Andrej Andrejevič Vlasov

Autor : Radek Havelka / Admin 🕔07.07.2002 📕25.130

*14.9.1901 +2.8.1946

Andrej Andrejevič Vlasov pocházel z chudých poměrů, narodil se 14. září 1901 ve vesničce Lomakino v gubernii Nižní Novgorod jako osmé dítě rolníka, který si přivydělával krejčováním. Otec chtěl dětem dopřát vzdělání, ale peníze stačily jen na vydržování nejstaršího syna Ivana. Ten absolvoval učitelský ústav v Novgorodě. Pro Andreje, který už na vesnické škole vynikal nevšední bystrostí a nadáním, se nenašla jiná možnost, než bezplatné studium v kněžském semináři v Novgorodě. Revoluční události roku 1917 vznítily v Andrejově duši plamen nadšení. Říjnová revoluce mu otevřela zcela nové obzory. Zahoroval pro mír, svobodu a sociální spravedlnost, odstranění vykořisťování člověka člověkem, pro rozdělení půdy chudým vesnickým lidem.

Po skončení semináře se odmítl stát knězem. Na podzim 1918 se přihlásil na vysokou zemědělskou školu. Na jaře 1919 byl ale povolán do Rudé armády. To byl osudový mezník v jeho životě. Nastoupil jako vojín 27. střeleckého pluku, během několika měsíců absolvoval důstojnickou školu a jako velitel čety v 2. donské divizi udatně bojoval proti Děnikinově armádě. Na frontě získal bojové zkušenosti, kterými doplnil své vojenské znalosti a prokázal schopnosti, které mu otevíraly cestu k rychlému vzestupu. Uměl si zjednat respekt, vést lidi a podřizovat si je a zároveň pozvedat jejich sebevědomí.

Na začátku roku 1920 byla 2. donská divize z kavkazské fronty přemístěna na Krym. Vlasov se tu jako velitel roty zúčastnil urputných bojů proti armádě generála Vrangela. Záhy se stal pomocníkem náčelníka štábu divize, ale požádal o přeložení zpět k bojovým jednotkám. Stal se velitelem průzkumného oddílu.

Porážkou Vrangela na podzim 1920 pro Vlasova válka skončila. Ale z armády se mu odejít nechtělo. Požádal, aby mohl dále sloužit jako velitel. Vlasov byl jako schopný velitel roty ponechán v činné službě, jeho jednotka vždy patřila k nejlepším. V roce 1924 byl jmenován velitelem plukovní školy v 26. střeleckém pluku. V roce 1928 prošel v Moskvě důstojnickým kurzem a stal se velitelem praporu. V roce 1929 byl povolán do Leningradu na místo učitele taktiky na místní důstojnické škole, po absolvování dalšího kurzu v Moskvě se stal zástupcem náčelníka učebního oddělení. Několik let poté sloužil na velitelství Leningradského vojenského okruhu. Později dostával jednotlivé útvary, které byly v nepořádku, 2. střelecký pluk 4. turkestánské divize, 137. střelecký pluk, všechy útvary se výrazně pod jeho velením zlepšily. To mu otevřelo cestu k postupu, a stal se náčelníkem štábu 72. divize.

Čistky v roce 1937 a aféra kolem Tuchačevského Vlasova silně zasáhly (po popravě Tuchačevského byli odstraněni 3 z 5 maršálů Sovětského svazu, všichni velitelé vojsk a členové vojenských rad okruhů, všichni velitelé sborů, téměř všichni velitelé divizí a brigád, zhruba polovina velitelů pluků, většina politických pracovníků, mnozí učitelé vysokých a středních vojenských škol, vědci, vynálezci, konstruktéři - celkem asi 40 000 osob) Vlasovův bratr Ivan byl popraven za účast na kontrarevolučním spiknutí již v roce 1919, proto si ani Vlasov nemohl být jist svým životem. Přesto ale štěstí stálo při něm a čistkám unikl.

Naopak, v roce 1938 byl povýšen na plukovníka a jmenován náčelníkem oddělení pro vojenský výcvik ve štábu Kyjevského vojenského okruhu. Na podzim byl zařazen do čtyřicetičlenné skupiny vojenských poradců, která byla pod velením generála Čerepanova odeslána do Číny na pomoc generálu Čankajškovi v boji proti Japoncům. Vlasov tam vystupoval pod jménem Volkov. I v této oblasti byl považován za velkého odborníka, přednášel na vojenské akademii v Čunkingu a později se stal poradcem maršála Jen Tsi-šchana, velitele 2. vojenského úseku severozápadní fronty v Šan-si.

V listopadu 1939 byla skupina poradců odvolána zpět do Ruska v reakci na vypuknutí války v Evropě. Ještě před odletem obdržel Vlasov nejvyšší čínské vyznamenání Řád zlatého draka. Po návratu se stal velitelem 99. divize, jedné z nejhorších, a opět se pod jeho velením stala vzornou jednotkou.

7. června 1940 byl povýšen do hodnosti generálmajora, psali o něm snad ve všech novinách. V lednu 1941 byl jmenován velitelem IV. mechanizovaného sboru ve Lvově. Měsíc poté mu byl propůjčen Řád Lenina.

V červnu vypukla válka s Německem. Ruské jednotky nedokázaly čelit drtivému náporu fašistů a s hrůzou sledovaly lavinu tanků a vojsk, které se valily jejich zemí. 37. armáda, které Vlasov velel a která bránila Kyjev, téměř celá vykrvácela při tomto úkolu - na Stalinův rozkaz bránit město za každou cenu. Rozkaz k ústupu 18. září večer přišel již pozdě. Vlasov a zbytky 37. armády se ocitly v oblíčení. Přesto se vojákům po malých skupinkách podařilo probít zpět ke svým liniím. Stejně jako jeho hrdinní vojáci se zpět dostal i Vlasov. Ihned poté obdržel rozkaz dostavit se do hlavního stanu v Moskvě. Zde obdržel jmenování velitelem nově se formující 20. armády s cílem zastavit německé jednotky řítící se na Moskvu. Bez tanků, v zoufalé situaci, ale s vynikající morálkou. 15. listopadu 1941 vyrazily německé jednotky 3. tankového sboru do útoku a pronikly až k městu Izra, 50 kilometrů od Moskvy. Rusové už neměli kam ustoupit. V okamžiku, kdy Guderianovy jednotky pronikly až na dohled od Moskvy, přišla řada i na Vlasovovu 20. armádu.

Vlasov ale nečekal, až na něj německé tanky zaútočí, shromáždil své jednotky, a vrhl je do nečekaného protiútoku. Němci překvapeni náhlým přepadem začali ustupovat, vytvořenou mezerou Vlasov v čele svých jednotek pronikl do hloubi nepřátelského týla. Německé jednotky se vzpamatovaly a odřízly proniknuvším jednotkám cestu zpět. Vlasov se opět ocitl v obklíčení. I tentokrát zachoval chladnou hlavu a ráno dalšího dne spolu s jednotkami na hlavní linii před Němci zahájil zezadu útok, a dostal tak německé jednotky do svěráku. Vlasov prorazil a jeho jednotky se spojily s hlavní sovětskou frontou. Němci museli po porážce své jednotky přeskupit a poté zahájili další drtivý útok, který již nemohlo nic zastavit. V tu chvíli ale na scénu tohoto strašného divadla vstupuje záložní sibiřská divize, která má být nasazena na jiném úseku fronty. Generál Vlasov na vlastní zodpovědnost divizi nasadil na nejohroženější úsek své fronty a tato posila okamžitě rozhodla boj ve prospěch Sovětů, německý útok se zhroutil. Stalo se tak 5. prosince 1941.

Druhý den generál Vlasov nařídil svým jednotkám útok na celém úseku své fronty. Prořídlé a zdrcené německé divize nebyly s to odolávat a začal jejich ústup. Postupně se k tomuto útoku přidávaly i další armády Západního, Kalininského a Brjanského frontu. Rudá armáda přešla do ofenzívy a valila se zpět, ženouc německé agresory před sebou.

Až stažením 1. úderné armády na rozkaz Stalina došlo k oslabení útoku a zastavení. 3. ledna 1942 byl Vlasov vyznamenán Řádem rudého praporu, 24. ledna byl povýšen do hodnosti generálporučíka 7. března 1942 byl jmenován velitelem 2. úderné armády na severu v Leningradu - na Volchovském frontu, s cílem prolomit blokádu tohoto nešťastného, ale statečného města. Situace v této oblasti byla zoufalá, jednotky prořídlé, všeobecně panoval nedostatek potravin a munice. 2. úderná armáda byla vysunuta jako klín do německého pásma 18. armády generála Lindenmanna. Ta 20. května zahájila útok na boky klínu a podařilo se jí prolomit sovětskou obranu. Ve volchovském kotli uvázlo 9 sovětských divizí a 7 brigád. Jednotky byly v koncích, vojáci umírali po stovkách hladem, únavou i činností nepřítele. Přes důvěru Stalina v to, že se mu opět podaří probít se zpět, tentokrát neměl generál Vlasov tolik štěstí. Ačkoliv se některým vojákům podařilo projít v krátkodobě otevřených koridorech zpět ke svým a někteří přešli do lesů k partyzánům, Vlasov byl zajat. A zde začíná druhá část příběhu jeho života, příběh zrady a neštěstí.

Vlasov byl zajat a pro jeho kritiku Stalina a jeho režimu se o něj začala zajímat bezpečnostní služba a německá propaganda. Začal jeho vnitřní přerod od sovětského generála na odpůrce stalinského režimu. Srovnání poměrů v Sovětském svazu a na Němci okupovaných územích i Vlasovovi dávalo více naděje, že ve spojení s Německem dokáže porazit a svrhnout Stalina a osvobodí tak sovětský lid. V této fázi Vlasov cestoval po východní frontě, setkával se s německými generály i sovětskými zajatci a osnoval plán na vytvoření ruské osvobozenecké armády bojující po boku fašistického Německa s cílem zničit komunismus a ustavit na území Sovětského svazu vládu lidu v přátelském soužití s Německem. Tyto plány ale nezapadaly ani do Hitlerova plánu na kolonizaci východních oblastí a získání "Lebensraumu" pro německý národ, ani do plánů jednotlivých generálů, jmenovitě Keitela, Jodla a dalších, kteří se velmi negativně stavěli k myšlence ruských jednotek bojujících proti Rusům.

Přesto Vlasov nebyl první ani poslední, který s touto myšlenkou koketoval. Národy na územích dobytých Němci vítaly tyto lidi ne jako okupanty, ale jako osvoboditele. Litva, Lotyšsko, Estonsko, Bělorusko, Ukrajina, oblast Donu a další projevovaly svoji loajalitu osvoboditelům tím, že vstupovali dobrovolně do jeho armád, jako pomocné oddíly, ale i jako jednotky bojové. Na Ukrajině dokonce propukly snahy o ustavení samostatného státu, tyto ale byly Němci potlačeny a vedoucí hnutí byli uvězněni v koncentračních táborech. V této fázi bylo na straně Němců i obyvatelstvo ruské, i když již začaly deportace lidí na nucené práce, vyvražďování Židů a teror vůči civilnímu obyvatelstvu. Přes to všechno to bylo menší zlo, než jaké v lidech evokoval obraz J.V.Stalina.

Vlasov kolem sebe soustředil bývalé generály a vojáky ze zajateckých táborů a všemožně se snažil prosadit myšlenku na ustavení osvobozenecké armády, dočkal se však vždy jen odmítání a neúspěchu, což střídavě přinášelo roztrpčení a novou energii za tuto věc bojovat.

Až když už bylo pro Německo příliš pozdě, 9. září 1944 si vrchní velitel jednotek SS Heinrich Himmler k sobě pozval generála Vlasova, aby se seznámil s jeho plánem. A vzhledem ke kritické situaci jednotek na všech frontách souhlasil s ustavením Ruské osvobozenecké armády (ROA) pod záíštitou SS a přislíbil materiální pomoc pro vytvoření až 10 divizí. Mezitím na všech frontách bojovalo a podporovalo německou armádu na 600 tisíc dobrovolníků z Ruska, dalších 5-6 milionů tzv. Ostarbeiterů pracovalo na území Německa. Tito lidé se měli stát budoucí armádou generála Vlasova.

Vlasov okamžitě zahájil práci na prohlášení Komitétu pro osvobození národů Ruska (KONR), který se měl stát budoucí vládou na území osvobozeného Ruska. Ostatní národy, které pocházely z území Sovětského svazu a nyní bojovaly na straně Němců se ale často zamítavě stavěly k podobné myšlence, chtěly budovat své vlastní státy, ne být zase součástí velkého Ruska. O to těžší to Vlasov měl.

14. listopadu 1944 přednesl Vlasov na jednání v Praze za přítomnosti K.H. Franka prohlášení KONR a tímto okamžikem začala tato instituce působit. Zároveň začaly být organizovány první dvě divize, třetí se plánovala. 1. divize pod velením generála Buňačenka byla připravena v polovině ledna 1945. Tato divize dostala v německé armádě označení 600. Infanterie Division (russ). Skládala se ze štábní roty, polních četníků, 1., 2. a 3. granátnického pluku, 4 jezdeckých eskadron, průzkumného oddílu, protitankového oddílu, dělostřeleckého pluku, ženijního oddílu, zpravodajského oddílu, týlových jednotek, náhradního pluku a dalších pomocných jednot ek. Celkem přes 13000 vojáků, 500 kulometů, 12 150mm houfnic, 42 lehkých houfnic, desítky kanónů, protitankové a protiletadlové zbraně, desítky minometů, plamenomety, raketomety, 14 útočných děl, 10 pásových stíhačů tanků, 10 kořistních tanků T-34 ... Vznikala i 2. divize pod velením generála Zvereva, jako 650. Infanterie Division (russ).

9.2.1945 byly nasazeny první dobrovolnické jednotky z 1. divize, aby prokázaly svoji připravenost bojovat po boku Německa, a všeobecně dosáhly velkého úspěchu a uznání, takže do budoucna již nic nebránilo nasazení Vlasovových jednotek. Ale s horšící se situací Německa a postupem Rudé armády, která pro jednotky ROA znamenala větší nebezpečí než co jiného, se musela divize přesouvat a stahovat směrem k Čechám, Vlasov dokonce jednu chvíli měl svůj štáb v Karlových Varech.

Pád Německa byl ale již neodvratitelný. Rusové se valili Evropou přes Slovensko, Polsko a Maďarsko do Rakouska a Německa. Vlasov propadal stále většímu zoufalství, snažil se spojit s západními mocnostmi v naději, že když proti nim nebojoval, budou ochotni poskytnout jemu a jeho vojákům azyl. Jednání ale neprobíhala úspěšně a konec se blížil. Jednotky ROA se čím dál častěji dostávaly do střetů s jednotkami SS na našem území a generál Buňačenko nakonec odmítl přijmout rozkaz generála Schörnera a vydal se českou zemí směrem k západním spojencům na vlastní pěst. Vlasov ztratil nad svými vojsky kontrolu. Buňačenko v podstatě za jeho zády vyjednával s představiteli českého odboje o možné podpoře povstání, které mělo propuknout v květnu roku 1945. Vlasov se k tomu stavěl odmítavě, protože neměl jistotu, za jakou ideologii se staví, zdali za osvobozenecký boj českého národa nebo za bolševickou revoluci. Tomu prvnímu byl ochoten pomoci, tomu druhému však nikoliv.

A tak se také stalo. Když 5. května vypuklo v Praze povstání, jednotky 1. divize se vydaly směrem ku Praze, aby se nakonec přidaly na stranu povstalců a pomohly na cenné hodiny a dny zastavit německé jednotky a z velké části Prahy je vyhnat, v důvěře, že tento obrat jim vyslouží vděk českého lidu, a tedy právo na novou vlast. Český národ ale tou dobu již silně ve vleku Sovětského svazu váhal, zdali má přijmout pomoc vlasovců, a proto se stavěl neutrálně až pohrdavě k tomuto aktu pomoci. Jednotky ROA mezitím vstoupila do Prahy, pomáhaly osvobodit celou oblast Smíchova, Hradčan, Ruzyně, pronikaly na druhý břeh Vltavy a odevšad vyháněly německé jednotky. Když ale ani 7. května Česká národní rada nezměnila svůj postoj k jednotkám generála Buňačenka, došlo k roztržce a Buňačenko byl vyzván, aby své jednotky z Prahy stáhl. To také učinil a spolu s německými vojáky, které před tím zajal a odzbrojil a nyní jim zase zbraně vrátil, se začal z Prahy stahovat směrem k Berounu a Plzni s cílem vzdát se americkým jednotkám na demarkační linii.

Poslední dějiství této tragédie se odehrálo po uzavření příměří 8. května. Vlasov se svými jednotkami dosáhl prostoru americké armády, kde začalo vyjednávání o složení zbraní. Vlasov požadoval, aby jeho jednotkám byl zaručeno, že nebudou vydány do rukou Rudé armády, která mezitím dala popravit většinu vlasovců, a to i zraněných, kteří zůstali v Praze. Američtí velitelé ale nemohli takovéto politcké rozhodnutí učinit, a tak jen vyzvali Vlasova, aby se jeho divize vzdaly, aby jednotky rozpustil a tito vojáci aby prošli dále do americké zóny.

Bohužel již bylo pozdě. Při přesunu dne 12. května 1945 byl konvoj s vedoucími osobnostmi KONR a ROA přepaden v americké zóně jednotkami Rudé armády a všichni včetně generála Vlasova byli zajati. Američané se z tohoto území stáhli, a tak i les, kde tábořila 1. divize ROA byl obklíčen Rudou armádou. U stolu s rudým plátnem uprostřed mýtiny v lese byl vynesen okamžitě rozsudek - trest smrti pro veškeré důstojníky, 25 let nucených prací pro vojáky. Do rána se lesem ozývala střelba.

Vlasov byl převezen do Moskvy, kde byl souzen a jako všichni ostatní důstojníci protisovětského odboje - ať už z ROA, či ze skupiny donských kozáků a dalších odbojových organizací - byl odsouzen k trestu smrti oběšením. Tento rozsudek byl 2. srpna 1946 vykonán.

Na závěr bych si dovolil krátké zhodnocení. Souhlasím s tím, že pohled na tohoto generála a celé hnutí proti Stalinovi je nejednoznačné, a nikdy se již asi nedobereme jednotného hodnocení celé situace. Přesto ale Vlasovovi nelze upřít to, že to byl statečný generál, hrdina, schopný velitel a muž obdařený velkým charismatem. Jeho spojení s ďáblem proti Sovětskému svazu bylo vždy u něj vnímáno jako nutné zlo, které je potřeba podstoupit, aby mohl pomoci národům Ruska trpícím Stalinovou zlovůlí. Nikdy neschvaloval nacistický režim, politiku Hitlera a nikdy se také otevřeně nestavěl na stranu Němců, vždy vystupoval jako tvůrce nového Ruska, které bude žít v míru s Německem. Z koncentračních a pracovních táborů vysvobodil tisíce sovětských zajatců, což je mu jistě také ke cti, ať už byla jeho motivace jakákoliv, dal jim šanci na život. Přesto mu ale chyběla politická prozíravost a nerozhodnost, pokud šlo o západní mocnosti, a váhání v okamžiku pražského povstání bylo asi tím posledním hřebíkem do jeho rakve. Vlasov věřil, že dojde k rozporu mezi spojenci, a doufal, že po tomto bude moci pokračovat v boji proti Stalinovi, ale jeho aktivita v tomto směru velmi výrazně pokulhávala za aktivitou, kterou svému hnutí věnoval ve fašistickém Německu. Přesto všechno ale nesmíme vojákům generála Vlasova upřít jejich výraznou roli v pražském květnovém povstání, které by se bez nich, nebo dokonce s nimi na straně Němců utopilo v krvi. Skončím tedy větou z knihy Karla Richtera Případ generála Vlasova, ze které jsem čerpal informace pro tento článek : "Vlasov byl člověk, s kterým si život tragicky zahrál. Nebo který si tragicky zahrál se životem?"

Autor : Radek Havelka / Admin 🕔07.07.2002 📕25.130

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře