Váleční hrdinové bez pohlavních orgánů

Autor : Dušan Polanský 🕔20.01.2001 📕25.426

Vojáci 2. světové války jsou obvykle v odborných publikacích či dokumentárních filmech prezentováni jako chrabří a stateční bojovníci a samotné dějiny 2. světové války nám jsou většinou vykreslovány jako gigantický střet uskupení států či souboj ideologií. Důraz je položen na přesné popisy průběhu bitev, zvolenou taktiku protivníků, použité druhy a typy techniky s přesným vyčíslením zničených kusů, údaje o nasazené "živé síle" (odporný výraz) a o ztrátách této "živé síly". Zatím se bohužel nenašel ani jeden jediný autor, jenž by soustavně zmapoval a zachytil obrovské utrpení a osobní tragédii vojáků v důsledku těžkých zranění z bojů.

První světová válka ovšem má autora, který nemilosrdně a s vědeckou přesností zachytil obrovské utrpení obyčejných lidí za této války. Tímto autorem je německý lékař Magnus Hirschfeld (1868-1935), který tak učinil v rozsáhlém díle Sittengeschichte des Weltkrieges (Dějiny mravů za světové války) (1930). I když se jedná o vědecké dílo, je napsané jednoduchým jazykem, může ho číst i laik. Autor nemoralizuje, neutíká se k nudným popisům a statistickým číslům, ve svém díle nechává mluvit vojáky, důstojníky, lékaře, obyčejné lidi. Tam, kde to považuje za funkční, neváhá uvést i výňatky z literárních děl či zařadit ukázku výtvarného díla. Ví dobře, že umělecké dílo často dokáže člověka oslovit daleko citověji, jasněji a srozumitelněji než učený styl vědců.

Hirschfeld je na sebe velmi náročný. Nevyhýbá se žádnému tématu, ať je sebeháklivější, například ve 14. kapitole nazvané "Die Verwundten und Kranken" (Zranění a nemocní) pojednává v podkapitole "Die Eunuchen des Weltkrieges" (Eunuši světové války) o vojácích, kteří přišli v důsledku zranění v bojích o pohlavní orgány. Po odborném lékařském popisu, v němž přesně popisuje příznaky, jak se z mužného vojáka v důsledku tohoto zranění postupně stává eunuch, přistupuje k vykreslení osobní tragédie vojáků postižených ztrátou či poškozením pohlavních orgánů. Magnus Hirschfeld ale přitom zdánlivě mlčí. Nechává totiž mluvit jiné, spisovatele, malíře, některé z těch, kteří pochopili, že každá válka i přes sebekrásnější hesla a žvanění politiků není ničím jiným, než obrovskou fabrikou produkující utrpení těch nejobyčejnějších lidí.

Na ukázku z této techniky uvedu níže úryvek z knihy "Im Osten nichts Neues" (Na východě nic nového) od německého spisovatele Carla A. G. Otto. Tento úryvek zvolil Magnus Hirschfeld proto, že líčí velmi citlivě nejen celý problém utrpení vojáka, který přišel o pohlavní orgány v důsledku válečného zranění, ale i jeho manželky. Atmosféru povídání o válečných invalidech dokresluje Hirschfeld barevnou reprodukcí obrazu malíře Victora Erdeyho s názvem Invalida a ženy (viz obrázek). Dílo působí při prvním pohledu svým způsobem velmi lehce, barvy jsou příjemné, světlé, letní, máme pocit, že jsme v společnosti krásných žen toužících po intenzivní fyzické lásce. Příjemný pocit nám při prvním zběžném pohledu lehce kazí válečný invalida na popojíždějícím vozíčku. Ale klam trvá jenom jednu, dvě vteřiny, poté nás scéna šokuje a najednou, v jednom jediném okamžiku, si uvědomíme veškerou hloubku fyzického a duševního utrpení válečného invalidy a upřímný smutek žen toužících po opravdovém fyzickém naplnění lásky. A teď již slíbená ukázka.

Můj kamarád Kurt Schwarz strávil v nemocnici dlouhé měsíce. Konečně se ale dal do pořádku a mohl odjet domů na dovolenou. Zde ho již netrpělivě a toužebně očekává jeho mladá žena.
"Představ si, že Kurt mi ani pořádně nenapsal, kvůli jakému zranění se dostal do nemocnice," říká své přítelkyni.
"Píše vždy jenom o jakémsi lehkém průstřelu, z něhož se prý již vyléčil. Ani nebudeš věřit, jak se již těším na jeho příjezd. Přiznám se ti, že má touha po něm je veliká."

Dva dny poté mladá žena srdečně vítá svého Kurta na nádraží. Líbají se jako čerstvě zamilovaný pár. "Miláčku, dnes večer ti budu ráda ve všem po vůli," říká šťastně jeho mladá manželka. Podívá se na ni trochu zvláštně a pak ji honem silně políbí na ústa.
"Není snad něco v pořádku?" ptá se ho.
"Ne," odpoví utíraje si čelo.

Je večer. Ložnice. V ní se mladá žena již třese touhou po svém manželovi. Ten konečně vstoupí.
"Ty," vykřikne a vrhne se mu kolem krku. "Jsi tak na tváři krásně opálený a vůbec jsi i pěkně urostlý.
Víš ty vůbec, jak se na tebe těším? Strašně tě miluji." Přitom si lehce pohladí šaty kolem pasu a na klíně a sedne si na okraj postele.
Kurt najednou zčervená. Ona si ihned všimne na jeho tváři nerozhodnost. Není se co divit, z minulosti není na něco takového zvyklá.
"Co se děje, copak je s tebou, jsi najednou nějaký jiný," diví se.
"Miláčku, víš co, já si teď pěkně vlezu do postýlky … pak se budeme mazlit, … a pak … budeme to dělat pořádně … a taky hezky."
"Svlékni se miláčku, já přijdu hned," říká on trochu rozpačitě a opouští spěšně ložnici.

Ona se svlékne a lehne si do postele. On sedí ve vedlejším pokoji u stolu, hlavu má podepřenou a těžce lapá po dechu. Po chvilce zatne ruce v pěst a opře si je o čelo.
"Kurte, Kurte, kde jsi, Kurte, pojď jsem již přece, postýlku jsem nám již pěkně zahřála …"
Slyší volání své ženy, těžce vzdechne.
"Má drahá, přijdu hned, … hned," pomalu a těžce vysloví.
"Ano, ale vůbec tě po hlasu nepoznávám, copak ti je?" ozývá se odvedle.
Odpověď nepřichází. Trapné ticho v obou pokojích.
"Budu se na tebe zlobit, jestli hned nepřijdeš," volá na něho plačlivým hlasem.
Vstane a nervózně chodí po pokoji.
"Jednou jí to přece musím říct, nemohu jí to zamlčet," mumlá si pro sebe.

Konečně se rozhodne a vstoupí do ložnice.
"No, to je dobrý, ty jsi stále ještě oblečený," říká žena překvapeně.
Najednou k ní prudce přistoupí, padne na kolena a vzlykaje zaboří hlavu do jejího měkkého teplého klínu: "Já již nikdy nepřijdu k tobě, … já již nejsem muž, … nepřítel … granát …"
Podívá se na něho s němým úžasem. Pochopila.

Jako pochopila tato žena, stejně musely pochopit stovky či tisíce jiných žen. Pro stovky či tisíce manželství bylo tohle pochopení počátkem rozvratu. I stovky či tisíce zcela nevinných žen muselo přinést válce svou oběť. Stovky či tisíce? Ani Magnus Hirschfeld, jak otevřeně přiznává, nezná odpověď.

V žádném případě se dále uvedené úvahy nevztahují na všechny dobrovolné sestry. Mnohé z nich pracovaly a nasazovaly svůj život z čirého altruismu a z lásky ke své vlasti.

M. Hirschfeld ve svém díle na základě poznatků lékařů uvádí, že poměrně dost dobrovolných sester snášelo tragickou atmosféru v lazaretech a obzvlášť na operačních sálech poměrně dobře. Jak jsme již uvedli, u řady z nich bylo největším přáním mít co nejvíc těžce zraněných pacientů a asistovat při náročných operacích. Je doloženo, že mnohé sestry byly až obdivuhodně necitelné vůči těžkým zákrokům, vůbec jim nevadilo sténání trpících a jejich chroptění v agónii. Neztrácely v žádné chvíli chladnokrevnost a velikou zručnost. Při ošetřování těžce raněných a obvazování jejich strašných ran neprojevily navenek jakýkoliv cit nebo pohnutí.

Na první pohled se nabízí zcela přirozené vysvětlení této "necitelnosti". Jednalo se o druh psychického obranného mechanismu, který bránil tomu, aby se sestra (pochopitelně i lékař) z obrovského utrpení všude kolem sebe nezbláznila. Tento "obranný krunýř" pak umožňoval sestrám podávat i ve velmi těžkých podmínkách profesionální výkony, jež od nich byly při operacích vyžadovány. Toto vysvětlení ale vždy neobstojí, protože se ví, že lékaři ve většině případů snášeli utrpení a hrůzy odehrávající se v lazaretech hůř než mnohé sestry a přitom to byli profesionálové, kteří profesi vykonávali již nějaký ten rok. Je doloženo fakty, že ve většině lazaretů se stávaly případy, kdy se sestry vůči pacientům, kteří se nemohli bránit, chovaly velmi tvrdě, někdy dokonce přímo sadisticky. Také bylo dost běžné, že si sestry nechávaly uklízet své pokoje v lazaretech pacienty. Jedné dámě, která pracovala jako písařka u doktora na oddělení pro duševně nemocné, museli pacienti, duševně nemocní vojáci, nosit vlečku jejích šatů při chůzi po chodbách a projevovat jí přehnanou úctu.

Prof. Dr. Hohenegg z Vídně v článku "Die Kriegstätigkeit meiner Klinik" (Činnost mé kliniky za války) uvádí, že hodně dobrovolných sester v průběhu války žádalo, aby byly odeslány přímo na frontu, aby tam, přímo na bojišti, mohly ošetřovat vojáky. Tento jev potvrdili i další lékaři z jiných lazaretů. Typické to bylo pro maďarské a anglické ženy, kdežto například u Francouzek, žen z Haliče a z Belgie nebyl tento jev tak markantní. Zdá se, že ženy neměly takový strach z fronty, jak se všeobecně uvádí v beletrii. Dokonce se někdy stávalo, že celá skupina žen pronikla k vojákům až do nejpřednějších zákopů. Podle svědectví vojáků zde pak večer a v noci zavládlo všeobecné veselí. Jeden francouzský list uveřejnil podrobnou zprávu o francouzské ženě, která se rozhodla, že ukáže manželovi na frontě jejich prvorozené dítě. Měla totiž strach, že manžel padne v boji a neuvidí jejich prvorozené dítě. Vydala se na dlouhou cestu, při níž překonala všechny nástrahy, obešla stráže a dostala se až přímo do zákopů k manželově jednotce. Scéna, kdy žena objala manžela a položila mu do náruče jejich maličké, byla tak dojemná, že nejen mnozí vojáci, ale i sám velitel se neudržel a rozbrečel se hlubokým dojetím.

Ale zpět k našemu tématu. Jedním z častých psychických obranných mechanismů je tzv. sublimace. Při ní chování hodnocené subjektivně i společensky jako nežádoucí nahrazuje člověk způsoby všeobecně společensky schvalovanými a v tomto smyslu "normálními". Například osoba se sadistickými sklony má tendenci stát se řezníkem, chirurgem apod. Pochopitelně to v žádném případě neznamená, že všichni řezníci či chirurgové jsou sadisté. Zdá se, že sublimace vysvětluje fakt, že ženy se sadistickými sklony měly zcela přirozenou touhu stát se dobrovolnými sestrami a chtěly asistovat při těžkých operacích. Ale opět to neznamená, že většina dobrovolných sester za války měla sadistické sklony.

V díle Dr. Wilhelma Stekelse: Psychosexueller infantilismus z roku 1922 se můžeme dočíst, že jeden z narcistních typů tvoří osoby, které nesnáší, když lidé v jejich okolí jsou šťastní. Chtějí pro lidi něco znamenat, chtějí je povzbuzovat, chtějí jim pomáhat a rozdávat svou lásku. Ale k tomu potřebují nešťastné lidi. Tito zdánliví lidumilové doopravdy milují jenom sebe a samolibou pózu "darovatelů lásky" a záchranců od všeho zlého. A právě mezi dobrovolnými sestrami byl podle Dr. Stekelse veliký počet narcistních osob. Jedna ze zdravotních sester mu takto vylíčila své pocity: "Je mi 48 let a přiznám se, že není pro mě většího štěstí než pohled vděčnosti ošetřovaného muže. Toto štěstí je opojné. Je to jediný orgasmus, který jsem v životě pocítila. Po opravdové lásce netoužím. Chci poznat jenom uznalou vděčnost. Měla jsem několik poměrů s muži. Odevzdala jsem se jim vždy z lítosti a vždy z pocitu, že toho muže udělám tímto šťastným. Přiznám se, že jsem na svůj talent jako sestra pyšná. Chci být nemocnými milována a obdivována. Chci jít pokojem s nemocnými jako milá, dobrotivá, lásku nabízející víla."

To, že válečné hrůzy a zvěrstva mají na některé ženy silně erotizující účinek, je známo již poměrně dlouho. Například Casanova ve svých pamětech barvitě líčí, jak na Pařížanky přímo erotizujíce působily popravy konané v hlavním městě. Mnozí němečtí vojáci ve svých svědectvích uvádějí, že když padli do zajetí a poté byli dopravováni ve vojenských transportech do francouzských zajateckých táborů, tak se některé francouzské ženy (nejednalo se o dobrovolné sestry!) vůči nim chovaly velmi hrubě: sprostě jim nadávaly, plivaly na ně, bily je holemi a vystrkovaly na ně holé zadnice.

Je dokázané, že prostituce byla za 1. světové války jevem zcela běžným ve všech lazaretech a že služba sestry byla často jenom zástěrkou k výkonu "povolání" prostitutky. "Nejkritičtější situace" byla podle vojenských úřadů na ruské frontě. Ale ani v samotném Berlíně nebyla situace nebyla o mnoho lepší. Policejní razie v lazaretech za účelem odhalení prostitutek zde nebyly ničím neobvyklým. Ovšem byla to pro policii dost sisyfovská práce. Uvolněná místa po stovkách "ošetřovatelek", kterým bylo zakázáno "pečovat" o pacienty, brzy zaujaly nové dobrovolnice. Asi nejznámější případ útoku "ošetřovatelek" zažila severofrancouzská města, hlavně město Calais. Tisíce belgických žen se hlásily jako dobrovolné ošetřovatelky do vojenských lazaretů; že mezi nimi bylo hodně prostitutek, je nabíledni.

Vojáci za 1. světové války často říkali, že každá sestra je buď anděl, nebo děvka. Prý nejhorší mínění o dobrovolných sestrách měli maďarští vojáci. Mluvili o nich velmi hrubě a dokonce složili více než dvacetislokovou lidovou píseň, v níž se o sestrách zpívá jako o děvkách. V jedné z úvodních slok se v ní praví:

Myslíte si snad, že nejsou na tom světě žádné kurvy?
Jenom si vzpomeňte na všechny sestřičky!
Modré oči a havraní černé obočí mají,
ke kurvení jsou přímo stvořené.

Důsledkem této zlé pověsti bylo, že některé ženy, které chtěly původně vykonávat službu dobrovolných sester, se raději tohoto úmyslu vzdaly a snažily se pomáhat vlasti v jiné funkci. Známý je případ ruské ženy, původně dobrovolné sestry, která pak bojovala na severozápadní ruské frontě. Když v jednom boji viděla, že padli všichni důstojníci její jednotky, shromáždila zbylé vojáky, dala před odvetným útokem vypálit salvu a sama vedla jednotku proti nepřátelským zákopům s děly. V boji nakonec padla. Byla vyznamenána válečným křížem a také francouzský tisk ji oslavoval jako hrdinku. A nakonec ještě jeden případ. Mezi zajatými německými vojáky byla i jedna devatenáctiletá žena. Byla oděná do stejné uniformy jako muži. Při výslechu se zjistilo, že původně byla dobrovolnou sestrou. Na otázku, proč toho nechala, uvedla, že hlavní důvod je ten, že sestry na ruské frontě nemají dobrou pověst.

Písemné prameny:
1. Magnus Hirschfeld: Sittengeschichte des Weltkrieges, Verlag für Sexualwissenschaft Schneider & CO. Leipzig, 1930, Wien.
2. Erich Maria Remarque: Na západní frontě klid, Odeon, překlad František Gel, 1973.
3. Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, Československý spisovatel, 1983, Praha.
4. Bernhard Denscher: Gold gab ich für Eisen, Österreichische Kriegsplakate 1914-1918, Jugend & Volk, 1987, Wien.

Text poskytl Dušan Polanský

Převzato z webu www.naruby.cz

Autor : Dušan Polanský 🕔20.01.2001 📕25.426

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře