EU v mírovém procesu na Blízkém východě: 2. EU a západoevropské státy - 2. díl

Autor : Ing. Jan Špiler 🕔06.02.2010 📕7.389

Seriál

  1. EU v mírovém procesu na Blízkém východě
  2. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: Úvod
  3. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: 1. Podstata vývoje konfliktu - 1. díl
  4. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: 1. Podstata vývoje konfliktu - 2. díl
  5. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: 2. EU a západoevropské státy - 1. díl
  6. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: 2. EU a západoevropské státy - 2. díl
  7. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: 3. Komparace postoje EU s vybranými aktéry
  8. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: Závěr
  9. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: Seznam zkratek
  10. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: Příloha 1.
  11. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: Příloha 2.
  12. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: Příloha 3.
  13. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: Seznam literatury

Podobné články

Další články autora

2.4. Konec bipolárního uspořádání světa a začátek mírového procesu v průběhu devadesátých let – Madrid, Oslo, Barcelona

Rozpad SSSR měl pro arabský svět významné důsledky. Vcelku rychle se z blízkovýchodní arény stáhl stát, který do té doby vynikal svým protiizraelským postojem a který měl blízko k arabským režimům a jejich názorům na řešení blízkovýchodního konfliktu. Zůstaly pouze USA a s nimi ES, které však, jak již bylo zmíněno výše, v této doběřešilo jiné problémy a upíralo svou pozornost spíš dovnitř Evropy a k novým transformujícím se státům střední a východní Evropy. Arabské státy tedy ztratily možnost manévrování mezi oběma velmocemi. Navíc došlo k tomu, že se i USA zaměřily na nově nezávislé státy a pozornost a asistence (včetně té finanční) se přesunula tímto směrem.[105] Dříve na SSSR orientované arabské státy včetně OOP se tím dostaly do situace, z níž musely hledat nové východisko, které v případě OOP vyznělo pro navázání přátelštějších vztahů s USA.[106] Tento krok byl nezbytný zejména po úvodních sympatiích OOP s režimem Sadáma Husajna na počátku devadesátých let, kdy Irák vojensky napadl a okupoval Kuvajt. Následná koalice USA a mnoha arabských států včetně Saudské Arábie a Egypta, která dosáhla rychlé porážky iráckých jednotek a nakrátko podkopala stabilitu iráckého režimu vedla k tomu, že OOP se musela urychleně snažit o nápravu reputace a změnu kurzu od čistě arabské orientace a spoléhání na arabské zájmy[107] směrem k pragmatičtějšímu přístupu, což také usnadnilo následný mírový proces devadesátých let. Důležité je také brát v potaz první intifádu, která vypukla v roce 1987 a která se stala symbolem boje prostých Palestinců proti okupantům - Izraeli. Navíc tento boj signalizoval odklon od již zmíněné „arabizace“ palestinské otázky směrem k vlastnímu, ryze palestinskému boji za právo na existenci v podobě svobodného, nezávislého palestinského státu.[108]

Co se týče evropské role během první války v Perském zálivu ukázalo se, že Evropa není schopna zastávat společný postoj a dohodnout se na klíčových postupech. Británie se téměř okamžitě přidala na stranu USA, zatímco ostatní Evropské státy válku proti Iráku podporovaly každý po svém, přičemž zřejmě nejméně jednoznačný postoj zaujala Francie, která sice koalici nakonec podpořila, ale až poté, co usoudila, že politické východisko z dané situace skutečně není možné. Nejednotnost a problém dosažení shody byl dán chybějícím institucionálním rámcem v rámci zahraniční a bezpečnostní politiky ES. Zatímco v rámci hospodářských zahraničních vztahů ES bylo dosaženo určitých pozitivních výsledků, ostatně jako již v předchozích dvou desetiletích, otázky zahraniční politiky a bezpečnosti byly stále ještě příliš citlivým a institucionálně nevyřešeným problémem.

Jak již bylo uvedeno, rozpad východního bloku na počátku devadesátých let měl významné mezinárodněpolitické důsledky, a to i s ohledem na zaměření politiky členů ES, resp. následně (po roce 1993) EU. Členské země ES/EU zpočátku upřely svou pozornost směrem na východ a k otázce eventuelního východního rozšíření a budování vztahů se svými východními sousedy. Dřívější otázka evropské bezpečnosti s USA jako garantem svobody západní Evropy se výrazně změnila a politická mapa Evropy se překreslila do podoby, ve které se Evropa mohla začít na jedné straně zajímat o jiné sousední regiony, na druhou stranu však zbývalo vyřešit mnoho otázek v samotné Evropě. Tento rozpor se naplno projevil při otázce orientace politiky směrem na východ do nových svobodných států a transformujících se ekonomik, nebo naopak směrem na jih do Středomoří a na partnerství v rámci Středomoří. Tento rozpor bude dálepopsán níže.

V říjnu 1991 využila administrativa USA příznivé podmínky pro svolání konference do Madridu, kam byly přizvány delegace Libanonu, Sýrie, Egypta, Jordánska, Izraele a Palestiny.[109] Konferenci podpořilo i Rusko, které, jak již bylo řečeno, bylo na počátku devadesátých let výrazně oslabeno a hrálo spíše roli spolupracujícího partnera USA. Základem měla být rezoluce RB OSN č. 242 a princip „území za mír“. Role ES na těchto jednáních byla čistě pozorovatelská a vedla k rozporům v přístupu k celému procesu, neboť z hlediska evropských států se ukázalo, že jednotlivé členské státy mají na mírový proces rozdílné pohledy a zatímco Německo a Velká Británie iniciativu USA podpořily, Francie se přikláněla k principům Benátské deklarace.[110] Jednání se následně přesunula do Washingtonu a ačkoli byl přístup Izraele k jednáním vcelku otevřený, postupovala jednání jen pomalu a výrazných výsledků nebylo dosaženo.[111] Významnější než tato jednání byla tajná setkání mezi představiteli Izraele a OOP, kteří se scházeli v norském Oslu a jejichž postup nakonec v roce 1993 vedl k podepsání tzv. „Deklarace principů“ ve Washingtonu, která ve třech základních pilířích položila základ pro mírový proces v devadesátých letech. Tyto pilíře obsahovaly zásadu stažení Izraele z pásma Gazy a Jericha, uspořádání nutná pro vytvoření PSS a v neposlední řadě zmínku o finálním statutu okupovaných území. Ten měl být předmětem dalších jednání. Nejdůležitějším bodem dohod z Osla však bylo vzájemné uznání mezi Izraelem a OOP, bez kterého by žádný dokument mezi oběma stranami nemohl být podepsán.[112] Role Norska a norských politiků v jednáních byla velice důležitá a ačkoli Norsko nebylo a není členem EU, zapojení severského evropského státu na počátku mírového procesu bylo pro americkou stranu silným signálem, že i evropské státy jsou připraveny významnou měrou přispět k mírovému procesu. Na druhou stranu je nutné podotknout, že jednání se uskutečnila zejména z popudu Izraele a exilového vedení OOP v Tunisu a že zde důvodem jednání nebyl externí tlak žádného zprostředkovatele.

Následující měsíce jednání přinesly dodatečné dohody z roku 1994 podepsané v Káhiře mezi palestinskou a izraelskou stranou. Druhá z nich byla důležitá i pro roli EU, neboť upravovala podmínky vzniku palestinských policejních složek, na jejichž vytvoření se EU finančně podílela. Z hlediska širšího významu pro Blízký východ dohody z Osla připravily volnou cestu pro další důležitou událost mezi Izraelem a jedním z jeho sousedů, Jordánskem, se kterým byla v roce 1994 podepsána mírová smlouva. EU v této souvislosti opět neměla žádnou významnou roli kromě toho, že tento krok samozřejmě podpořila.[113] V roce 1995 pak jednání mezi palestinskou a izraelskou stranou vedla k podepsání dohod v egyptském přímořském letovisku Taba, ve kterých se řešila otázka přechodu pravomocí z izraelské správy na palestinské orgány. Dohoda upravovala rozdělení palestinských území na sektory A, B a C s různým stupněm palestinské kontroly.[114]

Pokračující mírová jednání vedla členské státy EU k tomu, že začaly usilovat o aktivnější úlohu a hledaly nový způsob, jak řešit vztahy se středomořskými státy severní Afriky a Blízkého východu. Snahy o nalezení styčných bodů zejména v obchodní oblasti, od které si EU slibovala možnosti průlomu vlastní izolace v mírovém procesu, vedly v roce 1995 k založení Euro-středomořského partnerství. Jeden z dokumentů, které k tomuto partnerství směřovaly, přijatý EU v roce 1993, navíc poprvé vymezil pojem „Blízký východ“ jako oblast Egypta, Sýrie, Libanonu, Izraele, Jordánska a okupovaných území.[115] Důležitost další ekonomické spolupráce s regionem Blízkého východu z pohledu EU mělo několik dimenzí. První bylo vědomí vzájemné ekonomické závislosti mezi oběma regiony, druhou domněnka, že ekonomická spolupráce dokáže rozmělnit spory mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy a v neposlední řadě třetí úvahou byla otázka migrace obyvatelstva a související otázky ze sociální a kulturní oblasti, tedy co se týče předcházení migraci obyvatelstva zlepšováním jeho ekonomických a sociálních podmínek.[116] Snaha o navázání středomořského dialogu byla podporována Francií a zejména jižními členskými státy EU (Portugalsko, Itálie a hlavně Španělsko, které v této věci úzce spolupracovalo s Francií). Tyto země znepokojovala výrazná orientace Německa (a také jiných států unie) na otázky potenciálního východního rozšíření a zanedbávání širšího středomořského regionu, který mohl po pádu východního bloku představovat pro Evropu hrozbu zejména v oblasti přistěhovalectví. Otázka bezpečnosti v oblasti Středozemního moře byla v této souvislosti spíše okrajová.[117] Je však důležité zdůraznit, že zaměření na středomořskou oblast bylo velice širokým pojetím, které muselo nutně být rozděleno na jednotlivé státy, resp. oblasti, neboť se nejedná o homogenní region, a to z pohledu ekonomického, politického a socio-kulturního.

Barcelonská deklarace byla pro následující roky významným krokem politiky EU ve směru vlastního přístupu (bez přímého vlivu USA a RF) k oblasti severní Afriky a Blízkého východu. Součástí deklarace bylo v souladu s výše uvedeným rozdělení programu na tři základní oblasti – politicko-bezpečnostní, ekonomicko-finanční a sociálně-kulturní. Cíle vytyčené v Barcelonské deklaraci byly tradičně velice ambiciózní a jejich následné naplňování bylo značně komplikované, nicméně spolu s ní byl přijat i program, který měl za úkol usnadnit implementaci v ní obsažených cílů. Významným krokem ve vztazích mezi EU a Izraelem v této době bylo podepsání asociační dohody v listopadu 1995.[118]

Barcelonská deklarace v pojetí evropské strany by pomohla utužovat vztahy s partnery středomořského regionu a zároveň by pomáhala prosazovat jejich cíle ve středomořském prostoru. Velké počty přistěhovalců zejména ve Francii, z velké části arabského/muslimského původu citlivě reagovaly zejména na dění na Blízkém východě. Vnitřní situace evropských států tedy v zásadě vyžadovala větší angažovanost sjednocené Evropy s cílem vyvážit pozici USA. Vlastní zkušenosti evropských států s integrací a řešením problémů na evropském kontinentu po druhé světové válce v podobě integrace, ekonomické, politické a kulturní spolupráce je možné vidět jako vzor pro Euro-středomořské partnerství započaté „barcelonským procesem“. Ekonomická spolupráce se měla stát nástrojem pro vyřešení rozdílného ekonomického rozvoje zemí v regionu a tím vyřešit strach Evropy z rostoucího přistěhovalectví a radikalizace islámské společnosti v méně rozvinutých státech oblasti.[119]

EU pojala svůj přístup k mírovému procesu v rámci zahájení Euro-středomořského partnerství jako velice komplexní soubor problematických oblastí. Naproti tomu USA paralelně s ním nadále pokračovaly v mírovém procesu zahájeným jednáními v Madridu (a následnými tajnými jednáními v Oslu, které přinesly důležitý průlom). Oba procesy však nelze striktně oddělit, neboť se v celém průběhu vzájemně ovlivňovaly a výsledky jednání v jednom z nich se zákonitě přelévaly do oblastí druhého procesu.

Role EU se ukázala při volbách do PLR, kdy EU přispěla nejen finančně, ale také politickou podporou a vysláním delegace do pásma Gazy a na Západní břeh. Tento krok je možné spatřovat jako důkaz vážnosti, kterou EU procesům tvorby palestinských institucí přikládá, zejména s ohledem na jejich co možná nejvyšší demokratičnost a transparentnost voleb. V následujících měsících však došlo ke změně izraelské politické reprezentace, když v květnu 1996 vyhrála volby pravicová strana Likud v čele s Benjaminem Netanjahuem. Benjamin Netanjahu byl velkým odpůrcem mírového procesu a po celé své následující funkční období dělal vše pro to, aby jeho průběh zvrátil nebo alespoň zpomalil či znemožnil. Role EU s ohledem na izraelský přístup byla plně závislá na tlaku, který byly ochotny USA vyvinout na Netanjahuovu vládu. Ústupků z izraelské strany se v tomto období podařilo dosáhnout pouze ve dvou případech - v otázce Hebronu počátkem roku 1997[120] a poté v říjnu 1998[121]. EU v obou případech nehrála žádnou významnou roli, nicméně prezident Jásir Arafat se po podepsání memoranda v říjnu 1998 (Wye memorandum) při cestě zpět stavil v Evropě a za evropskou podporu poděkoval a vyjádřil se pro pokračující podporu EU při naplňování memoranda, které mimo jiné požadovalo opětovné odvolání pasáží Palestinské národní charty, které volaly poozbrojeném odboji proti Izraeli.[122]

Koncem roku 1998 se mírový proces téměř úplně zastavil a Izrael odmítal naplnit své v memorandu dané sliby do doby, než palestinská strana učiní rezolutní kroky k zastavení násilí. K tomu se přidalo volání Jásira Arafata po jednostranném vyhlášení samostatného palestinského státu po uplynutí přechodné doby dohodnuté v Oslu. Ačkoli je tento krok obecně hodnocen pouze jako planá výhružka, mohlo by jednostranné vyhlášení státu v té době situaci velice zkomplikovat. Izrael se netajil tím, že jednostranné vyhlášení státu nebude akceptovat a následná anexe palestinských území by znamenala definitivní konec mírového snažení USA a EU. Společným koordinovaným postupem se nakonec USA a EU podařilo tuto hrozbu odvrátit a EU v březnu 1999 na podporu mírových snah na summitu v Berlíně vyjádřila palestinským snahám podporu v tzv. Berlínské deklaraci. Ta obsahovala i oficiální podporu vzniku samostatného palestinského státu.[123] Koncem devadesátých let je také vidět stoupající angažovanost EU včetně spolupráce s USA, což však nevedlo k úspěšnému oživení stagnujícího mírového procesu. Další pokus o oživení přišel při jednání v Camp Davidu v červenci 2000 pod záštitou amerického prezidenta Billa Clintona, jehož funkční období se chýlilo ke konci.[124] Na izraelské straně se jednání zúčastnil Ehud Barak a jeho palestinským protějškem byl sám Jásir Arafat. Jednání však nevedla k žádným hmatatelným výsledkům, zřejmě i proto, že tématy byly velice citlivé otázky ohledně Jeruzaléma, uprchlíků a konečného ustavení palestinského státu. Příspěvkem EU byl návrh na přeměnu statusu Jeruzaléma na mezinárodní město, přičemž tento návrh z pochopitelných důvodů nenašel výraznou odezvu.[125]

Jak již bylo zmíněno dříve, selhání jednání v Camp Davidu bylo v jistém ohledu přelomovým bodem a oddělovalo od sebe dvě různá období – na jedné straně devadesátá léta dvacátého století s vysokou politickou aktivitou nejen na straně USA, ale i Evropy (EU a Norska) a na straně druhé začínající jedenadvacáté století, kdy se mírový proces téměř rozpadl.[126] Role USA v mírovém procesu se poté až do září 2001 výrazně utlumila, neboť nový americký prezident G. W. Bush neřadil oblast Blízkého východu a zejména mírový proces mezi své priority. Po selhání rozhovorů v Camp Davidu došlo k již výše zmiňovanému incidentu na Chrámové hoře, kdy palestinští věřící vnímali návštěvu Ariela Šarona v blízkosti jedné z nejsvatějších muslimských svatyní jako vyloženou provokaci.[127] V situaci po propuknutí „druhé intifády“ se za účelem uklidnění situace konala konference v egyptském Šarm ašŠajchu, přičemž přítomni byli mimo zástupců OSN, USA, Izraele, PSS, Egypta a Jordánska také představitelé EU. Výsledkem bylo ustavení komise pro analýzu situace a její vyhodnocení. Následující rok (na konci dubna 2001) vyšla konečná hodnotící zpráva této komise, která vešla do dějin jako tzv. Mitchellova zpráva. Základními myšlenkami bylo ukončení násilí, prevence násilí a návrat k mírovému procesu. Zpráva se zpočátku nesetkala s potřebnou odezvou americké administrativy a k určité změně amerického přístupu došlo až po teroristických útocích z 11. září 2001 na New York a Washington. Tlak z americké strany na představitele Izraele a PSS byl však spíše způsoben potřebou americké administrativy získat podporu pro novou „koalici proti terorismu“.[128] Navíc šok plynoucí z teroristických útoků nevrhal dobré světlo na palestinský extremismus a násilí související s pokračující intifádou. Ariel Šaron od počátku srovnával mezinárodní terorismus, jehož sílu pocítily USA, s terorismem palestinských radikálů a v dané situaci mu mezinárodní situace v zásadě dodávala silnéargumenty.

2.5. Role EU v „Kvartetu

Situace po 11. září měla pro mírový proces významné důsledky. Zmíněna byla pozice USA, které se začaly soustředit na svou „válku proti teroru“ a Izraele, který měl nové argumenty pro tvrdý postup vůči palestinským radikálním skupinám a zároveň využil situace pro tvrdý postup i vůči palestinskému obyvatelstvu, které bylo podezřelé z podpory radikálních elementů. V této souvislosti dochází k útlumu vlivu EU na dění na Blízkém východě a posílení pozice USA. V červnu 2002 americký prezident nastínil kroky, které by mohly vést ke konečnému míru mezi Izraelem a Palestinci. Zásadním bodem bylo ustavení samostatného palestinského státu a tento přístup se následně projevil i v plánu, jehož cílem bylo opětovné oživení mírového procesu. Tento plán (Roadmap) byl navržen tzv. „Kvartetem“ v čele s USA, EU, OSN a RF a oficiálně byl přijat na summitu v Šarm aš-Šajchu v dubnu 2003. Obsahoval tři fáze, během kterých mělo dojít ke konečnému řešení vzájemných vztahů mezi Izraelem a Palestinci do roku 2005. Tento přístup se stal v dalších letech pilířem americké politiky na Blízkém východě a také základem pro jednání EU, která se v následujících letech orientovala na spolupráci se svými partnery v rámci Kvartetu. Ambicióznost Roadmap ve srovnání s mírovým procesem, který byl zahájen v Oslu na počátku devadesátých let, spočívala v tom, že měla za cíl definitivní vyřešení izraelsko-palestinských vztahů.[129] Podíl EU na vzniku tohoto plánu byl značný.[130] Jeho naplnění s ohledem na daný harmonogram se však ukázalo jako nemožné s kvůli širokému okruhu citlivých témat. Navíc bez ohledu na to harmonogram byl skutečně značně ambiciózní. Dalším problémem byla neschopnost autorů plánu dodržení harmonogramu vynutit. Pro EU měl plán význam ve smyslu možnosti zapojení zejména co se týče finanční podpory pro stabilizaci palestinských institucí a také podpory demokratizačních procesů. Demokratizace palestinské samosprávy byla však složitá nejen s ohledem na pozici Jásira Arafata a jeho neochotu dělit se o moc se svými spolupracovníky, ale v letech následujících po jeho smrti i co se týče posilujícího vlivu radikálního hnutí Hamás. EU v této souvislosti pocítila problematiku své role jako propagátora demokracie v rámci Euro středomořského partnerství.[131] Co se týče evropské finanční pomoci pro palestinskou samosprávu, její role je mnohými autory považována za nepostradatelnou a EU se tím dostává do pozice „bankéře“ mírového procesu, zatímco USA hrají roli politicky-mocenskou.[132]

Soudržnost EU byla poškozena také válkou proti Iráku, která začala v březnu 2003. Pozice zejména Velké Británie, Španělska a Itálie, které se postavily na stranu USA a proti tomu pozice Francie a Německa, kterým vadila chybějící podpora ze strany OSN ukázaly v plné síle problémy, se kterými se EU musí při svých zahraničních politikách potýkat a které značí názorovou a ideovou odlišnost vlivných evropských států. Tato rozpolcenost v rámci EU vedla USA k tomu, že začaly EU členit podle různých měřítek na „starou a novou“ Evropu podle toho, které státy vojenský postup USA podpořily a které se naopak postavily proti.[133] Zatímco při válce v Afghánistánu se USA setkaly s obecným pochopením u evropských partnerů a také na Blízkém východě u arabských partnerů, při válce v Iráku již takový souhlas obecně projeven nebyl, i s ohledem na chybějící mandát RB OSN a pochybnosti kolem údajných zbraní hromadného ničení, které se v Iráku nakonec nenašly.

V prosinci roku 2003 došlo v Bruselu (Radou EU) k přijetí dokumentu, který je významný nejen s ohledem na Blízký východ, ale také co se týče transatlantických vztahů s USA. Jedná se o Evropskou bezpečnostní strategii.[134] V úvodu je vyjádřeno potvrzení dominantní pozice USA jako hlavního vojenského aktéra v oblasti evropské a obecně celosvětové bezpečnosti, přičemž je však upozorňováno na fakt, že úkol vyřešit problémy současného světa je pro jedinou zemi příliš velkým soustem (str. 1).[135] Za obecný výchozí, nezbytně potřebný rámec pro rozvoj je uváděna bezpečnost (str. 2) a co se týče evropských zájmů, zůstává nejdůležitějším energetická závislost na zdrojích v Perském zálivu, Rusku a severní Africe (str. 3). Za nejdůležitější hrozby ve světě je považován terorismus, nebezpečí šíření zbraní hromadného ničení (str. 3) , státní selhání, organizovaný zločin a regionální konflikty (str. 4). Právě u regionálních konfliktů se zmiňuje výjimečná role konfliktu na Blízkém východě, neboť ten v celém regionu připravuje půdu pro další související hrozby, které strategie vyjmenovává, včetně nebezpečí šíření zbraní hromadného ničení díky rostoucí poptávce po nich v důsledku vzrůstajícího napětí. Lze říci, že regionální konflikty a potažmo konflikt na Blízkém východě se tím dostává do samého středu celé bezpečnostní strategie. Důkazem toho je i další zmínka uvádějící vyřešení arabsko-izraelského konfliktu jako strategickou prioritu Evropy (str. 7 a 8). Za tímto účelem je uváděna důležitost vyčlenit potřebné zdroje na dobu potřebnou pro ustanovení dvou vedle sebe žijících států, přičemž je zmiňována důležitost spolupráce mezi EU, USA, RF a OSN společně se všemi ostatními zeměmi regionu, samozřejmě s účastí představitelů Izraele a Palestinců. Všechny tyto snahy o zlepšení situace se mají odehrávat v rámci dobrých sousedských vztahů se Středomořím s ohledem na Barcelonský proces a je také uváděna důležitost širšího zapojení arabských států.[136] Evropská bezpečnost by v souladu s dokumentem měla být zaručena principy „good governance“, podporováním sociálních a politických reforem, potlačování korupce a zneužívání moci, vládou práva a ochranou lidských práv, neboť jsou to právě tyto elementy, které vedou k posilování mezinárodního pořádku (str. 10). Tyto prvky ukazují na citlivost těchto témat pro evropské státy, které po konci studené války začaly ve světě více prosazovat principy demokracie, dodržování lidských práv a transparentnosti vládnutí. Strategie dále uvádí, co pro Evropu v dokumentu stanovené priority v zásadě znamenají. Kritický tón je cítit z vyjádření potřeby větší aktivity při sledování strategických cílů a vzhledem k nemalým peněžním prostředkům věnovaným na obrannou politiku je upozorněno na fakt, že Evropa by měla být schopna vést vlastní vojenské operace, a sice v rámci preventivních akcí, které jsou základem pro zabránění vzniku vážnějších problémů v budoucnu (str. 11). Závěrečná část dokumentu zdůrazňuje důležitost transatlantického partnerství a možnost díky oboustranné spolupráci a spojenectví dosahovat pro svět lepší budoucnosti (str. 13). Zajímavá je i zmínka o potřebě vyrovnaného partnerství, kde je zřetelný mocenský deficit díky menším (vojenským) kapacitám a potřeba většísoudržnosti EU.

Rozšíření EU v květnu 2004 z 15 na 25 členů znamenalo pro EU další výzvy a také posílení mezinárodněpolitické pozice. Koncem roku 2004 byly přijaty dva „akční plány“ pro spolupráci mezi EU a Izraelem a také mezi EU a PSS, které se odvolávají na „historický posun“ pro EU v oblasti politické, geografické a ekonomické. V rámci Evropské politiky sousedství[137] je existence těchto plánů důkazem pokračujícího zájmu EU účastnit se řešení blízkovýchodního konfliktu a snahy o vyvážené vztahy jak s Izraelem, tak s PSS.[138] V obou dokumentech je potom zmiňován závazek kooperovat v souladu s těmito akčními plány v rámci naplňování cílů Roadmap.[139] V plánu týkajícím se PSS je navíc zmiňována problematika pokračující izraelské okupace a omezení, která blízkovýchodní konflikt klade účinné spolupráci mezi oběma stranami, a dále potřeba vybudování životaschopných palestinských institucí tak, aby bylo budoucí ustavení palestinského státu vůbec možné (v dokumentu bod 2 - Actions). Samozřejmou součástí je zmínka o roli Kvartetu a důležitost implementace Roadmap (v dokumentu bod 1 - Introduction).

Důkazem důležitosti mírového procesu na Blízkém východě v rámci EU je i pozice tzv. Zvláštního představitele pro blízkovýchodní mírový proces.[140] Ten úzce spolupracuje a koordinuje své kroky s Vysokým představitelem pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Jejich role se vyznačuje i zapojením do procesů a jednání v rámci Kvartetu, přičemž na té nejvyšší úrovni je zástupcem EU mimo jiné i Vysoký představitel pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku.

Pozice EU v rámci Kvartetu byla, jak již bylo řečeno, zejména v oblasti finanční pomoci pro palestinské instituce a cílem této pomoci byla stabilizace institucí a budování bezpečnostních složek, které následně měly být zárukou stabilního palestinského státu. Pozice Kvartetu však doznala změn v době, kdy v parlamentních volbách na palestinských okupovaných územích počátkem roku 2006 zvítězilo hnutí Hamás. To vedlo k tomu, že Kvartet s palestinskou Hamásem vedenou vládou přerušil kontakty, ačkoli s kanceláří palestinského prezidenta (Mahmúda Abbáse) kontakty přerušeny nebyly. Navíc byly stanoveny principy (v zásadě vnímané jako podmínky) pro pokračování vzájemných jednání, které obsahovaly požadavky na ukončenínásilí, uznání Izraele a přijetí dohod, které byly přijaty dříve.[141] Tento krok s sebou však přinášel hned několik problémů v oblasti přístupu k celému procesu. Prvním bylo přerušení kontaktů s orgánem, který vyšel z demokratických voleb, jejichž uskutečnění bylo účastníky Kvartetu podporováno.[142] Druhým problémem pak bylo rozlišování mezi kanceláří palestinského prezidenta, jemuž pomoc byla nadále poskytována, a orgánem, který z vůle palestinského obyvatelstva byl zvolen, nicméně mezinárodním společenstvím akceptován nebyl. Konečně třetím problémem a zároveň rizikem pro mírový proces je otázka reakce palestinských obyvatel, kteří mohou izolaci mezinárodním společenstvím vnímat jako neochotu mezinárodního společenství přihlížet k jejich vůli a tím podkopat jejich důvěru v Kvartet (a zvláště USA a EU) jako takový. EU v této souvislosti dospěla k přechodnému řešení, kterým bylo poskytování prozatímní pomoci přímo jednotlivým organizacím a orgánům, které se snaží o zlepšení situace palestinského obyvatelstva. Tento tzv. Přechodný mezinárodní mechanismus (Temporary International Mechanism) poskytuje pomoc přímo palestinskému obyvatelstvu, které ji nejvíce potřebuje a tím v zásadě obchází Hamásem ovládanou vládu přes kancelář palestinského prezidenta.[143] Je však nutné mít na paměti přechodnost mechanismu a potřebu efektivnějšího řešení distribuce finančních prostředků s ohledem na potřeby palestinského obyvatelstva a budování palestinských institucí a infrastruktury tak, aby v budoucnu bylo možné ustavit životaschopný palestinský stát.

S ohledem na transatlantické vztahy EU, které přímo souvisejí s mírovým procesem na Blízkém východě, je dále důležité uvést Národní bezpečnostní strategii USA z března roku 2006, která se o spolupráci a koordinaci s Evropou a EU v oblastech bezpečnosti, finanční stability, integrace světové ekonomiky a podpory demokracie zmiňuje hned na několika místech. Pozornost si zaslouží zejména část věnující se výsledku palestinských voleb a vítězství Hamásu.[144] Přímý odkaz na společný přístup USA a EU je v této souvislosti zvlášť zajímavý a poukazuje na to, že EU je Spojenými státy vnímána jako hlavní partner v oblasti řešení celéhokonfliktu.

Velice zajímavým materiálem při studiu role EU v mírovém procesu je zpráva britské Sněmovny lordů z července 2007, která komplexně hodnotí roli EU v mírovém procesu na Blízkém východě a která přináší doporučení a návrhy pro další směřování snah EU v rámci

Kvartetu a je zdrojem hodnotných připomínek, které byly v předchozí části několikrát zmiňovány.[145] Její hodnota je mimo jiné i v rozsahu svědků, kteří před výborem vypovídali. Zpráva se zamýšlí nad rolí EU v mírovém procesu v budoucnosti, přičemž dochází k závěru, že EU by z pozice své významné finanční pomoci[146] měla v budoucnu více využívat tento nástroj pro vyvíjení tlaku na všechny zúčastněné strany tak, aby byl proces skutečně směřován k reformě palestinských institucí a obecně k vyřešení izraelsko-palestinských vztahů.[147]

V listopadu 2007 se uskutečnila konference v americkém Annapolisu, při které však role EU byla zastíněna USA. To však platilo i pro roli OSN a RF. Na druhé straně byl přínos konference v tom, že jak palestinská, tak izraelská strana ve složité situaci rozdělení palestinské společnosti a administrativy byly schopny vydat společné prohlášení, ve kterém je stanoven společný cíl -řešení v podobě dvou vedle sebe existujících států a implementace Roadmap tak, jak byla schválena Kvartetem v roce 2003.[148]

Posledním aktuálním a významným krokem souvisejícím s mírovým procesem na Blízkém východě bylo schválení projektu Unie pro středomoří Evropskou radou v březnu 2008. Tento projekt, který je v zásadě dílem francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, má čtyři základní cíle – zlepšení energetických dodávek, snižování znečištění ve Středozemním moři, ustavení výměnného programu Erasmus pro studenty a vytvoření vědeckého společenství mezi Evropou a jejími jižními sousedy.[149] Projekt je důkazem toho, že EU velice citlivě vnímá důležitost středomořského regionu, přičemž blízkovýchodní mírový proces s touto oblastí velice úzce souvisí. Navíc se potvrzuje neustálá důležitost surovinových dodávek (energetické dodávky) pro členské státy EU a zároveň důležitost ekologických otázek s ohledem na Středozemní moře. První dva cíle je možné označit spíše za cíle „tvrdé“ (energetická bezpečnost, ekologie), kdežto třetí a čtvrtou oblast je možné vnímat jako „měkké“ cíle. Zatímco první dvě oblasti budou pro méně rozvinuté středomořské státy bezpochyby znamenat finanční zátěž, třetí a čtvrtá oblast bude znamenat spolupráci v oblastech, které v tomto ohledu je možné vnímat pouze jako jakési vyvažující aspekty, u kterých je reálný finanční přínos pro partnery EU více diskutabilní.

2.6. Aktuální usnesení Evropského parlamentu

Závěrem této části stojí za zmínku rezoluce (usnesení) Evropského parlamentu (EP), které se přímo zabývají mírovým procesem na Blízkém východě. Rezoluce EP ukazují na rostoucí ambice EP v oblasti zahraniční politiky a jeho zájem o celý region Blízkého východu. Pro ilustraci postačí uvést dvě nejaktuálnější usnesení v tomto ohledu, která se týkají situace na Blízkém východě (ze dne 12. července 2007[150]) a humanitární situace v Gaze (z 11. října 2007[151]).

První z uvedených usnesení se ve svých bodech soustředí zejména na mírový proces na Blízkém východě a dění na okupovaných palestinských územích. Odsuzuje postupy v pásmu Gazy, zejména pak převzetí moci Hamásem vojenskými prostředky a zároveň upozorňuje na nebezpečí prohlubující se politické nestability a hrozbu politického rozdělení Západního břehu a pásma Gazy, včetně humanitárních důsledků pro palestinské obyvatelstvo v Gaze[152]. Na druhou stranu vyjadřuje pochopení pro mimořádná rozhodnutí prezidenta Abbáse a zdůrazňuje potřebu podniknutí „realistických“ kroků v rámci mezinárodního společenství tak, aby mohlo dojít k ustavení samostatného a životaschopného palestinského státu. Co se týče izraelské strany, hodnotí některé kroky izraelské vlády jako krok správným směrem (např. rozhodnutí o uvolnění některých zadržovaných daňových a celních příjmů, které náleží Palestincům), ale na druhé straně odsuzuje zásahy izraelské armády, pokračující výstavbu bezpečnostní zdi a také vyzývá k zastavení rozšiřování osad na Západním břehu a ve východním Jeruzalémě. Dále se pozitivně vyjadřuje k obnovené arabské mírové iniciativě a požaduje rozšíření spolupráce mezi Kvartetem a LAS. Velice zajímavým bodem je výzva Radě EU, aby zajistila prosazování názorů EU v rámci Kvartetu a pasáž, ve které je zmíněna „chybějící perspektiva skutečného mírového procesu pro palestinské obyvatelstvo, jež je stále okupováno, částečně jako důsledek přístupu Kvartetu“. Z tohoto stanoviska vyplývá ostrá kritikanedůrazného přístupu Kvartetu k nalezení východiska ze složité situace a zároveň i zprostředkovaně kritika Rady EU, že pozice EU není v jeho rámci prosazována důraznějšími prostředky.

Druhé usnesení svým zněním navazuje na předchozí usnesení ze dne 12. července 2007 a týká se zhoršující se situace v pásmu Gazy. Znovu upozorňuje na potřebu zajištění humanitární pomoci pro obyvatelstvo pásma Gazy, a to i na úrovni palestinských institucí, které vyzývá k umožnění poskytování pomoci ze strany mezinárodních organizací tak, aby došlo ke zlepšení životních podmínek Palestinců, bez ohledu na rozpory v rámci PSS. Role Rady EU a Evropské komise potom má být zaručování této pomoci v součinnosti s celým mezinárodním společenstvím. Závěrem je zdůrazněna potřeba svolání mezinárodní mírové konference za účelem zajištění mírového soužití mezi Izraelem a „životaschopným“ palestinským státem.[153]

Jak bylo uvedeno dříve, obě rezoluce dokazují ambice EP hrát v zahraniční (a konkrétně blízkovýchodní) politice důležitější úlohu. Z tohoto pohledu je také logická kritika Rady EU a dožadování se důraznějšího prosazování společné pozice EU v rámci Kvartetu, neboť EP tímto přístupem signalizuje svou připravenost otevřeně prezentovat své názory a snažit se působit nejen na Radu EU, ale i Evropskou komisi a samozřejmě Vysokého představitele EU pro společnouzahraniční a bezpečnostní politiku.

Poznámky

[105] K tomu srov. DOSENRODE, S., STUBKJAER, A. The European Union and the Middle East, str. 110.

[106] V této souvislosti je také dobré připomenout, že role SSSR v regionu kompletně nevymizela, nicméně z konfrontace se svým západním rivalem se spíše posunula do oblasti politické spolupráce. Pro arabské režimy proto bylo v podstatě nezbytné hledat východisko v udržování dobrých vztahů s USA mimo jiné i proto, aby díky ztracené hrozbě komunismu a dříve existující snaze o zamezení jeho rozšiřování USA nezačaly s novou taktikou, při které by v nastupujícím islámském fundamentalismu a sílícím arabském nacionalismu začaly spatřovat nového nepřítele a začaly tím ohrožovat stabilitu vládnoucích arabských režimů. Státy, které tento přechod nezvládly se nakonec v pozdějších letech staly terčem kritiky USA a mimo jiné i cílem sankcí, jako například Irák. Situace OOP byla složitá v tom, že jako organizace, která sestávala zčásti z (bývalých) teroristických složek, byla doslova na výsluní této hrozby a její vztah k USA musel být proto upraven co možná nejdříve.

[107] Zde je nutné zmínit fakt, že od šestidenní války v roce 1967 bylo pro palestinské vedení zjevné, že svůj osud nemohou nechat čistě v rukou arabských spojenců, neboť ti nebyli schopni prosadit palestinské zájmy v rozsahu, v jakémby si to palestinské obyvatelstvo představovalo.

[108] K tomu srov. YAMBERT, K. (ed.) The Contemporary Middle East, str. 109

[109] Co se týče palestinské delegace, ta byla zpočátku součástí delegace jordánské, neboť izraelská strana nebyla připravena oficiálně jednat se samostatnou palestinskou delegací, natož pak s delegací OOP. Navíc politická izolace OOP po válce v Perském zálivu dávala Izraeli možnost hledat řešení palestinské otázky s Jordánskem bez účasti členů OOP. Důležité je také připomenout, že pojem „Palestina“ je v této souvislosti používán již pouze jako odkaz na palestinská okupovaná území, tedy nikoli na historické území Palestiny, která zahrnovala i současný Stát Izrael.

[110] DOSENRODE, S., STUBKJAER, A. The European Union and the Middle East, str. 121

[111] To se nezměnilo ani poté, co v roce 1992 v izraelských volbách nad stranou Likud zvítězila Strana práce.

[112] Proces tajného jednání mezi zástupci Izraele a OOP v Norsku bez vědomí Washingtonu byl pro americkou stranu v momentě, kdy o nich byla informována, velkým překvapením. Výlučná role USA jako mediátora v izraelsko-arabském a potažmo izraelsko-palestinském konfliktu byla v té době americkou administrativou považována za samozřejmost. K tomu srov. FAWCETT, L. (ed.) International Relations of the Middle East, str. 245. Uznání mělo pro Izrael důležitý přínos v podobě příslibu ze strany Jásira Arafata na odstranění pasáží z Palestinské národní charty, které by nebyly v souladu s principy uznání Státu Izrael a za takových podmínek byl Izrael připraven OOP uznat. Obě strany také tímto de facto potvrdily rozdělení historického území Palestiny, což byldoposud centrální bod sporu ve vztahu mezi Izraelem a Palestinci.

[113] Po roce 1993 již EU nahradila EPS novou formou spolupráce v oblasti zahraniční politiky v podobě jednoho z pilířů EU - Společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP).

[114] V sektoru A měly palestinské orgány kontrolu nad civilními záležitostmi a bezpečností (cca. 4% území), sektor B byl pod civilní palestinskou správou, avšak kontrolu nad bezpečností měly stále izraelské složky (cca. 25% území) a sektor C zůstal pod výlučnou kontrolou Izraelců. Toto rozdělení se dočkalo výrazné kritiky od prominentního palestinského profesora žijícího v USA, Edwarda W. Saida, a i jiných palestinských intelektuálů, kteří rozdělená území označovali jako „bantustány“ a upozorňovali na reálnou neživotaschopnost takových celků.

[115] K tomu srov. DOSENRODE, S., STUBKJAER, A. The European Union and the Middle East, str. 127.

[116] K tomu srov. Evropská unie a blízkovýchodní mírový proces

[117] K tomu srov. DOSENRODE, S., STUBKJAER, A. The European Union and the Middle East, str. 130. Významnými otázkami v oblasti bezpečnosti by mohly být pouze otázky teoretického šíření zbraní, omamných látek apod. Tyto otázky však nepředstavují přímou vojenskou hrozbu pro Evropu.

[118] Tato dohoda má svůj význam do dnešních dnů, jak dokazuje pozdější spolupráce EU s Izraelem v rámci Evropské politiky sousedství. K tomu srov. European Neighbourhood and Partnership Instrument – Israel; Strategy Paper 2007 – 2013 & Indicative Programme 2007 – 2010, str. 3.

[119] Někteří autoři však poukazují na to, že související cíl EU – demokratizace společnosti – mohl být dokonce v rozporu s cílem zamezit rostoucímu fundamentalismu, neboť některá islámská hnutí a skupiny se těšily široké podpoře obyvatelstva arabských zemí a nahrazení mnohdy zkorumpovaných režimů by znamenalo růst vlivu nebo přímo uchopení moci těmito hnutími, resp. skupinami. Dobrým příkladem je pozdější mocenský vzestup Hamásu v Palestině.

[120] Město bylo rozděleno na palestinskou a izraelskou část. Tento krok byl však spíše neúspěchem než úspěchem Palestinců –viz SAID, E. W. The End of the Peace Process: Oslo and After, str. 132-138 a 253-254

[121] Šlo o dodatečné stažení izraelských jednotek a rozšíření území kontrolovaného palestinskými orgány. Podepsání této dohody však nakonec vedlo k pádu Netanjahuovy vlády a následující rok k novým volbám, ve kterých vyhrála Strana práce v čele s Ehudem Barakem, který přislíbil návrat k jednacímu stolu.

[122] DOSENRODE, S., STUBKJAER, A. The European Union and the Middle East, str. 138-139

[123] Tamtéž, str. 139 a Evropská unie a blízkovýchodní mírový proces

[124] Podrobnější informace k jednání je možné nalézt v publikacích HINDLSOVÁ, L. Dlouhá cesta k míru (Bill Clinton a Blízký východ), str. 120-124 a QUANDT, W. B. Peace Process: American Diplomacy and the Arab- Israeli Conflict Since 1967, str. 365-373.

[125] Mezinárodní status Jeruzaléma by možná byl přijatelný pro palestinskou stranu, jelikož by mohl vést ke zlepšení jejich pozice, nicméně pro Izrael by tento krok byl velice těžce přijatelný.

[126] Mnozí autoři udávají, že na místě je přiznat si úplné selhání jednání a tedy skutečnou tečku za mírovým procesem. Na druhé straně je třeba vzít v potaz minimálně následující pokusy o oživení procesu, neboť přiznání úplného selhání očividně nechtěl ani jeden ze zúčastněných.

[127] Incident byl navíc důkazem toho, že izraelsko-palestinský konflikt má mimo jiné velice výrazný náboženský podtext, zejména co se týče historického centra Jeruzaléma.

[128] DOSENRODE, S., STUBKJAER, A. The European Union and the Middle East, str. 148-149. Součástí tlaku bylo i vyjádření podpory od amerického prezidenta G. W. Bushe pro vznik nezávislého palestinského státu. USA v této době potřebovaly zejména klid na Blízkém východě pro soustředění pozornosti na válku proti terorismu a na Afghánistán. Na druhou stranu však americká administrativa v žádném případě nešetřila kritikou palestinského vedení, zejména pak Jásira Arafata a jeho chladného přístupu při potlačování militantních skupin.

[129] K tomu srov. ČEJKA, M. Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, str. 234-235. Zásadními problémy, které je potřeba vyřešit předtím, než bude dosaženo definitivní dohody o konečné podobě izraelsko-palestinských vztahů, jsou otázky vzájemných hranic, status Jeruzaléma a zejména pak otázka návratu palestinských uprchlíků (zda jim bude povolen návrat přímo do Izraele nebo pouze na palestinská území).

[130] Zmiňuje se zejména role Dánska během jeho předsednictví. K tomu srov. The EU and the Middle East Peace Process, Volume I: Report, str. 11.

[131] K tomu srov. DOSENRODE, S., STUBKJAER, A. The European Union and the Middle East, str. 146-147. Problematika demokratizace v arabských zemích Blízkého východu a severní Afriky je zejména v tom, že vládnoucí garnitura sice obvykle potlačuje určitá občanská (demokratická) práva obyvatelstva a mnohdy i některá lidská práva, nicméně díky těmto krokům zabraňuje vstupu radikálních náboženských prvků na politickou scénu. Příklady z okupovaných palestinských území, ale i například z Alžírska, ukazují na to, že plně demokratická volba otevírá cestu k moci fanatickým náboženským hnutím, což může vést k narušení sekulárního založeníspolečnosti a režimu.

[132] Tamtéž, str. 150-151 a The EU and the Middle East Peace Process, Volume I: Report, str. 22 a 30

[133] Původní označení „nové Evropy“ se vztahovalo zejména k postkomunistickým zemím; v souvislosti s podporou války v Iráku však do této kategorie spadají i výše zmíněné státy „staré Evropy“.

[134] A Secure Europe in a Better World - European Security Strategy. V následující části jsou za jednotlivými body uváděny strany, na kterých v tomto dokumentu lze najít příslušné pasáže, kterým se zde věnuji.

[135] Z tohoto stanoviska lze vycítit kritiku USA za samostatnou akci proti Iráku, bez široké podpory mezinárodního společenství.

[136] V této souvislost je dobré opět zmínit existenci Arabské mírové iniciativy z roku 2002, která se na straně Izraele však nesetkala s potřebným ohlasem.

[137] Její základní rysy byly položeny již v březnu roku 2003 a strategický dokument byl vypracován do května 2004. Evropskou politiku sousedství je možné vnímat v kontextu návaznosti na Euro-středomořské partnerství, které díky stagnujícímu mírovému procesu na konci devadesátých let bylo potřeba nahradit novým zastřešujícím mechanismem, který by EU poskytl nový prostor pro navazování vztahů s okolními (sousedními) státy a regiony. K tomu srov. The EU and the Middle East Peace Process, Volume I: Report, str. 50 a The Policy: What is the European Neighbourhood Policy?

[138] Asociační dohoda s Izraelem byla uzavřena v roce 2000 a prozatímní asociační dohoda s PSS byla uzavřena v roce 1997.

[139] K tomu srov. EU/Israel Action Plan a EU/Palestinian Authority Action Plan.

[140] Již v roce 1996 byla zřízena funkce Zvláštního vyslance.

[141] The EU and the Middle East Peace Process, Volume I: Report, str. 33

[142] Již bylo zmíněno, že přístup EU v oblasti demokratizačních procesů může vést k výsledkům, které sice splňují podmínku demokratičnosti, nicméně na druhé straně přivádí na politickou scénu hnutí, která jsou široce vnímána jako militantní a jejichž přijetí mezinárodní komunitou je v tomto ohledu značně problematické.

[143] K tomu srov. The EU and the Middle East Peace Process, Volume I: Report, str. 41-43.

[144] The National Security Strategy of the United States of America, str. 4-5

[145] Stojí za připomenutí, že jedním ze svědků, kteří vypovídali před Výborem pro Evropskou unii britské Sněmovny lordů, je i česká europoslankyně, PhDr. Jana Hybášková.

[146] The EU and the Middle East Peace Process, Volume I: Report, str.39

[147] Tamtéž, str. 40-41

[148] Joint Understanding Read by President Bush at Annapolis Conference

[149] K tomu srov. Summit schválil vznik Unie pro Středomoří a Brussels European Council 13/14 March 2008, Presidency Conclusions, str. 19.

[150] Usnesení Evropského parlamentu ze dne 12. července 2007 o situaci na Blízkém východě

[151] Usnesení Evropského parlamentu ze dne 11. října 2007 o humanitární situaci v Gaze

[152] V této souvislosti je zmíněna i důležitost umožnění poskytování „nouzové humanitární pomoci obyvatelům Gazy“.

[153] Tento požadavek byl formulován již v předchozí rezoluci k Blízkému východu ze dne 12. července 2007.

Seriál

  1. EU v mírovém procesu na Blízkém východě
  2. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: Úvod
  3. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: 1. Podstata vývoje konfliktu - 1. díl
  4. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: 1. Podstata vývoje konfliktu - 2. díl
  5. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: 2. EU a západoevropské státy - 1. díl
  6. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: 2. EU a západoevropské státy - 2. díl
  7. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: 3. Komparace postoje EU s vybranými aktéry
  8. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: Závěr
  9. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: Seznam zkratek
  10. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: Příloha 1.
  11. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: Příloha 2.
  12. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: Příloha 3.
  13. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: Seznam literatury

Podobné články

Další články autora

Autor : Ing. Jan Špiler 🕔06.02.2010 📕7.389

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře