Cechy v Milevsku: Úvod

Autor : Lenka Buzková 🕔04.02.2012 📕5.042

Úvod

Jako téma své bakalářské práce jsem si zvolila cechy v Milevsku, které zde jako sdružená organizace řemeslníků dosáhly vrcholu na počátku novověku. Toto téma jsem si vybrala hlavně proto, že ve Státním okresním archivu v Písku se nachází mnoho materiálů, jako jsou například artikule z různých období jednotlivých cechů, účetní knihy, pečetidla, vysvědčení, oznámení a mnoho dalších, avšak doposud této tematice nebyla v Milevsku věnována dostatečná pozornost.

Účelem této práce je vyhledání cechů v Milevsku, přičemž jsem se zaměřila hlavně na patenty korporací udělované vrchností nebo králem. Je velmi zajímavé zjišťovat, za jakých podmínek byl učeň, tovaryš nebo mistr přijat do cechu a jak se jejich pozice vyvíjela.

Na začátku se stručně zmiňuji o vývoji cechovnictví v českých zemích. První cech je znám již ze 13. století v Praze, dalším mezníkem je rok 1352, kdy došlo k částečnému zrušení nebo velkému omezení cechu Karlem IV. V 15. století, ať už v husitské době nebo po „Lipanech“ cechovnictví stále prospívalo a dále se rozvíjelo, i když se v husitství projevili silné sociální nerovnosti. Právě tuto dobu nazval Zikmund Winter, dosud jeden z největších odborníků na cechovní problematiku, „zlatou dobou českého cechovnictví.“ Pak ale přišel rok 1547, kdy došlo k dalšímu velkému omezení v celém systému cechovnictví. Stále více zasahovaly cechovní společnosti do politiky. Pro všechny cechy byl důležitý rok 1739, kdy byly vydány Karlem VI. nové generální patenty. Roku 1859 byly cechy zrušeny, vznikl nový útvar – živnostenská společnost, která měla téměř stejný charakter kromě pozměněných pravomocí. K velkému úpadku všech řemesel došlo postupně v 19. století. Ruční kvalitní práci vystřídala strojní výroba.

Ve Státním okresním archivu v Písku se dochovaly artikule milevských cechů ševců, hrnčířů, řezníků, tkalců, pekařů, dále kovářů, kolářů, bednářů a truhlářů, na které jsem se právě zaměřila. Zajímavý byl postoj k samotnému cechovnictví Zikmunda Wintera a Josefa Janáčka. Winter považuje systém cechů za velmi důležitý, který měl velký přínos nejen pro městskou společnost, ale došlo ke zvýšení kvality výrobků a podpory zejména místním řemeslům. Josef Janáček už tento systém korporace nevidí tolik optimisticky. Zdůrazňuje především ekonomický rozmach a ne velmi příznivé zasahování do městské politiky, kde byly řemeslné zájmy uplatňovány více než jiné.

Ve své práci se nevěnuji všem milevským cechům, jelikož jsem k tomu nenašla příliš vhodné podklady a patenty také nebyly k dohledání. Tudíž jsem vynechala společenstvo cukrářů, mlynářů, vatařů, špičkařů a řemesla zabývající se stavebními činnostmi jako byli například cihláři nebo zedníci. Věnuji se cechu kovářskému, kolářskému, bednářskému, zámečnickému, truhlářskému, dále pak ševcovskému, pekařskému, tkalcovskému, řeznickému, hrnčířskému. Sladovníci nebo truhláři mají společné patenty s jinými cechy, kterým věnuji pozornost. Sdružené artikule mají milevští koláři, kováři, bednáři, truhláři, sklenáři a zámečníci z roku 1689. Dále mají společné patenty pekaři, mlynáři a sladovníci. Nejvýznamnější cech hrnčířů, dále pak řezníků, ševců a tkalců měl samostatné zásady.

Systémem cechovnictví se nejvíce zabýval Zikmund Winter ve svých knihách „Zlatá doba měst českých[1] a „Dějiny řemesel a obchodu v Čechách ve 14. a 15. století.[2] Dobu největšího rozkvětu vnímá pozitivně na rozdíl od Josefa Janáčka, který ve své knize „Řemeslná výroba v českých městech v 16. století[3] popisuje negativní zásahy cechovních korporací do městské politiky, silný ekonomický vliv a zaostalost vůči technické době. Důležitého významu nabývá také kniha „Bratrstvie ke cti Božie[4] od Hany Pátkové, kde je vysvětleno, jaký je rozdíl mezi cechem a bratrstvem.

V Milevsku se na tolik významná řemesla již zapomnělo. Třeba hrnčíři vyráběli ojedinělou keramiku s černou glazurou. Celou historii milevského hrnčířství pěkně popisuje Jaromír Pilný ve své příručce „Hrnčířství v Milevsku.[5] Vynikající je také kniha od Jiřího Pešty „Když se v Milevsku vařilo pivo.[6] Autor se tu nejen podrobně zmiňuje o výrobě piva, sladovnících a dvou pivovarech v Milevsku, ale vypsal také pekařské, mlynářské a sladovnické patenty. V milevském muzeu zůstaly zachovány cechovní prapory, zámky kovářských mistrů z 18. století, perníkové formy z přelomu 18. a 19. století, modlitební knihy, cechovní odznaky (ferule) řezníků, tkalců a zedníků. (Příloha č. 7) Přesné počty řemeslníků v jednotlivých ceších najdeme v knize „Dějiny kláštera, města a panství Milevska sepsané léta 1841[7] od Erwina A. Weyraucha.

Předkládaná bakalářská práce však mnohem více vychází z archivních pramenů již zmiňovaného Státního okresního archivu v Písku, kde se zachovaly artikule cechů, pečetidla, účetní knihy, vysvědčení. Studium archivních pramenů tvořilo z metodického hlediska stěžejní část této bakalářské práce. Některé prameny, například generální patenty z roku 1739 jsou dobře čitelné, ale patenty hrnčířů, tkalců a řezníků bylo velice náročné přečíst, navíc listiny jsou poničené.

Poznámky

[1] WINTER, Zikmund. Zlatá doba měst českých. Praha: Odeon, 1991, 267 s.

[2] WINTER, Zikmund. Dějiny řemesel a obchodu v Čechách ve 14. a 15. století. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1906. 976 s.

[3] JANÁČEK, Josef. Řemeslná výroba v českých městech v 16. století. Praha: Československá akademie věd, 1961, 269 s.

[4] PÁTKOVÁ, Hana. Bratrstvie ke cti Božie. Praha: KLP, 2000, 216 s.

[5] PILNÝ, Jaromír. Hrnčířství v Milevsku. Příspěvek k dějinám hrnčířského cechu. Praha: nákladem spisovatelovým, 1939, 55 s.

[6] PEŠTA, Jiří. Když se v Milevsku vařilo pivo. Milevsko: Milevské muzeum, 2008, 257 s.

[7] WEYRAUCH, Erwin A. Dějiny kláštera, města a panství Milevska sepsané léta 1841. Milevsko: Agentura Porthos, 1997, 87 s.

Autor : Lenka Buzková 🕔04.02.2012 📕5.042

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře