Sirotčí výpravy na Slovensko

Autor : Evžen Petřík / Oněgin 🕔23.02.2003 📕18.353

Husitské výpravy do zahraničí, a zvláště pak spanilé jízdy, jsou u nás díky jejich glorifikaci velmi populární. Ovšem ne každá tato výprava musela zákonitě skončit husitským vítězstvím. Dvojnásobně to platí o sirotčích výpravách na Slovensko.
Tyto výpravy nejsou často v knihách zachycujících české dějiny vůbec zmíněny. Najdeme zde mnohdy jen poznámku o uskutečněném vpádu, ovšem bez popsání výsledků akcí.

Možná ještě dnes převládá myšlenka nepřemožitelnosti husitských vojsk, jejichž jedinou prohrou byl neúspěch v bitvě u Lipan. Ovšem jen jedna ze tří velkých sirotčích výprav na Slovensko skončila jejich úspěchem. Hlavním úkolem těchto výprav (nebo spíše výprav, kterých se zúčastnili i sirotci) bylo především získání kořisti (zásob) a až v druhé řadě vývoz vlastní ideologie. Výhodou při výpravách na Slovensko bylo určité množství sympatizantů z nižších vrstev, kteří se s pomocí husitů chtěli vypořádat se šlechtou.

První sirotčí výprava

Důvodem prvního tažení na Slovensko byl pravděpodobně zastírací manévr během tažení do Slezska, sirotci se však mohli také pokusit překazit formování uherské šlechty proti husitskému hnutí rychlým a preventivním úderem, který by ukázal jejich sílu i schopnost okamžitě reagovat.

Této výpravy se zúčastnila vojska sirotků, pražanů a táboritů za vydatné pomoci Jana Tovačovského. Když se oba proudy setkaly ve Veselí nad Moravou, mohly táhnout přes Skalici, Senici, Biňovce, Pezinok a Jur až k Bratislavě. Zatímco odpůrci kalicha se stáhli 18. února za městské hradby, v předměstí, které vojsko ovládlo, je čekala asi šedesátičlenná skupina domácích husitů, kteří chtěli spojenými silami zaútočit na vnitřní město.

Protože však byla Bratislava (Prešpurk) Zikmundovou rezidenční pevností, byla velmi pevná a rozlehlá, takže město mohlo být dobyto jen po dlouhém obléhání, na které však husité nebyli připraveni. Vypálili proto předměstí a chtěli se vydat na Vídeň, nedokázali však přejít přes Dunaj.

Kvůli chladnému počasí se pak vojska s bohatou kořistí odebrala přes Senec, Velké Kostolany a Nové Město nad Váhom zpět do Uherského Brodu, aniž by narazila na vážnější odpor uherského vojska. Po té postupovali na sever do Slezska.

Zatímco tato výprava byla velmi úspěšná (byť Bratislava nemohla být dobyta), další tažení takový úspěch postrádala.

Druhá sirotčí výprava

29. března 1429 začala v Bratislavě jednání, ze kterých měl vyjít smír se Zikmundem. Prokop Holý zde úspěšně obhájil 4 pražské artikuly, k dohodě však kvůli řadě katolických podmínek i husitské neústupnosti nedošlo. Přestože jednání probíhalo ještě v červnu, výsledku se jednající stany nedobraly.

Velek Koudelník z Březnice, hejtman sirotčího vojska, se tedy spolu s Prokůpkem rozhodl (možná poněkud nešťastně, neboť se chystala nová jednání) domluvit Zikmundovi silou. Vytáhli tedy se svým vojskem v dubnu 1430 za podpory většiny táborů a části pražanů (Nového Města) do Uher, kde svedli dvě velké bitvy. První se odehrála u Podivína na moravsko-rakouských hranicích, kde se podařilo husitům s malými ztrátami probít se na Slovensko a dojít až k Váhu.

Hlavní uherské síly se však utábořily u Šinkavy a od 23. dubna začaly boj s husity, kteří obtěžkáni kořistí se vraceli na Moravu. U Trnavy pak 28. dubna došlo ke druhé bitvě, kdy uherské vojsko husity předstihlo, zahradilo jim ústupovou cestu a sevřelo je do kleští. Následné bitvě pak velel přímo král Zikmund. Veliteli uherského vojska byli Stibor (Ctibor) z Beckova a Jan Marothi. Pomocnou ruku tehdy Zikmundovi podal i ruský kníže Fridrich, který dočasně zběhl od husitů.

Husité dle svých zaběhnutých zvyklostí postavili vozovou hradbu, do které však nepřítel pronikl a začal plenit tábor. V kruté bitvě padl i hejtman Velek z Březnice a dalších 2 000 mužů. Sirotci se však dokázali rychle vzpamatovat, nepřítele vytlačili a znovu uzavřeli vozovou hradbu, přičemž ztráty Uhrů činily až 6 000 mužů. V noci se pak sirotkům podařilo uniknout. Přestože bitvu vyhráli, museli se s prázdnými vozy vrátit zpět na Moravu. Jejich ústup však nebyl vůbec jednoduchý (byť se je nepřítel neodvažoval napadnout), neboť ženijní jednotky musely budovat mosty a přechody.

Výprava tedy skončila krachem a navrátivší se sirotci nejenže ničeho nedosáhli a nic neodvezli, ale navíc přišli i o svého „adoptivního otce“. V následujícím roce, když podnikli třetí a nejkatastrofičtější výpravu na Slovensko, měli již nového vůdce - Čapka ze Sán.

Třetí sirotčí výprava

15. srpna (v den Nanebevzetí Panny Marie), tedy den po vítězné bitvě u Domažlic, odtáhl kněz Prokop s vojskem viklefistů spolu se sirotky kněze Prokůpka a Hanuše (Krásavského) z Kolovrat na pomoc bratřím obleženým v Němčí. Opustili Plzeň a začátkem září překročili hranice Slezska. Obléhatelé ale již 8. září odtáhli a tak se husité mohli vypořádat se zarytým odpůrcem opavským knížetem Přemkem. Ten nakonec 28. září 1431 podepsal roční příměří s tím, že přistoupí na 4 pražské artikuly a to pod pokutou 4 000 kop grošů.

Ještě před podepsáním tohoto příměří, kdy již bylo vítězství jisté, rozhodla se vojska táhnout na Slovensko. Oba proudy zprvu táhly odděleně – táboři od Uherského Brodu Vlárským průsmykem, kde ovládli hrad Lednici důležitý pro přechod Váhu. Sirotci se pak dostali na Slovensko Jablůnkovským průsmykem a údajně měli spadeno na Stibora mladšího ze Stibořic, jehož velké statky byly lákavým cílem. Vojska se setkala u Žiliny a pokračovala bez problémů až do Liptova, kde lstí dobyla hrad Likavu. Toto místo bylo důležitým strategickým bodem na obchodní cestě z Polska do báňských měst a z Pováží na Spiš.

Přes Kralovany, Sučany, Martin a Prievidzu se vojska dostala údolím řeky Nitry v polovině října až do stejnojmenného města. Velká kořist v podobě především mnoha koní a dobytka způsobila ale rozkol v husitském táboře. Rozhodujícím činitelem však mohla být i zpráva o porážce Sokolovy výpravy. Ten 20. října vytáhl spolu s dalším hejtmanem Tomášem z Vlašimi do Rakouska, kde se rozhodl „sklízet“, údajně s 600 jezdci, 4 500 pěšáky a 360 vozy, tamní víno. Na zpáteční cestě však byli napadeni vojsky vévody rakouského a markraběte moravského čítajícími snad až 16 000 mužů. Téměř 4 000 husitů bylo pobito a zbývající (urozená) část byla odvezena do Vídně, odkud se pak podařilo oběma hejtmanům i s hrstkou ostatních uniknout.

Prokop i Hanuš z Kolovrat se tedy rozhodli výpravu na Slovensko ukončit a vrátit se k Uherskému Brodu. Na Slovensku tak zůstali se sirotčím vojskem kněz Prokůpek, hejtman Čapek a řada měšťanů i zemanů z královehradeckého kraje. Vidina ještě tučnějšího úlovku byla silnější než pud sebezáchovy a Čapek ze Sán se tedy rozhodl ještě vpadnout do dolního Pohroní.

Zatímco Holého vojsko ustupovalo na Moravu a bylo kvůli dotírajícím Zikmundovým jednotkám nuceno strhnout most pes řeku Váh u Hlohovce, sirotčí vojsko pustošilo šlechtické majetky v Pohroní a Požitaví. Než dorazili k Levicím, stačila se zformovat uherská obrana. Sirotci se konečně rozhodli pro návrat. Jejich kořistí zatížené vozy však ústup značně zpomalovaly a když dorazili k Hlohovci, zjistili, že most byl zničen. Protože zde nebyly vhodné podmínky pro přebrodění, byli nuceni pokračovat po levém břehu Váhu k Ilavě, kde měli možnost řeku přebrodit. Čekaly je zde ovšem mohutné síly Uhrů, Zikmundových Čechů a Moravanů, které započaly 9 (10) dnů trvající boje. Výsledkem pak bylo naprosté zdecimování sirotčího vojska – z původních 7 000 mužů a 300 bojových vozů se na Moravu vrátilo jen 2 000 bojovníků a 50 vozů.
Kvůli vlhké půdě a bahnitému terénu (celý podzim byl deštivý) nemohli husité dobře manévrovat. Útok Uhrů započal 9. prosince, přičemž již 11. prosince na den sv. Martina uhodily tuhé mrazy. Kromě zabitých byla celá řada sirotků zajata (jako např. Zikmund z Hořovic) či se utopila při pokusu o překročení Váhu 19. prosince. O šest dnů později pak narazili na záseky u moravského Bánova a byli nuceni svést bitvu ve vozové hradbě. Sirotci pak byli pronásledováni až k Jihlavě, přičemž do Prahy se 14. a 20. prosince vrátila skutečně jen hrstka bojovníků.

Pokusme se v následujících bodech odpovědět na otázku, čím byl tento naprostý nezdar zapříčiněn.

1. Nejednota velení táboritů a sirotků během jednání o dalším tažení v Žilině – Čapek si neuvědomil, že není bezpečno se zdržovat se příliš dlouho na nepřátelském území, byť s mnoha sympatizanty z řad místního obyvatelstva. Na druhé straně s pomocí vojska Prokopa Holého by tato armáda měla daleko větší sílu.

2. Stržený most pes Váh u Hlohovce sirotkům značně zkomplikoval situaci, neboť nemohli řeku překročit a jejich ústup se tím velmi zpomalil.

3. Vojska se začala vracet z hlediska ročního období relativně pozdě a byla tak stižena velkými mrazy.

4. Celý podzim byl velmi mokrý a terén bahnitý, takže se přetížené spížní a již tak těžké bojové vozy bořily do bláta. Na tomto místě je nutno se blíže seznámit s konstrukcí tohoto vozu. Ten se totiž podstatně lišil od vozu selského, který byl mnohem nižší a neposkytoval tak ochranu proti vysoko posazenému obrněnému jezdci. Navíc strana přivrácená v boji proti nepříteli byla tvořena stěnou z tlustých desek. Taktéž prostor pod vozem byl kryt sklopnými deskami s otvory, kterými mohli bránit vozovou hradbu další střelci, v tomto případě ležící na břiše. Kvůli těmto doplňkům i celkové proporci byly vozy dosti těžké a musely být taženy 4 koňmi, o jejichž ochranu se během přesunu starali pavézníci. V případě zabití jen jednoho koně se stal vůz téměř nepohyblivým.

5. Proti husitskému vojsku stáli u Ilavy i Moravané a Češi dobře seznámení s husitskou taktikou.

6. Sirotkům se vymstilo neustálé užívání stejných postupů a taktiky během boje.

Určitě bychom nalezli další příčiny neúspěchu, tento hrubý nástin v několika bodech však k pochopení situace postačí.

V každém případě sirotčí výpravy na Slovensko boří mýtus o neporazitelnosti husitských vojsk propagovanou již Jiráskem a značně živenou za dob Nejedlého. Zároveň však husity jaksi zlidšťují a při pohledu na husitského bojovníka nevidíme jen bezchybného ideologa, ale především člověka se všemi jeho chybami.

Ve svém příspěvku jsem se zmínil jen o třech největších výpravách, ve kterých hráli sirotci důležitou roli. Samozřejmě, že činnost sirotčích vojsk na Slovensku se neomezila jen na popsané události a například posádky, které zanechali sirotci během tažení roku 1431 v dobytých městech, byly velmi aktivní při dalších výpravách v následujících letech.

Prameny a literatura:
Ze zpráv a kronik doby husitské. Ed. doc. Hlaváček. Praha: Svoboda, 1981.
Ze starých letopisů českých. Ed. doc. Porák a PhDr. Kašpar. Praha: Svoboda, 1980.
Ratkoš, Peter. Husitské revolučné hnutie a Slovensko. In: Mezinárodní ohlas husitství. Praha: Nakladatelství ČSAV 1974.
Šmahel, Fr. Husiská revoluce 3. Praha: Karolinum, 1996.
kol. Vojenské dějiny Československa I. díl. Praha: Naše vojsko, 1985
Wagner, E. Zrnka husitského válečnictví. In: Zpravodaj Klubu vojenské historie, 1989, 19. ročník
Autor : Evžen Petřík / Oněgin 🕔23.02.2003 📕18.353

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře