Dějiny bleskové války

Autor : Pavel Koudelka 🕔19.05.2002 📕11.634

Teorie a praxe 1. světové války

Podle představ členů generálních štábů jednotlivých velmocí měla 1. světová válka probíhat podle schématu prusko-francouzské války z roku 1870, s pěšími nebo jízdními jednotkami, které používaly pevnosti jako centrální body svých operací a které manévrovaly tradičními způsoby.

Ovšem následující konflikt měl být zcela jiný. Jestliže ho lze k nějakému jinému střetu v minulosti přirovnat, pak by to měla být spíše americká občanská válka, charakteristická masovým nasazením tehdy moderních (nejen) bojových prostředků: telegrafu, železnice, opakovaček, jednoduchých mechanických kulometů, obrněných lodí, torpéd, min, ba i velice primitivních ponorek. Ovšem Evropa vždy Amerikou do značné míry pohrdala, například když se roku 1863 náčelníka pruského generálního štábu, Helmutha Karla von Moltkeho staršího zeptali, co si myslí o občanské válce v USA, odpověděl jim s despektem, že se nezajímá o rvačky ozbrojených tlup.

V myšlení evropských stratégů stále ještě přetrvávala představa „galantních slavností“ 18. století, kdy sevřené linie vojáků manévrovaly skoro jako taneční páry na parketu. Proto se také velice lišilo vedení boje za americké občanské války a v nejdůležitějších evropských válkách 2. poloviny 19. století - krymské válce nebo válce prusko-rakouské a prusko-francouzské. Třebaže Evropané bojovali víceméně moderními zbraněmi, válečnické umění se od dob napoleonských válek nezměnilo. Naopak americká občanská válka už byla konfliktem, v němž se staré myšlenky střetly se zásadami moderního vedení války a byly jimi poraženy. Příčinou tohoto rozdílu je nepochybně nepřítomnost dlouhodobější tradice v USA, a to nejen vojenské.

Co se tedy na začátku 1. světové války stalo? Místo aby se armády pohybovaly ve formacích a spořádaně nastupovaly do bitev, docházelo k drobným šarvátkám malých oddílů. A namísto ústupu se tyto jednotky zakopaly do země a vzdorovaly nepříteli. Logické pak bylo provést obchvat se zálohami. Když se ale touto poučkou řídili oba protivníci najednou, museli se střetnout a situace se opakovala. Série neustálých obchvatů se zastavila až na severu u moře a na jihu u švýcarských hranic.

Ovšem jako ještě důležitější faktor se ukázalo použití moderních válečných zbraní: rychlopalného dělostřelectva, ostnatého drátu a hlavně kulometu. Intenzivní dělostřelecká palba dokázala proměnit terén v bahnitou oranici, kterou se s obtížemi prodírali pěšáci, a pro jízdu představovala neřešitelný problém. Neproniknutelná spleť ostnatých drátů, poutaná k zemi ocelovými kůly, odolávala jakýmkoli snahám o překonání. Kapitolu samu pro sebe tvoří ďáblův vynález - kulomet, jehož bojový potenciál byl skutečně mohutný. Jeden kus se vyrovnal stočlennému oddílu vojáků a jedna kulometná četa dokázala zabránit pohybu nepřítele na rozsáhlé ploše, a to dokonce i v případě, že obsluha neviděla na cílovou oblast.

Za této situace jakákoliv snaha o ofenzívu vycházela do ztracena a vedla jen k nesmyslnému utrácení životů. A to jenom proto, že si generální štáby nechtěly připustit, že se od napoleonských válek leccos změnilo. Nový impuls musel přijít od níže postavených, mladších a tudíž pružněji uvažujících důstojníků, kteří neměli tak daleko k technickým novinkám jako jejich nadřízení.

Inovací, jejichž účelem bylo pomoci zvrátit situaci, se objevila celá řada. Část z nich se nehodila k ničemu (např. neúčinný štít proti kulkám), jiné se uchytily a jsou více či méně využívány dodnes. Sem patří například obnovené používání pěchotních granátů, které se naposledy užívaly v 18. století, zavedení minometů, jež se staly ideálním „příručním“ dělostřelectvem, použití plamenometu a bojových plynů.

Mnoho aktivit směřovalo ke zvýšení palebné síly běžného pěšáka. Tradiční opakovačky, jimiž byla vyzbrojena většina vojáků, se ukázaly jako příliš dlouhé, nepraktické a pomalé v boji muže proti muži v zákopech. V průběhu 1. světové války se objevila řada snah o řešení tohoto problému, které znamenaly vznik bojové brokovnice a zejména samopalu. Dále vznikla potřeba lehčí zbraně stejného principu jako těžký kulomet, avšak schopné postupu spolu s pěchotou, jinými slovy lehkého kulometu.

Velice významný rozvoj prodělalo za 1. světové války letectvo. V prvních letech se letadla používala především k průzkumu, protože nedosahovala výkonu nutného k boji, ale později se z nich stala aktivní frontová zbraň. Velmi záhy se od sebe oddělily dvě hlavní skupiny, bombardéry a stíhačky. Brzy také vznikla potřeba letadel, která by podporovala postup vlastních pěších vojsk ostřelováním zákopů a vrháním lehčích bomb. Vzniklo tak bitevní letectvo, jež mělo svým pojetím velice blízko k tankovému vojsku, neboť zastávalo úlohu jakýchsi létajících tanků.

Třetím z pilířů pozdější bleskové války byl po pěchotě a letectvu rozvoj obrněné bojové techniky - obrněných automobilů a především tanků. Ve vývoji obrněných vozidel učinili za 1. světové války významný krok zejména Britové, kteří jako první uskutečnili v praxi myšlenku pásového pancéřovaného vozidla, vyzbrojeného děly a určeného k ničení kulometných hnízd a přímé podpoře pěchoty. Poměrně úspěšní byli také Francouzi, kteří excelovali v kategorii lehkých tanků. Naopak Němci, jinak obvykle velmi vynalézaví a proslulí svými technickými experimenty, se tentokrát poněkud opozdili. Jejich tanky byly nedokonalé a podařilo se jich vyrobit jen několik desítek kusů.

Autor : Pavel Koudelka 🕔19.05.2002 📕11.634

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře