Stíhací esa

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔20.04.2003 📕6.436

Na západní frontě připravili Spojenci v roce 1915 několik ofenzívních operací, které měly v podstatě vyzkoušet možnost průlomu německých linií. V únoru a březnu zaútočily francouzské armády na německá postavení v Champagni a Artois. Severněji, ve Flandrech, zaútočili Britové. Všechny tyto útoky se zhroutily v kulometné palbě. Začala se ukazovat hrůzná skutečnost, totiž, že ještě nikdy v dějinách válečnictví nebylo stěsnáno na tak úzkých prostorech tolik mužů a bojové techniky. Celé armády jsou nyní spoutány v souvislé zákopové linii, sahající od belgického pobřeží až k Alpám. Tato válka byla jiná než všechny doposud, zároveň však pořád stejná. Místo geniálních manévrů zdatných vojevůdců a statečných činů chrabrých vojáků se změnila v příšerné ničení lidí na malé ploše. Fronta se jen rozeřve hrůzou materiálové bitvy a pak začnou granáty zběsile bít do zákopů a trhat je na kusy, ozve se vřeštění útočníků a příšerný řev raněných a umírajících, rachotí kulomety, práskají pušky, ve vzduchu se převalují mraky jedovatého plynu, kouřem občas probleskne proud ohně z plamenometu doprovázený děsivým zaječením, když sežehne posádku okopu. A den se podobá dni, noc se podobá noci. Obě strany se samozřejmě pokoušely vymanit z okovů poziční války. Němci to zkusili s chemickými zbraněmi.

22. dubna 1915 zaútočili Němci ve Flandrech u města Ypres. Na úseku fronty mezi Bixschoote a Langermackem provedla německá armáda ve čtvrtek odpoledne 22. dubna první chemický útok války. Ženevské dohody sice zakazovaly používání chemického střeliva, avšak Němci přišli na to, jak tyto dohody jednoduše obejít. S tím, že by otravnou látku k nepříteli přinesl vítr, nikdo nepočítal. A tak 35. ženijní pluk rozmístil na linii fronty v délce šesti kilometrů 5730 ocelových lahví s tekutým chlórem. Úsek nebyl vybrán náhodně, neboť místo úderu tvořilo proláklinu mezi dvěma nízkými kopci, která zaručovala vysokou bojovou koncentraci plynu. Němečtí ženisté na povel otevřeli ventily lahví a plyn začal unikat.

Britští vojáci na protější straně zákopů zvedli překvapeně hlavu. Z německých postavení se ozval podivný zvuk, jaký dosud neslyšeli. Vítr k nim přinášel pronikavé hvízdání a syčení. Obzor nad německými zákopy potemněl. Ze země se zvedlo husté mračno a valilo se vpřed v žlutozelených vlnách.

Tisíce mužů utíkalo po polích v nepopsatelné hrůze a odhazovalo zbraně. Ti, kteří nestačili vyskočit, měli tmavě rudé tváře, vyplazené jazyky, vypálené oči...

Třicet tun chlóru vytvořilo bariéru o délce šesti kilometrů a šířce devíti set metrů. V jediné půlhodině se zalklo na pět tisíc obránců, dalších deset tisíc bylo vyřazeno z boje. Za žlutou vlnou se vynořily postavy podobné příšerám.

Němečtí vojáci postupovali za jedovatým mrakem s dechovými chrániči na obličejích. Takřka bez jediného výstřelu obsadili nepřátelské zákopy až do hloubky čtyř kilometrů. Příští den byl průlom zahrazen britskými zálohami...

Dohodoví vědci hledali zoufale prostředky proti nové zbrani Němců. První improvizovanou ochranou byly hadříky z obvazového materiálu namočené v roztoku ustalovací soli. Rekvírovací oddíly přidělily vojákům automobilistické brýle, jež měly zabránit oslepnutí. Stále se však jednalo o provizorní ochranu. Záchrana měla přijít z Ruska.

31. května 1915 provedla německá armáda plynový útok i na východní frontě. Poblíž vesnice Bolimov se zvedl 12 km široký žlutozelený mrak a zahalil postavení ruských oddílů. 53. a 54. sibiřský pluk byly úplně zničeny a nastupující zálohy ztratily dvě třetiny mužů.

Po tomto plynovém útoku přijel na frontu vynikající ruský chemik N. D. Zelinskij. Na rozdíl od svých západních kolegů, kteří se snažili absorbovat chlór chemicky, šel téměř šedesátiletý vědec zcela jinou cestou. Nejprve promluvil s vojáky, kterým se podařilo plynový útok přežít. Zjistil, že vojáci, kteří zůstali naživu, jednali při chemickém úderu téměř stejně. Ve všech případech si buď zakryli hlavu pláštěm nebo se vrhli tváří do měkké hlíny. Zelinskij správně usoudil, že plyn pohltila kyprá země nebo vlna pláště.

Po prozkoumání prostředků pohlcujících plyny navrhl Zelinskij jako absorbční látku prosté dřevěné uhlí. Filtr plynové masky naplnil aktivním uhlím, vstřebávajícím otravný plyn a propouštějící jen čistý vzduch. Ruští chemici obětavě riskovali životy a zkoušeli ve zvláštních plynových komorách ochranné masky, které přinesly velmi dobré výsledky. Ve srovnání s francouzskými a anglickými maskami, jež bylo před použitím nutno provlhčit zvláštními chemikáliemi, se ukázaly velké přednosti ruského typu. Dohodoví spojenci projevili o Zelinského masku velký zájem. Když dorazily do Londýna první ruské ochranné masky, nevěřili britští chemici v geniální prostotu jejich konstrukce. Po provedených pokusech ještě zkoumali obsah filtrů a hledali tajemství jejich účinnosti. Snad největším důkazem kvality Zelinského protiplynové masky je skutečnost, že byla nejvýše ceněnou kořistí německých vojáků.

Chemická válka se brzy rozzuřila v celé své ohavnosti. Po prvních plynových útocích následovaly další. Spojenci odpověděli na novou německou zbraň zformováním vlastních chemických oddílů. A potom stíhal jeden plynový útok druhý. Ke konci roku 1915 bylo jasné, že plynová válka zklamala. Protivníka již nebylo možno překvapit, nanejvýš mu plyn mohl ztížit pobyt v zákopech.

V září 1915 provedli Spojenci ofenzívu u Noyonu podporovanou podružnými útoky v Champagni a Artois. Dohoda ztratila 250 000 mužů, Němci 150 000. Ztracené území dobyli během několika týdnů zpět. Zdálo se, že všechny pokusy o průlom fronty budou bezvýsledné. A tak vojáci odpočívali v linii dlouhé na východě i západě 3000 km...

Krátce po majoru Hawkerovi se objevila na válečném nebi další esa, tentokrát německá. Stali se jimi Max Immelmann a Oswald Boelcke. Oba sloužili na jaře 1915 u Feldfliegerabteilung 62 (polní letecký oddíl) v Douai, kterému velel Hptm. (Hauptmann - kapitán) Kästner. Tito tři muži byli jedni z prvních, kteří měli možnost vyzkoušet v boji nové pozorovací Albatrosy C.I s oběžným kruhem. To byly první stroje, jejichž úkolem bylo čelit náporu francouzských Moranů s deflektory. Počátkem června bylo na letiště v Douai přelétnuto několik nových Fokkerů E.I. Jako první je dostali opět Kästner, Boelcke a Immelmann. Jejich úkolem byl doprovod pozorovacích Albatrosů C.I a Rolandů C.II vlastní jednotky při průzkumných letech.

Max Immelmann byl prvním z těchto tří letců, který dosáhl vítězství na novém Fokkeru. Stalo se tak 1. srpna 1915, když napadl dvojici neozbrojených britských BE 2 a jednu z nich sestřelil.

Byl skutečným tvůrcem taktiky vzdušného boje. Útočil zezadu s výškovou převahou a jeho zteče byly stejně překvapivé jako smrtící. Jako jeden z prvních začal využívat slunce k taktickému překvapení. Pro mnoho jeho obětí byl prvním příznakem nebezpečí až proud střel z kulometu bušící do jejich letounu. Immelmann byl vynikající střelec. Jednou se vrátil ze vzdušného boje se sestřelem, jehož dosáhl pouhými 15 výstřely. Zřídka potřeboval více jak 25 ran na sestřel a proto při jeho způsobu šetření náboji byl schopen ve vzduchu vydržet až do té doby, kdy mu začal docházet benzín. Byl tak zručný v umění vzdušného boje, že dosáhl absolutní nadvlády v prostoru nad Lille a Peronne. Podle polního dělostřelectva vždy, když se objevil na obloze, bylo nebe za 10 minut vyčištěno od nepřátelského letectva. Nepřátelé ho nazývali „Orel z Lille“.

Metody vzdušného boje obohatil navíc o manévr, který od těch dob nese jeho jméno: Immelmannův zvrat. Zaútočil na nepřítele příkrým sestupem, vystřelil a opět s převahou rychlosti stoupal vzhůru, jakoby chtěl provést přemet. Když pak letadlo viselo kolmo na vrtuli, prudce vykopl směrovku vpravo nebo vlevo, postavil stroj na hlavu a mohl podruhé zaútočit na svého soupeře, tentokrát z jiného směru. Efekt tohoto akrobatického prvku spočíval v tom, že letadlo během útoku neztratilo výhodu rychlosti ani výšky. Mnozí tehdy tvrdili, že provedení takového manévru je aerodynamicky nemožné.

12. ledna 1916 už měl na kontě 8 ověřených sestřelů a byl společně s Boelckem (který měl stejný počet vítězství) dekorován nejvyšším pruským vyznamenáním - Pour le Mérite. Rázem se z obou stali národní hrdinové. Immelmann, jehož osobnost se údajně vyznačovala arogancí, nespolečenskostí a nevrlostí, však popularitu ignoroval.

Na jaře 1916 létal Immelmann střídavě s pozorovacím LVG a stíhacím Fokkerem. Jeho touha po létání a boji byla neutuchající. Mnohdy letěl na tříhodinový průzkumný let s LVG a večer startoval na další hodiny letu s Fokkerem. V té době však už byly bezstarostné dny Fokkerů sečteny. Francouzské Nieuporty a britské DH 2 a FE 2b (což byly letouny stejné koncepce jako DH 2, avšak dvoumístné, přičemž pozorovatel seděl před pilotem a obsluhoval 1-2 pohyblivé kulomety) dobyly zpět ztracenou spojeneckou nadvládu ve vzduchu. Kupříkladu Boelcke se z jednoho letu vrátil s 90 (!) zásahy ve svém Fokkeru.

K 18. červnu už Immelmannovo skóre činilo 15 ověřených sestřelů. Toho dne ráno měl uskutečnit průzkumný let. Auto ho společně s pozorovatelem přivezlo na letiště ve 4.00, ale akce byla pro špatné počasí zrušena. Immelmann si tedy šel ještě lehnout. Ve 4.45 jej probudily výbuchy. Letiště bylo bombardováno asi deseti spojeneckými letadly, která kroužila nad letištěm a shazovala bomby z výšky asi 1000 stop. Boelcke odstartoval ve Fokkeru a začal je pronásledovat. Immelmann jej okamžitě následoval v jiném Fokkeru. Už se nikdy nevrátil.

Podle hlášení polního dělostřelectva se jeho Fokker zřítil bez zjevné příčiny k zemi, právě když letěl nad frontou. Jeho smrt doslova šokovala celý národ. Immelmann byl považován za nepřemožitelného. Němci si nechtěli připustit, že by mohl být poražen ve vzdušném boji. Objevilo se tedy několik teorií, které měly objasnit příčinu jeho smrti jako např. porucha motoru, palba vlastního protiletadlového dělostřelectva, nebo selhání synchronizačního zařízení. Immelmann si ustřelil vrtuli již jednou - 31. května a mohl o tom vyprávět. Jeho bratr Franz byl přesvědčen, že k selhání synchronizátoru došlo znova a tentokrát to jeho bratra zabilo. Anthony Fokker samozřejmě jakoukoli vinu svého stroje popřel a svalil ji na bedra RFC nebo německého protiletadlového dělostřelectva. Není také bez zajímavosti, že posádka 25. squadrony RFC, letící na FE 2b, hlásila 18. června v 9.00 sestřel Fokkera nad Lensem, tedy tam, kde se Immelmann zřítil.

Byl-li Max Immelmann velkým, pak Oswald Boelcke byl, možno-li, ještě větším. Stal se bezpochyby nejdůležitějším mužem německého válečného letectva v počáteční fázi války. Boelckeho první bojovou jednotkou se stal FFA 13 dislokovaný v Montmédy. Zde, v září 1914, vykonal celou řadu pozorovacích letů, z nichž mnohé absolvoval se svým bratrem Wilhelmem. Již v říjnu téhož roku byl dekorován Železným křížem II.třídy.

V únoru 1915 sestřelil, jako jeden z prvních letců své jednotky, francouzský pozorovací Morane nad Argonne. Stalo se tak ve spolupráci se svým pozorovatelem por. Wühlischem, když letoun, na kterém letěli, byl Aviatik B.I a pozorovatelovou zbraní kulomet. Tohoto vítězství bylo dosaženo díky Boelckemu, který, obratně využívajíc oblačnosti, takticky velmi chytře manévroval a připravil tak Wühlischovi skvělou střeleckou pozici. Za tento čin byl Boelcke vyznamenán Železným křížem I.třídy.

V květnu 1915 byl převelen k FFA 62 v Douai. Zde vykonal několik desítek pozorovacích letů na nových průzkumných letounech řady C. Počátkem června dostal Boelcke, jakožto nejlepší letec FFA 62, možnost vyzkoušet v boji nový Fokker E.I. Už 30. 6. 1915 při doprovodném letu napadl francouzský dvoumístný letoun. Zahájil na něj palbu, avšak Francouzovi se povedlo odpoutat a Boelcke jej pro špatnou viditelnost nedokázal sledovat. Vítězství mu proto nebylo uznáno. Ale koncem září měl už na kontě čtyři ověřené sestřely.

Boje ve vzduchu začaly nabírat na intenzitě. Například britský RFC v červenci 1915 zaznamenal 46 vzdušných střetnutí, v prosinci téhož roku byl stejný počet soubojů vybojován během jediného dne. Počty vzdušných bojů začaly závratně narůstat a úměrně s tím rostly i počty sestřelů.

V polovině ledna 1916 tak činí Boelckeho skóre již 8 vítězství a je vyznamenán Pour le Mérite. S přicházejícím jarem přicházejí také problémy. Spojenci dobývají zpět ztracenou nadvládu ve vzduchu. Boelcke přes všechny potíže pokračuje v boji a k 21. 6. 1916 má na kontě 18 potvrzených sestřelů. O den později je povýšen do hodnosti Hauptmann, což je v 25 letech věku v německé armádě věc vskutku nevídaná. V té době je také Boelckemu nabídnuto z velitelství vzdušných sil velení čistě stíhací jednotky. Boelcke souhlasí a 11. 8. 1916 dostává rozkaz ke zformování Jagdstaffel 2 (stíhací letka).

Jádro Jasta 2 se začalo utvářet na sommské frontě u Bertimcourtu. Její výzbroj tvořily nové Albatrosy D.I a D.II, které byly poprvé nasazeny na frontě u Verdunu na jaře 1916. Aerodynamicky obdivuhodně čisté a velice rychlé dvouplošníky Albatros byly velmi silně vyzbrojeny dvěma synchronizovanými kulomety. Svojí výzbrojí a rychlostí převyšovaly vše, co proti nim mohli postavit Spojenci.

Od různých jednotek přicházeli k Jasta 2 piloti, kteří měli s těmito vynikajícími letouny létat. Boelcke vynaložil všechny svoje síly, aby je vycvičil v moderní bojové taktice. Ještě v dobách, kdy létal na Eindeckeru u FFA 62, zjistil, že osamocený jednomístný letoun se dá velmi snadno překvapit. Proto přesvědčil Maxe Immelmanna, aby zkusili nějaký čas létat spolu. Každý z nich dával pozor na mrtvé úhly druhého a byl schopen jej včas varovat před případným útokem. Pokud je známo, Oswald Boelcke a Max Immelmann spolu vytvořili první létající dvojici na světě. Dvojice se pak stala základním stavebním kamenem všech formací. Boelcke byl opravdovým průkopníkem taktiky boje ve velkých formacích. Bez nadsázky můžeme konstatovat, že veškeré jeho poznatky se beze zbytku (i když pochopitelně s úpravami beroucími v úvahu parametry moderních letadel) využívají dodnes.

Než byl výcvik u konce, létal Boelcke, z obavy ze zbytečných ztrát, nad frontu raději sám. Již 2. 9. 1916 dosahuje 20. sestřelu. Mezi 8.-15. zářím si připisuje dalších 6 vítězství. Za svítání 16. 9. se Oswald Boelcke utkal nad Havrincourtským lesíkem s velitelem 70. squadrony RFC kapitánem Georgem Cruikshankem. Cruikshank se svými pěti sestřely řadil mezi letecká esa a byl Oswaldovi vyrovnaným protivníkem. Po celou půlhodinu kolem sebe oba soupeři manévrovali a snažili se dostat protivníka do zaměřovače. Osudnou chybu nakonec udělal Angličan a po krátké dávce z Boelckových kulometů se zřítil k zemi, kde zahynul po nárazu na řadu stromů.

Ráno 17. 9. 1916 vedl Hauptmann Boelcke poprvé do boje 5 letounů Jasta 2. Toho dne získal Boelcke svůj 27. sestřel, když sestřelil anglickou BE 2. Zasáhl palbou pozorovatele, který se zhroutil do kokpitu. Motor letadla začal vynechávat a valil se z něj kouř. Letoun byl těžce poškozen, avšak stále byl ovládán svým pilotem. Charakteristickým Boelckovým gestem bylo, že se zdržel rány z milosti. Ukázal anglickému pilotovi, aby zamířil nad Němci obsazené území a tam přistál. Angličan byl však bezpochyby statečný muž. Pohrdl touto šancí na přežití a zamířil se svým dýmajícím strojem k blízkému německému pozorovacímu balónu a pokusil se jej zapálit. Neměl však už dostatek výšky ani rychlosti a tak se stal terčem protiletadlového dělostřelectva, které mu rozstřílelo křídla i trup. Poté se již neovladatelný stroj zachytil o kotvící lano balónu a zřítil se v plamenech k zemi. Byl to skvělý příklad vysoké anglické morálky.

Ostatní Boelckovi piloti také nezaháleli. Každý z Němců získal jedno vítězství a na letiště se vrátili bez vlastních ztrát.

Tato akce jakoby předznamenala celou budoucí činnost jednotky, jež se stala pověstnou na obou stranách fronty. Do konce září zničili její piloti 25 letounů nepřítele. V říjnu pak dalších 32. Z tohoto celkového počtu 57 vítězství šlo plných 21 na Boelckeho účet. Německá nadvláda ve vzduchu byla obnovena. V průběhu září a října ztratili Spojenci 211 letadel a sami sestřelili pouhých 39 německých. Úspěchy Jasta 2 pozvedly morálku německých jednotek jak v řadách letectva, tak u pozemního vojska. Mezi civilisty se pak staly legendárními. Nedaly spát ani Britům, kteří podnikli na letiště v Lagnicourtu (kam se Jasta 2 přesunula 22. 9. 1916) dva nálety, jejichž jedinou snahou bylo zabít Boelckeho.

V té době byl Boelcke stižen vážnou astmatickou chorobou s vysokými teplotami a komplikovanou celkovým vyčerpáním organismu bojem. Přesto pokračuje v létání. K 28. 10. 1916 už Boelckeho skóre činí 39 sestřelů. Toho dne vál velmi silný vítr, téměř znemožňující udržet letoun v přímém směru. Boelcke přesto vede pětici svých pilotů na hlídku. Krátce po startu se setkávají se skupinou britských DH 2. Boelcke útočí a sestřeluje svého již 40. nepřítele. Okamžitě si vybírá další oběť. Na tento DH 2, za jehož řízením sedí Maj. L. G. Hawker, VC, DSO, už útočí jiný Albatros pilotovaný Erwinem Böhmem (celkem 24 sestřelů). Oba německé letouny se k sobě dostávají do těsné blízkosti. Snad náhlý poryv větru, snad nepozornost některého z pilotů je příčinou toho, že podvozek Böhmeho Albatrosu naráží do horní nosné plochy Boelckeho letounu. Neovladatelný stroj se i s pilotem zřítí téměř kolmo k zemi...

Erwin Böhme vyvázl z kolize bez zranění. Zakrátko jednotku na vlastní pochopitelnou žádost opustil. O rok později se k ní vrátil jako její v pořadí již 4. velitel. Takřka rok, měsíc a den po Boelckově smrti umírá poté, co je sestřelen protiletadlovým dělostřelectvem.

Boelckův pohřeb se konal v katolické katedrále v Cambrai 3. listopadu 1916. Jeho rakev byla položena v malém salónku, který byl celý zasypán květinami od jeho zármutkem sklíčených krajanů. Mezi smutečními hosty bylo mnoho vynikajících německých stíhačů, přátelé mrtvého a dokonce i velitel 2. armády generál von Gallwitz.

Po proslovech a smutečním ceremoniálu je Boelckeho rakev odvezena na hřbitov na břehu říčky Scarpe poblíž silnice vedoucí z Cambrai do Arrasu. Vojenská kapela 8. pomořanského pluku stojí v pozoru. Polní kurát se právě chystá zahájit poslední smuteční obřad, když nehnuté ticho náhle naruší zprvu tlumená a zakrátko vzrušená gesta přítomných letců. Zraky všech se obracejí k severozápadu. Na obloze se objevila tři letadla. Zdá se, že jsou nepřátelská. Snad se nechystají zaútočit?
„Je to Wandergate,“ pronáší polohlasně jeden z letců. Za ty dlouhé měsíce na frontě se letci znepřátelených stran nejenom znají jménem, ale dokonce se poznají podle letadel.

Vedoucí letoun zvolna klesá a nasazuje k táhlému oblouku. Od jeho trupu se odděluje jakýsi předmět. Všichni ztuhnou očekáváním.
„Ne, není to bomba!“ uleví se všem.

Letadla krouží nad hřbitovem. Předmět mezitím dopadl několik desítek metrů od smutečního shromáždění. Von Gallwitz se obrací ke svému pobočníkovi a kyne směrem k místu dopadu. Důstojník je za okamžik zpátky. K překvapení všech podává svému nadřízenému věnec se stuhami a dopisem. Generál roztrhne obálku a čte. Pak zasune psaní do kapsy a staví se do pozoru. Otáčí se k letadlům a salutuje. Britové pozdrav opětují zamáváním křídel, pozvolna nabírají výšku a odlétají k frontě.

Generál von Gallwitz objasňuje překvapeným smutečním hostům počínání britských letců: „Naši britští nepřátelé vyslovují tímto způsobem hlubokou soustrast nad hrdinnou smrtí kapitána Boelcka. Můžeme pokračovat.“

Nebyl to jediný britský věnec věnovaný Oswaldu Boelckemu. Čtyři britští důstojníci ze zajateckého tábora v Osnabrücku přinesli věnce osobně. Několik dalších anglických gentlemanů, riskujíce svoje sestřelení, přilétlo přes linii fronty, aby na letiště v Lagnicourtu svrhli vavřínový věnec. Na jeho stuhách byla napsána tato slova:
„Na počest kapitánu Boelckemu, našemu odvážnému a rytířskému nepříteli. Od britské RFC.“

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔20.04.2003 📕6.436

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře