Valka.cz je oficiálním partnerem největšího vydavatelství military literatury Naše vojsko a časopisu Military Revue.

Vybrané trendy globální bezpečnosti


Autor :    Příspěvků : 7   Publikováno :    Shlédnuto : 4995

3. Energetická bezpečnost

V systematice kodaňské školy se energetická bezpečnost řadí do ekonomické dimenze s přesahem do dimenze environmentální. Lze ji definovat takto: „Energetická bezpečnost je jistota dodávek ropy, plynu a elektřiny, a to za přijatelné ceny, někdy doplňovaná o ekologicky přijatelnou těžbu a dopravu.“ [91]

Energetická bezpečnost je typickým případem rozšířeného konceptu bezpečnosti. Přístup k energetickým zdrojům byl vždy zásadní otázkou a vedly se o něj i spory.[92] Větší důraz je ovšem na energetickou bezpečnost kladen od ropných šoků 70. let. Ropné šoky vyvolaly otřes v mezinárodních vztazích. Doposud se postavení státu odvíjelo především od vojenských faktorů. V situaci, kdy se země musely potýkat s nedostatkem energetických zdrojů, získaly na důležitosti země jako Saúdská Arábie nebo Kuvajt, které byly sice vojensky nevýznamné, ale zato disponovaly nedostatkovými surovinami.

O energetické bezpečnosti, tedy souvislosti dostatku surovin se zajištěním bezpečnosti státu se v posledních letech intenzivně diskutuje. Stalo se z ní aktuální a mediálně vděčné téma. Vždyť vliv na cenu ropy je mezi prvními informacemi, které se dozvídáme ze zpravodajství o dění ve vzdálenějších koutech světa.

Energetická bezpečnost se stává významnějším tématem, neboť bude růst spotřeba energie. A to z několika důvodů. Za prvé, v roce 2035 bude na planetě přibližně o 24 % více obyvatel.[93] Za druhé, obyvatelé zemí, které jsou nyní na vzestupu, budou zvyšovat své nároky. Budou pravděpodobně chtít požívat stejné životní úrovně jako lidé v západním světě. A za třetí, státy zvyšují svou spotřebu energie ve snaze udržet hospodářský růst. Nejvíce se na růstu poptávky po zdrojích budou podílet Indie a Čína, která již v roce 2009 překonala USA v celkové spotřebě energie.[94]

Rostoucí poptávka po energii v důsledku nárůstu populace a nároků ekonomiky nutí státy zajistit si přísun primárních energetických zdrojů do budoucna. Existují názory, že v regionech s limitovanými zásobami by to mohlo způsobit mezistátní spory, možná dokonce válku.[95] V historii byl zápas o suroviny (nejen o ropu, ale např. i o dřevo, diamanty nebo zlato) častým důvodem války.[96] Mnozí se domnívají, že dnes je pravděpodobnější racionálnější řešení v podobě zodpovědné alokace zdrojů a spolupráce mezi státy. Státy už dávno přišly na to, že zdroje se lépe zajišťují pomocí obchodu než konfliktu.[97]

Takovým obchodním nástrojem mohou být např. velké státem ovládané firmy, jaké působí např. v Rusku nebo v Číně, anebo suverénní fondy, pomocí nichž státy investují do strategických odvětví. Suverénní fondy shromažďují prostředky, které stát získá vývozem surovin (případ Norska nebo Spojených arabských emirátů) nebo z přebytků obchodní bilance (jako Čína) a poté je dle pokynů vlády investují. Např. čínské suverénní fondy se zaměřují na IT, finančnictví a surovinové zdroje.[98] Již delší dobu investují do ropných nalezišť po celém světě ve snaze zajistit přísun strategických energetických surovin, hlavně ropy a plynu, jež jsou nezbytné pro udržení dynamiky ekonomického vývoje země.[99] Čína tak posiluje svou pozici v Africe, Latinské Americe a na Středním východě, kde by mohlo docházet ke konfliktním situacím s USA, EU i Ruskem. Tuto činnost kombinuje s politickými prostředky. Očekává se sblížení se Saúdskou Arábií, která je jediným dodavatelem schopným uspokojit tak velkou poptávku.[100]

V suverénních fondech je soustředěno obrovské množství finančních prostředků. Největším objemem peněz v suverénních fondech disponují členové Rady pro spolupráci v Perském zálivu (Gulf Cooperation Council - GCC). V roce 2009 měly v těchto fondech 1 380 mld. USD, což představuje více než 35 % světového objemu.[101] Tím nevětším je Abu Dhabi Investment Authority ze Spojených arabských emirátů, jehož majetek je odhadován na 627 mld. USD.[102] Svou ekonomickou silou mohou suverénní fondy působit pozitivně, ale i negativně. Teoreticky by mohly např. provádět útoky na měny, a proto jejich činnost může vyvolávat obavy. Tyto fondy však nejsou jedinou možností. Zmíněné zajištění zdrojů pomocí obchodu může probíhat také jednoduše na principu výměny surovin za výrobky či služby.

Dnes funguje zajišťování energetické bezpečnosti pomocí spolupráce a obchodu mezi státy. Tak to ale nemusí fungovat vždy. Je důležité zabývat se touto dimenzí bezpečnosti kvůli prevenci konfliktů. Energetická bezpečnost je důležitá mimo jiné proto, že spolehlivé dodávky energie pomáhají rozvíjet průmysl a moderní zemědělství, přispívají k obchodu a zajišťují plynulost dopravy.

3.1 Zdroje energie

Ropa, plyn a elektřina jsou hlavními zdroji energie, existují však i další. Většina z nich se zčásti používá právě na výrobu elektřiny.

Fosilní paliva stále jsou a budou nejdůležitějším zdrojem energie, ačkoliv bylo v minulosti již několikrát předpovídáno, že se jejich zásoby vyčerpají. Poptávka po primární energii se do roku 2035 zvýší o 36% oproti roku 2008. Poroste poptávka po všech fosilních palivech. Ropa bude stále tou nejdůležitější z nich, ale její podíl ve světovém energetickém mixu se sníží. A to zejména kvůli rostoucím cenám, nestálosti trhu a přísnějším ekologickým opatřením.[103]

Zemní plyn na důležitosti neztratí, ba spíše naopak. K zemnímu plynu totiž neexistuje alternativa. Probíhá ale testování nových možností jeho získávání. Jako příklad uveďme extrakci plynu z břidlicových písků, která sice zatěžuje životní prostředí, ale díky vysokým cenám ropy je již dnes konkurenceschopná. Do tohoto typu nalezišť bylo už hodně investováno v Severní Americe.

Zásoby zemního plynu jsou koncentrovány jen v několika zemích. V Rusku, Íránu a Kataru se nachází přes 57 % světových rezerv zemního plynu. Přičteme-li k tomu zásoby ropy, zdá se, že se z Ruska a Íránu stanou „energetické velmoci“. Při vysokých cenách těchto surovin budou mít dostatek financí na to, aby se z nich staly silnější státy. Naopak trvalý pokles cen by měl pro ekonomiky států spoléhající na příjmy z ropy a plynu pochopitelně nepříjemné důsledky. Výraznější pokles cen se v nejbližší době nepředpokládá, a tak mají Rusko a Írán při rozumné alokaci těchto příjmů otevřené dveře k tomu, aby posílili svou moc.[104] K poklesu však jednou dojde. Přirozeným vývojem trhů je růst a následný pokles, a tak je třeba využít příležitosti, dokud trvá.

Při rostoucích cenách ropy a zemního plynu budou upřednostňovány zdroje, kterých je hodně, jsou levné a snadno dostupné. Takovým zdrojem je uhlí. Spotřeba energie nejrychleji roste v USA, Číně a Indii. Tyto země mají jedny z největších zásob uhlí a je to pro ně tedy nejdostupnější zdroj. Proto na něm ještě zůstanou závislé.[105] A protože jde o největší světové ekonomiky, dá se tento trend považovat za globální. I další země ještě zůstanou u uhlí, bude je k tomu nutit nejistota v ceně a plynulosti dodávek ropy, absence nových zdrojů energie a nedůvěra v jadernou energii. Význam uhlí jako zdroje energie bude v průběhu dalších deseti let ještě stoupat. Zatím je považováno za „nejšpinavější“ zdroj, tendence ke snižování emisí a ochraně životního prostředí však bude tlačit na zavádění čistších způsobů spalování.

V současnosti nejpomaleji rostoucím zdrojem energie je jaderná energetika. Poskytuje nezávislost, ale zároveň vyvolává obavy. Již před letošními událostmi ve Fukušimě se pro následující dvě dekády počítalo s poklesem výroby energie tímto způsobem. Jakkoliv mohou být argumenty jaderných fyziků rozumné, ve světle nedávných událostí je budoucnost jaderné energetiky (alespoň v západním světě) ohrožena. Tento trend by mohl zvrátit jen enormní nedostatek surovin.[106]

Nedostatek surovin by poškodil rychle rostoucí čínskou a indickou ekonomiku. Tyto země tomu chtějí předejít, a tak jadernou energetiku nezatracují jako západní státy. Čína realizuje ambiciózní program rozvoje jaderné energetiky. Po nedávné katastrofě ho sice pozastavila, ale stále se drží plánu postavit 26 nových jaderných elektráren s celkem 53 reaktory.[107] V Indii by se i přes protesty obyvatel mělo pokračovat ve výstavbě elektráren, protože je to zatím jediná možnost, jak zajistit přístup k elektřině 40 % Indů, kteří ho zatím nemají.[108]

Dalším aspektem nedůvěry k rozvoji jaderné energetiky jsou obavy o dodržování bezpečnostních standardů, a to zejména v méně vyspělých zemích. Země, které s jaderným programem teprve začínají, mají menší bezpečnostní standardy než země, které jej provozují již delší dobu.[109] A tak hrozí kromě havárie z neodborné manipulace také možnost odcizení materiálu teroristy, jak již bylo popsáno výše. Ve zprávě Global Trends 2025 je zmíněna obava, že s rozšířením jaderných kapacit poroste pravděpodobnost výroby jaderných zbraní dalšími státy.[110] Koneckonců vojenskému jadernému programu obvykle předchází civilní program, který má vždy určitý potenciál přeměny na vojenský.[111]

Alternativou k fosilním palivům jsou obnovitelné zdroje, které budou v roce 2035 využívány třikrát více než v roce 2008.[112] Jejich podíl na světovém energetickém mixu bude větší než podíl jaderné energie.[113] Jejich problémem je zatím nedostatečná efektivita a výkonnost ve srovnání s tím, kolik se do nich musí investovat.[114] V globálním měřítku budou v průběhu příštích dvou desetiletí nejvýznamnějšími alternativními zdroji biomasa, vodní energie a vodík. Nejvíce se bude používat biomasa. Pěstovat na orné půdě palivové plodiny místo potravin je však příliš drahé. Zvyšuje to ceny potravin a tyto zdroje vyprodukují tolik energie, kolik je vynaloženo na produkci jich samých.[115]

Vodní energie bude hojně využívaným alternativním zdrojem. Voda je nepochybně skvělým zdrojem energie v zemích, které mají odpovídající přírodní podmínky. Mnoho zemí je však nemá. Pro výrobu hydroenergie je třeba rychle tekoucí voda v dostatečném množství po celý rok. Některé země se potýkají s neustálým suchem, a tak musí hledat jiné zdroje. Naproti tomu např. země BRIC podmínky pro rozvoj hydroenergetiky mají. Vodní energie je pro ně poměrně nadějný zdroj, když pomyslíme na očekávaný nárůst spotřeby energie těchto zemí.

Určité naděje jsou vkládány do vodíku. Ten se na planetě nachází ve velkém množství, k jeho získání je však také potřeba energie. Jeho výhodou je možnost uskladnění, nevýhodou zejména finanční náklady. Obrovské investice by však byly nutné pro zavedení jakéhokoliv nového zdroje. Zavedením tzv. vodíkového hospodářství se výzkumy vážně zabývají.

3.2 Klíčové regiony

V definici energetické bezpečnosti je zmíněna jistota dodávek surovin. Ta závisí mimo jiné na dobrých vztazích spotřebitelů s producenty. Pro zajišťování dodávek energetických surovin budou nadále klíčové regiony Blízkého východu a Perského zálivu, kde jsou alokovány největší zásoby na světě. Velmi významnými oblastmi budou také Rusko, kaspický region, Nigérie, Venezuela, Angola a Alžírsko. Tento výčet napovídá, že většina producentů se nachází v nestabilních regionech.[116] Nerostné suroviny zvyšují význam aktérů v mezinárodních vztazích. Mohou proto být faktorem zvýšení vlivu islámského světa, jehož jsou Blízký východ a Perský záliv součástí, a také Ruska.[117] Rusko má obrovskou surovinovou základnu. Má výhodu „strategické autonomie“, kterou nedisponuje žádná jiná země na světě. Pokud se mu podaří modernizovat ekonomiku a zastavit demografický propad, je jeho budoucnost slibná.[118]

Rusko je hlavním dodavatelem ropy a plynu do EU. Jako je EU závislá na ruských surovinách, tak je Rusko závislé na příjmech od EU, a proto diverzifikuje svá odbytiště i přepravní trasy. Směrem do Evropy jsou to plynovody Nord Stream a South Stream, směrem do Asie např. ropovod Vostočnaja Sibir – Tichyj Okean (VSTO), který vede ze sibiřského Tajšentu do terminálu Kozmino u Tichého oceánu. Rusko je hlavním dodavatelem ropy do Indie, pokrývá asi 73 % její spotřeby. Ruská ropa je důležitá i pro Čínu. Do Japonska, Jižní Korey a Spojených států Rusko dodává největší množství zkapalněného zemního plynu.[119]

Pro zajištění primárních energetických surovin do budoucna jsou nejdůležitějšími oblastmi Arktida a Střední Asie. Střední Asie se stane rušným regionem. Tradičně zde má vliv Rusko, již delší dobu do zdejšího nerostného bohatství investuje Čína. Suroviny tohoto regionu jsou svou geografickou blízkostí velmi zajímavé také pro zbytek Asie. Kromě již zmíněných Číny a Indie jsou rychle rostoucími ekonomikami a tím potenciálními spotřebiteli také např. Vietnam, Indonésie, Jižní Korea nebo Singapur. Významnou roli bude hrát také nová regionální velmoc Turecko, které by zde mohlo zprostředkovávat zájmy EU – to samozřejmě záleží na tom, jak budou pokračovat vzájemné rozhovory o přístupu.[120] Vojensko-politicky se o region Blízkého východu a Střední Asie dlouhodobě zajímají také USA. Zájmy tolika aktérů v jednom regionu se mohou snadno střetnout. Region Střední Asie má do budoucna potenciál být důvodem pro konflikty mezi hlavními aktéry mezinárodních vztahů. Případné konflikty v názorové rovině však pro dobro ekonomických zájmů nemusí nutně vyústit v ozbrojený konflikt. Vzájemná závislost ekonomik totiž pravděpodobnost vojenského konfliktu snižuje.[121]

3.2.1 Význam Arktidy

V poslední době je arktický region častým námětem debat. Arktida je z hlediska zajištění energetické bezpečnosti potenciálně velmi významnou oblastí. Americká vládní agentura U. S. Geological Survey odhaduje zdejší surovinovou základnu na 90 mld. barelů ropy, 47,2 mld. m3 zemního plynu a 44 mld. barelů kapalného zemního plynu.[122] Kvůli specifickým a velmi nepříznivým klimatickým podmínkám zatím tyto zásoby nelze přesně určit, natož čerpat. Vzhledem ke globálnímu oteplování je jejich zpřístupnění v budoucnu očekáváno. Odhady se liší v tom, kdy led v Arktidě přes léto roztaje. Jeden z nich hovoří dokonce o létě roku 2013.[123] Naděje na získání tak velikého objemu energetických surovin rozdmýchaly kolem roku 2008 „boj o Arktidu“. Šlo o nevyjasněné územní nároky v oblasti Arktidy, kam nezasahují výlučné ekonomické zóny arktických států.[124] Arktida totiž nemá jasně daný mezinárodněprávní režim jako Antarktida. Tento režim se teprve vyvíjí.

Arktické státy i další aktéři aktualizovali nebo vypracovali své „arktické strategie“. V těchto dokumentech lze nalézt jak energetické, tak vojenské aspekty. Rusko má zájem na dalším posílení svého dominantního postavení ve vlastnictví nerostných zásob, ovšem za jeho neskromnými teritoriálními nároky stojí i bezpečnostní motivace, neboť ostatní arktické pobřežní státy jsou členy NATO. V „Základech vládní politiky Ruské federace v Arktidě na období do roku 2020 a další perspektivu“ z roku 2008 se Rusko zaměřuje především na rozvoj vojenské a pohraniční infrastruktury a kapacity v arktické oblasti. Podobně je na tom Kanada, která považuje aktivní přítomnost kanadských vojenských a pobřežních jednotek za potvrzení své suverenity v kanadských arktických oblastech. [125]

Dalším zájmem těchto zemí je možné uvolnění námořních tras vlivem tání ledovců. Námořní doprava má pro ně minimálně stejný význam jako zajištění energetické bezpečnosti. Mluví se o severovýchodní a severozápadní trase. Druhá zmíněná vede kolem pobřeží Kanady, a ta si na ni také činí nároky. Patří jí totiž i severnější ostrovy, a pokud by se tato cesta stala průjezdnou, patřila by do kanadských vod. Kontrola takto potenciálně významné dopravní trasy by zvýšila i význam samotné Kanady.

Severovýchodní cesta by zrychlila dopravu mezi východní Asií a Evropou a snížila by dopravní náklady. Tato trasa by byla kratší a bezpečnější – lodě by nemusely plout kolem somálských břehů, kde se vyskytují piráti. To je podstatná výhoda, vezmeme-li v úvahu, že přes 80% mezinárodního obchodu zbožím využívá k přepravě námořní přepravu.[126] A na tomto typu obchodu má čím dál větší podíl Asie.

Právě Čína, Japonsko, Indie, Jižní Korea patří mezi výše zmíněné další aktéry. Pozadu v zájmu o Arktidu nezůstala ani EU. Tito „nearktičtí aktéři“ se o toto území zajímají na základě rozdílů ve výkladu Smlouvy o Špicberkách.[127] Čína by ráda využila jak plavební cesty, tak nerostné suroviny, kterých se jí nedostává a jejichž zdroje hledá po celém světě. Její zájem dokládá výrok ředitele Čínské arktické a antarktické správy, že zásoby ropy a zemního plynu jsou globálními, nikoliv regionálními zdroji.[128]

EU se ve své arktické strategii vyslovuje pro ochranu a zachování arktické oblasti v souladu se zájmy jejích obyvatel, podporu udržitelného využívání přírodních zdrojů, a chce přispívat k lepší správě arktické oblasti prováděním a dalším rozvojem příslušných dohod, rámců a mechanismů.[129] V rámci posledního bodu požádala EU o pozorovatelský status v Arktické radě. Tato žádost byla zamítnuta. Pro EU by byla účast na tvorbě nového mezinárodněprávního režimu možností, jak se účastnit využití arktických zdrojů. Arktické státy zatím ale hodlají stavět na stávajícím rámci daným Úmluvou OSN o mořském právu. EU nemůže spoléhat na přístup k Arktidě prostřednictvím Dánska jako svého člena, protože grónské pobřeží nemusí být součástí Dánska natrvalo.

Arktida by byla bohatým zdrojem fosilních paliv, nicméně nyní tam těžba není možná a nedá se přesně určit, zda vůbec bude. Ruští vědci sázejí na to, že se led postupně rozpustí, a proto je Rusko v tomto směru nejaktivnější z arktické pětky. Na druhou stranu existují výzkumy o tom, že se tato oblast naopak ochlazuje.[130] Výhody, ve které zúčastněné státy doufají, jsou tedy do jisté míry spekulacemi. Využívání této oblasti by bylo finančně i technicky náročné a mohlo by mít negativní dopady. K tomu by se přidala rizika způsobená specifickými přírodními podmínkami. Možnost opakování havárie, k jaké došlo v dubnu minulého roku v Mexickém zálivu, by měla vést k větší opatrnosti při otevírání nových ložisek, obzvlášť pokud se jedná o tak křehký ekosystém.

Jak bylo uvedeno již v teoretické části, bezpečnost nemůže být zajištěna absolutně. A to ani energetická. Vždy bude docházet k nepředvídatelným jevům, jako jsou přírodní katastrofy. V souvislosti s rostoucí závislostí na elektřině se mluví o možném budoucím blackoutu – rozsáhlém výpadku proudu, který by mohl zcela ochromit život společnosti. Již slovo nepředvídatelný napovídá, že se takovým jevům nedá předejít. Ani výborné vztahy s dodavateli nebo dokonce úplná energetická soběstačnost nezaručí absolutní jistotu.

3.3 Environmentální aspekty

Energetická bezpečnost je někdy doplňována o ekologickou přijatelnost. Jednotlivé kroky zajišťování zdrojů – těžba, doprava a zpracování – ovlivňují životní prostředí a způsobují jeho degradaci. I regionální činnost má globální důsledky. Na tuto myšlenku začali upozorňovat nestátní aktéři. Upozorňují také na nutnost čelit environmentálním problémům koordinovaně a na globální úrovni. Počátky takového snažení lze nalézt ve 20. letech 20. století. Od té doby se zformovalo nespočet institucí, proběhlo nepočítaně summitů, právo na čisté životní prostředí se zařadilo mezi všeobecně uznávaná lidská práva a bylo podepsáno mnoho protokolů a smluv. Mezi nimi vyniká Kjótský protokol k Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu. V něm se zástupci států dohodli na omezení spotřeby energetických zdrojů a snížení emisí skleníkových plynů. Po celou dobu jeho existence ho provázejí obtíže. Protokol začal platit až osm let po přijetí, v roce 2005. Závazky měly být splněny do roku 2012 a zároveň měla být přijata dohoda o dalším postupu. Tyto závazky se pravděpodobně nepodaří uspokojivě naplnit.

V roce 2009 se v Kodani uskutečnila 15. konference smluvních stran Rámcové úmluvy OSN, která měla stanovit nová opatření k ochraně klimatu. Do konference v Kodani byly vkládány naděje, jednání však ztroskotala na rozporu mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi, a nakonec byl přijat jen nezávazný dokument.

Neúspěch mezinárodní spolupráce ohledně ochrany životního prostředí je způsoben neochotou ustoupit od ekonomických zájmů. Čelit environmentálním hrozbám je totiž nákladné a vyžaduje to dočasně snížit nároky na výkony ekonomiky.[131] Při posuzování úspěšnosti je důraz stále kladen především na ekonomické ukazatele. V zájmu zajištění energetické bezpečnosti lze očekávat otevírání nových ložisek. Díky rostoucím cenám se vyplatí těžit v hůře dostupných i doposud chráněných lokalitách, jako je např. Arktida.

Poškozování ekosystému by mohl zmírnit nebo mu zabránit rozvoj nových technologií. Ať už by šlo o čistší způsob spalování uhlí, důkladnější využití ložisek ropy a zemního plynu, zefektivnění využívání alternativních zdrojů, nebo zcela nový alternativní zdroj energie. Vývoj těchto technologií vyžaduje vysoké investice, proto se do něj vládám moc nechce. Jednou však může přijít doba, kdy již bude životní prostředí nevratně poškozeno nebo kdy nastane nedostatek fosilních paliv. Pak by bylo na zkoumání nových zdrojů pozdě a mohlo by dojít ke konfliktům. Je třeba investovat do výzkumu a vývoje ještě před tím, než podobná situace nastane. Než je nový objev převeden do praxe, trvá to asi 25 let a asi 150 let, než je technologie zahrnuta do každodenního života společnosti, jako je dnes ropa či zemní plyn.[132] Doposud se žádný průlom v zajišťování energie neobjevil, a tak se dá změna v technologiích očekávat až daleko za rokem 2030.

Ukázalo se, že se hybatelem společenských změn může stát veřejné mínění. Umožňují to současné komunikační technologie. Mohlo by se stát, že lidé budou mít strach z toho, že dosavadní energetické zdroje nedostačují a budou vyvíjet nátlak na rozvoj nových možností.

Poznámky

[91] KREJČÍ, O. Válka, 2010, s. 148.

[92] HOUGH, P. Understanding global security. 2008, s. 155.

[93] Population Projections. The World Bank 2011.

[94] World energy outlook 2010. OECD/IEA 2010.

[95] Global Trends 2025, 2008, s. 63.

[96] KREJČÍ, O. Válka. 2010, s. 148.

[97] HOUGH, P. Understanding global security. 2008, s. 155.

[98] BALABÁN, M. Noví globální a regionální aktéři a světová a evropská bezpečnost. 2011, s. 2

[99] BALABÁN, M. Prognóza geopolitického vývoje světa v horizontu roku 2020, 2006.

[100] Global Trends 2025, 2008, s. 51.

[101] Zpráva o vztazích Evropské unie s Radou pro spolupráci v Perském zálivu, 2011.

[102] Sovereign Wealth Fund Institute. © 2008-2011.

[103] World Energy Outlook 2010. © OECD/IEA 2010.

[104] Global Trends 2025, 2008, s. 42, 45 a 51.

[105] Tamtéž, s. 42.

[106] BALABÁN, M. Prognóza politického, ekonomického a bezpečnostního vývoje ve světě v horizontu let 2020-2025. In BALABÁN, M.; STEJSKAL, L. Kapitoly o bezpečnosti, 2010, s. 369.

[107] HAVRÁNKOVÁ, A. Čína se nevzdá svého jaderného programu. © 2010 Český rozhlas.

[108] VRUBELOVÁ, J. Největší jaderná elektrárna? Indové jsou proti. © 2011 MAFRA, a.s.

[109] STŘÍTECKÝ, V. Vize a trendy v oblasti proliferace jaderného materiálu. Mezinárodní politika, 2010.

[110] Global Trends 2025, 2008, s. 63.

[111] STŘÍTECKÝ, V. Vize a trendy v oblasti proliferace jaderného materiálu. Mezinárodní politika, 2010.

[112] World Energy Outlook 2010. © OECD/IEA 2010.

[113] Global Trends 2025, 2008, s. 43.

[114] World Energy Outlook 2010. © OECD/IEA 2010.

[115] Global Trends 2025, 2008, s. 44.

[116] BALABÁN, M. Prognóza politického, ekonomického a bezpečnostního vývoje ve světě v horizontu let 2020-2025. In BALABÁN, M.; STEJSKAL, L. Kapitoly o bezpečnosti. 2010, s. 367.

[117] Tamtéž, s. 392.

[118] BALABÁN, M. Prognóza geopolitického vývoje světa v horizontu roku 2020, 2006.

[119] BALABÁN, M. Prognóza politického, ekonomického a bezpečnostního vývoje ve světě v horizontu let 2020-2025. In BALABÁN, M.; STEJSKAL, L. Kapitoly o bezpečnosti. 2010, s. 368.

[120] Tamtéž, s. 368-370.

[121] TANGREDI, Sam J. Futures of war, 2008, s. 66.

[122] Circum-Arctic Resource Appraisal: Estimates of Undiscovered Oil and Gas North of the Arctic Circle. U.S. Geological Survey 2008.

[123] Global Trends 2025, 2008, s. 53.

[124] Jedná se o pobřežní státy Severního ledového oceánu (USA, Kanada, Norsko, Dánsko a Rusko), někdy jsou označovány jako arktická pětka.

[125] TRÁVNÍČKOVÁ, Z. et al. Arktická politika Evropské unie v mezinárodním kontextu. Současná Evropa 01/2010.

[126] Review of Maritime Transport 2010. UNCTAD.

[127] Smlouva o Špicberkách byla podepsána 9. února 1920 téměř čtyřiceti státy včetně Československa. Přiznává Norsku svrchovanost nad územím, které musí zůstat demilitarizované. Všichni signatáři mají stejné právo využívat nerostné bohatství. Rozdíl je ve výkladu smlouvy – Norsko ji vztahuje jen na pevninu a teritoriální vody, kdežto zbytek států na celou ekonomickou zónu.

[128] China Eyes Arctic. Siku news, 2010.

[129] TRÁVNÍČKOVÁ, Z. et al. Arktická politika Evropské unie v mezinárodním kontextu. Současná Evropa 01/2010.

[130] Růst ledovců způsoben globálním oteplováním. CEZ OKNO, 2008.

[131] BALABÁN, M. Perspektivy vývoje bezpečnostní situace ve světě a v Evropě v horizontu
2020-25. In STEJSKAL, L.; BALABÁN, M. Bezpečné Česko v bezpečné Evropě, 2007, s. 41.

[132] Global Trends 2025, 2008, s. viii.

Předchozí stránka   Obsah   Následující stránka



Komentáře via Facebook (nutná registrace na FB)

Komentáře via Disqus (moderovaná diskuse, bez nutnosti registrace)


comments powered by Disqus

Původní diskuse (není již možné vkládat nové komentáře)

Zobraz komentáře (0) / starý systém


Tato stránka byla zobrazena : 4995 krát


 
 
    
Ošklivý sup