Horatio Nelson - VIII. díl

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔10.07.2007 📕13.140

Druhé vítězství

K urovnání rodinných záležitostí Nelsonovi ale nezbývalo mnoho času. Anglie se totiž chystala k další válce. Tentokrát její protivníci vyvstali na chladném severu. Rusko, Švédsko, Dánsko a Prusko  koncem roku 1800 vytvořilo koalici, která ostře vystoupila proti způsobu anglické blokády Francie. Ta spočívala v zajímání obchodních lodí plujících do francouzských přístavů. Anglie si dokonce osobovala právo zastavit a prohledat i lodi plující pod neutrálními vlajkami. Zajaté lodi pak byly eskortovány do anglických přístavů, kde o jejich dalším osudu rozhodoval speciální soud. Tímto způsobem Anglie získávala monopol v námořní dopravě, což se pranic nelíbilo ostatním státům, do značné míry závislým na námořním obchodu. Když tyto státy vystoupily na obranu svých obchodních zájmů, Anglie se rozhodla zareagovat vysláním své flotily do Baltského moře.

Nový První lord  Admirality, jímž nebyl nikdo jiný, než bývalý Nelsonův velitel admirál St. Vincent, pro tuto akci shromáždil flotilu 93 lodí (z toho však jen 20 řadových), na nichž krom námořníků bylo připraveno též 600 příslušníků námořní pěchoty pro případné výsadkové operace.

Na první pohled se zdálo, že vyčleněné síly jsou příliš slabé, než aby mohly proti spojeným loďstvům účinně zasáhnout. Jen Rusko mělo kupříkladu 82 řadových lodí. Jenže z tohoto počtu bylo v daném okamžiku v bojové pohotovosti jen 61 lodí (zbytek právě podstupoval nezbytné opravy, údržbu apod.) a z toho jen 31 se právě nacházelo na Baltu. Ostatní spojenci na tom byli podobně, Švédsko disponovalo 18 řadovými loděmi, avšak jen 11 bylo v danou chvíli připravených k boji  a Dánsko mohlo ihned vyslat na moře 10 ze svých 23 řadových lodí.

Nicméně pohromadě šlo o značnou bojovou sílu, ke které mohli spojenci navíc připojit 89 fregat, korvet a brig, plus dalších 150 menších plavidel.

Nabízí se otázka, proč vlastně Anglie, jedna z největších námořních velmocí té doby (ne-li úplně největší) nepostavila větší flotilu. Jedním z problémů byl zřejmě čas. Jednat bylo třeba urychleně, protože podle strategického záměru Admirality měla být jednotlivá nepřátelská loďstva zničena postupně, dříve než se spojí. Druhým problémem byl prostor. Rozsáhlé anglické državy se nacházely prakticky po celém světě a eskadry určené k jejich ochraně tak byly rozptýlené po všech světových mořích a oceánech.

Proto byly narychlo shromážděny všechny dostupné lodi  a bezodkladně učiněny přípravy k jejich vyplutí. Do čela anglické eskadry byl určen viceadmirál sir Hyde Parker. Nelson se stal jeho zástupcem a přenesl svou vlajku na řadovou loď Elephant. Nelsonova pýcha byla zase těžce uražena jeho podřízením Parkerovi. Parker byl pomalý a váhavý velitel, nicméně kdysi velmi zbohatl z kořisti, kterou pro něho získávali podřízení kapitáni pod jeho velením na Jamajce. Byl tudíž vážený a proto byl postaven do čela tohoto uskupení. Agilní Nelson měl zřejmě vyvažovat jeho pomalost.

Zejména na Nelsonův nátlak zvedla flotila kotvy již v březnu 1801 a zamířila ke Kodani. Úkolem anglického loďstva bylo porazit dánské loďstvo, tím si zjednat přístup k hlavnímu městu Dánska, zahájit jeho ostřelování a vytrvat v něm tak dlouho, dokud Dánsko nekapituluje.

K bitvě u Kodaně došlo 2. 4. 1801. Střetnutí sice bylo víceméně nerozhodné, dánský korunní princ Frederik (vládnoucí místo svého duševně nemocného otce krále Kristiána VII., po jeho smrti se v letech 1808-1839 stává králem dánským jako Frederik VI.) byl přesto odhodlán k ústupkům, jen aby ochránil své město před případným anglickým ostřelováním. Jeho pozici pak výrazně usnadnil spěšný kurýr s tajnou informací nejvyššího významu – ruský car Pavel I. byl v noci z 11. na 12. 3. zavražděn, na trůn nastoupil jeho syn Alexander.

Princ Frederik snadno odhadl další vývoj událostí. Pavel I. se stal obětí spiknutí ruské šlechty, jejíž moc se snažil výrazně omezit. Na jeho vraždě měl podíl i jeho syn a atentát zřejmě podporovala i Anglie, protože Pavel I. se paktoval s Napoleonem. Od Alexandera se naopak dal očekávat proanglický kurz. Frederik nyní mohl využít své převahy – Angličané zatím o změně ruského panovníka neměli tušení.

Korunní princ správně odhadl, že bez Ruska dojde k rozpadu Severní aliance tak jako tak a proto kývl na anglické návrhy. Dánsko přijalo příměří s tím, že vystoupí z aliance.

Parkerova a Nelsonova pozornost se nyní obrátila k Rusku a Švédsku. Horečně se opravovaly utrpěné škody. Anglické ztráty dosáhly 1200 mužů, z toho 68 důstojníků. Na jejich místa Parker jmenoval své oblíbence, kteří se ovšem bitvy nezúčastnili. Nelson protestoval a navrhoval k povýšení důstojníky, kteří se osvědčili v boji (v některých případech obyčejní poručíci přebírali velení po padlých kapitánech a vedli si skvěle). Co se týče služebních záležitostí, byl Nelson vždy neochvějně spravedlivý, nikdy nikoho neposuzoval podle osobních sympatií či antipatií.

Spory Nelsona s Parkerem se začaly vyhrocovat. Parker byl jako vždy pasivní a Nelson se snažil jej popohnat k akci. Přitom neopomněl informovat přítele Troubridge, který nyní povýšil na člena rady Admirality.

Díky Parkerově pomalosti se nepodařilo zaskočit švédskou flotilu, která se pod dojmem dánské porážky uchýlila do přístavu v Karlskroně pod ochranu pobřežních baterií.

Parker byl nakonec 5. května odvolán a na jeho místo byl jmenován Nelson, který se opět hřál na výsluní slávy. Za své vítězství obdržel titul vikomta.

Nelson nyní hodlal zaútočit na Rusy, než však mohlo k útoku dojít, přišla zpráva o rozpadu koalice a konci války. Za těchto okolností už Nelsona další pobyt v Baltu neuspokojoval, chtěl se co nejdříve vrátit k Emmě a Horatii. Dne 19. 6. se nechal vystřídat ve funkci velícího důstojníka ze zdravotních důvodů admirálem Charlesem Poleem.

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔10.07.2007 📕13.140

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře