Operace JUBILEE, Dieppe 1942

Autor : Miroslav Velík / mirella 🕔07.05.2003 📕11.317

Klíčový úkol celé operace dostala britská RAF. Zajistit vzdušné krytí výsadku a podporu vylodění mělo zajistit 750 letounů postupně shromažďovaných na letištích 11. skupiny. Velitel leteckých operací A/M Trafford Leight-Mallory, CB, DSO měl k dispozici na 70 perutí stáhnutých pro potřeby operace od 10., 12., 13. a 14. skupiny. Šlo celkem o 59 stíhacích perutí, 5 bombardovacích, 4 průzkumné a dvě se zařízením pro vypouštění kouřové clony. Ve výzbroji 42 stíhacích perutí byly Spitfiry Mk. VB/VC, čtyři perutě měly k dispozici zbrusu nové Spitfiry Mk.IX, dvě létaly na výškových Spitfirech verze HF.Mk.VI. Dále šlo o tři perutě přepadových Typhoonů Mk.IB, osm perutí vyzbrojených Hurricany Mk.IIB/IIC, určených k přímé podpoře pozemních jednotek, a dvě perutě poskytly několik dvoumotorových Bostonů Mk.III "Intruderů". Bomber Command navíc poskytlo od své 2. skupiny tři perutě bombardovacích Bostonů Mk.III a Army Co-operation Command (velitelství letectva pro spolupráci s armádou) uvolnilo čtyři perutě taktických průzkumných Mustangů Fr.Mk.IA a dvě vyzbrojené Blenheimy Mk.IV uzpůsobené pro vypouštění kouřové clony.[3] Z hlediska národnostního složení šlo o 42 britských, 6 kanadských, 5 polských, 2 československé, 2 norské, 3 americké RAF, po jedné přispěli Francouzi, Belgičané a Novozélanďané, 3 americké od 8. letecké armády a 4 průzkumných od RCAF. Základny v Jižní Anglii jako Biggin Hill, Tangmere, Hornchurch tehdy doslova praskaly ve švech. Ohromnému počtu letadel odpovídalo i kvantum materiálu shromážděného k zajištění jejich provozu. Zřejmým úkolem stíhacích perutí bylo uchránit nebe nad oblastí výsadku před útoky německé Luftwaffe a v případě potřeby podpořit pozemní jednotky. Bombardovací Bostony měly napadnout baterie na východ města zatímco "Intrudery" postřelovat baterii "Hess" na západ od Dieppe.

Z československých jednotek se operace "Jubilee" účastnily 310. a 312. peruť, zatímco "třistatřináctka" zůstala v exeterském sektoru, kde za nepřítomnosti svých sesterských jednotek držela hotovost. Operace "Jubilee" se měly tak zůčastnit dvě československé perutě, které od května 1942 působily společně v rámci nově zformovaného československého wingu.[4] Dne 16. srpna se obě vybrané squadrony přesunuly z Exeteru a Harrowebeeru na satelitní základnu 11.skupiny, letiště Redhill jižně od Londýna v hrabství Surrey. Piloti osobně přelétli se svými letouny, zatímco pozemní personál přepravily letouny Handley Page Harrow od 271. perutě. Následující den se obě perutě vrátily do oblasti 10.skupiny, na letiště Warmwell, kde se k nim připojila i "třistatřináctka". Odtud provedl kompletní čs. wing diverzní sweep nad Cherbourgem. Cílem bylo odlákání pozornosti německých stíhačů od akce, která právě probíhala nad Rouen. Dvanáct čtyřmotorových Fortressů B 17E tu provádělo v rámci operace "Circus 204" bombardování seřazovacího nádraží Rouen-Soteville. Byla to vůbec první akce čtyřmotorových bombardérů USAAF ze základen ve Velké Británii.[5] Pro náš wing dopadla akce nad Cherbourgem bez setkání s nepřítelem a hned na to se 310. a 312. peruť opět přesunuly na letiště Redhill. Den před začátkem operace "Jubilee" to je 18. 8., vyrazil Wing (310. a 312. peruť) spolu s 350. belgickou squadronou na "Rodeo" do oblasti mezi Abbeville, Le Tréport a Berck-sur-mer. Do akce vedl naše dvě kompletní perutě W/Cdr Karel Mrázek, DFC, který převzal velení čs. wingu po smrti Aloise Vašátka v červnu 1942 . Podřízeni mu byli S/Ldr, kpt. František Doležal jako velitel "třistadesítky" a S/Ldr Jan Čermák u 312. perutě. Během "Rodea" šlo o vylákání nepřátelských stíhaček k protiakci a jejich ničení ve vzduchu. Naše Spitfiry se však ani tentokrát nesetkaly s nepřátelským odporem. Po přistání mechanici všechny stroje důkladně ošetřili a připravili na nadcházející den.

Německá obrana na druhé straně Kanálu se opírala o jednotky 302. pěší divize (generál Konrad Haase), umístněné v Dieppe a okolí. Divize byla součástí 81. sboru (generál Kuntzen) patnácté armády generála Haaseho. Dva pěší pluky (570.,571.) měly dohromady čtyři prapory po 190 mužích. K jednotce byly přičleněny následující útvary: 302. dělostřelecký pluk, 302. protitankový a průzkumný prapor, 265., 770., 813. pobřežní baterie, 302. prapor ženistů, rota těžkých kulometů. V záloze stály ještě čtyři prapory pěchoty od 570., 571., 676. pluku. Mobilní zálohu tvořila 10. tanková divize a použity mohly být divize SS "Das Reich" a "Leibstandarte Adolf Hitler". Celkem měli Němci k dispozici v oblasti výsadku na 2 600 mužů, které mohli případě potřeby posílit dalšími jednotkami. Páteř celé obrany města spočívala na dvou velkých bateriích, ve Varengeville, kde bylo šest námořních děl ráže 15 cm (baterie "Hess") a v Berneval, kde cenily zuby čtyři hlavně ráže 105 mm a tři ráže 17 cm (baterie "Gobbels"). Další tři polní baterie každá po čtyřech dělech ráže 75 mm byly rozmístněny na východ od přístavu, u Arques-la-Bataille v blízkosti velitelství divize a u Appeville nedaleko opevněné pozice "Quatre Vents", kde bylo množství protileteckých kanónů. V přístavu samém bylo navíc množství palebných boxů vybavených těžkými kulomety. Spojenecký průzkum také neobjevil baterii osmi děl ráže 75 mm umístněných přímo ve městě.

Luftwaffe zastupovala v oblasti Kanálu Luftflotte 3, která mohla nasadit až 450 strojů. Její stíhací složka, seskupená v Jafu 2 byla tvořena dvěmi kompletními Jagdgeschwader, JG 2 a JG 26. Dále německé letectvo v oblasti Kanálu disponovalo bombardéry od KG 2 "Holzhammer", I./KG 77, II./KG 40 a III./KG 53 roztroušených na letištích v Holandsku a Severní Francii. Celkem mohli Němci v době vylodění nasadit 250 bojeschopných stíhaček, z toho 190 Fw 190A-2,A-3 a 60 Bf-109 F-4/G-1 a 107 bojeschopných bombardérů Do-217E-4(KG 2), Ju-88A-4(I./KG 77), He-111H-6(III./KG 53)[6].

Vzhledem k tomu, že jediné stíhačky v oblasti Kanálu pocházely od zmíněných dvou Geschwader, věnujme jim větší pozornost. Byli to právě piloti těchto dvou německých skupin, kteří se střetli v leteckých bojích se spojeneckými stíhači. Velitelskou funkci u Jagdgeschwader 26 "Schlageter" zastával v srpnu 1942 Maj. Gerhard Schopfel, který nahradil ve velení Adolfa Gallanda a měl v té době na svém kontě 39 vítězství. Podřízené jednotky byly rozmístněné na následujících letištích: I./JG 26 Maj. Johannese Seiferta na St.Omer-Arques, II./JG 26 Hptm. Conny Meyera v Abbeville-Drucat a III./JG 26 Hptm. Josefa Prillera ve Wewelghemu v Holandsku. Velitelem JG 2 byl od července ObLt. Walther Oesau v té době eso se sto sestřely. Jako třetí stíhací pilot Luftwaffe dostal Meče a po dosažení stého vítězství také zákaz startů. I JG 2 měla tři Gruppe rozmístněné na následujících letištích: I./JG 2 Hptm Ericha Leieho v Tricqueville, II./JG 2 Hptm Helmuta-Felixe Bolze v Beaumont-le-Roger a III./JG 2 pod velením Hanse Hahna v Théville. Navíc měla každá Geschwader dva detašmány na předsunutých letištích: 10.(Jabo)/JG 26 v St. Omer-Wizernes, 11.(Hohen)/JG 26 v Norrent-Fontes; 10.(Jabo)/JG 2 na letišti Carpiquet u Caen a 11.(Hohen)/JG 2 v Liegescourt. Co se týče základen německého dálkového letectva v západní Evropě, polovina z nich sídlila na letištích v Holandsku v Eindhovenu, Gilze-Rijen, Deelen a Soesterberg. Zbytek byl soustředěn na základnách ve střední Francii na letištích Beauvais, Creil, Chartres a Rennes. Z letmého pohledu na mapu je vidět, že většina stíhacích Gruppe nebyla od Dieppe vzdálena více než 80 km, zatímco britští piloti museli překonávat vzdálenost téměř dvojnásobnou. Naopak pro německé bombardéry představovalo Dieppe poměrně vzdálený cíl, na který potřebovaly jejich osádky 60 až 90 minut letu.

K 30. červnu 1942 měla elitní JG 26 "Schlageter" 105 bojeschopných strojů Fw 190A-2/A-3 . Ve srovnání se standardní britskou stíhačkou Spitfire Mk.VB/VC, kterou byly vybaveny i naše perutě, představoval nový německý letoun Fw-190A-2/A-3 mnohem výkonější stroj. Tyto stíhačky, které přicházely na frontu u Kanálu od srpna 1941 do července 1942, byly rychlejší než Spitfire ve všech výškách o 30 km/h. Navíc měly větší zrychlení a lepší stoupání a obratnější byly i ve střemhlavém letu. Maximální rychlost se u verze A-3 pohybovala okolo 676 km/h. Spitfir Mk. VC dosahoval maximální rychlosti až 595 km/h. Německé verze A-2 a A-3 měly podobnou výzbroj, sestávající se ze dvou kanonů ráže 20 mm typu MG 151/20 v kořenech křídlech a ze dvou kulometů nad motorem MG 17. Běžně byly ještě přidávány dva 20mm kanony, které byly umístěny v křídle vně závěsů podvozkových noh. Spitfire Mk.VC nosil výzbroj varianty B, která byla běžná i u Spitfiru verze Mk. VB. Skládala se ze dvou kanonů Hispano ráže 20 mm a 4 kulometů Browning ráže 7,7 mm.

Mezi piloty německých stíhacích eskader bylo mnoho skvělých letců, z nichž někteří se už v té době honosili titulem stíhacích es Luftwaffe. Hptm. Josef Priller, velitel III./JG 26 byl v té době eso se 75 vítězstvími. Později se stal velitelem celé JG 26 a jako jediný stíhač pronikl se svým číslem nad normandské invazní pláže. Válku přežil a dosáhl celkem 101 vzdušných vítězství. Sestřelil přinejmenším tři piloty 313. perutě (V.Michálka-27. 3. 1942, K. Pavlíka-5. 5. 1942, S.Fejfara-17. 5. 1942). Dalším pravidelným protivníkem našich stíhačů byl i Hptm. Hans "Assi" Hahn, v té době velitel III./JG 2, který měl na svém kontě přes 60 vítězství. Západní bojiště opustil v listopadu 1942 a v únoru následujícího roku padl na Východní frontě do ruského zajetí. Německá Luftwaffe v oblasti Kanálu byla tedy dobře vyzbrojena a neměla nouzi o zkušené a ostřílené piloty.

V 10.00 17. srpna dalo velitelství Kombinovaných operací konečný rozkaz k zahájení operaci "Jubilee", nejzašší termín pro zrušení akce byl stanoven na 03.00 19. srpna. Během 18. srpna probíhalo naloďování jednotek v Portsmouthu, Southamptonu, Shorehamu a Newhavenu. Cesta k francouzskému pobřeží byla zaminována a tak vyrazila v 00.03 9. a 13. flotila minolovek vyčistit průchody pro hlavní síly. Všechny minolovky se po splnění úkolu vrátily zpět do přístavu. Cesta byla volná. Mraky zakryly měsíc a tak přiblížení k francouzskému pobřeží probíhalo v naprosté tmě. Kvůli velkému množství lodí bylo třeba rozdělit flotilu do několika skupin. Skupiny 1, 2, 3, 4, 12, 13 a část desáté vyplouvaly z přístavů Portsmouth a Southampton, zbytek, tedy skupiny 5, 6, 7, 8, 9, 11 z Newhavenu a Shorehamu. Ve 21.25 zvedla flotila kotvy a vyplula s torpédoborcem Calpe v čele k francouzskému pobřeží. V 01.55 propluly všechny lodě bez újmy vyčištěným koridorem v německém minovém poli. Torpédoborec Calpe, který byl hlavním stanem námořních i pozemních sil, pak překontroloval celý konvoj. Časovou hranicí pro zrušení operace byly tři hodiny ráno 19. srpna 1942. Jelikož žádný rozkaz ke zrušení operace nepřišel, začalo po třetí hodině spouštění vyloďovacích plavidel. Existovalo sice nebezpečí útoku německých ponorek, ale britské lokátory žádnou nezaznamenaly. Německá Kriegsmarine měla v té době na moři pouze skupinu pěti rychlých člunů, které pokládaly miny během noci u Lyme Bay.Další menší flotila kotvila v Boulogne. Cesta k pobřeží se zdála volná.

V noci 18. srpna svážejí autobusy všechny piloty kenleyského sektoru na předoperační briefing. Přesně o půlnoci začíná velitel 11. skupiny Air Marshall Leight-Mallory seznamovat piloty několika různých národností s budoucí operací. Prvořadým úkolem letectva bude zajistit ochranu pozemním a námořním jednotkám před útoky nepřátelských letounů. Pro většinu pilotů jde o vítané zpestření každodenní rutiny, kdy musejí létat nad okupovaným územím a nekonečným mořem. Teď naopak pod nimi bude obrovská invazní flotila a na francouzském pobřeží budou dokonce bojovat jejich vlastní vojáci. Briefing končí v jednu hodinu v noci a piloti jdou rovnou spát. Budíček je v půl šesté ráno.

Podle zprávy Německého námořnictva z 18. srpna 1942 vyplul ve 20.00 konvoj pěti motorových škunerů a třech eskortních stíhačů ponorek z Boulogne do Dieppe.[7] Konvoj plul rychlostí 6 uzlů a do Dieppe měl dorazit okolo čtvrté hodiny ranní. Kolem půl čtvrté ráno byl v blízkosti přístavu Dieppe.


[3] Stíhači nad Kanálem, Sehnal J.,Rajlich J., str. 72, 73

[4] Československý wing prakticky vznikl ve chvíli, kdy byl Alois Vašátko povýšen na W/C, což se stalo 3. 5. 1942. Mateřskou základnou se stalo letiště Exeter a jeho satelitní základny Harrowbeer a Churchstanton v oblasti působnosti 10. skupiny. Wing byl tvořen z 310. čs. stíhací perutě (založena 12. července v Duxfordu), 312. čs. stíhací perutě (založena 5. září 1940 v Duxfordu) a 313. čs. stíhací perutě (založena 10. 5. 1941 v Cattericku).

Stíhači nad Kanálem, s. 10 a 25

[5] Není bez zajímavosti, že druhým pilotem velitelského letounu během této akce byl mjr. Paul W. Tibbets, který 6. 8. 1945 svrhl ze svého letounu B 29 atomovou bombu na Hirošimu. Sehnal, Rajlich, Stíhači nad Kanálem, str. 210

[6] Sehnal, Rajlich, Stíhači nad Kanálem, str 73

[7] Je zajímavé, že v původní německé zprávě se mluví o pěti lodích doprovázených třemi ponorkami. Je možné, že k záměně došlo při překladu původní německé zprávy do italštiny. V originálu německé verze mohlo být "V.boote = Vorpostenboote", kde Italové zaměnily písmena "V" a "U" tedy "U.boote", tedy ponorky. Němci také někdy označovaly stíhače ponorek jako "UJ.boote". Zachránění námořníci z U.J. 1404, které po boji vylovil torpédoborec Brocklesby zase tvrdili, že se konvoj sestával z osmi malých lodí a čtyř doprovodných. Pramen www.warships1.com/W-hist/HSII_Dieppe.htm

Autor : Miroslav Velík / mirella 🕔07.05.2003 📕11.317

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře