Česká krev

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔01.08.2003 📕8.814

Filip VI. se tedy vrátil zpět do Paříže, sebral všechny oddíly, které byly po ruce a začal Angličany pronásledovat. Zde nastává čas další hypotézy, podle níž se Jan Lucemburský stal velitelem předvoje celého francouzského vojska. Naznačuje to další pasáž z Froissartovy kroniky. Froissart tu popisuje, jak anglické vojsko dorazilo až k řece Sommě, kterou muselo překročit. Angličané tedy chvatně hledali mosty nebo brody, jež by jim umožnily přechod. Část francouzského vojska však již řeku překročila, přechody obsadila a snažila se v přejití řeky Angličanům zabránit. Eduard III. nakonec nalezl brod v blízkosti Abbeville, avšak v okamžiku, kdy k němu přitáhl, dorazili také Francouzi. Filip VI. totiž poslal průzkumné oddíly po proudu Sommy po obou jejích březích – oddíl Jana Lucemburského po levém a druhou jednotku, pod velením pana Godemara du Fay, po pravém. Právě oddíl pana du Fay dorazila k brodu těsně před tím, než Angličané začali překračovat řeku. Francouzi tedy chvatně zaujali na svém břehu obranu a očekávali příchod nepřátel.

„Avšak anglický král kvůli tomu přechodu nezanechal, ale svým maršálům přikázal, ať se vrhnou ihned do vody, a svým lučištníkům, ať na Francouze, co byli na břehu a ve vodě, silně střílejí. Nuže, dva angličtí maršálkové nechali vyjet korouhvím (…) a vrhli se zapáleně do vody, ti nejodvážnější a nejlépe vystrojení vpředu,“ píše o tom Froissart a o kus dále pokračuje: „A byli tam Janované, kteří střelbou způsobili mnohé škody, avšak angličtí lučištníci stříleli tak pravidelně, že to byl div, a zatímco zaměstnali Francouze, zbrojenci přešli.“

Du Fayův oddíl byl nakonec anglickou přesilou rozprášen a v okamžiku, kdy přeživší prchali, dorazili k brodu i jezdci českého krále. Nelenili a ihned přejeli přes brod za Angličany, o čemž podává Froissart následující zprávu ve zmiňované klíčové pasáži: „Angličané ještě nebyli všichni na opačném břehu, když tu se na ně vyřítilo několik panošů francouzských pánů, kteří hledali dobrodružství, a zvláště pak těch z říše, od českého krále a pana Jana Hennegavského, a tito dobyli na opozdilcích něco koní a zavazadel a pobili či zranili na břehu mnohé z těch, co sotva přešli, načež odjeli všichni na druhý břeh..“

Průzkum se tedy vrátil k francouzskému králi, aby mu podal zprávu. Především mu bylo oznámeno, že nemůže Angličany pronásledovat, protože brod se nacházel příliš blízko ústí řeky a tudíž na její hladinu měl vliv příliv. A ten nyní přišel, takže bylo zapotřebí vyčkat dokud voda neopadne.

„Nuže, francouzský král se nahněvaně obrátil a vrátil se onoho čtvrtka nocovat do Abbeville,“ dodává k tomu Froissart. Filip VI. pak zůstal v Abeville i celý pátek, pouze vyslal průzkum pod velením svých maršálků, aby našli Angličany. Froissart uvádí důvod, který způsobil jeho meškání: „V pátek se po celý den držel francouzský král v dobrém městě Abbeville a očekával lidi, kteří stále přicházeli ze všech stran…“

Zde nastává čas dalších dohadů. Podle nich totiž jednou z očekávaných posil měl být i Karlův oddíl. Důvodem k této myšlence je opět tolikrát zmiňovaná dvorská formálnost středověkých kronikářů. Froissart se opět vyžívá ve výčtu pánů, kteří se sešli večer před bitvou: „Téhož pátku král k sobě pozval na večeři všechna urozená knížata, která už byla v Abbeville; krále českého předně, hraběte z Alençonu, svého bratra, hraběte z Blois, svého synovce, hraběte z Flander, vévodu Lotrinského, hraběte z Auxerre, hraběte ze Sancerre, hraběte Harcourta, pana Jana Hennegavského a žeň dalších.“

V tomto výčtu Karel chybí. Podle všech pravidel by měl být uveden za svým otcem, ale absence jeho jména naznačuje, že do pátečního večera 25. srpna ještě do Abbeville nedorazil.

Zato se vrátil francouzský průzkum, který podal podle Froissarta Filipovi VI. následující zprávu: „ Hlásili králi v hodině nešpor, že se Angličané rozložili v polích dosti blízko Crécy-en-Ponthieu a očekávají, dá-li se tak podle jejich dispozic i chování soudit, své nepřátele. Francouzský král byl z toho hlášení velmi rozradostněný a řekl, že je, zlíbí-li se Bohu, nazítří porazí.“

Je zajímavé, že jen málo autorů se pozastavuje nad tím, co tak náhle způsobilo změnu chování Eduarda III. Dosud neúnavně prchal a najednou zůstal stát a rozhodl se, že bitvu přijme. Pokud byl ochoten bojovat, mohl tak učinit už dříve, dokud francouzské vojsko nebylo tak silné. Někteří historikové soudí, že jeho rozhodnutí mělo souvislost s vysláním jednoho oddílu do přímořského města Le Crotoy, za účelem získání zásob. Je možné, že tato jednotka měla současně navázat kontakt s flotilou, která měla Angličany převézt přes Kanál. Jenže poté, co se odřad z Le Crotoy, vrátil po jeho vydrancování zpět k anglickému králi, ten se rozhodl vybojovat bitvu. Zprávy, jež průzkum přivezl, nebyly tedy příznivé - flotila asi nebyla na dohled.

Angličané se proto již od rána připravovali na bitvu. Kromě vztyčování zmíněných zašpičatělých kůlů, zřejmě také nechal Eduard III. vyhloubit v terénu mělké dolíky a vykopanou zeminu naopak nasypat do hromádek, aby koně nepřátel zakopávali. Froissart tvrdí, že se pak angličtí lučištníci sešikovali a: „Všichni usedli na zem, své basinety a luky před sebou a odpočívali, aby byli svěžejší a čerstvější, až nepřítel přijde.“

Ráno 26. srpna se skutečně hned po mši dala francouzská armáda na pochod a Froissart k tomu ihned dodává podrobnou zprávu: „Po východu slunce opustil francouzský král Abbeville a vyšel z bran a bylo to žeň zbrojenců, jakou si lze těžko představit. Řečený král jel tedy zvolna, aby vyčkal svých lidí, maje českého krále a Jana Hennegavského ve své společnosti.“

Froissart potom dodává, že v průběhu pochodu, v okamžiku, kdy francouzské vojsko táhlo lesy, dostal francouzský král radu, aby přeskupil svoje šiky a vypravil před jezdectvo pěší janovské střelce z těžkých kuší. Pravděpodobně proto, že ten kdo mu tuto radu dal, se obával útoku lučištníků ze zálohy. Poradil mu zřejmě někdo z jeho doprovodu, možná i sám Jan Lucemburský. Právě tady však došlo k tragické mýlce. Janované totiž obvykle v boji používali pavézy, tedy veliké štíty, za nimiž se mohli ukrýt dva muži. Pavézy byly velmi těžké a proto se při přesunech vezly na vozech. Nyní byli Janované převeleni do prvního sledu, avšak jejich pavézy zůstaly na povozech, které postupovaly kdesi vzadu jako poslední.

Už víme v jakém chaosu táhlo francouzské vojsko i jaká nastala panika, když přitáhlo na dohled k Angličanům. Víme též, že Filip VI. poslal vpřed průzkum. Le Bel říká, že Filip „poručil jednomu statečnému a ve válčení zběhlému rytíři a čtyřem jiným.“ Uvádí též jméno toho nejschopnějšího z rytířů – Le Moine de Bale, jednalo se s největší pravděpodobností o Jindřicha Mnicha Basilejského (též Jindřich V. Münch), patricije Basileje, bohatého šlechtice a pána na Landskronu, Augensteinu a Richensteinu. On i další příslušníci tohoto rodu byli ve službách Lucemburků.

Froissart potom jmenuje i ostatní rytíře, kteří jeli s ním – Miles de Noyers, korouhevník francouzského krále, pánové de Beaujeu a ď Aubigny (poslední jméno buď neznal, nebo se jedná o omyl a rytíři byli jen čtyři, nikoliv 1+4) a k samému Jindřichu Mnichovi dodává: „A ten patřil českému králi, který se cítil dobře chráněn, měl-li jej u sebe.“

Už víme, k jakým závěrům tato průzkumná hlídka dospěla. Le Bel dokonce dává slovo samotnému Mnichovi: „Sire, vaše armáda se celá rozptýlila po polích. Než se všechno shromáždí, bude značně pozdě, vždyť hodina čtvrté modlitby je již za námi. Radím vám tedy, abyste svému vojsku poručil přenocovat na tomto místě do zítřejšího jitra, po mši sestavíte šiky a vyrazíte proti nepřátelům ve jménu Božím a svatého Jiří, neboť jsem si jist podle toho, co jsem stačil vidět, že se na útěk již nedají, ale že vás vyčkají..“

Už jsme také hovořili o tom, že Filip VI. s touto radou souhlasil a vyslal své maršálky, aby, podle Froissarta, zadrželi pochodující jednotky tradičním pokřikem: „Zastavte, panoši, jménem krále, jménem Božím a pana svatého Diviše!“

Pyšní rytíři se však zastavit nehodlali a tak, jak víme, kolem krále vypukl vášnivý spor. Dnes již nevíme, na kterou stranu se přikláněl Jan Lucemburský. Čeští kronikáři tvrdí, že chtěl bojovat. Beneš Krabice z Weitmile píše: „Ale král Jan a jeho syn zvolenec, nespokojeni s tím, že jejich nepřátelé před nimi utíkají, pronásledovali je přes odpor a námitky francouzského krále… …a seřadili tam své šiky, aby svedli s Angličany bitvu.“

František Pražský k tomu dodává: „Když to uslyšel francouzský král, chtěl se vrátit domů, ale král český nikterak nechtěl ustoupit, ledaže by je pronásledoval za hranice francouzského království.“

Skutečně si lze představit Jana Lucemburského, kterak dychtí po bitvě. Víme, že si přál zemřít v boji a nyní se mu naskýtala vynikající příležitost. Jenže byl též zodpovědným velitelem a navíc byl slepý – neviděl krajinu a situaci na bojišti. Za těchto okolností se spíše držel mínění Jindřicha Mnicha, muže o němž nám Froissart sdělil, že zastával funkci Janova osobního strážce a rádce. Ačkoliv slovo českého krále mělo jistě značnou váhu, vrchním velitelem francouzského vojska byl přece jen někdo jiný. Přestože se tedy čeští kronikáři zřejmě snažili podtrhnout Janovo rytířské hrdinství, Froissart tvrdí něco jiného. Podle něj, když Filip VI. viděl, že stejně své šlechtice nezvládne: „ …řekl svým maršálkům: ,Nechte postoupit naše Janovany dopředu a začněte bitvu ve jménu Božím a pana svatého Diviše.´…“

Mezitím, jak víme, se přehnala nad krajinou krátká bouřka, o níž Froissart říká: „ …z nebe sestoupil déšť tak hustý a velký, že to bylo s podivem, a hřmění a blesky převeliké a velmi strašné. Po všech těch věcech se vzduch začal prosvětlovat a slunce zářit krásně a jasně. A Francouzi je měli přímo v očích a Angličané vzadu.“

Tento detail přesně odpovídá realitě, což přispívá ke zvýšení věrohodnosti Froissartových informací. Francouzi skutečně stáli na východě a Angličané na západě. Déšť ještě více znevýhodnil Janovany, kteří nyní pochodovali k Angličanům. Jejich kuše zvlhly a sluneční svit je oslepoval. Jejich pavézy zůstaly kdesi v posledním odřadu. Obvyklá taktika těchto žoldnéřů zahrnovala po výstřelu ústup vždy dvou střelců pod ochranu jedné pavézy, kde oba znovu natáhli svoje kuše a potom opět vypochodovali vpřed ke střelbě. Nyní se ale neměli kam schovat a my už jsme si řekli, jaké to mělo následky. Janované věděli, že po jejich střelbě bude následovat útok těžké jízdy, což byl běžný postup. Jezdectvu se vyhýbali rozevřením své formace od středu do stran. Jenže nyní se v panice zřejmě vrhli vzad, aby se dostali z dostřelu. To se samozřejmě obrněncům na koních pranic nelíbilo a víme též, jak se k tomu postavil Filip VI.

V předchozí kapitole jsem uvedl, že ještě před Janovany útok zřejmě zahájily tři pěší pluky. Je to velmi nepravděpodobné, uvádí se to pouze v jedné publikaci. Osobně se domnívám, že došlo k chybě v překladu, kdy bylo zaměněno slovo batalion (pluk) za bataille (šik), neboť francouzské vojsko se skutečně rozdělilo do tří šiků. Le Bel se však o jiných pěšácích kromě Janovanů (konkrétně o bojovnících se sudlicemi, tedy dlouhými dřevcovými zbraněmi) zmiňuje - právě v souvislosti s jejich srážkou s prvním francouzským šikem: „Brzo byli sudličníci i Janované rozbiti anglickými lukostřelci a byli by se stačili rozprchnout, čety urozeného panstva byly však tak žárlivé jedny na druhé, že druhých nevyčkaly a v nepořádku a promíšeny, bez jakékoliv sestavy, hnaly se vpřed, takže nakonec uzavřely sudličníky i Janovany mezi sebe a Angličany: pěšáci nevěděli kudy kam. Nejslabší koně o ně padali, ostatní je poráželi…“

Musel to být hrozný masakr. Dokonce i Odone (někdy též psáno Ottone) Doria, jeden z janovských velitelů, byl těžce zraněn.

Bitva u Kresčaku v kronice Jeana Froissarta
Zdroj obrázku:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Kres%C4%8Daku 

 

Kde byl v té době český král? Někde vzadu se svou hrstkou rytířů, odpovíte, to už přece víme. Jenže to je právě ten vůbec nejdiskutovanější problém. Moderní badatelé už o tomto zažitém faktu vyjádřili značné pochybnosti a je pravda, že to co říkají, má hlavu a patu. Jestliže si projdeme všechny citace Froissarta, jež jsem použil v této kapitole, dospějeme k závěru, že Filip VI. si Lucemburka velmi vážil a také Froissart mu stále prokazuje okázalou úctu. Koneckonců s válečnickými a velitelskými zkušenostmi českého krále se bez nadsázky nemohl nikdo v celém francouzském vojsku rovnat. Jan Lucemburský podle zpráv francouzského kronikáře pobýval společně s Janem Hennegavským stále v blízkosti francouzského krále a pořád mu byl připraven pomoci radou. Proč by nyní, po zahájení boje, odešel někam do ústraní, místo aby mu pomohl řídit bitvu? Odpověď je prostá – protože velel celému druhému francouzskému šiku!

Autoři tohoto tvrzení předkládají celou řadu nepřímých indicií. Víme, že prvnímu šiku velel hrabě z Alençonu, na tom se shodují prakticky všichni středověcí kronikáři i moderní historikové. Též víme, že třetímu šiku velel sám Filip VI.. Ale kdo velel druhému, o tom kronikáři mlčí. Tezi, že by byl Jan pověřen velením celého jednoho šiku, podporuje především tolikrát zmiňovaná feudální hierarchie – někdo se schopnostmi a postavením českého krále, by se jen těžko nechal takto odstrčit a ani by to nebylo z hlediska šlechtických zvyklostí možné.

Namítnete, že měl jen 500 jezdců a to je příliš málo. Jistě si ale vzpomenete, že Jan Hennegavský zůstal po celou dobu bitvy s francouzským králem a byl to právě on, kdo jej s připomenutím, že svojí smrtí by Francii způsobil mnohem větší katastrofu než jednou prohranou bitvou, odvedl z bitevního pole. Hennegavský oddíl ale v bitvě byl. Dokládá to další z mnoha Froissartových pasáží: „Stalo se, že rytíř s korouhví pana Jana Hennegavského v ruce projel všemi řadami Angličanů. A když byl vně a vracel se , klopýtl v příkopě, neboť byl zraněn střelbou lučištníků, a spadl tam…“

Hennegavská korouhev tedy byla v bitvě a kde byla korouhev, tam byl i hennegavský oddíl (korouhve tehdy udávaly směr útoku nebo se jimi předávaly signály). Jestliže ale Jan Hennegavský v bitvě nebyl, jistě svoje muže svěřil někomu, komu bezvýhradně věřil. Hennegavsko (francouzsky Hainault, dnešní část Belgie), sousedí s Lucemburskem. Jan Hennnegavský – Jean de Hainault – byl navíc švagrem Jana Lucemburského. A Froissart již v souvislosti s bojem u sommského brodu uvádí, že rytíři českého krále a Jana Hennegavského bojovali pospolu. Zdá se tedy logické, že hennegavští jezdci byli svěřeni pod velení českého krále.

Poslední námitky se ozývají proti králově slepotě. Nebyl by však jediným slepým vojevůdcem v dějinách, viz Jan Žižka z Trocnova. Stačilo, měl-li schopné rádce, kteří mu popisovali situaci na bitevním poli. A on přinejmenším jednoho takového muže měl – Jindřicha Mnicha Basilejského.

Přijmeme-li tedy tvrzení, že Jan Lucemburský velel celému druhému francouzskému šiku, zbývá již jen zodpovědět otázku, kdy zasáhl do bitvy. Nezdá se příliš pravděpodobné, že by s celým druhým šikem čekal až do závěru bitvy, zvláště po ztrátách, které Francouzi utrpěli a jež potřebovali rychle nahradit v prvních řadách. Pomoci nám může opět Froissart, tentokrát ovšem v nezkráceném znění: „Chrabrý a šlechetný král český, který se jmenoval pan Jan Lucemburský (ježto byl synem císaře Jindřicha Lucemburského), slyšel své lidi říkat, že bitva započala; to proto, že ačkoliv byl ve zbroji a s velkým komonstvem, přece neviděl ani kapku a byl slepý. A ptal se rytířů, co byli u něj, jak se jejich lidé chovají..Ti mu vyprávěli popravdě a řekli mu:

,Monseigneure, má se to tak a tak: všichni Janované jsou poraženi a král je rozkázal všechny pobít; nicméně vládne mezi našimi lidmi a jimi veliká tlačenice, až je to s podivem, neboť padají a klopýtají jedni přes druhé a překážejí nám převelice.´
,Ach!´ odpověděl český král, ,to je pro nás špatné znamení.´
Nuže zeptal se po německém králi, svém synovi, a pravil:
,Kde je pak Karel, můj syn?´
Oni odpověděli:
,Monseigneure, nevíme; věříme, že je na druhé straně bojiště a že se bije.´

Nuže, tehdy řekl král svým lidem velice odvážnou věc:
,Panstvo, jste mými lidmi, přáteli a druhy; dnešního dne vás prosím a žádám velmi snažně, abyste mě vedli natolik kupředu, abych mohl zasadit ránu mečem.´

A ti, kdož byli u něj a kteří milovali svoji čest a pověst, mu to slíbili. Tam u uzdy jeho koně byl Moine de Bale, který jej nikdy neopustil; stejně tak i mnozí rytíři z hrabství Lucemburského, kteří byli všichni kolem něj, takže, aby dostáli slibu a neztratili jej v davu, svázali se uzdami svých koní všichni navzájem a krále, jejich pána, dali zcela dopředu, aby mohl lépe splnit své přání. A takto se vydali na nepřítele.

Je pravdou, že z té hojnosti zbrojenců a urozeného rytířstva, kterou tu měl francouzský král v takovém počtu, vyšlo pramálo velkých skutků ve zbrani, neboť bitva začala pozdě a také proto, že Francouzi byli silně vyčerpáni a znaveni, když dorazili Byl tam hrabě z Alençonu, hrabě z Blois, hrabě z Flander, vévoda Lotrinský, hrabě Harcourt, hrabě de Saint-Pol, hrabě z Namuru, hrabě z Auxerre, hrabě z Aumale, hrabě ze Sancerre, hrabě ze Saarbrucku a tolik hrabat, baronů a rytířů, že jich bylo bezpočtu.

Tam byl pan Karel Český, který se už tituloval a psal králem německým a nosil takové znaky a jenž dorazil velice spořádaně do bitvy; avšak když viděl, že se věc pro ně vyvíjí špatně, vyjel z ní; nevím, kterou cestou se dal, Dobrý král, jeho otec, tak neučinil, neboť jel tak kupředu na své nepřátele, že zasadil ránu mečem, snad tři, snad čtyři, a bil se velmi statečně, a taktéž činili všichni ti, kdo byli s ním, aby jej provázeli; a činili se tak dobře a vrhli se tolik kupředu na Angličany, že tam všichni zůstali a nikdy odtamtud žádný nevyjel. A byli nalezeni nazítří na místě kol svého pána a jejich koně všichni posvazovaní dohromady..“

Podle tohoto popisu by tedy Jan Lucemburský zaútočil jako druhý, po Alençonovi. I to dává smysl, jestliže bereme teorii o Janově velení druhému šiku. Alençon jak víme velel šiku prvnímu. Historikové se domnívají, že tento šik stál na pravém francouzském křídle, naproti levému anglickému šiku hrabat Arundela a Northamptona. Podle Froissarta (viz výše) však zaútočil na šik Černého prince, jenž stál na pravém anglickém křídle. Alençonovi jezdci tedy zřejmě útočili mírně doleva a jejich útok mířil do mezery mezi oběma anglickými formacemi. Alençon tak napadl v podstatě levé křídlo šiku prince Waleského. Víme též, že boj tu byl prudký, dokonce tak, že důstojníci kolem Černého prince vyslali rytíře se žádostí o pomoc (v Bejblíkově překladu tento rytíř jmenován není, v původní verzi samozřejmě ano – jednalo se o sira Thomase z Norwiche). V původní verzi Froissarta se také dočteme, že se princi Waleskému přispění záhy dostalo: „Nuže, hrabě z Northamptonu a hrabě z Arundelu, kteří veleli druhému šiku a drželi se na křídle, přijeli posilnit šik řečeného prince a ten toho měl dost zapotřebí…“

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔01.08.2003 📕8.814

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře