Vysoká modrá zeď III.

Autor : Radim Špalek / Bery 🕔14.01.2004 📕28.834

VII. Vrtulníky kontra PVOS II

Jak již bylo řečeno v předchozí části, situace na západní státní hranici se od poloviny 70. let v hotovosti opět značně vyhrotila. Příčinou byl stále vzrůstající počet letů amerických, německých, ale i britských vrtulníků v NSR podél „čáry“, ale i za ní. Jednotlivé pluky PVOS tak dosahovaly v hotovosti náletů, které přesahovaly 500 hod. za rok a často se stávalo, že musel být pilot z hotovosti předčasně vystřídán po vykonání 3 letů.

PVOS byla rokem 1981 posílena o stroje Mig-23, které ve variantě MF převzal do své výzbroje 1. slp v Českých Budějovicích již v roce 1978. „Třiadvacítky“ již byly schopny díky výkonnějšímu radaru vést boj mimo vizuální kontakt a hlavně mohly provádět zteče i z přední polosféry při vstřícném letu. V základní výzbroji tohoto stíhače byl opět kanón – tentokrát dvouhlavňový GŠ-23 ráže 23 mm, použitý již na Migu-21MA/MF. Hlavní výzbrojí pak byly rakety R-23 s radiolokačním naváděním, které měly dosah až 40 km. Mig-23 mohl nosit dvě tyto rozměrné rakety na závěsnících pod pevnými části křídel a obvykle se navěsila jedna střela s radiolokační hlavicí + druhá s infračervenou hlavicí pro navedení v konečné fázi útoku na cíl. Pro boj na bližší vzdálenost sloužily rakety R-60, které byly neseny na závěsech pod trupem a při použití příslušného adaptéru bylo možno v kombinaci s R-23 nést 4 kusy (v OH se nosila pouze 1 PL raketa R-60 na každém adaptéru APU-60-IIM pro 2 ks těchto raket). Samozřejmě bylo možné použít i starší druhy raket s infračerveným naváděním a to R-3S a R-13M pocházejících z výzbroje Migů-21F až MF. V letech 1981-83 dostal 1. slp ještě vylepšenou verzi Mig-23ML a svoje „emefky“ předal na nějaký čas k 11. slp do Žatce.

Jeden z ostrých zásahů s letounem Mig-23ML provedl v září 1984 mjr. Pavel HRONEK. 1. slp tehdy plnil úkoly spojené se cvičením varšavské smlouvy "Štít 84," ale hotovost samozřejmě nebyla omezena. Mjr. HRONEK byl naveden na civilní Piper, který však zcela ignoroval jeho výzvy k následování a přistání v ČSSR. Pilota k rozumu přivedla až dávka z kanónu GŠ-23L. Poté již pokorně otočil a zamířil do Českých Budějovic za dohledu "třiadvacítky." Jednalo se přitom o poslední použití výstražné střelby u 1. slp.

Nicméně Mig-23 ať již ve verzi MF nebo ML, nebyl adekvátní odpovědí na potřebu letounů schopných zásahu proti vrtulníkům. Typy doposud používané proti takovýmto cílům – Mig-15bis SB a L-29 již pro tuto roli nevyhovovaly. Migy-15 byly na konci svého technického života a L-29 byl s podvěsy limitován slabým motorem. Situaci zlepšil příchod ozbrojené verze L-39 Albatros, která se značila „ZA“. Ve výzbroji tohoto letounu byl zejména dvouhlavňový kanón GŠ-23. Pod křídlem se nacházely 4 závěsníky na něž bylo možné umístit raketové bloky UB-16 pro 16 raket ráže 57 mm, různé varianty bomb nebo také infračervené rakety R-3S. Jenže už od začátku byl letoun pro službu v hotovosti handicapován právě svou výzbrojí. Problémem byla střelba kanónu GŠ-23, protože již při zkouškách prototypu bylo zjištěno, že zplodiny vzniklé při střelbě byly často nasávány do motoru, což vedlo k jeho vysazení. Konstruktéři to nakonec vyřešili instalací snímače úhlu náběhu, který blokoval střelbu v těch režimech letu, kdy hrozilo nasátí spalin. Ve skutečnosti to znamenalo, že nebylo možné použít střelbu 23 mm municí při rychlosti nižší než 410 km/h a při úhlu náběhu letounu nad 3 stupně. Letouny v hotovosti proto nosily dvojici raketometů UB-16, které však byly nevhodné pro střelbu proti vzdušným cílům z důvodu absence odpovídajícího zaměřovače v kabině L-39ZA. Protiletadlové rakety R-3S nebyly na našich hotovostních strojích navěseny vůbec, protože nebyla možnost jejich úspěšného použití u cílů, jakými byly právě vrtulníky.

První letouny L-39ZA přebíral do své výzbroje 30. sbolp v Hradci Králové jako náhradu za vyřazované Migy-15bis SB v roce 1982. Od 29. 11. 1984 byl jeden roj 2. letky odvelen k plnění úkolů ve prospěch PVOS k 11. slp na základnu Žatec. Odtud se stroje dostaly dále k 5. slp do Líní, kde sloužily taktéž v hotovosti.

Hotovostní L-39ZA ze stavu 42. slt v létě 2003, kdy působil na 34. zSL (základně speciálního letectva) v Pardubicích. Po útoku na WTC v New Yorku 11. 9. 2001 byla obnovena hotovost těchto strojů na 4. zTL (základně taktického letectva) v Čáslavi a 32. zTL v Náměšti n/Oslavou. Stroje však v OH již nenosily raketnice UB-16. V listopadu 2003 byl tento typ vyřazen z OH na 4. zTL, kde jej nahradil letoun L-159A, který však zatím létá bez výzbroje… Tento Albatros během 80. tých let sloužil v OH u 11. slp v Žatci.

Jedna z „Cober“ 4. letky, 2. vrtulníkové brigády „Red Catchers“ se vrací na základnu po provedené hlídce okolo naší západní hranice na Šumavě. Snímek je datován rokem 1988.

Jak již bylo uvedeno, od počátku 80. let byl na západní hranici opravdu „slušný“ provoz. Američané v té době disponovali u 2. vrtulníkové brigády „Red Catchers“ na základnách v Bavorsku typy AH-1S Cobra, OH-58C Kiowa, UH-60 Black Hawk, UH-1 Huey. Německých Bundeswehr operoval s Bo-105 a Alouette II a Britové zde proháněli své armádní Lynxy. Američané prováděli podél hranice pravidelné hlídky a rádi testovali naši PVOS. Situace došla tak daleko, že jedna z amerických AH-1S si v klidu pozorovala čerstvě instalované postavení protiletecké obrany u Domažlic, aniž bylo možno proti ní účinně zasáhnout. Vyslané hotovostní Migy-21 z Líní ji totiž nebyly schopny lokalizovat a Američané s tímto faktem dobře počítali. Úplné zděšení u celé generality našeho letectva pak způsobila o něco později jiná Cobra, která se bez potíží dostala až nad předměstí Plzně. V tomto okamžiku „studená válka“ ještě zdaleka nebyla vyhaslou. Mimo nasazení Albatrosů byl proveden ojedinělý krok, který však měl své opodstatnění. Proti vrtulníkům měly být nasazeny opět vrtulníky. A v tomto případě se nejednalo o nic menšího, než o nasazení obávaných „Hindů“ – Mi-24D. Popis jejich zajímavé služby v OH si však nechme do samostatné kapitoly.

Podívejme se na dva případy z roku 1985. V prvním, kdy není znám přesný datum, prováděl americký vrtulník (zřejmě EH-1) radiotechnický průzkum nově položeného sdělovacího kabelu pro potřeby PVOS z Nýrska do Domažlic. Okamžitě po zjištění vidovými hláskami a po potvrzení od RTZ, odstartovala hotovost od 5. slp z Líní. Na Migu-21MF letěl kpt. DOLEŽAL a na Migu-21F mjr. NEUMAIER. Podle obvyklé praxe, byl již po vzletu vydán rozkaz k sestřelení nepřátelského vrtulníku ihned po jeho spatření! Oba stíhači zamířili do prostoru Domažlic, kde také skutečně Američana, letícího ve výšce 300 m, objevili. Kpt. DOLEŽAL vypálil ze svého GŠ-23 jednu dávku, ale ta manévrující vrtulník minula. Pilot US ARMY už nečekal na další příval střel a v letu těsně nad terénem unikal zalesněnými hvozdy zpět do NSR. Oba letci na „jednadvacítkách“ jej pronásledovali, ale v této výši měli co dělat, aby se dostali bez úhony zpět. Po přistání samozřejmě přišla dohra u komise 7. armády PVOS, která oběma pilotům vytýkala neschopnost splnit stanovený rozkaz sestřelit narušitele. Hrozilo jim údajně i propuštění do zálohy, čemuž zabránil až tehdejší velitel 10. let. armády gen. ŠTORK, který se za piloty postavil a potvrdil, že s Migem-21 není možné na výšce 30 m s vrtulníky soupeřit.

V druhém případě již posádka „Red Catchers“ na střelbu našeho letounu pravděpodobně doplatila poškozením svého stroje. V kalendáři se psalo 28. 9. 1985. Toho dne odstartoval proti hlášenému cíli, kterým byl opět vrtulník AH-1S, npor. Slavomír PISKATÝ z 2. letky 5. slp. Jeho L-39ZA se po odlepení z Líní vydal k hranici na JV. Podle navedení letovoda nalezl cíl letící v kurzu 130 stupňů u Železné Rudy a měl jej po své pravé straně. Ohlásil vše velitelskému stanovišti, ale vzhledem k malé výšce letu byla radiokorespondence značně rušená. Pilot Cobru ztratil z dohledu a když ji opět objevil, letěla po jeho levé straně zdánlivě na našem území, nedaleko Knížecích Plání. Okamžitě se v levé zatáčce dostal do pozice pro střelbu raketami a ohlásil zachycení vrtulníku do zaměřovače. Následné pokyny od letovoda považoval za povolení ke střelbě. Ze zadních částí raketnic UB-16 vyšlehly plameny a k cíli se vydalo 8 raket S-5. Pilot okamžitě točil od cíle a ohlásil vše na zem, aniž by dál pozoroval výsledek své střelby. Na velitelském stanovišti vypukla panika, protože nikdo přímý pokyn ke střelbě tentokrát nevydal a co víc, nebylo přesně jasné, kde se oba stroje v tomto momentu nacházely. Po přistání byl okamžitě vyvolán film z fotokulometu, kde byly zachyceny rakety ve správné výšce a směru vůči cíli, kterým byla opravdu AH-1S. Okamžitě začalo vyšetřování našich i německých orgánů. Američané se kupodivu příliš podrobně o celou událost nezajímali, což pravděpodobně souviselo s množstvím jejich letů, které opravdu vedly přímo za hranici. Naše ministerstvo zahraničních věcí trvalo podle podkladů předaných z 3. divize PVOS ze Žatce samozřejmě na tom, že k narušení vzdušného prostoru NSR nedošlo. Byla přiznána „výstražná střelba“, která měla proběhnout ve směru na naše území. Právě tento fakt se střelbou je velmi významný pro posouzení situace. Cobra i Albatros letěly podél hranice směrem na JV až ke kótě Luzný, kde hranice pokračuje ostře na sever, aby se po několika km u Malé Mokrůvky opět postupně stočila na V a JV do prostoru Knížecích Plání. Právě u Luzného došlo pravděpodobně k tomu, že pilot nevědomky v malé výši přeletěl skutečnou hranici a v momentu, kdy se chtěl otočit směrem na sever, aby kopíroval „domělou“ hranici, spatřil Cobru přímo před sebou. Vše v tu chvíli nahrávalo tomu, že Američan je u nás a pilot proto zahájil palbu. Ve skutečnosti tak vrtulník pokračoval v letu nad Bavorskem a náš stíhač si jej perfektně nadlétl. Našel se dokonce i jeden svědek, který pracoval v kritický moment jako lesní dělník v prostoru Knížecích Plání. Slyšel střelbu a viděl dokonce černý dým, který se objevil v údolí již v Bavorsku. To vše podporuje verzi o zásahu nad NSR. Na druhé straně muselo být velice zajímavé sledovat překvapení posádky AH-1S, která se ocitla pod palbou. Dodnes není přiznána žádná ztráta tohoto stroje, takže se můžeme jen domnívat, jak střelba opravdu dopadla. Pokud došlo k zásahu stroje ze vzdálenosti okolo 200-300 m, je možné, že bojová hlavice rakety se nestačila odjistit a zajištěná střela tak po nárazu na trup stroje neexplodovala, ale pokračovala v letu skrz něj. Takové mechanické poškození by zřejmě nemuselo vrtulník zcela zničit. Exploze, byť i jediné střely, by však se skoro 100 % jistotou znamenala konec.

Velice zajímavá fotografie, která zachycuje vrtulník AH-1S 4. letky, 2. vrtulníkové brigády „Red Catchers“ během hlídky podél západní hranice. Objekt, který se nachází vlevo nahoře, je strážní a pozorovací věž Dyleň na našem území. Snímek je taktéž, jako předchozí, z roku 1988.

VIII. Stíhací „Hindy

Nápad nasadit proti vrtulníkům zbraň stejného typu, dostal generální štáb PVOS v roce 1984.
Typem Mi-24D tehdy disponovaly dvě jednotky. 51. vrp (vrtulníkový pluk) v Prostějově a 11. vrlt (vrtulníková letka) v Plzni-Borech (o rok později se 11. vrlt změnila na 11. vrp). 26. 11. 1984 dostali velitelé jednotek naléhavý rozkaz ze štábu 10. let. armády, aby byla co nejrychleji připravena hotovost pro potřeby PVOS. Termín zněl – 1. 12. 1984. O tom, že to byl termín doslova šibeniční, se snad není třeba zmiňovat. Nicméně na vojně se o rozkazech nediskutuje, takže 1. 12. byly připraveny dvojice posádek v těchto místech: 11. vrlt – Zhůří na Šumavě – kapitáni vrtulníků, mjr. Štefan JAŠŠO, kpt. Dušan FRYČKA, 51. vrp – Moravské Budějovice – kapitáni vrtulníků, mjr. Adolf VÝLET, kpt. Marián VLČEK. Posádky se na příslušných stanovištích střídaly po týdenních cyklech, což vydrželo prakticky až do konce trvání hotovosti. Začátky však byly velmi těžké. Zvláště zima na Šumavě s metrem sněhu a teplotami pod –20 stupňů celsia prověřila techniku i lidi. Okamžitě také začal kolotoč hotovostních vzletů, který přinesl Američanům nemilé překvapení v podobě objevu „Hindu“ na druhé straně „čáry“.

Hotovostní „dvacetčtyřky“ nesly plný palebný průměr 1470 ks nábojů do svého čtyřhlavňového rotačního kulometu ráže 12,7 mm a také dvojici raketometů UB-32 s celkem 64 raketami S-5 ráže 57 mm. Tuto výzbroj již musel protivník respektovat a počet úmyslných letů do našeho vzdušného prostoru díky Mi-24 znatelně poklesl. Na druhé straně i AH-1S nelétaly bez výzbroje a kromě svého rotačního 20 mm kanónu nosily i 70 mm neřízené rakety. Takže hrozba palby byla na obou stranách. Americké vrtulníky kromě rutinních hlídek podél hranice, prováděly zejména radiotechnický průzkum naší PVOS. Často se tak objevily OH-58 nebo EH-1 jištěné Cobrou. Vrtulníky 2. brigády létaly často i za NPP (nepříznivých povětrnostních podmínek), což jim umožňovalo jejich lepší navigační vybavení. I z naší strany se také občas létaly průzkumné lety pod krycím jménem „Obzor“. Při ohlášení tohoto hesla, musela určená posádka Mi-24 vzlétnout z Plzně, nabrat v Písku zpravodajce a poté pokračovala k hranici. Zde vrtulník letěl podél „čáry“ s občasnými „výskoky“ do větší výšky, aby bylo možno pozorovat ruch v Bavorsku. Brzy se však na druhé straně hranice objevila právě Cobra, která dělala Mi-24 doprovod až do ukončení úkolu. Úlohu radiotechnického průzkumu pak v našem letectvu plnily Mi-17Z-2, zvané také „awacsy“, které létaly po stálých tratích v bezpečné vzdálenosti u hranic ve výši 3 000 m. Dva tyto stroje patřily 1. ltvpz (letka velení a průzkumu), která sídlila v Plzni-Borech spolu s 11. vrp.

12. 9. 1985 došlo k havárii jednoho z hotovostních Mi-24D od 11. vrlt ze Zhůří. Posádka ve složení: kpt. Štefan TÓTH/kapitán vrtulníku, por. Petr HORÁK/operátor zbraňových systémů a npor. Jaromír MELÍŠEK/pilot, zastupující palubního technika, letěla na stroji č. 4012. Podle navedení letovoda nalezli u státní hranice vrtulník Alouette II německého Bundeswehru, který letěl podél „čáry“. Naše „dvacetčtyřka“ jej sledovala v souběžném letu, ale to se ukázalo kamenem úrazu. Němec přešel náhle do visu, což se snažil kpt. TÓTH kopírovat. Mi-24D však nedokázala v nadmořské výšce cca. 1300 m již zaviset a propadla se do lesa pod sebou (dynamický dostup typu Mi-24D je cca. 700 m). Došlo k destrukci stroje a zranění posádky. Kpt. TÓTH utrpěl těžké zranění s trvalými následky, por. HORÁK si odnesl vykloubené rameno a npor. MELÍŠEK měl krvavý výron na hlavě. Okamžitě poté bylo vydáno nařízení, které zakazovalo u našich hotovostních strojů během zásahu snížení rychlosti pod 100 km/h.

Tento Mi-24V byl dodán ze SSSR k 11. vrp do Plzně-Borů na konci roku 1985. Na fotce, která pochází z poloviny 90. tých let nese ještě původní "sovětskou" kamufláž. Ta byla hojně užívána i na strojích, které bojovaly v řadách VVS-SA v Afgánském konfliktu. Toto "véčko" okusilo OH z plochy Kříženec.

V roce 1986 došlo k přemístění prostoru OH 11. vrp na plochu Kříženec poblíž Chodové Plané. 51. vrp své „Hindy“ přesunul v lednu 1986 do Božic a v listopadu 1987 nakonec skončili „Prostějováci“ na slovenských Malackách. Tato dislokace vydržela až do roku 1990. V roce 1986 začal dostávat 11. vrp modernější variantu Mi-24V, která měla výhodu v příznivějších vlastnostech při létání na malých rychlostech a ve větších nadmořských výškách.

Zatímco na západě se létalo více než dost, na jihu u 51. vrp zdaleka nebylo tak rušno. Když už z Moravských Budějovic odstartovala Mi-24D, bylo to proti sportovnímu letounu, který přelétl hranice, nebo zabloudil. Velmi často se také stávalo, že Rakouský plachtař ve svém větroni nechtěně přelétl hranice ve stoupavém „komínu“ termiky a už se šlo do vzduchu. Právě takový větroň značky Grob doslova zmobilizoval naši PVOS 15. 11. 1987. Velitelské stanoviště tehdy zvedlo do vzduchu Mig-21 a 2 L-39ZA, všechny pravděpodobně od 8. slp z Brna a Mi-24D se ke slovu dostala až v okamžiku, kdy stíhači nemohli cíl najít. Posádka mjr. Jiřího VALACHA nalezla větroň kousek od Břeclavi ve výšce 300 m a dovedla jej nad Valtice zpět do Rakouska. Perličkou je, že teprve v momentu objevení cíle vrtulníkem, přišli letovodé na fakt, že proti sobě navádějí oba Albatrosy…. Výsledkem bylo opatření, že Mi-24 budou do vzduchu posílány ihned po zjištění cíle a ne až poté, co selže L-39ZA.

3. 7. 1988 se podobný zákrok proti civilnímu letounu podařil na jedničku. Nezkušený Rakouský letec se svým Piperem zabloudil nad ČSSR. Posádka: kpt. Milan LENTHARDT/velitel, npor. Roman STACHURA/operátor zbraňových systémů, rtm. Jan PELIKÁN/palubní technik, po startu z Malacek nalezla letoun až nad pohořím Javorina a dovedla jej na letiště Trenčín. Tohoto ukázkového zásahu využil v hojné míře zejména tehdejší vojenský tisk. Kpt. LENTHARDT popsal zásah následovně:

...Odstartovali jsme uprostřed oběda. Asi po 40 minutách jsme objevili přibližně ve výši 1000 m kroužící Albatros, který nalezl onoho narušitele. Byl jím civilní letoun, který však nereagoval na jeho signály k následování. Přiblížili jsme se a viděli, že v letounu sedí mladík. Když jsme mu dali smluveným znamením na vědomí, že je narušitel, vůbec nereagoval. Stále letěl kurzem 090 stupňů. Nebylo vyhnutí. Museli jsme se mu dát na vědomí důrazněji. Udržoval jsem stejnou rychlost jako on a zvolna jsme se k němu z boku přibližovali. když jsme od něho byli asi na 50 metrů, začal nám hrozit. Evidentně vůbec nechápal, co se děje. Pohrozil jsem mu tedy i já a současně jsem mu rukou pokynul, aby přistál. Poklepal si na hlavu a pokračoval klidně v letu. Za chvíli se po pravé ruce objevilo letiště. Při svém bloudění se Rakušan dostal až k Trenčínu. Znovu jsme se k němu přiblížili a opakovali pokyny k přistání. Asi vypadaly velice energicky, nebo výhružně. Faktem je, že mladík vzápětí zareagoval a přistál. Po vypnutí motoru byl obklopen místními aeroklubáky, od kterých zjistil, kde se to toulá. V tu chvíli mu již asi do smíchu nebylo. Po zjištění jeho osobních dat, typu a imatrikulace letounu jsme odletěli do Brna odevzdat zjištěné údaje a potom zpět do Malacek. Nebýt cizinec nalezen a doveden na letiště, kdo ví, jak by to s ním v neznámém terénu dopadlo...

Další zajímavý zásah se "povedl" také posádce 51. vrp: mjr. Michal PALENČÁR/velitel, npor. Zdeněk MATĚJKA/operátor zbraňových systémů, npor. Květoslav KŘIŽAN/palubní technik dne 7. 9. 1988. Koncem léta toho roku létal k naší hranici často rakouský vojenský letoun Pilatus PC-6 Porter. Byl to zjevně nějaký odvážlivec, který zkoušel co vydrží naše PVOS. Vždy poletoval v okolí hranic na Rakouské straně a čekal na přílet naší Mi-24. Po jejím příletu začal nalétávat kolmo na hranici, ale vždy včas otočil zpět ještě v Rakousku. Byla to tedy jakási hra "na kočku a na myš." I tento zářijový den, kdy posádka mjr. PALENČÁRA odstartovala dopoledne z Malacek směrem k Vranovu nad Dyjí, dával tušit přítomnost tohoto "vtipálka." Podle navedení z velitelského stanoviště jej opravdu nalezli a začala probíhat obvyklá válka nervů. Po 2 hod. musel vrtulník odletět do Brna-Tuřan doplnit nádrže, ale po natankování je letovod opět zvedl směrem na Vranov, kde se cíl neustále pohyboval. Pilatuse skutečně objevili J od obce Šafov a Rakušan začal nanovo své nálety k hranici. Tentokrát již mjr. PALENČÁR "nahrbil" svůj vrtulník proti němu a oba stroje se vyhnuly až těsně nad hranicí. Už to vypadalo, že Rakouský pilot má všeho dost, ale posádka jej odhalila, jak odlétá podél hranic směrem na Slavonice. Stále jej sledovali a nakonec spatřili jak přistává mezi políčka a klikatící se potoky v těsné blízkosti hranice. Bylo to v dost nepřehledném terénu a nastalo dohadování, kde že to Rakušan skutečně přistál. Npor. MATĚJKA, odpovědný za navigaci, nakonec usoudil, že dnes to pilot Pilatusu přehnal a dosedl již na naší straně. Proběhla radiokorespondence s velitelským stanovištěm, které dle dobrozdání posádky vydalo příkaz zabránit narušiteli v odletu. Mjr. PALENČÁR na víc nečekal a v přízemním letu směřoval čelně proti PC-6 sedícímu spokojeně na zemi. Když byli přímo nad ním, pronesl do ticha npor. KŘIŽAN: "Ty vole, ten traktor, ale není Zetor!" Bylo zaděláno na pořádný průšvih, protože z tohoto lakonického sdělení vyplynulo, že hranici nepřekročil Pilatus, ale naše Mi-24. Jenže Rakušan zděšený z nízkého náletu našeho vrtulníku zběsile odstartoval přímo kupředu, což bylo směrem do našeho vnitrozemí... Po chvíli pochopil, že letí na druhou stranu, postavil PC-6 na křídlo a začal se vracet. Mjr. PALENČÁR však jako správný "lovec" mířil za ním. Až na několikeré důrazné upozornění npor. MATĚJKY, že dál už je opravdu Rakousko, pronásledování zanechal a vrátil se s "dvacetčtyřkou" do Malacek. Asi právě díky oboustrannému narušení vzdušného prostoru nedošlo k žádným diplomatickým nótám, takže tento přehmat našim vrtulníkářům prošel. Rakušan se svým Pilatusem, se však ke smutku hotovostních posádek, již více neobjevil.

Po roce 1990 se pomoc letounům v nouzi, stala hlavní náplní hotovostních letů. Ve skutečnosti tak vrtulníky více seděly na zemi, než létaly. Nálet se udržoval díky výcviku a prověrkám PVOS. Na jaře 1990 se hotovost přesunula na mateřské základny jednotlivých útvarů. 11 vrp. do Borů (později s přemístěním útvaru do Líní) a 51. vrp do Prostějova. Vrtulníky už nosily jen náboje do kulometů a to pouze pro „formu“. Raketnice nebyly dále používány.

Mi-24D č. 0216 sloužila od roku 1982 u 51. vrp v Prostějově. Na obrázku je již v hnědo-zelené kamufláži, kterou dostávaly stroje na opravách v Maďarsku na přelomu 80. a 90. tých let. Vrtulník nese 4 raketomety UB-16, které však nyní slouží jako nosiče dýmovnic při předvádění (stejně vybaven je i Mi-24V č. 0709 na předchozí fotografii). Tento stroj sloužil v PVOS na plochách Moravské Budějovice, Božice a Malacky.

Na konci roku 1989 byla organizace stíhacích pluků československé PVOS následující:

Jednotka Letiště Po roce 1989 Výzbroj
VPVOS
2. divize PVOS
8. slp Brno-Tuřany Zrušen k 30.4.1991, z jednotky vytvořeny - 81. a 82. sslt 1. letka - Mig-21PFM
2. letka - Mig-21PF, PFM
3. letka - Mig-21PF
3. divize PVOS
1. slp České Budějovice Zrušen k 31.12.1994 1. letka - Mig-23ML
2. letka - Mig-23MF
11. slp Žatec Zrušen k 31.12.1993 1. letka - Mig-29A
2. letka - Mig-21PFM
3. letka - Mig-21PFM
10. letecká armáda
1. sld
4. slp Pardubice Zrušen k 31.7.1989 1. letka - Mig-21MA, MF
2. letka - Mig-21MA, MF
3. letka - Mig-21F
5. slp Plzeň – Líně Zrušen k 31.8.1991 1. letka - Mig-21MF
2. letka - Mig-21MA, MF
3. letka - Mig-21F, MA
9. slp Bechyně K 1. 12. 1991 změněn na 9. sbolp, zrušen k 31.5.1993 1. letka - Mig-21MF
2. letka - Mig-21F, PF
3. letka - Mig-21F

Jak vyplývá z výše uvedeného přehledu. V druhé polovině roku 1989 byl u 1. letky 11. slp v Žatci zaváděn náš nejmodernější letoun řady Mig a to Mig-29A. Bohužel do pádu komunistického režimu v ČSSR stačila být podepsána dodávka pouhých 20 ks letadel (18 "sóláků" + 2 "spárky"), která také proběhla. V roce 1990 byl typ zařazen do PVOS, kde sloužil do konce roku 1992, kdy byla polovina strojů předána při dělení ČSFR na Slovensko. Letoun kromě vynikajících manévrovacích schopností disponoval hlavně 30 mm kanónem GŠ-30, mohl nosit protiletadlové rakety R-27, R-73 a R-60. Do OH byly letouny vyzbrojeny vždy jednou R-27 a dvěma R-60.

Druhý dodaný Mig-29A č. 7702 stojí v roce 1993 na stojánce letiště Náměšť n/O. V této době ještě stále patřil k 1. "tygří" letce 11. slp v Žatci, ale letouny tohoto typu již nesloužily v OH a v našem letectvu je nečekala žádná budoucnost. Se zrušením 11. slp na podzim 1993 byly přelétnuty do Českých Budějovic k 2. letce 1. slp, ale v polovině roku 1994 byl typ oficiálně vyřazen ze služby. Všech 10 letounů bylo nakonec vyměněno při "obchodu desetiletí" v roce 1996 do Polska za vrtulníky W-3A Sokol.

IX. Dezerce Mi-2

Dne 4. 3. 1987 probíhal na letišti v Plzni-Líních letový den 1. ltvpz (letky velení a průzkumu). Ve 13:00 hod. odstartovala k navigačnímu letu po trati Starý Plzenec - Nepomuk - Závlekov - Staňkov - Milíkov - Líně Mi-2Rch č. 9429 s posádkou: pilot npor. Milan KOMÁREK, velitel 19. vro (vrtulníkového roje) a pilot npor. Robert GORIL, příslušník 20. vro. Vrtulník prolétl dle plánu první dva zmíněné body, ale nad Závlekovem nabrala Mi-2 kurz 270 stupňů a zároveň sklesala co nejvíce k zemi, aby unikla bdělým radiolokátorům. Začínal se tak psát příběh první dezerce v československém poválečném letectvu. Řídící létání posádku nepostrádal i díky tomu, že sama ohlásila fingovaný průlet nad Staňkovem v přibližně stejném čase, v jakém se tam měli dle plánu nacházet. Ve skutečnosti v té době vrtulník přelétal hranici do NSR u Všerubského průsmyku. Palubní hodiny ukazovaly 13:48 hod. Poté se již Mi-2 definitivně odmlčela, ale nikoho na řídící věži ani ve snu nenapadlo, jaká je skutečná příčina této situace. V době, kdy uplynula doba, po kterou stačilo stroji palivo, byl vyhlášen poplach. Vzápětí na to přichází první konkrétní zpráva, kterou poslala hláska pohraniční stráže. Ta viděla přelétat do NSR u Všerubského průsmyku právě Mi-2. Začínalo býti jasno, ale všem zúčastněným začaly tuhnout "úsměvy," protože všichni si uvědomovali dopady tohoto činu.

Na přímý dotaz našich úřadů uvedly orgány řízení letového provozu ve Frankfurtu, že čs. vojenský vrtulník přistál v cca. 15:10 hod. na poli poblíž Regensburgu a oba letci ihned požádali o politický azyl. Naše orgány okamžitě začaly jednat o návratu vrtulníku i posádky, ale to oba piloti kategoricky odmítli. Německá strana jim na oplátku okamžitě azyl zaručila, takže bylo jasné, že jediné co zbývá, je dostat zpět nepoškozenou Mi-2. Vrtulník byl po odmontování nosného rotoru přepraven v závěsu pod CH-53 Stallion německého Bundeswehru na základnu Manching poblíž Ingolstadtu. Odtud si jej odvezla na podvalníku dne 13. 3. 1987 zvlášť vyslaná skupina odborníků z ČSLA. Konečná dohra tohoto případu byla tvrdá. Velitel 1. ltvpz byl ze své funkce přeřazen k 11. vrp do Plzně-Borů na místo řadového pilota. Spolu s ním bylo od 1. ltvpz propuštěno dalších 14 příslušníků. Od 11. vrp byl vyhozen švagr npor. KOMÁRKA, který zde létal jako pilot Mi-24. Skončil u stavebního praporu. Oba piloty, kteří se nakonec dostali do USA, kde žijí dodnes, odsoudil vojenský soud v nepřítomnosti k 13 a 14 letům nepodmíněně. Jisté je, že tato dezerce musela mít dohru i u PVOS. V potaz byl nakonec zřejmě vzat fakt, že proti nízkoletícímu vrtulníku, který navíc nebyl sledován prostředky RTZ, nebylo možno zakročit ani v případě, že by záměr posádky byl odhalen na trati jejich letu ještě před Závlekovem.

Mi-2RCh č. 9429 dolétala na 33. zVrl v roce 1998-99. V roce 2003 byly dva stroje radiochemické verze "RCh" v provozu na 34. zSL v Pardubicích u 342. letky. Tyto Mi-2 nesly čísla 9427 a 9428 (viz foto) a byly "sestrami" č. 9429.

Autor : Radim Špalek / Bery 🕔14.01.2004 📕28.834

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře