Erotika a sadismus v lazaretech za války

Autor : Dušan Polanský 🕔20.01.2001 📕37.656

Na počátku 1. světové války stálo přímo naivní nadšení politiků i celých národů. Všichni věřili, že válka bude jenom příjemným a vzrušujícím válečným dobrodružstvím, jež velmi brzy skončí. Ve Vídni 19. října 1914 v „Theater an der Wien“ otevírají novou divadelní sezónu zpěvohrou „Gold gab ich für Eisen“ (Dal jsem zlato za železo). Krásná muzika Emmericha Kálmána (1882-1953) z operety „Der gute Kamerad“ (Dobrý přítel) s výbornými texty Viktora Léona (1858-1940) a přímo idylický děj již předem garantují zpěvohře úspěch. Děj je prostý. Již za mrtvého považovaný důstojník se za svižné melodie vrací z bojiště domů. V barvitých obrazech líčí divákům, jak může být válka krásná a lehká. Pochopitelně se náš válečný hrdina zamiluje a vše končí, jak jinak, happy-endem. Představení v „Theater an der Wien“ končí obrovským aplausem diváků. Asi nikdo z nich v té chvíli nevěří, že by se z války mohla stát prachsprostá jatka na vraždění lidí, z nichž nebude po čtyři roky žádné rozumné východisko.

A co mladé svobodné ženy? Ty jsou válečnou propagandou snad poblázněny nejvíce. Ta jim důmyslně servíruje přímo na tácku krásný obraz mladého odvážného zraněného hrdiny (viz karikatura C. Hérouarda v časopise „La Vie Parisienne“ z roku 1918), o něhož je potřeba se s láskou starat.

O čem sní nejedna z těchto žen svůj krásný sen? Je to většinou prosté: stane se dobrovolně zdravotní sestrou a v lazaretu se tiše a oddaně zamiluje do šviháckého těžce zraněného mladého vojáka (nejlépe důstojníka). Ten bude natolik vnímavý a pozorný, že časem pochopí, že to byla právě její láska a péče, které ho zcela uzdravily, a tím mu také umožnily opět bojovat za vlast a vykonat ještě nejeden hrdinský čin. Hrdina na frontě neustále myslí na svou lásku z lazaretu a při prvním volnu uděleném za hrdinský čin, jak jinak, již nic nebrání tomu, aby on a ona spolu stanuli před oltářem.

Nějak takto uvažovala většina mladých žen nejen na počátku 1. světové války, ale jak ukázaly průzkumy, i v průběhu celé války. Důkazem toho je i to, že se stovky žen v průběhu celé války hlásily do služby jako zdravotní sestry. Že to myslely se službou vážně, nám dokládají zranění vojáci ve svých svědectvích.

Často uvádějí, že kdykoliv vlak se zraněnými zastavil ve stanici, byl ihned obležen zdravotními sestrami a dámami z různých spolků, které se snad každé dvě minuty vojáků ptaly, zda něco nepotřebují. Prý jejich dotěrnost a přehnaná péče byly přímo únavné.

V časopise „Liller Kriegszeitung“ můžeme najít svědectví německého vojáka dopravovaného vlakem do francouzského zajetí. V jedné francouzské stanici si vymohl, aby ho odvedla vojenská hlídka na staniční záchod. K hlídce se ihned připojily starostlivé dámy z Červeného kříže. Měly neustále velikou péči, aby vojákovi (vůbec jim nevadilo, že se jedná o vojáka nepřátelského) něco nechybělo. Dveře na záchod musely zůstat při vykonávání potřeby zajatce podle předpisu otevřené. Ani jedna z dam se ale taktně neotočila, jak by jeden muž čekal. I nadále velmi pozorně sledovaly jeho činnost. Co kdyby se zraněnému vojáčkovi náhodou právě zde něco nepříjemného přihodilo! Prý nepřekonatelné v tomto druhu starostlivosti o zraněné vojáky byly Francouzky.

V Paříži za 1. světové války prý nebylo vůbec neobvyklé vidět scénu, kdy zraněný voják spokojeně čůrá a přitom mu neodvrácená sestra nebo jiná zcela neznámá žena drží kabát nebo batoh (často mu ani s ničím nepomáhala) a spokojeně s ním mluví. Na první pohled se zdá, že zdravotní sestry chtěly o vojáky pečovat za každé situace. To se dá ještě pochopit. Co je ale velmi zvláštní, chtěly pečovat o co největší počet zraněných hrdinů! Francouzský lékař Dr. Huot uvádí ve studii z roku 1918 publikované v „Mercure de France“, že jeho sestry byly spokojené pouze tehdy, když se k lazaretu blížil jeden transport s raněnými za druhým a byly naopak doslova nešťastné, když sousední lazaret dostal větší „příděl“ zraněných. Tento postřeh mu potvrdili i lékaři z jiných lazaretů. Zvláštní!

Ale zatím nepochybujme o upřímné dobrotě sester a pokračujme v idylickém líčení poměrů ve válečném zdravotnictví. Bylo by přímo trestuhodné, kdybychom si nepřipomněli slavnou scénu z Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války, která také velmi pěkně dokresluje naše povídání:

Baronka von Botzeheim se posadila na přistavenou židli k Švejkově posteli a řekla: „Cešky fójak, toprá fójak, kriplfójak pýt tapferfójak, moc rát měl cešky Rakušan.“ Přitom hladila Švejka po neoholené tváři a pokračovala: „Ja čist všekno f nófiny, já vám přinest pápat, kousat, kuřit, cúcat, cešky fójak, toprá fójak. Johann kommen Sie her!“

A jaká vůbec byla v představách vojáků 1. světové války zdravotní sestra? Asi nejlíp uděláme, když necháme promluvit dalšího slavného literáta, Ericha Maria Remarquea. V románě Na západní frontě klid se ve scéně v lazaretním vlaku stydí zraněný hlavní protagonista požádat sestru o bažanta, aby se mohl vymočit. Jeho pokus o dostání se na latrínu končí nedobře, spadne z postele.

„Praštil ses?“ ptá se Kropp.
„To jsi snad mohl slyšet,“ vrčím, „má palice -“
Vzadu ve vagóně se otevírají dveře. Sestra přichází se světlem a dívá se na mne.
„Vypadl z postele …“
Zkouší mi tep a sahá mi na čelo. „Horečku nemáte.“
„Ne -“ dávám jí za pravdu.
„Měl jste nějaký zlý sen?“ ptá se.
„Něco takového,“ uhýbám. Vyptávání zase začíná. Dívá se na mne těma svýma jasnýma očima, je čisťounká a nádherná a tím méně jí mohu říct, co chci.

Není tento obrázek sestry až příliš idylický? Když připustíme, že tomu tak je, tak se nám zcela přirozeně nabízí několik otázek. Byla opravdu většina dobrovolných sester za 1. světové války jenom milými, dobrotivými, lásku a péči nabízejícími vílami? Nebyly mnohé z nich osobami s ambivalentním (dvojakost představ nebo pocitů, současný vztah lásky i nenávisti k někomu) chováním? Nebyly to často andělé i děvky či dokonce ženy se sadistickými sklony v jedné osobě? Odpověď není vůbec jednoduchá a jednoznačná. Pokusíme se ale spolu s lékařem a vědcem Magnusem Hirschfeldem zbavit jakýchkoliv předsudků a necháme mluvit fakta, uvedená v jeho rozsáhlé monografii Sittengeschichte des Weltkrieges.

Text poskytl Dušan Polanský
Převzato z webu www.naruby.cz
Autor : Dušan Polanský 🕔20.01.2001 📕37.656

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře