Kataři a katarství

Autor: Richard Aubrecht / Aubi 🕔︎︎ 👁︎ 58.829

Katarství bylo jedním z proudů, objevivších se v západním křesťanství po roce 1000, které v podobě chiliastických očekávání konce světa zaměřily pozornost kněží i laiků na Nový zákon a jeho předpovědi (zde ovšem nutno podotknout, že někteří dnešní odborníci chiliasmus považují za jev mnohem okrajovější, než se dnes zdá - kolik lidí totiž vůbec vědělo, že bude zrovna rok 1000? Kalendář tehdy ještě nebyl příliš zažitý). Přestože se očekávání konce světa nenaplnila, zůstal lidu na očích kazatelský příklad prosté církve z počátků křesťanství, kterému se papežství již silně vzdalovalo. Výsledkem byl vznik před světem uzavřených klášterů s přísnou regulí, ale i komunit prostého lidu, které se snažily napodobit apoštolský příklad po svém.

Už v desátém století se tak objevují bogomilové, skupina katarům příbuzná a vlastně jim předcházející. Bogomilové, pravděpodobně ovlivněni maloasijskou sektou paulikiánů, vytvořili silná společenství v Bulharsku a hlavně Bosně, kde se stali až do vpádu Turků jednou ze tří hlavních církví. Jejich jméno pochází pravděpodobně od venkovského popa Bogomila, který kolem roku 950 v Bulharsku kázal o návratu k chudé prvotní církvi a o tom, že viditelný svět stvořil Satan. U bogomilů se tak poprvé objevují formulované myšlenky, které se pak stanou základem katarství - důraz na přísnou askezi, odmítání Starého zákona, neuznávání veškerých církevních svátostí a oficiální církve vůbec jako lidského díla, odmítání církevní hierarchie a hlavně dualismus.

Reklama

Bogomilské učení začalo pravděpodobně už v jedenáctém století pronikat na západ, přes dalmatská přístavní města do severní Itálie, jižní Francie neboli Okcitánie a odtud i do Francie severní, Katalánska a do Porýní, kde všude pomáhalo zformovat čerstvě vzniklé skupiny „protokatarů“ a dalo jim základní myšlenkové impulsy. Přestože se pak obě náboženská hutí vyvíjela samostatně, nadále spolu udržovala styky nejen myšlenkové, ale i organizační. Podle některých autorů je dokonce možné, že styky katarů s bogomily prohloubily křížové výpravy, zvláště pak čtvrtá, která vedla na byzantské území. Armáda byla složena hlavně z Francouzů, mezi nimiž mohli být i heretici z jihu. Jednotlivé případy katarství jsou pak zmiňovány i v Anglii a jeden případ ve 14. století možná dokonce i v Čechách, největšího rozkvětu se ale dočkalo v Itálii a Okcitánii, tehdy ještě nezávislé na Francii.

Okcitánský kříž
Okcitánský kříž, někdy označovaný i jako katarský kříž

Zde totiž mělo nejlepší podmínky, dané v Itálii např. rozvojem městského patriciátu a soupeřením mezi papežem a císařem. Italské katary podporovala i velká část starých šlechtických rodů, nesoucích nelibě vzrůst moci měst a papeže. I Štaufové si katary nechávali a ochraňovali je jako prostředek nátlaku na papeže. Po jejich pádu pak přišel i rychlý pád katarských společenství v Itálii, vydaných papeži napospas. V případě Okcitánie byl rozhodující složitý systém rodových vztahů a zvyklostí, který v této oblasti panoval, navazující ještě na římské období. Na takto rozdrobeném území nebyla žádná nadřazená moc, která by feudály donutila kacíře nějak pronásledovat. Ti se tak mohli nerušeně rozvíjet, a nižší šlechta často dokonce na katarství sama přestupovala. Typickým místním sídlem bylo castrum, opevněná vesnice nebo hradiště, mající ve svém středu šlechtickou věž nebo opevněný kostel. Tato castra se pak stávala i hlavními centry katarů, mnoho z takzvaných katarských hradů, jak jsou prezentovány dnes, vypadalo původně přesně takhle a jejich dnešní podoba je paradoxně dílem vítězů.

Kataři“ je označení, které tato náboženská skupina dostala v jedenáctém století od římské církve, sami si říkali prostě Dobří, případně Opravdoví křesťané, jako katary je označovala římská církev. Známí byli i jako patareni, publikáni, tisserandi (tkalci), v Německu runkelové apod. Označení katar pravděpodobně pochází od slova cati, catier, což znamená zbožňovatel koček, tedy čaroděj. Mylně se dříve odvozovalo z řeckého slova katharos (čistý). Inkvizice používala i další označení, jako pseudo-apoštolové, manichejci, ariáni apod., což byla v podstatě dobová synonyma pro kacíře obecně, bez hlubší vazby na jejich učení. Podobně ze slova katar pak mělo vzniknout německé Ketzer a naše kacíř. Další známý pojem, albigenští, vznikl až na počátku tažení proti katarům ve třináctém století a zahrnoval spíše jihofrancouzské kacíře vůbec, tedy často i valdenské.

Kataři v zásadě vycházeli z Nového zákona, ze Starého uznávali jenom několik částí, ostatní obvykle označovali za pouhé hrdinské příběhy. Stejně jako bogomilové odmítali svátosti, církevní organizaci, veškeré slavnosti a pompéznost, uctívání relikvií a kult svatých, měli přísná pravidla askeze podobná mnišským a považovali se za jedinou pravou církev, pokračovatele prvotní apoštolské církve, církve pronásledované, zatímco římská církev, „malignant Gleisa romana“, měla být zlou církví pronásledovatelů, řízenou ďáblem. Ježíš byl brán jako duchovní bytost, která měla pouze lidskou podobu, ale ne podstatu, proto je bezvýznamná jeho „smrt“ na kříži, důležité je jen jeho učení. Proto nebyl nijak uctíván kříž, jeden z katarských kazatelů dokonce ironicky označuje symbol kříže za velmi potřebnou věc, hlavně v létě - k odhánění much z obličeje.

Katarské pojetí křesťanství nemělo žádnou pevně kodifikovanou formu a během doby se mírně měnilo a štěpilo, jak byly znovu prozkoumávány různé klíčové otázky. Nikdy však nenastal stav otevřeného nepřátelství mezi jednotlivými frakcemi, vše vždy končilo u učených polemik. Nejvýraznějším znakem katarského pojetí křesťanství je jeho dualismus, který se k nim ovšem (podle A. Brenonové) nedostal z manicheismu, jak se obvykle uvádí, ale vyvodili si ho sami na základě jednoduché logiky. Pokud je totiž Bůh dobrý, jak by mohl vytvořit něco zlého? Podle biblických přirovnání („strom poznáš podle ovoce“ a dalších) usoudili, že zlo tedy musel vytvořit někdo jiný a tím byl Satan. Zde se ovšem kataři dělili na dvě skupiny podle důslednosti svého učení: umírnění dualisté věřili, že Satan - Lucifer byl padlým andělem, který se postavil svému tvůrci, druhá skupina ale vylučovala, že by se boží výtvor, a tedy i anděl, mohl obrátit ke zlu. Všechny Boží výtvory jsou totiž ze své podstaty dobré, jak by se tedy mohl jeden z nich obrátit ke zlu, když to by neexistovalo? Zlo proto musí být samostatné a muselo vzniknout nezávisle na Bohu. Tato koncepce absolutního dualismu byla zformulována v díle italského katarského biskupa Jana z Lugia, „Knize o dvou principech“, napsané kolem roku 1230. Toto pojetí se brzo velmi rozšířilo a nakonec skoro vytlačilo původní umírněnou formu, která se udržela jenom v některých z italských katarských církví.

Co se týče původu člověka, byl absolutními dualisty popisován na základě Zjevení sv. Jana. Když Lucifer povstal proti Bohu, byl sice poražen archandělem Michaelem, ale předtím ještě srazil z nebes a podmanil si třetinu andělů. Ty potom na pozemském světě, který vytvořil, uvěznil v tělech z hlíny a seslal na ně zapomnění. Lidé se tedy skládají z andělské, dobré duše, a hmotného těla, které je výtvorem Satanovým. Protože si nepamatují na svůj původ, hřeší, a proto se nemohou vrátit zpět do nebe. Tyto duše jsou proto odsouzeny se neustále rodit v nových a nových tělech. A zde je právě místo Ježíše, který, u katarů jako čistě božské stvoření, mající lidskou pouze podobu, přinesl Dobrou zprávu, zprávu o možnosti spásy skrze křest a zřeknutí se hříchů. Nemá žádný význam jeho mučednická smrt, protože netrpěl doopravdy, ani znamení kříže, který byl pro katary jen popravčím nástrojem. Křest, jak ho měl provádět Ježíš, křest Duchem svatým, měl pomoci duši uvědomit si její původ a zajistit jí návrat na nebesa. Podle umírněných dualistů byli na počátku lidstva pouze dva svedení andělé, Adam a Eva, které Lucifer „oblékl do těl“ a naučil hříchu. Nové duše pak vznikaly s novými těly. Umírnění dualisté proto neuznávali učení o „reinkarnaci“, a některé jejich frakce připouštěly existenci věčného zatracení pro ty duše, které nebudou spaseny, zatímco dualisté absolutní, například italská Ecclesia Albanensis, věřili, že jednou budou ze svého koloběhu vysvobozeny a tím spaseny všechny duše. Pojmy absolutní, případně umírněný dualismus jsou ovšem jen ideální typy, které se v praxi příliš nevyskytovaly a jednotlivé katarské církve byly někde mezi nimi.

Co se týče uspořádání katarské společnosti, kataři se dělili na dvě hlavní skupiny - řadové věřící, kteří směli vést normální život, a Dobré muže a ženy, kteří představovali duchovenstvo a kteří museli zachovávat veškeré přísné předpisy, co se chování a stravy týče: museli zachovávat veškerá evangelijní přikázání, nesměli jíst vejce a jakékoli maso kromě rybího a račího, zakázány měli mléčné výrobky, dále krást, zabíjet živé bytosti, lhát, přísahat, měli zakázán pohlavní styk a museli dodržovat pravidelný půst. V podstatě se to příliš nelišilo od mnišských řeholí.

Reklama

Do tohoto vyššího stavu se mohl prostý věřící dostat po určité zkušební době, noviciátu, a obřadu tzv. convenenza, jehož součástí byl i výše zmíněný duchovní křest vkládáním rukou zvaný consolamentum. To byl základní katarský rituál který věřícího zbavoval všech hříchů, které zatím spáchal. Ve čtrnáctém století, poté co byli kataři vojensky poraženi a Dobré muže pronásledovala inkvizice, se začal objevovat i jev zvaný endura, obvykle považovaný za jakési rituální vyhladovění se k smrti. Endura, což znamená latinsky půst, však podle A. Brenonové ve skutečnosti byl jen výjimečný stav, kdy se např. těžcenemocný věřící, kterému bylo poskytnuto consolamentum, snažil naprosto dodržovat veškeré předpisy, aby před svou brzy očekávanou smrtí nezatížil svou duši hříchem a neodsoudil ji k novému vtělení. To se týkalo hlavně jídla a povinných modliteb před ním. Nemohl totiž doufat, že se k jeho smrtelné posteli dostane některý ze zbylých Dobrých lidí včas, aby mu poskytl consolamentum znova. Tvrdý půst samozřejmě vedl k urychlení smrti, přestože někdy se paradoxně nemocný díky němu i uzdravil.

Ve dvanáctém století - a někde už dříve - se kvůli řízení církevních náboženství tam, kde ještě nebyly, vytvořily místní katarské církve v čele s biskupem, který měl dva zástupce. Stalo se tak r. 1167 na sněmu v St. Felixu poblíž Toulouse, kterého se účastnili zástupci všech katarských komunit Itálie, Francie a Okcitánie a předsedal mu bogomilský biskup Nikétas. Ten také poskytl všem přítomným nový duchovní křest jako pojistku, protože podle jejich přesvědčení consolamentum udělené nehodnou osobou ztrácelo svou platnost a mohlo tak narušit celou linii. Duchovní křest od osoby pokřtěné v jiné linii tak zvyšoval šance na spasení.

V roce 1198 nastoupil ovšem nový papež, Inocenc III., který si vytkl za cíl zkonsolidovat katolictví v Evropě. Od roku 1204 se tak snažil i potlačit katary v Okcitánii a zasáhnout proti místní šlechticům, kteří jim poskytovali ochranu, hlavně proti Raimondu VI., hraběti z Toulouse, a jeho synovci Raimondu Rogeru Trencavelovi, vikomtu z Carcasonne, Albi a Béziers. Záminka se naskytla v roce 1208, kdy byl na toulouském hraběcím dvoře zavražděn papežský legát Pierre z Castelnau, který přijel hraběte znovu exkomunikovat. Papež v odvetu vyzval ke křížové výpravě, ke které se nakonec přidal i francouzský král Filip August, přestože papežské snahy o "pacifikaci" Okcitánie bral původně jako zásah do své sféry vlivu. Vedením této první křížové výpravy proti křesťanské zemi pověřil několik svých baronů, mezi nimi Simona z Montfortu.

Toulouský hrabě Raimund VI. se nakonec zalekl a požádal o milost, která mu (prozatím) byla dána s podmínkou, že vydá všecky kacíře a že proti nim bude pomáhat. Podobně o milost prosil i vikomt Raimund Roger, ten ale byl zamítnut a město Béziers bylo dobyto a všechno jeho obyvatelstvo bylo údajně pobito. Odtud prý pocházejí pověstná slova papežského legáta Arnolda Amalricha, „Usmrťte všecko, však Pán Bůh své lidi pozná!“ V roce 1215 nastal krátký mír, kdy na místa vyhnaných místních šlechticů usedli severofrancouzští baroni v čele s Simonem z Montfortu, který dostal Albi a Béziers. Kataři se mezitím částečně vzpamatovali, ale boje vzápětí vypukly znova poté, co se Simon rozhodl zmocnit i Toulouse. Sice byl v roce 1218 zabit, ale poté, co se do bojů v roce 1226 zapojil i francouzský král Ludvík VIII., byli kataři rychle poraženi. Mír byl podepsán v roce 1229, okcitánská šlechta se stala francouzskými vazaly a v zemi začala naplno působit papežská inkvizice založená hlavně kvůli katarům v roce 1209 a svěřená novým řádům minoritů a dominikánů.

Počátkem čtyřicátých let se ještě pokusil mladý Raimond Trencavel, žijící v exilu v Aragonii, o znovudobytí území svých příbuzných, což bylo doprovázeno rozsáhlými lidovými povstáními, ovšem i tento pokus selhal a poslední katarská pevnost, pověstný Montségur, padl v roce 1244. Poté už zbytky podmaněných katarů nedokázaly vzdorovat inkvizici a poslední pak ve druhé polovině čtrnáctého století přežívali už jen v alpských údolích. Stejně to dopadlo i v Itálii, kde se sice ještě v době pádu Montséguru dařilo katarům výborně, ovšem po smrti císaře Friedricha II. v roce 1250 a vítězství guelfské strany v Itálii začala inkviziční ofenzíva, která i zde místní katary a patarény brzy úspěšně vytlačila do hor, kde se nakonec rozptýlili mezi tam žijícími valdenskými.

Použitá literatura:
Brenonová, Anne: Kataři. Život a smrt jedné křesťanské církve, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2001.
Campbell, Joseph: Mýty Západu. Představy o bozích v dějinách civilizace, nakl. Pragma, Praha.
Decret, Francois: Mání a tradice manicheismu, CAD Press Bratislava 1994.
Hrabal, F. R.: Lexikon náboženských hnutí, sekt a duchovních společností, CAD Press Bratislava 1998.
https://www.david-zbiral.cz/Katari-prehled.htm

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více