Arabské země, mezi jejichž společným jmenovatelem je vesměs hanebný způsob vládnutí, tento rok započal ne-li jejich obrodným jarem, tak aspoň probouzením, s pořádnými otřesy již na pěti adresách. První byl Tunis, jehož lakotný prezident byl svržen, s rodinou prchl ze země, do níž se oprávněně netroufá vracet. Z Egypta, země nejpočetnější, nejvýznamnější, neuprchl, ale moci tam pozbyl prezident Mubarak, nyní na nemocničním lůžku a potýkající se s obviněním ze závažných zločinů. V Jemenu hněv lidu již nabyl třeskutou podobu a zraněný prezident odspěchal do lékařské péče v dosud relativně poklidném závětří saúdské monarchie. V Libyji kruťas Kaddáfí je ohrožen dost chaoticky si počínajícími povstalci, v jediném tomto druhu konfliktu, v němž se poněkud angažují některé NATO státy. A v Sýrii, dosud neukončený porod, ve stavu pořádné řezničiny, probíhá v režii prezidenta Bašara al-Assada, očního lékaře původním povoláním. Různé to tedy výviny, v porovnání s téměř totožným rozpadem režimů ve státech vědeckého socialismu v onom annus mirabilis 1989.