Nastal čas loučení

Autor : Vladimír Marek 🕔24.11.2011 📕5.612

Rozlámaná vrata sekiračského hřbitova vystupují z mlhy až na poslední chvíli. Nemít průvodce, nejspíš bychom zabloudili. Nikdo z nás by tento zapadlý kout Kosova, jednu z posledních nedotčených enkláv v pokoji zde odpočívajících kosovských Srbů, nenašel.

Naleštěné mramorové náhrobky ostře kontrastují nejen se zasychající vysokou travou pokrývající chodníčky, ale především s okolní chudobou. Tam někde úplně vzadu, kde je tráva nejvyšší, by měl být do země uložen zdejší rodák Dragomir, který zemřel 10. října 2009. Právě tohle jméno vyvolává v myslích českých vojáků nemálo vzpomínek a nostalgie.

Když před více než deseti lety převzal operační úkol první český kontingent, měl nejen střežit administrativní hranici mezi Kosovem a Srbskem, ale také dohlížet na bezpečnost Srbů v prostoru odpovědnosti. V našem konkrétním případě se jednalo především o pár roztroušených horských stavení, nazývaných Sekirača. Čeští vojáci se po jednání smístními obyvateli tehdy rozhodli vybudovat v této obci jakési detašované pracoviště. Byl to právě Dragomir, kdo poskytl pro potřeby vznikající malé české základny bezplatně jedno ze svých stavení i s přilehlým pozemkem. Později vyrostlo v jejím sousedství na téměř tisíc metrů vysokém vrcholu Oko pozorovací stanoviště. Čeští vojáci dokázali odsud kontrolovat široké okolí. Místní Srbové se najednou cítili mnohem bezpečněji. Jako výraz díků přejmenovali kótu na Česka čuka (Český kopec). Zdálo se to být symbolické. Během 2. světové války právě na tomto vrcholu prý operovali čeští partyzáni.

Na konci světa

Také Česka čuka se utápí v mlze. Musíme vylézt až úplně nahoru, aby se před námi objevilo opevněné pozorovací stanoviště. Už dávno tu nikdo nestřeží. A je to na něm znát. Pytle naplněné pískem se pomalu rozpadají. Dole pod kopcem stále ještě bydlí Raša Perovič, starosta obce. Terénní Lada a traktor jsou vzpomínkou na lepší časy. Nebýt prý českých vojáků, už by dávno nejezdily.

Všichni se tady snaží být co nejvíce soběstační. Dokážou si „vyrobit“ všechno, od sýrů, žinčice, masa, klobás, zeleniny až po tradiční rakiji. Topí bukovým dřevem, kterého je v okolních lesích plno. Dolů do Podujeva chodí lidé ze Sekirači jen výjimečně. „Vaši vojáci nám sem vozí i těch pár desítek eur penze, co bereme společně s manželkou. Dokonce i zdravotní péči nám poskytuje váš lékař přímo zde na místě,“ ukazuje Raša Perovič na mobilní zdravotnickou buňku, kterou čeští vojáci umístili na Sekirači již před lety. Pomníčky jednotlivých českých kontingentů, jejichž vojáci zde sloužili, jsou ale celkem zachovalé. Saša Perovič vyjmenovává české velitele, kteří s ním jednali. Na jeho věk mu paměť slouží dobře. První byl pplk. Karel Klinovský. Tenkrát dole v nížině zavraždili nějakou Srbku. Měla plný chlívek prasat, která pištěla hlady. Nikdo ze sousedů je nechtěl, všechno byli kosovští Albánci, jimž víra zakazuje pojídat vepřové maso. A tak naložil prasata na náklaďák a odvezl na Sekiraču, tam se o ně postarali.

Klinovský velel prvnímu českému kontingentu, který do Kosova přijel 12. července 1999. Jeho jednotka byla složená z příslušníků speciálních sil. Vojáci si tehdy vybudovali provizorní základnu v obci Gornij Sibovac. Štáb jednotky byl umístěn v malé budově vesnické školy, vše ostatní, včetně ubytovacích prostor, bylo odkázáno na stany. Hlavním úkolem našeho kontingentu bylo střežení 42 km dlouhého úseku administrativní hranice mezi Kosovem a Srbskem. Ze všeho nejdříve ho bylo potřeba vytyčit. „Neměli jsme tehdy k dispozici žádné přesné mapy, ve kterých by byla zakreslena. Protože se nejednalo o hranici mezi státy, nebyla ani nijak vyznačena. Museli jsme postupovat s družicovou navigací v ruce doslova krok za krokem a snažit se stanovit, kde konči Kosovo a začíná Srbsko,“ vzpomínal první velitel. Kromě toho se česká jednotka podílela na evidování a zajištění bezpečného návratu uprchlíků, na vytvoření podmínek pro obnovu mírového soužití kosovských Srbů a Albánců. Rota nepřetržitě zabezpečovala střežení a ochranu odloučených oblastí obývaných srbskou menšinou, tedy především Sekiraču. Původních 140 vojáků se koncem roku rozrostlo na téměř dvě stě.

Stěhování na Šajkovac

Druhému kontingentu pod velením pplk. Vladimíra Podlipného se podařilo najít vhodnější místo pro dislokaci základny. Jednalo se o vodárnu, umístěnou na kopci nad obcí Šajkovac. Čeští vojáci zde získali nejen vhodné prostory, ale zároveň také střežili tento strategický bod. Vodárna totiž upravovala vodu z Batlavské přehrady a představovala hlavní zdroj životadárné tekutiny pro převážnou část Kosova. Později, z důvodu lepšího pokrytí prostoru odpovědnosti, jsme od Britů převzali ještě základnu Gazele Line, kterou jsme provozovali až do roku 2007.

Nejobtížnější období zažili naši vojáci v roce 2004. Tehdy vše nasvědčovalo, že situace se uklidňuje, velení KFOR na to reagovalo plánem na postupné stahování spojeneckých jednotek. Také charakter mise se měnil, úkoly začínaly mít více policejní charakter. Jednoznačně se upustilo od demonstrování síly. Nejen náš kontingent odeslal obrněná bojová vozidla domů. Tato opatření se ale nakonec ukázala jako předčasná. Nepokoje mezi kosovskými Albánci a srbským etnikem propukly naplno v březnu. Čeští vojáci pomáhali mimo prostor odpovědnosti švédským, finským a irským kontingentům v Obiliči, Kosově poli, Gračavici, Ajvaliji, Čaglavici, Plemetině a na dalších místech Kosova. Po Švédech převzali strážení nejvýznamnějšího srbského symbolu v této zemi – památníku jejich slavné bitvy proti Turkům z roku 1389 na Kosově poli. Nakonec prapor neměl již vůbec žádné rezervy, a tak jednotku pro strážení vchodu na základně mnohonárodní brigády KFOR v Prištině museli sestavit z deseti žen ze štábu.

Odnesl to kostel

Jeden z nejtěžších zápasů svedli čeští vojáci v Lipjanech. Druhá rota sem ve středu 17. března večer poslala na pomoc Finům kombinovanou četu. „Postupovali jsme proti davu jen tak, bez obrněných transportérů, pochodovali jsme podél UAZů,“ vzpomínal velitel čety por. Roman Ondroušek. A právě to zřejmě zapůsobilo. Mezi kosovskými Albánci se totiž rozšířila informace, že je proti nim nasazena speciální jednotka.

Měli z nás viditelný respekt, rukama jsme jim vytrhávali hole a házeli je do davu,“ dodává velitel družstva pprap. Antonín Kropáček.

Ani tento bývalý průzkumník se však netají tím, že právě v těchto okamžicích prožívali naši vojáci horké chvilky. Byla tma, všude kolem bouchaly granáty a ozývala se střelba. Kosovští Albánci navíc používali vysloveně zákeřné metody. V prvních řadách demonstrujících šly často ženy a děti. Střelci přitom byli ukryti uvnitř davu. Lidé házeli většinou kameny, mezi nimi ale občas přilétl i nějaký ten granát. V Kropáčkově družstvu navíc převládali nováčci. Nikdo z nich ale neselhal. V těch nejhorších okamžicích se jeden mohl spolehnout na druhého. Velení chtělo využít především jazykovou a kulturní blízkost českých vojáků, a tak se je snažilo nasadit pokud možno do bezprostředního kontaktu s demonstrujícími a obléhanými Srby.

Ještě horší situace byla, když se o několik dní později několikasetčlenný dav kosovských Albánců pochodující směrem k administrativní hranici najednou obrátil a zamířil k srbskému pravoslavnému kostelu na kraji Podujeva. Ten střežilo jen několik našich vojáků. V okamžiku, kdy dav vzal kostel útokem, velitel kontingentu se rozhodl, že za dané situace bude rozumnější vojáky stáhnout. Rozvášnění demonstranti nakonec s pomocí pohonných hmot vyhodili část kostela do vzduchu.

V čele mnohonárodní brigády

V létě roku 2005 převzal velení mnohonárodní brigády Střed plk. Aleš Vodehnal. Od tohoto okamžiku nám podléhaly slovenský, švédský, finský, irský a lotyšský kontingent. Na základně Camp Ville jsme vybudovali českou část velitelství.

Během nasazení v Kosovu se naši vojáci také několikrát ocitli pod palbou. V úterý 8. listopadu 2005 dokonce došlo ke zranění příslušníka 43. výsadkového mechanizovaného praporu rtn. Karla Melouna. Po několika hodinách patrolování po administrativní hranici se česká hlídka ukryla v oblasti Vgliarského Krše. Měla prověřit informaci, že se zde nelegálně těží dřevo, a případně zasáhnout. Kolem desáté dopoledne se v lese objevili lidé smotorovými pilami a začali kácet. „Okamžitě jsme to hlásili na operačku,“ vzpomínal rotný Vladimír Fučík. „Řekli nám, že máme pokračovat dál v pozorování a zavolat příslušníky provinčního policejního sboru.“ Uplynulo dalších 30 minut, žádný z místních policistů ale nepřišel. Místo toho přijelo několik traktorů a objevili se muži se zbraněmi. Jeden z nich měl i psa. Bylo zřejmé, že se jedná o organizovanou skupinu. A tak přišel rozkaz k zásahu. Jakmile Albánci zaregistrovali postupující vojáky, okamžitě zahájili palbu. Část ozbrojenců nasedla na traktory a snažila se s nimi prorazit do vnitrozemí.

Vůbec jsme si neuvědomovali, že po nás střílejí. Nějak nám to nedocházelo,“ vzpomínal rtn. Daniel Hloušek. „Když jsme to konečně pochopili, snažili jsme se upozornit na to, že jsme příslušníci KFOR.“ Ani to ale nepomáhalo, a tak vojáci opětovali palbu. Nejdříve stříleli do vzduchu, pak pod nohy Albánců. Ze šesti traktorů se vojákům podařilo zajistit tři. Navíc motorové pily a další materiál. Zadrželi i řadu zbraní, mezi kterými byla například pistole Tokarev, upravená puška Mauser 98, samonabíjecí puška M-57 a brokovnice. Zajali rovněž sedm Albánců. Během přestřelky byl zraněn právě rotný Meloun.

V roce 2007 byly na základně Šajkovac dislokovány i dva vrtulníky Mi-17 s osádkami a dalším leteckým personálem. Čeští piloti se podíleli na taktických výsadcích, aeromobilních operacích, průzkumných letech, ale i na přepravě VIP. V omezené míře byli schopni plnit i roli MEDEVAC, tedy transportovat zraněné osoby.

Zcela jiná situace

Tohle všechno už je dávná minulost. „Bezpečnostní situace v Kosovu je dnes úplně jiná, než byla v roce 2004. Tehdy po jarních nepokojích v podstatě všechny jednotky KFOR plnily v plné šíři úkoly FRAMEWORK. Jednalo se o činnost na kontrolně-propouštěcích místech, prohledávací operace, patrolování ve všech prostorech odpovědnosti atd. V současné době je jejich nasazení značně omezené, ve většině případů tuto činnost již vykonává kosovská policie,“ řekl nám velitel 15. kontingentu pplk. Jan Cífka. „Jednotky KFOR plní zejména úkoly související s plnou připraveností pro případpotřeby zásahu při možných nepokojích a zabezpečují střežení objektů se speciálním statusem, jako jsou například pravoslavné kláštery nebo jiné historické památky.

Bojové vozidlo pěchoty BVP-2 se s námi houpe napříč hlubokými výmoly, které v pravidelných intervalech vymezují to, co kdysi bývalo lesní cestou. Monitorujeme hranici se Srbskem. „Naším úkolem je pozorovat všechno, co se děje, a podávat o tom hlášení. Veškeré získané informace se zapisují do tzv. patroláků. Ty později vytěžují zpravodajci a další štábní důstojníci,“ vysvětluje velitel družstva pprap. Michal Zadrapa. „V poslední době stále častěji patrolujeme společně s kosovskou policií. Postupně jí pře - dáváme úkoly. Snažíme se navodit systém, který by fungoval i po našem odchodu. Je zde řada úseků, které jsou obzvlášť v podzimních a zimních měsících pro auta naprosto nepřístupné. V těchto případech je pásová technika k nezaplacení. Dostane se mnohem dál než kolová.

Kromě monitorování hranice je součástí operačního úkolu české jednotky udržet v oblasti klidné prostředí, zajistit svobodu pohybu a bezpečnost národnostních skupin. Mezi priority patří kromě Sekirači téměř stotisícové Podujevo, což je největší město v této části Kosova. Dále Batlavské jezero, které představuje hlavní zdroj pitné vody, a samozřejmě také hlavní komunikační a zásobovací trasy. Kromě toho musíme být schopni v případě potřeby poskytnout podporu i v ostatních prostorech odpovědnosti mnohonárodního uskupení Střed. Z toho důvodu se pravidelně konají součinnostní cvičení s Finy, Švédy a Iry.

Monitorování kanálu

Jeden z posledních úkolů souvisel se zásobováním elektrickou energií. V severní části Kosova, kde žijí Srbové, došlo k odpojení části osad od elektřiny. V této souvislosti jsme byli pověřeni monitorováním vodního kanálu, který zásobuje jedinou kosovskou elektrárnu v Obiliči vodou. Ten betonový koridor vedoucí napříč Kosovem z Batlavské přehrady až do elektrárny byl vybudován ve 40. letech minulého století,“ upozorňuje náčelník skupiny podpory npor. Jan Haluska.

V místech, kde probíhá nad zemí, jsme hlídali, aby nedošlo k nějaké sabotáži. Je to strategický prvek, který zajišťuje chlazení v elektrárně. Bez něho by nemohla fungovat. Přesto se ale nedá říci, že by po vyhlášení samostatnosti Kosova došlo k nějakému zhoršení bezpečnostní situace.

Došlo i k částečné aktivaci záložní roty. Na rozdíl od minulosti přijely do Kosova pouze její hlavní prvky, tedy velitelé a operační skupina. Projdou si celý prostor a nacvičí si spolupráci s ostatními rotami jednotlivých národních kontingentů. Zbytek vojáků by se povolával až v případě nějakých problémů.

Něco podobného se ale nepředpokládá. Všichni se shodují v tom, že bezpečnostní situace v Kosovu je dlouhodobě stabilizovaná.

Právě z toho důvodu jednotky KFOR předávají postupně své úkoly kosovské policii a dalším bezpečnostním složkám a chystají se k odchodu. V březnu letošního roku předalo velitelství KFOR kosovské policii i tzv. Gazimestán. Jedná se o památník slavné bitvy z roku 1389 mezi Srby a Turky na Kosovském poli. Tento pro Bělehrad velice důležitý monument střežili po dlouhá léta čeští a slovenští vojáci.

Logistici už balí

Současný 16. kontingent pod velením pplk. Kavalíra by měl být tím posledním. Od podzimu letošního roku zůstane na Šajkovaci s největší pravděpodobností jen malý tým, který bude udržovat základnu pro případ potřeby. Měla by totiž sloužit jako předsunuté zařízení pro potřeby sil KFOR. Bude zde působit skupina zabezpečení z České republiky, která zajistí její funkčnost a provozuschopnost zde rozmístěných zařízení. Ostatně nejlepším barometrem odchodu českých a slovenských vojáků z Kosova jsou logistici. Ti už začali přepočítávat materiál a připravovat ho k předání. Blíží se tedy doba, kdy řekneme této nové balkánské zemi po více než jedenácti letech adié.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 7/2010 vydavatelství Naše Vojsko

Autor : Vladimír Marek 🕔24.11.2011 📕5.612

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře