Ruské legie zblízka

Autor : Martin Motyka 🕔30.09.2002 📕9.151

Armádní intendanstvo

Až do vystoupení zajišťovala veškeré potřeby čs. vojska ruská armáda. Do únorové revoluce dokonce v žádném z čs. pluků nebyl ani v jediné rotě hospodářský důstojník Čech. Zásobování České družiny výstrojí i potravinami bylo na nízké úrovni. Vojáci pravidelně dostávali letní ošacení na zimu a zimní na léto. Lepší nebyla situace ani v rámci celé ruské armády, kde byly v době nedostatku potravin vyhlašovány tzv. postní dny. V takových dnech byla místo obvyklé skladby potravin podávána pouze polévka za sušených ryb a prosná kaše maštěná olejem, což bylo podle některých dobových svědectví jídlo pro Středoevropana téměř nestravitelné. Záchranu mohl přinést pouze plukovní hospodář, který měl právo na náklady pluku opatřit ke stravě přilepšení.

Po bitvě u Zborova byli někteří ruští zásobovací důstojníci nahrazeni Čechy a celý systém hmotného zajištění byl reorganizován. Vrchní dohled na zásobovací systém si však podrželo velení štábu ruské XI.armády. Bylo zřízeno intendantstvo I.divize, v jehož čele stanul ruský kapitán Klimt. Nová organizace byla uvedena v život až na podzim 1917 a ani poté se příliš neprojevovala. Do té doby byly pluky I.divize zcela odkázány na vlastní samozásobování. O nově formované pluky II.divize se s podobnými výsledky staralo korpusní intendantstvo. Podle svědectví Ferdinanda Pražského dostával 10.pluk v Borispoli koncem roku 1917 stále stejnou stravu, která se skládala z černé kaše a chleba. Kvalita chleba pak byla taková, že důstojníci se dokonce vzdali svých nároků na příděly a spolu se zámožnějšími členy mužstva dali přednost stravě v drahých židovských čajovnách. V únoru 1918 dokonce u pluku zcela došla mouka, kterou byli vojáci nuceni rekvírovat od místních obyvatel. V zimních měsících se nedostávalo ani topiva, pro které se muselo jezdit až 75 verst (80km) daleko. Noví dobrovolníci trpěli nedostatkem zimních uniforem. U 7. a 8.pluku museli dokonce vojáci dlouho nosit staré rakouské uniformy, nebo dokonce civilní oděv. Ruské stejnokroje získali až při odchodu z Ukrajiny.

Zásobovací situace se příliš nezměnila ani v průběhu cesty čs. jednotek na východ. Během přepravy zaniklo divizní indendantstvo, které bylo nuceno předat všechny své sklady bolševikům. Korpusní intendantstvo zůstalo zachováno, ale bylo téměř bez prostředků. Ešalony byly v péči bolševických komisařů, kteří je však zásobili málo a nepravidelně. Ve snaze pomoci hladovějícím jednotkám proto OČSNR svémocně vytvořila tzv. zásobovací komise, které byly od dubna 1918 převedeny pod sborové (korpusní) hospodářství. Ty prostřednictvím svých nákupčích komisí koordinovaly nákup potravin. Práce nákupčích komisí však byla ztížena neznalostí hospodářského potenciálu země a omezena skromným rozpočtem Odbočky, která nebyla schopná ze svých prostředků zajišťovat tak veliké vojsko. Některé, hlavně rané transporty proběhly celkem hladce, bez větších zásobovacích obtíží. Většina pluků však byla odkázána hlavně sama na sebe. V této době vzrostl význam plukovních zásobitelů. Ti se svými pomocníky jeli o dopředu před vlastním ešalonem a v okolí tratě zajišťovali potraviny. Pluky, které ještě disponovaly nějakými volnými finančními prostředky, potraviny hradily hotově, jiné je odebíraly na úvěr. Další pluky pak byly odkázány na směnu, kdy byly nuceny zbavovat se například svých koní, které vyměňovaly za mouku, maso apod. V krajním případě přišly na řadu i rekvizice. Ty však byly skutečně pouze nouzovým řešením, protože takový krok prakticky připravoval nákupčí následujících vlaků v dané oblasti o možnost od tamních sedláků cokoliv pořídit. Zásobovací krize první poloviny roku 1918 dosáhla takových mezí, že bylo nutno snižovat denní příděly potravin. 23.května, tj.jeden den před počátkem ozbrojeného vystoupení, byly sníženy příděly krup, už dříve pak bylo vojákům rozkazem zakázáno prodávat své příděly chleba.

Nákup potravin ztěžovali také samotní bolševici. Ti kromě toho, že nedodržovali smluvené dodávky, úmyslně bránili nákupním komisím a zásobovacím důstojníkům zásoby pořizovat. Jejich působením tak například v oblastech východně od Omska nebylo možné už téměř nic nakoupit. Potraviny pro ešalony bylo dokonce nutno dovážet ze západu. Podle některých názorů tím sledovali vlastní cíle, kdy vyhladovělí vojáci měli ochotně přejít do dobře zajištěných rudých jednotek. Tuto teorii podporují také svědectví, která popisují situaci, kdy dokonale vystrojení čeští rudoarmějci přesvědčovali čs. vojáky k přestupu k bolševikům. V tomto období českým ešalonům hodně pomohli ruští obyvatelé. Vedle nezištné materiální pomoci řady bezejmenných mužíků a sedláků legiím v této nelehké situaci významě finančně pomáhaly sibiřské kooperativy. Přes problémy, se kterými se byly legie nuceny vyrovnávat, však pevná centrální intendantská organizace nevznikla. S ohledem na skutečnost, že čs. jednotky se brzy měly stát součástí francouzského vojenského systému bylo její zřizování považováno za zbytečné.

Těsně po vojenském vystoupení byly okamžité potřeby vojska pokrývány bez větší organizace hlavně z válečné kořisti. Postupně se však začaly tvořit základy nového systému. Už 21.června 1918 byl vydán rozkaz provést důslednou inventarizaci majetku pluků a 1.července bylo v Kurganu ustaveno pevně organizované sborové intendantstvo. Centrum intendantstva bylo později z Kurganu převedeno pod názvem Hlavní intendantstvo do Omska, kde mohlo lépe koordinovat činnost s tamními ruskými hospodářskými ministerstvy. Po pádu Omska se počátkem roku 1919 přestěhovalo do Irkutska. Základ nové instituce vytvořilo původní tříčlenné sborové intendantsvo II.divize. V jeho čele stanul František Šíp, který také vytvořil zásady organizace výstrojového i zásobovacího systému. Finančně bylo zpočátku intendantstvo zajišťováno pouze z fondů OČSNR. Později však na jeho činnost začal přispívat i francouzský konsul a francouzské intendantstvo. S nárustem aktivit rostly peněžní výdaje, které v dalších měsících sborové intendantstvo krylo hlavně prostřednictvím pravidelných úvěrů u ruských finančních ústavů. Počátkem druhé poloviny roku 1918 se sibiřská vláda nabídla hradit čs. závazky a zajišťovat další finanční krytí nákladů sborového intendantstva. Tato nabídka sice byla ve finanční situaci, v níž se čsl. armáda nacházela velice vítaná, avšak obava, že by tímto krokem byly legie až příliš spojeny s omskou vládou, přiměla čsl. vedení tuto nabídku odmítnout. V pozdější době se omská vláda spolupodílela na provozu čs. intendatury z 25-50 procent.

Během druhé poloviny roku 1918 bylo učiněno několik společných pokusů převést zásobovací povinnosti z legií na ruskou stranu. První pokus proběhl už 22.června tj. ještě před vytvořením centrální čs. zásobovací organizace. Ve smlouvě z tohoto dne se ruská Dočasná vláda zavázala přebrat na sebe kompletní zajištění zásobování čs. jednotek. Ve skutečnosti však veškerá zodpovědnost dál ležela na straně sborového intendantstva. Přesto i v následujících měsících došlo k opakovaným neúspěšným pokusům tento stav změnit. Ten však byl definitivně potvrzen další smlouvou, která byla podepsána v září 1918. Čs. zásobovací orgány jí byly pověřeny zajišťováním veškeré dodávky produktů pro vojska spojenců. Rostoucí agenda vedla v prosinci 1918 k reorganizaci dosavadního sborového intendantstva. Bylo vytvořeno nové, 1.armádní intendantstvo, které se soustředilo výlučně na zásobovací otázky, a Týlové intendantstvo (Tylint), které zajišťovalo všechny ostatní potřeby armády. Oficiální název pro Tylint byl Zásobovací odbor čs. vojska na Rusi a mezi jeho oddělení náležela např. oddělení hospodářské, osobní, oddělení vozatajstva a píce nebo vojenské prodejny. Tato organizace intendatury pak byla zachována až do likvidace v roce 1920. Během vývoje její personální stav vzrostl ze tří úředníků korpusního intendantstva II.divize, přes 236 členů v září 1918 na 273 osob ve druhé polovině roku 1919. Josef Petrš dokonce uvádí číslo 800 jako naprosto kompletní stav lidí, kteří jenom u čs. vojska měli na starosti 60 000 lidí a 12 000 koní. V červnu 1919 se čs. intendantstvo úplně osamostanilo od ruských státních dodávek materiálu a začalo využívat potenciál levnějších zdrojů na Dálném Východě.

Vedle čs. intendantstva v době vystoupení vznikly dvě nezávislé čs. zásobovací organizace u částí vojska, které byly izolovány od centra. Čečkova skupina brzo po spojení Povolžské fronty s Uralskou přešla pod centrální správu. Stejně se vedlo i Gajdově skupině na Dálném Východě. Její hospodářský systém však splynul s 1.armádním intendantstvem až v polovině roku 1919. Na celoruské úrovni, pak byla vytvořena Zásobovací komise spojeneckých vojsk, která snad měla postupně nahradit čs. zásobovací orgány. Její činnost však spíš přispívala k všeobecnému zmatku na ruském trhu. Členové komise totiž nebyli obeznámeni s obecnou situací a nakupovali zboží podle nadhodnocených spekulativních cen, které oficiálně platily na ruském trhu. Takovouto obchodní aktivitou proto přispívali k jejich dalšímu růstu a k bujení šmeliny.

Okamžitě po svém vzniku začalo sborové intendantstvo vytvářet rozsáhlou síť vojenských dílen, potravinových a výstrojových skladů, organizovalo nákup a objednávky produktů a materiálu. Byly zřizovány regionální zásobovací agentury. Během roku 1919 mělo v pronájmu řadu statků, na kterých se choval dobytek. V jeho vlastnictví se dokonce nacházely i velbloudí karavany.

První části výstroje dodané sborovým intendantstvem pocházely hlavně z dobytých Simbirských a Kazaňských vojenských skladů. Brzy však začaly být zřizovány vlastní sklady. Ústřední sklady tzv. centrosklady byly v Kurganu - potravinový a v Petropavlovsku - výstrojový. V roce 1919 tyto sklady zásobovaly nejenom čs. vojsko, ale i národní jednotky polské, rumunské, jihoslovanské a některé další. Zpočátku byly sklady kromě kořisti doplňovány inventurními přebytky jednotlivých pluků, avšak brzy se začaly plnit novými výrobky čs. dílen. Ty byly záhy po vystoupení zřizovány téměř v každém větším sibiřském městě a zabývaly se různorodou činností. Přes těžké začátky, kdy v některých případech si museli čs. řemeslníci sami vyrobit své nástroje, se jejich produkce široce rozvinula. V Omsku byla dílna obuvnická, sedlářská, pražírny kávy, svíčkárna, v Irkutsku truhlářská a zámečnická dílna. Dílny v Ufě zaměstnávaly 4500 zaměstnanců. V Jekatěrinburgu se vyrábělo měsíčně 15 000 párů vysokých bot. Podobné podniky fungující v mnoha dalších městech měli pestrý výrobní program, který se pohyboval od výroby bot, uniforem, přes odznaky, hřebeny až po dýmky a peněženky. Byla zaváděna výroba na Sibiři dosud nevyráběných výrobků, jako byly například kožené knoflíky.

Mezi hlavní odběratele produkce dílen patřila vedle čs. vojska také ruská armáda. Pro nedostatečné kapacity proto vedle vlastní produkce zadávalo čs. vojsko také zakázky ruským podnikům. Často dokonce samo dodalo i drahé a nedostatkové suroviny. V takovýchto případech pak na zdárný proces zhotovení zakázky dohlíželi čs. inspektoři, kteří byli pověřeni kontrolou kvality a ekonomičnosti výroby. V roce 1919 dokonce rozvinula čs. intendatura svou činnost i v Japonsku, kde nechala šít nové uniformy pro čs. vojsko. Přestože výroba probíhala v tak vzdálené zemi, působili i v tamních oděvních podnicích, podobně jako v Rusku, čs. kontroloři, kteří dbali na kvalitu produkce.

Koncem roku 1918 bylo intendantské zajištění na tak dobré úrovni, že i přes trvalou finanční tíseň mohla omská centrála provést odškodnění ruských podnikatelů, kteří požadovali nahrazení svého majetku rekvírovaného čs. jednotkami v létě 1918. Rozsáhlou výrobní a obchodní činnost však na nějaký čas zbrzdila čs.-ruská smlouva z listopadu 1918. Šlo o jeden z dalších neúspěšných pokusů ruské strany získat zásobování čs. vojska pod svůj dohled. Čs. intendantstvo vyšlo snahám Sibiřské vlády vstříc a převedlo většinu svých dílen do ruských rukou, avšak už za několik měsíců byla řada z nich opět pod čs. správou.

V říjnu 1918 byla měsíční spotřeba celé čs. vojenské organizace 100.500 pudů (tj.1 646 190kg) mouky, 11 250p. (184 275) hovězího masa, 45.000 p. (737.100) vepřového masa, 30.000p. (491.400) rýže, 11.500 pudů (188.370) másla atd. Takovéto množství potravin musely čsl. zásobovací jednotky zajistit na tisících kilometrů země, jejíž potenciál byl sice obrovský, ale která byla rozvrácená občanskou válkou. Další překážkou bylo téměř neexistující spojení do oblastí, které potřebnými produkty oplývaly. Kromě toho musela Sibiř uživit i početnou ruskou armádu a vojska spojeneckých států. Čs. intendantstvo se proto snažilo získávat potraviny z oblastí, které nebyly přímo hospodářsky napojeny na zásobování fronty.

Za účelem plánovitého opatřování potravin proto byla vytvořena rozsáhlá hospodářská organizace. V blízkém okolí magistrály byly pronajaty statky, na kterých se shromažďoval nakoupený dobytek. Tím byl zajištěn trvalý přísun čerstvého masa pro jednotky na trati. Byly vytvořeny tzv. nákupní komise, které po celé délce magistrály obstarávaly maso, obilí, surovou kůži, seno aj. Zakoupené obilí bylo dodáváno do mlýnů, které byly také v čs. správě. V listopadu 1918 jich sborové intendantstvo obhospodařovalo šest. V Kurganu byl dokonce uveden do provozu čs. pivovar. Koupené produkty byly podrobovány důkladné kontrole jakosti, k čemuž byla zřízena zvláštní komise. Po osamostatnění na ruských dodávkách se roce 1919 rozšířilo množství oblastí odběru produktů. Čs. intendantstvo podnikalo pro potřebné potraviny často velice krkolomné expedice do oblastí Dálného Východu, Číny a Mongolska. Ne vždy však byly úplně úspěšné. Někdy materiální ztráty dokonce přesáhly význam zisku. O tom, že ani intendantské službě se vše zajistit vždy nepovedlo, nebo něčeho zase zajistila příliš mnoho, svědčí i tato instrukce z rozkazu č.63 z 23.června 1918: „Jelikož je ve sborových skladech dostatek brambor, cibule i octa, doporučuji všem hospodářům pluků a částí, by připravovali břím častěji bramborový salát.

V této souvislosti zde může zajímavě působit srovnání oficiálních denních přídělů ze tří období existence legií. Přídělu z dob carského Ruska, který je uveden v Rukověti českého vojáka z roku 1916, přídělů určených během přepravy v dubnu 1918 a denní dávky stanovené 26.září 1918. Srovnání sice není zcela přesné, protože ve všech nařízeních se vyskytují potraviny, které v ostatních nejsou uvedeny, avšak i tak dává jistou představu o zásobovací situaci, v jaké se v dané době vojáci nacházeli. Denní příděl na jaře 1918 se proti carskému období zvýšil podle druhu potravin průměrně o jednu třetinu až polovinu (chleba z 1,2 kg na 1,5kg, kroupy z 12,8g na 17,6g). U krup však už 23.května 1918 dochází k opětovnému snížení přídělu na úroveň z dob carské vlády. I rozdíl mezi příděly z roku 1918 je poměrně významný. Kromě základního přídělu chleba, který zůstal zachovaný, měli denně vojáci na podzim 1918 nárok na větší množství dalších potravin (maso, mouka, apod.). Koncem roku 1918 měli legionáři kromě základního přídělu, dokonce nárok i na příkrm. Každý den se jim tak navíc dostalo 0,15kg bílé mouky, nebo odpovídající množství jiných produktů (brambory, luštěniny, nebo kroupy). Zajímavé bylo postavení zajatců pracujících pro čs. vojsko. Ti měli nárok na stejné pravidelné příděly, jako vojáci. Omezení měli pouze v přídělech cukru, kterého se jim dostalo pouze 2,4g, což je denní hodnota povolená pro carského vojáka. Vojáci v roce 1918 měli nárok už na 7,2g cukru.

Čs. zásobovací oddíly byly nuceny vyrovnat se během své činnosti s celou řadou ekonomických problémů, které jim způsobovala válečná situace, v níž se Rusko nacházelo. Narážely na tradiční ruskou byrokracii. Mnoho vysokých ruských ministerských úředníků bylo majetkově zainteresováno v řadě podniků, přes které se snažili z legií získat prospěch. Ruský trh byl ochromen obrovským znehodnocením rublu a všeobecně rozbujelou šmelinou. Proti nadhodnoceným cenám zboží dokonce několikrát čs. strana zasáhla masivním uvedením levnějších produktů na místní trh. Doprava po železnici byla zdlouhavá a ohrožovala kvalitu potravin podléhajících zkáze. Obchod mezi Dálným Východem a Sibiří byl zdaněn zvláštním clem. Čs. rozpočet zatěžoval hlavně cukerný monopol Sibiřské vlády. Jako kuriózní pak může v tomto výčtu působit jeden zdánlivě triviální problém, který však intendantům působil poměrně velké obtíže. Často se stávalo, že sklady byly plné proviantu, avšak plukovní zásobovač si nic neodnesl, protože chyběla nádoba, do které by se mohl produkt naložit. Mezi hospodářskými rozkazy legií se často opakují výzvy plukovním hospodářům, aby vraceli bečky, pytle, a bedny. Ty se vzhledem ke svému omezenému množství staly velice vzácným a nedostatkovým zbožím.

Autor : Martin Motyka 🕔30.09.2002 📕9.151

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře