Válka v Africe 1940-1943

Autor : Jan Ešner / honza 🕔20.01.2001 📕8.961

Seriál

  1. Diplomová práce: Válka v severní Africe 1941 - 1943 z pohledu dobového nacistického tisku Sudetské župy
  2. Válka v Africe 1940 - 1943
  3. Válka v Africe 1940-1943
  4. Válka v Africe 1940-1943
  5. Válka v Africe 1940-1943
  6. Válka v Africe 1940-1943
  7. Válka v Africe 1940-1943
  8. Válka v Africe 1940-1943
  9. Válka v Africe 1940-1943
  10. Válka v Africe 1940-1943
  11. Válka v Africe 1940-1943
  12. Válka v Africe 1940-1943
  13. Válka v Africe 1940-1943
  14. Válka v Africe 1940-1943
  15. Válka v Africe 1940-1943
  16. Válka v Africe 1940-1943
  17. Válka v Africe 1940-1943
  18. Válka v Africe 1940-1943
  19. Válka v Africe 1940-1943

Podobné články

Další články autora

Poslední boje

Po celkovém neúspěchu německé únorové ofenzívy byl osud Rommelových mužů definitivně zpečetěn. Tisk se však dále snažil zveličovat některé úspěchy vojsk Osy a bagatelizovat úspěchy spojenců.

23. února vyšel jakýsi bilanční článek s názvem „Dva roky války pod africkým slunce“. Hovoří o anglických představách o vývoji bojů. Angličané prý předpokládali, že je čeká „lehké vítězné tažení“. Do té doby neznámý „generál Rommel vtiskl nesmazatelné razítko svým postupem“. Dále pak konstatuje: „…Ne my, ale Angličan vyslovil myšlenku, že v poušti není důležitý zisk území, ale rozhodující je zničení nepřítele…

Jak je vidět, opět si německá propaganda uměla beznadějnou situaci vyložit po svém. Když ustupovali Britové, byl přitom glorifikován postup o každý metr africké půdy.

V poslední části článku je již zřejmé, že optimismus z Kaserínu rychle vyprchal. Poslední věty spíše mohou připomínat „slova na rozloučenou“: „…Libyjská poušť leží za nimi. Zkušenosti, kterých (němečtí vojáci) nabyli ve stovkách bitev, jim ale zůstaly. Jejich síla a odhodlanost hovoří slovy Nietzscheho: „Co mě nezabije, to mě posílí!“. Stali se silnějšími, bojovníci Německého Afrikakorpsu.[187]

Ještě před svým odjezdem z Afriky podnikl Rommel, nyní oficiálně jmenovaný velitelem „Skupiny armád Afrika“, svou poslední africkou ofenzívu. Tentokráte ji vedl proti svému úhlavnímu nepříteli – britské osmé armádě a jejímu velícímu generálu Montgomerymu.

6. března 1943 zahájil útok. Byla to Rommelova snad nejzoufalejší bitva. Mohl ji sice velet, ale podle plánu, se kterým nesouhlasil. Vedl tak svá vojska do záhuby a velmi dobře to věděl. Montgomery, informovaný pomocí „Ultra“ o německém plánu, připravil potřebná protiopatření. [188] Již v první den bitvy, odehrávající se v okolí Medeníne, ztratil Rommel na padesát tanků. Tento neúspěch, nad kterým si již předem „myl ruce“, jen podnítil touhu Afriku opustit. 9. března se tak skutečně stalo. [189] Po dlouhých dvou letech, strávených téměř bez přestávky v Africe se, jistě neslavnější německý maršál, vrátil zpět do Evropy.

Krátkým a tragickým bojům u Medeníne se tisk nevěnoval. Pouze hlášení OKW hovořila o „prudkých bojích“ a často byly nahodile zmiňovány britské ztráty.

Od poloviny března útočil generál Montgomery proti Marethské linii. [190] Němci neměli k dispozici potřebný počet mužů a materiálu k tomu, aby ji mohli úspěšně hájit. Přesto se o to generál von Arnim, nyní velící „Skupiny armád Afrika“, ještě pokusil. Koncem března byl ale nucen vydat rozkaz k jejímu vyklizení. [191] Německé a italské jednotky jsou nyní pronásledovány a napadány spojeneckými vojsky téměř ze všech stran.

Z tisku si jasný obrázek o situaci udělat nelze. Montgomeryho protiútoky zůstávají v zásadě nepovšimnuty. Výjimkou je článek „Boje v Tunisku“, otištěný v Die Zeit 23. března. Britské útoky popisuje takto: „Se začátkem útoku anglické 8. armády na italské pozice v jižním Tunisku, tedy na tunisko-tripolských hranicích, vstoupil boj o Tunis do nové fáze. Útok zatím přinesl Angličanům a Američanům pouze zklamání. Nejen, že bylo vylodění v severní Africe spojeno s vysokými ztrátami na lodích a materiálu, i následné operace, vedeny nešťastnou hvězdou, byly vzdáleny očekávanému vyhnání jednotek Osy ze severní Afriky…[192]

Jde jen o zoufalou snahu zakrýt skutečný stav věcí. O něco více realističtěji hodnotí situaci hlášení OKW otištěné 29. března: „Také včera pokračoval nepřítel ve svém útoku na mnoha pozicích na tuniské frontě. Byl znovu krvavě odražen. V jižním Tunisu ztroskotaly nepřátelské pokusy o obklíčení na odhodlaném odporu a energicky vedených protiútocích našich mobilních bojových jednotek. Německé a italské svazy obsadily podle plánu na tomto úseku fronty nové pozice.[193]

Nesmíme se nechat mýlit zastíracími formulacemi. Slovní spojení typu „útoky byly krvavě odraženy“ jsou nutností pro ospravedlnění ústupu. Neboť slova o „obsazení nových pozic“ nic jiného než skutečný ústup neznamenají.

Hlášení OKW otištěné 10. dubna již dokonce slovo „ústup“ použilo, když situaci hodnotilo takto: „Na tuniské frontě pokračují tuhé obranné boje proti nepříteli útočícímu neustále s novými jednotkami. Četné útoky byly odraženy našimi neochvějně bojujícími jednotkami. Několik nepřátelských průlomů bylo obklíčeno. Na jižní frontě pokračují plánované ústupy. Německo-italské jednotky stále bojují a ustupují teprve po těžkých a zuřivých bojích tlaku mnohem silnějšího nepřítele…[194]

Články z dubna 1943 postrádají jakýkoli náznak optimismu. Rommel se pokoušel na jednáních s Hitlerem přesvědčit jej o nutnosti zachránit poslední vojáky před kapitulací. Hitler však byl, stejně jako v případě Stalingradu, neoblomný. Proto jsou poslední články již jen jakýmsi „posledním rozloučením“ s vojáky Afrikakorpsu.

15. dubna vyšel první z celé řady článků. Nesl název „Zuřivé boje zblízka v jižním Tunisku“. Je téměř bez jakýchkoli místopisných faktů. Jen ukazuje zoufalost bojů: „Již několik dnů útočí nepřítel na tuniské frontě podporován mnoha tanky. Bez přestávky ostřelují Britové naše jednotky na kopcích. Marně se nepřítel snaží zlomit odpor našich tankových granátníků pomocí dělostřelecké palby a nasazením bitevních letounů. Palba našich flaků zabránila nepřátelským letcům v přesném zaměřování při bombardování a sestřelila mnoho letadel. V těžkých obranných bojích ve východní části tuniských hor se naše pěchota opět skvěle osvědčila…

V tomto duchu článek pokračuje. Nejprve jsou popisovány útoky spojeneckých tankových jednotek, které byly zastavovány německými granátníky. Po útocích, které měly, podle listu, ztroskotat, zaútočil prý nepřítel na celé šířce fronty svými jednotkami pěchoty. Od té doby probíhají zuřivé boje o každý metr africké půdy. Hovoří se rovněž, jako obvykle, o velké přesile protivníka. Ten ale musí, podlelistu, snášet vysoké ztráty svých jednotek, aby docílil územních zisků. [195]

22. dubna se objevil článek nazvaný „Hrdinové cest do Afriky“, věnující pozornost německým a italským námořníkům, dopravujícím zásoby vojsku do Afriky: „V zásobovací válce v Africe je klíč k porozumění tomu, co se odehrává na tuniské frontě… Až se bude psát historie afrického tažení, budou vedle jmen bojovníků z Makílí, obránců průsmyku Halfája a Bardíje, mužů od Tobrúku, Alameinu a Marethu zaznamenány i činy německých a italských námořníků z jižní fronty v Evropě.[196]

Ve skutečnosti byla jejich snaha často marná. Museli svádět boj se silnějším britským loďstvem a byli vydáni napospas letounům RAF. Kromě období, kdy se letadlům luftwaffe podařilo neutralizovat Maltu, byly lodě přivážející Rommelovi zásoby terčem britských útoků. Svou nezastupitelnou roli při vyhledávání konvojů se zásobami pro vojska Osy zde sehrály především informace z „Ultra“.

Poslední dubnový článek vyšel 28. dubna. Nesl název „Tři nepřátelské divize ztratily své tanky“. K situaci poznamenává: „Po neúspěchu první ofenzívy z 20.-22. dubna, která byla namířena proti našim obranným postavením v horách na jižní frontě, stáhl odtud nepřítel své síly… Úmyslem nepřítele bylo postupovat na severovýchod ve směru na Tunis, prolomit obranu a tím rozdělit německo-italské jednotky. Pronikající nepřátelské tanky v horských údolích narazily na tvrdý odpor německo-italských jednotek...

Dále se opět píše o obrovské materiální převaze protivníka, kterou musí využít k tomu, aby mohl postupovat. Opět se hovoří o zuřivých bojích o každý metr půdy. Často se zmiňuje společný boj všech typů německých zbraní. Ať už se jedná o polní dělostřelectvo, protitankové dělostřelectvo či další síly. Mimo jiné jsou zmiňovány nepřítelovy ztráty. O vlastních se pochopitelně mlčí: „V sedmidenním zápase na jihotuniské a západotuniské frontě utrpěli Britové a Američané mimořádně vysoké ztráty. Z hlášení vyplynulo, že se jednalo o 193 zničených tanků. Pokud vezmeme v úvahu, že jedna plně vyzbrojená americká tanková divize disponuje více než 150 tanky, ale z vyšlých těžkých bojů klesl počet nasazených bojeschopných tanků na 60-70, tak zničení 193 tanků znamená, že asi tři tankové divize ztratily své tanky.[197]

Německá vojska dokázala ještě několikrát nepřítele překvapit. Jejich přesuny i dobře takticky provedené ústupy zaslouží uznání, ale je to vše pouze zastíráním nezvratné skutečnosti, že jde jen o oddalování konce. Kdyby byla šance na evakuaci, snad by ještě měly všechny tyto zadržovací manévry pro vojáky v Africe smysl, ale když Hitler se záchranou německých jednotek nepočítal [198], umírali muži na obou stranách další dva týdny po vydání tohoto článku naprosto zbytečně.

Seriál

  1. Diplomová práce: Válka v severní Africe 1941 - 1943 z pohledu dobového nacistického tisku Sudetské župy
  2. Válka v Africe 1940 - 1943
  3. Válka v Africe 1940-1943
  4. Válka v Africe 1940-1943
  5. Válka v Africe 1940-1943
  6. Válka v Africe 1940-1943
  7. Válka v Africe 1940-1943
  8. Válka v Africe 1940-1943
  9. Válka v Africe 1940-1943
  10. Válka v Africe 1940-1943
  11. Válka v Africe 1940-1943
  12. Válka v Africe 1940-1943
  13. Válka v Africe 1940-1943
  14. Válka v Africe 1940-1943
  15. Válka v Africe 1940-1943
  16. Válka v Africe 1940-1943
  17. Válka v Africe 1940-1943
  18. Válka v Africe 1940-1943
  19. Válka v Africe 1940-1943

Podobné články

Další články autora

Autor : Jan Ešner / honza 🕔20.01.2001 📕8.961

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře