, kdo co říká a za jakým účelem.

Teorie potkává realitu

Problematika ozbrojeného konfliktu a mezinárodních zločinů se v kriminologických kruzích stává v posledních letech oblíbenou a široce diskutovanou záležitostí (Cohen, 2002; Green & Ward, 2004; McLaughlin & Muncie, 2005) a logika stojící za tímto trendem není složitá. Ozbrojený konflikt, jak jej vidíme ve většině případů dnes, může být charakterizován násilím namířeným proti civilistům. Robert Kaplan (1994) v tomto ohledu poukazuje na armády spíše jako na ozbrojené gangy, které ve své touze po moci a majetku viktimizují civilní obyvatelstvo a plundrují přírodní bohatství. Zločin je tedy v současné době nedílnou součástí války (Lanier & Henry, 2010). A jsou vlastně zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a genocida něco jiného, než jen vraždění, znásilňování a loupení ve velkém měřítku?

Cílem tohoto článku je představení výše zmíněných neutralizačních technik a jejich využití při studiu řečových aktů politických a vojenských leaderů, kteří bývají považování za osoby zodpovědné za válku v bývalé Jugoslávii. Stejný cíl byl sledován i v širší studii provedené pro účely univerzitního kurzu na téma mezinárodního zločinu a spravedlnosti, přičemž výzkumná otázka zněla: Jak mohou neutralizační techniky jakožto kriminologická teorie přispět k pochopení racionalizací mezinárodních zločinů spáchaných během války v bývalé Jugoslávii? Studie se zabývala jednak výroky výše zmíněných leaderů v médiích, ovšem důraz byl kladen na jejich projevy před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY), jedním z ad hoc soudů se sídlem v nizozemském Haagu podílejících se na širším schématu mezinárodní spravedlnosti (Scharf & Day, 2011). Analyzováno bylo 19 případů doznání viny, ve kterých pachatelé vyjádřili na jedné straně lítost, zároveň však promluvili o motivech svého jednání.

Neutralizační techniky

Jak už bylo naznačeno výše, neutralizační techniky znamenaly výzvu pro chápání zločinu jako naučeného chování. V praxi se totiž ukázalo, že nepravosti činí i významný počet lidí inteligentních, vzdělaných a morálních. Právě takoví jedinci přejímají jednu z technik neutralizace jako ospravedlnění svých činů (Green & Ward, 2004). Doslova tak neutralizují rozdíl mezi svými morálními postoji a tím, co dělají ve skutečnosti.

Teorii se v akademické obci dostalo uznání a aplikována byla na různé typy kriminality. Její autoři, Matza a Sykes (1957), se za pomoci technik neutralizace snažili vysvětlit delinkvenci mládeže, Cromwell a Thurman (2003) je aplikovali na případy drobné krádeže v obchodech. Cressey jich využil při studiu zpronevěry (Lanier & Henry, 2010), Eliason a Dodder (2000) pak při analýze pytláctví. Alvarez (2001; 2010) dále prokázal jejich užitečnost, když se zabýval zločinem genocidy a Agnew (1994) při studiu násilí obecně. Neutralizační techniky dokonce přesáhly hranice kriminologie jako vědy a využívány jsou například ve studiích spadajících tematicky do oblasti obchodní a spotřebitelské etiky. Chatzidakis (et al. 2007) se v tomto ohledu snažil najít odpověď na otázku, proč lidé nekupují fair tradové produkty, přestože fair trade vidí jako správnou a prospěšnou věc.

Popírání odpovědnosti(Matza & Sykes, 1957) Pachatel viní za svůj čin někoho/něco jiného. Poukazuje v tomto ohledu často na špatnou výchovu rodičů, vliv alkoholu, nebo nutnost uposlechnout rozkaz.
Popírání újmy(Matza & Sykes, 1957) Pachatel se snaží ukázat, že jeho čin nezpůsobil tolik škody, jak se zdá. Příkladem může být vytváření pirátských kopií CD a DVD nebo drobná krádež.
Popírání oběti(Matza & Sykes, 1957) Pachatel demonstruje sebe samého jako oběť. Jedná se v podstatě o často užívanou argumentaci sebeobranou.
Popírání špatného úmyslu(Minor, 1981) Pachatel zlehčuje to, co zapříčinil. Konkrétně tvrdí například, že se mělo jednat pouze o vtip.
Popírání lidskosti(Alvarez, 2001; 2010) Pachatel snižuje hodnotu své oběti. V porovnání se sebou samým ji prezentuje jako odlišnou, podřadnou až bezcennou. V literatuře též jako „dehumanizace“.
Argumentace loajalitou(Matza & Sykes, 1957) Pachatel svůj čin koná pro někoho/něco jiného. Roli v tomto případě může hrát rodina, přátelé, ale například i bůh nebo víra obecně.
Argumentace oprávněním(Cromwell & Thurman, 2003) Pachatel naznačuje, že měl právo na to, co udělal. Nejčastěji v tomto ohledu poukazuje na to, že mu bylo dluženo, takže svým činem v podstatě jen dorovnává.
Zatracování kritiků(Matza & Sykes, 1957) Pachatel tvrdí, že ti, kteří jeho čin odsuzují, jsou také špatní. Odvolává se například na zkorumpovanost celého systému.
Metafora žebříku(Minor, 1981) Pachatel se snaží očistit tím, že udělal více dobrých, než špatných věcí. Příkladem může být zkorumpovaný úředník vyvíjející charitativní činnost.
Konstatování normality(Minor, 1981) Pachatel apeluje na to, že věc, kterou provedl, je vlastně normální a dělá ji v daných podmínkách každý.
Relativní přijatelnost(Minor, 1981) Pachatel se snaží ukázat, že kdyby daný krok neučinil, mohlo by se stát ještě něco horšího.
Obhajoba nezbytnosti(Cromwell & Thurman, 2003) Pachatel demonstruje, že jeho čin byl v podstatě nutný. Často v tomto ohledu tvrdí, že neměl na výběr.

Válka v bývalé Jugoslávii

Z historického hlediska patří Balkán k obtížně uchopitelným oblastem a obzvlášť co se 90. let minulého století týče, ozbrojený konflikt na území bývalé Jugoslávie byl situací natolik komplexní, že ani v současnosti nepanuje shoda na jeho charakteru. Většina autorů tento konflikt označuje jako „etnický“, najdou se však i takoví, kteří tento pohled odmítají. John Mueller (2000) v tomto smyslu poukazuje na zločinný oportunismus malých ozbrojených skupin, dopouštějících se šikany a násilí i na příslušnících vlastního etnika.

Máme-li se zabývat příčinami tohoto konfliktu, pak se nejčastěji hovoří o nezodpovědných politických elitách a erupci nacionalismu. Zejména pak literatura zmiňuje jméno Slobodana Miloševiće – prezidenta Jugoslávie a hlavního představitele Srbů, který měl dobré vyhlídky politicky kontrolovat celou federaci a oponoval snaze jednotlivých federálních republik osamostatnit se (Ciment & Hill, 1999; Szajkowski, 1993). Ze série tří válek o nezávislost, ke kterým tento vývoj vedl, se do povědomí veřejnosti zapsala především válka v Bosně a Hercegovině, a to díky mimořádnému rozsahu interetnického násilí. Nejčastěji zmiňované případy tohoto násilí, vyšetřovány ICTY (2012) dokonce jako případy genocidy, jsou masakr několika tisíc Bosňáků u vesnice Srebrenica a etnické čistky provedené na severu země.

Pokud tedy uznáme, že cesta k ozbrojenému konfliktu v bývalé Jugoslávii byla vydlážděna nezodpovědnou politikou, je rozhodně zajímavé přihlédnout právě ke komunikaci, jež tuto politiku doprovázela. Jeden z nejznámějších výroků v tomto ohledu pronesla kontroverzní bosenskosrbská politička a univerzitní profesorka Biljana Plavšić, která s odkazem na svoje vzdělání v oblasti biologie prohlásila, že „Islám je přejímán jen geneticky deformovaným materiálem“ (Shatzmiller, 2002: 58), což je možno číst jako narážku na Bosňáky a z hlediska neutralizace jako popírání lidskosti, jelikož zde lze vypozorovat snahu prezentovat jednu etnickou skupinu jako podřadnou. Dalším zajímavým řečovým aktem je apel na sebeobranu v podání různých srbských politických i vojenských leaderů. Podle nich to totiž byli naopak Muslimové, kteří osnovali masakr Srbů v Bosně – nově vzniklém islamistickém státu (Ciment & Hill, 1999). V jistém smyslu tedy docházelo i k popírání oběti. Je vysoce pravděpodobné, že právě takovéto výroky měly v Jugoslávii 90. let významný podíl na podmínkách, v nichž nakonec došlo k ozbrojenému konfliktu a válečným zločinům.

Racionalizace na půdě ICTY

Jedincům, jež byli za válku v bývalé Jugoslávii zodpovědní, mohou výroky na způsob výše uvedených sloužit jako ospravedlnění jejich činů. Zejména je potom lze takto interpretovat, pokud přichází až poté, co k danému činu dojde. Soudní řízení na půdě ICTY v tomto ohledu nabízí pozoruhodný zdroj informací. Většina pachatelů sice před tribunálem odpovědnost odmítala nést, avšak našli se i takoví, kteří svou vinu uznali. Ve svých doznáních hovořili často v minulém čase a jejich projevy tedy nabízí možnost exkurze zpět do doby války.

Prostřednictvím aplikace teorie neutralizace bylo v celkovém počtu 19ti doznání pachatelů válečných zločinů souzených ICTY nalezeno 36 případů racionalizace. Interpretovány byly jako: popírání odpovědnosti (14), popírání oběti (3), popírání lidskosti (2), argumentace loajalitou (3), zatracování kritiků (1), metafora žebříku (5), konstatování normality (2), relativní přijatelnost (2) a obhajoba nezbytnosti (4). Je třeba zdůraznit, že interpretace byla provedena spíše volně a výsledky tedy nelze chápat rigidně. Samotné techniky neutralizace jsou koneckonců teoretickými kategoriemi, které se navzájem doplňují či prolínají.

Příklady jednotlivých racionalizací[1]:

Namísto obyčejných a nám známých slov jsme začali používat velká slova jako ‘národ, stát, náboženství’. Ti, kteří nás tato slova naučili, nás ani neznali“ (IT-02-61; Deronjić, M.; popírání odpovědnosti).

Přestože jsem byla opakovaně informována o krutém zacházení nejen se Srby, odmítla jsem to přijmout a zabývat se tím. Popravdě jsem měla hodně práce s utrpením srbských nevinných obětí války“ (IT-00-39 & 40/1; Plavšić, B.; popírání oběti).

Vědomě jsem se účastnil těch nejhorších perzekucí lidí jednoduše z toho důvodu, že to byli Chorvati a ne Srbové“ (IT-03-72; Babić, M.; popírání lidskosti).

Naši lidé byli v ohrožení a já věřím, že bylo mojí povinností setrvat s vlastním národem“ (IT-95-17; Rajić, I.; argumentace loajalitou).

Zatčení mě a mého bratra a náš následný převoz do Haagu byl věcí, kterou jsou prožíval ve strachu hlavně proto, že propaganda označovala Haag jako místo pro tiché vraždění Srbů“ (IT-02-65/1; Banović, P.; zatracování kritiků).

Mezitím jsem se oženil a narodily se mi dvě děti. Žil jsem potom čestně a nedopustil jsem se žádných zločinů“ (IT-02-59; Mrđa, D.; metafora žebříku).

Pro každého muže i chlapce bylo normální obléct si uniformu, vzít zbraň a jít bránit svoji domovinu, národ a rodinu“ (IT-02-60/2; Obrenović, D.; konstatování normality).

Jsou tu svědci, a zároveň já sám jsem prokuratuře poskytl důkazy, že v létě 1992 jsem se postavil šílenci Tihomiru Blaškići a těm, kteří jej chránili a vyprovokovali tento konflikt v centrální Bosně“ (IT-95-17; Rajić, I.; relativní přijatelnost).

Když vypukla válka, museli jsme jít tam, kam nám bylo řečeno abychom šli. Neměli jsme na výběr. Mohli jsme buď splnit rozkazy, odmítnout je či dezertovat“ (IT-95-8; Sikirica, D.; obhajoba nezbytnosti).

Závěrem tedy lze konstatovat, že neutralizační techniky je možno jako kriminologickou teorii využít ke studiu mezinárodních zločinů a násilného konfliktu, především potom pokud se hodláme zabývat podmínkami, ve kterých k takovému konfliktu dochází. Konkrétně tyto techniky dokáží dát jméno výrokům či řečovým aktům, které slouží pachatelům zločinu jako ospravedlnění jejich činů. Z hlediska prevence násilného konfliktu může být tento příspěvek chápán jako varování: pakliže má nějaká oblast tendenci k ozbrojenému konfliktu směřovat, politické apely na sebeobranu nebo dehumanizace rivalů mohou takové napětí výrazně posílit.

Seznam zdrojů

Agnew, R. (1994). The Techniques of Neutralisation and Violence. Criminology, vol. 32, no. 4, pp. 555-580.

Alvarez, A. (2001). Governments, Citizens and Genocide: A Comparative and Interdisciplinary Approach. Bloomington: Indiana University Press.

Alvarez, A. (2010). Genocidal Crimes (Key Ideas in Criminology). New York: Routledge.

Bauman, Z. (1989). Modernity and the Holocaust. Ithaca: Cornell University Press.

Bauman, Z. (2012). Lessons of the Holocaust. A Public Lecture, Soeterbeeck Programme. The University of Nijmegen.

Ciment, J. & Hill, K. L. (1999). Encyclopedia of conflicts since World War II. Armonk: M. E. Sharpe.

Chatzidakis, A. (et al. 2007). Why People Don’t Take their Concerns about Fair Trade to the Supermarket: The Role of Neutralisation. Journal of Business Ethics, no. 74, pp. 89-100.

Cohen, S. (2002). Human rights and the crimes of the state: The culture of denial. In E. McLaughlin, J. Muncie & G. Hughes (Eds.), Criminological Perspectives: Essential Readings. Second Edition (pp. 542-560). London: Sage.

Cromwell, P. & Thurman, Q. (2003). The Devil Made Me Do It: Use of Neutralisations by Shoplifters. Deviant Behaviour, vol. 24, no. 6, pp. 353-550.

Eliason, S. & Dodder, R. A. (2000). Neutralisation among Deer Poachers. The Journal of Social Psychology, vol. 140, no. 4, pp. 536-538.

Ferrell, J., Hayward, K. & Young, J. (2008). Cultural Criminology: An Invitation. London: Sage Publications.

Green, P. & Ward, T. (2004). State Crime: Governments, Violence and Corruption. London: Pluto Press.

Haney, C., Banks, W. C., & Zimbardo, P. G. (1973). Interpersonal dynamics in a simulated prison. International Journal of Criminology and Penology, no. 1, pp. 69-97.

ICTY (2012). International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia. The tribunal’s website.

Kaplan, R. (1994). The Coming Anarchy. Atlantic Monthly, vol. 237, no. 2, pp. 44-76.

Lanier, M. M. & Henry, S. (2010). Essential Criminology. Third Edition. Boulder: Westview Press.

Matza, D. & Sykes, G. (1957). Techniques of Neutralization: A Theory of Delinquency. American Sociological Review, vol. 22, no. 6, pp. 664-670.

McLaughlin, E. & Muncie, J. (2005). The SAGE Dictionary of Criminology. Second Edition. London: Sage Publications.

Minor, W. (1981). Techniques of Neutralisation: A Reconceptualisation and Empirical Examination. Journal of Research in Crime and Delinquency, no. 18, pp. 295-318.

Mueller, J. (2000). The Banality of ‚Ethnic War‘, International Security, vol. 25, no.1, pp. 42-70.

Scharf, M. P. & Day, M. (2011). The ad hoc international criminal tribunals: Launching a new era of accountability. In Schabas, W. A. & Bernaz, N. (Eds.), Routledge Handbook of International Criminal Law (51-62). New York: Routledge.

Shatzmiller, M. (2002). Islam and Bosnia: Conflict Resolution and Foreign Policy in Multi-Ethnic States. Montreal: McGill-Queen’s University Press.

Szajkowski, B. (1993). Encyclopedia of conflicts, disputes, and flashpoints in Eastern Europe, Russia, and the successor states. Harlow: Longman Group.
Primární zdroje
(Data přístupná na http://vodak.zaridi.to/13_Annexes/cic_paper_annex.pdf)
Babić, M. (IT-03-72). (http://www.icty.org/sid/208), 27 January 2004.
Banović, P. (IT-02-65/1). (http://www.icty.org/sid/209), 3 September 2003.
Bralo, M. (IT-95-17). (http://www.icty.org/sid/227), 7 October 2005.
Češić, R. (IT-95-10/1). (http://www.icty.org/sid/210), 27 November 2003.
Deronjić, M. (IT-02-61). (http://www.icty.org/sid/239), 28 January 2004.
Došen, D. (IT-95-8). (http://www.icty.org/sid/205), 8 October 2001.
Jokić, M. (IT-01-42/1). (http://www.icty.org/sid/213), 4 December 2003.
Kolundžija, D. (IT-95-8). (http://www.icty.org/sid/214), 9 October 2001.
Mrđa, D. (IT-02-59). (http://www.icty.org/sid/216), 22 October 2003.
Nikolić, D. (IT-94-2). (http://www.icty.org/sid/217), 6 November 2003.
Nikolić, M. (IT-02-60/1). (http://www.icty.org/sid/218), 29 October 2003.
Obrenović, D. (IT-02-60/2). (http://www.icty.org/sid/219), 30 October 2003.
Plavšić, B. (IT-00-39 & 40/1). (http://www.icty.org/sid/221), 17 December 2002.
Rajić, I. (IT-95-12). (http://www.icty.org/sid/222), 7 April 2006.
Sikirica, D. (IT-95-8). (http://www.icty.org/sid/223), 8 October 2001.
Simić, M. (IT-95-9/2). (http://www.icty.org/sid/224), 22 July 2002.
Todorović, S. (IT-95-9/1). (http://www.icty.org/sid/225), 4 May 2001.
Zelenović, D. (IT-96-23/2). (http://www.icty.org/sid/226), 23 February 2007.

Poznámky

[1] Data a všechny identifikované racionalizace viz http://vodak.zaridi.to/13_Annexes/cic_paper_annex.pdf

článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz

http://www.sekuritaci.cz/mezinarodni-spravedlnost-cast-i-neutralizacni-techniky-a-pachatele-mezinarodnich-zlocinu-pripad-valky-v-byvale-jugoslavii/

 

Autor : Viktor Vodák 🕔07.08.2012 📕2.987

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře