Spojenecké operace v Porýní od 15. září 1944 do 21. března 1945 (IV)

Autor : Luboš Pavel / mindphaser 🕔02.11.2002 📕15.763

Seriál

  1. Spojenecké operace v Porýní od 15. září 1944 do 21. března 1945 (I)
  2. Spojenecké operace v Porýní od 15. září 1944 do 21. března 1945 (II)
  3. Spojenecké operace v Porýní od 15. září 1944 do 21. března 1945 (III)
  4. Spojenecké operace v Porýní od 15. září 1944 do 21. března 1945 (IV)
  5. Spojenecké operace v Porýní od 15. září 1944 do 21. března 1945 (V)

Podobné články

Další články autora

Předtím, než Spojenci mohli realizovat své záměry naplánované na schůzce v Maastrichtu, zaútočili Němci v Ardenách. 16. prosince vyslal Hitler 5. tankovou, 6. tankovou a 7. pěší armádu do ambiciózního útoku, jehož cílem bylo překročení řeky Másy, obsazení Antverp a rozdělení spojeneckých vojsk na dvě části. Vojáci tuto ofenzívu brzy pojmenovali "bitva o výběžek", a to podle tvaru předmostí, které vytvořili německé jednotky ve spojenecké linii. Třebaže Spojenci byli překvapeni tímto útokem, pokračovali v postupu na Německo, ale až po vybojování mnoha těžkých bitev v mrazivém počasí.

Když byla pozemní ofenzíva v Ardenách zastavena, pokusil se Hitler dosáhnout vítězství na jihu v oblasti Nízkých Vosgéských hor. Krátce před půlnocí 31. ledna 1945 německá vojska zahájila operaci s krycím názvem NORDWIND. Německá 1. armáda zaútočila přes Bitche a Wissembourgský průsmyk a 19. armáda severně od Colmarské kapsy na pozice 6. skupiny armád. Spojenci i tuto ofenzívu brzy zastavili. Ale opět museli svádět urputné boje v krutém mrazivém počasí, které bylo pro pěšáky skoro stejně nebezpečné jako nepřítel. Operace NORDWIND opět demonstrovala sílu Německa a Eisenhowerovi přidělala další vrásky na čele. V reakci na německou ofenzívu v Alsasku Eisenhower nařídil části 6. skupiny armád se stáhnout, čímž by ale padl do německých rukou nedávno osvobozený Strasbourg, čímž by jeho obyvatelé byli zcela jistě vystaveni odplatě ze strany Němců. Generál Charles de Gaulle, zástupce francouzské exilové vlády, však opuštění Strasbourgu viděl jako neakceptovatelný krok a intenzivně apeloval na Roosevelta a Churchilla, aby se tak nestalo. Eisenhower byl nakonec nucen ustoupit politickému tlaku.

V období od 16. prosince 1944 do 25. ledna 1945 Spojenci během ardensko-alsaského tažení vyčerpali a z velké části zničili všechny Hitlerovy jednotky, které nasadil do posledních dvou ofenzív na západě. Eisenhower věřil, že Němci jednorázovým nasazením svých rezerv nabídli Spojencům velkou příležitost. Eisenhower vojákům spojeneckých expedičních sil napsal, že "nasazením svých záložních jednotek nám nepřítel dal šanci změnit jeho velkou hazardní sázku na vítězství v krutou porážku". Ale husté sněžení a zatažené nebe, které ochromilo spojeneckou mobilitu na zemi a ve vzduchu, stejně jako fanatismus dobře vyzbrojených německých útočníků, dopřály spojeneckým vojákům jen velmi málo času k oslavám.

Jednou z vážných potíží, se kterými se Eisenhower potýkal v předvečer "bitvy o výběžek", byl vážný nedostatek pěšáků. 15. prosince hlásil Bradley, že jeho skupina armád postrádá 17 000 střelců, a to z důvodu ztrát způsobených vleklými boji a téměř neustálému vystavení vojáků jedné z nejtužších zim, kterou Evropa pamatovala. Přestože Eisenhower nařídil přeřazení tolika příslušníků pomocných jednotek k pěším jednotkám, kolik bylo jen možné, počet chybějících pěšáků se neustále zvětšoval. Ardensko-alsaské tažení situaci s nedostatkem pěšáků, která měla příčiny v neschopnosti výběrového odvodního systému ve Spojených státech uspokojit zvyšující se požadavky na počty pěšáků, pouze zhoršilo. Výsledkem této krize bylo Eisenhowerovo historické rozhodnutí. Doposud byla většina afroamerických vojáků na Evropském bojišti přidělována k záložním a pomocným jednotkám. Nyní bylo příslušníkům těchto jednotek dovoleno se dobrovolně účastnit bojových akcí jako pěšáci, kteří byli po absolvování nutného základního výcviku přidělováni k frontovým jednotkám. Postupem času bylo přibližně z 2 200 "černých" dobrovolníků zformováno třiapadesát čet a následně přiděleno k "bílým" střeleckým jednotkám dvou amerických armádních skupin. Bojové potřeby tak dočasně změnily armádní politiku segregace bílých a černých vojáků.

Jak Spojenci pokračovali ve svém tažení v ardenské a alsaské oblasti, dosáhli shody v plánování útoku do srdce Německa. V lednu 1945 Spojenci disponovali 71 divizemi a předpokládali, že se jejich počet do jara zvýší na 87 - 61 amerických, 18 britských a 8 francouzských. Eisenhower měl v úmyslu své jednotky nasadit ve třech fázích. Nejprve měla spojenecká vojska zničit zbývající německé jednotky na západním břehu Rýna a postoupit tak k Rýnu po celé jeho délce. V druhé fázi útoku měla spojenecká vojska získat předmostí na druhé straně Rýna mezi Emmerichem a Weselem na severu a mezi Mainzem a Karlsruhe na jihu. V závěrečné fázi útoku měli Spojenci z jižního předmostí postupovat otevřeným terénem severním směrem a z prostoru Mainz - Karlsruhe směrem na Frankfurt a Kassel. Kromě obsazení Porúří měl Eisenhowerův plán zajistit bonus v podobě zajištění průmyslové oblasti Sárska a velkých letišť v oblasti Frankfurtu a Giessenu.

Britům se ale příliš nezamlouvala jejich druhotná role v závěrečné fázi postupu na Německo, která by vylučovala Montgomeryho plánovaný hlavní úder na severu. Nicméně 2. února smíšený velitelský štáb po ujištění Eisenhowerem, že hlavní postup bude proveden na severu a že překročení Rýna na severu nebylo podmíněno vyčištěním celé oblasti západně od řeky, schválil plány navržené SHAEF.

Časně ráno 8. února více než 1 000 děl zahájilo dělostřeleckou přípravu, během které na německá postavení v prostoru Crerarovy kanadské 1. armády dopadlo přes 500 000 granátů. Montgomeryho operace VERITABLE začala. Plán počítal, že Crerar zaútočí jihovýchodně od Nijmegenu směrem na oblast Reichswaldu s cílem zničit německé jednotky stále se držící na západním břehu Rýna v severní části sektoru 21. skupiny armád. Do čela útoku 21. skupiny armád byl opět nasazen Horrocksův XXX. sbor, který byl pro operaci VERITABLE Crerarovi přidělen.

Do 9. února postupující vojska obsadila Cleves. Přestože déšť, zaplavené oblasti a houževnatý odpor nepřítele zpomaloval postup, Crerarovy jednotky 23. února překonaly německou obrannou linii v oblasti Gochu a pokračovaly dál v útoku na obranné pozice Němců rozmístěné v oblasti Geldern - Rees.

Na jih od Montgomeryho se zatím Simpsonova 9. armáda, spadající pod operační velení 21. skupiny armád, připravovala na zahájení operace GRENADE. Simpsonovy jednotky měly zaútočit na severovýchod a na Rýnu se spojit s postupujícími Kanaďany. Hodina H pro zahájení operace GRENADE byla stanovena na 05.30 10. února. Byl zde však jeden problém - neobsazené přehrady na řece Roer. Simpson nebyl nadšen úkolem překročit řeku Roer, dokud nebyly přehrady obsazeny, a proto odložil útok své armády.

V. sbor, nyní pod Huebnerovým velením (Gerow odešel v lednu velet nově organizované 15. armádě), dostal za úkol obsadit klíčovou Schwammenauelskou přehradu. Do čela útoku byla vybrána Parkerova 78. pěší divize, zatímco část 82. výsadkové a 7. tankové divize měly provádět pouze podpůrné útoky.

Časně ráno 5. února zahájili američtí vojáci poslední útok v Hürtgenském lese. Trosky Schmidtu a Kommerscheidtu padly do amerických rukou 7. února a konečně se tak Spojencům otevřela cesta ke konečnému obsazení přehrady, která byla obsazena o tři dny později. Přestože Němci nevyhodili přehradu do vzduchu, jak se Spojenci obávali, zničili její výpustní klapky. Místo očekávané velké povodně plynulý přítok vody do přehrady postupně zaplavil údolí řeky Roer. Nicméně po eliminaci hrozby ze strany přehrad mohla konečně 1. armáda ukončit své martýrium v Hürtgenském lese.

Zaplavení údolí řeky Roer způsobilo zpoždění útoku Simpsonovy armády až do 23. února. Ve 02.30 toho dne první útočné jednotky překonaly stále ještě rozvodněný Roer, čímž překvapily německé obránce. Do večera se na druhý břeh řeky přeplavilo téměř 28 praporů a předmostí bylo pevně v rukou 9. armády. 27. února Simpson uvolnil své tankové jednotky, které ihned zahájily rychlý postup východním směrem na Düsseldorf a Wesel. 3. března se Simpsonovy jednotky u Geldernu setkaly s částmi kanadské 1. armády. Do 5. března 9. armáda postoupila o 90 kilometrů a za cenu ztráty 7 300 vojáků dosáhla Rýna od Düsseldorfu po Moers a zabila nebo zajala přibližně 36 000 Němců. Poté Crerar společně se Simpsonem zaútočili na poslední obrannou baštu Němců na západním břehu Rýna v jejich sektoru, na předmostí u Weselu, a do 10. března vytlačili nepřítele na druhou stranu řeky. Naneštěstí pro Spojence Němci úspěšně systematicky ničili mosty přes Rýn na všech místech, kudy ustupovali.

12. skupina armád na jih od Simsonovy 9. armády útočila již od 18. února. Eisenhower věřil, že jsou Němci vyvedeni z rovnováhy výsledkem neúspěšné ofenzívy v Ardenách, a proto naléhal na Bradleyho, aby útočil vší silou, dokud má možnost dosáhnout výrazného postupu. Do konce ledna 12. skupina armád zatlačila Němce ve svém sektoru za linii Západního valu, ale její postup ztratil na rychlosti. Přestože Bradley chtěl pokračovat v postupu přes Eifel k Rýnu, Eisenhower 1. února přikázal zastavit postup z důvodu příprav operace VERITABLE a GRENADE.

Se zahájením hlavního spojeneckého útoku na severu připadla Bradleyho skupině armád druhotná role. V sektoru 1. armády kromě akce vedoucí k obsazení přehrad na řece Roer postupovaly pouze části VII. sboru, které měly za úkol krýt bok Simpsonových jednotek. Zbytek 1. armády přešel do obrany.


Američtí pěšáci pátrající po odstřelovačích v troskách Prümu,
Německo, únor 1945. (National Archives)

V sektoru 3. armády Patton provedl pouze omezený postup do oblasti Eifelu na sever od řeky Mosel. Koncem února Pattonovy jednotky překonaly Siegfriedovu linii v oblasti mezi městy Prüm a oblastí jižně od Saarburgu, čímž obsadily Orcholz, Trier a oblast okolo řek Saar a Mosel.

Hlavním úkolem 6. skupiny armád operující dále na jihu byla likvidace Colmarské kapsy. Generál Eisenhower pro podporu tohoto úkolu přidělil Deversovi 5 amerických divizí a 12 000 vojáků záložních jednotek z rezerv SHAEF. Zatímco 7. armáda kontrolovala údolí řeky Saar a v oblasti zaplavené řekou Moder se jí podařilo postoupit jen nepatrně, francouzská 1. armáda generála de Lattre zaútočila na Colmarskou kapsu. Zatímco francouzský I. sbor postupoval na sever směrem na Rouffach, útočil americký XXI. sbor jižním směrem na Colmar a východně na Neuf-Brisach. Do 9. února se Spojencům podařilo zlikvidovat Colmarskou kapsu a zbytky německých jednotek zatlačit na východní břeh Rýna.

Devers, který měl nyní již zabezpečenou západní stranu Rýna, dal Patchovi svolení k omezenému postupu. 17. února 7. armáda zaútočila, dosáhla pozic, ze kterých byla nucena ustoupit během německé ofenzívy v Alsasku, a koncem měsíce zcela kontrolovala oblast na jih od Saarbrückenu.

Zdroje a doplňující materiály na internetu
Rhineland - http://www.army.mil/cmh-pg/brochures/rhineland/rhineland.htm
Southern France - http://www.army.mil/cmh-pg/brochures/sfrance/sfrance.htm
Ardennes-Alsace - http://www.army.mil/cmh-pg/brochures/ardennes/aral.htm
Battle of Bulge - http://ardenne44.free.fr/
Battle of Hürtgen Forest - http://www.hurtgen1944.homestead.com/
Market-Garden - http://www.marketgarden.com/

Seriál

  1. Spojenecké operace v Porýní od 15. září 1944 do 21. března 1945 (I)
  2. Spojenecké operace v Porýní od 15. září 1944 do 21. března 1945 (II)
  3. Spojenecké operace v Porýní od 15. září 1944 do 21. března 1945 (III)
  4. Spojenecké operace v Porýní od 15. září 1944 do 21. března 1945 (IV)
  5. Spojenecké operace v Porýní od 15. září 1944 do 21. března 1945 (V)

Podobné články

Další články autora

Autor : Luboš Pavel / mindphaser 🕔02.11.2002 📕15.763

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře