Válka v Bosně a Hercegovině: 1. Úloha války v politice

Autor: Bc. Alena Holíková 🕔︎︎ 👁︎ 24.159

Již od antického období bylo hlavním úkolem panovníka nejen bránit svůj stát před útoky jiných, ale zejména dobývat cizí území a takto získanými otroky, ornou půdou a majetkem přispívat k blahobytu svých občanů[2]. Válka byla po staletí chápána jako hlavní a legitimní funkce vlády a jako účinná metoda řešení sporů. Vláda byla považována za úspěšnou, byla-li schopna války vést a především je vyhrávat.

Zrod války souvisí se vznikem prvních sídel a rozvojem zemědělství, neboť to umožnilo vytváření zásob, o které se vyplácelo bojovat. Z prodeje vypěstovaných přebytků navíc mohl být financován nejen rozvoj konkrétní společnosti, ale i její armády[3]. Důvodem pro vedení války tedy odjakživa bylo zlepšit svou ekonomickou situaci, byť na úkor někoho jiného.

1.1 Definice války a konfliktu

Reklama

Základní definicí války je, že válka je přímé násilí mezi státy. Pravdou je, že každé přímé násilí mezi státy je válkou, nicméně války mají dnes mnohem častěji charakter jiný, než mezistátní. Stát zastupuje obvykle jen jedna válčící strana, přičemž druhou stranou konfliktu je nejčastěji ozbrojená skupina představující opozici státní moci. Válka je konflikt, při jehož řešení je užito násilí. Konflikt nastává v situaci, kdy současně „alespoň dva aktéři usilují o získání téhož statku a tohoto statku není dostatek, aby uspokojil poptávku obou (všech) aktérů[4]. Konflikt však nutně neznamená válku. Konflikty jsou obvykle děleny dle použitých prostředků (na násilné a nenásilné), dle příčin (např. ideologické, ekonomické, teritoriální konflikty), dle umístění (vnitrostátní, mezinárodní a systémové), někdy také dle intenzity (latentní konflikty, krize, ozbrojené konflikty nebo války)[5]. Klasifikace konfliktů je většinou nejednoznačná, neboť jen výjimečně stojí za vypuknutím sporu jedna příčina a velmi často konflikt ve svém průběhu mění svou intenzitu, umístění (přelévání konfliktů do sousedních států), dokonce i aktéry.

U konfliktu rozlišujeme několik fází, přičemž každý konflikt nemusí nutně projít všemi[6]. První fází je latentní konflikt, což je situace, kdy existují různí aktéři mající stejné zájmy a cíle. Tito aktéři však otevřeně neartikulují téma sporu a tento spor není dostatečný pro eskalaci konfliktu. V této fázi lze konflikt řešit především podporou vzájemné spolupráce a komunikace, preventivní diplomacií a dlouhodobým budováním stabilního míru. Druhou fází je manifestace konfliktu, kdy alespoň jeden z aktérů sporu artikuluje své zájmy, přičemž tyto zájmy jsou neslučitelné se zájmy ostatních aktérů konfliktu. V této fázi je nástrojem řešení preventivní diplomacie, která zahrnuje klasickou diplomacii a zahraniční politiku, rozvojovou pomoc i případnou intervenci. Po stadiu manifestace přichází eskalace konfliktu, kdy se vztah mezi rivaly vyhrocuje, dochází k maximalizaci požadavků na úkor protivníka, roste i počet konfliktních témat. Na vývoj eskalace konfliktu mají zásadní vliv ozbrojené síly stran sporu, neboťčím silnějšími ozbrojenými složkami strany disponují, tím větší požadavky si jsou schopny klást a případně prosadit. Fáze eskalace končí mrtvým bodem, kdy konflikt není vyřešen, ale ani jedna ze stran konfliktu nemá sílu konflikt vyhrát. V této situaci nastává ideální příležitost pro zahájení vyjednávání o řešení konfliktu, neboť obě strany jsou v podobné situaci a začínají snižovat své nároky. Po fázi mrtvého bodu by měla následovat fáze deeskalace konfliktu[7], kdy strany obnovují vzájemnou komunikaci a spolupráci a hledají řešení přijatelné pro všechny zúčastněné aktéry. Je to tedy fáze kompromisů, redukce požadavků jednotlivých stran a snížení intenzity konfliktu. Jako prostředník do jednání v této fázi často vstupují neutrální třetí strany. Poslední fází konfliktu je řešení konfliktu, kdy dochází k definitivnímu ukončení konfliktu dosažením kompromisních dohod mezi aktéry. Jakmile je konflikt ukončen, nadchází období postkonfliktní rekonstrukce, které je zásadní pro úspěšné udržení míru a musí probíhat jak v rovině ekonomické, tak sociální, neboť každá válka značně narušuje vztahy mezi lidmi.

Stejně jako jsou zkoumány fáze, příčiny a druhy konfliktu, hledají se i modely jejich řešení a prevence. Obor řešení konfliktů se významně rozvíjí po Druhé světové válce, zejména v 50. a 60. letech s logickou návazností na vypuknutí konfliktu Východ - Západ, a rozebírá zejména problematiku nenásilného řešení sporů. Od 90. let je patrná snaha pojímat řešení konfliktů mnohem komplexněji, než jako pouhé zamezení násilí. Jsou tedy do hloubky zkoumána vývojová stadia konfliktu, jeho příčiny a analyzovány zájmy zúčastněných aktérů[8]. Často užívaným nástrojem v tomto přístupu řešení konfliktů je preventivní diplomacie, udržení míru, vynucení míru a komplexní postkonfliktní materiální i společenská rekonstrukce v oblasti[9].

Obor prevence konfliktů se více rozvíjí od 90. let 20. století v souvislosti s nárůstem počtu etnických konfliktů ve světě. Ukazuje se, že dlouhodobé sledování vývoje v problematických oblastech může pomoci odhalit ohnisko konfliktu ještě před jeho vypuknutím v plném rozsahu a tak jej i účinněji (a levněji) řešit. Cílem je tedy včasná analýza konfliktní situace a zamezení její eskalace. Prevence konfliktů spadá zejména do agendy OSN, OBSE, NAFTA, ASEAN a různých mezinárodních nevládních organizací.

Tématem mojí práce je válka v Bosně a Hercegovině, jež je klasifikována jako válka občanská. V následující podkapitole se tedy zaměřím konkrétně na problematiku občanskýchválek.

1.2 Občanské války a jejich specifika

Obecně je válka definována jako přímé násilí mezi státy. Odborníci nicméně stále vedou diskuse o tom, kde je hranice mezi ozbrojeným konfliktem a válkou. Nejčastěji přijímaným kritériem je dnes počet obětí, totiž že pokud je obětí méně než 1000 ročně[10], jedná se o ozbrojený konflikt, je-li jich více, pak má konflikt rozměr války[11] . Jak bylo uvedeno, válkou se rozumí konflikt mezi státy. Má tedy mezinárodní charakter. Občanská válka samozřejmě může mít (a také většinou má) mezinárodní dopad, nicméně ten zásadní konflikt vzniká a odehrává se uvnitř jednoho státu. Občanskou válkou tedy rozumíme nemezinárodní ozbrojený konflikt, ať je již motiv boje jakýkoliv[12] .

Kdy je ale válka mezinárodní a kdy nikoli? Zdánlivě jasná otázka, na kterou může být nesnadné jednoznačně odpovědět. V případě občanských válek může být jednoznačné vymezení z různých důvodů dosti obtížné, jak se pokusím přiblížit následujícími příklady.

Zaprvé vnitrostátní konflikty mají silnou tendenci přerůstat vlastní hranice jednoho státu. V důsledku občanských válek dochází téměř vždyk přesídlení obrovského množství populace, které často hledá bezpečné útočiště i v sousedních státech. Přítomnost uprchlíků bývá jen málokdy vítaná a může způsobit vážné sociálně případně politicky motivované nepokoje, dokonce i novou občanskou válku, jak ukazují početné příklady občanských válek v Africe (např. ve Rwandě a Kongu). Jeden lokální konflikt tak může v důsledku destabilizovat celý region.

Reklama

Zadruhé je třeba vzít v úvahu tzv. (anti)koloniální války, kdy se jedná o konflikt mezi metropolí a její kolonií. Tyto války nebývají vždy jednotně posuzovány, někteří autoři je řadí mezi občanské, jiní mezi mezistátní války (za příklad může posloužit válka v Alžíru v 60. letech 20. století).

Dalšími nejednoznačnými případy jsou války, které začaly ve své podstatě jako občanské (a jsou tak i dodnes klasifikovány), nicméně postupně přerostly do mezinárodních rozměrů. Konkrétně můžeme jmenovat ideologické občanské války ve Španělsku, Vietnamu nebo Korey, do kterých se nakonec zapojil takřka celý svět.

Autoři Small a Singer ve své studii za občanskou válku považují „každý ozbrojený konflikt, který zahrnuje vojenskou akci uvnitř státu (metropole), aktivní participaci vlády a účinný odpor obou zúčastněných stran[13] . I v této studii je zmíněna hranice 1000 obětí. Dle těchto kritérií by tedy např. válka v Alžírsku nebyla klasifikována jako občanská válka, neboť kromě několika teroristických útoků ve Francii se boje odehrávaly jen na území Alžírska.

1.2.1 Příčiny a důsledky občanských válek

Hlavními příčinami občanských válek jsou rozdíly mezi jednotlivými sociálními skupinami v zemi. Může jít o odlišnosti zájmů a hodnot, politického smýšlení, etnického původu, náboženského vyznání a v neposlední řadě o rozdílnou možnost přístupu k majetku a moci. Čím více je společnost vnitřně rozštěpená, tím větší je nebezpečí rozpoutání násilných střetů[14] . Obecně lze říci, že nábožensky rozdělené společnosti jsou k vypuknutí konfliktu více náchylné než společnosti rozdělené odlišnými politickými zájmy nebo třeba jiným jazykem. Náboženství je součástí identity, kulturní tradice společnosti a pro věřící je nemožné v němdělat jakékoli kompromisy[15]. Proto je odlišná víra častou (ne-li nejčastější) příčinou etnických konfliktů. Náboženství může být v nemálo případech jedinou skutečně patrnou odlišností mezi jednotlivými skupinami společnosti.

Bylo by však nesprávné a velmi zjednodušující tvrdit, že nábožensky heterogenní společnost je automaticky předurčena k občanské válce. Jsou běžné případy, kdy společnost byla po staletí vysoce multikulturní, nicméně k skutečnému násilnému střetu došlo až v nedávné době, a to obvykle souhrou více okolností. Důležitým spouštěcím faktorem může být například dlouhodobá neuspokojivá ekonomická situace obyvatel státu, kdy navíc jedna skupina může mít (ať již oprávněně nebo ne) pocit, že se jí vede hůř než jiné, že je z nějakého důvodu diskriminována, a bude chtít po svém zjednat nápravu. V takovýchto chvílích velmi snadno dochází k šíření nenávisti, vzájemné nedůvěry a obviňování mezi obyvateli. Propaganda byť jen hrstky schopných politiků, řečníkůči novinářů může v napjaté situaci vyústit ve vážné střety. Zde můžeme zmínit příklad německé protižidovské propagandy před 2. světovou válkou i v jejím průběhu a patří sem bezesporu i konflikt v Bosně a Hercegovině. Je tedy patrné, že na vrcholu pomyslného žebříčku příčin občanských válek stojí spíše sociálně-ekonomické než náboženské motivy.

Reklama

Základním předpokladem k propuknutí občanské války je určitá politická situace v zemi. Obecně panuje přesvědčení, že čím slabší má stát vládu, tím je snazší takovýto konflikt rozpoutat. Další tezí, jež se někteří autoři snaží prokázat je, že občanské války spíš vznikají ve státech s autoritativními režimy než v demokraciích, neboť v demokratických státech jsou přiznána stejná práva a možnost politické reprezentace všem skupinám občanů. Na to lze však zpětně namítnout, že autoritářský stát každý náznak rebelie vcelku rychle a bez výčitek potlačí, tudíž konflikt se ani nedokáže významněji rozšířit. Slabostí autoritativních režimů nicméně je, že nedisponují žádnými reformními mechanismy, jinak řečeno, pokud vláda autoritativního státu neplní řádně svou funkci, to znamená, že není schopna zajistit ekonomický růst a rozvoj blahobytu pro své obyvatele, neexistuje zde jako v demokraciích možnost vypsání nových voleb nebo výměna politických elit. Pokud jsou tedy obyvatelé autoritativních států nespokojeni, uchylují se k užití násilí častěji, než občané demokracií, a usilují opád celého politického režimu[16] .

V souvislosti s vnitřní politickou situací je nezbytné brát v úvahu i politickou situaci v okolních státech. Je-li stát slabý a špatně fungující, mohou se sousední země úmyslně pokoušet o vyvolání vnitřního rozvratu např. za účelem získání území. Zvláště pokud v onom státě žije početná skupina lidí, jež je se sousedním státem (nebo skupinou jeho obyvatel) nějakým způsobem (nábožensky, ideologicky, jazykově nebo historicky) spřízněna a pakliže mezi oběma státy v minulosti existovaly kupříkladu neshody ohledně stanovení hranic.

Pro srovnání mezinárodních a občanských (vnitrostátních) válek lze uvést, že mezi lety 1945 a 1999 ve světě proběhlo 25 mezistátních válek, do kterých se zapojilo 25 států. Průměrná délka těchto válek byla 3 měsíce a zemřelo při nich přibližně 3,33 milionu lidí. Ve stejném časovém období propuklo v 73 zemích světa plných 127 vnitrostátních válek, jež si dle konzervativních odhadů vyžádaly 16,2 milionu obětí a v průměru trvaly 6 let[17] . Byť udávané počty válek i obětí se mohou lišit v závislosti na použité metodice, z výše uvedeného je zjevné, že občanské války mají v porovnání s klasickými mezistátními válkami důsledky ještě mnohem ničivější. Může za to několik faktorů.

Klasická válka je vedena mezi vojáky nebo politickými představiteli bojujících států,vpřípadě občanské války je naopak terčem především civilní obyvatelstvo[18]. Cílem bojů tak nemusí být pouze porážka nepřátelské skupiny, ale často její úplné vyhlazení – genocida.

Důležitou roli ovlivňující celý průběh i způsob vedení občanské války hraje i vztah válčících stran. Válečná politika má zásadní dopad na psychiku obyvatel, kteří začínají pod tlakem událostí a zejména médií vnímat svět skrz tzv. mytickou realitu a rozlišovat obyvatele na My, což představuje absolutní dobro, a na Oni, což naopak znamená absolutní zlo. Ať skupina My udělá cokoli, je to v pořádku, neboť tak činí v zájmu vyššího dobra, pokud to samé činí Oni, zastupují zájmy zla. Tomuto „absolutnímu zlu“ je navíc odepřena jakákoli možná příbuznost s „absolutním dobrem“, dochází k celkovému odlidštěnému vnímání nepřátel. Není proto špatné zabíjet civilisty, a to ani ženy nebo děti, neboť děti jsou budoucími bojovníky a matky jsou jejich zdrojem[19] . Vše je vnímáno jen černobíle a znepřátelené strany postupně ztrácejí zábrany k páchání vzájemného násilí, což je aktivně podporováno politickým vedením těchto znepřátelených stran. Proto je po skončení bojů velmi obtížné najít nějaké uspokojivé kompromisní řešení. Byť jsou obě bojující strany naprosto fyzicky i ekonomicky vyčerpány a je jasné, že pokračování v bojích v dohledné době nepovede k žádnému výsledku, nejsou obvykle schopny racionálně se dohodnout, neboť vzájemné animosity jsou příliš hluboké a silné a prostupují celou společností. Do řešení takovýchto konfliktů se proto zapojují neutrální zahraniční zprostředkovatelé, kteří se snaží ona kompromisní řešení nalézt a vyjednat.

1.2.2 Úloha mezinárodních společenství v občanských válkách

Jak jsem se již výše pokusila naznačit, občanské války se oproti válkám klasickým většinou vyznačují ještě větší vzájemnou krutostí a ještě hlubší nenávistí. Pokud je tedy obtížné zjednat mír v „normální“ válce, u občanské je to takřka nemožné. Odborníci zabývající se studiem občanských válek se často neumějí shodnout, kdy konkrétní válka začala a kdy skončila. Oficiální příměří dohodnuté mezi vůdci jednotlivých stran nemusí být vždy respektováno všemi bojovníky. Více či méně početné skupinky ozbrojenců pak v bojích pokračují samy a nabízí se otázka, zda tyto boje považovat jen za dílčí lokální nepokoje, nebo zda stále ještě trvá občanská válka. Mezinárodní společenství může hrát důležitou roli jednak v prevenci občanských válek a zejména pak jako zprostředkovatel (mediátor) jednání o ukončení bojů.V minulosti se ukázalo, že účast třetí (pokud možno nezaujaté) strany může ukončení konfliktu skutečně urychlit a že její nátlak je někdy dokonce jedinou možnou účinnou cestou, jak válčící strany donutit k zastavení bojů. Hlavní úlohu by v těchto případech měla zastávat OSN, je však otázkou, nakolik silná je její dnešní pozice. Mnohem významnější se tak zdá být postoj některých důležitých států, zejména Ruska, Číny a USA, které jsou schopny (je-li to v jejich zájmu) vyvinout nejen politický, ale zejména silný ekonomický tlak na bojující strany vedoucí až k uzavření příměří, a posléze pak působit jako prostředník při vyjednávání o konečném řešení konfliktu. Úlohu jež mezinárodní společenství sehrálo v případě války v Bosně a Hercegovině si ukážeme později.

Na druhou stranu hlavní příčinou neschopnosti OSN adekvátně a hlavně včas reagovat na případné zhoršení bezpečnostní situace v konkrétních regionech jsou právě jednotlivé státy. Každý stát má své politické zájmy a tradiční dobré (nebo špatné) vztahy s některými zeměmi. Pokud pak má Rada bezpečnosti OSN například odsouhlasit vojenský zásah proti útočícímu státu, nastává problém. Přístup pěti stálých členů Rady bezpečnosti bývá ohledně takovýchto rozhodnutí nejednotný a dochází tudíž k zablokování jednání. Klasickou ukázkou byla letitá vyostřená situace v Kosovu, jež vyvrcholila v roce 1999 kontroverzní vzdušnou operací NATO Allied Force, kdy tradiční srbský partner Rusko neodsouhlasil rezoluci opravňující NATO k vojenskému zásahu.

Do občanských válek se zapojují i mezinárodní humanitární organizace. Jejich účast sice nejspíš samotný průběh války příliš neovlivňuje, neboť se jedná o apolitické organizace, avšak v době bojů je často jedinou pomocí civilnímu obyvatelstvu. Tyto organizace se snaží zajistit zásobování, provoz uprchlických táborů a v neposlední řadě potřebnou zdravotní péči. Jsou tak významným faktorem, který pomáhá zmírnit dopady války a značně se podílí i na následné postkonfliktní rekonstrukci v regionu

1.3 Války v minulosti a dnes

Američtí spisovatelé a futurologové Heidi a Alvin Tofflerovi rozlišují války do tří hlavních kategorií, a to na války první vlny, války druhé vlny a války třetí vlny. Rozlišují při tom jednak způsob válčení (techniku boje a vyspělost zbraní) a cíle těchto válek. V následujících odstavcích se pokusím zmínit nejvýznamnější válečné konflikty a jejich dopad na světovou politiku.

1.3.1 Války první vlny

Válkami první vlny jsou myšleny konflikty od prvních zemědělských společností až do 17. století, kdy boj byl veden mužem proti muži a státy nedisponovaly svými vlastními armádami, ale spíše si najímali příležitostné žoldáky. Ti byli vypláceni nepravidelně,a spíše v naturáliích (půdou), než v penězích. Vrcholným konfliktem první vlny byla Třicetiletá válka, neboť šlo o první válku, do které se nějakým způsobem zapojily všechny evropské státy. Zúčastněně země z ní navíc vyšly nebývale zpustošené, některé z nich ztratily v boji, ale zejména na následky hladu a nemocí, až třetinu populace[20] . Tato nábožensko-mocenská válka dovedla znepřátelené strany v roce 1648 k uzavření tzv. Vestfálského míru, který do značné míry ovlivnil pozdější pohled na válku jako takovou, zejména pak na její legitimitu. Na základě uzavřených Vestfálských mírových smluv dochází k všeobecnému přijetí důležitých politických principů (tzv. Vestfálský mírový systém). Od té doby je respektován princip státní suverenity a z pohledu mezinárodního práva tedy není nadále přípustně vměšování se do vnitřních záležitostí státu. V souvislosti s tím je ukotvena zásada „čí kraj, toho víra“, neboť střet různých náboženských proudů v Evropě byl onou pomyslnou roznětkou k propuknutí třicet let trvajícího válečného konfliktu. Přesto je však náboženství dodnes podnětem, nebo alespoň jedním z podnětů, jenž slouží k vyvolávání válek. Zkušenosti z této války státy následně inspirují k sestavování prvních stálých armád.

1.3.2 Války druhé vlny

Války druhé vlny jsou spojeny s průmyslovou revolucí a s ní souvisejícími společenskými a zejména technologickými změnami. Válka se stejně jako produkce stává masovou záležitostí, nové zbraně umožňují masové ničení na větší vzdálenosti. Nejde tedy už o boj muže proti muži, ale o boj spíše distanční, navíc vedený masovými profesionalizujícími se národními armádami[21] . První vojenské akademie vznikají od poloviny 19. století. K vytváření stálých armád dovedl státy zejména fakt, že najatí žoldáci byli během války civilnímu obyvatelstvu svým rabováním a jinými násilnostmi často nebezpečnější, než armády nepřítele. Ani loajalita těchto vojsk nebyla vždy zaručená. Velká francouzská buržoazní revoluce v roce 1789 změnila zásadně chápání pojmu stát a inspirovala celosvětové národně-uvědomovací hnutí (nejen v Evropě, ale i ve Spojených státech amerických). Do té doby válka představovala především střet mezi panovníky, kteří byli vnímáni jako určitá personifikace celého svého státu, což výstižně charakterizuje výrok francouzského krále Ludvíka XIV. „L´Etat, c´est moi“ (Stát jsem já). Od této události až do současnosti je však válka stále častěji bojem mezi národy[22]. Sílící potřeba národnostní sebeidentifikace je do budoucna základem rozpadu velkých multinacionálních celků, např. Rakouska-Uherska, a následného vzniku nové formy státoprávního uspořádání – národního státu. K takovému vývoji zásadně přispívají i revoluční myslitelé tohoto období, kupříkladu Jean-Jacques Rousseau, jenž přichází s úvahou, že moc panovníka nepochází od boha, nýbrž z lidu, který reprezentuje. Průmyslová revoluce a s ní spojená industrializace evropských zemí s sebou přináší etapu tzv. intraindustriálních válek, kdy rozvinuté průmyslové státy (např. Anglie, Německo) hledají nová odbytiště a zároveň potřebují nové zdroje levných surovin. Takto začínají války o kolonie, kdy industrializované státy druhé vlny vedou války proti kmenovým agrárním státům první vlny s cílem dosáhnout globální dominance. Svět se tak na dlouhou dobu rozděluje na dominující a podřízené civilizace[23], přičemž dominující subjekty jsou koncentrovány v Evropě, podřízené se nacházejí po celém světě.Ačkoli v druhé polovině

20. století došlo k celkové dekolonizaci, zůstává otázkou, zda tato dekolonizace byla absolutní. Jinými slovy, zdali rozdělení světa na dominující a podřízené civilizace nepřetrvává dodnes.

Světové války

První světová válka ohromila jak počtem lidských obětí, způsobeným novými typy zbraní, tak svým globálním rozsahem. Po jejím skončení dochází zejména v Evropě k rozsáhlým geopolitickým změnám, jimž se tato válka snažila zabránit. S rozpadem velkých multinacionálních monarchistických celků (Rusko, Rakousko-Uhersko, Německo a další) získává velká část dosud podřízených národů nezávislost a buduje vlastní státy na národnostním principu, byť někdy opět smíšené (Československo nebo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců). Do světové politiky navíc nově vstupuje důležitý hráč -Spojené státy americké, čímž končí světová dominance evropského centra[24] . Celková reforma mezinárodního systému je po První světové válce do značné míry vedena právě USA a 14 body o poválečném uspořádání, formulovanými americkým presidentem Woodrowem Wilsonem, jež zásadně ovlivnily poválečnou organizaci Evropy (zejména pomohly k uznání nezávislosti nově vzniklých malých národních států,včetněČeskoslovenska).

Jako odpověď na počet obětí i hospodářské dopady války je založena první globální mezinárodní organizace, Společnost národů, jež si stanovuje za hlavní úkol zachování míru ve světě tím, že stanoví pevný právní rámec pro mezistátní vztahy tak, aby spory bylo napříště možné řešit bez použití síly. Již v době svého vzniku je však Společnost národů velmi slabá v oblasti členské základny (k projektu se nakonec nepřipojil hlavní iniciátor projektu -Spojené státy americké) i ve schopnosti prosazovat své cíle.

Druhá světová válka, jejímuž vypuknutí mnozí do poslední chvíle nechtěli věřit, za sebou nechala nejen velké materiální škody a miliony mrtvých, ale zejména křivdu pozůstalých a vinu těch, kteří válce dali vzniknout. Ačkoli od konce této války letos uplyne již 64 let, dodnes ovlivňuje světovou politiku například v otázce Izraele nebo složením stálých členů Rady bezpečnosti OSN. Druhá světová válka také v podstatě odstartovala proces evropské integrace, neboť ta se jevila jako nejúčinnější pojistka proti příští případné vojenské agresi v Evropě.

Po druhé světové válce se svět rozdělil na vítěze a poražené, což můžeme dodnes pozorovat právě ve složení stálých členů Rady bezpečnosti OSN. Bohužel ideologické neshody vítězů vedly k novému, méně krvavému, ale o to vleklejšímu a napjatějšímu konfliktu, Studené válce.

Studená válka

Studená válka byla bezprecedentní ukázkou toho, jak dlouho může trvat eskalace napětí, aniž by došlo k samotnému vypuknutí konfliktu. Vzájemné odstrašování dvou rivalů – USA a Sovětského svazu naštěstí nepřerostlo v násilný konflikt, neboť oba aktéři si byli vědomi katastrofálních následků, které by s sebou nevyhnutelně neslo užití jaderných zbraní. Ačkoli mezi USA a SSSR nedošlo k přímé válce, bojovaly proti sobě obě země prostřednictvím podpory ideologicky spřízněných států na mnoha zahraničních ideologických bojištích – zejména ve Vietnamu a Koreji. Účelem těchto válek bylo získat co nejvíce států na svou ideologickou stranu a tím zabránit dalšímu posilování vlivu rivala a v neposlední řadě také dokázat pravdivost „své“ ideologie.

Ukončení Studené války sice zastavilo, alespoň oficiálně, závody ve zbrojení, ale konflikt po sobě zanechal obrovské arzenály zbraní po celém světě. Tento vojenský materiál byl následně ve velké míře odprodáván do rozvojových zemí, a to i nedemokratických a velmi nestabilních. Tam často směřovali s vidinou uplatnění v různých soukromých ozbrojených skupinách i náhle nepotřební profesionální vojáci, neboť státy již necítili nutnost vydržovat tak početné armády a navíc si to po ekonomické stránce už ani nemohly dovolit. V tomto ohledu tedy konec Studené války sice znamenal uvolnění celosvětového napětí, ale do značné míry zhoršil bezpečnostní situaci ve světě,především v nejméně rozvinutých a nestabilních oblastech.

1.3.3 Současný pohled na válku a války 21. Století

Období, v němž se dnes nacházíme, je pro všechny světové politické aktéry velkou výzvou. Nové trendy, ať už ekonomické (současná ekonomická krize), technologické (stále narůstající vzájemná propojenost), demografické (celosvětové stárnutí obyvatelstva, přelidňování některých oblastí) či politické (různé formy hospodářské i politické integrace), pomáhají utvářet nový světový řád s novými regionálními nebo i světovými hegemony. Podoba tohoto řádu i jeho hegemon bude mít zásadní vliv na politiku svých spojenců i nepřátel. Na něm bude záviset, zda se světová politika konečně dokáže vydat na cestu efektivního mírového řešení sporů, či zda přetrvá cesta násilných střetů, byť patrně v novépodobě.

Kdo však bude hegemonem v 21. století? Udrží si Spojené státy i nadále pozici, jež si vydobyly po První světové válce? To lze nyní vzhledem k jejich nepříznivé ekonomické situaci i k nově se utvářející politice Bílého domu jen stěží odhadnout. Je však zřejmé, že státy, jež se svým vlivem (byť zatím třeba jen regionálním) pozici USA přibližují, jsou většinou subjekty, u nichž lze předpokládat sklon k řešení konfliktů spíše silou než vyjednáváním, konkrétně například Rusko nebo Čína.

Vzhledem k současnému vývoji se do budoucna obecně očekává spíše oslabení vlivu státních aktérů ve prospěch mezinárodních organizací či transnacionálních korporací. Zdá se docela nepředstavitelné, že by nějaká firma vedla válku. Pokud však uvážíme, že k ozbrojenému konfliktu vedou zejména ekonomické motivy, má k němu soukromá společnost stejné předpoklady a motivy jako suverénní stát. Tedy s jediným rozdílem, a tím je vlastní armáda. Ani to však není přesné. Již dnes najímají velké společnosti, zejména těžební, ozbrojené skupiny, které mají v nestabilních oblastech za úkol kontrolovat např. plynovody nebo ropovody před jejich úmyslným poškozováním a nepovoleným užíváním místními obyvateli. Pokud se skupiny stráží na jedné straně a skupiny místních na straně druhé střetnou, vypukne boj, který se může jevit jako občanská válka, současně však může být definován i jako válka soukromé společnosti proti místním obyvatelům. Takový konflikt probíhá například v Nigérii, kde je veden boj mezi ropnými společnostmi a nespokojenými ozbrojenými skupinami obyvatel, a může sloužit jako doklad toho, že státy nejsou jediným subjektem, který násilí užívá k dosažení svých politických cílů.

Dalším nestátním aktérem, jehož role by měla v budoucnu nabývat na významu, jsou mezinárodní organizace. Podíváme-li se však v současnosti na význam organizací, jež se specializují konkrétně na problematiku udržování míru a bezpečnosti, tato prognóza se nezdá být zcela na místě. Hovoříme zde především o Organizaci spojených národů, do níž mnozí (zejména obyvatelé konflikty postižených oblastí) často vkládají přílišné naděje, zatímco mezi politiky a odborníky panuje přesvědčení, že OSN jako strážce světového míru a bezpečnosti nefunguje.

Existují však i jiné typy mezinárodních organizací, o jejichž vzestupu dnes pochybuje málokdo. Jedná se zejména o různá náboženská hnutí (zejména islám), zájmově-politické skupiny (Greenpeace, Transparency International) nebo ideologická uskupení, jejichž vliv by neměl být podceňován.

Podle již výše zmíněných autorů Heidi a Alvina Tofflerových právě nyní nadchází éra nových válek takzvané třetí vlny. Tyto války se budou vyznačovat novými technologiemi, které umožní dosáhnout zamýšlených cílů ovšem s minimálními vedlejšími ztrátami, zejména na životech civilistů. To je zásadní rozdíl oproti válkám druhé vlny, jejichž hlavním znakem byla masovost. Období masové výroby na poli průmyslu plně korespondovalo s masovostí útoků a následných ztrát v bojích. Nyní však v nejrozvinutějších státech přichází spíše trend specializace ve výrobě, což se má podle teorie válečných vln promítnout i do specializace ve válčení[25]. Navíc nejvyšší hodnotou moderních společností se stává poznání, jež je oproti surovinovým zdrojům nevyčerpatelné, může tyto zdroje naopak zčásti nahradit, a navíc může být využito více společnostmi najednou[26] .

Válka bývá charakterizována jako pokračování politiky jinými prostředky[27], jehož cílem je přimět protivníka, aby se podřídil naší vůli, odmítá-li tak učinit domluvou[28]. V dnešní době však dochází ke zpochybňování legitimity takového jednání a sílí tendence vyhnout se přímé konfrontaci aktérů dosáhnutímsmíru.

Studená válka a zejména její konec znamenal pro moderní koncept válek obrovský zlom. Pro mnohé byla důkazem, že i velmi vyhrocený spor nemusí nutně přerůst v ozbrojené násilí. Na popularitě získávají teorie, dle nichž po tisíciletích ozbrojeného zápolení přichází epocha zápolení ekonomického. Státy se na sobě stávají příliš ekonomicky závislé, což snižuje pravděpodobnost válečných střetů mezi nimi. Napříště proto cestou k moci ve světě nebude armáda nýbrž obchod[29]. Nejsilnější pozici proto bude mít stát, který bude disponovat nejvzdělanější, nejkvalitnější a nejefektivnější pracovní silou. Pravdou však je, že tyto teorie se příliš nepotvrdily. Ekonomické soutěžení často předchází skutečné válce, může ji i vyprovokovat, není ale jejím substitutem[30] . Úloha ozbrojeného konfliktu jako politického nástroje obchodem rozhodně nebyla nahrazena. Mír je sice z ekonomického hlediska výhodnější, ale války nemusí být vždy aktem racionality, respektive válka sice může být celkově ekonomicky ztrátová, ovšem konkrétní skupiny v ní mohou významně získat. Zvýše uvedeného vyplývá, že i přes veškeré praktické válečné zkušenosti, jichž se lidstvu dostalo, válka nadále zůstává živým politickým prostředkem, jehož užití je dnes možná (zejména ve vyspělých zemích) veřejně odsuzováno, nicméně stálečasté.

Počet ozbrojených konfliktů po konci Studené války oproti všem předpokladům neklesá, dle některých statistik dokonce naopak roste. Je ale zajímavé, že ozbrojené konflikty dnes nemají charakter klasických mezistátních válek, jakými byly například obě světové války, nýbrž čím dál častěji vypukají ozbrojené konflikty nebo války v hranicích jednoho státu. Takovou válkou byla do jisté míry, avšak s řadou specifik, i válka v Bosně a Hercegovině, které se budu podrobně věnovat vnásledujících kapitolách.

Poznámky

[2] LESHAN, Lawrence. 2004: 126.

[3] TOFFLER, Alvin, TOFFLEROVÁ, Heidi. 2002: 45.

[4] WAISOVÁ, Šárka.2002: 35.

[5] WAISOVÁ, Šárka.2002: 37.

[6] Rozlišování fází konfliktu dle WAISOVÁ, Šárka.2002: 49-59.

[7] Místo deeskalace však po fázi mrtvého bodu může také nastat další eskalace konfliktu (fázi mrtvého bodu strany využijí k načerpání sil k dalšímu boji).

[8] WAISOVÁ, Šárka. 2002: 31.

[9] Tamtéž.

[10] Někteří autoři se však přiklánějí k hranici 1000 obětí v průběhu celého konfliktu.

[11] SMALL, Melvin, SINGER J. David. Resort to Arms: International and Civil Wars, 1816-1980: 1982. cit. dle SAMBANIS, Nicholas: 2002.

[12] Encyclopaedia Britannica (online). 2009 (cit. 2009-03-20).

[13] SMALL, Melvin, SINGER J. David. Resort to Arms: International and Civil Wars, 1816-1980: 1982. cit. dleSAMBANIS, Nicholas: 2002.

[14] FEARON, James D., LAITIN, David D.: 2003.

[15] REYNAL-QUEROL, Marta: 2002.

[16] VAĎURA, Vladimír. 2007: 27.

[17] FEARON, James D., LAITIN, David D.: 2003.

[18] WOOD, William B.: 2001.

[19] LESHAN, Lawrence. 2004: 69.

[20] Czech.cz (online). (2009) (cit. 2009-05-02).

[21] TOFFLER, Alvin, TOFFLEROVÁ, Heidi. 2002: 49.

[22] Tamtéž.

[23] TOFFLER, Alvin, TOFFLEROVÁ, Heidi. 2002: 35.

[24] WAISOVÁ, Šárka. 2002: 151.

[25] TOFFLER, Alvin, TOFFLEROVÁ, Heidi. 2002: 79.

[26] Tamtéž: 70.

[27] CLAUSEWITZ, Carl von. 1996: 13.

[28] Tamtéž: 23.

[29] ROSECRANCE,Richard. 1986. Citováno dle TOFFLER, Alvin, TOFFLEROVÁ, Heidi. 2002: 30.

[30] TOFFLER, Alvin, TOFFLEROVÁ, Heidi. 2002: 31.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více