Kaťuše a jejich kapalinové sestřenice 2

Autor : František Novotný 🕔25.08.2002 📕17.908

Je náhoda, že první kroky, sice nejmenší, avšak nejdůležitější, byly učiněny v režimech, které patří k nejobludnějším v lidských dějinách?

Jak se máme vyrovnat se skutečností, že prostředek, který vynesl napřed první družici, a pak prvního člověka do vesmíru, byl konstruován primárně k tomu, aby zákeřně přinášel smrt milionům? O čem vypovídá skutečnost, že člověk, který stál v čele vývoje měsíční rakety, získal nezbytné zkušenosti jenom proto, že vstoupil do zločinecké organizace SS a přijal za samozřejmé, že jeho ušlechtilý technický sen realizují otroci v nelidských podmínkách podzemního koncentračního tábora?

Historie kapalinových raketových motorů začíná úplně nevinně. Na rozdíl od vojenských prachových raket nikdo z průkopníků a teoretiků na přelomu 19. a 20. století o kapalinových raketách jako zbraních neuvažoval. Ať už to byl Ciolkovskij, Neždanovskij (podle sovětských údajů měl navrhnout dvousložkový kapalinový raketový motor počátkem 80. let 19. století), peruánský chemik P. A. Paulet, jenž prý za studií v Paříži zkonstruoval motor spalující benzin a oxid dusičitý s tahem 883 N, či Goddard, který v roce 1926 skutečně první raketu s motorem na KPH vypustil, všichni pacifisticky snili o kosmu.

Oproti prachovým raketám s kapalinovými nebyly žádné zkušenosti. Navíc KPH raketové motory byly mnohonásobně složitější než v podstatě trubka vyplněná prachem a zakončená tryskou. Motor na KPH vyžadoval především dvě nádrže na vlastní palivo a na okysličovadlo. Další technický oříšek představovala čerpadla, jež musela obě složky pod velkým tlakem dodávat do vlastní spalovací komory, ukončené kýženou tryskou, z níž unikaly vysokou rychlostí produkty spalování, aby reakčním principem střelu hnaly.

K tomu přistupovaly potíže s předvypouštěcí přípravou. Nádrže kapalinových raket se musely plnit těsně před odpalem, což bylo vzhledem k vysoké agresivitě (a mnohdy toxicitě a výbušnosti) pohonných látek krajně obtížné a nebezpečné. Otázkou tedy je, proč se raketoví výzkumníci vůbec do vývoje kapalinových raketových motorů pustili. Důvody byly v podstatě tři: 1. kapalné uhlovodíky vyvíjely při hoření mnohem více energie než prach (nejvíce zkapalněný vodík), 2. motory skýtaly možnost delšího chodu, 3. a především se daly regulovat a opakovaně spouštět a zastavovat.

Osud amerického raketového průkopníka R. H. Goddarda doplňuje znepokojivé otázky z úvodu. Ačkoli von Braun o něm prohlásil, Goddard byl před námi, prakticky se neuplatnil, demokratický stát neměl zájem na jeho podpoře. Již 19. 6. 1914 byl Goddardovi udělen americký patent na kapalinovou (a prachovou) raketu. Za podpory Smithsonova institutu a Clarkovy univerzity se od 20. let začal věnovat právě kapalinovým raketám. V prosinci 1925 vyzkoušel staticky raketový motor na kapalný kyslík a benzin, u něhož poprvé v historii techniky dopravovala obě média do spalovací komory čerpadla. Pro nedostatek prostředků musel ale použít pro první vzlet motor o tahu asi 40 N s přetlakovou dodávkou PM. Ke startu došlo 16. 3. 1926 na soukromé farmě v Auburnu. Asi po 20 s chodu motoru se projektil o hmotnosti 46 kg (bez PH 2,5 kg) zvedl z rampy a zrychlil až na 27 m/s. Začal se ale stáčet vlevo, neboť se propálila tryska, a udeřil do země ve vzdálenosti 57 m od místa startu.

Po skončení série pokusů s touto raketou podal Goddard zprávu Smithsonovu institutu a navrhl, že za 500 USD postaví „Velkou sestru“ o hmotnosti asi 90 kg. Pokusy o start 20. 7. a 31. 8. 1927 byly neúspěšné. Poté provedl 5 statických zkoušek s menší raketou o hmotnosti 20 kg. I při nich ho pronásledovala smůla. Až v prosinci 1928 další model opustil rampu a dosáhl výšky 27,5 m. Velký význam měla pro Goddarda návštěva Ch. Lindberga. Jeho prostřednictvím získal podporu Guggenheimovy nadace. Přestěhoval se na západ, k Roswellu v Novém Mexiku. Zde 30. 12. 1930 vypustil raketu s hliníkovým pláštěm, která dosáhla výše 610 m. Má primát i v použití gyroskopu a plynových kormidel pro stabilizaci rakety - v roce 1935 dosáhla takto řízená jeho střela s 35,3 kg PM výše 1 463 m. Metodou omylů a pokusů (když měl peníze) pak pokračoval až do roku 1941 statickými zkouškami motoru, který po dobu 34 s dával tah 3,6 kN s výtokovou rychlostí plynů 1 237 m/s. Za války pracoval na urychlovacích raketových motorech pro letadla. Zemřel 10. 8. 1945 a podle zápisů, které s pedantickou přesností vedl, od roku 1917 do roku 1941 utratil za „rakety“ 209 940 USD.

Autor : František Novotný 🕔25.08.2002 📕17.908

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře