Smuteční tryzna

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔27.09.2005 📕6.291

   „...Jména všech těchto příslušníků letectva zůstávají na věky vyryta V Pantheonu naší národní vděčnosti a my s bolestnou pýchou budeme vděčně vzpomínat těch, kteří tak skvěle sloužili naší vlajce...“
Dr. Edvard Beneš

Čas nezadržitelně plyne a z množství našich bývalých nebeských rytířů opět zbývá jen ta pověstná "Hrstka". Letošní prázdniny zaznamenali jsme v řadách našich ex-RAFáků skutečně veliké a nenahraditelné ztráty. Jednou z nejbolestnějších, alespoň z mého hlediska (ale jistě i pro všechny ostatní...), byl odchod předsedy londýnské pobočky Sdružení zahraničních letců svobodného Československa, pana brigádního generála MUDr. Františka Elstona. Odchod někoho z letců je pro nás smutný vždy, to je bez diskuse, ale v případě pana Elstona se jednalo o prvního z RAFáků, jehož jsem znal osobně. Jemu na počest a také panu plk. MUDr. Karlu Macháčkovi, bývalému vojenskému lékaři, Ing. Ottovi Poláčkovi, předválečnému sportovnímu letci a znovuzakladateli Svazu letců, a ostatním, kteří nás navěky opustili, konala se v úterý 13. září odpoledne v hotelu Duo smuteční tryzna.

Okolo 13. hodiny sešlo se ve foyer hotelu Duo několik desítek veteránů, příznivců, přátel, novinářů a zástupců armády, aby zavzpomínali na své bývalé druhy a hrdiny našeho letectva. Byla to vskutku zajímavá sešlost. Dostavili se prakticky všichni, co chodí na schůze Sdružení, dále generálové Fajtl i Peřina, po dlouhé době se mezi námi znovu ukázal uzdravený pan plk. Uruba, rodinní příslušníci, zahraniční hosté, z Anglie přiletěli plk. Válek a plk. Polák, z USA dokonce pan plk. prof. Wiener a mnoho dalších. Před půl druhou přesunuli jsme se o patro výš do velkého sálu, kde pak přesně v půl vojenský kvartet zahájil smuteční tryznu. Na jmenované pány postupně zavzpomínali a za nás všechny se s nimi rozloučili pánové plk. Filip, gen. Pupiš, plk. Polák, plk. Váňa a plk. Pavlík. Za zvuku trubky všichni jsme nakonec povstali a vzdali minutou ticha čest všem jmenovaným i nejmenovaným a uctili jejich památku...

Po ukončení oficiálního rozloučení setkání pokračovalo jako přátelské posezení. Skoro tak, jako to bývá při červnových setkáních s "přespolními" v Dejvicích a na MNO. Bylo to fajn, s některými ze zúčastněných nemáme až tak často příležitost se setkat a dopis nemůže nikdy nahradit posezení nad kávou nebo sklenkou vína. A to ani nezmiňuji fakt, že se při takových příležitostech obvykle nafotí kilometry filmů a "gigabajty" obrázků. Člověka jen zamrzí, že se to koná při takové smutné příležitosti. Kdyby tak pánové Elston, Macháček, Poláček a mnoho, mnoho dalších mohli sedět  a rozprávět s námi. Ale oni tam s námi byli. V myšlenkách a v srdcích, ale byli. Koukali se odněkud shora, usmívali se a nic je netrápilo...

Jako vždy, když mám tu příležitost, našel jsem si chvilku na rozhovor s Fajtlovými, kterým to spolu opět velice slušelo. Popovídal jsem si s panem Urubou, vždy si máme co říci a je jen potěšující, že alespoň na první pohled zdál se pan plukovník býti ve skvělé formě. I z pana plk. Úlehly zářila nezdolná energie, i když, jak on sám prohlásil, má za sebou další mrtvičku. Chvilku si na mě našel také pan Horal, což mě velmi potěšilo, neméně pak i rozhovor s plk. Váňou, od kterého jsem mimo jiné získal i publikaci o našich letcích ve Francii. Samozřejmě bylo takřka mojí "povinností" nevynechat přítomné dámy. Špatná nálada z poslední schůze byla tatam a paní Šišková opět rozdávala šibalské úsměvy, ve společnosti také vždy veselé a usmívající se plk. Joy Kadečkové. Ta si mě asi vždy bude pamatovat podle Pegyny (...Á, pan Říha! Pozdravujte Váš pejsek...)Nezapomněl jsem posedět s plk. Wienerem a plk. Polákem a jako bonbónek na závěr si nechal rozhovor s generálem Peřinou. Ten na tom bohužel po zdravotní stránce už tak dobře není. Křídla má dobrá, ale ten podvozek už přestává sloužit. Ale optimismus mu nechybí (Ve tři jsem měl bejt doma. To zase dostanu vynadáno...) a to je hlavní. Paní Aničce se prý také daří dobře. Jen je bolestivé ho posléze pozorovat, kterak na invalidním vozíku bezmocně čeká na slíbený doprovod, který ho měl na tu třetí domů odvézt. Příroda je nespravedlivá...

Dvě hodiny, doba, po kterou ono smuteční a zároveň slavnostní setkání přibližně trvalo, utekly bohužel jako voda. Veteráni a ostatní se rozešli do svých domovů. Naposledy jsme pokynuli směrem ke stolku s fotografiemi pánů, na něž jsme přišli zavzpomínat a s příjemným pocitem v duši i my zamířili ke svým blízkým. Všichni samozřejmě též s nevyřčeným přáním, aby se takováto schůzka brzy opět konala. Ale pokud možno nikoliv jako vzpomínka na někoho, kdo se jako další vydal na ten svůj "Nejdelší let"...

„...Budeme těchto chlapců hodni? Věřím, že ano. Prosím, aby nebylo považováno za nepřístojné, změním-li obvyklé církevní rčení a poprosím Boha takto: Nechť jejich věčné světlo nám svítí na cestu namáhavou, dlouhou, k cíli, kterým je skutečná, slušná, slovanská, naše suverénní demokracie. Hoši drazí, odpočívejte v pokoji. Amen...“

Jan Masaryk

 

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔27.09.2005 📕6.291

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře