EU v mírovém procesu na Blízkém východě: 2. EU a západoevropské státy - 1. díl

Autor: Ing. Jan Špiler 🕔︎︎ 👁︎ 18.885

2. EU a západoevropské státy v mírovém procesu na Blízkém východě

Oblast dnešního Blízkého východu (a také severní Afriky) byla po celé období dvacátého století významným regionem, ve kterém se střetávaly zájmy evropských mocností. Mocnostmi, které se o tuto oblast zajímaly, byly zejména Velká Británie a Francie, ale své zájmy samozřejmě mělo i Německo a Itálie. V úvodní kapitole k této práci je za období pro popsání mezinárodněpolitické dynamiky zvoleno rozpětí od vzniku (resp. krátce před vznikem) státu Izrael po současnost (květen 2008). Důvodem pro tento krok je mimo jiné i to, že krátce před vznikem izraelského státu skončila druhá světová válka, která významně ovlivnila mezinárodněpolitickou arénu a na scénu přivedla dvě nové supervelmoci (USA a SSSR) a s nimi i dva odlišné bloky států (západní a východní), které začaly přetvářet do té doby existující mezinárodněpolitický obraz světa. Střetnutí mezi těmito dvěmi ideologiemi se nevyhnulo ani Blízkému východu. Pro budoucí roli EU a jejích předchůdců v celém mírovém procesu bylo toto střetnutí a změna mezinárodněpolitické konstelace velice významné.[63] Navíc moc obou do té doby významných mocností Francie a Velké Británie začala v průběhu a zejména ke konci a po druhé světové válce upadat, nehledě na specifickou roli Německa, které muselosvou pozici teprve začít hledat.

2.1. Evropské mocnosti v období začínající studené války na Blízkém východě

Po skončení druhé světové války se situace na Blízkém východě změnila v několika ohledech. Zaprvé upadající mocenský vliv a složitá situace ve válkou vyčerpaných evropských mocnostech Velké Británii a Francii vedly tyto země k tomu, že musely začít ustupovat od svých dřívějších ambiciózních plánů. Velká Británie byla nucena postoupit záležitost mandátního území Palestiny OSN, která rozhodla pro variantu dvou vedle sebe existujících států – židovského a arabského. Francie obdobně o něco později byla nucena opustit oblast Sýrie a Libanonu.[64]

Reklama

Pro Velkou Británii byla v minulosti oblast Palestiny a celého Blízkého východu významná z několika důvodů. Prvním bylo objevení zásob ropy a rozhodnutí britského námořnictva ve druhém desetiletí 20. století přejít u námořních sil z uhlí na naftu.[65] Tento krok automaticky znamenal velký zájem o kontrolu strategických území v oblasti a zajištění spolehlivých dodávek pro královské loďstvo. Druhým důvodem byl Suezský průplav, jehož poloha činila z Palestiny dobré místo pro zajištění kontroly nad otevřeností průplavu pro britské obchodní a válečné lodě.[66] Konečně třetím důvodem byly přístavy u Středozemního a Rudého moře, které Británii zajišťovaly obecnou kontrolu nad cestami do jejich kolonií v Indii a dále na východ. Dalším nezanedbatelným bodem je také to, že Británie sama o sobě napomáhala nacionálnímu cítění u obou proti sobě stojících komunit. Na jedné straně během první světové války potřebovala pomoc Arabů proti Osmanské říši, na straně druhé však spolupracovala i s židovskými přistěhovalci a oběma stranám současně pak dala sliby, které později vedly k tomu, že se naplno rozvinul arabsko-židovský a potažmo izraelsko-palestinský konflikt.[67] Situace, do které se Británie dostala během první světové války a s jejímiž důsledky se musela potýkat v meziválečném období v Palestině (např. židovské přistěhovalectví) se po druhé světové válce vyostřila natolik, že ji Velká Británie nadále nebyla schopna efektivněřešit. Lze tedy konstatovat, že krátkozrakost britské politiky a neuvážené kroky s ohledem na skutečnou situaci v Palestině v té době byly jedním z hlavních důvodů pro rozvoj rozsáhlého konfliktu pro celá další desetiletí.

Po druhé světové válce vznik nového židovského Státu Izrael z rozhodnutí OSN vedl k nesouhlasné reakci arabských států, které se rozhodly vytáhnout do boje proti nově ustavenému státu, který sice svůj vznik vyhlásil bezprostředně v souvislosti se stažením britských jednotek z oblasti[68], který ovšem definitivně nevymezil své hranice v očekávání nadcházejícího konfliktu. Následující konflikt vedl k drtivé porážce arabských států a, jak již bylo řečeno v předchozích kapitolách, vzniku problému palestinských uprchlíků. Válka měla za následek upevnění pozice nového židovského státu a zároveň zhoršení situace Palestinců. Ti byli z velké části rozptýleni do okolních arabských států, zejména pak Jordánska a území, která historicky obývali, připadla Jordánsku (Západní břeh) a Egyptu (pásmo Gazy). V celých následujících letech byla jejich situace v tomto ohledu značně komplikovaná, neboť k nim bylo přistupováno spíše jako čistě uprchlické entitě, u níž za budoucí řešení bylo nejen ze strany Izraele, ale i ostatních západních států, považována integrace do stávajících arabských států, zejména pak Jordánska.[69] To je také důvod, proč problematiku izraelsko-palestinských vztahů není zejména v historických začátcích možno analyzovat odděleně od ostatního arabského světa, zejména co se týče Egypta, Jordánska, Sýrie a Libanonu.

Neúspěch arabských armád ve válce proti Izraeli měl mimo jiné za důsledek i to, že se na začátku padesátých let v Egyptě dostalo k moci nové vedení, jemuž od roku 1954 dominoval prezident Gamal Abdel Násir. Ten se díky svým panarabským ambicím a také podpoře protifrancouzského odboje v Alžírsku těšil značné popularitě u arabského obyvatelstva a zároveň byl trnem v oku Francii, která v jeho snahách spatřovala ohrožení svého postavení v severní Africe, zejména pak v Alžírsku. Díky napjaté situaci mezi Egyptem a Izraelem se Francii velice hodilo, když se prezident Násir v roce 1956 rozhodl po znárodnění Suezského průplavu navíc blokovat Tiranskou úžinu pro izraelské lodě. Tím zapříčinil vznik tzv. suezské krize. Prvním krokem rozhořčil Velkou Británii, která byla na Suezském průplavu silně závislá, a druhým krokem fakticky vyhlásil válku Izraeli, neboť tím odřízl Izrael od přístupu k námořním cestám z Rudého moře. Francie v této situaci dokázala uzavřít s Velkou Británií a Izraelem dohodu, která by mohla vést k úspěšnému řešení situace, ze kterého by v konečném efektu měly přínos všechny tři zúčastněné strany.[70] Výhledový pád Násirovy vlády by podkopal Násirovu autoritu v arabském světě a Francii by ulehčil situaci v Alžírsku, Británie by znovu nabyla jistoty v oblasti Suezského průplavu a Izrael by oslabil svého bezprostředního souseda a velkého rivala, přičemž by došlo k odblokování Tiranské úžiny. Za tímto účelem byl mezi zúčastněnými (Francií, Velkou Británií a Izraelem) v říjnu 1956 uzavřen tajný protokol, tzv. protokol ze Sevres.[71] V něm byl stanoven průběh celé akce, přičemž Izrael by zaútočil na Egypt a Francie s Velkou Británií by pod záminkou ohrožení Suezského průplavu vyzvaly obě strany k zastavení bojů a požadovaly po Egyptu souhlas s okupací klíčových strategických bodů podél Suezského průplavu. Pokud by k tomu nedošlo (což bylo cílem celé operace, neboť tyto podmínky byly v dané situaci pro Egypt od počátku nepřijatelné), došlo by k výsadku společných jednotek Francie a Velké Británie. Krátce po podepsání k útoku na Sinajský poloostrov ze strany Izraele skutečně došlo a celá akce probíhala dle scénáře tajné dohody, alespoň zpočátku. Nicméně náklady na celou operaci byly pro Velkou Británii, ač vše z vojenského hlediska probíhalo vcelku úspěšně, příliš velké a poté, co USA společně se SSSR vyjádřily svou hlubokou nespokojenost s celou akcí a Velká Británie si nedokázala zajistit další financování od USA, skončila pro evropské mocnosti celá akce naprostým fiaskem. Bylo sice dosaženo garancí ze strany USA v oblasti svobodné plavby pro izraelské lodě, nicméně obraz Izraele se díky jeho agresi změnil z do té doby nevinného státu uprostřed nepřátelsky smýšlejících arabských států. Lze však říci, že ze všech tří iniciátorů útoku dokázal Izrael z nové situace vytěžit nejvíce. Kromě výše uvedených garancí svobodné plavby byly na Sinajském poloostrově rozmístěny mezinárodní síly OSN, které po celé další desetiletí zajišťovaly Izraeli pocit relativního bezpečí a Izrael navíc navázal velice úzké vztahy v oblasti vojenské pomoci s Francií, včetně výstavby civilního atomového reaktoru.[72] Tyto vzájemně přátelské vztahy mezi Francií a Izraelem lze pozorovat přibližně až do dalšího izraelsko-arabského konfliktu, do roku 1967.

Období po suezské krizi je charakterizováno definitivní ztrátou již tak upadajícího vlivu evropských mocností na Blízkém východě. Francie a zejména Velká Británie se dokonce dostaly do ostrého sporu s USA na půdě OSN a Británie se musela sklonit před hrozbou útoku na britskou libru ze strany USA. Tento rozkol na straně západních spojenců krátce po konci druhé světové války signalizoval měnící se mezinárodní uspořádání a nastupující nenahraditelnou roli USA, se kterou se musely smířit i bývalé evropské velmoci. Blízký východ se tím stal novým dějištěm studené války a odehrával se zde zástupný souboj mezi „západní a východní“ ideologií.[73]

Na tomto místě je důležité připomenout, že odborná literatura se obvykle potýká s problémem vymezení dění na Blízkém východě po druhé světové válce. Tento problém nabývá na větším rozměru právě po roce 1956. V momentě, kdy se na Blízkém východě začínají větší měrou angažovat obě nové supervelmoci přibývá k celému komplexu další rozměr - velmocenské soupeření. Nastoluje se otázka, jak vymezit celý okruh blízkovýchodního konfliktu. V úvodu k této práci bylo naznačeno, že v souladu s terminologií EU budu „mírový proces na Blízkém východě“ pojímat především jako proces řešení konfliktu mezi Izraelci a Palestinci. Není ovšem možné popisovat průběh celého období, aniž by byl brán v potaz celý soubor vzájemných souvislostí tohoto regionu. Je proto nutné si být alespoň vědom několika dimenzí působících na situaci celého Blízkého východu. První dimenzí je historický vývoj související s rozpadem Osmanské říše po první světové válce a arabský nacionalismus a následně Násirův panarabismus, který se těšil široké podpoře v řadách arabského obyvatelstva.[74] Solidarita s ostatními arabskými obyvateli Blízkého východu (i když konečná připravenost učinit konkrétní kroky na její důkaz je složitější) je pro tento region příznačná.[75] To do značné míry ovlivňuje vztah jednotlivých arabských zemí navzájem, včetně společného přístupu k palestinské otázce. Je také pochopitelné, že relativně krátce po získání nezávislosti bylo nacionalistické cítění obyvatelstva stále velice silné a politická situace proto získávala na větší dynamice a současně výbušnosti. Mimochodem palestinská otázka byla zpočátku součástí panarabského konceptu a k jejímu oddělení došlo až později (viz níže). Druhou dimenzí je vztah arabských zemí k Izraeli, přičemž je možné jako podkapitolu zařadit i vztah Izraelců a Palestinců, neboť tento vztah je díky historickým souvislostem poněkud specifický. Třetí dimenzí je vztah blízkovýchodních aktérů k západnímu světu. Čtvrtou již naznačenou dimenzí je potom role a vztah velmocí v a k regionu. Nadcházející část bude brát tyto dimenze v potaz, nicméně bude usilovat spíše o jejich syntézu než striktní oddělování, neboť podstatné je spíše jejich spolupůsobení.[76]

Reklama

V letech následujících po suezské krizi byl na izraelsko-egyptské straně relativní klid a Egypt se soustředil spíše na podporu palestinských akcí proti izraelskému státu. V roce 1964 byla LAS založena OOP, jejímž cílem bylo vytvoření jednotného palestinského státu na území bývalé mandátní Palestiny a ozbrojený boj proti Izraeli, což vedlo k problematickému mezinárodněpolitickému postavení této organizace, která dosáhla mezinárodního uznání až o více než dvě desetiletí později. Zejména pro Izrael byla organizace, která ve svém zakládajícím dokumentu požadovala zničení izraelského státu, naprosto nepřijatelným partnerem, i když i pro jordánského krále byla tato organizace jen těžko přijatelným partnerem. Jak již bylo zmíněno výše, jordánský král sám sebe považoval za představitele palestinských zájmů a ustanovení nové samostatné organizace, která měla za cíl zastupování palestinských zájmů, navíc podporovaná panarabismu nakloněným Egyptem, bylo pro jordánského krále nepřijatelné. Nakonec však musel od svých cílů upustit díky šestidenní válce, ve které byly jak Egypt a Sýrie, tak Jordánsko poraženy izraelskou armádou a Jordánsko ztratilo celý východní Jeruzalém a hlavně Západní břeh, což pozici jordánského krále jako zástupce palestinského lidu takřka znemožnilo. Navíc se jordánská vláda dostalo do otevřeného vnitřního sporu s palestinskými uprchlíky a zejména OOP, což vedlo k hrozbě otevřené občanské války. OOP byla nakonec na počátku sedmdesátých letech donucena z Jordánska odejít do (jižního) Libanonu.[77] Nějakou dobu však ještě trvalo, než se jordánský král definitivně vzdal svého nároku hovořit za palestinský lid.[78]

2.2. Role západoevropských států po roce 1956

Otázka role členů Evropského hospodářského společenství (EHS) v období po roce 1956 je charakteristická hledáním nové rovnováhy ve vztazích mezi členy EHS a arabskými státy na straně jedné a členy EHS a Izraelem na straně druhé. Pozice Francie zejména ve vztahu k Násirovu Egyptu byla komplikovaná kvůli předchozí suezské krizi. Obdobně na tom byla i Velká Británie, která i přes svou velikost a bezesporu významné postavení v Evropě[79] v šedesátých letech stála spíše v pozadí a zaujímala neutrální postoj. Situace Německa[80] až do dnešních dnů byla a je ovlivňována protižidovskou minulostí před a během druhé světové války a tato situace byla vždy zdrojem nepříjemných situací pro německé představitele a diplomaty, kteří musí velice opatrně zvažovat stanoviska vůči Izraeli. Pozice Německa se však s postupujícím časem mění a Německo v jeho průběhu začalo utvářet svou vlastní pozici, na níž je vidět postupný odklon od politiky, kterou se cítilo být vázáno během prvních dvou desetiletí po druhé světové válce, kdy otázka vztahu k židovskému státu byla velice citlivým tématem jak na domácí, tak mezinárodní scéně. Do roku 1973 je však Německo možno vnímat jako „proizraelsky“ zaměřený stát.

Francie jako otevřený spojenec Izraele musela řešit otázku závislosti na energetických zdrojích arabských zemí a také zájem o vývoz zbraňových systémů na Blízký východ, přičemž ovšem nebylo cílem úplné rozbití vztahů s Izraelem. V roce 1967 během šestidenní války však přišel výrazný zlom ve vzájemných vztazích s Izraelem. Izrael do roku 1967 mohl považovat Francii za nejdůležitějšího spojence, do té doby dokonce významnějšího než USA. Když se však Francie rozhodla, že změní svou politiku a zaměří se na odměřený přístup ke všem aktérům na Blízkém východě a odmítne pomoc komukoliv, kdo by se rozhodl jít proti svým sousedům do války, zasadila vzájemným vztahům s Izraelem velice silnou ránu.[81] Izrael, který se v době, kdy podporu potřeboval nejvíce, nemohl na svého spojence dále spolehnout, spatřoval v tomto kroku v podstatě zradu vzájemných vztahů a tento impuls lze považovat za moment, od kdy se Izrael v oblasti politické a vojenské podpory soustředí téměř výhradně na USA.[82] Odklon od Evropy a související skepticismus, který trvá do dnešních dnů, je podle některých autorů možné z velké části připisovat právě tomuto rozhodnutí Francie.

Role menších evropských států (a členů ES) během tohoto období je méně významná. Obdobné platí pro Itálii, která nedisponovala dostatečnou ekonomickou silou a motivací k tomu, aby se mohla v regionu intenzivněji angažovat. Jedinou možností pro ni byla širší kooperace s celým středozemním prostorem, což také v roce 1964 navrhla svým evropským partnerům. Její návrh se na úrovni států nesetkal s potřebnou podporou, nicméně Evropská komise přeci jen v průběhu šedesátých a počátkem sedmdesátých let uzavřela s některými státy severní Afriky (země Maghrebu) a Blízkého východu (Libanon, Egypt) obchodní dohody.[83] To bylo však jediné, co mohla v dané situaci dělat a neřešilo to problematiku společné zahraniční politiky vůči Blízkému východu; takový přístup koncem šedesátých let chyběl kompletně. Nejlépe se to ukázalo při řešení problému šestidenní války, kdy před jejím vypuknutím státy ES nebyly schopny se na společném postoji dohodnout vůbec a během války vystupovaly vyloženě protichůdně. Zatímco Itálie a zejména Francie se přiklonily na stranu arabských států, Německo podpořilo Izrael, ačkoli oficiálně byla zdůrazňována jeho neutralita. Nizozemsko bylo na straně Izraele a Belgie zůstala spíše neutrální.[84]

Šestidenní válka ukázala v plném rozsahu rozpolcenost evropských aktérů. Velké státy nebyly schopny dohodnout se na společném postupu, přičemž velkou překážkou se ukázala být pozice Francie, která pod vedením generála de Gaulla sledovala čistě svojí linii. Z jejího postupu je patrná snaha posílit vlastní pozici na Blízkém východě v podobě zprostředkovatele jednání mezi znepřátelenými stranami po boku USA, SSSR a Velké Británie. Tato snaha však ztroskotala díky odmítnutí ze strany USA. Došlo však ke společnému schválení dříve zmiňované rezoluce 242 na půdě OSN (díky spolupráci USA, SSSR, Francie a Velké Británie), která volala po zastavení bojů mezi válčícími stranami, která se však nedočkala plné podpory od vedení OOP díky svému znění, v němž chybí ustanovení o sebeurčení palestinského národa.[85] Jak již bylo dříve uvedeno, v izraelsko-palestinských vztazích výsledek války znamenal faktickou kontrolu palestinských území Izraelci (dříve v rukou Egypta – pásmo Gazy a Jordánska – Západní břeh a východní Jeruzalém). Zároveň Izrael ztratil jednoho ze spojenců (Francii) a nahradil jej definitivně Spojenými státy. Také stojí za to zmínit, že rezoluce 242 nebyla válčícími stranami, zejména Izraelem, naplněna. Izrael se z okupovaných území odmítl stáhnout, což vedlo v dalších letech k velice napjaté situaci mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy.

Po skončení šestidenní války se množily otázky kolem společného postoje členů Evropského společenství k blízkovýchodnímu konfliktu a mezinárodněpolitickým otázkám obecně. Již na společné konferenci v Haagu v roce 1969 bylo rozhodnuto o vytvoření rámce Evropské politické spolupráce (EPS), která byla formálně vyhlášena až o téměř dvě desetiletí později (1987) Jednotným evropským aktem.[86] Hlavním tahounem snah o položení společného základu ohledně pozice k blízkovýchodního konfliktu byla Francie. Prvním dokumentem byla tajná zpráva o Blízkém východě, jejíž znění bylo dohodnuto v roce 1971 a z níž byl patrný výrazný francouzský vliv a tedy spíše proarabský postoj.[87] Ačkoli reálný vliv tohoto dokumentu na tehdejší postoje jednotlivých členů ES byl spíše sporný, neboť za zavazující jej v podstatě považovala pouze Francie, odrazilo se jeho znění v pozdějších společných postojích a prohlášeních členů ES.

2.3. Vliv změn v sedmdesátých letech na politiku vůči Blízkému východu a počátky Evropské politické spolupráce

Jednou z důležitých událostí po odchodu prezidenta de Gaulla z postu francouzského prezidenta byla příležitost pro rozšíření ES o další tři členy, Velkou Británii, Irsko a Dánsko, k čemuž také v roce 1973 došlo. Situaci v zemích ES kolem roku 1970 znázorňuje následující tabulka.[88] Pro úplnost přidávám odděleně (v šedé výplni) i postoje nových členských zemí přistoupivších v roce 1973.

Stát Proarabský postoj Neutrální postoj Proizraelský postoj
Belgie   X  
Francie X    
Německo     X
Itálie X    
Lucembursko[89]   (X)  
Nizozemsko     X
Velká Británie   X  
Irsko[90]   (X)  
Dánsko     X

Tab. 1 – Postoje jednotlivých členů (a budoucích členů) ES k blízkovýchodnímu konfliktu kolem roku 1970
Zdroj: podle DOSENRODE, S., STUBKJAER, A. The European Union and the Middle East, str. 83 a 95

V průběhu sedmdesátých let si výše uvedené evropské státy začaly více uvědomovat význam společného postoje vůči Blízkému východu a začaly výrazněji pociťovat problémy, které souvisí s konfliktem na Blízkém východě (včetně dimenze izraelsko-palestinského konfliktu).[91] Spouštěcím mechanismem byla jomkipurská válka v roce 1973 a následné ropné embargo na státy podporující Izrael, které vedlo k výraznému zdražení suroviny, na níž byla Evropa z energetického hlediska silně závislá, a to v daleko větší míře než USA. V této situaci se potřeba společného rámce EPS ukázala být o to významnější. Ze dne na den se zahraniční politika vůči Blízkému východu stala doslova nezbytností všech členů ES. Tlak vyvinutý ze strany členských států Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) na evropské odběratele byl cílen tak, aby státy byly rozděleny do kategorií podle svých postojů vůči Izraeli.[92] Tento krok vedl k tomu, že se poněkud posunula politika Německa vůči Izraeli směrem k větší neutralitě a i u ostatních dříve proizraelsky orientovaných států došlo k utlumení jejich postoje. Sankce ze strany arabských států v podobě ropného embarga vedly k tomu, že si evropské státy začaly uvědomovat svou úzkou provázanost s arabskými zeměmi Blízkého východu (a energetickou závislost na nich). V říjnu 1973 navíc nový francouzský prezident Pompidou vyzval členy ES, aby vůči Blízkému východu zaujaly společný postoj a došlo k přijetí deklarace o Blízkém východě, ve které se opět projevil silný francouzský vliv a jejíž tón vyzníval proarabsky. Deklarace stavěla na základech rezoluce RB OSN č. 242 a nově i 338, která však v zásadě opakovala základní myšlenky rezoluce č. 242. Novinkou byla zmínka o „legitimních právech“ Palestinců, čímž došlo k posunu evropského postoje vůči palestinskému obyvatelstvu, což s povděkem přijaly arabské státy a což následně usnadnilo vznik euro-arabského dialogu. Na druhé straně reakce Izraele byla pochopitelně odmítavá a izraelská strana dala najevo, že kroky ES v tomto duchu nejsou cestou k míru na Blízkém východě. Nedůvěřivý přístup Izraele vůči Evropě byl tedy deklarací pouze utužen.

Kroky Francie v této souvislosti je třeba vnímat v celosvětovém měřítku, kdy bylo třeba hledat řešení energetické závislosti na blízkovýchodní ropě. Zatímco USA začaly plánovat rezervní kapacity pro předcházení energetické závislosti v případě embarga a tím stoupajícím cenám ropy, přičemž je nutné podotknout, že ve srovnání s ES nebyly na blízkovýchodní ropě tolik závislé, evropské země v čele s Francií si začaly uvědomovat potřebu přinejmenším otevřených a spíše přátelských, nebo alespoň ne nepřátelských vztahů s arabskými zeměmi Blízkého východu, které byly připraveny použít svou „ropnou zbraň“ pro vynucování politických ústupků v oblasti blízkovýchodního konfliktu a kdy tyto kroky měly na Evropu daleko silnější dopad díky jejich velké energetické závislosti na blízkovýchodních zdrojích ropy (kolem 60%).[93] Někteří autoři však upozorňují na fakt, že ropné embargo bylo s ohledem na trvale stoupající objem těžby spíše fiktivní záležitostí, která působila zejména jako psychologický efekt na západní spotřebitele. Podle tohoto názoru byl pokles těžby v roce 1974 výsledkem klesající poptávky díky oslabující celosvětové ekonomice, nikoli nabídky.[94] Bez ohledu na to však existoval rozdílný názor na přístup k řešení této hrozby. Spojené státy usilovaly o vytvoření systému jakési „spotřebitelské fronty“, která by koordinací akcí dopad sankcí tlumila. Francie naproti tomu se snažila o navázání dialogu mezi arabskými státy a členy ES, což by vedlo arabské státy k tomu, že by evropské státy nebyly cílem jejich sankční politiky. Impuls k tomuto dialogu byl dán na plánovaném summitu v Kodani koncem roku 1973. Je tedy možné konstatovat, že ropná krize v roce 1973 vedla jak k tomu, že byly otevřeny dvě možné cesty pro řešení problémů souvisejících s energetickou závislostí Evropy (příklon buď k frontě plánované USA, nebo k dialogu s arabskými partnery), tak k tomu, že se ES začalo intenzivněji angažovat v mírovém procesu na Blízkém východě; Francie tedy dosáhla alespoň toho, že se do mírového procesu vložila třetí strana, která měla výhledově rozmělnit striktně bipolární povahu uspořádání v oblasti.[95] Nicméně velký tlak ze strany USA nakonec vedl k tomu, že se členské státy ES přiklonily k americké variantěřešení, ačkoli euro-arabskýdialog skutečně započat byl.[96]

Dalším milníkem ve vztahu ES k Palestincům byl rok 1977, kdy byl euro-arabský dialog v plném proudu a kdy na zasedání Evropské rady v Londýně bylo vydáno nové stanovisko ke konfliktu na Blízkém východě. Bylo zde zopakováno stanovisko z roku 1973 a navíc byl významným způsobem rozšířen obsah palestinského požadavku, kdy prohlášení obsahovalo odkaz na potřebu „národní domoviny pro Palestince“. Tento obsah výrazně připomínal Balfourovu deklaraci z roku 1917, která znamenala přiznání práv židovskému národu na vlastní „národní domovinu“. Jak dříve zmíněná deklarace z roku 1973, tak i tato deklarace ukazují na směřování společného postoje členů ES v intencích Francie, která dokázala prosadit svůj model sbližování s arabskými státy i mezi ostatními členskými státy bez ohledu na jejich konkrétní zahraničněpolitické tendence. Ačkoli byl model tohoto francouzského přístupu zaměřen na komplexní řešení konfliktu mezi Izraelem a všemi arabskými státy včetně palestinského lidu a byl umožněn mimo jiné zlepšující se atmosférou mezi Egyptem a Izraelem a připravovanými jednáními, následující kroky egyptského prezidenta Anwara Sadata a jednání mezi Izraelem a Egyptem v Camp Davidu včetně role USA při uzavření mírové smlouvy mezi Egyptem a Izraelem ukázaly, že komplexní řešení se všemi zúčastněnými stranami je v dané situaci velice nepravděpodobné.

Reklama

Uzavření mírové smlouvy s Izraelem navíc pro Egypt znamenalo vyloučení z LAS a pro ES přerušení euro-arabského dialogu. Tento dialog byl v zásadě zásluhou Francie, která v něm viděla cestu řešení vzájemných nesrovnalostí a po zkušenostech z roku 1973 i nástroj pro zabránění obdobným sankcím v budoucnu. Problémem však byl přístup k dialogu na obou stranách. Zatímco evropští partneři přistupovali k dialogu jako nástroji řešení zejména ekonomických otázek a některých okrajových politických témat, LAS požadovala zapojení OOP jako aktivního člena rozhovorů, což dialogu dávalo zcela nový rozměr a evropské země si byly vědomy výbušné povahy takového přístupu. Zejména důležitým v tomto ohledu byl rok 1974, kdy bylo OOP přiznáno ze strany LAS právo jako jediné entitě zastávat zájmy palestinského lidu a po tomto roce se musela evropská strana dialogu s tímto problémem vypořádat co nejdelikátnějším způsobem. Navíc po květnu 1975, kdy byla mezi ES a Izraelem uzavřena asociační dohoda, bylo volání po „politizaci“ dialogu silnější než předtím nehledě k tomu, že arabská strana tuto dohodu ostře odsoudila. Nespornou výhodou dialogu z vnitropolitického hlediska ES bylo „otestování“ spolupráce v oblasti zahraniční politiky, včetně prolínání ekonomické a politické dimenze.[97] Bez ohledu na převažující pochopení pro arabské připomínky a pozice si však evropská strana dokázala uchovat v oblasti arabskoizraelského sporu důležitý manévrovací prostor, aniž by se přiklonila čistě na arabskou stranu a ani nehodlala oficiálně uznat OOP. Nebyla také ochotna podlehnout veškerému nátlaku, který přicházel z arabské strany, zejména po asociačních dohodách s Izraelem a ani později po uzavření mírové smlouvy mezi Egyptem a Izraelem a vyloučení Egypta z LAS v roce 1979, přičemž ES vyjádřilo krokům učiněným v Camp Davidu podporu. Přerušení jednání ze strany LAS bylo však ukázkou toho, že arabské státy nehodlají kvůli dobrým vztahům s ES obětovat téma, které považovaly od počátku za nezbytnou součást komplexního řešení vzájemných otázek. Ostatně mírová dohoda mezi Izraelem a Egyptem sice získala od evropských spojenců podporu, nicméně Francie si musela velice dobře uvědomovat, že její uzavření je zaprvé zejména úspěchem USA, v té době rivala francouzské politiky na Blízkém východě, a zadruhé, že nepředstavuje komplexní řešení blízkovýchodního konfliktu.[98] Lze říci, že během sedmdesátých let se zformoval základní obrys evropského přístupu k blízkovýchodnímu konfliktu, který by se v zásadě dal shrnout vyjádřením „území za mír“ a který v podstatě reflektoval reálné možnosti pro vyřešení sporu mezi Izraelem a Palestinci a z širšího hlediska i z pohledu ostatních arabských států v budoucích desetiletích. Důležitou součástí byla také představa o bezpečnostních garancích pro Izrael, které ovšem v té době nebyly schopny evropské země reálně poskytnout - to mohly učinit pouze USA. Izrael byl navíc vůči této politice ES skeptický, neboť v ní spatřoval náboj ne příliš odlišný od mnichovského diktátu před druhou světovou válkou (to se plně projevilo po přijetí Benátské deklarace v roce 1980).[99] Zatímco se Izrael nadále upínal na svého nejbližšího spojence, USA, arabské země doufaly v to, že členské země ES budou schopny hrát na Blízkém východě roli vyvažující síly, která by rozmělnila bipolární povahu uspořádání regionu. K tomu však Evropě chyběla potřebná síla a jednota, k čemuž se přidával tlak USA, aby se evropské země před uzavřením dohody mezi Izraelem a Egyptem držely zpět a nechaly USA prostor pro dosažení dohody mezi jednajícími stranami.

Po skončení jednání, přerušení euro-arabského dialogu a poté, co bylo zřejmé, že dohody z Camp Davidu nebudou mít americkou stranou předpokládaný efekt „přelévání“ do jiných oblastí Blízkého východu přistoupilo ES k přijetí tzv. Benátské deklarace. Ačkoli kroky předcházející jejímu přijetí napovídaly, že by mohlo jít o velice silné prohlášení, nakonec byla přijata verze, která byla ve srovnání s alternativami daleko zdrženlivější díky předchozímu tlaku USA. I přes to však jde o dokument, který byl z hlediska přístupu Evropy k Blízkému východu důležitý nejen v té době, ale pro celá příští desetiletí. Body 6 až 9 deklarace se přímo týkají nejpalčivějších problémů izraelsko-palestinských vztahů - otázky palestinského práva na sebeurčení (bod 6), zmínky o zapojení OOP do hledání řešení (bod 7), otázky Jeruzaléma a přístupnosti svatých míst pro všechna dotčená náboženství (bod 8) a otázky konce teritoriální okupace včetně osadnické politiky, která je označena jako ilegální z hlediska mezinárodního práva (bod 9).

Vykročení tímto směrem mělo již výše zmíněný efekt rozhořčené izraelské reakce a zároveň potěšilo arabské státya bylo důležitým posunem i pro samotnou OOP, neboť zde byla zmínka o její roli v mírovém procesu.[100] I přesto však OOP neprojevovala žádné nadšení, spíše naopak. Vedení OOP vidělo za deklarací snahu USA zmírnit roli ES v mírovém procesu a ve své reakci na dokument na tento fakt také upozornilo. Co se týče reálného efektu Benátské deklarace, nebyly její okamžité důsledky příliš pozitivní. Izrael byl jejím zněním silně rozladěn, což zhoršilo pozici ES jako potenciálního partnera při hledání řešení pro celý blízkovýchodní konflikt. Zatímco arabské státy vnímaly USA jako příliš proizraelsky zaměřenou stranu, což jejich pozici jako mediátora značně komplikovalo, Benátská deklarace pro izraelské představitele znamenala potvrzení skepticismu vůči evropským snahám na Blízkém východě, což se promítá i do dnešních dnů. Chladné přijetí, nebo spíše zklamání ze strany OOP potom paradoxně znamenalo, že deklarace nepotěšila ani jednu ze stran konfliktu (Izrael byl dokonce rozhořčen) a OOP neskrývala své zklamání z nedostatečné vyhraněnosti evropského přístupu. Znamenalo to v zásadě potvrzení druhořadé role Evropy v mírovém[101] procesu.

Na tomto místě je nutné připomenout několik významných událostí, ke kterým došlo na konci sedmdesátých a počátku osmdesátých let a které ovlivňovaly další mezinárodněpolitický vývoj a které znamenaly, že se bipolární uspořádání na Blízkém východě nejen nerozmělnilo, ale naopak utužilo. První událostí byla Velká islámská revoluce v Íránu v roce 1979, což narušilo americký „dvoupilířový“ bezpečnostní systém, na který se USA spoléhaly.102] Ve stejném roce také došlo k sovětské invazi do Afghánistánu, což bylo ze strany USA interpretováno jako přímé ohrožení amerických zájmů v celém regionu (dnes označovaného jako „širší Blízký východ). V roce 1980 potom vypukla válka mezi Íránem a Irákem, když irácký diktátor Sadám Husajn špatně vyhodnotil situaci v sousedním Íránu, o kterém si myslel, že díky oslabení předcházející revolucí bude pro iráckou armádu snadnou kořistí. Stoupající napětí mezi oběma supervelmocemi během osmdesátých let se samozřejmě promítlo i do mezinárodněpolitické situace Blízkého východu a týkalo se i ES jako jednoho z aktérů. Ke všemu se přidalo napětí mezi Izraelem a Irákem a zejména Libanonem, když v roce 1982 izraelská armáda do Libanonu vstoupila. Ačkoli ES invazi odsoudilo, členské státy nebyly schopny dohodnout se na společném postupu a ukázalo se, že daleko významnější jsou samostatné kroky jednotlivých států, zejména pak Francie, která se od společného postupu „odtrhla“ a opět sledovala hlavně vlastní politiku, aniž by čekala na akce evropských partnerů. Navíc neustálé opakování stanovisek, ze kterých byl patrný protiizraelský osten, nepřinášelo žádný posun. Problémem byla i otázka vzájemného uznání mezi OOP a Izraelem, neboť ani jedna ze stran nehodlala učinit první krok. Francie ani Velká Británie, které se snažily o řešení tohoto problému, však nedokázaly žádnou ze stran donutit k jednání. Izrael navíc, jak již bylo uvedeno výše, evropským iniciativám vzhledem k předchozím krokům neměl důvod důvěřovat. Otázka spolupráce mezi ES a USA v celé záležitosti byla dalším problematickým bodem, neboť vzájemné neshody, které se projevily již před rokem 1980 kolem jednání v Camp Davidu a které v zásadě potvrdily transatlantickou roztržku, byly v následujícím období dále zesíleny odlišným postojem a vnímáním možnosti obnovení euro-arabského dialogu ze strany USA a ES.[103] Ovšem znovunavázání jednání mezi arabskými státy a ES se i tak ukázalo být velice složité, neboť arabská strana trvala na zahrnutí politicky citlivých otázek jako palestinské otázky a uznání OOP za jediného představitele palestinského lidu, což evropské státy v dané situaci odmítaly. Pro celé období osmdesátých let lze říci, že ačkoli byla na jejich začátku přijata deklarace, která značila snahu ES hrát na Blízkém východě výraznější roli, v následujících letech došlo díky specifické mezinárodněpolitické situaci k utlumení evropských aktivit v regionu a až na počátku devadesátých let došlo k citelnému oživení.

Otázkou tedy je, zda byl euro-arabský dialog z celkového pohledu naprostým fiaskem. Autoři S. Dosenrode a A. Stubkjaera s ohledem na chybějící konkrétní výsledky procesu uvádí, že je možné konstatovat, že dialog skutečně selhal. Co se však týče dialogu jako takového, upozorňujíautoři na to, že:[104]

(1) v době krize byl navázán a udržen rozumný vztah s arabským světem, což mělo později svůj význam i pro nové tisíciletí,

(2) umožnil ES vyzkoušet si kolektivní diplomacii v praxi,

(3) umožnil pozdější spolupráci v dalších oblastech.

Kromě těchto bodů je také důležité si uvědomit, že ES získalo místo v mírovém procesu, ačkoli v omezené míře. Navíc arabské státy také z dialogu těžily alespoň do té míry, že měly možnost se před USA a SSSR v případě potřeby odvolat na jednání s evropskými partnery bez ohledu na realitu, která stále ukazovala, že ES nemá ani vzdáleně takový vliv jako nejvýznamnější velmoc v regionu, USA.

Po celé období od konce šedesátých do konce osmdesátých let bylo patrné, že EPS je problematická zejména s ohledem na svou volnou strukturu a rozpory mezi jednotlivými evropskými státy. Na druhou stranu byly v tomto období učiněny první kroky ke společnému evropskému postoji vůči blízkovýchodnímu konfliktu, přičemž je nutné připomenout, že velkou zásluhu na tom měla mezinárodní situace začátku sedmdesátých let spolu s ropnou krizí, kdy si členské státy ES naplno uvědomily potřebu spolupráce při řešení problému ve společném zájmu - zajištění energetické bezpečnosti. Hybatelem celého procesu byla Francie, která od role spojence Izraele přešla na stranu výrazného zastánce arabského pohledu na celou problematiku. Ambice Francie, která na jedné straně byla spojencem USA a měla zájem na udržení amerických garancí vzhledem k západní Evropě proti hrozbě SSSR a na straně druhé se snažila vykonávat nezávislou politiku na Blízkém východě a spolu s sebou táhla zbytek ES, měly na vztah mezi arabským světem a Evropou velký vliv, i když samotné arabské státy si byly vědomy slabosti ES jako hráče v blízkovýchodní politice ve srovnání s oběma supervelmocemi, zejména pak s USA. Role ES jako jednoho z mezinárodněpolitických hráčů byla s rostoucím napětím mezi USA a SSSR na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let ztížena tím, že spojencům USA byl zúžen manévrovací prostor a tito byli nuceni podporovat kroky USA a podléhali tlaku USA na omezení svých ambicí v mírovém procesu na Blízkém východě. Dobrým příkladem může být právě konečné znění Benátské deklarace z roku 1980.

Na konci osmdesátých let došlo k výrazné změně celosvětového politického obrazu. S rozpadem sovětského bloku namísto bipolárního uspořádání nastala unipolární situace, přičemž nad budoucí podobou světového uspořádání stále visely otazníky. Nebylo jisté, zda budou USA nadále jedinou světovou mocností a zda budou ve svém politickém kurzu tímto směrem pokračovat, nebo zda se svět spíše přemění ve smyslu multipolarity a tím bude dán větší prostor i menším (a regionálním) mocnostem. Navíc evropské události jako bylo znovusjednocení Německa a další angažovanost ES mimo hranice Evropy poněkud utlumily.

Poznámky

[63] Analýza role EU v mírovém procesu na Blízkém východě není možná bez předchozího popisu situace evropských států nejen v období před vymezením a zavedením společné zahraniční a bezpečnostní politiky a vznikem EU, ale i před vznikem předchůdců EU (ES, EHS a ESUO). Období se proto v zásadě shoduje s obdobím popsaným v úvodní kapitole.

[64] Protifrancouzské emoce jsou dodnes součástí politického života Sýrie.

[65] Za zmínku stojí, že za tímto rozhodnutím stál tehdejší První lord admirality, Sir Winston Churchill. FAWCETT, L. (ed.) International Relations of the Middle East, str. 82 a 310

[66] Tamtéž, str. 310

[67] Sliby arabskému obyvatelstvu za spolupráci v boji proti Osmanské říši obsahovala korespondence mezi vysokým britským komisařem v Egyptě, Sirem Henry McMahonem, a šarífem Husajnem z Mekky v letech 1915 až 1916. V dopise z 2. listopadu 1917 pak Lord Balfour, britský ministr zahraničí, zaslal své kladné stanovisko k ustavení „národní domoviny v Palestině“ pro židovský lid Lordu Rothschildovi, vedoucímu představiteli britských sionistů. Mezi těmito událostmi navíc došlo v lednu 1916 k podpisu tajné dohody o rozdělení sfér vlivu na Blízkém východě mezi Velkou Británií a Francií. K tomu srov. tamtéž, str. 311.

[68] Nový stát byl slavnostně vyhlášen již v předvečer odchodu, 14. května 1948, zatímco britské jednotky odešly až následující den, 15. května 1948.

[69] Izraelské politické elity se vyznačovaly právě tím, že dlouhé roky palestinské řešení viděly právě v dohodě s Jordánskem, které by Palestince integrovalo do své společnosti a Jordánsko bylo dokonce spatřováno jako „stát Palestinců“ i s ohledem na to, jaký měly palestinské uprchlické vlny vliv na demografickou situaci v samotném Jordánsku. Sám jordánský král se navíc považoval za zástupce palestinských zájmů. K tomu srov. např. DOSENRODE, S., STUBKJAER, A. The European Union and the Middle East, str. 48-49 a 55-56.

[70] Je otázkou, zda prezident Násir skutečně hodlal vyvolat válku, neboť si byl zřejmě vědom své slabosti co se týče nedostatečné výzbroje egyptské armády. Důkazem může být i se SSSR narychlo dohodnutá dodávka zbraní, zprostředkovaná tehdejším Československem v roce 1955. K tomu srov. DOSENRODE, S., STUBKJAER, A. The European Union and the Middle East, str. 50 a FAWCETT, L. International Relations of the Middle East, str. 314-315.

[71] Viz SHLAIM, A. The Protocol of Sevres, 1956: Anatomy of a War Plot, str. 530

[72] K tomu srov. např. DOSENRODE, S., STUBKJAER, A. The European Union and the Middle East, str. 50-51 a Suez Crisis: Key Players.

[73] Jak již bylo naznačeno výše, arabské země si však byly své situace velice dobře vědomy a spíše než o zápas ideologií šlo o zápas o to, která strana bude schopna místním režimům nabídnout výhodnější podmínky spolupráce. Tento přístup se ukázal zejména po nástupu Anwara Sadata k moci v Egyptě po smrti G. A. Násira na počátku 70. let, ale byl patrný již před suezskou krizí v podobě otázky financování výstavby Asuánské přehrady, kdy nejprve finanční pomoc nabídly USA, ale později po nákupu zbraní Egyptem od Československa byl tento návrh ze strany USA stažen, neboť Egypt začal být vnímán jako země, která se přidala na stranu východního bloku. Stavbu Asuánské přehrady poté zajišťoval SSSR.

[74] To ovšem neplatilo v plné míře pro vládnoucí vrstvy v arabských zemích, které (možná s malou výjimkou Sýrie, i když ani zde nebyla situace jednoznačná) na postup egyptského prezidenta pohlížely se značnou nedůvěrou. To byl mimo jiné důvod, proč celý projekt panarabské jednoty nakonec ztroskotal.

[75] Otázkami politických reforem, regionalismem, identitou a rolí globalizace se v několika kapitolách blíže zabývá i publikace FAWCETT, L. (ed.) International Relations of the Middle East, str. 105-129, 131-149, 151171 a 173-193.

[76] Obdobné oddělení dimenzí je možné najít i v publikaci DOSENRODE, S., STUBKJAER, A. The European Union and the Middle East na str. 53-54.

[77] Situace po šestidenní válce vedla k tomu, že se roku 1969 do čela organizace postavil Jásir Arafat.

[78] Stalo se tak po vypuknutí první intifády v roce 1987. Jordánský král si tím uvolnil ruce a zabránil nebezpečí „exportu“ intifády na jordánské území. Naopak poněkud zkomplikoval situaci OOP, jejíž vedení bylo v té době v exilu v Tunisku a jak jsem již zmiňoval dříve, nemělo na vypuknutí intifády zásadní vliv, ačkoli se snažilo celou situaci prezentovat tak, aby si mohlo připsat zásluhu na jejím začátku.

[79] V té době stále ještě díky odmítavému postoji francouzského prezidenta de Gaulla nebyla členem Evropského společenství (ES).

[80] Pokud zmiňuji Německo, pak tím mám na mysli Spolkovou republiku Německo, člena ES. Německo navázalo formální diplomatické styky s Izraelem až v roce 1965.

[81] Ačkoli pozice Francie vyjadřovala princip práva na existenci všech států v regionu, pro Izrael takové stanovisko v této době neznamenalo žádný posun vpřed, neboť nepotřeboval slovní ujištění, ale reálnou hmatatelnou podporu a té se od Francie nedočkal. Francie svým postojem zřejmě sledovala pragmatičtější politickou linii, kdy si byla vědoma svých obchodních zájmů vůči arabským státům. Arabské země totiž pro francouzské zbrojařské společnosti znamenaly významné odbytiště, kde si Francie hodlala svou pozici dále upevnit.

[82] K tomu srov. DOSENRODE, S., STUBKJAER, A. The European Union and the Middle East, str. 60.

[83] Tamtéž, str. 64

[84] Tamtéž, str. 65. Nizozemsko bylo v této souvislosti zajímavým případem malého státu, který zaujal postoj podporující otevřeně jednu ze stran konfliktu. V současné době je více obvyklé, že menší státy v podobných situacích zachovávají spíše neutrální postoj a spoléhají se na stanovisko zastřešujících organizací, jako tomu bylo v případě Belgie.

[85] Palestincům byla v rezoluci přisouzena pouze role uprchlíků a zmínka o „Palestincích“ chyběla úplně; situace „uprchlíků“ pak měla být vyřešena v následujících jednáních mezi arabskými státy a Izraelem. K tomu srov. FAWCETT, L. (ed.) International Relations of the Middle East, str. 225-226.

[86] K tomu srov. DUBSKÝ, Z. Bezpečnostní a politická dimenze integračního procesu (Společná zahraniční a bezpečnostní politika EU), str. 17-21.

[87] K tomu srov. DOSENRODE, S., STUBKJAER, A. The European Union and the Middle East, str. 82-83

[88] Tabulka je v trochu odlišné podobě uvedena v knize The European Union and the Middle East, str. 83 a 95.

[89] Lucembursko vzhledem ke své velikosti a chybějící blízkovýchodní politice se drželo kurzu mírového řešení konfliktu v souladu s mezinárodním právem.

[90] Irsko díky své geografické vzdálenosti a absenci zahraniční politiky vůči Blízkému východu je také možné považovat spíše za neutrální, i přes určité sympatie k Egyptu během suezské krize, které však spíše souvisí s antipatiemi vůči politice Velké Británie v té době.

[91] Za zmínku stojí, že počátkem sedmdesátých let se z regionu Perského zálivu definitivně stáhla do té doby zde v malých ropných státech působící Velká Británie a v podstatě tím dala najevo, že v oblasti bezpečnosti Blízkého východu a energetických otázek důvěřuje a přenechává odpovědnost USA.

[92] V této souvislosti je důležité připomenout, že ale i u země jako bylo proizraelsky orientované Dánsko došlo k jeho zařazení do států „neutrálních“, u kterých bylo embargo pouze částečné. Celkové sankce se tak dočkalo pouze Nizozemsko po boku USA.

[93] DOSENRODE, S., STUBKJAER, A. The European Union and the Middle East, str. 88

[94] K tomu srov. FAWCETT, L. (ed.) International Relations of the Middle East, str. 89

[95] DOSENRODE, S., STUBKJAER, A. The European Union and the Middle East, str. 87

[96] Je důležité si uvědomit, že Evropa si vzhledem k bezpečnostní situaci v Evropě nemohla dovolit hrát čistě evropskou, na americké politice nezávislou, politickou hru. USA byly pro své spojence garantem evropské bezpečnosti a uměly tuto situaci využít ve svůj prospěch při nátlaku na prosazování vlastních iniciativ, včetně případu vztahů k blízkovýchodnímu regionu a zemím OPEC.

[97] Tamtéž, str. 91-92

[98] Jedním z důvodů vyloučení Egypta z LAS bylo právě jednání bez ohledu na ostatní strany konfliktu, přičemž například problém palestinského obyvatelstva a uprchlíků nebyl v procesu uspokojivě vyřešen, neboť jak Egypt, tak Izrael dávaly přednost vyřešení čistě vzájemných vztahů, což by plnohodnotným otevřením palestinské otázky bylo velmi zkomplikováno.

[99] Tamtéž, str. 98

[100] Tamtéž, str. 99 a FAWCETT, L. (ed.) International Relations of the Middle East, str. 322

[101] Jediné strany, které mohly být relativně spokojeny, byly USA a některé arabské země. Bez ohledu na malý faktický efekt Benátské deklarace na celý region byla vyjádření v ní obsažená pro OOP v jistém ohledu průlomová a arabskými státy mohla být interpretována jako vítězství arabské politiky, což ostatně potvrzovala i promptní reakce Izraele. Administrativa USA si potom mohla gratulovat k tomu, že stanoviska obsažená v deklaraci neobsahovala žádné významné kroky, které by ES přímo vtáhly do mírového procesu. Politika USA v regionu tím pádem nebyla výrazně ohrožena.

[102] Jako dvoupilířový je systém označován proto, že se USA spoléhaly na podporu ze strany vládnoucích tříd Saudské Arábie a šáhův režim v Íránu. V momentě, kdy byl íránský šáh sesazen a nahrazen silně protiamerickým režimem Ajatolláha Chomejního, dostal bezpečnostní model silný zásah. K tomu srov. FAWCETT, L. (ed.) International Relations of the Middle East, str. 291.

[103] Je důležité si uvědomit, že USA jako záruka západoevropské bezpečnosti s nelibostí nahlížely na kroky ES v čele s Francií, které vyznívaly proarabsky a zároveň mohly být interpretovány jako vrážení klínu mezi USA a jejich evropské spojence ze strany arabských států. K tomu srov. DOSENRODE, S., STUBKJAER, A. The European Union and the Middle East, str. 103.

[104] S úpravami převzato z publikace DOSENRODE, S., STUBKJAER, A. The European Union and the Middle East, str. 104.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více