Na obzoru Alpy

Autor : Kateřina Rollová / 0 🕔05.10.2002 📕18.220

Podobné články

Další články autora

Vyšlo: 19. 5. 1995, Zemské noviny

Číselně zaregistrovaných Čechoslováků bylo v Mauthausenu, v tomto vyhlazovacím lágru nejhorší kategorie, 6 500. Mnohým ale ani čísla vydána nebyla. Přežilo 1 361 našich vězňů. Mezi těmi, kteří se konce války a osvobození americkou armádou počátkem května 1945 již nedočkali, byl například autor mnoha populárních a zlidovělých písní Karel Hašler. Dva dny před Vánocemi roku 1941 umřel na následky mučení jednoho z tzv. zelených blokáčů. Ti byli, stejně jako štubáci a kápové, mnohdy daleko horší než sami esesmani, rekrutovali se totiž výhradně z řad německých kriminálních vězňů.

Mauthausen

Stojíme na hradbách bývalého koncentračního tábora Mauthausen v Rakousku a obdivujeme sluncem zalitou nádhernou krajinu - zvlněné kopečky hýřící barvami polí, lesů a vzdálených stavení a vzadu, úplně na obzoru, se rýsují Alpy. Nechce se věřit, že právě pod námi, kde dnes, v den hlavních oslav výročí osvobození tábora, parkují desítky automobilů, stával pověstný Rusenlágr. Byl vystavěn pro sovětské vězně, sloužil pak ale spíše jako sanitní tábor. Lidé zde mnohdy pojídali sami sebe. Rusenlágr a četné baráky po osvobození Rakušané zbourali. Pár jich zůstalo, zůstala i plynová komora, místnost, kde se stahovala kůže a vyndávaly zlaté zuby, a samozřejmě obludné pece. Vzpomínky na ty, kdo zemřeli, se promítají do mnoha památníků vystavěných před hlavní bránou. V neděli 7. května 1995 bylo toto prostranství plné lidí z celého světa. Čestné stráže všech zúčastněných národů pokládaly věnce a před památníky se konaly pietní akty. Všude bylo mnoho slz, nečekaných setkání po letech a především slov o solidaritě.

"Dnes by moc málo lidí mělo v Mauthausenu šanci přežít," myslí si Josef Klat. Bylo mu jednadvacet let, když přišel do lágru. "Egoista nemohl přežít ani čtrnáct dní. Znali jsme jen slovo my, jedině společně jsme se mohli udržet".

Všichni si dnes musíme klást otázku, zda právě solidarita, tj. schopnost pomáhat jeden druhému, není tou zárukou, že se hrůzy 2. světové války nebudou již nikdy opakovat. Možná... Před památníky to v Mauthausenu řeklo mnoho lidí z různých zemí. Problém zřejmě vězí v tom, že solidarita nepatří mezi běžné lidské vlastnosti moderní doby. I dnes sledujeme strašné války na území bývalé Jugoslávie či v Čečensku. Kolo dějin se točí stále. Bývalí čeští vězni jsou o tom přesvědčeni - mocní si rozdělují svět a lidé, kteří chtějí jen žít, vychovávat děti, milovat se, trápit se a pak, až přijde jejich čas, opustit v klidu tento svět, bezdůvodně a protiprávně umírají. Raja Tobišková byla odvlečena na práci do Německa v patnácti letech. Pak následovalo gestapo a koncentrační tábor Ravensbrück.

"Když jsem přišla s transportem do Mauthausenu, bylo mi už sedmnáct," vypráví. "Za celých 10 dní jsme nedostali napít, jen nám házeli sníh do vagonů. Od nádraží do lágru to bylo ještě pět kilometrů pěšky. Byla jsem strašně zesláblá, kdyby mi nepomohly ruské zajatkyně, zastřelili by mne. Byl tady transport matek s dětmi a ty maminky musely své děti házet na nákladák. Když některá nemohla, udělal to za ni esesák".

To je vzpomínka Raji, kterou si při každé návštěvě spolu s těmi, co ještě žijí, pravidelně vrací, vybaví. Svou vzpomínku má každý z lidí, s nimiž jsem si onoho sobotního květnového večera před slavnostmi v Mauthausenu povídala.

Jakou cenu má život

Přemyslu Šindelkovi bylo, když ho přivezli, šestnáct. Dnes pochybuje, že dokážeme psát o tom, co pro něj a ostatní "mauthauseňáky" návštěva obludného kamenného lágru znamená a co cítí, když znovu a znovu prochází "appellplatzem" či sejde dolů do kamenolomu a vezme si do kapsy malý žulový oblázek. Patříme k těm, co se narodili mnoho let po válce a učili se o ní ve školách. Možná ani nedokážeme uvěřit, že by se v člověku mohla vůbec kdy vzedmout tak strašná vášeň pro důmyslné a efektivní trýznění jiných lidí. A pak najednou stojíme u pecí krematoria a sledujeme desítky bývalých vězňů nesoucích do jejich otevřených jícnů své svíce jako vzpomínku na ty, kteří zde skončili, sledujeme sprchy v plynové komoře, procházíme kolem zdí osazených pamětními deskami, pozorujeme bývalé vězně či pozůstalé a příbuzné, jimž i po padesáti letech stékají po tvářích slzy... a prostě uvěřit musíme.

"Pro mne bylo asi nejhroznější, když přivezli z Ravensbrücku ženy," vzpomíná Josef Klat. "Když je ponižován muž, je to jiné, ale ty ženy..."

Koupelna je v Mauthausenu hned za branou. Každý nový vězeň se musel vysvléct, projít tudy a pak už jen dostal hadry a číslo. I ženy se musely se svléci před vězni, kteří tam sloužili. Okolo sprch pak stály stolečky, za nimi seděli další vězni - většinou kriminálníci. Ti ženu oholili břitvou, vzali zednickou štětku a vodou s karbolem ji celou dezinfikovali... Strašlivé příběhy míjejí jeden za druhým. Míťa Čeřenský přišel do Mauthausenu, když mu bylo 23 let. V neděli provází Mauthausenem ty, co tu ještě nebyli. Nad kamenolomem, kousek od židovského památníku, odkud jsou vidět i Schody smrti, vypráví o postavách v botách s dřevěnými podrážkami, které zakopávaly o nepravidelně umístěné stupně a vláčely žulové balvany, fekálie i mrtvá těla těch, co bůhvíkolikátou štreku s nákladem nevydrželi, anebo těla Židů shozených dolů se Skály parašutistů.

Členové tzv. "mauthausenského bloku" patří k těm, jimž náleží odškodnění obětí nacistické perzekuce. Každým rokem je jich méně.

"Tak jako celá společnost i my se lišíme ve svých názorech, ale ve věci našeho vztahu k otázce odsunu sudetských Němců jsme jednotní," konstatuje Přemysl Šindelka. "Odsun byl proveden na základě dohody velmocí a byl, stejně jako třeba v Polsku, naprosto regulérní. A navíc - odešli přece jen ti, co chtěli do Říše."

Oběti nacistické perzekuce byly podle "mauthauseňáků" odškodňěny být měly německou stranou.

"Co se dnes dělá, není správné," navazuje Josef Klat. "Hodnotit lidský život tříměsíčním platem ministra, jak to předpokládá současné české gesto, nelze. Odškodnit by měli Němci, nemůže se opakovat rok 1938, kdy si Sudet'áci kladli požadavky a vláda jim ustupovala. Přibližně před čtrnácti dny jsem v německém tisku četl, že jedna z nejhorších SS dozorkyň, která byla po válce odsouzena a strávila ve vězení asi dvacet let, požádala o odškodnění jako politický vězeň. Dostala 65 tisíc marek. Sami Němci si v novinách a televizi z toho dělali legraci."

Mauthausen byl v prvním květnovém týdnu roku 1945 osvobozen americkou armádou. Demarkační čára spojenců byla až za Mauthausenem, blízko Lince, a tak byl tábor asi za šest týdnů předán sovětské armádě. Rakouský stát jej převzal 20. července 1947. Mauthausen byl vyhlášen rakouskou národní památkou.

Kateřina ROLLOVÁ, Mauthausen

Podobné články

Další články autora

Autor : Kateřina Rollová / 0 🕔05.10.2002 📕18.220

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře