Vlasovci v Čechách

Autor: Miroslav Velík / mirella 🕔︎︎ 👁︎ 201.780

Zachránci Prahy nebo vlastizrádci? Hrdinové či zbabělci? Kdo to vlastně byli vlasovci a co je na konci 2. světové války zavedlo až na naše území? Je spousta otázek okolo samotného Vlasova a jeho jednotek. Nesnažím se o zodpovězení nevyřešených otazníků, ale pokusím se o reálný pohled na tuto rozporuplnou skupinu lidí.

Vše začalo u Vlasova. Andrej Andrejevič Vlasov, účastník občanské války, potom velitel roty, praporu a učitel taktiky na vojenské akademii v Moskvě, pak velitel pluku turkestánské divize, náčelník štábu 72. divize. Díky pobytu v Číně v roce 1937 unikl čistce v důstojnickém sboru Sovětské armády. Po návratu z Číny se stal velitelem 99. divize a za projevené organizační schopnosti obdržel Řád rudého praporu. Jeho hvězda stoupala.

Reklama


Andrej Andrejevič Vlasov

22. 6. 1941 zaútočili Němci na SSSR. V té době Vlasov stál v čele 37. sovětské armády. Vyznamenal se v ústupových bojích a byl oceněn samotným Stalinem. Poté se Vlasov zúčastnil jako velitel 20. armády obrany Moskvy, což mu vyneslo Řád rudé hvězdy. V březnu, už v čele 2. armády, se pokouší vyprostit Leningrad z obklíčení. Vinou Stalinových nesmyslných rozkazů se ocitá s celou armádou v obklíčení a následuje cesta do německého zajetí. V té chvíli se změnil život jednoho z nejschopnějších Stalinových generálů. Vlasov projevil přání stát se jedním z členů protistalinistického odboje. Němci ho zpočátku využívali jako propagačního důstojníka, později, když kolem sebe shromáždil dost sympatizantů, mu povolili vytvoření politické protisovětské organizace.

Hnutí, do jehož čela se Vlasov postavil, bylo projevem politického odporu vůči Stalinově diktatuře a jeho cílem bylo její svržení ozbrojenou mocí. Co mělo následovat potom, představuje spektrum politických názorů, převážně směřujících k socialistickému uspořádání. Toto hnutí bylo nacionalistické a zároveň bylo ochotno vypustit ze svazku nového Ruska všechny nacionální skupiny, které by o to požádaly. Tato myšlenka představovala v dějinách Ruska nový směr. Celé hnutí bylo ovlivněno silnými emocemi, které byly obráceny dvěma směry: první byl namířen proti vlastnímu zřízení ve vlastní zemi, druhý proti Třetí říši. Vlasov si tak vybral, podle něho, menší zlo, jehož prostřednictvím chtěl zničit bolševického tyrana. V budoucnosti už s Němci nepočítal, měli být jen prostředkem k dosažení jeho cílů.

V další letech se Vlasov snažil o zformování ruské osvobozenecké armády. Musel však dokázat svůj vliv. Důkazem měly být letáky, přesvědčující přeběhlé sovětské vojáky ke vstupu do osvobozenecké armády. Snaha generála Vlasova však narážela na nedůvěřivost německých vyšších míst. Začaly se sice formovat ruské divize, ale oficiálního uznání osvobozeneckého hnutí se Vlasov dočkal až na sklonku války, 14. listopadu 1944 v Praze.

Byl ustanoven Výbor pro osvobození národů Ruska (KONR), tedy jakási emigrační ruská vláda, zabývající se formováním prvních divizí Ruské osvobozenecké armády (ROA). První jednotky se začaly formovat v Munsigenu z ruských dobrovolnických jednotek. Dalšími částmi se měly stát jednotky brigády Kaminského, proslulé svou ukrutností a brutalitou. Jejich velitel, Bronislav Kaminský, byl tvrdým soustem i pro Němce. Za své krutosti byl v Lodži roku 1944 popraven. Nová ruská divize byla vyzbrojena německými zbraněmi, většinou vyřazenými nebo přestárlými. Za velitele první divize ROA si Vlasov vybral plukovníka Sergeje Buňačenka, antistalinistu a antibolševika. Prvního nasazení se divize dočkala v dubnu 1945. Jednotka zaútočila na ruské předmostí u Frankfurtu n/Odrou, ale přes veškerou snahu se nepodařilo dosáhnout kýženého výsledku. Buňačenko se rozhodl stáhnout divizi z fronty. Po rozepřích s německým velením byl Buňačenkovi povolen odchod směrem k armádní skupině Střed v oblasti Čech a Moravy. Její velitel maršál Ferdinand Schörner chtěl ruský svazek zařadit do sestavy svých vojsk. Buňačenko však ignoroval jeho rozkazy a vytrvale se přesunoval k někdější československé hranici. Schörner hrozil Buňačenkovi zastřelením a po několika neúspěšných jednáních ho donutil se přesunout žádaným směrem. Velitel první divize ROA souhlasil s přesunem jen na oko. Buňačenko se snažil zachránit divizi a byl ochoten porušit i dané slovo. Na konci dubna se divize nacházela v oblasti Teplic. Došlo i k osobnímu jednání s maršálem Schörnerem. Buňačenko znovu přislíbil poslušnost, ale hned toho dne večer přijal českou vojenskou delegaci, s níž vedl dlouhá jednání.

V téže době pokračovalo vyzbrojování i druhé divize ROA. Výstavba započala v Heubergu a poté se přesunula do Munsingenu. Velitelem 2. divize byl generál Zverev. Avšak ani on, ani německý styčný důstojník, schopný plukovník Heere nedokázali včas divizi připravit. Chyběly pušky, kulomety, panzerfausty. Vážnější byl však rozklad morálky mužstva. Vojáci viděli, že se blíží osudová chvíle, která rozhodne o jejich budoucnosti. S blížícím se koncem války doléhala na generála Vlasova tíživá odpovědnost za osudy tisíců lidí v ROA. Rozhodl se jednat. Jelikož nebylo spojení s první divizí, Vlasov se rozjel za ní. Ve štábu druhé divize se po jeho odjezdu dlouze diskutovalo o budoucnosti. Generál Meandrov tvrdil, že je třeba získat čas a že spojenectví mezi SSSR a západními velmocemi nebude dlouho trvat. Naději viděl v přesunu na Balkán a spojení s kozáky generála Šandruka a Mihajloviče a dále se držet do té doby, než se západní velmoci neobrátí proti bolševikům. Následující den ukončil veškeré diskuze. Přisel rozkaz, aby se druhá divize přesunula k Linci vstříc postupujícím Rusům. 1. května směřovala divize k Č. Budějovicím, když se vojákům do rukou dostaly noviny s černým orámováním. Oznamovaly, že vůdce padl při obraně Berlína. Nacistické Německo bylo v agónii. Generál Malyškin ze štábu druhé divize se rozhodl za stávající situace překročit frontu k Američanům. Dostal se do štábu velitele 7. US armády generála Patche, kde se snažil dojednat přechod vlasovců do amerického zajetí.

Reklama

Generál Vlasov měl v té době jiné starosti. Na cestě za Buňačenkovou první divizí se dozvěděl, že maršál Schörner je rozezlen na nejvyšší míru a chystá se divizi zlikvidovat. To se přece nesmí stát. Jediná naděje generála Vlasova spočívala v tom, že bude moci Američanům nabídnout své divize. Kdyby o ně měl přijít, byl by konec všemu. Vlasov se tedy neprodleně vydal do štábu maršála Schörnera v lázních Velichovkách u Hradce Králové. Cesta byla plná nástrah, protože v Čechách už začínalo protiněmecké postání. Bylo 2. května 1945. Vlasov se setkal s Schörnerem až večer. Vůdci ROA se nakonec podařilo přimět maršála, aby zrušil rozkaz o odzbrojení divize. Na oplátku slíbil, že povede své jednotky proti bolševikům. Poblíž Loun se Vlasov setkal s Buňačenkem. Velitel první divize přesvědčoval Vlasova, že jediná šance na záchranu je vystoupit proti Němcům. „Pokud pomůžeme Čechům od Němců, pomůžeme jim zároveň, aby je nespolkli bolševici“ tvrdil Buňačenko. Nakonec přiznal, že přijal českou delegaci a vyjednal dohodu. Vlasov s Buňačenkem nesouhlasil, ale nakonec mu dal volnou ruku.

4. května 1945 se velitel spojeneckých vojsk generál D. Eisenhower dohodl s náčelníkem generálního štábu Sovětské armády generálem Antonovem na čáře dotyku obou vojsk: České Budějovice - Plzeň - Karlovy Vary. Sověti měli volnou ruku a konali urychlené přípravy k osvobození Prahy, kde vypuklo 5. května povstání. Řídícím centrem se stala Česká národní rada (ČNR) v čele s profesorem A. Pražákem. Hlásila se ke košické vládě Národní fronty. Vojenské velitelství bylo podřízeno generálu K. Kutlvašrovi a podplukovníku Bartošovi. Živelné akce v Praze tak dostaly organizovaný ráz. Buňačenkova divize stála v té době u Berouna, zhruba 30 km od Prahy. 5. května uzavřel Buňačenko se zástupci povstalců dohodu. Divize se měla vydat během několika hodin na cestu ku Praze a pomoci povstalcům. V hlavním městě mezi tím probíhaly zuřivé boje. Povstalecký rozhlas volal o pomoc. Ráno 6. května bylo na žádost generálporučíka SS Pucklera nasazeno i německé letectvo. Vojenský velitel povstalců Kutlvašr dostává od Němců ultimátum. Situace je zoufalá. Během noci přicházejí na velitelství povstalců zprávy o příchodu vlasovců. Západně od Prahy se střetli s Němci a na 10 000 jich odzbrojili. Ostřelují zbraslavský zámek a útočí na Lahovice. Další směr postupu vede přes Dušníky, Košíře a průzkumné hlídky pronikají až na Smíchov. Obyvatelstvo je vítá a uvolňuje jim průchody v barikádách. Bojují s Němci v Motole a útočí na ruzyňská kasárna a letiště. Právě z Ruzyně startují německá letadla k útokům na Prahu a ničí historický střed města. Do rána dostává generál Kutlvašr ucelené údaje o Vlasovovu vojsku. Už je jisté, že divize vstoupila do Prahy a vojáci se přidávají k povstalcům. První pluk podplukovníka Archipova operuje v prostoru Radotína, Chuchle a Zlíchova. Druhý pluk podplukovníka Artěmjeva postupuje na Jinonice a dosáhl Vyšehradu. Třetí pluk podplukovníka Alexandrova-Rybcova bojuje u Ruzyně a postupuje na Střešovice a Hradčany. Poslední, čtvrtý pluk plukovníka Sacharova se přesunul z Berouna na Motol a odtud zaútočil na Smíchov. Generál Buňačenko vyslal parlamentáře kapitána Antonova spolu s českým styčným důstojníkem poručíkem Charvátem s kapitulační výzvou ke K. H. Frankovi. Povstalecký rozhlas pak ráno ohlásil, že generál Vlasov žádá Franka, aby s německým vojskem v Praze kapituloval. Nedostane-li odpověď do jedenácti hodin, zahájí vlasovci další útok. O kapitulační výzvě vlasovců Frankovi se dozvídá i ČNR, která sídlí v Bartolomějské ulici. Podle členů rady nemůže Vlasov dávat výzvy Frankovi bez koordinace s velitelstvím československých vojsk. Ke kapitulaci může Němce vyzvat jen český lid , který uskutečňuje povstání. Rada rozhodne, že pozve kapitána Antonova, zastupujícího generála Buňačenka. Antonov přišel a prohlásil, že respektuje stanovisko ČNR. Slíbil, že Vlasovova vojska budou operovat v souladu s československými veliteli. Další jednání pak budou vyhrazena velení československých sil ve spolupráci s velením vojsk generála Vlasova.

Po odchodu Antonova se v ČNR vedla vzrušená diskuse o akci vlasovců. Komunista Václav David varoval, že spolupráce s Vlasovem by mohla mít nedozírné následky pro stanovisko SSSR a mohla by ohrozit pomoc povstání, o kterou včera žádal povstalecký rozhlas. Proti němu vystoupil generál Kutlvašr, který věděl, jak velkou pomoc znamenají Vlasovova vojska pro zoufale bojující Pražany. Bez jejich pomoci si nedovedl představit další vedení boje proti německé přesile. David znovu protestuje a trvá na tom , aby se s Vlasovem nejednalo. Generálu Vlasovovi byl nakonec odeslán dopis přeložený do chatrné ruštiny. „Pane generále Vlasove, ČNR děkuje Vašim vojákům za rychlou pomoc, kterou poskytli na rádiovou výzvu našemu hlavnímu městu Praze. ČNR jednala s vaším zplnomocněným zástupcem a sděluje způsob této spolupráce...“ Rozhlas pak uveřejnil prohlášení ČNR, ve kterém se pravilo, že akce generála Vlasova proti německým vojskům je vlastní záležitostí jeho jednotek a že ČNR nemá s nimi žádné politické úmluvy. Vlasovci už v té době začali v Praze rozšiřovat letáky „nebezpečného obsahu“: „My, ruští vojáci, kteří vedeme zápas za svobodu rodného Ruska proti dalšímu pokoření bolševismem, nemůžeme stát stranou tohoto zápasu českého národa...“ Opatrnost v té době radil i Londýn. Hubert Ripka prostřednictvím vysílačky nabádal ke krajní opatrnosti a zdrženlivosti při jednání s oddíly generála Vlasova. „Vlasov je považován v Rusku za zrádce. Kdyby nebyla vzata tato možnost v úvahu, vznikly by ve vztahu k Rusku vážné komplikace.

Představitelé ČNR si uvědomovali, co by spojenectví s Vlasovem znamenalo pro poválečný vývoj. Ale na druhé straně odmítnout pomoc několika tisíc vojáků v situaci, kdy nebylo dost pušek a dost nábojů a kdy na Prahu útočily ze tří stran jednotky Waffen SS, to bylo těžké. Vlastně nemožné. ČNR, aby zamezila podezíraní, že má s vlasovci politické úmluvy, obrátila se na vojáky Vlasovovy armády s výzvou: „Byli jste zformováni k boji proti své sovětské vlasti. Rozhodli jste se včas obrátit své zbraně proti nacistům. Vítáme toto vaše rozhodnutí, bijte nacisty, bijte je jako pražský lid, bijte je tak, jako slavná Rudá armáda.

6. května večer se velitel 1. pluku podplukovník Archipov dozvěděl zdrcující zprávu. Před budovou velitelství povstalců zastihl skupinu amerických vojenských vozidel, která směřovala do Schörnerova štábu, kde měli parlamentáři jednat o kapitulaci německých vojsk. Archipov se v rozhovoru s nimi dozvěděl, že americká armáda, s jejímž příchodem do Prahy Rusové počítali, nesmí překročit dohodnutou demarkační čáru. Buňačenkův plán o cestě do amerického zajetí se hroutil. 7. května ráno obnovují spojená povstalecká vlasovská vojska bojové akce. Vzdává se posádka kasáren v Motole. Vlasovci postupují přes Karlov na Fugnerovo náměstí a Vinohrady. Kolem poledne je obsazen Pankrác, Bílá hora a obora Hvězda. Němci se rychle vzpamatovali a zaútočili za podpory tanků na Pankrác. Vlasovci jsou v tísni a mají těžké ztráty. Odpoledne se 1. pluk stahuje na levý břeh Vltavy a jeho dělostřelectvo odstřeluje Hradčany. K večeru propukají těžké boje a trvají po celou noc. Bojuje se na Vyšehradě, Pankráci a v Ruzyni. Obránci potřebují nutně posily. Během dne však došlo mezi povstalci a Vlasovovými vojsky k rozepřím. Na Lobkowicově náměstí i jinde si vlasovci přisvojili všechny ukořistěné zbraně bez ohledu na to, že je povstalci nutně potřebovali. K dalšímu incidentu došlo před budovou rozhlasu. Zástupce vlasovců žádal, aby bylo do relací zařazeno provolání ke světové veřejnosti. Když byla jeho žádost odmítnuta, oddíl vlasovců se chystal vzít budovu útokem. Už se schylovalo k boji, když situaci vyřešil československý důstojník, který přemluvil vlasovce, aby se stáhli.

V sídle ČNR v Bartolomějské ulici se znovu jednalo o vlasovcích. Po živé výměně názorů se ČNR usnesla, že vyšle Davida a Knapa k Buňačenkovi s děkovným dopisem. Delegace má zjistit další záměry vlasovců. Buňačenko je přijal s přemáhanou zlostí. Jeho žádost, aby směl přečíst do rozhlasu prohlášení, že bojuje za svobodu Ruska a proti Stalinovi, Češi odmítli. Buňačenko si přečetl dopis psaný špatnou ruštinou: „Češi děkují za pomoc, ale nemohou zůstat lhostejní k nepřátelskému vztahu vlasovců k nejlepšímu příteli Československa Stalinovi a jeho armádě a prosí generála, aby své jednotky stáhl z Prahy.“ Buňačenko je zlostí bez sebe a křičí: „V tomhle městě už nezůstanu ani hodinu! Nestojíte nás ani za jedinou kapku krve. Jděte si k bolševikům. Však oni vám ukážou!“ Téhož dne začínají útvary první divize ROA opouštět Prahu.

Ruská 1. divize postupovala z Prahy po silnici na Plzeň, do spásné náruče amerického zajetí. Bylo 8. května 1945. Tři dny před tím se představilé ROA dohodli s Američany, že složí zbraně v jejich operačním prostoru. Dalšího dne, 9. května 1945 se Vlasov setkal v Plzni s americkým generálem Carlesem H. Noblem. Získal od něho slib, že se vynasnaží, aby divize byla ponechána v americkém zajetí. Vlasov se pak přesunul k 1. divizi, která tábořila u městečka Lnáře u Blatné. Vlasov se neustále snažil vyjednat za pomoci amerického kapitána Donahue přechod jeho mužů do amerického zajetí. Mezitím se k utábořeným vlasovcům přiblížila ruská tanková brigáda postupující od Prahy. Vlasovci byli v té době bez zbraní, které složili podle amerických kapitulačních podmínek. Velitel divize, kapitán Buňačenko, nařídil, aby se vojáci stáhli do blízkého lesa a čekali. Někteří však mučivou nejistotu nevydrželi a přešli dobrovolně do ruského zajetí (asi 10 000 mužů). Vlasov stále čekal na zprávy od amerického velení, které by posunuly jeho vojáky pryč z dosahu Sovětů. Druhý den, 12. května 1945, dostal Buňačenko od Vlasova zprávu, že divize může přejít na území obsazené Američany. I přes toto povolení navrhl americký styčný důstojník, že bude moudřejší přidržet se plánu, podle nějž měli Vlasovci přecházet po malých skupinkách. Buňačenko vydal poslední rozkaz své divizi. Když oznámil, že všichni mají co nejrychleji ustoupit na jih, vypukla panika. Muži ve spěchu ničili listiny, označení hodností a veškeré další doklady. Pak se v malých skupinkách vydali směrem ke spojeneckým liniím. Většinu z nich po několik následujících týdnů honily v lesích jednotky Rudé armády a řada českých partyzánů v sovětských službách. Jen málokdo z nich unikl smrti, či transportu na Sibiř. Zbytku se opravdu podařilo dostat se do amerického zajetí, ale většina z nich byla krátce na to předána Sovětům. Takový byl konec poslední divize ROA. Zbývali již jen Vlasov a Buňačenko a několik jejich společníků. Ti se vydali po silnici z Lnářů, za eskorty Američanů, na západ. Ujeli asi jen l,5 km, když kolonu zastavilo sovětské vojenské auto. Vystoupil sovětský důstojník, který za lhostejnosti americké eskorty a za pomoci zrádce z řad ROA, vytáhl Vlasova z džípu. Ten byl eskortován na sovětské velitelství, pak putoval do Drážďan a odtud letadlem do Moskvy. Ostatní důstojníky, včetně Buňačenka, vydali spojenci na základě repatriačních dohod Sovětům. Všichni výše jmenovaní usedli na lavici obžalovaných pro velezradu, aktivní špionáž a teroristickou činnost. Soud probíhal podle předem vypracovaného scénáře, v němž byl pevně určen a schválen trest smrti oběšením. Vlasov, Buňačenko, Truchin, Zverev a další byli odsouzeni 1. srpna 1946. Rozsudek byl vykonán.


Generál Vlasov před vojenským tribunálem v Moskvě, 1946

Reklama

Ještě několik slov k repatriacím sovětských zajatců a občanů zpět do Ruska. Na základě dohody mezi spojenci byli repatriováni (i násilně) vojáci sloužící v německé armádě (ROA) i zajatci z německých táborů. Násilné repatriace se odehrávaly jak v Evropě, tak i v Africe. Došlo k mnoha incidentům a zbytečným obětem. Smutnou epizodou byli právě příslušníci ROA nebo oddíly kozáků, sloužící dobrovolně v německé armádě. Tito vojáci byli automaticky vydáni z amerického zajetí Sovětům. Mezi repatriovanými byla i značná část těch, kteří z Ruska emigrovali již před válkou a žili v západních zemích. Do 30. září 1945, kdy tok repatriovných prakticky ustal, bylo ze západních okupačních zón Německa a Rakouska předáno zhruba 2 035 000 Rusů. Z území okupovaného Rudou armádou bylo podle sovětských údajů repatriováno dalších 2 946 000 osob. Nebude možné nikdy zjistit, kolik se vrátilo dobrovolně a kolik bylo přinuceno silou.

Použitá literatura:
Auský Stanislav A. : Vojska generála Vlasova v Čechách , Vyšehrad 1992
Tolstoj Nikolaj : Oběti Jalty , Elka Press 1998
Richter Karel : Tragédie generála

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více