Valka.cz je oficiálním partnerem největšího vydavatelství military literatury Naše vojsko a časopisu Military Revue.

Jak jsme bránili socialismus


Autor :    Příspěvků : 1   Publikováno :    Shlédnuto : 23618

Po 4 letech (1987-1990) strávených v hotovostním systému protivzdušné obrany státu HS PVOS jako pilot operátor Mi-24V, jsem si dovolit popsat pár zážitků z této služby.

Posádky se do hotovosti nesmírně těšily. Proč? Na týden jste unikli z pakárny na domácím letišti Plzeň-Bory (11. vrp) do malých kasáren u obce Kříženec nad Planou u Mariánských lázní. Mezi kasárna a radary na kopci se vklínila tři stání s dvěma vyzbrojenými vrtulníky Mi-24V. Posádky trávily čas od východu do západu slunce v hotovostní místnosti, kde se polehávalo, koukalo se na TV, video (když si ho někdo přivezl s sebou), mastily se karty a někteří už hráli počítačové hry. Velitel směny, obvykle starší kapitán vrtulníku, seděl u hlasáku a potvrzoval pokyny, určené nám z naváděcího stanoviště NS, které bylo umístěno též v kasárnách. Sem tam jsme si byli pokecat v jejich jeskyni letovodů. Bylo zajímavé sledovat jejich práci. Záklaďák v trenýrkách či pyžamu s krajícem chleba a ešusem v jedné ruce, dokázal druhou rukou kreslit na planšet pohyb cíle a našeho stíhače.

Na pokyn „do jedničky“ (hotovost číslo jedna) si první posádka šla sednout do mašiny, ale pilot operátor postával u buňky s hlasákem a radiostanicí. Když jsme při odposlechu letecké frekvence zjistili, že na cíl už je naváděn Albatros, hořekování nebralo konce. Ale jakmile se ozval z hlasáku pokyn „pérák do prostoru...“ , tak kapitán spouštěl. Většinou však tento signál přišel v okamžiku, kdy jsme pochrupovali u TV nebo si v jídelně právě sedli k obědu. To se potom běželo k mašině jak o život, aby se splnil limit - vzlet do 4 minut. Někteří schopnější záklaďáci - mechanici, pokud byli na stojánce, tak sami spouštěli pomocný zdroj vrtulníku, ještě než doběhl kapitán vrtulníku. Vzlétalo se už i tehdy, kdy operátor teprve zavíral kabinu. Některé důležité úkony se dělaly až po vzletu a to ještě pokud si na to kapitán nebo palubní technik vzpomněl.

A jak se létalo? Oproti prostějovskému „nástěnkovému pluku“ (51.vrp) se létalo neuvěřitelně moc. Když jsem prvně přiletěl na Kříženec, tak jsem se ani nevybalil a už byl pérák. Můj kapitán vrtulníku Honza Kačkovič vystřelil z místnosti, ale mně pořád nějak nedocházelo, co se vlastně děje. Tak jsem zapomněl mapy, ač navigace bylo hlavní zaměstnání pilota operátora. Naštěstí Honza to tam znal už jako své boty, takže to dobře dopadlo. Ten den 11. 8. 1987 jsme nalétali 5 hod a 5 minut - což bylo i na borské poměry dost.

Létalo se na hranici, která byla nejblíže 16 km. Ale nejčastěji se létalo k Chebu a Aši. Cíl - to byl nejčastěji vrtulník Alouette Astazou Bundesgrenzschutzu nebo americké OH-58 a AH-1S. Redcatchers. Výjímečně to byl UH-1D, BO 105, Lynx nebo UH-60.


Stanoviště PVOS Kříženec, konec března 1989

Cíl většinou přiletěl z vnitrozemí v malé výšce na čáru, kde na nás čekal. Po našem příletu se letělo rovnoběžně s hranicí. Operátor se ze své přední kabiny snažil najít cíl dalekohledem naváděcího zařízení Raduga, které má však omezené vychýlení do stran ± 60 stupňů, takže to bylo značně obtížné, hlavně když jsme museli kroužit. Ale když už ho dostal do zaměřovače, tak byl netušenými detaily úplně unesen. Při těchto letech se stávalo, že se nepozorovaně zmenšoval rozestup, až jsme letěli ve skupině a pokud se hranice hodně klikatila, tak jsme letěli střídavě doma a v Bavorsku. Stalo se, že vrtulník přistál (my jsme nemohli), posádka vystoupila, vyčůrala se, zamávala nám a opět se letělo dál. Někdy si s námi hráli na schovávanou. Alouette přiletěla k lesnímu průseku, sklesala do něj a nám zmizela z očí. Najednou o kus dál vyskočila, souvratem to otočila a opět zmizela v lese. Alouettka a Kiowa jsou malé a proto špatně viditelné. Cobra s dvěma velkými listy, které se blýskají na slunci, byla snázeji detekována.

Létalo se i za dosti špatného počasí. Kličkovalo se mezi mraky a někteří borci chodili i do údolí, kde mraky tvořily nízký strop. Málokdy se let za vidu přerušil, ale přesto se trénoval přechod na let podle přístrojů se sestupem v Plzni. Protože jsme měli pohraničí a zvlášť hranici dobře prolítanou, málokdy byly problémy s navigací. Dále jsme museli mít i takovou výšku, abychom byli na radaru a vlastně jsme byli neustále naváděni. Spojení bylo taky dobré. Přesto jsme byli někdy překvapeni. Jednou během půl minuty jsme na Trojmezí proletěli západním, ale i východním Německem. Též se traduje, že jedna posádka si ve špatném počasí spletla Přimdu s jiným kopcem v Bavorsku asi 10 km za čárou.

K překvapení také došlo, když nás naváděli na Kiowu, my jsme ji našli, ale za ní si to plazilo šest Cober. To asi přišli mladí piloti ze Států a měli seznamovací let u Železné opony. Let probíhal tak, že Kiowa letěla rovnoběžně s hranicí a přistávala na vhodných plochách a Cobry ji následovaly. My jsme létali od Kiowy až k poslednímu vrtulníku v proudu, což bylo alespoň 10 km. Těmito žabími skoky oblétly vrtulníky asi celou hranici.

Vůbec létání po čáře bylo velmi zajímavé a udělalo na nás velký dojem. Už jenom tím, že bavorská krajina byla neuvěřitelně upravená, Němci si to pochodovali po cestách vedle patníků a mávali nám! Na naší straně bodláčí, obrovský plot - signálka a někde i stará signálka, strážní věže, o kus dál hlásky, pohraniční roty a obrovské pozorovací věže (Dyleň, Zvon, Havran, Čerchov, Poledník). Kdybyste viděli, jak byla vesnička Nemanice obkroužena signálkou (ostnatým plotem), tak byste tomu nevěřili. Při odletu do vnitrozemí jsme dlouho hledali známky po civilizaci. Spíše jsme viděli zarostlé státní statky s traktorem zapadlým v močůvce, rozpadlé kostely bez střech a hlavně střelnice, střelnice a zase střelnice.
Pokud jsme byli bez paliva a cíl zůstával, tak nás střídala druhá Mi-24V nebo též L-39ZA. Ale pokud cíl po příletu druhé mašiny zmizel, letovodi toho využili k nácviku ztečí Albatrosa na nás. Operátor zase kulometem honil po obloze Albíka. Překvapilo nás často to, že nás vůbec nemohl najít - MiG-21 nás nenašel vůbec. Výjimečně se k nám Albík připojil do skupiny. Dvacetčtyřka nahrbená na větší rychlosti a vedle nás Albík natažený na minimálce. Když ho to přestalo bavit, tak přiložil pod kotel, těsně před námi udělal výkrut a odletěl do Líní.

Potom jsme se vraceli na základnu. Velmi často to byla trať St. Sedlo (JV Boru) - Stod v minimální výšce 50 m, snad abychom imitovali přílet střely s plochou dráhou letu. Lidé, kteří tu bydleli, nás asi neměli moc v lásce. Zdivočelí kapitáni zde strašili operátory při kopírování terénu. Operátoři s palubákama neměli iluze o kvalitách svých kapitánů. Byli i tací, kteří si rotorem brnkli o zorané a uvláčené pole na mírném svahu, který oblétávali. (Bába Nasavrcký). Další si to už z dálky namířil na vršek topolu v kasárnách ve Stodu. Operátora přepadla zlá předtucha, že ten vršek chce urazit. Nebo to nevidí? V poslední chvíli operátor jenom zvedl nohy a rána jak hrom. Ve Stodu obvykle vylézali letovodi z jeskyně VS před budovu a poroučeli si většinou dvě kolečka, aby se mohli pokochat pohledem na rozjetou dvacetčtyřku. Tentokrát kapitán se zeleným pruhem na boku trupu prolítával mezi radary a do rádia ještě ucedil „eště raz?“. Na to mu už radši nikdo neodpověděl, a tak zamířil na Bory. Tam už volali na věž a opatrně se kapitána zeptali, zda je všechno v pořádku. Bylo. Ale palubákovi s operátorem při plnění paliva nestačila láhev vody na čištění skel kabiny a očištění boku od zelené skvrny.

Po odevzdání SARPPu se přelétávalo zpátky na Kříženec. Průlet nad stojánkou vypovídal o charakteru kapitána - bitevníka. „Takovýhleho mravence jsem viděl“ a rozpaženýma rukama naznačoval jeho velikost pilot operátor Mátl po přistání vrtulníku, který mě při průletu donutil zalehnout do trávy u stojánky. Někdy se to přehnalo, jako v zimě, kdy mašina Radugou nabrala val, který vznikl po odhrabání sněhu ze stojánky. Celou noc měli technici s mechanikama co dělat, aby dvířka od dalekohledu byla funkční (opět Bába Nasavrcký). Brzy se na tyto průlety přišlo a podle SARPPů se přišlo i na to, kdo to praktikoval. Následovalo vynesení trestů pplk. Františkem Dvořákem.

Dlouhé noci v zimě zase sváděly k návštěvám hospod v širokém okolí. Málokdy se to přehnalo, ale to už zase stálo za to. Ze zkušenosti se vědělo, že péráky v neděli brzy ráno moc nehrozí, protože prý Němci chodí do kostela, a tak se ani ranní motorovka nedělala, pokud se posádkám nechtělo z postele. A teď si představte ten šrumec, když posádka v pyžamech v postelích reaguje na klakson péráku. Teď nevím, jestli byl časový limit splněn nebo ne, ale letělo se v pyžamu pod kombinézou a bez ponožek.

Pohodu od úterý do úterý kazilo jen několik věcí. Předně hyperaktivní vedoucí hotovostní směny, který cokoliv chtěl po lidech. Představte si, že jeden nás dokonce donutil podílet se na vymalování hotovostní místnosti. Dále to byly nikdy nekončící výhrady k práci osobního kuchaře a nakonec pomyšlení na kontrolu ze štábu pluku. Ta, když přijela, tak vypukla panika. Politruk soudruh pplk. Liška překontroloval nástěnky a potom třikrát běda, když měl soudruh Husák v oku zapíchnutý špendlík. Po obligátní kontrole zapečetění ladění TV přijímače kontrola odjela. Ihned poté zkušené ruce naladily ZDF, ARD a nainstalovalo se video. Pak jsme se opět sesedli bránit socializmus při sledování kapitalistického pozlátka a později v noci tak oblíbeného porna. Lidé v hotovosti byli různí. Někteří po večerech chodili i běhat a posilovat. Většina nedělala nic a jenom koukala na TV.


Pozorovací stanoviště na Poledníku

Prověrka PVOS březen 1989

Bylo nám řečeno, že bude prověrka a to tím způsobem, že letoun Z-43 poletí z Karlových Varů do Mariánských Lázní a letovodi z VS nás na něj budou navádět. Samozřejmě nemáme napínat zbraně. Odposloucháváme frekvenci a víme, že Albíci už jsou ve vzduchu. Zanedlouho startujeme i my a jsme naváděni někam do prostoru Bečova. Je nádherné počasí - jasno s dohledností snad 50 km. To ještě nevíme, že náčelník západočeského aeroklubu letí ve výšce 500 m nad terénem se zapnutým majákem. Hlas v rádiu se postupně mění asi jak se blížíme k cíli. A je to tady - slyšíme toto : „…před vámi 500 m...“ Oči si můžem vykroutit, ale nic nevidíme. Hlas dále naléhavě opakuje, že cíl je neustále 500 m před námi, když najednou bez pauzy či zaváhání, hlas pokračuje „.. točte do kurzu 240 stupňů, maximální rychlostí, 15 km před vámi…“ . A je to. Z korespondence už víme, že ve vzduchu mimo nás je ještě druhá dvacetčtyřka a dva Albatrosi. Letíme jak splašený daným kurzem, ale už je nám jasný, že letovodi mají několik informací o poloze cíle, ale neví, která přišla v reálném čase a která se značným zpožděním. Z-43 zatím doletěla nerušeně až k hranici, kde náčelník točil zatáčku a asi se i modlil, aby ho už někdo našel a odvedl domů. To se podařilo až tehdy, když jeden Albatros šel plnit, tak si ho po cestě náhodou všiml. Ten ho ohlásil a na rádiu bylo cítit uklidnění. Nás navedli na něj, my jsme mu předpisově máváním dali signál, že je narušitel a ať se zařadí do skupiny. Ten se hbitě zařadil a VS nám dal příkaz letět do Žatce. A tak si pomalu letíme v těsné skupině rychlostí asi 180 km/h. Často se otáčím a sleduji Zetku, zda se nás drží. Jeden Albík krouží před námi a druhý za námi, když se vlevo dole mihnou dva Mig-21. Ti když nás spatří, prudce to zlomí do stoupání a na forsáži prolítnou mezi námi a předním Albíkem. Na rádiu je okamžitě slyšet řev pilota Albatrosa : Titule, teď tady prolítli dva ….a málem jsme se srazili. Kdo je navádí?“ .. „My ne - to Žatec.“ Odpovídá klidně stoďácký letovod. V tu chvíli jsem ztratil všechny iluze o HS PVOS ČSSR. Ani další let nebyl bez zajímavostí. Někde nad Žlutickou přehradou VS usoudilo, že to už stačilo a nám vydali pokyn se odpoutat. Tak kapitán několikrát prudce zamával a ostrou zatáčkou se odpoutal od Zetky. Koukám dozadu a co nevidím. Náčelník se nás drží jako klíště. Co teď ? Na spojení nejsme. Tak opět divoce máváme a zuřivě točíme až se ho konečně zbavíme.

Po přistání následuje potrestání nevinných a odměnění nezúčastněných.

Modrý den

Čas od času se v prostorách naváděcího stanoviště Stod zorganizoval Modrý den. To na návštěvu přišly posádky hotovostních Mi-24 k letovodům do jejich jeskyně. Kdo měl zájem, tak sledoval práci letovodů a příslušníků radiotechnického vojska. Poté jsme si poklábosili.

Mladí letovodi využili fantastickou příležitost zalétat si z blízkých Líní v kabině L-39ZA. Absolvovali trenáž katapultáže a šli na to. Létali tak často, že piloti jim půjčovali řízení a někteří jako Zdeněk Menšík se téměř dokázali naučit létat. Létali normálně v rámci letů v hotovostním systému, takže kolegové je naváděli ze země a tím měli možnost perfektně zvládnout svoji práci.



Komentáře via Facebook (nutná registrace na FB)

Komentáře via Disqus (moderovaná diskuse, bez nutnosti registrace)


comments powered by Disqus

Původní diskuse (není již možné vkládat nové komentáře)

Zobraz komentáře (9) / starý systém


Tato stránka byla zobrazena : 23618 krát


 
 
    
Ošklivý sup