Tak tedy Žižka

Autor : František Novotný 🕔02.09.2002 📕29.486

Jedním z mála faktů jeho života, který víme opravdu stoprocentně, je právě den úmrtí, 11. říjen 1424. Avšak již nevíme, jaké chorobě Jan Žižka z Trocnova při zbytečném a z vojenského hlediska nesmyslném obléhání hradu Přibyslav po pouhých sedmi dnech podlehl. Obvykle se jako příčina uvádí mor, avšak to je choroba epidemická, a epidemie moru tehdy v Čechách neřádila. Navíc „štábní důstojníci“ měli k nemocnému Žižkovi volný přístup, což v případě moru by nebylo možné - již tehdy se uplatňovala přísná karanténa. Jako bezprostřední příčinu úmrtí uvádějí kroniky hlízy, což mohl být otok, hnisavý zánět lymfatických žláz či vřed. Profesora Thomayera svého času tento problém zaujal a vyslovil hypotézu, že Žižku připravil o život obrovitý karbunkul, nežit, který se rozhnisal tak, že vedl ke smrti. Tato diagnóza, svědčící vlastně o smrti ze špíny, přinesla pak profesoru Thomayerovi mnoho nepříjemností.

Začali jsme ale od konce a musíme se vrátit na začátek. Jenže kam? O narození Jany Žižky nevíme nic. První archivně doložená zmínka pochází z roku 1378, kdy nějaký Žižka je svědkem příteli při právním převodu věna, z roku 1381 je pak záznam, že jistý Ješek z Trocnova se pokouší vykoupit odúmrť na Trocnově. Jenže nevíme, zda se tato fakta týkají otce Jana Žižky, či hejtmana samotného, když neexistují žádné podklady, které by nám řekly, jak byl vlastně legendární vojevůdce starý.

V letech 1921-38 vykopali archeologové jihovýchodně od dnešního Trocnova dvorec. Ten druhý, o němž se archivní materiály zmiňují, byl nalezen čirou náhodou (pomohl krtek, v jehož krtinách se objevily střípky keramiky) až při revizním výzkumu v roce 1956. Jediné dvě obytné místnosti měly plochu 6,5 x 5,5 m a 4 x 6 m. Tak, prosím, vyhlíželo zemanské sídlo národního hrdiny. Ale i o ně Žižka přišel a totálně zchudl, jenže proč a jak, to zase nevíme.

Od roku 1384 po celé čtvrt století se Žižka z historie ztrácí úplně. Prvá zmínka se objevuje až roku 1406 v Popravčích knihách rožmberských a jihlavských. Pochytaní pobertové na mučidlech vyznávají, že Jan Žižka působil v bratrstvu silničních lapků jakéhosi Matěje, který byl roku 1409 popraven v Českých Budějovicích. Nejen vůdce, ale i další členové bandy, Hynek z Kunštátu alias Suchý Čert, Martin Brada Plachtík, Jan Kolúch z Pňové Lhoty a Jiřík z Plzeňska byli šlechtici, což nezabránilo tomu, aby nebyli taktéž potupně popraveni.

Ne však Jan Žižka! Napřed je třeba říci, že lupičské bandy měly na přelomu 14. a 15. století dvojí statut, který záležel na královské politice, na vztahu Václava IV. k Rožmberkům. Jestliže lapkové přepadali výhradně rožmberská panství v době, kdy páni z Růže a král byli na kordy, nebyli lapkové prohlášeni „škůdci koruny“, ba právě naopak, měli tajnou podporu krále a vedli v jeho zájmu vlastně „partyzánskou“ válku proti Rožmberkům. Běda ale, když král, jak se stalo právě v roce 1405, uzavřel s Rožmberky „mír“, neboť z partyzánů se náhle stali škůdci koruny. Pak s nimi bylo rychle a nemilosrdně zameteno, což byl i případ Matějovy bandy. S jedinou výjimkou, jíž byl právě Žižka. Král mu osobně odpustil všechny viny v listě, který je nadepsán „Věrnému, milému.... K výkladu, čím si asi Žižka tuto nebývalou a osobní královu přízeň vysloužil, se ještě vrátíme.

Žižka tak nabývá ztracené cti a může vstoupit do královy družiny. Jestli to neudělal hned, bezesporu tak učinil později a ve službách krále nesmírně zbohatl, když si roku 1414 koupil honosný dům Na příkopech. Avšak o dva roky jej z neznámých příčin prodává (lze se jen dohadovat, že tak učinil proto, aby měl na věno pro dceru - jejíž jméno sice neznáme - pro jediné dítě, jehož existence je historicky doložena, ačkoli Žižka byl pravděpodobně dvakrát ženat a měl dětí více) a kupuje menší a lacinější v dnešní ulici Pařížské.

Jakými funkcemi byl u královského dvora pověřen, opět nevíme, snad byl „vrátníkem“ královy rezidence, tedy velitelem palácové stráže, pak pravděpodobně i osobním komorníkem královny Žofie, dnes bychom řekli „bodyguardem“ (jak má moje generace zafixováno z filmu „Jan Hus“, kde doprovází královnu do Betlémské kaple na Mistrova kázání) a za nevyjasněných okolností se stal v předvečer husitské revoluce velitelem pevnosti Vyšehrad. Nevíme, zda jako voják královny vdovy (Václav IV. byl již mrtev) přešel na stranu radikálů Nového města, či právě v jejich čele Vyšehrad obsadil. Každopádně se stal nejfanatičtějším stoupencem Kalicha a naprosto nemilosrdným velitelem. Čtyři artikuly pražské, jakousi ideovou platformu, na níž se dohodly všechny husitské názorové proudy, chápal zcela dogmaticky a jako hluboce věřící byl opravdu skálopevně přesvědčen, že je povolaným bojovníkem Božím. Kdo nebyl stoprocentně s ním, byl proti němu, tedy smrtelný nepřítel, pro něhož neměl slitování. Zrádce upaloval, životy daroval jenom ženám a dětem, a to ještě jenom někdy. Přičinil se i o upálení padesáti sektářských pikartů a stejně tak ohněm vymazal jejich poslední útočiště, lesní pevnůstku Ostrov u Hamru nad Nežárkou. Pikarti chiliasticky věřili v brzký konec světa, v návrat Ježíše Krista a ustavení jeho tisícileté říše. Je třeba říci, že v počátku husitství byla tato víra nosnou myšlenkou hnutí. Husité konec světa čekali v roce 1420, a teprve když nenastal, rozhodli se „komunovým“ způsobem života „království Boží“ přivolat.

Průběh Žižkových vítězných bitev si pamatujeme z dějepisu nejlépe, takže není třeba se o nich zmiňovat. V červnu 1421 při obléhání hradu Rábí byl udeřen nějakým tupým předmětem do hlavy a zbývající pravé oko se zalilo krví. Byl převezen do Prahy, kde se podrobil neúspěšné operaci a nadobro oslepl.

Dlouho se předpokládalo, že i o levé oko přišel jako válečník v nějaké bitvě. Připomínala se i účast v bitvě u Grunwaldu, kde měl údajně bojovat v korouhvi moravského válečníka Jana Sokola z Lamberka (podle polského kronikáře Jana Dugosze). Teprve senzační nález Žižkovy lebky 21. listopadu 1910 přinesl další záhadu. Své první oko ztratil Žižka úderem meče již jako chlapec ve věku 10 - 12 let! Rána, vedená od čela šikmo přes oko až do koutku úst, naťala i lebku, ale kdo ji zasadil a při jaké příležitosti, opět nevíme. Že dítě nezabila, je malý zázrak. Datum nálezu lebky napovídá, že tajemství nepřestávala obklopovat Žižku ani po smrti a záhada jeho hrobu byla rozluštěna bezmála po půl tisíciletí. Podle kronikářů byl Žižka pochován v centru orebitů, v Hradci Králové v katedrálním chrámu sv. Ducha. Pak prý byly pozůstatky přemístěny do kostela sv. Petra a Pavla v Čáslavi. Roku 1617 chtěl městský gubernátor Vilém Vřesovec Žižkovy ostatky zničit, avšak nic v hrobu nenalezl. V letech 1638-42 byl proti hrobu podniknut další útok a kosti „strašlivého“ Žižky byly údajně spáleny. Když v roce 1908 došlo na generální rekonstrukci kostela sv. Petra a Pavla, odhalili zedníci pod věží při renovaci Mariánské kaple pod omítkou desku a za ní tajný výklenek, kde nalezli zbytek knihy s latinským textem, že „kosti slavného vůdce českého Jana Žižky v protější zdi se tajně chovají!“ V protějším tajném výklenku byly pak opravdu nalezeny kosterní pozůstatky, mezi nimi i lebka, o které slovutný profesor Matiegka stvrdil, že z hlediska antropologie může být Žižkovi opravdu připsána.

Dlužím ještě vysvětlení faktu, který znamenal zásadní obrat v Žižkově životě - oné překvapivé osobně králem adresované milosti. Jeden z mých známých byl zaměstnán jako historik v československé Akademii věd a přestože jeho odborným písečkem byla fašistická hnutí předmnichovské republiky, bavil se ve volném čase následující hypotézou. Z těch mála známých faktů dovodil, že Žižka se stal, anebo byl přímo do Matějovy bandy nastrčen jako královský agent, a když potřeba královy partyzánské války pominula, král ho „stáhl“ a za organizaci partyzánské války odměnil postem, který bychom dnes označili jako „náčelník zpravodajské služby“. Že velel strážnímu oddílu v králově rezidenci, víme, stejně jako to, že byl osobním strážcem královny, tedy člověkem, který musel mít absolutní důvěru panovníka, a který přesto zůstával ve stínu. Přechod nejlépe informovaného muže království na stranu husitů pak osvětluje i snadnost, s jakou provedli „státní převrat“, když Žižka svou vlastní zpravodajskou síť dal do služeb revoluce. A jako profesionální zpravodajec za sebou zametl stopy, proto o jeho životě dnes nevíme skoro nic.

Pochopitelně že tuto rekonstrukci Žižkova života ve spanilých a nádherných knížkách „Toulky českou minulostí“ Petra Hory-Hořejše, z jejichž druhého dílu jsem čerpal, nenaleznete

Ale najdete tam další spousty překvapivých a přitom nejmodernějších vědeckých údajů, které se čtou jako detektivka, nehledě na krásnou grafickou úpravu a ilustrace Jiřího Běhounka. Mimochodem, osmý díl „Toulek“ je na knižním trhu.

Autor : František Novotný 🕔02.09.2002 📕29.486

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře